Kulturní dům aneb rok vlezdoprdelismu I.

Léta šedesátá – 1963

A máš to, vole. Tvůj pětiletý, bezvadně fungující vztah je v háji. Nebo spíš v… A byl bezvadný? Vždyť se poslední rok vytrácel, skomíral, muselo k tomu dojít. Uklidňoval se tmavovlasý mladík, opírající se o pelest postele. Co teď? Povzdechl si a nalil sklenku vína. Nejlíp bude změnit prostředí. Tady mu všechno něco připomíná. Kdysi krásné, dnes jako po pohřbu. Vždyť je to pohřeb i s úmrtním oznámením. Přelétl znovu na stole rozevřený dopis. Ani se neobtěžoval přijít, říct něco hezkého na rozloučenou. Hezkého? Vždyť to bylo kdysi krásné. Pět let, pět bláznivě krásných let. Sice jen v přítmí, v úkrytech před těmi normálními. Zvykli si. Bylo vzrušující nalézat pořád nová místa pro svoji lásku. A o to víc se oddávat milostným hrám. Kam se všechno podělo?

„Jistě si někoho najdeš, s tím nebudeš mít problém, s tvojí vizáží,“ píše tu jeho Toníček. Tedy už ne jeho, ale nějakého druhého, který má zajisté přednosti, které on postrádal. Víno je sakra nějaké kyselé. Nebo mu zhořklo, po jeho cukrové pohádce. Vzpomněl si, někde viděl inzerát. V až tak nedalekém městě hledají referenta v novém kulturním domě. Zašel dolů do vrátnice.

„Krásné odpoledne, paní Vladěnko, máte tady telefonní seznam?“

„Jistě Románku. Pro vás všechno. Jo, být tak o čtyřicet let mladší, hned se vykašlu na mýho dědka a klečím před vámi na kolenou.“

Musel se zasmát. To by se naklečela. Listoval v seznamu, tady je to. Vrátná mu už podávala tužku a papír.

„Můžu si brnknout? Meziměsto.“

„Cokoliv, vždycky přemýšlím o vašich vlasech. To je poslední stupeň hnědi a první černě.“

Vytočil číslo. Chvíli čekal na spojení.

„Je, prosím vás, ještě volné místo referenta?“

Byl přepojený na ředitele. Ten se chvíli vyptával.

„Takže vezměte si zítra volno, během dopoledne jsem u sebe. Byt? Garsonka. Čest, soudruhu, čest.“

„Vy nám chcete pláchnout? Ale máte pravdu, tady se nic neděje a žádný postup, tak hodně štěstí.“

Teď už necouvne, zajde za jejich kádrovákem, to možná bude problém. Výpovědní lhůta. Nedá se, musí svou situaci rozseknout. Nebude se krčit při zdi. Je oběd, zajde tam až ke druhé.

Jejich kádrovák nebyl o moc starší. Ale zato bral svoji stranickost jako Desatero. Roman byl taky ve Straně, jednak ho tam nahnali na vojně, a na pozici kulturního referenta by to ani jinak nešlo. V továrně, kde pracoval, měl na starost všechny nástěnky, schůze, kulturní akce, oslavy Února, MDŽ, Říjnové revoluce, Dědy Mráze. Schůze ROH, školení, brigády, tabule cti s fotografiemi zlepšovatelů, stachanovců a úderníků. Taky dokumentoval všechno, co se v závodě dělo. Práce bylo pořád dost, ale žádné honění. Na vojně se nedopatřením stal poskokem u politruka. Obhospodařoval Rudý koutek, Síň tradic a slávy a byla to skvělá zašívárna. Ale také dobré vysvědčení do civilu. Jen v civilu bylo víc práce. Ve Straně akorát platil příspěvky, stejně jako většina, a jinak nic nepřeháněl.

„Sedni si, Romane,“ uvítal ho kádrovák. „Měl bych tě seřvat, že se chceš na nás vyprdnout, ale ono se mi to náramně hodí. To víš, ředitel kulturáku hned volal. Oni na to místo velice spěchají. Je to největší takové zařízení v kraji a mají potíže. Takže ti dám rovnou s sebou papíry a od prvního tam můžeš nastoupit. Má to samozřejmě háček. Holka od mýho švagra maturuje, takže tohle by pro ni bylo skvělé místo. Vezmeme ji na ty dva měsíce jako na brigádu a ty ji do všeho z kraje zasvětíš, pokud by práci nezvládala. Na tom se domluvíte podle toho, jak budeš mít čas. Pochopitelně, tohle si nech pro sebe, někdo by mohl mít řeči.“

Ještě chvíli popovídali u kávy a oplatek. V takové štěstí ani nedoufal. Ale co kdyby ho ředitel nepřijal? Byl by najednou bez práce. Uvidí zítra. Vracel se na ubytovnu. Koupil si v lahůdkách deset deka rybího, deset pochoutkového, rohlíky a sedmičku Veltlínu. Na žal z rozchodu a na nové dobrodružství. Nebude přece smutnit. Čert vem Toníka i s jeho novým miláčkem. V kupě novin, ze kterých občas něco vybíral na nástěnky, našel fotografii nového kulturáku. Skleněné průčelí vypadalo velice moderně. Začal se sice stavět hned po osmačtyřicátém, ale pak pár let připomínal zříceninu. Lidi ho pomalu rozebírali. Někdo pár cihel, druhý kovovou zárubeň. Byla to ostuda města. Až pak tomu dal někdo zelenou a rychle vyrůstal nový objekt. Vysoká prosklená vstupní hala sloužila i pro pořádání plesů. Velký sál byl kinem a divadlem, malý divadelní sál, restaurace a vinárna, plno kluboven, které využívaly různé zájmové organizace. Konečně zítra všechno uvidí. Obhlédl svůj majetek. Za těch pět let si mnoho nepořídil. Oblečení, pár maličkostí a knížek. Nebyl důvod je kupovat. V podniku byla velká knihovna. I když tamější většina literatury byla ruských a sovětských autorů, dalo se tam najít i hodně detektivek, cestopisů a populárně vědeckých knih.

Když si šel lehnout, uvažoval. Tohle je poprvé jeho úplně samostatné rozhodnutí. Jinak se spíš nechal vždy k něčemu dotlačit. Po pedagogické střední škole se nemohl rozhodnout o dalším vzdělání, protože učit na základce by ho asi nebavilo. Přišel odvod a vojna. Pro něj žádná hrůza. V přijímači, když je zařazovali k jednotlivým bateriím, najednou nedopatřením staršiny zbyl. Cos dělal za školu? No vidíš, tak tě dáme k politrukovi. Po vojně, než si něco najde, se šel přihlásit do jediné, ale velké továrny v sousedním městě. Když viděli papíry z vojny, měl hned místo. Byla to sice pakárna, pomalu větší jak na vojně, ale byl svým pánem. Vždycky si říkal, jak se živí vlezdoprdelismem, ale nikomu tím neškodil. Sem tam namaloval nějaký plakát, jak se imperialisté pokouší ničit naše lidově demokratické zřízení a šťastnou vidinu socializmu, ne-li přímo komunismu. Vedení se to líbilo a měl pokoj. ROH mělo dvě chaty, kde kolikrát prožil pár dní s Toníkem. No jo, už jen vzpomínka. Seznámili se hned z kraje, právě na jednom školení. Byl tam coby školitel přes bezpečnost práce. Pracoval jako technik ve vodárně. Odpadní vody v průmyslu. Večer se na baru pěkně sťali. Když mu pomáhal na pokoj, byli najednou nějak moc blízko. Polibek nebyl jen jeden a začalo krásných pět let. Teď skončilo. Nesmí si všechno moc připouštět. Naštěstí jejich vztah už pomalu ztrácel zamilovanost, ale i tak bude chybět.

Ráno zvolil autobus. Většina cestujících byli školáci, dojíždějící do středních škol. Kolem kulturního domu se teprve dodělávaly chodníky. Uvnitř bylo také pár řemeslníků. V prvním patře kancelář ředitele.

„Čest práci, soudruhu,“ podali si ruce a Roman předal své papíry.

„No vezmeme to, jak se říká, od podlahy. Abych řekl pravdu, já se o tohle místo moc nesnažil. Je to stranický úkol. Kultura má hlavně na mládež veliký vliv. Tady je moc věcí pohromadě. Kino, divadlo, přednáškový sál, plno kluboven zájmových organizací od zahrádkářů a chovatelů, přes modeláře, radioamatéry, akvaristy až k divadlu a zpěvu. Naši ochotníci se pravidelně zúčastňují Jiráskova Hronova, to všechno poznáš. Je tu zaměstnána spousta lidí. Restaurace a vinárna je sice Jednoty, ale musí se přizpůsobit našim akcím. Je tu správce budovy, uklízečky a techničtí pracovníci. Některé funkce ještě nemáme obsazeny. Kino hraje denně, většinou dvě představení, v neděli dětské dopoledne. Mimo dny, kdy není ve velkém sále jiná akce, jako divadlo, estráda, beseda. Všechno se musí s předstihem objednat. U tebe v práci už je vše zařízeno. Spěcháme. Nastoupíš hned zítra. Do všeho tě uvede soudružka, no vlastně bych měl říkat paní Zemánková. Je ze staré školy, ani ji nemůžeme natrvalo zaměstnat, je jenom brigádnice, ale ví všechno a o všem. Máme tady dvě referentky. Evičku a Boženku. Bohužel, obě mají děti. Nejdřív je nemocné jedno, pak druhé, pak obě. Nebýt paní Zemánkové, tak se všechno položí. Tak co budu po tobě chtít. Budeš vedoucí kulturní referent. Jak se trochu otrkáš, i můj zástupce. Máš k tomu všechny předpoklady. Ještě abych nezapomněl. Garsonka je ve druhém poschodí. Naštěstí jsme ji nezrušili. Ještě jsou tam tři, ale použily se jako sklady. Dole v přízemí, ve dvoře, má byt správce. Máme i řidiče, nákladní a osobní auto. Věci ti přestěhují. Všechno paní Zemánková. Určitě už je tady, v první kanceláři za mnou. Tak tě hned předám.“

Vyšli ven. Ředitel zaklepal na vedlejší dveře.

„Paní Neluško, vedu vám našeho nového referenta.“

Za stolem seděla zřejmě dost vysoká paní, hodně po padesátce,  uprostřed na pěšinku rozčesané vlasy, které byly po stranách svinuty do loken. Prošedivělá hněď. Bystré oči, menší nos a drobná ústa. Vyzařovala z ní pohoda a přívětivost. Usmála se.

„Tak vás vítám, mladý muži. Zajdeme si dolů na kávu a zákusek.“

Hned vedle vstoupili do malého výtahu a sjeli do restaurace, zapuštěné pod přízemím.

„Pod námi je ještě sklep, nad místem, kde jsme byli, je patro, kde máte garsonku, a tenhle výtah jezdí až na střechu.“

V restauraci bylo jen několik hostů. Přicházel k nim číšník.

„Dáte si samozřejmě se mnou, pane Romane.“

„Jistě.“

Pozdravili se s číšníkem.

„Vše dvakrát, pane Rudolfe. A minerálku.“

„Tak konečně muž. Ne že bych něco měla proti ženám, ale na takovou funkci, pokud mají malé děti, se nehodí. Vznikají různá nedorozumění, protože si zapomenou říct, co je a není dohodnuté. Naštěstí spousta věcí běží sama. Třeba filmy. Ty běžné už objednává promítač, jen dává program pro tisk plakátů. Taky umístění zájmových organizací má pevnou strukturu. Všechno je večer a nejhorší je neděle. Dopoledne malé děti, odpoledne větší, večer dospělí. Vypadá, že je to chaotické, ale zvyknete si. No, dopřejeme si zákusek a kávu.“ Otočila se k číšníkovi.

„Tohle je, pane Rudolfe, náš nový šéf. Pan Roman Pravoslav.“

„Někdy je s tím legrace, mít jako příjmení jméno. Prostě jen Roman.“

Po občerstvení mu šla ukázat jeho kancelář. Za její byla větší, kde byly obě referentky, pak jeho. Veliké okno na západ. Moderní sestava skříněk, větší skleněná s hrníčky a sklenicemi. Další police. V rohu vestavěná úzká zřejmě šatní skříň. Psací stůl, u něj další a polstrované židle. Jeho židle s opěradly pro ruce. Stolek s psacím strojem, menší s vsazeným vařičem, malá lednička. Na psacím stole telefon, mramorová souprava s psacími potřebami. Připadlo mu to honosnější jak kancelář ředitele. Na stěnách, kde nebyla nábytková sestava, několik obrazů. Zřejmě z okolí a místních umělců.

„Sice většina tu už byla, ale dodělávalo se všechno až večer a ráno. Měla to být původně kancelář ředitele, jenže on nechtěl být zastrčený až na konci chodby. Když budete cokoli potřebovat, brnkněte mi. Jednička je ředitel, vy máte dvojku, já trojku, děvčata čtverku. Ostatní máte tady u telefonu na seznamu. Vy s ředitelem máte spojení úplně po celém domě a nezávislé ven přes poštu. Pošlu vám sem holky, provedou vás. Já si musím jít sednout. Asi začnu používat hůl.“

Po zaklepání vstoupila černovláska s delšími vlasy, natočenými kulmou. Představila se mu jako Eva.

„Boženka musela s malým k zubaři. Prý vás mám provést, no to je na celý den. Zajedeme nahoru.“ Ukázala mu také jeho garsonku. „Měli takovou představu, když přijedou nějací velcí umělci, že je tady vždycky ubytují, pak se od toho upustilo. Na honem se tady uklízelo, byly tu nějaké krabice.“

Malá předsíňka, koupelna s vanou, toaleta. V podstatě zmenšená paneláková kuchyně propojená se zařízeným pokojem, který byl v hotelovém stylu. Oproti ubytovně úžasný luxus. Najednou ho napadlo, že vlastně odsud ani nevyleze. I na vojně chodil přes buzerplac, z ubytovny to bylo také kousek do práce a ještě kus v areálu. Tady ráno vstane, sjede o poschodí níž a je v práci. V poledne o dvě a má oběd. Bude jak ve fešáckém kriminále.

„Tady jsou vchody do provaziště, kam chodí technici a osvětlovači, když je něco na jevišti. Když se to obejde z druhé strany, tak tam jsou samé technické místnosti a myslím protipožární. Sem se nikdo normální nedostane. Tedy promiňte,“ začala se smát. „To nebylo na vás. Nebudete se tady bát? Pod námi je velký sál, dnes kino, malý a přednáškový, ty jdou až do zvýšeného přízemí. Jak máme naše kanceláře, tak všude okolo sálů jsou místnosti pro zájmovou činnost, klubovny, kde se denně schází plno lidí. Dveře k nám jsou zamčené, aby sem nelezli. Na skoro všechno je univerzální klíč. V přízemí je hala, kde bývají plesy a taneční zábavy, šatny diváků, herců, za sály je sklad kulis, rekvizit, dílny, pak garáže a byt domovníka. Sklepy, kotelna, restaurace a vinárna. Tak teď to profrčíme, bude za chvíli oběd. Tady žádné lístky nemáme, vrchní nás znají a platí se to všechno najednou. Nám to rovnou odpočtou z platu.“

Zrychleně všechno prošli. Pochopitelně jen po chodbách. Nakonec tyhle věci ho moc nemusí zajímat. On se bude hlavně starat o kulturní program. Dojednávat vystoupení umělců, výstavy, přednášky, estrády.

Dole už seděla paní Nela. Informovala je, že ředitel odjel. U stolu se objevil menší muž, řidič, tady známý jako Malý Zdeňa. Jezdí s dodávkou. Ptal se, kam má zítra zajet pro jeho věci, nebo jestli s ním pojede ráno. No co, dnes tu přespí. Pojede ráno a hned si všechno vyřídí. Tady byl větší výběr než v jejich závodní jídelně. Zvolil smažený sýr s maštěnými brambory a kyselou okurkou. Po obědě mu paní Nela přinesla její předběžný návrh kulturních akcí na celý rok. Všechno, co není místní, se musí objednat i rok dopředu, a i tak se akce někdy zvrtne. Červeně zarámované bylo, co už je pevně objednáno. Na dalším seznamu hry, co připadají s místními ochotníky, kteří často zkouší v malém sále. Také využití malého sálu a přednáškového. Ten byl většinou zaplněný akcemi ROH, Svazarmu, Svazu československo-sovětského přátelství a Svazu mládeže.

„Nijak se toho neděste, většinou se většina akcí odehrává stejně. Jako Vítězný únor, MDŽ a tak dál. Za měsíc vám to ani nepřijde. Pak ty běžné věci zadáte holkám a necháte si nejdůležitější. Vždycky se musí všechno sladit s promítáním filmů. Nakonec nejsme tu jediné kino. Když je něco večer ve velkém sále, tak kino nehraje. Ještě dole je účetní, která všechny akce sleduje po finanční stránce. Koncerty, divadla a estrády jsou drahé. Všechno si v klidu prohlédněte a dost věcí jde i změnit. Nebo můžete navrhnout něco jiného. Větší akce musí schválit i kulturní odbor okresního nebo i krajského Výboru strany. Ale zatím jsme neměli problém.“

Roman si konečně vyzkoušel svoji židli. Z rozložených papírů mu šla hlava kolem. A při tom má polovinu práce už odvedenou. Začal se probírat plány. Docela ho z toho začala bolet hlava. Podíval se, co se dnes kde děje. Velký sál kino, přednáškový školení vedoucích Pionýra. Malý sál odpoledne a večer zkouška ochotníků. Kino od půl šesté a pak v osm. Baron Prášil. Hraje se i zítra a pozítří. Film natočený ke konci minulého roku režisérem Zemanem. Napůl animovaný, napůl s herci. S našimi nejlepšími. Kopecký, Brejchová, Werich, Höger, Jelínek, Hrušínský. Úžasné triky. Ještě se tady nehrál, mohl by se podívat. Taky se mrkne na zdejší ochotníky. Tady hra, co zkouší, není uvedená. Sjel dolů. Do sálu byly pootevřené dveře. Vešel. Na jevišti postávalo a sedělo několik herců v civilním oblečení. Z přední řady, kde bylo pět lidí, právě jeden vycházel. Uviděl ho a namířil si to k němu.

„Promiňte, kluci nezavřeli dveře, zkoušíme, pro veřejnost to není přístupné.“

„No, pro mě snad je. Roman Pravoslav, nový kulturní referent.“

„Opět promiňte, Láďa Merta, toho času režisér. Říkali nám, že tu bude nový šéf, ale myslel jsem, že budete tak čtyřicátník jako já. Zkoušíme takovou sovětskou pit…, no hru.“

„To klidně můžete doříct, pár současných her jsem viděl a byly to skutečně pitominy. Taky se začíná mluvit o kultu osobnosti, tak se sem dostane i něco snad lepšího.“

„Děcka, uděláme přestávku, to je náš nový chlebodárce. Tak se chovejte vzorně, aby nás odsud nevypoklonkoval.“

Všichni se k němu hrnuli. Představil se jim a herci mu potřepávali rukou a říkali svá jména.

A najednou uviděl mezi všemi herci různého věku chlapce. Byl rozhodně nejmladší. Blond našedlé vlasy pochcaná sláma. Dlouho, hodně dlouho na něj nikdo tak nezapůsobil. Žádný cukrkandlový krasaveček. Spíš hrubší rysy, ale souměrné a svým způsobem krásné. Snoubila se v něm strohost a jemnost, modrozelené oči, větší nos, krásně korespondující s hluboce vykrojenými ústy. Jen v něm bylo něco smutného, až anticky tragického. Dovedl by si ho představit v Shakespearových dramatech.

„Zbyněk Holík.“

Jejich ruce zůstaly chvilku sevřené. I jeho hlas byl smutný a jakoby rozechvělý. Na tváři se mu na zlomek vteřiny objevil úsměv, který hned pohasl. Roman pocítil zvláštní napětí, které nemohl k ničemu přirovnat. Cítil najednou v celém těle, jak mu bije srdce. Poplašeně, strach, strach o tohoto mladíčka se mu najednou rozlil po těle. Nedokázal si něco takového vysvětlit. Už dávno se mu představili zbývající členové ansámblu, ale on stále vnímal jen Zbyňka. Všechna ostatní jména byla zapomenuta.

„No, skočím si do restaurace na pivo,“ pomalu ze sebe vysoukal.

„Láďo,“ volalo ženské obsazení, „dnes se na to vyprdneme, nejde nám to. Zajdeme na kafe nebo na panáčka.“

Samozřejmě ho ukecaly a celé shromáždění se sunulo chodbou ke schodům, zatímco jejich režisér zamkl dveře.

„Jdeme na kafe, máme tam věci, vrátíme se,“ volal na vrátného, který rozmlouval s dalšími lidmi u velkého popelníku. V restauraci je nasměrovali do boční místnosti, kde ještě z objímek na drátech visely jen žárovky.

„Znáte to, vždycky se něco ztratí, nebo chybí. Ale tady se už prostavělo tolik, že se pár stovek v tom ztratí,“ komentoval žárovky číšník. Když si Roman sedal, sedl si vedle režisér. Hledal očima Zbyňka a pokynul mu rukou. Ten nesměle přistoupil.

„Můžu?“

„Jistě,“ ozval se Láďa. „Je to náš nejmladší, nejnadanější člen. Bohužel má blbý rodiče. Zakázali mu konzervatoř. Za chvíli bude maturovat a půjde na strojařinu. Konečně můžeš z ní zdrhnout a dát se ke šminkám. Plno herců zběhlo ze škol. Nebyl bys první.“

„To by mě otec zabil. Sem mě pustí, protože už ví, že jdu na výšku a tady skončím. I tak je to někdy hrozný.“

„Nemůžu do toho zasahovat, ale měl by ses nějak bránit, někde to nahlásit. Navíc máš už léta. Nemůže se k tobě chovat, jako když ti bylo deset.“

„A kdo mu v tom, Vláďo, zabrání? Jednou když mě mlátil, šla sousedka pro esenbáky. Řekl, že si to vymyslela, se mnou nikdo nemluvil a zbil mě o to víc. Tady si připadám jako člověk. Žiju si postavy aspoň na jevišti.“

„Pane vrchní, sedm vodek, děvčata, co si dáte? Klášterní tajemství?“

Tak proto je kluk smutný. Sám si něco takového neuměl představit. Rodiče mu nikdy v ničem nebránili. Ani se nehroutili z toho, že syn je homosexuál. Bude muset aspoň napsat, že změnil místo. A mámu pak pozvat na nějaké divadlo. Otec byl spíš nadšený turista a s partou mu podobných jezdil po horách. Vztah se svými rodiči po vojně měl poněkud odtažitý. Prostě žili všichni své životy a vzájemně si do nich nezasahovali. Ale nikdy dřív se ani jeden nesnížil k nějakým trestům nebo násilí. Ovšem věděl, že něco takového není nic neobvyklého. Většinou byl na vině alkohol. Pilo se hodně a všude. Byly sice i zákazy prodeje v dopoledních hodinách, ale všechno se dalo obejít.

Přípitek na zdraví. Obešel i ženskou část. Došlo na pivo. Sám pil jen na žízeň. Spíš měl v oblibě sladší, vermutová vína a naopak ostřejší lihoviny. To ještě s Toníkem. Nebude vzpomínat. Spíš ho zaujala hezká postava Zbyňka, když šel na toaletu. Aby ne, skoro o deset let mladší klouček. Znovu si ho prohlížel, když se vracel. Pocítil docela hlad. Zavolal vrchního.

„Máme čerstvý tatarák. Ze svíčkové a skutečně třený.“

Tatarák si objednali všichni muži a dvě ženy z jejich osazenstva.

„Ty si nedáš s námi?“ zeptal se Roman Zbyňka.

Ten jen zamnul prsty.

„Tatarák ještě jeden, pane vrchní.“

„Jen to bude pánové chvilku trvat, nemeleme, ale třeme.“

„Já ale, to nemůžu, je drahý.“

„Tak strašné to není, spíš je málo kdy svíčková. A taky se dělá z falešné, ze zadního nebo z roštěnce.“

Přinesli na talířcích krásné bochánky jemně utřeného masa. V důlku seděl žloutek. Další bylo v miskách se lžičkami na větším tácku. Drobně krájená cibule, hořčice, kečup, worcestrová omáčka, čili, pepř, sůl. Dva košíky do červena osmažených topinek a stroužky česneku. Všichni si nabrali, co měli rádi, a namíchali si maso. Roman měl rád čili. Někdy se v lahůdkách dala sehnat i čili omáčka. Tu si dával rád i na chleba se sádlem.

„Dáme si ještě jeden na půl, Zbyňku, to zvládneme ne?“

„Když já vám to pak…“

„Nic neřeš, určitě zase dlouho nebude, jenom falešnej.“

Když se Zbyněk zvedl, že půjde, vstal taky.

„Ještě mám nějakou práci,“ rozloučil se a vrchnímu zaplatil jejich tataráky, jedno kolo piv a štamprlat ženských.

„Už jsi viděl Barona Prášila?“

„Chtěl bych jít zítra večer.“

„O půl šesté by bylo brzy? Protekční lístky. A pak si dát na chvíli něco dobrého ve vinárně.“

Zbyněk se nepatrně usmál.

„Tak jo, ve čtvrt tady u vrátnice.“

Rozloučili se. Jen jestli jsem svůj zájem nepřehnal, pomyslel si Roman. Musím se brzdit, abych ho nepoplašil. Asi ani teplý nebude. Kolikrát se dá ukecat i takový. Když tak bude mít aspoň hezký večer a pak nechá pracovat fantazii. Kruci, není to jenom sex. I když ho Zbyněk pořádně vzrušil. Zajde ještě vedle do vinárny. Dá si kávu a střik.

Vešel proskleným vchodem do místnosti s malou šatnou a za zástěnou s vchodem do toalet. Naproti hlavním dveřím byly další, rovněž zasklené. Dvě řady boxů, jedna u oken. Dál stolky, které se dají při větší společnosti spojit. Malý parket, hudba z reproduktorů, bar a vedle dveře na další toalety. Bylo tady poloplno. Většinou mezi dvaceti třiceti lety. Jak zjistil po chvíli, návštěvníci kina nebo zájmových organizací, co měly místnosti nahoře. Zatím se osazenstvo pořád měnilo. Sedl si do posledního z boxů u oken, odkud viděl velký kus vinárny, parket i bar. Servírka trošku přešvihla líčení. Namodralá víčka, uhlově černé obočí a krvavě rudá ústa. Dost odvážný výstřih odhaloval i to, čeho tam chybělo. Na otázku, co mají z vermutů, odpověděla:

„Cinzano, s čím?“

„S ničím, dvě deci.“

Obrátila oči v sloup a odkráčela k baru. Přinesla sklenici.

„A dál?“

„Kávu, turka.“

Když trochu upil, přišel k němu barman. Čtyřicet, brunet, oválná tvář, s hodně vysokým čelem připomínala vejce.

„Dobrý večer, mladý pane, z daleka? Ještě jsem vás u nás neviděl. Máte v oblibě kořeněná vína?“

„Mám, je to trošku luxus, ale občas si tím spravím chuť.“

„Kdybyste se neurazil, nabídnul bych vám téměř totéž z Mikulova, od známého, ale podstatně levnější. Hned přinesu vzoreček.“

Přinesl půldeci. Roman ochutnal. Chuť trochu jiná, ale výborná.

„Já toho zase tolik nevypiju, ale za chvilku si ještě dvě deci dám. Ale určitě přijdu častěji. Jsem tady novým kulturním referentem.“

„Tady u nás?“ Na barmanovi byly vidět obavy.

„Jistě, ale nic se neděje, rád se zastavím, je skvělé a děkuji vám.“

Vermut by se hodil i ředěný sodovkou. Domluví se, vzal by si nějaký k sobě. Pomalu usrkával a vychutnával si vanilku, skořici a nahořkle sladké bylinky. Když odcházel, vzal si litr s sebou. Barman mu přinesl láhev zabalenou a cena byla velice příznivá. To, co tady vypil, bylo prý na další dobré vztahy. Ještě se mu myslí mihl Toník. Spíš by ho zajímal kluk, kvůli kterému všechno skončilo. A Zbyněk? Nevypadá, že by měl v rozkroku nějak těsno. To taky není zapotřebí. Zatím o nic nejde. Ale z hlavy ho už nedostal. Moc ponocovat nesmí. Ráno si jede pro svůj skromný majetek. Musí taky v pokladně kina vybrat dobré místo. Nejlíp uprostřed v druhé širší uličce. Pustil se do zbytku falešného Cinzana. Bylo skvělé.

Zajel se podívat nahoru k sobě. V plánku akcí je i výstava prací místních umělců. Koupí si obrázek, vázičku, něco svého, co by prostor trochu zlidštilo. Velikonoce ho minuly. Po neděli ve středu, akorát za týden, je první máj. Bude se muset podívat do dílny, kde se připravuje alegorický vůz. Devátého budou mít ruský folklorní soubor a vojenský pěvecký sbor. To je všechno zajištěné. Jen ještě pro sichr obtelefonovat. Prvního večer je lidová veselice. Cimbálovka, dechovka a taneční orchestr. To bývá prý plno. Ale to všechno už dojednala Neluška. Lehl si chvíli na svou postel. Leží se na ní dobře. Ale ne samotnému. Zastavil se ještě o patro níž v kanceláři a sjel dolů do restaurace. Rýžový nákyp vypadal slibně.

Dopolední stěhování proběhlo v rychlosti. V podstatě šaty a prádlo. Vše se vešlo do několika krabic. Před polednem už byl v kanceláři. Zase nepoznal Boženku, která byla venku v terénu i s Evou a paní Nelou. Zajišťovaly květnové dny. Byl se podívat na právě instalované výstavě a zamluvil si jednu krajinku, vázičku a dva hrníčky pro zamilované. Třeba mu lásku přinesou, smál se. Po skončení si pro vše přijde. Pak už byl jako na trní. Pořádně vyzkoušel svoji koupelnu. Bylo třeba odpustit vodu. Vždyť se zatím nepoužívala. Šel do pokladny pro lístky. Samozřejmě erární. Oblékl si tuzexové džíny z šedého štruksu, bílé boty, bílou košili s náprsní krajkou, sepnutou broží. Ještě nebylo čtvrt a už byl dole u vrátnice. Chodilo hodně lidí.

Bude vyprodáno. Konečně uviděl Zbyňka. Světle modré seprané rifle, bílá košile s nažloutlými proužky, šedavé sako. Hezounek. Ale Roman si ho maloval v duchu nahého. Snad představy vyjdou. Samozřejmě měl jako většina diváků sáček s alaburky, což byly pražené sojové boby, nahrazující nedostatkové burské oříšky. Byly slané, nebo obalené v karamelu, někdy i v čokoládě. Zamávali na sebe a setkali se u uvaděček, co kontrolovaly lístky. Byly to starší důchodkyně.

„Vy jste, pane, náš nový kulturní referent?“ zeptala se jedna, když ukázal lístky.

„Určitě se vám bude film líbit.“

A byli oba nadšeni. Moderní svět, mladý kosmonaut a hrdinové nejkrásnějších fantazií. Kouzlo starých rytin, animace ve spojení s herci. Vtip, satira, poetika. Vynikající Karl von Münchhausen, neboli Baron Prášil v podání Miloše Kopeckého, další snílci i s Cyranem z Bergeracu a krásná Bianca Jany Brejchové. Zůstali ještě chvíli sedět, aby se netísnili v davu.

„Už jsi večeřel, Zbyňku?“

„Jistě, doma. Otec je mimo město, tak máma šla ke kamarádce.“

„Určitě budeš mít žízeň, já tedy mám. Sjedeme si na něco dobrého.“

Zašli k výtahu.

„Kde to jsme?“ podivoval se chlapec, když vystoupili.

„V mém nezařízeném království, pojď dál.“

Trochu se obával, aby chlapce nepoplašil, ale ten se zvědavě rozhlížel a šel za ním.

„Jako v hotelu tady bydlíte?“

„Chvilku, musím si všechno dovybavit a trochu zlidštit. Posaď se, přinesu nám něco k pití.“ Zezdola ledničky vyndal sifonovou láhev a falešné Cinzano. Nalil a stříkl trochu bublinek.

„Na zdraví, jsem Roman. Chutná ti?“

„Nějaký aperitiv jsem už pil. Krásně voní. Na Hronově.“

„Nebude vadit, když si takový střik uděláme i dál? Nebo chceš něco jiného?“

„Komu by vadila taková dobrota. Já se k pití moc nedostanu. Doma nic. V našem souboru jsou chlapi spíš na pivo. Každý spěchá domů a taky není za co pít.“

Seděli vedle sebe u malého kuřáckého stolku.

Roman znovu nalil.

„Máš krásné vlasy.“

Opatrně na ně sáhl a pramínek si nechal v dlani.

„Mně se nelíbí, chtěl jsem si je odbarvit a udělat slabý kobaltový melír. Táta přišel do koupelny, ptal se, co chci dělat, a pak mě fackoval, dokud jsem neměl hlavu na zemi. Natrhl mi ret a obočí. Vlasy si prý barví jen ženský a teplouši.“

„A jsi na tom jak?“

„Taky mě budeš mlátit?“

„Ne, chtěl bych tě líbat. Promiň.“

„Já, bojím se, neznáme se. Bylo mi jasný, že mě chceš sbalit. A chtěl jsem jít. Líbíš se mi. Jen je to rychle. To, co jsem zažil, už bych nedal. Bylo to hrozný.“

„Nikdy bych ti neublížil, věř mi. Byl jsem pět let s klukem, co si našel jinýho. Jsem vůl, neměl jsem tak spěchat. Jestli chceš domů?“

„Domů? Nikdo by nechtěl do takového domova. Jen odmaturovat. Na výšku půjdu, co bude dál, uvidím. Musím se dostat z domu. Jenom prosím na mě netlač. Nevím jak dál. Chtěl bych jednou hrát. Teď taky hraji, ve svých nepovedených životech. Nejlepší je v souboru. Tam na ostatní zapomenu. Ve škole musím předstírat zájem o to, co mě nezajímá. Abych se dostal tam, kam chce otec. Doma mám klid, jen když se učím, mám výborné známky a poslouchám všechno, co se mi řekne. Jak jen malinko vybočím, přijde trest. Máma se bojí cokoliv udělat nebo říct. Dřív si mě otec moc nevšímal. Až najednou si chce realizovat své sny, které mu nevyšly, na mně.“

Zbyněk se trochu napil. Vzal do dlaní Romanovu ruku.

„Nezlob se, to není odmítnutí. Vždycky když dostávám bití, představuji si někoho, ke komu bych se mohl schovat. Kdybych byl holka, bylo by to jednoduché. Někdo by si mě vzal,“ usmál se.

„Máme všechno těžší. A ještě jednou mi promiň. Přiznám se ti. Ano, z mého hlediska to byl sobecký pokus udělat si dobře. Tak jak to chodívá. Noc nebo pár setkání, konec. Sám nevím, jestli jsem připravený na vztah, jaký jsem měl. I ti normální jsou si najednou po létech nevěrní. Mohlo to potkat i mě. Nikdo ti nezaručí lásku navěky. Na svého bývalého se nezlobím. Spíš je mi líto, že všechno krásné skončilo. Krásných pět let. Co teď? Nežít? Jen čekat, že někdy někoho potkáš a najednou uvidíš, že ti už ujel vlak?“

„Je mi s tebou dobře. Pokud o mě budeš ještě stát, chtěl bych to, co ty. Jen zatím k tomu nemám odvahu a sílu. Jsem naivní tele. Všechno mám jen vysněné a hrozně se bojím. Mám fyzickou lásku spojenou s duševní.“

„Ono čekání je dost kruté, když před tím žiješ sexuálně naplno. Ale stejně jen neviditelně. Počkáme. Až svůj ostych překonáš. Taková setkání jako dnes mi snad neodmítneš?“

„Určitě ne. Nikdy jsem tak s nikým otevřeně nemluvil. I v našem hereckém souboru neví, jaký jsem, jen myslím, že Láďa to tuší, ale před druhýma o tom nechce mluvit. Otec mi sice pořád nadává do buzerantů, ale nevím, co by udělal někde mě přistihnout, nebo něco takového slyšet. Prostě se bojím. Dostal jsem za poslední tři roky tolik ran, že moje modřiny nestačí mizet. Podívej se.“

Chlapec sundal sáčko, rozepnul a svlékl košili. Otočil se zády. Ta byla pokrytá spoustou modřin. Od mizejících nažloutlých až po nové tmavé podlitiny.

„Proboha, s tím přece něco musíš dělat!“

„A co asi? Kdo něco takového nezažil sám, nikdy strach a celou hrůzu nepochopí. Východisko je jenom odejít. Najdu si po maturitě brigádu, pak bude v září předškolní praxe a koleje. Vysvobození. Zkusil bych něco v divadle. Cokoliv, třeba i úklid. Nejdřív poznat, jak tam všechno chodí. Dělat nějaké křoví. Snad si mě někdo všimne. Za rok možná herectví na AMU, jenže bych neměl z čeho existovat. To je všechno daleko.“

„Já tady žádnou mast nemám. Myslím, že se používá kostivalová.“

„Zamastila by košili, to časem zmizí. Jen doufám, chápeš, proč se všeho bojím.“

„Nevím, co na to říct.“

Vstal, šel ke Zbyňkovi a políbil jednu modřinu na rameni. Hoch odstoupil.

„Prosím ne. Vím, měl bych být rád, že někdo zvolí místo hole polibek. Dej mi čas, prosím. Moc tě prosím.“

Oblékl se.

„Máš ještě volno? Dáme si něco malého k jídlu. Mám tady paštiku, salám a máslo. Nebo chceš sjet dolů do vinárny?“

„Nechci obtěžovat, čas mám, raději bych byl tady, pomůžu ti něco udělat. Jenom se, prosím, nezlob, že jsem ti zkazil večer.“

„Nic jsi nezkazil a omlouvat bych se měl já.“

Sjeli pak dolů, k bočním vratům pro stěhování kulis. Pustil Zbyňka malými dveřmi na přistavěnou rampu. Podali si ruce. Ještě se díval, jak hoch sběhl schůdky a zmizel v zatáčce ulice. Bylo hezky a docela teplo. Jen se mu připomnělo pár prvních májů s deštěm nebo poletujícím sněhem. Vyjel zpět. Ze všeho na něj dýchala nedávná přítomnost Zbyňka. Musí na něj opatrně. Vždyť měl obrovské štěstí někoho takového najít. I v tom, že ho nijak neodmítá. Šel si napustit vanu. Za ní byl kus stěny ze zrcadel. Tady se měli shlížet umělci. Pára z horké vody zamlžila chladné sklo. Viděl se rozmazaně. Vedle sebe prstem nakreslil siluetu postavy. Bude krásné mít zde svého nadcházejícího milence. Jen počkat pár dnů. Sedl si. Jeho péro už nabralo na svém objemu. Kolik takových večerů zažil. Nepočítaně. Ne, už neviděl svého bývalého, ale Zbyňka. Zcela vidině jeho mladého, krásného těla podlehl. Ruce svíraly imaginární boky a stahovaly si blíž obliny zadečku. Usmál se, naděje je sice daleko, ale je reálná. Jedna ruka sjela níž a podebrala ztuhlé koule, co vypadaly, že se do šourku nevejdou. Druhá uvolňovala všechen tlak intenzivním honěním. Vidina pulzující prdelky, pevně obemykající tvrdé péro se měnila v Zbyňkova ústa. Několik výstřiků ho zbavilo nahromaděné žádostivosti. Vstal, opláchl se, otřel a oblékl si pyžamo.

Ráno bylo nutné ještě volat Prahu, agenturu, co zajišťovala ruský soubor. Spojení bylo nejprve velmi špatné. Taky chvili trvalo, než ho spojili s pracovníkem, co měl na starosti podobné akce.

„Tady Kilián Vedral, už mě informovala paní Nela, to je poklad, tu si hýčkej. Na nic nikdy nezapomene. Tak jak se ti na novém místě líbí?“

Trochu si povyprávěli o sobě. Roman byl nakonec rád, že ho tady Neluška uvedla.

„To víš, začátek vypadá těžkej, tady je taky plno změn, chtějí z nás udělat uměleckou agenturu. Od muziky a divadla po cirkus. Teď před májem je to na posrání. Hele, co máš před těmi balalajkami?“

„V úterý večer velkého nic.“

„Něco bych ti hodil. Jedna akce nám vypadla. Večerní koncert Karla Vlacha, Rudolf Cortés a Jiřina Salačová.“

„Bomba, ale vážně? Musíme nechat vytisknout plakáty, přeložit kino, no znáš to.“

„Zítra tam máš papíry, nemusíš se bát, že nebude vyprodáno.“

Ještě chvíli si povídali, než Kiliána někam odvolali. Ještě ho pozval do Prahy. Konečně po drátě můžou pokecat kdykoliv. Šel hned všechno připravit, pak do garáže prohlédnout alegorický vůz. Jejich téma byly francouzské pokusy s jadernými bombami na Sahaře, v alžírské vesnici In Eker. Figurína presidenta, generála Charlese de Gaullea v jeho vojenské čepici připomínající hrnec. Veliký atomový hřib a mezi sutinami mrtví. A k tomu transparent Vražedná hra imperialismu. Jako by sověti nedělali totéž.

Před polednem šel o všem informovat ředitele. Byl nadšený.

„To je skvělé překvapení, soudruhu, to se ti povedlo. No vidím, že jsem tě odhadl dobře. Také mám překvapení.“

Podal Romanovi jmenovku, visačku s klipem. „Roman Pravoslav, vedoucí kulturní referent, zástupce ředitele.“

„Jenom finančně se ti to projeví až od příštího měsíce. Tedy od června. Ale doženeme něco na prémiích. Tak hodně úspěchu, čest!“

Šel k sobě do kanceláře a visačku si dal na sako. Pak šel poděkovat paní Nelušce za uvedení v Praze a zašli na oběd. Po návratu našel i na dveřích své kanceláře nový štítek. Nějak jde všechno moc rychle. Musí si dávat pozor, aby na nějaké blbosti neskončil. Telefonem se ozval správce. Ptal se, jestli může přijít, ředitel tu není, zato je průser. Tak toho se obával. Správce, který měl na starosti úklid celého kulturáku, byl pěkně vyděšený. Nemá kdo uklízet. Zítra, nebo už dnes si dovezou své instrumenty hudebníci tří těles, ale společenský sál v průčelí, kde bude prvního lidová veselice, je plný bordelu. Dodělávala se tam výzdoba a pódia. Z uklízeček většina buď přímo marodí, to ty starší, nebo jsou doma s dětmi. Chtělo by to aspoň pět brigádníků, zítra odpoledne až do noci. A pak samozřejmě i dál. A to se stane zrovna, když jsou májové dny. Roman bohužel teď jako zástupce neměl šanci hodit všechno za hlavu. Slíbil, že se pokusí někoho sehnat. Když ne, tak všichni, co mají ruce a nohy, půjdou uklízet. Šel se poradit za paní Nelou. Ale napadl ho také Zbyněk. Ve škole už tomu moc nedají. Mohl by sehnat další kluky. Je odpoledne, ale zkusí zajít na jedenáctiletku, dřívější gymnasium a dnes vlastně SVVŠ. Když docházel ke škole, měl zase neuvěřitelné štěstí. Uviděl Zbyňka, jak s dalšími studenty uklízí okolí školy. Ten hned přiběhl a zavedl Romana k řediteli.

„Samozřejmě, soudruhu, zítra odpoledne tam máš brigádu. Zbyněk to dá dohromady a zjistí taky ty, co budou moct pomáhat i ve večerních hodinách. To si zájemci ověří u rodičů. Vůbec myslím do budoucna, že můžeme uzavřít, jak se dnes, říká družbu. Nám by občas prospělo zapůjčení malého sálu. Můžeme také přispět k výzdobě. Máme tady dokonce dva hochy s výtvarným nadáním. Škoda že Zbyňkovi rodiče se mi nepodařilo přesvědčit ke studiu herectví.“

„Nešlo by to i na delší dobu? Bude svaťák. Můžu se učit dopoledne a pak uklízet třeba v kině. Nemusel bych se potkávat s otcem.“

„To by určitě šlo, dostaneš na úklid smlouvu, aby ti otec věřil.“

„Tak zítra odpoledne dorazíme.“

Tak to vyšlo v poslední chvíli. Uklidí se a ještě tam bude mít Zbyňka. Když se vracel, radostně si pohvizdoval. Půjde uklidnit správce. Jen aby měli dost hader a smetáků. To už se usmíval.

„Jéžiši, pane, teď nevím, jak vám říkat. Jestli zástupce ředitele, nebo vedoucí referente,“ ptal se vrátný.

„A co jenom pane Romane?“

„Vážně? Velice rád.“

Když vyřídil všechno se správcem, zašel si na falešné Cinzano. Ve společenském sále byl skutečně bordel. Plno věcí odfláknutých. Zůstaly tam tři veliké plochy jen s napnutým papírem na zdi. Kluci, co tady dělali kulisáky a v dílnách, okolo techniky a teď alegorický vůz, prý nemají inspiraci, co tam nakreslit, ani čas. Snad přijdou ti hoši s výtvarnými schopnostmi. Do bočních místností si stěhovali hudebníci nástroje a na pódiu někdo ladil křídlo, které bylo doteď zakryté plátěným povlakem.

Než šel k sobě, obhlédl ještě zájmové klubovny. Prvního máje odpoledne tam proběhne plno výstav. Zimní jablka, ovocná vína a marmelády, med. Ty budou i prodejní. Stejně tak knihy a gramofonové desky. Potkal i příslušníky Veřejné bezpečnosti. Je a bude tady plno lidí. Loni chytili dva zloděje. Ještě večeře. V restauraci měli plno sakur z růžového krepu a ve velké váze vlaječky všech lidově demokratických států. Dal si makarony s masovou omáčkou a pivo. Tady budou všichni strašit nejméně do půlnoci. Těšil se na zítra, určitě si bude moct promluvit se Zbyňkem a vzít ho na chvíli k sobě na střik. Když poslední návštěvníci opouštěli kino, vyjel nahoru. Tak to byl den. Šel hned spát, musí vstávat velmi časně. Začnou dva dny skutečného blázince.

Ráno ještě prohlížel harmonogram akcí na prvního máje. Do devíti hodin se všichni musí dostat na seřadiště. Tam taky začne průvod, co projde městem. Školy, podniky, Svazarm, závodní milice, různá zájmová sdružení a svazy. Alegorické vozy. Projevy na náměstí. Jasně že po průvodu se všechno rozprchne. Odpoledne ve velkém sále premiéra hry, co nastudovali místní ochotníci. Zbyněk v hlavní roli mladého komsomolce. Od večera lidová veselice, kde se budou střídat tři kapely. Celý den nahoře v klubech výstavy. Průvod má jasný, pojede na alegorickém voze. Pak samozřejmě divadlo a na konec veselice. A dnešek dokončit úklidy, nachystat a vyzkoušet techniku. Zvuk, osvětlení.

Hned po poledni se přihrnulo skoro třicet studentů. Správce byl nadšený. Většinu děvčat zaměstnal úklidem. Smetáky a hadry ani nestačily. Kluci vyklízeli společňák. Co s těmi velkými plochami papíru?

„Na jeden nakreslíme Picassovu holubici míru,“ řekl jeden z výtvarně nadaných kluků.

„Je to rychle a v módě,“ smál se druhý.

„Jinak kus průvodu na ty dva krajní a holubice jakoby poletí nad tím.“

Zbyněk a další jim pomáhali, zbytek stíral podlahu a někteří natahovali s elektrikáři slavnostní osvětlení. Před večerem bylo uklizeno a většina se rozešla domů. Zbyli jen tři hoši. Řekli, že všechno dodělají. Roman se Zbyňkem je vzali do restaurace na večeři. Všichni si dali řízek a bramborový salát. V kuchyni se řízků chystaly hory pro zítřejší den. Klasika. Ještě vepřová, knedlík, zelí. Španělský ptáček, rýže a kynuté knedlíky s povidly a mákem. Po průvodu se budou podávat obědy i ve vinárně. Bývá prý tolik lidí, že je na obědy fronta. Roman sjel na chvíli se Zbyňkem k sobě. Dali si střik. Doma řekl, že jim sem škola dojednala brigádu. Otec tím byl nadšený, aspoň se prý nebude poflakovat po večerech kdoví s kým. Když sjeli dolů, měli chlapci hotovo. Seděli u lahváčů. Přiběhl udýchaný ředitel.

„Říkala mi Neluška, že jsi, Romane, sehnal brigádu a všechno je hotové.“

Roman si uvědomil, že mu ředitel poprvé neřekl jen soudruhu, ale křestním jménem.

„Úžasné,“ pochvaloval. „Měl jsem z těch nedodělaných stěn strach. Nedávno mě seřval okresní tajemník, co všechno už mělo být hotové. Jako bych to mohl nějak ovlivnit. Jeho nezajímá, že není materiál, nejsou lidi, vidí jenom, že tady bude zítra natáčet televize pro celostátní program, a čeká, jak mu někdo bude poklepávat na rameno a chválit ho. Při tom sám nevytáhne prdel z kanceláře a dvě stě metrů se nechá odvézt autem.“

Pobíhal sálem a šel se podívat z druhé strany od skleněných stěn.

„Viděl jsem náš vůz do průvodu a tohle, konečně se dneska pořádně vyspím. Chlapci, nemáte hlad?“

„Ne, soudruhu řediteli, byli jsme na řízku.“

„Dostanete mimořádné prémie, mluvil jsem s vaším ředitelem a dohodli jsme freundschaft. Tak běžím, zítra, čest!“

„Měli jsme strach, pane referente, když nás viděl s pivem.“

„Dnes by vám prošel i rum, nakonec léta máte a pije se všude.“

„Na devátého vám sem namalujeme tanky, šeříky a rudoarmějce.“

„Nebo na jeden plakát Američany, ti nás taky osvobodili, né?“

„A zavřeli by nás ještě před maturitou,“ smál se Zbyněk.

Ještě něco přes hodinku a bylo hotovo. Roman vyjel k sobě. Vzal Zbyňkovu sklenici, udělal si do ní střik. Pomalu přejížděl jazykem po tenkém sklu. Představoval si jeho rty. Záviděl hebké doteky a těšil se, až se sám stane obdarovaným. Toužil po polibcích, dávajících naději k dalšímu milování. Ve vaně si pohrával s představami své zatím nenaplněné lásky. Pohlédl na hodinky. Právě začal první máj.

Hned z rána odjel s alegorickým vozem na seřadiště na okraji města. Bylo jen pět stupňů. Litoval děti v bílých košilích s pionýrskými šátky, co se mačkaly v místech, kam začínalo svítit slunce. I když většina měla pod košilemi ještě nějaké teplé prádlo, ráno je vždycky zima. Poslouchal počasí a mělo být slunečno s teplotami až okolo sedmnácti stupňů. Konečně se celá opičárna rozjela a průvod procházel městem k náměstí. Tam byla místa označena na dlažbě, pro každý závod, školu, úřad, pro místní statek i okolní JZD. Na tribuně byli představitelé města a všech zúčastněných institucí, armády a policie. Konečně po projevech se všechno rozcházelo k připraveným stánkům s občerstvením. Po zemi zůstaly jen zbytky vlaječek, mávátek a hned vše uklízely komunální služby. To už byl Roman zpět, v podstatě doma. Setkal se hned se Zbyňkem.

„Půjdeme na oběd?“

„Nepůjdeme, oběd přijde za námi, víš, jaký je dole nával? Jídlo nám přivezou do kanceláří.“

„Máš to tady krásný, ale co když sem někdo přijde?“

„Ředitel je s místními papaláši, tak teď tomu blázinci velím já. Objednal jsem nám přírodní řízek s oblohou i vedle děvčatům. Co rodiče? Přijdou se na tebe podívat?“

„Jenom máma. Otec půjde na výstavu a pak přijdou až na veselici. Doufám, že se přijdeš na mě mrknout ty.“

„Jistě. Miluju hry o mladých zapálených komsomolcích, co přesvědčí staré nemakačenky plnit normu na stopadesát procent.“

„Tys četl scénář?“

„Láďa mi jeden půjčil.“

„Bože, už teď se stydím.“

„Proč? Právě dobrý herec zahraje skvěle i takovou sračku. A víš, že tam bude i televize?“

„No doufám, že to nějak neskopu.“

„A večer? První máj, hrdliččin zval ku lásce hlas?“

„Budu uklízet a bude tady otec.“

„Ach jo, samé překážky.“

Vyrušilo je zaklepání.

„Ano prosím, dále.“

Se stolečkem přijel hezoučký klučina, zřejmě z učiliště nebo na praxi a začal jim na stůl servírovat oběd. Nalil z mísy polévku a ustoupil bokem.

„My se obsloužíme sami, stačí, když si pro nádobí přijdeš za půl hodiny,“ usmál se na něj Roman.

Hoch úsměv opětoval.

„Nemáte ještě nějaké přání? Tak díky.“

Copak o to, přání by bylo. Podíval se na Zbyňka, který se na oko škaredil, ale pak se rozesmál.

„Že sis myslel, jak by se vyjímal u tebe v posteli?“

„To víš, máj je máj. Mé staré kosti by potřebovaly zahřát.“

„Neboj, přinesu ti termofor.“

Při jídle si prohlížel svého hocha. Svého? Zcela jistě. Jen nějaký den a…

Zbyněk se zvedl a zamával mu.

„Musím, za hoďku začínáme. Tak ať tě vidím, budeš mi dodávat energii.“

Přišel chlapec pro vozíček s nádobím. Hnědé vlny, tmavé husté obočí, dlouhé řasy. Docela vzrušivý typ.

„Jak se ti líbí v učilišti? Kuchař, číšník?“

„Docela jo, jsem u Jednoty a teď končím.“

Když bral ze stolu talíř s příbory, sjela mu vidlička na zem. Roman se sehnul zároveň s chlapcem a nad vidličkou se srazili. Vypadalo to, že hoch upadne, a Roman ho sevřel v náručí. Oba se pomalu napřímili.

„Promiňte mi, prosím, nezlobte se, jsem nemehlo.“

„Neublížil jsem ti? Mám tvrdou hlavu.“

Pořád ho držel v pase. Cítil přes jemnou voňavku vůni mladého těla. Nijak se nesnažil vymanit z jeho sevření. Ruce pomalu vyjely nahoru. Držel jeho ramena. Jeho protějšek zrudl a přivřel oči.

Ale prázdná židle odsunutá od stolku po Zbyňkovi ho vrátila do skutečnosti. Pustil ho.

„Jsi v pohodě? Počkej.“

Zašel k ledničce.

„Vodku nebo střik?“

„My v práci nesmíme.“

„Tak vodku.“

Nalil do dvou likérových skleniček.

„Zajíš to pralinkou, jak ti říkají?“

„Standa. Moc díky, budu sem chodit na praxi, do restaurace i do vinárny. Jen, prosím, neřekněte vrchnímu, jak jsem nešikovný. Asi tu nastoupím na rok, než půjdu na vojnu, mám odklad.“

Když se zavřely dveře, Roman si povzdechl. Kdyby něco nevyšlo se Zbyňkem? Ne. Nebude o ničem takovém uvažovat. Taky by se mohlo stát, že přijde o vše. No nic, musí proběhnout barákem.

V sále si chystala nádobíčko televize. Před tím prošly redaktorky ostatní s ředitelem, který když uviděl Romana, hned ho představil jako zástupce a vymluvil se na neodkladné jednání. Uviděl i Zbyňka s paní v modrém kostýmku, zřejmě jeho matkou. Ze zajetí televizních pracovníků se už nedostal. Před oponou vystoupil Vláďa a pověděl něco o autorovi hry, která je velmi hraná v Sovětském svazu a je zářným dílem socialistického realizmu.

Přes naprosto stupidní téma, Zbyněk opravdu vyčníval. Jako profesionál, jak zdůrazňovaly obě redaktorky. Po hře ještě nějaké otázky a pak se vše stěhovalo na natočení začátku lidové veselice. Tam už se zase neopomněl zjevit ředitel s okresním tajemníkem strany a předsedy městského a okresního Národního výboru. To už hrála dechovka, nejprve budovatelské písně. Taneční orchestr ji vystřídal s písněmi ruskými a sovětskými. Namalované plakáty s holubicí a průvodem sklidily úspěch. Televize nezapomněla zdůraznit, že je to dílo mladých svazáků.

Roman ještě prošel výstavami, kde potkal Zbyňka s maminkou. Za chvíli se klubovny zavřou a začne úklid. Taky v divadelním sále, který se už opět předělával na kino. Zatím se dohodli, že před rodiči nebudou nijak ukazovat, že se znají. Pak si všiml, jak se u nich objevil muž v jemně mřížkovaném obleku, určitě otec. Vydali se dolů do společenského sálu.

„To byli naši. Otec ani nechtěl slyšet od máti o televizi a hře a jen mně vynadal, jak to že se flákám a dávno neuklízím. Tak jdu na to do kina. Uvidím, jak tu naši dlouho vydrží. Zastav se, prosím, až budeš mít chvilku.“

Všude už všechno končilo, v provozu byla restaurace, vinárna a společenský sál. Tam se tančilo za zvuků cimbálovky. Jednota měla připravené stoly, kde se podávaly párky, klobásky, smažené vepřenky a obložené chlebíčky. K pití pivo, víno, grog, vodka, rum, vaječný koňak a griotka pro dámy a taky zelená. Od stolku s chlebíčky se na něj usmíval Standa.

„Tahle sada je úplně čerstvá, můžu nabídnout?“

Právě když Roman dojídal chlebíček, objevil se u něj Zbyňkův otec.

„Dobrý večer, pane zástupce, mohu na slovíčko, Holík, mám tady syna na brigádě, říkal, že to s vámi domlouval jejich ředitel.“

„Jistě, jestli se nemýlím, Zbyněk, velmi nadaný herec, točili s ním rozhovor do televize.“

Viděl, jak se muž zaškaredil.

„Herec, jo to by se mu líbilo. Není to nic pořádného. Jako inženýr bude mít větší perspektivu a plat. Všude se buduje.“

„A jaké máte přání?“

„No bude tady prý i přes prázdniny, tak jen aby se neulíval. Potřebuje pořádně zaměstnat.“

„Já s brigádníky moc do styku nepřijdu, práci jim rozděluje správce. Jen asi bude problém, že je to práce pozdě odpoledne až do nočních hodin, třeba po kinu. Proto je nutný souhlas rodičů. A nejvíc akcí je zde v sobotu a v neděli. Přijdou tak o osobní volno.“

„Do maturity s učením nemá problém a má celé dopoledne. A večer se aspoň nebude poflakovat kdoví kde a kdoví s kým. Dnes by všichni jen hráli na kytary, co hráli, mlátí do toho a řvou, nebo jsou nalepení na radiu Luxembourg. V práci nebude mít na takové blbosti čas. Tak moc děkuji, vidím, že už na vás čekají další. No dneska tady budete mít frmol až do rána. My se zdržíme jen do půlnoci. Tak na shledanou.“

Kolem se skutečně vytvořil kroužek návštěvníků a hlavně návštěvnic se spoustou přání. Snažil se všem poradit. Pak se zastavil ještě u Standy a nechal si na tácek nandat čtyři chlebíčky a dvě teplé vepřenky. Zašel do kinosálu, kde uklízel Zbyněk ještě s jedním hochem, co maloval holubici míru.

„Dejte si, kluci, aspoň něco na chuť, jinak jídlo je v restauraci, na stravenky, co jste dostali. Mluvil jsem s otcem. Našel si mě a nemám tě šetřit. No nic, raději jdu, kdyby sem náhodou nakoukl.“

Všechno si prošel. V klubovnách se skončilo a probíhal úklid, prakticky teď už zůstal v provozu jen společenský sál. Dechovka a cimbálovka už také skončily. Taneční orchestr začal hrát soudobé hity i některé zahraniční. Parket byl plný. Zrovna zpěvačka končila Dříve než na louce rozkvete voňavé kvítí známé se Simonovou. Další Chtěl bych mít kapelu proslavená Chladilem v podání místního zpěváka. Rozhlížel se po Zbyňkových rodičích, ale neviděl je. Zato na něj kývl Standa.

„Jestli hledáte toho pána, co jste tady s ním vyprávěl, tak ten už odešel, nejspíš s manželkou. Přinesl jí sem plášť. Dáte si něco?“

„Ne, snad později.“

Uviděl Zbyňka, jak se s chlapcem, se kterým uklízel, přidali k hochům, co s ním malovali holubici. Zamával, ukázal k východu ze sálu, kam se oba vydali. Pak směřovali k výtahu.

„Naši už odešli, můžu poprosit o střik?“

Za dveřmi zamkl.

„Nedívej se na hodiny. Mysli si, že je pořád první máj.“

Přistoupil k Romanovi a políbil ho.

„Abys mi neuschl, jen spláchnu prach z kinosálu.“

Tak tohle vypadá slibně. Ještě nalít voňavý nápoj s trochou sifonu. Zbyněk se vrátil. Na sobě kalhoty a rozepnutou košili. Sundal ze svého protějšku sako, rozepnul a vyhrnul mu košili.

„Říkal jsi, že chceš zahřát. Já ti slíbil termofor. Možná i něco víc. Pokud ještě chceš.“

Oba shodili košile. Objali se a začali líbat. To nebyl prvomájový polibek. Spíš nekončící. Ruce vzájemně objímaly ramena, záda, boky, aby pak sjely k zipům kalhot.

„Chceš opravdu všechno?“

„Chci. Třeba jen na krátko, až budu na škole a dostanu se k divadlu, kdoví. To říkám předem, vztah na léta to nebude. Abys nebyl zase zklamaný. Určitě si někoho najdeš. A nebudu se zlobit, když teď řekneš ne. Jen ti nechci lhát. Toužím po tobě a po milování. Pokud chceš i ty?“

Roman ho objal, vyzvedl a odnesl k posteli. Poslední oblečení zůstalo na zemi. Konečně vzájemně obdivovali svá těla. Na mírně ochlupených prsou spočinula chlapcova hlava. Jemně se otíral o tmavé chloupky tvářemi, ústy i svojí šedě slámovou hlavou. Chvíli se vysouval k polibkům a pomalu sjížděl níž a níž. Až si ho ruce přetočily. Oba vrcholně vzrušení, plní očekávání.

„Promiň, jsem neohrabané tele, co tě moc chce.“