Kulturní dům aneb rok vlezdoprdelismu II.

Zbyňkovy modrozelené oči zářily štěstím, touhou a očekáváním. Tak to nebyla žádná jemnost, ale docela silné vzrušení.

Roman ucítil pevné rty, ale i zuby a jazyk deroucí se k uzdičce a štěrbince na žaludu. Než se zmohl na vlastní odpověď, ucítil vzrušivé, chtivé kouření. To jistě není poprvé. To už se plně soustředil na svého miláčka. Mládí. I když určitě není nevinné. Všechno kolem zmizelo. Jen dvě vzájemně odevzdaná těla obklopená milostivým šerem.

Leželi vyčerpaní u sebe a nabírali dalších sil.

„Díky, lásko. Trochu milování jsem poznal s klukem, co šel na vojnu. Pak mě čekal docela hezký týpek u šatny tady v divadle. Pozvání na skleničku, taxík. Jen k té skleničce ani nedošlo. Vrhl se na mě hned v předsíni a byl naštvaný, že jsem se bránil. Sprostě nadával, co chci, když mi z každého oka koukají tři čuráci. Říkal jsem ti, jaké jsem tele. Brzo se něco podobného opakovalo. Kytka, hezké řeči. Pořád všechno vypadalo dobře. Dost se pilo. Asi bych tomu časem podlehl. Něco dal do pití. Uvědomoval jsem si matně, co se děje. Tak tohle nechci. Jak jsem se vzepřel, začal mě bít. Na to jsem zvyklý od otce. Spíš mě rány probraly. Byl mnohem silnější. Najednou jsem byl na gauči, rozepnuté kalhoty a cítil tlak, jak do mě vnikal. Snažil jsem se nadzvednout. Svalil se vedle a já ho vší silou praštil do koulí. Strašně řval. Utíkal jsem k bytovým dveřím. S hrůzou jsem viděl, že je zamknuté, ale nikde klíče. Na věšáku byla má a jeho bunda. V ní jsem je našel. Mezi tím přiběhl za mnou a snažil se chytit límec bundy. Natrhl ho, ale to už jsem běžel k východu. Z domu nevyběhl. Pár dní jsem byl děsně vyděšený. Večer jsem sám nikam nechodil. Pak ve dne byl na městských záchodech. Ale nebyli jsme tam sami. Jen se naklonil a řekl: ‚Seru na tebe. Stejně ti někdo prdel natrhne, děvko.‘ Tys byl jiný, jsem vděčný, že jsi nenaléhal. Jestli chceš i dál?“

Roman si klekl nad něj. Pomalu zvedal jeho nohy. Trochu si růžovou štěrbinku nadzvedl. Už dlouho nezažil tak slastný pocit. Jenže jak dlouho? Do půli prázdnin. Předškolní praxe a vysoká. Jestli se bude chtít uchytit někde u divadla, padnou i neděle.

„Stalo se něco? Jsi zamlklý a smutný.“

„Ne, Zbyňku, jen si víc uvědomuji, že nám naše milování vydrží jen, než půjdeš na praxi.“

„Vím, to jsem ti přece už říkal. Ale víš, jak je to všude. Být spolu, to je jen šťastná náhoda. Všichni si krásné chvíle jen jakoby pokoutně kradou. Jestli nechceš teď, tak…“

„Chci, oba chceme, jen těch pět let s Toníkem. Ještě jsem si na samotu nezvykl a brzo tě ztratím. Promiň.“

Miloval partnerovy nohy na svém boku, ramenou, na krku, rád líbal prsty. Intenzívní pocity dávaly zapomenout na budoucí krátkost jejich lásky. Jistě, nemůže nikomu bránit v jeho pocitu štěstí. S nadcházejícím vyvrcholením jako z mlžných oparů se vynořila podoba Standy. Je to stejné, bude tady jen o něco déle a dva roky vojna. A kdoví jestli vůbec… Zůstávali ležet naproti sobě, kam se převrátili.

„Budu muset jít, kvůli otci. Ale můžeme se milovat každý den. Taky mi na škole samotnému nebude moc dobře. Lež, jen se osprchnu a přijdu se rozloučit.“

Roman šel za svým návštěvníkem zamknout. Od dveří na rampu mu opatřil klíč. Ještě nechá udělat i od bytu. Vrátil se a posadil. Nalil si trochu neředěného falešného Cinzana. Měl pocit, že teď v něm převládají hořce trpké tóny. Jemnost ovoce se někam ztratila. Milování bylo krásné. Docela by si dovedl představit dlouhé pokračování. Jenže se musí smířit jen s několika měsíci. Předškolní praxe začne koncem srpna, ale možná o měsíc dřív. Zase se mu vynořil Standa. Postavami jsou

nastejno. Oči jsou tmavě hnědé, trochu jiskřící nazlátlým leskem. Představoval si, jak si přidržuje hnědé vlnité vlasy s neposlušnou čupřinou a cítí stisk jeho rtů na penisu. Povzdechl si. Co s tím?

Ráno byl rozmrzelý, udělal si čaj, chleba s máslem a sýrem. Ředitel nebyl přítomen a jen vzkázal po Nelušce, ať proberou ostatní akce v tomhle a příštím týdnu. Zatím je všechno na jedničku. Většinu už obvolala paní Nela, jen si popovídá s Kiliánem z pražské agentury.

„Tak jsem tě konečně i viděl v televizi. Tady se o ničem jiném nemluví. Prý provinční kulturák a děje se v něm víc jak v mnohých ve velkých městech a v Praze. Sám velký šéf mi sdělil, ať ti občas něco lepšího přihodím. Byl nadšený tím mladým ochotníkem. Ten bude mít cestu k divadlu otevřenou. Za týden máš Vlacha. Co něco z vážné hudby?“

„Bez obav. Kdyby se lidi o lístky neprali, tak se to přežene přes ROH a bude plno. Ale to jsem možná místní urazil. Bývají tady i koncerty a je tady konzervatoř.“

Povídali si docela dlouho. Taky o srpnové premiéře Měsíce nad řekou podle Fráni Šrámka, co se chystá. Šlo by trošku distribuci popostrčit. Má tam kamaráda. Konečně přišel na jiné myšlenky. Prohlédl program. Dnes jen kino a bude se likvidovat výstava. Musí si zajít pro hrníčky, obrázek. Od neděle tam bude výstava Osvobození. To zajišťuje Evička a Boženka s vojáky místní posádky. Večer kino. Divadlo bude mít reprízy dvakrát v pátek a dopoledne v sobotu. Školy, ROH, Svaz československo-sovětského přátelství.

Prošel do bloku s končící výstavou. Koupil čtyři zamilované hrníčky na kávu a dva podobné na čaj. Krajinku s lavičkou a starým platanem. Olej. Ještě pohled na město, tužka kolorovaná vodovou barvou. Bambusový podnos. Na něm také všechno odnášel k výtahu. Uviděl Standu. Ten hned přispěchal a nabídl mu pomoc.

„Jenom mi, prosím tě, přivolej výtah.“

Když přijel, vyzval ho.

„Poprosím, odemkneš mně doma? Ať nemusím všechno pokládat na zem.“

Hoch se usmál a přikývl. Vyjeli nahoru.

„Bydlíte tady? Posledně jsem byl ve vaší kanceláři.“

„V pravé kapse kalhot mám klíče.“

Standa zrudl a Roman si najednou uvědomil, že klíče jsou nebezpečně blízko jeho péru. No co už. Natočil se bokem.

Pak cítil ruku jakoby hladící jeho stehno. Klíče se posunuly a jejich vylovení se neobešlo bez kontaktu prstů s jeho nabíhajícím penisem. I když jen přes kousek dvojího plátna. Konečně bylo otevřeno.

„No pojď dál. Je to jen jako v hotelu. Musím si pořídit pár zlidšťujících doplňků.“

„Já jsem na pokoji se dvěma kuchaři, ale dělají ve městě. Tady máte krásné soukromí.“

„Budeš dole v restauraci?“

„Ano, chcete přinést oběd sem nebo do kanceláře?“

„Ne, půjdu s tebou a moc dík za pomoc.“

Tak to byla nádhera cítit dotek chlapcových prstů. Škoda že jen přes plátěnou překážku. Sjeli dolů, kde už obědvaly jeho dvě kolegyně a paní Nela. Ani nevnímal, co mu Standa přinesl. Uvidí, co se dál vyvrbí. Sledoval jeho pohyby a představoval si ho jako Ganyméda na Olympu.

Z božských představ ho vyrušil vrchní.

„Pane Romane, jak pojíte, čeká vás nahoře ředitel.“

Co může chtít, pomyslel si, proč nepřišel sem?

„Na pivo si dojdu pak, radši jdu,“ otočil se k paní Nele a děvčatům. „Doufám, že není nějaký průser.“

V pracovně stál ředitel u okna.

„Výborně, posaď se, Romane. Není to nic pracovního, i když… Nevím, odkud bych začal. Jsem přes dvacet let šťastně ženatý. Ale někdy, to poznáš časem sám, člověk musí udělat i něco, co by v životě dřív neudělal. Mám známost a chtěl bych nějaký den s ní strávit. Jenže má volno jen do středy. A zrovna je tady takový blbinec. Doufám, že jako chlap to chápeš. Prostě hodím se marod pro tady, ale pokud by se objevila má žena, jsem na školení. Když by bylo nejhůř, nechám ti telefonní číslo.“

Ještě chvíli rozmlouvali, Roman slíbil, že určitě všechno bude bez problémů, a popřál mu příjemné dny. No prosím. Sjel dolů na pivo. Lidské vztahy jsou komplikované. Asi má každý svůj problém, nejen on. Standa mu přinesl pivo. Kolegyně už odešly.

„Pane zástupce, prý vám tak mám říkat, nechcete pivo nahoru?“

„Myslíš do kanceláře, nebo ke mně?“

„No jak si budete přát. Donesl bych vám vychlazenou Plzeň.“

„Teď ne, ale určitě tvé nabídky využiji jindy a rád. Mám ještě moc vyřizování.“

Tak tohle byla příkladná lež. Musí se nějak dostat z neskutečné chuti na tohle mládě, když druhé tu bude za chvíli. Tak to si pěkně zavařil. Ještě cítí jeho prsty na svém péru. Nebyl to účel. Uvědomil si všechno, až už bylo pozdě. Tenhle mladík je stoprocentně teplý. Asi by potřeboval někam odjet a udělat si pořádek ve svých citech. Ale díky avantýře jeho ředitele je tady jako pes u boudy. Vyjel do své kanceláře a prohlížel znovu plán několika dalších dnů. Pak už všechno pojede, jak má. Po zaklepání přišla paní Nela. V rukou dva veliké skleněné poháry se zmrzlinou.

„Holky honí mlsná, tak si říkám, že si dáte se mnou.“

„No měl jsem před chvilkou pivo,“ smál se. „Už se prodávají lístky na Vlacha?“

„Začali po třetí, pořád je dole fronta, ale asi se už na všechny nedostane.“

Další zaklepání a už ve dveřích spustil Zbyněk:

„Romi, odpadly nám atletické závody tak…“ Teď si všiml, že tam Roman není sám. „Promiňte, nechtěl jsem vyrušit.“

„Nevyrušuješ, sedni si.“ Vzal telefon. „Pošlete mi do kanceláře, prosím, Standu. Dva velké zmrzlinové poháry a šest zákusků s nějakým dobrým krémem.“

„No přece mi nebudeš ujídat mou zmrzlinu,“ smál se.

Standa přinesl podnos. Nejistě se kolem rozhlížel.

„Dva talířky zanes hned vedle holkám a vrať se.“

„Ta druhá zmrzlina a zákusek je kam?“

„Nikam, pro tebe. Přece se na nás nebudeš jen dívat.“

„Mockrát dík.“

Kluci seděli naproti sobě, ale spíš hleděli do poháru. Pak se trochu pousmál Zbyněk. A konečně i Standa. Zato Roman zvážněl. Má je tady oba jako na dlani. Paní Nela se zvedla:

„Myslím, že dneska skončíme. Pokud není něco potřeba. Hezký den.“

„Půjdu taky, aby mě nesháněli, a ještě jednou díky.“

„Máš už taky padla?“ rozesmál se Zbyněk. „Do pozdního večera můžeme i něco víc než povídat. Příležitost se musí využít, zvlášť když mi tady roste konkurence.“

„Myslíš?“

„Myslet půjdeme k tobě, můžeme?“

Za dveřmi ho Zbyněk objal.

„Napustím vodu, můžu?“

Hoch zmizel v koupelně. Roman nerozhodně přecházel pokojem. Vysvlékl se. Vzal malý celofánový sáček s pralinkami. Zbyněk měl šaty na věšáčku a do napouštěné vody lil něco z malé lahvičky. Vůně mu trochu připomínala letos ještě nerozkvetlý šeřík. Nahé tělo skloněné ke koupelnové baterii a vůně udělaly své. Sklonil se, vzal Zbyňka za ramena. Plně ztopořeným penisem pomalu projížděl ve štěrbině půlek zadečku. Se smíchem se chlapec otočil.

„Krásně mě lechtáš. Jdeme do vody. Líbí se ti olejíček? Je ze samých léčivých bylinek. Dělá ho do koupele jedna babička mé kamarádky.“

„Ty máš kamarádku?“

„No jistě, ty ne? Teplí si většinou rozumí spíš s holkami.“

„Když se podívám zpět, nemám žádné kamarádky ani kamarády.“

„A co Standa, ten je k nakousnutí.“

„To je, ale mám tebe. A chci si tě užít.“

Vzájemně se umývali. Krásné, neustále vzrušující hlazení.

„Necháme si všechno až do postele, nevadí?“

„Nevadí,“ řekl Roman a Zbyňkovi zavřel pusu pralinkou.

Najednou se objevila vzpomínka na Toníka. Pět let. I když také jen ve skrytu. Jistě, žít s partnerem se málo komu podaří. Aby se nepohoršovala veřejnost. Tohle milování bude jen krátké. Musí využít všeho, co se dá.

Sedl si na okraj postele. Hned ucítil hlavu svého milence v klíně. Ruce se zabořily do světlých vlasů. Pak si ho vytáhl k sobě. Hoch přiklekl a posadil se do jeho klína. Teď si kouření užíval on. Zbyněk se podepřel o nohy. Trochu se nadzvedl a navedl si Romanův penis. Táhlé zaúpění obou je rozesmálo.

„Tohle by mohlo trvat věčně. Ale nebude. Za půl hodiny mě čeká vysavač. V ruce budu držet gumovou hadici. Ta tvá je rozhodně příjemnější.“

„Cože? Vysavač? Jenže já, milánku, nevysávám, ale plním.“

Leželi pak dál, natisknuti na sebe.

„Nezapomeň, že se přijdu ještě rozloučit,“ usmíval se Zbyněk, když se oblékal.

Povzdechl si. Milování mu bude zatraceně chybět, až Zbyněk odejde.

Projde se. Projde? No než obejde celý barák, bude to jako procházka městem. Na dvoře mezi dílnou a garážemi si natáhla mladá paní správcová šňůry na prádlo.

„Dobré odpoledne, pane Pravoslav, doufám, že mě nevyhubujete za prádlo. Sušáky jsou za garážemi, ale tam nesvítí sluníčko. A dál máme už kousek zahrádky. Můžu vás pozvat na kávu?“

Tak příjmením mu tady snad nikdo ještě neřekl.

„Prádlo mi nevadí, ředitel tu nebude do středy. Jsem rád, že vás poznávám. Jsme vlastně zdejší domácí a sousedi.“

V předsíni bylo plno bot.

„Kde máte děti?“

„Děti? Nemáme děti, ale tři kluky. Šli s manželem do loděnice. My jsme dřív byli oba nadšení vodáci. Teď natahují šňůry s brankami pro vodní slalom. Přijdete se podívat? Devátého odpoledne. Start je u železničního mostu, pak jsou zbytky odstřeleného za války a kůly z poválečného dřevěného. Chodívá hodně lidí. Posledního května a prvního června v sobotu je Benátská noc v loděnici. Dáte si turka nebo překapávané?“

„Myslím, českého turka.“

„Jo, taky ho dělám nejčastěji. Dřív jsme na něj neměli. Vdávala jsem se v osmnácti a za půl roku se narodil Leoš. V padesátém. Bydleli jsme s našima ve dvou místnostech. Všechno bylo na lístky a můj otec jako bývalý vykořisťovatel nedostával nic. Byl vyloučený z přídělového sytému. Měli jsme jen malinkatý dvorek a slepice. Chodila jsem s kočárkem na smeťák, vždycky brzo ráno, protože jsem se styděla. Dal se tam najít hlavně starý chleba i jiné zbytky. Doma se všechno uvařilo, přidalo trochu zrní, nasekané kopřivy nebo žabinec a bylo krmení. Vajíčka nás doslova držela při životě. Dalo se za ně ledaco vyměnit i u řezníka. Promiňte, nechci vás tím obtěžovat. Tady si žijeme jako v ráji. Je mi jasné, každý se tak nemá. Musíme si toho vážit. Manžel je původně elektrikář, ale dělal, než jsme přišli sem, už pár let údržbáře. Nejstarší Leoš by chtěl na truhláře. Je nějaké učiliště, kde se specializují na starožitný nábytek. Pan ředitel nám slíbil, že pomůže. Pojďte se podívat.“

Z kuchyně vedly dveře na chodbu. Otevřela do malého pokojíku. Stolek, postel, skříň a jinak spousta všeho možného ze dřeva. Sedátka, totemy, rámy, hole, podnosy, různá zvířata a ptáci, na zdi veliký kus kmenu a v něm pohled na město. Zámek, kostely, plynárenský zásobník, komíny.

„Odpoledne chodí tady do dílen a pořád něco vyřezává.“

„Má talent, takové učiliště bude určitě dobrou průpravou, ale chtělo by to maturitu. A co třeba sochařství?“

„No to je daleko. To víte, my mu bránit nebudeme. Byl takové vyvzdorované dítě. Všichni chtěli mimo manžela, ať jdu na potrat. Nebudete mít co jíst a ještě děcko? Někdy jsme taky neměli, ale už je všechno pryč. Nezlobte se, že jsem vás zdržela a stavte se někdy, když budete mít čas a já nebudu na chodbách s kbelíkem.“

Pomalu procházel dvorem. U garáží potkal Malýho Zdeňu. Jinak mu nikdo neřekl. Šofér, co ho stěhoval.

„Zdravíčko, šéfíku. Už byste to měl přebrat po starým. Vás tu mají všichni rádi. Nikoho nebuzerujete a jste tu furt. Ředitel si určitě shání lepší flek.“

Prošel k pokladnám. Otevřená měla nápis Vlach vyprodán. Naklonil se k okénku.

„Vidíte, vyprodáno. A co vy? Určitě si nenecháte ujít, co vidíme jen v televizi.“

„Dva lístky bych si asi vzal.“ Dá je Zbyňkovi pro rodiče.

Toho taky našel, jak s kamarádem táhnou velký bubnový vysavač na kolečkách k přednáškovému sálu, kde právě končili svazáci. Na chodbě bylo chvíli modro.

„Bacha na Vlacha. Nesu ti dva lístky pro rodiče.“

„To bude máma ráda, chtěla jít se sousedkou, ale je vyprodáno.“

„Nechceš ještě lístek pro otce?“

„Kdepak, ten na takové opičárny nechodí. Půjde jen na ruský soubor, aby ho všichni viděli. Teď na veselici byl taky jen se ukázat. On chodí hrát šachy. Hudba mu stačí, co vysílají v dráťáku, i ten zavírá. Myslím, že za hodinu končíme.“

„Mrknu se ještě, co vytvořily holky s vojáky kolem Osvobození. Město vlastně osvobodili Rumuni, Sověti tady přišli k hotovému. Jejich první akce byla, že odvezli z cukrovaru všechen cukr a maso z jatek.“

„Slyšet tě někdo,“ smál se Zbyněk, „tak topíš v kotelně. Myslím, že pak půjdeme smýt prach do vinárny?“

Vinárna? To není špatný cíl. Zajde si na chlebíček. Sjel níž, ale jeho kroky automaticky mířily k restauraci. Chlebíček si může dát i tam a při tom se romanticky zasnít při pohledu na Standu. Taky ho uviděl, jen co vstoupil. Ke stolu u dveří přinášel právě večeři. Usmál se a určitě trochu zčervenal.

„Hned jsem u vás!“

Jo chlapče, bylo by to krásný mít tě v posteli. Kdyby si měl vybrat jednoho, těžko by vybíral. Herci moc stálí nejsou. Ale ani číšníci. Kolem obou se neustále motá moc obdivovatelů.

„Chci jen dva, nebo spíš tři chlebíčky. Jestli nejsou z prvního máje.“

„Kdepak, všechno se sežralo. Přece bych vám nedal něco špatného.“

Sledoval ho, jak odchází. Upnuté černé kalhoty docela vykreslovaly postavu. Jako by v kapse cítil jeho ruku. Začít hrát na obě strany. To by byl jako jeho Toník. Moc dlouho to stejně nešlo a jeden vztah uťal. „Bóže, babo raď!“

Chlebíčky byly nejenom čerstvé, ale i protekční. K tomu přání dobré chuti. Cítil, že s tímhle chlapcem by mohl být nastálo. Jenže kdyby… Ani nedomýšlel druhou vulgární část pořekadla. Orosené pivo.

„Dobrý večer, prosím, promiňte, pane zástupce, poslali mě za vámi. Ředitel prý tady nebude. Na devátého máme pěvecký koncert. Můžeme si zítra dopoledne všechno vyzkoušet v divadelním sále? Václav Kaloč, učitel z konzervatoře,“ podával mu ruku vysoký, štíhlý mladík, taky určitě pod třicet, rovné tmavé vlasy na pěšinku a brýle v kulatých obroučkách.

„Posaďte se, Roman Pravoslav. Dopoledne tam určitě nic není. Ráno řeknu zvukaři. Dáte si se mnou pivo? Nebo raději víno.“

Všímavý Standa už byl u nich.

„Prosím, Staníku, přines nám sedmičku nějakého muškátu, pokud vám taková chuť nevadí.“

„Jistě že ne, ale nerad bych obtěžoval. Jsme smíšený sbor z různých škol. Jen nemáme kde zkoušet.“

„A proč nezkoušíte u nás?“

„Problém je z dřívějška. Náš ředitel a váš byli v nějakém sporu. Je to pár let.“

„A náš vás odmítl?“

„Ne, vůbec spolu nejednali.“

„Tak to vyřešíme zítra. Devátého jste dopoledne, odpoledne soubor z kasáren a večer ruský folklór. A na Vlacha den před tím jdete?“

„Bohužel, nejsou lístky.“

„Počkejte moment.“

Roman spěchal k pokladně. Ještě se prodávaly lístky do kina.

„Nemáte tam, paní, ještě dva lístečky?“

„Jistě, ředitel už jich narozdával plno. Tady. Krásné místo.“

Ještě seběhnout schody a byl zpět.

„Tak to máte ode mě na budoucí spolupráci.“

„Jsem vám velice vděčný a dlužník. Moc děkuji. To bude mít,“ zarazil se, „radost. Cortés a Salačová. Živě je to o něčem jiném.“

Ve dveřích uviděl Zbyňka s kamarádem. Ukázal, ať si sednou. Se sbormistrem ještě prohodil pár slov a ten odešel.

Kluci si přisedli.

„Můžeme si dát taky víno? A odkud znáš Vaška? Pozor na něj. Holky od nás, co chodí zpívat, říkají, že to táhne s nějakým doktorem z nemocnice.“

Nakonec skončili všichni u chlebíčků a dvou lahvinek Muškátu Ottonel.

„Dnešní den jsme si rozdělili na dva. Není nic krásnějšího. Těšíš se?“

Nebylo třeba nic říkat. Leželi na boku a Roman si svého miláčka hýčkal v klíně. Oba pak vzrušeně oddychovali.

„Tohle je mnohem náročnější než vysavač,“ smál se Zbyněk. „Budu spát jako zabitý. Doma je klid. Otec ví, že maturitu zvládnu, na školu půjdu a navíc brigádničím. Jenže kdyby zjistil, co je po práci, dnes i před ní, vůbec si nedovedu představit, co by dělal. Asi by nás umlátil oba. Musíme si dávat pozor. Tak jdu. Proč všechno krásný končí?“

Roman dlouho nemohl usnout. Vašek a nějaký doktor. Byl by nerad, kdyby se něco takového začalo proslýchat i o něm. Ti normální mají život daleko lehčí. V duchu si představoval různé typy dívek, ale asi by nemohl s nějakou žít. Děti, ty by jistě chtěl. Jenže je jasné, nikdy žádné mít nebude. Když usínal, vloudil se mu do snů Standa. Jo, tak to by šlo.

Vstávání by se mělo zrušit. Tady by mohl všechno vyřizovat i z postele. Dal si lehce studenou sprchu. Brrrr… Tak to přehnal. Spěšně se oblékl, oholil a sjel o patro níž do své kanceláře. Zavolal, aby mu sehnali zvukaře. Když chtěl na něco k snídani, přitáhl zástup děcek. Nejvíc holky. Dvanáct a výš. Kluci na věk stejně, i když někteří by už stáli za hřích. Zřejmě z končících ročníků. I s jejich sbormistrem je nasměroval do sálu. Tam už se domluví. A další problém. Vojáci přivezli dělo. Nechápavě na něj zíral.

„Kam to chcete dát? To budete střílet u Leninovy sochy?“

Evička s Boženkou mu vysvětlovaly, že na výstavě bude zákop a dělo, figuríny oblečené v uniformách. Ale nejde otevřít polovina dveří, co spojuje chodby. Do výtahu na kulisy se vleze. Trochu ho rozeberou. Jen neví jak dál.

„Takže dělo budu mít u kanceláře? Zavolali jste správce a údržbáře?“

„Všichni jeli pomoct s pódiem na stadion, nějak se jim to tam pos…, tedy podělalo.“

„Tak se na to podíváme.“

U dveří se Roman sehnul, klekl a nakonec lehl na ručník.

„To vypadá, že dole je půlka dveří přivařená.“

„Máte pravdu, pane zástupce. Dole to přichytili, aby se při převozu dveře neotevřely. Nikdo zatím druhou půlku neotevíral, tak se na to zapomnělo. Mám úhlovou brusku, bude to hned. Jsem Leoš, poslala mě máma.“

U dveří stál chlapec, skoro velký jako Zbyněk, ale zřejmě o hodně mladší. Jen se sehnul, ozval se rachot, vylétlo pár jisker a polovina dveří se otevřela.

„Naštěstí jsem byl u zubaře a zašel jsem domů.“

„Tak můžete dojet i s tankem. Jdu na snídani. Pojď se mnou, Leoši, krásně vyřezáváš a vůbec to se dřevem umíš. Co zuby? Zvládneš zákusek?“

„Jistě, cokoliv.“

Ráno v restauraci byl jiný personál. Servírka přinesla chleba a míchaná vajíčka se slaninou. Pro Leoše dva zákusky a zmrzlinu.

„Moc díky. Ještě zajdu do školy. A někdy se zastavte, ukážu vám inkrustace, vy to určitě oceníte. Máma si vás velice váží.“

Hoch sebral těžkou brusku a odešel. Tak tohle nečekal. Třináct čtrnáct let. A uměl si poradit, s čím si dospělí nevěděli rady. Nádherně vyřezává. Inkrustace, to bude vykládáno z různých dřev. Navíc bude z něj časem opravdu hezký chlapec. Spíš se podobá matce. No. „Vzhůru, dolů,“ řekl si. Tentokrát nahoru. Půjde nahlédnout na zpěváčky. Pootevřenými dveřmi se linulo: „Nemelem, nemelem, nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn.“ Vyjel do své kanceláře. Musí zkoušku zapsat do rozvrhu. Šel se podívat na instalaci děla. Bylo v největší klubovně. Maskovací sítě, makety stromů a zákopu s figurínami v uniformách. Dali tam i pár skutečných keřů v květináčích. Před devátým přivezou srolovanou trávu a nějaké jarní květiny. Tak to se opravdu povedlo. Rozhodl se, když všechno jde jak na drátkách, vyrazit na oběd do města. Od středu ho dělí jen park a několik ulic. Zbyněk jel někam se školou, a pokud se zastaví, tak až hodně pozdě. Ještě uvědomil paní Nelu. Že se vrátí až odpoledne. Párkrát tady byl, ale jen navštívit památky. Slunce svítilo, bylo teplo a někde v závětří možná rozkvete i šeřík.

Procházel hlavní obchodní ulicí až na náměstí. Kašna, morový sloup a v podzemí veřejné záchodky. Seběhl podél zábradlí. Nešlo nečíst všudypřítomné nápisy. Jednoznačně vede Servít je vůl! V kabinkách, kam nahlédl, byla i další moudra. Ser a vyser zlatý tele, jenom neser na přítele. I mnohokrát smazané S každým hovnem posílíš mír nebo Sovětský čurák, náš vzor. Chudák hajzl babča, pořád má co mazat. Obešel náměstí a pokračoval v prohlídce obchodů. Uvažoval, měl by si koupit nějaké košile s krátkým rukávem a kapsičkami na léto. Co je tady, utrácel většinou jen za jídlo a pití. Když našel kýžený obchod, prodavačka právě zamykala.

„Otevíráme v jednu, pane.“

Na konci ulice byl obrovský obchod s masem a uzeninami. Jen nahlédl výlohou. Na řadě háčků viselo asi pět salámů a v oddělení masa prasečí půlka a zřejmě hovězí žebra. Ještě že se stravuje v restauraci, tam přece jen mají lepší dodávky. Vedle Masny byla pivnice. Veliký nápis Obědy jedenáct až čtrnáct hodin. Bylo dost plno. Přisedl si u okna ke stolku s mladou dvojicí. Jídelní lístek ležel na stole. Jako všude. Smažený sýr, sekaný řízek, vepřové na pepři, znojemská a knedlíky s vajíčky. Polévka hrachová a gulášová. Hned tu byl vrchní, napsal si gulášovku a znojemskou se šesti. Pivo desítku. Obsluha velmi rychlá, ale kvalita rozhodně horší než v jejich restauraci. Šel si v blízkosti prohlédnout kostel sv. Jana Křtitele s velikou kupolí. V obchodě ho zklamali. Košil měli plno, ale hlavně zimních flanelových. Koupil jednu béžovou letní a dvě trička. Prodavačka mu říkala, že podobných obchodů je tady víc, a dala mu adresy. Podívá se doma na mapu města. Neodolal jugoslávské zmrzlině s laskonkou. Zahrádky venku ještě nebyly v provozu. Až na devátého. Bože, říkal si, stane se ze mě pecivál, co nevystrčí z kulturáku nos. Chce to kolo a rozjet se někam po okolí.

Skočil se podívat na dělo. Nestačil se divit, jak všechno holky s vojáky vyšperkovaly. Nějak jim to podezřele spolu pasovalo. Vdané, děti. Třeba to jen tak vypadá, ale je jim přáno. Na kufříkovém magnetofonu byly nahrané skutečné výstřely z děl, pušek a samopalů. Iluze bude dokonalá.

„Ještě by to chtělo tady u východu nějaké panorama města ze současné doby.“

„Něco mě napadlo, půjčím si dva kluky.“

S vojáky sjel na dvůr.

„Máte doma Leoše?“

„Půjčil bys nám nahoru na výstavu to panorama města na kmenu? Neboj, budeš tam uvedený jako autor.“

Nahoře museli navrtat silné skoby. Dva a půl metru a žádná lehká lípa.

Kolem byly fotografie města po válce a práce na jeho obnově.

„Úžasné, chlapče, máš opravdu nadání. Teď mě napadá, žes vyřezal takový socialistický betlém,“ smála se paní Nela.

„Do čtvrtka spravuji i ředitelský fond. Myslím, že všichni, co tady jste, si zasloužíte malé pohoštění.“

Roman šel k telefonu.

„Máte dole připravený salonek. I ty, Leoši, a stav se pro brášky, ať jim to není líto.“

„Doufám, Romane, že půjdete s námi?“ tázala se paní Nela.

„Moc rád.“

Dole už obsluhoval Standa. Ten kluk má zvláštní úsměv. Chová se skvěle. Přitom se nijak nepodbízí. Ženské osazenstvo kávu a zákusek, zmrzlinu. Vojáci s Leošem tatarák a pivo, jeho brášci zákusky, zmrzlinu. Přišla Evička.

„Můžeme si raději nějaký zákusek vzít domů dětem?“

„Jistě, řeknu Standovi. Paní Nelo a vy?“

„Jenom kávu. Ani tu bych asi neměla, dnes už jsem překročila limit.“

„Já pojím později. Tak prosím dvě vídně a trochu víc šlehačky.“

Najednou ho v mumraji kolem obklopil smutek. Co vlastně má? Dobré a dobře placené místo. Všechno ostatní nemá. Byt je jen pronájem, nemá auto ani kolo, chalupu po babičce. Přítel, milenec, koníček, v nedohlednu. Díval se na kluky správcové. Ty taky nebude mít. Zbyněk je meteorit, co zazáří a zmizí někde v lavicích nebo mezi kulisami. Standa? Copak mu může říct, já bych tě moc chtěl, ale až odejde Zbyněk. Hezky dva tři měsíce čekej. Viděl, jak se na něj dívá jeden z vojáků a snaží se s ním bavit. Ne. Přece ho nebude uboze šmírovat. Kývnul na Standu.

„Ať mi všechno napíše vrchní a přines mi účet do kanceláře, ať ho můžeme zaplatit. Půjdu, není mi dobře.“

Všem jen zamával a skoro se rozběhl k výtahu. Odemkl a hned směřoval k ledničce. Nalil si vodku. Jenže hořkost, co cítil, jednou skleničkou nespláchne. Přišla druhá třetí? Nevěděl. Jen se díval na dveře. Ani nezpozoroval, jak se otevřely. „Nesu vám účet, prášek a mátový čaj, i když vidím, že jste se léčil sám.“

Chlapec vzal prázdnou láhev a hodil ji do koše.

„Dnes mám krátkou směnu, skončil jsem. Pomůžu vám, jestli mohu. On nepřišel?“

„Ty víš o Zbyňkovi a…“

„Vím, všichni nemůžeme mít štěstí. Má všechno, co já postrádám.“

„Není to tím, že nepřišel, jel někam na exkurzi. A ty rozhodně nic nepostrádáš. Tobě homosexualita nevadí, neodsuzuješ ji?“

„To bych musel soudit sám sebe.“

Roman se snažil horečnatě přemýšlet. Co teď? Nějak couvnout nejde.

„Já měl pět let přítele. Našel si za mě náhradu. To je důvod, že jsem změnil místo. Přišel Zbyněk, je nám krásně, ale od začátku víme, že je to jen na chvíli. Než půjde na školu a před ní na praxi. Nemohl bych mu říct, ani nechci, teď je najednou konec. I když to budou dva tři měsíce. Myslím, že mám rád i tebe, jen to nejde hrát na obě strany a klamat vás oba. Jo, jsem možná hajzl, ale nikdy bych nepodrazil někoho, koho miluji. Jenom uvaž, jsem rozhodně o dost starší.“

„Mám tě rád, nechci žádnou náhradu. Viděl jsem, jak se díváš. Ten voják mě samozřejmě chtěl sbalit. Bude mít vycházku mimo okruh. Myslí si, jak je něco takového snadné. Nechci ti rozbít lásku se Zbyňkem. Počkám, když budu smět. I když vím, že při mém štěstí mě zase někdo předběhne.“

„Nepředběhne, vážím si toho, ale pokud bys sám chtěl někoho jiného, v ničem ti nebráním. Nemám k tomu žádné právo.“

„Raději půjdu, dokud mi ještě funguje mozek. Moc, moc tě chci. Ale až budu mít jistotu, že jsi jen můj. Jo, vím, jistota není asi nikdy. Jen pocit jistoty. Je to ode mě strašně sobecký, promiň. Dobrou noc. Budu se těšit ráno u snídaně, pane zástupce.“

Než mohl Roman něco říct, byl Standa pryč. Vyřešil se sice jeho problém, snad, ale místo radosti cítil zase tu ostrou pachuť. Sny o večeři se rozplynuly. Účet dal do šuplíku, vyšel ven, zamknul a vyjel k sobě. Nechal otevřené okno. Vlhký chlad se rozložil celým pokojem. Sáhl na radiátor, byl teplý. Našel kousek chleba, patku imitace, hořčici a cibuli.

Lehl si na postel a zavřel oči. Trochu mu svět kolem uhýbal.

Vzbudil ho hluk napouštěné vody. Otevřel oči. Zbyněk se usmíval.

„Copak jste slavili?“

„Konec všech lásek.“

„I naší? Povídej. Voníš hezky cibulí.“

„Voním?“

„Jo, dostal jsem chuť na tlačenku, nebo utopence.“

„Já tady nemám vůbec nic.“

„To jsem předpokládal. Koupil jsem v Avionu zlevněné chlebíčky.“

„Nevím, jestli mám chuť na chlebíčky.“

„A na mě?“

„Musím ti něco říct. Asi jsem si posral, co se dá.“

Vyprávěl o rozhovoru se Standou. Jak celá věc nemá řešení a přijde o oba.

„Pojď do vody. A neříkej ne. Probereš se. Vždyť se nic nestalo. Se Standou si promluvím. Neboj, určitě tě má rád, když chce čekat. Mohli bysme ho vzít do trojky. Už ses tak miloval?“

„Ne.“

„Já taky ne, ale člověk má zkusit všechno. Mně se taky líbí, nemít tebe, i když já jsem jako milenec tady ztracený. Jen na chvíli by o mě nikdo nestál. A vztah na jednu noc, to nechci.“

„A vztah na pár nocí?“

„To myslíš vážně? O všem jsme přece mluvili. Nebo je něco jinak?“

„Není, jen nevím jak dál.“

„Dál jdeme do vody, bude studená.“

Připustili si horkou. Zbyněk vzal houbu a maloval s ní na Romanových zádech písmena. Blízkost těl udělala své. Skončili v posteli. Pevné objetí je utvrzovalo ve vzájemné touze. Těch pár neskutečných vteřin.

Sotva chlapec odešel, Roman usnul. Zdály se mu divoké sny. Ráno měl deku na zemi a málem zaspal.

Musí na snídani. A během dne do nedaleké samoobsluhy. Už tu nemá nic. Z ledničky se na něj šklebily dva chlebíčky s vajíčkem a připomněly mu včerejšek. Půjde dolů na snídani.

„Krásné ráno, pane Romane, dáte si hemenex?“

Jen přikývl. Toužil slyšet dáš si, tykání jako chvíli včera. Posadil se a málem přelil čaj z konvice. Rozhlédl se kolem. Samí neznámí lidé. Ráno mimo neděli tu nikdy moc hostů nebylo. Spíš po desáté si pár starších pánů přišlo přečíst noviny. Většinou u čaje nebo kávy. Byl tady neskutečný výběr. Nejen deníky, ale i časopisy odborné, pro ženy, děti. Samozřejmě Rudé právo, Práce, Mladá fronta, Obrana lidu, Stráž lidu. Literární noviny, Plamen a Host do domu, Světová literatura byly velmi žádané. Stejně tak Vesmír a Živa. Pro sportovce Stadión, pro ženy Vlasta, dětem Ohníček, Mateřídouška a Pionýr. Mládeži Věda a technika, všem Dikobraz. Navíc od Akvaristiky po Architekturu a mnoho dalších. Byly tu noviny ruské, německé a polské. Vše samozřejmě ke čtení zdarma. Takový výběr neměla ani městská knihovna.

„Přeji dobrou chuť, pane.“

Talířek určitě s protekční porcí. Dvě velké slané pletýnky. Hoch hned zmizel, ale při obsluhování dalších hostů neopomněl pohlédnout k Romanovu stolu s nepatrným úsměvem.

Proč mně připadá pořád hezčí? Copak se člověk může zamilovat současně do dvou lidí?

„Dobré ráno, Romane, zároveň i dobrou chuť,“ popřála paní Nela. „Mohu si přisednout? Jen malou kávu. Staník je velmi příjemný a jemný hoch, viďte? Káva od něj mi vždycky líp chutná. Je to samozřejmě nesmysl. To náš mozek nás klame. Byla by stejná i od jiného, ale sympatie vytvářejí něco navíc. Myslím, že dnes bude dobrý den.“

„Paní Nelo, vaše kávička,“ Standa sundával z podnosu šálek. „Přivezli čerstvé ovocné zákusky.“ Dva malé talířky složil před své hosty. Půlka zavařené broskve, zalité v želé, lákala k ochutnávce.

„Copak mu může člověk něco odmítnout?“ Paní Nela vzala malou hranatou lžičku a zabodla ji do zákusku. „Skoro jako před válkou.“

Romanovi stále znělo v uších: „Copak mu může člověk něco odmítnout?“ Tak asi ďábel láká nebohé duše. Pustil se také do zákusku.

„Nejenom v Tuzexu,“ objevil se opět Standa pokušitel. „I k nám někdy zabloudí Coca-Cola. To je pro vás ode mě.“

A byl pryč.

„Co jsem vám říkala, ten chlapec má dobré srdce. Jste nějaký zamlklý. Snad vás netrápí nějaký problém. Ve vašem věku mě trápila jen láska. To je někdy i pěkná potvora. Sedne, kam nemá. No půjdu. Nespěchejte, dnes se nic neděje.“

Usrkával ze sklenice perlivý nápoj. Když uviděl Standu, pokynul mu.

„Prosím, omlouvám se za včerejšek. Přehnal jsem pití, jen, dokážeš počkat, prosím!“

„Rád, Romane, a já děkuji.“ Letmo ho pohladil po ruce.

Dny utíkaly a bylo osmého. Ráno přijel ředitel, celý vysmátý. Roman mu ukázal jejich dělo a teprve pak účet za pohoštění tvůrců.

„No vůbec ses nemusel držet tak při zemi, ještě je nějak odměníme navíc. Máme plno různých fondů a ani je nevyužíváme. Ještě by nám je zkrátili. To bude pořádná pecka. Jsou dole nachystané šatny? Prý přijedou čtyři autobusy. Muzikanti, nástroje, zvukotechnika. Naše je tady nejmodernější. Uvidíme.“

Okolo poledne orchestr přijel. Dnes byla vinárna zavřená a připravená pro stravování a občerstvení zájezdu. Roman s ředitelem je vítali a odvedli na oběd.

Karel Vlach, trochu po padesátce, byl příjemný muž s hodně vysokým čelem, jak se vzletně říkalo začínající pleši. Zpěvačka Salačová s dlouhými zvlněnými vlasy podepisovala své fotografie. Hlavním očekávaným byl nesmírně populární herec a zpěvák, Rudolf Cortés, už přes deset let idol spousty žen. Snědý jižní typ nezapřel svou matku Španělku. A což teprve jeho sametově hebký baryton.

„Je to sakramentsky hezký chlap, ani se ženským nedivím. No bohužel tu budu se svou ženou,“ povzdechl si ředitel. „Přítelkyně bude hodně daleko, přes půl sálu. No a co ty, ještě žádná sukně? Ne nadarmo se říká, pomiluj, ale pak upaluj a hodně rychle,“ smál se ředitel, pak všechny přivítal a popřál jim hezký pobyt a dobrou chuť. Po obědě ti, co mají zájem, navštíví zámek a konzervatoř. Pak zkouška, večeře a v osm program. Po desáté odjezd do Gottwaldova. Ředitel je bude provázet. Roman si oddechl, neměl moc chuť na nějaké procházky. Sjede si na kávu, a proč to neříct, chtěl vidět Standu. Chyběl mu jeho zastřený úsměv.

Ten přišel za chvíli, plné ruce fotografií.

„To mám pro mámu, bude šťastná.“

„Mohl jsi ji pozvat na koncert.“

„Je až u polských hranic na chatě. Vzala si Poláka, vdovce se dvěma kluky. Jsou ještě malí a máma je konečně snad šťastná. Dřív se nám štěstí vyhýbalo. Až tam a mně možná tady. Vídeň?“

Roman přikývl. Moc toho o chlapci neví. Asi jeho život byl hodně složitý. Jen zaslechl, že se mockrát stěhovali. Jak povrchní zdání klame. Kdyby neviděl sám modřiny na Zbyňkově těle, nevěřil by, že ho otec surově bije. Teď prý přestal, protože je všechno podle něj. Rozhlížel se kolem.

Penzisté u novin, staré dámy u kávy. Za chvíli vyklidí pole, přiženou se úředníci, prodavači a pracovníci z okolí na oběd. Po něm bude zase klid. Maminky s kočárky a dětmi, další čtenáři tisku. Hodně lidí si bere jídlo do kastrůlků. Zvlášť ti, co jsou sami. Ono proč vystát frontu v Masně, pak v Zelenině a ještě u plotny, když tady mají vše hotové za slušnou cenu. Polévky dostanou hodně, i příloh. Mají ještě na večeři nebo dva skromné obědy bez práce. Hodně lidí si na takový způsob zvyklo. Každý korunu dvakrát obrátí, než ji použije. Jistě, na ostatní mimo jídlo moc nezbude, ale přece jen je život o něco lehčí.

Roman si nasypal cukr na šlehačku a bavil se pozorováním malých kousků zatížených krystalky, co se nakláněly, než jejich obsah klesl ke dnu. Má se dobře. Jen není hluchý ani slepý, aby neviděl, že je mnohem víc těch, co musí žít velmi střídmě. Už nejsou padesátá léta. Ale život by si dovedl představit jinak.

„Hledám vás, pane Romane,“ usmívala se blonďatá účetní. „Máte taky podpisové právo, ředitele nechci rušit. Budete tak hodný?“

„Jen abych nepodepsal něco, za co by mě šoupli za katr.“

„Vy jste tak nedůvěřivý?“

„Jistě. Aby mě Vlach nepřišel draho.“

„Ten už nás přišel. Je to nejdražší akce, co jsme tady zatím měli. Ale zase musím říct i nejvýdělečnější. Mít každý týden takový program, nevíme co s penězi. Pražákům, těm se žije. Zítřejší ruský soubor, nebýt ROH a svazu přátel, tak hrají prázdným židlím. Zase tak špatné to není, ale znáte to. Lidi se spíš půjdou podívat na naše vojáky. Tak díky, letím.“

Roman hledal očima Standu. Ani jednoho si nemůže vzít večer k sobě. Budou někde na boku sedět na schodech jako většina místního personálu. On půjde s paní Nelou. Písničky většinou swingové odpovídaly spíš konci padesátých let.

Zatím šel zavolat Kiliánovi do Prahy. Nějak potřeboval slyšet jeho hlas. Tam mají teď blázinec, tak jen chvilku.

„Mám pro tebe další bombu, Havaj, Tahiti, Tichomoří, Jižní Amerika, co? No Kučerovci. Hele, zavolej pozítří.“

Naposledy tady byli snad před pěti lety, možná dřív, ještě nechodil s Toníkem. Taková šňůra po pár městech. To si zatím nechá pro sebe. Zítra bude perný den. Ráno projde městem vojenská kapela s budíčkem, pak jedna akce za druhou až do noci. Někam půjdou lidi organizovaně, ale třeba na vodácké závody, tam je nikdo nahánět nemusí a bude plno.

Večer si vzal svůj nejlepší oblek. Usmál se, prostě jeden ze dvou. Překvapilo ho, kolik lidí ho už tady zná a zdálky mu kynou. Konečně viděl manželku ředitele, pozdravil maminku Zbyňka. Paní Nela měla tmavomodré šaty, krásný náhrdelník a náramek. Sál se rychle zaplnil. S úvodem přišel ředitel. Pak se rozhrnula opona. Hudebníci zabírali celé jeviště, upravené se zvýšením druhé řady. Po krátkých proslovech ředitele a dirigenta začala orchestrálka a pak vydechly všechny ženy obdivem. Jejich idol přicházel. Kdybych já uměl psát básně. Obrovský potlesk pak nebral konce. A už tu byla jeho kolegyně. Malé děvčátko jí přineslo kytku bílých šeříků. Šeříky až bílé začnou kvést. Zpěvačka i po čtyřicítce vypadala jako dívenka. A hity se střídaly, jeden za druhým. Přišlo mi psaní, Peklo i ráj, Prodám srdce, Pláč a déšť, Flašinetář a mnoho dalších. Na rozloučenou pak písnička Na shledanou. Obecenstvo si vytleskalo tři přídavky.

„Přijdu brzy, jen vyprovodím mámu,“ volal Zbyněk.

Taky se objevil, když se Roman zbavoval obleku.

„Udělám ti osobního sluhu, můžu? Je krásné tě vysvlékat.“

„A co uklízení?“

„Kluci to zvládnou za mě.“

„Jsem rád, ale víš, co hrozí nám oběma. S tvým otcem bych se nechtěl dostat do nepříjemností.“

„Neboj, kluci jsou fajn, nic neprásknou a mluvil jsem se Standou. Prý si počká, nechce se o tebe dělit. A možná jsem vymyslel, aby ti zůstal a nemusel na vojnu. Má rok odklad. Otec spolužáka je dorostový lékař a bývá u odvodů. Mohl by mu zařídit modrou. Jenom to něco stojí. Zjistím ti kolik.“

„No nevím, to není legální a moc peněz nemám, jen nějaké spoření, ani nevím, kolik tam je.“

„A to bys neobětoval pro kluka, kterého miluješ? Vypadáte oba, že byste chtěli vztah nastálo.“

Dali si střik, něco málo zobli a přesunuli se k posteli.

„Je mi strašně trapně, Zbyňdo. Můj kluk vyřizuje, abych mohl být s jiným. Mám vás rád oba, vím, že o tebe za pár dnů přijdu. Teď je mi to děsně líto, nevím, jak se zachovat, a co pak udělá on.“

„Rozhodně tě miluje mnohem víc než já. On je ochotný cokoliv obětovat, aby tě měl. Já dávám přednost divadlu a jsem sobecký, že se tě nechci hned vzdát.“

„Taky se tě teď nechci vzdát. Standa je zatím jen krásná vidina. Pak se mi třeba vysměje a pošle mě k šípku. Asi bych si to i zasloužil.“

To už leželi a Zbyněk svého partnera hladil a líbal. Pak si klekl, opřel se o lokty.

„Nemusíš být něžný. Už jsem si zvykl. Chci být tebou zcela naplněný. No, to jsem asi řekl pěknou blbost, ale cítím to tak. Chci mít krásné vzpomínky na naše milování. Je vlastně první úplně se vším. Když víš, že se nechceš udělat jen sám, ale přinést stejné i svému milenci. Nebudu filozofovat, prostě tě moc chci.“

Když Zbyněk odcházel, zrovna končil úklid. Ráno bude největší sláva.

Začala dokonce dvěma kapelami, jednou z místní dechovky, druhou z vojenské posádky, co procházely městem za zvuků pochodů. V devět byla zahájená výstava Osvobození města. Přijeli všichni papaláši z okresu, někteří z kraje a krajská televize. Všichni doslova sedli na prdel, jak to pak v soukromí komentoval ředitel. Dělo s naaranžovanou bitevní scénou, s doprovodem výbuchů a střelby nemělo chybu. Televizní štáb byl nadšený. To určitě převezme celostátní televize. A další úspěch sklidilo vyřezávané panorama města. Leoše navlékli do svazácké košile, což moc nemusel, ale za uznání byl rád. V malém sále bylo loutkové divadlo pro děti, v přednáškovém válečný sovětský film, v divadelním pěvecký sbor. Ve společenském obě dechové kapely. Tentokrát se Roman nikam neulil. Ředitel chtěl, aby byl co nejvíc vidět. Ať si na něj ti nahoře zvyknou. Navíc vyfasoval ruskou delegaci starých fronťáků, ověšených medailemi. Po prohlídce je odvedl do vinárny, která byla pro veřejnost zavřená a kde se pak pro významné hosty podával oběd. Tak trošku je hodil na krk Standovi a jeho kolegyni. Není nad vodku. Po obědě se kladly věnce u památníku rumunských vojáku za přítomnosti jejich diplomata. Pak u pomníku Rudoarmějce, Neznámého vojína a sochy Lenina. Sbormistr Václav přehnal své ovečky do přednáškového a v divadelním začal vojenský pěvecký sbor.

„Ještě vás, paní Nelo, nebolí hlava?“ stěžoval si Roman.

„Kdepak, já byla na dětském představení. Tam vodku nenalévají. No oficiality už skončily. Večer začnou balalajky,“ smála se. „Pojďte, ve vinárně se uklízí, aby mohl začít provoz, v salonku si dáme kafe. Pro vás s citronem.“

„Vypadám tak špatně?“

„Ale ne, jste tady největší fešák, moc jste se líbil redaktorce z televize. Ptala se na vás, jestli nemáte herecké úmysly.“

„Bože, jen to ne. Měl jsem problém naučit se básničku.“

V restauraci zašli do malého salonku.

Zjevil se všudypřítomný Standa.

„Já asi vůbec neobědval. Můžu dostat jen polévku?“

Chlapec zmizel jako duch. Přišel s tácem, paní Nele kávu a Romanovi talíř polévky.

„Silná česnečka, s životabudičem, pane Romane.“

Ten nabral na lžíci a polknul.

„Pane Bože, co v tom je? Chceš mě sprovodit ze světa?“

„Nebojte, je tam utopená malá Becherovka. Tajný vyprošťovák vrchních. Tam skoro alkohol není, půl se ho odpařilo, ale ty bylinky jsou zázrak.“

„Odevzdávám se do tvých rukou, vrahu.“

Paní Nela se celou dobu smála.

„Jen na něj buďte hodný, má vás rád.“

Rychle k ní vzhlédl. Jak to myslela?

„Jsme ve velikém panoptiku, můj milý. Všichni tu předvádí to, v co nevěří. Dnes jsem u kladení věnců naproti u Leninovy sochy viděla lidi, co nadšeně vítali německé okupanty. Hákový kříž zaměnili za rudou hvězdu. V nitru zůstali stejní. Měla jsem obavy, když jste přišel. Mladý ambiciózní straník, jak jinak v takové funkci. Čekala jsem, kdy mě vyhodíte. Jsem tady napůl načerno, jen jako brigádnice. Díky řediteli, který o kultuře nemá ani ponětí. Bohudík, jste jiný, pozorný, lidský a schopný. Taky nemáte na růžích ustláno. Dost člověk pochytí z řeči, gest a jednání. Z toho, co jiní nevidí. Lidské osudy jsou složité. Nebudete mít lehký život. Přeji vám jen dobré.“

„Díky. Moc si toho vážím.“

Všechno pomalu skončilo. Nakonec zbyl jen ruský lidový soubor. Správce procházel budovou. Popelníky, šňůry od elektrických spotřebičů. Všechno, z čeho by mohl vzniknout požár. Uklízet se bude až zítra. Otevřená zůstane pár dnů výstava, až jí proženou všechny školy, podniky, kanceláře jako vždy. V sále bude páteční kino. Roman potkal správce u dolních šaten.

„Pane Romane, moc díky za ten Leošův kmen. Chlapec je vám vděčný, i my. Jen jsem měl trochu obavy, aby z takového úspěchu nezpychl. Chtěli to panorama koupit, ale Leoš ho věnoval do mládežnického klubu, co se dokončuje ve městě. Jako mladý mladým. Školu má teď jistou. Jen musíme zjistit kam. Přijde vám poděkovat a má pro vás malý dárek. V sále se už tleská, bude konec. Tak díky a dobrou noc.“

Nahoře ho už čekal Zbyněk.

„Dnes jen chvilku. Nevím, co budu dělat, až odejdu na praxi.“

„Někoho si tam najdeš.“

„Kdyby šlo o holku, to by problém nebyl. Bude mi krušno. Nebo jak se takovému stavu říká. Přesto jsem rád za tebe. Nejsi sice můj první sex, ale jsi má první láska. Taková jakou jsem si představoval. Za pár dní budou písemky, pak ústní, na čtrnáct dní budu muset s našima na dovolenou. Někam pod Lysou horu.“

Do jejich krásného a bouřlivého milování se pomalu vkrádal pocit z budoucího rozchodu. Proč je láska někdy tak složitá?