Kulturní dům aneb rok vlezdoprdelismu VI.

Zatahování závěsů svědčilo o promítání novinek s datlíkem. Zbyněk s Davidem dostali odznáčky.

„To je fakt vážně pravda? Myslel jsem, že je to jen zastírací manévr,“ smál se David.

„Je to obojí,“ uculoval se Homér. „Jak říká Saša, s trochu upravenou pravdou se pak nemůžeš splést. Nač si něco vymýšlet. Dnes nám kluci promítnou jeden pár za celý rok.“

Po promítání zřejmě Jirka s Martinem získali velkého nadšence. David jen litoval, že takové fógl nevegetí ve štatlu.

Všichni se rozesmáli.

„Já ještě moc brněnské hantec neumím. Ale mám kamaráda z Líšně. Když mluví, tak musí polovinu výrazů překládat. Teď vám ukážeme takovou malou etudu. Nemáme kulisy, tak si je budete muset představit. Dva chlapci u vody, ale každý na jiném břehu. Jeden sedí a opájí se krásou přírody. Druhý ho svádí tancem. Zatím si představte jeviště, hned jsme zpět.“

Posunuli první řady stolů pro větší prostor k tanci. Místní jeviště bylo přece jen malé. Chlapci přiběhli. Oba v bílých trikotech. Zbyněk se posadil na židli a rozhlížel se. Na druhém břehu tančil David. Nejdřív jen drobné krůčky, úklony, vábení rukama. Pak se přidával Zbyněk. Pomalu opakoval tančení svého svůdce. Ten naopak zrychloval, přidával skoky, piruety. Neustále kynul rukou, až se hoch pustil přeplavat říčku. Na břehu ho David vyzvedl nad sebe a končili v divokém tanci. Všichni nadšeně tleskali.

„Omlouvám se, to bylo mé první tančení, jsem ještě dřevo. Proto jsme vymysleli tenhle příběh, i pro Davida tady bylo málo místa, má skvělé piruety, příště už budeme určitě lepší.“

„Naopak, bylo to skvělé,“ chválil Odis a všichni ostatní.

„Jsem z toho vedle, Zbyňku. Vypadáš úplně jinak, nemám slov. Jako bych tě neznal,“ divil se užaslý Roman.

„Taneční úbor má něco do sebe. Jistěže chlapecké tělo je nejkrásnější nahé, jak vyšlo z rukou Stvořitele. Ale zahalené těsně přiléhajícím trikotem jen zdůrazňuje neskutečně ladné křivky. Dokáže nás vybičovat v našich tužbách, hladit, líbat a svlékat skořápku hříchu. Mazlit se s tím vším, co ještě není zcela odhaleno a je jen náznakem budoucí rozkoše.“

Homér se odmlčel. Oba kluci přistoupili k starouškům a políbili je.

„Víte, my se díky jednomu tanečníku seznámili. Oba jsme byli do něj zamilovaní a on skoro rok dělil svou lásku mezi nás dva. To jsme nevěděli. Pak odjížděl do Paříže. Pár let po přelomu století. A nás seznámil. Byl to jeden z nejkrásnějších večerů našeho života. I velmi smutný. Byli jste dnes připomínkou těch dob a našeho mládí. Děkujeme.“

Všichni byli dojatí.

„Budu ti muset něco takového pořídit,“ usmíval se Roman na Standu.

„Byl bych v tom jako motovidlo. Já ani moc netančím normálně.“

„Nechci, abys tančil, jenom bych si tě užíval i v jiném balení.“

„Mé drahé dámy a pánové, večeře je vedle. Švédskočeský stůl a nabírejte si co nejvíc, ať nemáme zbytky,“ volal Adam.

„To jsi mi připomněl, Švédi, to jsou v hantecu Češi ze severozápadu republiky. Tak jdeme na to,“ vyzýval David.

Marie přivezly krásný dort. Samozřejmě s datlíkem. A stejnou kopii, ale slanou. Ve skutečnosti to byla tlačenka z dortové formy, nazdobená podobně. Vrátil se Saša s Tomem. Přivítali se se všemi. Přivezli zásoby. Sněží, projeli tak tak s řetězy. Zítra po poledni sníh odhrne Lesní správa. Ale ráno bude třeba vzít kolem lopaty. To bude zároveň dobrá rozcvička. Postaví obřího sněhuláka.

Zábava pokračovala. Adam s Pekáčem uvedli část svého programu. Různě se připojili i Zbyněk s Davidem. Pak s několika skoky a piruetami přitančil David. Další svádění, tentokrát u jediné nasvícené tyče. Klasické oplodňováky Paula Anky jako You Are My Destiny, a hlavně Elvise. Když zaznělo Love Me, všichni jen vzdychali nad Davidovým uměním. Od klasického hlazení, které vypadalo, že jsou dva, až po detaily objímajících rozevřených prstů na stříbřité tyči. Všechny dvojice se hladily, anebo se držely za ruce a líbaly. Při Can’t Help Falling In Love kvílela Lea, že teče, a to ještě nepřišly zbraně velkého kalibru. David zaujímal různé polohy a tyč jako by se měnila v imaginárního milence. Začal Love Me Tender, jeho ruce sjely k zadečku a masírovaly vyrýsovanou štěrbinku. To už nevydržel nikdo. Saša vyhlásil půlhodinovou přestávku a David děkoval Tomovi za osvětlení a muziku. Plno účastníků vyhledalo intimno svých pokojů. Zůstali jen stařečkové, kteří pěli chválu na Davida. Ten se smál a objímal Zbyňka. Stejně Roman Standu. Zrzavá dvojka uklízela sklenice a šálky, kde bylo dopito. Pak si přisedli.

„Byli jsme se před týdnem podívat na porno. Jeden příběh tam byl i jen s kluky. Ale moc nás to nevzalo. Jednak bylo hodně vystříháno těmi, co promítali, a navíc žádní hezcí kluci. Péra měli obrovský, to jo. Tady byl David oblečený, ale vzrušení neskutečný,“ oceňoval Igor.

„Už jsme o tom mluvili. Ladnost pohybů, krása těla, fantazie dotvářející příběh, jehož se stáváme aktéry. Bravo, Davide.“

„Dík, vážím si toho. Kolikrát si tak hraju před zrcadlem, i když vím, že se na to nikdo nepodívá. Jen teď Zbyňďa. Budeme rádi za každou návštěvu u vás. Hlavně tady se cítíme bezpečně. V kavárnách a barech jsou samí provokatéři a estébáci. Tváří se jako nic, ale chtějí pak spolupráci, když jde o to někoho znemožnit a zničit mu kariéru.“

Pomalu se vracelo osazenstvo chaty. Vytvořily se hloučky diskutujících a každý neopomněl znovu pochválit Davida. Ten byl z toho nesvůj.

„Nejsem moc zvyklý na chválu. Sólista nejsem a jinak je všude rivalita. S pár kluky si rozumím, ale když jde o obsazení nových rolí, kamarádství jde stranou. My nemáme tolik příležitostí jako herci. A divadel je spousta. Zbyněk to bude mít jednoduší. Má talent a cestu otevřenou. No s rodiči to máme podobně. Ale spolu je nám dobře a snad bude i dál.“

Rozcházeli se. Chvilka čekání na koupelnu. V pokojících bylo teplo a útulno.

„Zase mně jde ze všeho hlava kolem. Tady je to droga, na kterou si člověk rychle zvykne, ale o to víc pak vidí vlastní život jako potácení se v marastu. Dělám, co nechci, v co nevěřím, co odsuzuju, sakra náš život je úplně k hovnu. Promiň. Měl bych se tady ze všeho radovat. A z toho že mám kluka, kterýho čím dál víc miluju. Je to moc složitý.“

„Ale není. Prostě systém, ve kterém jsme nuceni žít, si nepřipouštěj. Nezměníme ho. Dokud se něco nepohne v Rusku. Děláš svou práci a dobře. Nikomu neubližuješ, snažíš se pro lidi sehnat i věci, co jsou jen ve velkých městech. Bez tebe by kluci z bigbítu neudělali přehrávky a měli by po vystupování. Všichni tě mají rádi a respektují tě. To není málo. Ale miláčku, obrať list. Tady jsme mezi svými a těch pár chvil jsme si přijeli užít. Sem se dostaneme až někdy možná koncem ledna. A po Třech králích jedeme za mojí mámou.“

„Nezlob se, já vím, jenom někdy mě prostě takové myšlenky přepadnou. Od Davida jsem něco takového nečekal. Je vidět, že všechno prožívá naplno. Přál bych klukům, aby jim láska vydržela. Zbyněk…, no nebudu o něm mluvit, už je všechno pryč, ale v dobrém.“

„Líbil se ti v trikotu, viď? Dědouškové mají pravdu, že tělo v přiléhajícím obalu má zase jiné krásy.“

„Můžu tvoji krásu líbat?“ už se usmíval Roman. „Teď budeme skoro týden mezi krabicemi. Ředitel bude mít volno. Přijde se jen zviditelnit na den Dědy Mráze ve Vánocích. Ty máš taky hodně volna, tak se budeš starat o zrzečky. Můžeme s nimi někam vyjet. Ale teď už neřeknu ani slovo.“

Taky by to moc nešlo. Měl plná ústa. Dlaněmi svíral obě půlky. Ještě polštář, nadzvednout pokrčené nohy a…

Po snídani lopaty, košťata, hrabla. Dvůr a okolí chaty. Taky parkoviště. Sníh, kde nejvíc zavazel, tahali ve velké vaničce před vchod na stavbu sněhuláka. Taky vyrostl obří. Hlavu dodělávali ze žebříku. Část pak vyrazila k blízkému krmelci přispět senem. U chaty naplnit krmítka a pověsit na stromy lůj. Na oběd se zastavil traktorista z Lesní správy, co odhrnoval cestu. Nesněžilo. Odpoledne odvezl Tomáš dvě Marie na vlak. Pak se pomalu vytráceli ostatní. Zbylo jen stálé osazenstvo, čtveřice, co přijela z kulturáku, a rezavá dvojka. David radil Pekymu a Adamovi a s nimi byl i Zbyněk. Ostatní si povídali u staroušků.

„Tady je neskutečná oáza klidu, tolerance, lásky a štěstí. A přesto v skrytu před ostatním světem. Jednou až bude líp, tomu lidé ani nebudou věřit, že něco jako tady existovalo. Bude se mluvit jen o pronásledování, nepochopení, utrpení, kdy se lidé báli přihlásit se ke své orientaci, kdy nemohli být spolu a jen si kradli šťastné chvilky pro sebe v nepřátelském životě,“ uvažoval Roman.

„Máš pravdu, můj milý, jsme takovou oázou. Určitě je jich víc, jenom co víme, ale všichni si své místečko chrání, protože mají strach o tuto možnost přijít. Stojí to taky obrovské úsilí Sašu, Toma a Adama s Pekáčem. Ti jsou tady tím srdcem. My jsme jim nesmírně vděční, pro nás by zbyl jen starobinec, i když se tomu už říká jinak. Tady máme možnost být mezi několika generacemi a stále spolu. V krásné přírodě a s milými a laskavými lidmi,“ dodal Homér.

„Škoda, že nedojel Pavel, ten by byl nadšený ze Zbyňka a Davida. Prý vám sehnal auto,“ řekl Igor.

„Byla to strašná rychlovka, ještě jsme ani nestihli všechno docenit. Taky jsem měl trochu strach, řidičák mám dlouho, ale nejezdil jsem. Standa má taky, jen se k jízdě teprve odhodlává. A zrovna je zima. No, budeme jezdit opatrně. Chystáme se v lednu ke Standově mamince do Nýdku u polských hranic.“

„A tví rodiče?“

„Moc to nechápou, ale spíš se bojí, abychom, jak říkají, nenarazili a dávali si pozor.“

„Já jsem moc vděčnej Igorovým rodičům, vzali mě jako druhýho syna. Před tím bylo u nás všechno normální, ale najednou jsem byl vyvrhel, co špiní dobré jméno rodiny. Sbíral jsem starožitný hrníčky. Chtěl jsem si je odvézt, nic jiného. Otec je všechny rozmlátil. Jako by za to mohly, že jsem teplej.“

„Teď je sbíráme oba, jen hodně vzácný, jsou i pořádně drahý.“

„U nás je velké starožitníctví u bazaru i antikvariát. Zítra nebo pozítří se můžeme podívat. Já budu mít volno. Náhradní nám nechtějí proplatit. Pak budu v práci celé Vánoce. A Roman je v práci pořád, i když spí,“ smál se Standa.

„To je pravda, moc jsem zpohodlněl. Už ani nechodím nakoupit a jím dole v restauraci. Vaří dobře a levně, tak nač stát někde fronty na potraviny, vařit a ještě umývat nádobí. Od rána do půlnoci když mám hlad, stačí jen vlézt do výtahu.“

Povídalo se do večeře. Dršťková polévka z vepřových žaludků neměla chybu. Voněla paprikou, majoránkou a česnekem. Tom pojede ráno do Bystřice, tak vezme Zbyňka s Davidem k vlaku, ať se nemusí Roman vracet pro zrzečky.

„Všechno krásný končí. Chtělo by to otočit, žít tady a do kulturáku jezdit jen na výlet.“

„Jenom pár dnů a pojedeme na dovolenou. Už nám přišly z ústředí na stoly papíroví Dědové Mrázové a u tanečního parketu bude jolka. I když všichni budou mít stejně Ježíška. Sem masáž, kterou nás patnáct let krmí, nedosahuje.“

„Je krásný, když se najde pár lidí a vytvoří něco jako tahle chata. A zároveň se člověk něco dozví o ptáčcích. Datlík je hezký a užitečný.“

„Je fajn, že mají v zimě dost potravy. V kůře a pod ní je spousta hmyzu. Ostatní je třeba přikrmovat.“

„Podobně se taky živí datel a strakapoud. Ten ale spíš vyhledává buky a listnáče než smrk.“

„Vidím, chlapci, že se z vás stávají experti na ptáky,“ usmíval se Roman.

„Na ptáky je tady expert každý,“ přihnal se Adam. „Dnes vás nepotěšíme, musíme s Pekym využít Davida. A doufám, že sem přijedou častěji. Tak kdyby něco, je tady Igor a Peťa, zatím se mějte a dobrou!“

„Jsi moje velký štěstí. To všechno před tím jako by nebylo. Díky, Romane.“

„Já jsem ten, kdo by měl děkovat. Chci si tě přivinout pevně k sobě. Abych se ujistil o naší lásce. Já vím, je to takový přeslazený, růžový. Proč se vlastně spojuje růžová s homosexualitou?“

„Nevím jak dřív, ale růžovými trojúhelníky byli označováni za války Němci, homosexuálové. U malých dětí je oblečení taky rozdělené na modré a růžové. Růžová je také znakem jemnosti. Je fakt, že u běžných lidí je nemyslitelné, aby si kluk nebo muž vzal třeba růžovou košili. Ženy nosí růžovou často, ale v jejich módě se nevyznám.“

„Tak se pojďme růžově milovat.“

Pekáč, hned jak si v autě připojovali teplou baterku, přitáhl bedýnku svých zavařenin.

„Ať máte zpestření při večeřích. Houby, čatní, kečup, uzené, zvěřinové klobásky a paštika. To máte jako Ježíška. Děda Mráz ať zůstane na Čukotce.“

Ještě rozloučení se všemi. Tom směřoval s Davidem a Zbyňkem na nádraží a chlapci se zrzečky vlastně domů. Když vjeli do dvora, nemohli se dostat ke garáži. Dvůr zabírala kostra Dědy Mráze a jolky. Jen ji potáhnout plátnem.

Malý Zdeňa volal: „Šéfíku, nechte v autě klíče. Jak tu opičárnu vyndáme před kulturák, hodím vám ho do tepla.“

Bože, pomyslel si Roman. Tohle zakryje půl průčelí. Jen musí dohlédnout, ať všechno chlapi pořádně upevní. Někdy kolem skleněných stěn hezky profukuje, ať ten blázinec na někoho nespadne. Standa s kluky šli na snídani. Roman jen zjistil u paní Nely, co je nového, a odebral se za nimi.

„Ředitel tady bude až za týden, to budou mít základní školy v divadelním besídku a rozdávání dárku od Dědy Mráze. Tak máme klid. Určitě si nenecháme ujít čerstvý Jasného film Až přijde kocour. Je to pohádková satira a hodně se o filmu mluví. Dvojroli tam hraje Jan Werich. Stejně jako ve starším Císařův pekař, Pekařův císař. Ten se bude hrát tři dny, ale Kocoura mi kamarád v Praze dohodil jen na sobotu, dvě představení. Jinak se hrají převážně pohádky pro děti. No konečně se mrkněte na plakáty. Na chatě si neužijete ani televize, když tam zatím není signál. Já budu dnes papírovat a dohlížet venku na ruského Santu Klause. Standa se vám bude věnovat. Tak co máme na snídani?“

„Míchaná vajíčka se slaninou, okurek, rohlík, i pro tebe. Dnes si dáme oběd ve městě, ať se nemusíme vracet, a večeři si uděláme u nás, Pekáč nás zásobil na půl zimy.“

Obsluhoval je Jirka.

„Tak tady s vámi strávím Vánoce. Někdo se vždycky musí obětovat. Jenže já to dostal za trest.“

„Cos tak strašného provedl?“

„Málem mě ještě s kámošem vyhodili z učiliště. Nebýt ředitele a tady vedoucího. Na intru máme plno nástěnek. Teď nám dali za úkol Vánoce. Dali jsme tam Ladovy pohlednice, ale taky skládací betlémek s Ježíškem, kostelíček, sněhuláka, ovečky, no co patří k Vánocům. Hlavní vychovatelka všechno strhala, řvala na nás, že jsme zatvrzelí zpátečníci, ale s takovými si dělnická třída poradí. Pak nám četla nějaký projev Zápotockého, kde říkal, že nahý a chudý Ježíšek, co ležel jen na slámě, už vyrostl v statného Dědu Mráze, co veze plno darů se spřežením sobů. My se u toho začali smát a ji málem kleplo. Museli jsme k řediteli. Tam všechno z nástěnky mu vhodila na stůl a žádala, aby nás okamžitě vyloučil. To jsme se začali fakt bát. Ředitel ji uklidňoval, že to s námi vyřídí, a vyvedl ji ven. Pak nám řekl, že má na nás hodnocení z praxe a patříme mezi nejlepší. Vynadal nám, že jsme to mohli vědět, co taková nástěnka způsobí. Že nás nevyhodí, ale musí nějak potrestat. Tak vymyslel tohle, že na svátky budeme v práci a odpracujeme další hodiny při jarním úklidu. Tady vedoucí zase řekl, že jsem obsluhoval ruskou delegaci a moc mě chválili. Zatím na nás bába nemluví. Na nástěnku dala šílenou malůvku z nějakýho ruskýho časopisu. No co, nějak to přežiju. A na Štědrý večer mě pozval Leoš s rodiči. Mají doma nádherný betlém, co vyřezával. Na oběd tady bude i paní Nela. A vy taky, né?“

„Jistě, tak trochu taky za trest. Já měl loni na svátky volno a náš Velký šéf tu bude zastupovat zase ředitele,“ smál se Standa.

Kluci se vydali do města. Většina pamětihodností bude dnes zavřená, ale na ty bude ještě hodně času do konce týdne. Venku byly čtyři pod nulou, jen poprašek a zataženo. Chlapi z dílny za pomoci malého jeřábu na Ifě přidělávali na průčelí dvě monstra.

Malý Zdeňa zezdola navigoval.

„Šéfíků, bude to špica. Je tam moře žárovek, co budou blikat ve všech barvách. Dělal to děda Palo s Leošem.“

Roman si uvědomil, že Pala ještě neviděl. A už tady zase není a Leoš je ve škole. Prohlížel si obě monstra, která už zaujala svoje místa. Zase jen kus dalšího vlezdoprdelismu. Ale šlo by říct ne? Zážitek Jirky. Život tak nějak skoro normálně plyne a najednou rána palicí do hlavy. Zpět, chlapče, do řady budovat šťastný socializmus. Kluk tím přímo žije jako Standa, co by dělal? Jen nějakou pomocnou práci s posudkem nepřítele. A kolik takových skutečně je. Hned se mu připomnělo roztrhání volebního lístku a následná strašná tragedie. Vyjel se podívat nahoru, kde Auroru vystřídala výstava kreseb ze základních škol. Samozřejmě továrny, přehrady, traktory, ještě nedávno zvané Stalince, dnes pásáky. Sem tam rudá hvězda nad těžní věží. Taky Děda Mráz. Jako zjevení mezi tím vším působilo několik obrázků psíka, kočky, květů na louce. Kde jsme se to jenom ocitli? Hrajeme hru na něco, co je nám cizí. Ale jde ji nehrát? Přijdou další generace a nebudou chápat, proč jsme tak žili. Vzpomněl si na Solženicyna. Zajel nahoru k sobě. Útlá, brožovaná knížka. Vzhledem opáleného dřeva a malých písmen nijak nelákající ke čtení. Otevřel ji a začal číst. Před očima se mu zhmotnil jeden den v sibiřském táboře. Bolest, krutost, bezpráví, utrpení. Zrůdnost šíleného režimu. Ano, Sovětský svaz, náš vzor. Začetl se a nemohl přestat.

„Nikde jsme tě nemohli najít, lásko. A ty si zatím čteš,“ usmíval se Standa.

„Po obědě to dočtu a všem doporučuji.“

„Slyšeli jsme o tom,“ prohlížel si knížku Petr. „Jen není k sehnání. Budeme rádi, když nám ji půjčíš. Čteme si obvykle večer nahlas a střídáme se.“

„Nepřijít, tak jsi ani nešel na oběd. My se raději taky vrátili. Zítra si můžeme zajet na zabíjačku.“

„Myslím, dnes mi bude chutnat po zážitcích z četby cokoliv.“

„Pane Romane, už jsem vás hledal, myslel jsem, že jste šel také do města,“ vítal je Jirka.

Dali si smažená játra, brambory a třešňový kompot.

„Něco jsem nám koupil. Do Vánoc bych to nevydržel. Byli jsme ve starožitnictví a kluci tam taky dobře nakoupili.“

Po obědě, kávě a zákusku se přesunuli zpět k Romanovi. Zrzečci předvedli svůj nákup. Kameninový starý německý korbel na pivo s poklopem, tři jednotlivé hrníčky, porcelánové s malbou, a pět překrásných moka šálečků.

„Kupující většinou chtějí aspoň dva stejné, nebo pak šest nebo dvanáct. Jednotlivé nebo liché tak bývají lacinější. A domluvili jsme se. Sežene nám od dalších starožitníků nějaké hezké kousky. Ještě máme cukřenku, džbáneček na smetanu a malý porcelánový obrázek. Trochu jsme zaťali do rozpočtu, ale dárky už máme koupené, tak jsme si udělali radost.“

Standa otevřel papírovou podlouhlou krabičku. V ní na hedvábné vložce byla stříbrná vidlička.

„Není to sice ta, která nás seznámila. Už jsem o tom vyprávěl klukům. Zato zůstala sama z velkého servisu po bombardování za války. Byla to náhoda. Já si prohlížel příbory a hledal jednotlivé. A ten pán mi ji přinesl. Říkal, jak dlouho ji vystavoval, ale je drahá a nikdo si jen samotnou vidličku nekoupí. Já taky zaťal, naštěstí ještě bude výplata, než pojedeme k mámě, aby nám zbylo na benzín,“ rozesmál se.

„To snad ani není možný. Jsi úžasně pozorný, ale i vtipný. Překrásný společný dárek. Díky. Neboj na benzin nám zbude. V nejhorším můžu ulít z erárních kanystrů.“

Večer se podívali na starší komedii s Baldovou a Fabiánovou Páté kolo u vozu. Pobavili je i Nedbal, Vojta, Jelínek, Kemr, Zíma, Štuchal. Chvíli se vyprávělo. Pak Roman se Standou zalehli mezi balíky. Úterý projdou to, co bylo zavřeno, a večer historická komedie v dvojroli s Werichem Císařův pekař – Pekařův císař. Dopoledne se hrály pohádky pro děti z nižších ročníků.

Na snídani byla už i paní Nela.

„Bylo mi tady smutno bez vás dvou a vy jste prý také číšníci,“ otočila se na rezavou dvojku.

„Paní Nelo, kde berete takové informace?“ ptal se Standa.

Ale to už se usmíval Jirka, co je obsluhoval.

„Jsem prý tady fantom kulturáku, tak musím vědět o všem. Máte tady, Stando, skvělého pomocníka. Vzorně se o starou bábu staral. Jsme tady něco jako nucená rodina. Vidíme se celý den, ale myslím, že docela rádi.“

„Vždycky jste byla, paní Neluško, tím mým nejoblíbenějším hostem.“

„Chtěl jsem se vás zeptat, chodíte, nebo jezdíte někam na Štědrý večer?“

„Kdepak, milý Romane, má rodina zahynula v koncentráku. Je to dvacet let.“

„Standa slouží, já jsem tady pořád. Pokud se neurazíte, můžeme vás pozvat na večeři?“

„Jistě, ale jste mladí, jen bych vám překážela.“

„To není o letech, ale o přátelích, v dnešní době obzvlášť.“

„Dnešní doba zcela krásný a starý večer zničila. Všichni sice za zavřenými dveřmi budou mít Ježíška, i když už nevnímají náboženský obsah jako kdysi. Ale navenek budeme slavit něco, co je nám cizí. Samozřejmě děti se budou radovat i z Dědy Mráze, když každé dostane v celofánu balíček s čokoládovou figurkou, bonbony, jablíčko a možná i pomeranč a mandarinku. No, máme ještě týden. Za pozvání děkuji.“

Standa s chlapci vyrazili do města. Roman s paní Nelou jeli nahoru řešit plesovou sezónu. Ta začínala po Třech králích a končila před Velikonocemi. Musí nějak skloubit požadavky jednotlivých institucí. Jsou tady zájemci tradiční a jejich plesy vždy plné. Myslivci, hasiči, dnes ovšem požárníci. Zdravotníci, podniky přes ROH, KSČ, Svaz československo-sovětského přátelství, Československý svaz tělesné výchovy a sportu, ČSM a další. Všichni většinou mají zajištěné kapely z loňského roku. Jde jen o termíny. Zajištění techniky. Pro ně bude až zajištění února. Ale i tyto oslavy se dost změnily. Konečně i o Gottwaldovi se mluvilo jako o kultu osobnosti. Hlavně se konala zasedání KSČ, ROH, Lidových milicí. Poukazovalo se na dobře nastoupenou cestu k socializmu a vyznamenávali se zasloužilí pracovníci různými řády a medailemi. Bude zde několik konferencí.

V poledne sjeli do hospody se zabíjačkovými specialitami. Jelítko, jitrnice, brambor a zelí. Paní Nele přivezli při návratu ještě teplou porci v jídlonosiči. Večer kino. Trocha sněhu, co napadla, zmizela. Zato mrzlo přes den okolo pěti, v noci dvanáct pod nulou. Ve čtvrtek zajeli do Gottwaldova. Roman chtěl popřát rodičům. Přivezli malé dárky a sami byli také obdarováni. Rodiče nijak neřešili, že jejich kamarádi jsou také teplí. Jen je zase nabádali, ať si dávají v dnešní době pozor. Prošli se náměstím, zastavili v cukrárně. Tady byl sice sníh, ale jen snad tři centimetry. Vypadá to, že Vánoce budou bez sněhu. V sobotu zhlédli Až přijde kocour. Udělali si hezký večer, spíš noc a dopoledne v neděli jejich hosté odjížděli.

„Nezalezeme ještě do postele? Do naší postele?“

Taky k tomu po obědě došlo.

„Postele jsou naprosto stejné, ale prostředí kolem, to dělá moc.“

„Já až tak, co je kolem, neřeším, Stando, spíš kdo je v posteli. Tam jsem měl pořád nepříjemný pocit, že může někdo otevřít. Slyšels Leoše, jak mají od všeho klíče. Tak jsem je nechával v zámku. Je to blbost, aby tam někdo chodil. Tady se cítím bezpečněji. A teď krásně, i když i tady se vlastně schováváme před světem.“

„Štěstí je, že se máme kam schovat.“

Roman pořád podléhal kouzlu očí, obočí a řas svého milence. Rád špičkou jazyka přejížděl tenounké vlásky. Pak sklouzl k lalůčkům uší, k bradě a končil rty.

„Nejsem lízátko,“ smál se jeho chlapec.

Sám nejraději tulil svou hlavu na prsou partnera.

„Připadám si tak bezpečně jako zvířátko v doupátku. Možná je to tím, že jsem se v dětství spíš bál. A pak si vytvářel snový svět. S tebou se mi splnil a díky za něj.“

Někdy jejich hry dokázali neustále protahovat, až konečně přešly v horoucí milování.

V pondělí se všechno chystalo na Jolku. Zítra na Štědrý den budou v divadelním sále nejmladší děti ze základních škol. Zhlédnou krátkou pohádku. Pak pár písniček svých vlastních spolužáků. Nakonec jim Děda Mráz popřeje úspěchy ve škole a každý dostane dárek. Do celofánových pytlíčků už balili učni z Jednoty čokoládovou figurku, jaké byly v kolekcích, dvě jablíčka, pomeranč, mandarinku, perníček a pytlík cucavých bonbonů.

„Některá děcka uvidí mandarinku poprvé v životě, ale stejně budou čekat, co jim přinese Ježíšek,“ říkal jim u snídaně Jirka.

Standa měl ještě volno, na Štědrý den budou mít otevřeno do osmi hodin. Večeře pro ty, co nemají s kým zasednout k svátečnímu stolu. Ale chodilo i pár dvojic, starších lidí, pro které by příprava byla obtížnou. Rybí a sedmibolestná polévka, smažený kapr, vepřový řízek, nebo kuřecí prsa. Bramborový salát bez nebo s majonézou.

„Pro nás si uděláme večeři až po osmé.“

Ale všechno bylo jinak. Za Romanem se zastavila správcová s Leošem pozvat je na večer k nim.

„My bychom velmi rádi, ale slíbili jsme večeři dole v restauraci paní Nele.“

„Ale to vůbec nevadí, paní Neluška je anděl tohohle kulturáku. Bude u nás i Jirka, co tu zůstal z trestu. Všechno domluvím s panem vrchním Standou.“

Vznikl problém, Standa musel do města. Pro Leoše dárky měli. Sadu miniaturních dlátek pro vyřezávání, barvy a štětečky. Taky pro paní Nelu vázičku z broušeného skla. Nakonec přinesl knížky o přírodě a mořských hlubinách pro Leošovi brášky. Mamince krásnou mísu na ovoce. Problém byl co otci. Jen věděli, že je vášnivý vodák. Dostane zcela voděvzdorný obal na cokoliv. Včetně dokladů. A ještě Jirka. Standa sehnal podpultovku. Švýcarský turistický nůž.

Paní Nela se zdráhala, ale nakonec svolila. V osm.

Štědrý den byl dnem pracovním, ale každý se snažil vzít si volno, nebo aspoň dříve zdrhnout z práce. Ještě se sháněly dárečky, ale s problémy. Lákavější zboží bylo vyprodáno. Taky většina ještě nakupovala kapry z velkých kádí na náměstí a u několika samoobsluh. Kdo zaváhal, mohl si koupit jen zmražené filé, někdy i půlky kaprů. K večeru utichl provoz, ale celé město zářilo rozsvícenými okny. V restauraci skončili tentokrát už po sedmé. Bylo dost času se připravit. Celá čtveřice se přesunula ke správcovým.

„Udělejte si pohodlí a dárečky pod stromeček. Máme v kuchyni rozkládací stůl, tak se vejdeme.“

Taky tam bylo prostřeno pro deset lidí.

„Nikoho nečekáme,“ usmíval se správce. „Jen je nás taky lichý počet a prý má být prostřeno pro náhodného hosta.“

Po rybí polévce ještě Leošova maminka dodělávala s paní Nelou poslední porce.

„Od večeře se prý nemá odcházet, ale nestihla jsem to. Máme tři kapry, tak jen si berte. Salát podle receptu našeho dědečka. Brambory rohlíčky se včera loupaly ještě horké na vidličce, rozkrájely a zalily lákem z okurek. To je hlavní věc. Pak až se lák vsákne, dodá se vařená zelenina, okurky a hlavně hodně vařených vajec. Dnes se všechno dochutilo a přidala majonéza. Tak dobrou chuť.“

Vše bylo skvělé, žádná zapíchlá kostečka, všichni si přidávali. Pak pivo, bezinková limonáda, jablečný štrůdl, káva, ovoce a spousta cukroví. Pak se shromáždili před pokojem. Zazvonil zvonec a po otevření se rozzářil stromeček. Leošovi bráchové roznášeli dárky. Na gramofonu si pustili vánoční koledy. Končilo se po půlnoci. Roman se Standou šli doprovodit paní Nelu. Do rána bude pořádný mráz, teď bylo deset a žádný sníh.

„Kdysi jsme chodívali na půlnoční. Je sice i dnes, ale většina lidí nechce riskovat, že by je tam někdo viděl. Tak, chlapci, díky. Uvidíme se po svátcích.“

Vraceli se k Romanovi. Standa nastrojil malý stromeček. Přinesl i pár ozdob ze starožitnictví. Pověsili si malá červená a žlutá jablíčka a oříšky balené ve staniolu. Taky pár malých intimních dárečků.

„Ještě že jsme se byli projít, myslím, jsme trochu přejezení.“

„Tak to má být. I ti nejchudší si kdysi dopřávali ve dnech svátečních. Víš, bylo to zvláštní. Člověk se tam cítil jako v rodině. Paní Nela už žádnou nemá a my, když vydržíme, budeme mít sami sebe.“

„Vím, jak to myslíš. Oba rodiny sice máme, ale svoje mít nebudeme. Možná někdy budou lidé uznalejší a pochopí, že láska může být i jiná. Byli jsme u vás a myslím, že tví rodiče se tím smířili. Po Třech králích pojedeme k nám. Tam sněhu je až moc, psala máma.“

Usínali plni dojmů z dnešního dne.

Oba vánoční svátky byly věnovány divadlu. Místní ochotníci zvolili Gorkého Měšťáky a zájezdové divadlo druhý den Maryšu bratří Mrštíků. Samozřejmě vyprodáno. Roman sice něco sháněl s vánoční tématikou, ale nebyl výběr. Na své bývalé kolegy se přijel podívat Zbyněk s Davidem. V poledne se stavil doma a David na něj čekal v kulturáku. Nadšeně vyprávěl, jak strávili spolu Štědrý den. Po představení poseděli chvíli v restauraci, ale vraceli se ještě před půlnocí do Brna. David měl už dopoledne představení. Kino až do prvního ledna hrálo dopoledne hlavně pro děti. Mezi jinými velmi oblíbené animované příběhy o Panu Prokoukovi a Vánoční sen od Zemana. Odpoledne a večer jeho vynikající Cestu do pravěku a Vynález zkázy. Taky Dobrý voják Švejk, Ďáblova past, Blbec z Xeenemünde a díky Kiliánovi Král komiků, který měl začátkem prosince premiéru. Byly v něm použity sestřihy nejlepších Buriánových filmů. V klubovnách měly zájmové organizace výstavky z činnosti za celý rok. Nejnavštěvovanější byli zahrádkáři s výstavou a ochutnávkou ovoce a prodejem ovocných vín a destilátů.

Ředitel, který se tady objevil jen u Dědy Mráze, si vzal do šestého ledna dovolenou.

„Byl to skvělý rok, Romane, můžeme si blahopřát. Soudruzi jsou s naší prací spokojení. Jen tak dál. Leden protančíme, budou odměny. Taky samozřejmě tvojí zásluhou. Kam že to pojedeš na dovolenou? Nýdek u polských hranic? To jsem v životě neslyšel. Určitě tam bude sníh. Tady ho letos už neuvidíme. A kdoví jestli v lednu. Kdyby něco, však víš.“

Roman mohl být spokojený, ředitel mu nic nerozmlouval a nechal vše na něm. Samozřejmě když byla nějaká neobvyklá akce, musel to schválit až krajský kulturní pracovník KSČ. Zatím všechno prošlo. Taky se nepouštěl do předem ztracených věcí. Zdálo se, že změny v Sovětském svazu se pomaloučku dostávají až sem. Blížil se Silvestr, kino bude promítat komedii Mezi námi zloději, také letošní premiéru. Standa bude sloužit. Otevřeno budou mít do jedné v noci. Paní Nela bude doma. Trochu se nachladila a bude prý vzpomínat na ty, co už nejsou mezi námi. Ostatní o půlnoci si přijdou připít do restaurace. Leoš s Jirkou měli připravený ohňostroj. A taky vše proběhlo. Jen zimě zatím chyběl sníh.

Poslední den v roce. Standa chodil spát na ubytovnu, ale přišel s novinkou. Není už žádný učeň, ale pracovník Jednoty, tak mu nabídli byt. Po Novém roce. Blízko kulturního domu je malá ulička pod bývalým klášterem. Nejdřív se měla bourat, pak domky opravili. Zaskočili se tam podívat. Většina měla do ulice jen vchodové dveře a jedno širší okno. Některé propojily, pár zůstalo jen jako jedna plus jedna. Je tam malinký dvorek a zahrádka asi s pěti stromy. Byl by to jeden z asi pěti, co zůstaly nepropojené. Vypadaly pochopitelně úplně stejně. Přiděluje je město a Jednota jeden dostala.

„Bylo by po problémech. Mohl bys zase chodit někdy ke mně,“ smál se Standa.

„Abych tady nezapustil kořeny. Já jsem tady jako na zámku, ty budeš v pastoušce. Ale možná větší než tahle garsonka.“

„Akorát tam asi nebude nic. Budu spávat na zemi a vařit na vařiči.“

„Všechno se dá zařídit, uvidíme. Dostali jsme přání z chaty k Novému roku. Pošlu jim hned telegram.“

Dnes byla restaurace uzavřená. Obsazená hosty, co si objednali místa. Většina byly asi tři společnosti přátel, co Silvestra slavili každý rok spolu. Domluvili si celkové menu. Stejně vinárna byla obsazená spíš mladšími, kterým bude hrát místní bigbít. Všude byla slavnostní výzdoba. Řetězy, smrkové větvičky, umělé květy. Leoš na strop zavěsil své svítící draky. V malém salonku bylo pár přátel nebo rodinných příslušníků těch, co sloužili, aby mohli oslavit Nový rok. Roman měl i mezi hosty pár známých a pohyboval se mezi restaurací a vinárnou. Všude uzobával, jak říkal Standa. Ono bylo těžké odolat připravovaným chlebíčkům a jednohubkám a tataráku už vůbec. Hlavní jídla byla dvě. Vepřová roláda s opečenými brambory a nadívané kuře s rýží. Konečně došlo na půlnoc. Z města se ozývala kanonáda různých podomáckých dělobuchů a raket. Nad kulturákem se rozsvítil Leošův ohňostroj. Domlouval se i s hasiči, jinak by to nešlo. Jen měli obavy, že v blízkosti je socha Lenina. Aby si nějaký idiot něco nevymyslel. Jenže na jinou stranu by to nebylo z restaurace vidět.

„Lidi jsou tak zblblí, že hledají problémy, i kde nejsou,“ komentoval to pak Leoš.

Nastalo všeobecné objímání, přání a líbání.

„Snad se v tom ztratí i náš polibek,“ objímal Standa Romana.

Přípitky na lepší rok. Zavíračka se pochopitelně protáhla. Na Nový rok otvírají až v jedenáct. To chodívá hodně lidí na čočkovou polévku a něco z prasátka.

„Tak máme za sebou první poslední den v roce a začal letošní náš první.“

„To je na mě nějak složité, těch přípitků bylo moc, promiň.“

„Nevadí, mám pro tebe banán.“

„To je nějaký dvojsmysl?“

„Ty ve všem hledáš jen jedno. Jednota sehnala pro svoje zaměstnance banány. Dostal jsem dva a pěkně velké. Jsou taky dobré na vystřízlivění.“

„Raději bych střízlivěl jinak. Banány nech pro kluky, až pojedeme.“

„Rád bych, ale nevydržely by týden. Tak si je dáme, ne?“

Standa je oloupal. Seděli na posteli a pochutnávali si.

„Bylo to takové zakázané ovoce z ráje. Rok je zase neuvidíme.“

„Bývají i jindy, ale musíš mít známého zelináře.“

„Myslím, že banán, co mám teď v ruce, mi vynahradí těch pravých vagon.“

Roman se sehnul do Standova klína a snažil se osvobodit nejsladší banán. Pochopitelně skončili jako většinou v klasické poloze.

„Jak na Nový rok, tak celý.“

„Kéž by, Stando. Kdybych byl věřící, tak bych šel zapálit svíčku.“

„A nevěříš ani trochu?“

„Ne, Pán Bůh je prý dobrotivý, spravedlivý, všichni jsme jeho děti. Kdyby byl, určitě by se na to, co se na zemi děje, nemohl dívat.“

„Třeba stvořil těch zemí víc a tahle se mu nepovedla. Prostě zmetky jsou všude.“

„Jo, máš pravdu. Tahle se nepovedla. Musíme si i v ní utrhnout kousek místa.“

Roman se vzbudil a vedle sebe jen nahmátl prázdné místo. Úplně se lekl, jak byl rozespalý. Je to dobré, nic nebolí. Že by banány? Jistě, Standa šel ochutnávat čočkovou polévku. Musí si taky zajít, aby se ho celý rok držely peníze. No loni se naopak skoro všech zbavil. Nějaké zařizování garsonky, pořízení reprezentativního oblečení, Modrá knížka pro Standu a nakonec polovina na auto. Moc nezbylo, ale má svou lásku. Dva roky by byl pryč. Šel do koupelny. Holil se a díval na sebe. Pár let a budu starý chlap. A jeho mladíček? Ten bude dlouho vzdorovat stáří. Ne, ničeho nelitovat, nesmutnit, nezabírat si to, co dělá. Nikomu neublížil. Včera mu kluci z bigbítu zase děkovali. Nemají problémy s hraním, zatímco jinde se podobné skupiny potýkají s věčnými zákazy. S každým tady vychází dobře. Ale stejně měl pořád nepříjemný pocit vlezdoprdelizmu. Toho se už nezbaví. Povzdechl si. Sjel do kanceláře. Holky mají přes svátky volno. Děti, manžele, přátele u vojáků. Buď jim přáno. Zastavil se u paní Nely. Měl by jí za všechno poděkovat.

„Milý Romane, tak v Novém roce zdraví, štěstí a lásku. Půjdeme na oběd? Už jsem přála Standovi, byla jsem na kafíčko, ještě měli zavřeno.“

Roman jí přál a měl slzy v očích.

„Uvidíme, co nám rok přinese. Snad jen to dobré. Kdy odjíždíte? Nebojte, plesy nejsou žádný problém. Všechno je zařízené.“

Čočková polévka byla pořádně hustá, aby měli všichni hodně penízků, říkal jim Jirka.

„Už je Nový rok, měl jsi jet domů.“

„Pojedu zítra, chtěli jsme slavit Silvestra s Leošem. A po neděli jsem zpět. Chtěli mě vrazit na praxi do města, ale pan vrchní mi zařídil, že budu chodit jen sem.“

A pan vrchní se objevil s úsměvem.

„Máme horký pravý ovar, jazyk, srdíčko, játra i koleno. Francouzská hořčice, křen.“

„Já určitě a je i rypáček a ouško?“

„Pošlu vám sem ode všeho.“

Jak se Roman rozhlédl kolem, viděl, že stejné chutě měla většina hostů. Kolik hlav asi na dnešní oběd padlo?

Jirka přinesl velký tác, ze kterého se ještě kouřilo. S vidlicí a nožem jim odkrajoval, co kdo chtěl.

„To je servis jako někde na hradě ve středověku.“

„Já bych asi moc masné neměla, ale jednou za rok. A mohu i kousek ouška?“

„Paní Nelo, vidím, že máme stejné chutě.“

Po obědě si dali pivo. Paní Nela malé.

„Přišel Vítek, kolega. Odskočíme si, podívej.“ Standa zamával klíči. „Musím zítra ráno říct, jestli byt vezmu, je o něj velký zájem.“

Bylo to opravdu jen kousek. Malé domečky svítily novotou.

„Tady, devětašedesát, tenhle klíč.“

Dveře byly dvoukřídlé, vedle trojdílné okno, zevnitř na něm papír, aby nebylo vidět dovnitř. Miniaturní předsíňka, jedny úzké plné dveře čelně, druhé široké s mrazovým sklem vlevo. Za úzkými dveřmi malá místnost, buď spíž, nebo komora, nebo šatna. Teď prázdná. Vlevo stejná sestava jako v bytovkách. Smaltovaná linka s dřezem, plynový sporák, místo na ledničku. Pod oknem malá rohová lavice a radiátor, stejně malý stůl a vestavěná skříň na potraviny. Opravdu maximálně pro dva lidi. Široké dveře do poměrně velké místnosti. Velké okno a dveře na dvůr. Vpravo menší dveře do podlouhlé místnosti. V ní malý zelený plynový kotlík na vytápění, nad ním plynová karma, pak toaleta, závěs a podélně dosti velká vana. Okno s mrazovým sklem do dvora. U země za vanou širší kroužková trubka. Zřejmě dodatečný přívod vzduchu pro kotlík.

„Tak to je luxus, i když jako pro panenky. To rozhodně ber všemi deseti. Zatím ti chybí jen postel, ostatní jak se ti bude líbit. Nemusíš se starat o topení. Myslel jsem, že se tady bude topit uhlím.“

Standa se jen rozhlížel. Šli se podívat z okna na dvůr. Ten byl vydlážděný kameny, zřejmě původními, pak byla kamenná zídka, několik schodů a středem řada velkých ovocných stromů. Některé až přesahovaly do sousedních zahrad. Dvůr byl obezděný cihlovou zdí. Nikam vedle nebylo vidět.

„Já jen nechápu, jak přišli na mě. Sice jsem si dal žádost, hned jak jsem věděl, že tady budu rok. To, kde bydlím, je hrozné, a navíc pro učně, ale tohle.“

„Nepřemýšlej a hned ráno volej. Jedné věci jsem si všiml hned, jak jsme přišli. Čísla.“

„Co je na něm divného?“

„Tobě nic neříká? Přece naši častou polohu, šedesát devět.“

Standa se začal smát.

„Je vidět, na co myslíš. Já zase spíš cítím, že tu není zima, i když mrzne. Plyn musí zapojit montér z plynárny, to mi hned říkali. Jak je kotel a koupelna a ta komora, to byla dřív chodba a na záchod se chodilo do suchého na dvůr. Tím se na dvůr dá jít jen přes pokoj. V létě to bude výhoda a v zimě tam chodit nebudeme.“

„Takže počítáš pořád se mnou?“

„Myslíš, že si k novému bytu pořídím i nového kluka?“

Vraceli se s úsměvem.

„Na postel snad ještě mám. Až se vrátíme od mámy, podíváme se do bazaru, bývají tam i nové věci levné.“

Zbývající dny do dovolené utekly velmi rychle. V sobotu dopoledne přišel ředitel. Roman právě s paní Nelou řešil dodávku květin na první nedělní ples.

„Krásný den a všechno nejlepší v Novém roce. Jdu jen na skok, vidím, že jste v plné práci. Potřeboval bych jen něco tady s Romanem.“

„Dořešíme to po obědě, Romane.“ Paní Nela vstala a odešla.

„Máš tady něco na zahřátí? Nějak málo využíváš fond na pohoštění.“

Roman přinesl Stoličnou a láhev minerálky.

„Tak na zdraví v novém roce. Četl jsi už tohle?“ Z aktovky vyndal Solženicyna. „Zakázané to není, vyšlo to dokonce v Politické literatuře.“

„Četl.“

„A?“

„Ani se tomu nechce věřit.“

„Přehmaty se dělají všude, když je revoluce. Nejhorší je, že všechno se zneužívá a lidi si pak vyřizují osobní účty. To by v politice nemělo být. Ale bylo to i u nás a pořád je. Něco se začíná hýbat, ale tady pomalu. Každý máme nějaké odlehčení. Jak se vrátíš z dovolené, tak budu pár dnů na školení, potřebuju si vydýchnout od nudných Vánoc doma. Chata, lyže, sněhulák,“ rozesmál se. „Změna je život. Jak se tvému,“ udělal významnou pomlčku, „kamarádovi líbí nový byteček? Je to malé, ale uvnitř nové a zájemců plno. Já moc do restaurace nechodím, manželka bohužel doma vaří, ale někdy zajdeme se soudruhy, když se něco řeší. Má u Jednoty skvělé hodnocení, tak si to hoch zaslouží. Je dobré držet si takové pracovníky. A mít někoho za zády, co tě nepodrazí v dnešní době. Máš výhodu. Jsi nepopsaný list. Doba je složitá. Myslím, že se nám tady spolupracuje dobře. Jsme vysoce hodnocení a to je hlavně tvoje zásluha. Tak aby nám to šlo i dál.“

Ředitel se ještě zeptal na pár maličkostí, ještě popřál hezkou dovolenou a odešel.

Roman zůstal jako opařený. Takže ví o jeho kamarádovi. Všiml si, nebo mu někdo něco donesl. Tady si myslel, že žádní udavači nejsou. A jsou? Nevadí mu to, sám má přítelkyni, ale mohl by to kdykoliv využít. A Standův byt je jasný úplatek. Jenže s tím už nic nejde dělat. Kdyby to odmítl, mohl by u Jednoty skončit. A on, nepopsaný list. Ředitel počítá s tím, když by se něco dělo, že ho Roman podpoří. Mít někoho za zády. Ani neví, co vlastně jeho šéf dříve dělal. Může být v něčem nehezkém namočený. Nic z toho Standovi nemůže říct. Zkazil by úplně vše. Nejdřív vojna, teď byt. Co dělat. Byl jako v pavučině. Celou dovolenou bude mít zkaženou. Muset se přetvařovat. S kým se poradit? Snad jen se Sašou na chatě, ale volat mu? Co když mají telefony napíchlé a další průšvih. Ne, musí se se vším vyrovnat sám. Co chceš, teď tě tvůj vlezdoprdelizmus dostal. Pohlédl na láhev Stoličné. Ne, to není řešení. Vstal a odnesl ji do lednice. Byl nervózní, přecházel po kanceláři. Do toho svinčíku se zamotal už na vojně. Ale šlo něco dělat? A teď by jeho rozmrzelost a vztek na sebe měl odnést Standa? Něco udělat musí, ale co?

Probralo ho zaklepání. Paní Nela.

„Ředitel odešel dávno, nechtěla jsem rušit, ale je čas oběda. Jste nějaký vážný. Špatné zprávy?“

„Jak se to vezme. Já, mohl bych s vámi mluvit?“

„Ale jistě.“

Ve chvilce se rozhodl, je skoro nad nulou. Vyjedou na střechu.

„Můžete si prosím vzít zimník? Jen pár vět.“

Oba se oblékli. Vyjeli na střechu. Hned vedle šachty výtahu byla lavička. To věděl od Leoše. Jinak různé plechové vyústění od vzduchotechniky, anténa, hromosvody. A neskutečný rozhled po městě.

„Tak tady jsem ještě nebyla. Krásný výhled, ale kvůli němu tady nejsme, prosím, jak mohu pomoci?“

Roman se odhodlal říct všechno, o čem před tím rozvažoval.

„Bohužel, můj milý, žijeme v době, kterou jsme si nevybrali a musíme v ní žít. Každý to dělá, jak umí. Nemohu nikoho odsuzovat. K vašemu vztahu, to víte, nemám žádné výhrady. To není žádná nová věc. Takoví lidé tady byli odjakživa. Když se podíváte napříč dějinami, je to znát nejvíc na umělcích, protože o těch se dochovalo nejvíc záznamů. A byli byste ve velmi vybrané společnosti, to konečně víte. Takových bylo ovšem spousta, ale nepsalo se o tom. Jako dnes. Myslím, že tady teď nebezpečí nehrozí. Ředitel je zvláštní člověk. Vůbec nechápu, že tuhle funkci dělá. O kultuře neví nic, ale je natolik chytrý, že si tu drží lidi, kteří všechno zvládnou za něj. Říká se, že je tady z trestu, jenže má konexe, které vedou až k Ústřednímu výboru strany. Jen na vysvětlenou. Když mě sem přijali, okresní tajemník mě osobně nechal vyhodit. Hned druhý den přišel ředitel a vzal mě jako brigádnici. Tady jsme začínali, když se ještě plno věcí dodělávalo. Ředitel se strašně pohádal se stavbyvedoucím. Pochopitelně velikým straníkem. Jen tehdy řekl, to si vyřídím v Praze. Druhý den už tady byl jiný stavbyvedoucí a auta navážela materiál, který údajně nebyl. Taky jsme měli obavy, když jste přišel. O tom jsme už mluvili. Nemyslím, že by vám chtěl uškodit. Spíš vás chce mít v záloze, kdyby se něco dělo jako v Rusku. Svým způsobem je to velice chytrý aparátčík. Nedělejte si z toho hlavu. Nemá to cenu. Spíš by vám lidé měli děkovat za to, co děláte. Nikomu jste neublížil. Ale soukolí komunizmu nás holt semlelo všechny. Víte, já prošla třemi koncentráky, přežila jsem. Nemohla jsem se s tím dlouho vyrovnat. Jak to, že já žiju. A své jsem si zažila i v padesátých letech. Místo u klavíru jsem jednotila řepu na poli. No půjdeme, ať se tady nenachladíme. Standovi samozřejmě nic neříkejte. Vytrpěl si taky své. Je takovou čistou duší a sluníčkem.“

Hned jak se objevili v restauraci, přiběhl Jirka.

„Už po vás bylo vyhlášené celostátní pátrání.“

„Víte, pane Romane, někdy mám pocit, že tenhle kultůrák je živou bytostí. A bere si sem jen ty nejlepší lidi.“

„Šéfíku,“ ke stolku mířil Malý Zdeňa. „Slyšel jsem, že jste byl na koberečku u řídi. Doufám, že vám jenom přál.“

„A rozděloval úkoly, bude mít dovolenou po mně.“

„Rozdělovat, to mu jde. Tak máte autíčko vypulírovaný, nemrznoucí směs, oleje, dotankováno, topí parádně, prohlídl jsem i sněhový řetězy, tam bude sněhu po krk. Povezete i lyže? Zahrádka by byla, ale v jiné barvě.“

„Ne, lyže jsou prý tam. Naložíme jen oblečení a proviant. Moc díky, jak přijedu, vyrovnáme se.“

„Jakýpak vyrovnávání, pro vás všechno.“

„Pan vrchní vás pozdravuje, musel do sklepa, něco s chlazením. Už vám nesu polévku z drůbků. A pak je husa, nejen na Martina. Kuchař se nemohl domluvit. Přivezli jich deset. Prý Magyar lányok vagyunk. Že jsou holky z Maďarska.“

„Vidíte, Romane, nemám s lidmi pravdu?“ usmívala se paní Nela a pustila se do polévky.

Musel se nakonec také zasmát a moc, moc toužil vidět svého chlapce. Čistou duši a sluníčko.

„Zítra si zajdeme pořádně prohlídnout, co bude všechno potřeba. Změřit, je to malé, ale útulné, jsi pro? Nebo bys třeba chtěl vyjet už v neděli?“

„Raději ne, hodně lidí si bralo dovolené, budou se vracet, pojedeme v pondělí ráno. Z Bystřice do Bystřice. Bude to horama, ale cesta se udržuje. Zkusíš si řídit, kde nebude provoz.“

„No, snad. Musíš mě hlídat. Ať nás netahají z příkopu.“

Leželi vedle sebe, drželi se za ruce a povídali. O tom, jak zařídí byt, o cestě, o všedních každodenních věcech. Ano, tohle je stejně krásné jako žhavé milování. Jsme spolu, pomyslel si Roman. A kéž to tak zůstane.

Ráno, když zašel Roman do kanceláře, se zastavil správce.

„Hledám vás, Romane. Standa prý dostal byt v těch malých domcích. Není tam postel.“

„Bože, kde jste se to dozvěděl?“

„No bavil se v práci a Jirka to řekl Leošovi. V těch garsonkách, jak jsou krabice a bordel, jsou všude postele, jak máte vy. Spíš tam teď zavazí. Tak z té krajní na opačné straně od vás ji rozebereme a složíme ji u Standy. Je to hodně drahá postel a hezká. Nemusí nic kupovat. Ještě není uzavřený rok, tak ji rovnou odepíšu. Jako že se použila při výstavě na dekorace a je to. Se Zdeňou a klukama to hned převezeme, prý tam teď budete.“

„No nevím, nějak se to bude muset proplatit, aby nebyl průšvih.“

„Prdlajz, je to tady k ničemu, nač něco kupovat. Víte, co se tady při stavbě utopilo materiálu a všeho. To by byly kulturáky dva. Tak za hoďku tam jsme.“

Další trapnost, se kterou si nevěděl rady. No co, v nejhorším by se zaplatila. Taky slyšel, jak to tady za výstavby vypadalo. A tak je to všude.

„Budeme mít stejnou postel i u mě!“ radoval se Standa.

„Jen aby z toho něco nebylo.“

„Správce říkal, že ji odepíše, že se použila v dílně na výstavu. A ještě nám přinese lístek, že je z bazaru, má tam známého, tak se neboj.“

„Tak jdeme, ať nečekají.“

Leoš s Jirkou byli bytečkem nadšení. Všechno prolezli. Z venku se jde i do sklepa, ale je jen malý jako všechno, zato s kamennou klenbou. Z venku se dá stejně se žebříkem dostat na půdu. Na zahradě je třešeň, jabloň, hruška, švestka a asi renklóda, nebo jiná slíva.

„Elektrikáře a plynaře vám seženu, jsou u nás pořád. Svedl bych to i já, ale musí to být od organizace kvůli bezpečnosti a papíru s razítky.“

Když jejich pomocníci odjeli, seděl Roman na okraji postele.

„Vypadáš moc nešťastně, neboj. Jdeme si nakreslit, co se sem vejde.“