Kulturní dům aneb rok vlezdoprdelismu IV.

Místnost, kam vstoupili, měla třikrát v řadách tři stolky, pohodlné sedačky. V čele malé pódium, před ním vztyčené rolovací filmové plátno. Byly obsazeny jen tři stolky. Jistě, většina přijede až zítra nebo i v neděli. Adam je vedl až úplně dopředu, kde seděl i Saša a dva staří pánové. Bělovlasí, bílé rozhalenkové košile a šedé vesty. Taky spíš připomínali sourozence. Vedoucí hned vstal a představoval příchozí.

„Roman a Standa. Jsou tady poprvé, přátelé Klementa a Vaška. Jen seďte, mí milí.“

Kluci si všimli u radiátorů francouzských holí.

„A naši doyenové a zakladatelé, Homér a Odysseus, zkráceně Odis.“

„Když oduševnělá krása vstoupí do jeskyně podzimu, oheň vzplane jasně, jak hoříval kdysi. Satyrové uchopí flétny, kentauři luky, zmocní se šípů Amorových. Ale ty padají, aniž by zasáhly cíl. Je pozdě. Hélios už odměřil čas. Slunce, kdysi tak žhavé, zachází. Duše na břehu Styxu neví si rady. No, neboj se, Stando, neblábolím tak pořád, dá se se mnou mluvit i normálně. Nejraději bych tě nazýval Ganymédem.“

„To si rozhodně nezasloužím, ale číšník jsem, jen ne na Olympu.“

„Přiznám se vám, chlapci, nebyl jsem rád, že sem přijde někdo nový a mladý. Bojím se, abych se nedožil nějakého zákazu a diskriminace. V našich letech s Odisem už máme jen potěšení z těchto setkání. Nezávidím ti, Romane, chraň Bůh, no snad si budeme moci trochu popovídat. Dnes nás bude málo a na programu je jen hudba a zábava. Sašo, zaveď je dál.“

U vedlejšího stolku seděl Vašek s Klementem a pak čtyři kluci okolo třicítky. Saša je představil a pak už vše nechal na nich.

„Mrknu se na nějakou svačinku, co palačinky s ovocem a zmrzlinou? To si dají dědoušci.“

„Moc nás rozmazluješ, prostě jako v závodce. Kdo nežere čočku, dostane zavináče, ten je taky kyselej,“ usmíval se vysoký brunet s příjemným hlasem.

„Přisuňte si, kluci, židle. Já jsem Honza, vedle mě Pepa. Dnes se blbě vyspal, nebo má krámy.“

Pepa vypadal trochu zamračeně. Oba kluci měli velké nosy a každý pěšinku na druhou stranu. Pepa trochu vystouplé lícní kosti a malé znaménko na levé tváři. No, takoví hezcí, ale obyčejní. Protější dvojice, černovláskové a Jardové.

„Jára a Jarda. Jaroslavové. Ještě tu máme Jaromila a Jaromíra. Ti moc často nejezdí.“

Přerušil je Adam s vozíčkem plným palačinek.

„Výkrm zvěře, nekecejte, zmrzlina vám roztaje. A máte prominentní kopec šlehačky.“ Adam se pořád nakrucoval a místy i tančil podle hudby doléhající sem z restaurace. Jako by chtěl zdůraznit bouli na lesklých černých kalhotách.

„Nechcete přistříknout šlehačky?“ To byl zrovna u Romana se Standou.

„Nemáš mezi nohama nacpaný i Rudý právo?“ ukazoval Honza.

„No mrkni!“ V momentě měl kalhoty do půl žerdi naostro.

A bylo na co se dívat. Romanovi zaskočila palačinka a Standa zkoprněl. Tohle nečekali. Adam se řehtal.

„Adámku, nech si taky něco na večer,“ usměrňoval ho Odis.

„Neboj, budu u tyče, jak Němá z Portice.“

„Abyste se, chlapci, nelekli, Adam chtěl být stripter, tady se tomu nehoví a na západ nemůže, ale je skvělý.“

„Velké díky, Odisi, poskytnu ti jakoukoliv sexuální službu.“

„Musím přiznat,“ dodal Honza, „že fakt máš dokonalý péro, být tak v Emerice, zasypou tě doláčema.“

„Což o to, předvedl bych vám věci i s Pekáčem, jenže Saša by nás vyhodil. To už je pro něj moc.“

„Tak Pekáč je místní kuchař, určitě se po večeři zastaví,“ vysvětloval Klement. „Vidím, že vás to trochu vzalo, nebojte, větší exot jak Burian už tady není. A on taky hlavně kecá.“

„Milý Klémo, nekecám, uvidíš večer. Mě nejvíc vzrušuje, když vidím, jak už je každej napůl udělanej. Sex je sex, ať heteráckej, nebo náš. Kolem toho se točí celej svět.“

„Sex si s námi dokáže škodolibě pohrát. Stačí jen oční vjem něčeho krásného jako Standa. Je nám s Odisem čtyřiaosmdesát a oběma se nám postavil. Jenže co s tím dnes?“

Chudák Standa byl celý rudý.

„Tak to já bych věděl co s tím, mně léta nevadí.“

„Adámku, obraťme list, naši noví přátelé to možná berou jinak. Abychom je neodradili. No mohu za to i já, promiňte, kluci, a hlavně ty, Romane. Nikdo se ti tady nebude snažit Standu přebrat. Máme určitá nekompromisní pravidla. Jinak by to ani nešlo. Bohužel mladých je nás tady málo. Nepustíme si trochu umění?“

Vašek vstal, utlumil světlo a na pojízdném stolečku od boční stěny přivezl epidiaskop. Vyndal zařízení pro snímání z knih nebo tištěných fotografii, vlastně episkop. Pak našrouboval nožičky tak, aby na plátně byl promítaný obraz souměrný. Hned první obrázek byl Michelangelův David. Slova se ujal Homér.

„Tím vždycky začínáme, jedna z nejgeniálnějších prací autora. Dnes tady mám pár soch, mozaiky a malby z Pompejí.“

Všichni pak obdivovali krásu umění z města zasypaného Vesuvem. Když se skončilo, odměnili potleskem Homéra, který o všem vyprávěl. Rozžala se světla. Během promítání přibyli další účastníci. Dvě ženy okolo třicítky a mladík zřejmě stejného věku s krásnou blondýnkou.

Klement je představoval.

„Máme tu i něžné pohlaví, Marie a Marie, které sem jezdí asi dva roky. Naše velké příznivkyně a podporovatelky. Mají stejné problémy jako my. No a vedle je Zdeněk a Lea. A Lea je vlastně Leoš. Dnes se cítí být dívkou, jak vidím.“

Lea kluky políbila na tvář.

„Bože, takoví krasavci. Hned tady bude veselej. Jdu, Zdeni, políbit staroušky. Pá pá.“

Lodičky na vysokých podpatcích, síťované bordelky, mini sukýnka. Paráda. Standa jen nevěřícně zíral, ale usmíval se. Roman se v duchu modlil, ať všechno dobře dopadne. Ale obavy byly zbytečné. Přišel Saša.

„Ještě je dnes normální provoz. Tak budeme večeřet tady. Zítra si sestavíme jídelníček, dnes si vyberte podle dnešního. Buriane!“ zařval.

„Svatá Bohorodičko Pečerskaja, šéfe, vždyť jsem byl za rohem,“ objevil se Adam s jídelními lístky.

„Neber si do huby Bohorodičku, nejseš pravoslavnej.“

„Vždyť jste říkal, šéfe, že jste neznaboh.“

„Ty s Pekáčem mě jednou připravíte do hrobu.“

„Budeme vám nosit květiny a zapalovat svíčky.“

„Rači jdu. Vrátil se už Tom?“

„Neviděl jsem ho a auto taky ne.“

Roman se Standou si objednali srnčí na divoko. Když se pak rozhlédli, dali si ho skoro všichni. Krásné plátky masa uvnitř narůžovělé, omáčka s brusinkami, bramborové krokety mramorované petrželkou, vonící muškátovým oříškem, miska nakládaných hub. Taky si chlapci přidávali. Pak pivo, limonáda, někdo kávu, grog, čaj.

„Máte, mládeži, ještě nějaké přání? Tak teď následuje do půl deváté odpočinek, čili šukpauza,“ pobíhal mezi nimi Adam.

Kluci si nahoře sedli na postel.

„Jsem v šoku. O něčem takovém se mně ani nezdálo. Jen jak tě všichni obdivovali, mě trochu dostalo. A nevím, jestli bych se neměl bát, že mně jednou utečeš. Já blbec jsem si u nás doma ani neuvědomoval, co mám, promiň, Stando.“

„Neuteču, jsem rád, že mám kluka, kterého jsem si vysnil. Taky jsem byl ze začátku trochu vyplašený, ale jsou všichni milí. Myslíš, že datlík tříprstý existuje? Třeba slepice faverolky mají o jeden prst víc, takže pět. Jsou pěstované na maso. A mají i peří na nohách. To jsme se učili.“

„Někdo nám to vysvětlí, když máme být jeho ochránci. Vidím, že vana je vzhůru nohama. Kluci asi na to vlítnou. I když oni můžou i doma. Vaškovým rodičům to nevadí.“

Standa políbil Romana, ale pak se vysmekl, sjel níž a už rozepínal kalhoty. Hned stáhl tuzexové slipy a začal líbat penis, který byl zatím v klidu.

„Moc miluju, když cítím, jak ti topoří a roste. Snažím se ho dostat vždycky kousek dál, ale asi to víc nepůjde. Viděl jsem na fotkách, jak měl kluk obrovský péro v puse celé.“

„To, prosím tě, nedělej. Stejně mě nejvíc vzruší, když mně líbáš žalud a štěrbinku.“

Romanovy pochybnosti o cestě sem se rozplývaly a jeho miláček ho neskutečně vzrušoval. Chvílemi přestával. Chtěl se do mazlení přidat, ale Standa mu dal na ruce polštářky.

„To je místo pout, nehýbej se mi. Chci na patru cítit tvůj proud skvělého semene. Vysát tě do poslední kapičky.“

Po chvíli Roman jen s obtížemi potlačoval hlasitý projev svého ukojení. Jo, do poslední kapičky. Hned si stáhnul Standu. Na jeho slipech už byl dávno flíček a okamžitě vystříkal. Začali se líbat.

Před půl devátou sešli dolů. Vzali si na doporučení Vaška místo kalhot tepláky. V restauraci silně popíjeli rekreanti. Ráno budou odjíždět. Tahle sada byla z Gottwaldova. Ševci. Ženy se zálibně dívaly po Adamovi a říct by si dala asi každá, jak viděly, co ukazovaly jeho těsné kalhoty. Jejich manželé už začínali být v nepoužitelné fázi a doráželi se posledními štamprlaty. V jejich malém sálku už byli skoro všichni. Na stolcích většinou sedmička vína. Sedli si zase k Vaškovi s Klementem. Z kufříkového magnetofonu se linuly pomalé dojáče. A přišel Tom. Tak trochu obdoba Saši. Je tady provozním. Což ovšem znamená, že se musí postarat o všechno. Jako šéf, kuchař, číšník. Tady řidič, zásobovač, opravář všeho. Dnes honil kompresor do velké lednice. Ten starý už vypovídal službu. A sehnat náhradní díly skoro pro cokoliv, to byl nadlidský úkol. Nepomohly ani známosti, peníze, alkohol. Slýchal jen, nemáme, došly, nevyrobily se, nedovezli. Na podniku, když říkal, jak mají plnou lednici a do menších se to nevejde, mu poradili, ať to tedy zaveze zatím na jinou chatu. No co, patří mezi nejlepší pracovníky RaJe, tak si poradí. Poradil si. Na jatkách mu řekli, že něco podobného odvezli do sběrných surovin, ale jinak bez chyby, jen se modernizovalo. Přivezl celé zařízení a jen za cenu šrotu.

Šel se hned přivítat s nováčky. Veselý, s knírkem a bradkou.

„Mít vysoké čelo, jsem jak Vladimir Iljič. Nakonec brzy bych ho mohl zahrát na nějaké školní besídce. Soudružky učitelky by na mě ukazovaly a říkaly, vidíte, děti, díky tomuhle dědkovi to tady všechno stojí za starou Belu. A přihlásil by se Pepíček a řekl, za hovno, soudružko, jak říká náš táta. Buriane!“

„Ježíš Marjá, já se nemůžu roztrhnout. Petr s Igorem vedle potřebovali pomoct s těmi opilci. Dotlačit je na pokoje.“

„Jen aby tě tam nějaká manželka nezneužila.“

„Měla by smůlu, na babu mně péro ani nemrkne. Ale jeden kluk tam byl hezkej. Když jsem ho táhl nahoru, tak jsem si šáhnul a to by šlo. A zrovna má takovou nehezkou kvočnu.“

„No hlavně aby nebyl průser, makat někomu do rozkroku.“

„Tak mě vyhodíte.“

„To nemůžeme, kdo by tu byl místo tebe?“

„Beru jeden plat, no není špatnej, ale dělám deset profesí. Číšník, kuchař, recepční, pokojská, holič, ošetřovatel, topič, dřevorubec, šofér káry a vychovatel dětí.“

„No s tím vychovatelem jsi mě dostal. Vědět matky, co jsi zač, tak ti nesvěří ani štěně!“

„Správně, venčím i psy, vyměňuji tašky na střeše, dělám i zahradníka a starám se o naše sportoviště.“

„Vidím, že já tady už nejsem potřebnej,“ smál se Tom.

„Možná trochu jo,“ rozesmál se i Adam.

„Hlavně jsi náš obveselovač, takovej šáša.“

Přišli ještě dva kluci z restaurace, sotva po vojně, Igor trochu zrzavý a bronzový Petr. Taky jim tady říkali rezavá dvojka. A taky Pekáč. Toho ještě neviděli. Nejdřív se objevil veliký podnos s jednohubkami a za ním očekávaný. Hned se hnal k novým hostům.

„Peky,“ napřahoval ruku, „tak mi říkají blízcí přátelé. Doufám, že takovými budete. Ty seš neomylně Standa, už o tobě slyším, co jste přijeli, ale měl jsem strašnej frmol. A Roman, pořádnej hezkej chlap do postele. Krásná dvojička. Už to tady chtělo novou krev. Sakra, kluci, to jste mi zvedli náladu. Romane, můžu Standu políbit? Jen na čílko. Ať mám inspiraci, až to s Ádou rozjedeme.“

Na žádný souhlas ale nečekal a líbnul Standu na čelo, tvář i ústa.

„Omlouvám se, ale to nešlo jinak. Jseš přírodní zjev.“

Pak hned přikročil k Romanovi a svoje polibky zopakoval.

„Už vám dám, kluci, pokoj, ale nemohl bych dneska ani spát.“

Peky byl podobný typ jako Adam. Vypadal velmi mladě, ale byl pořádně udělaný. Samý sval. Mimo rifle měl jen bílé tílko, zřejmě aby mohl na odiv vystavit své bicepsy. Černé vlasy byly ještě trochu stlačené od kuchařské čepice. Obešel všechny ostatní a všichni ho chválili za palačinky a srnčí.

„Dnes jsem si máknul. Vláďa tady není, je heterák, Tom byl pryč a já už přemýšlel co s masem. Taky jsem ho nechtěl vozit jinam. Všude by se ptali, kde takové maso bereme. Už jsem uvažoval o nasolení a láku, ale zachránil všechno Tom. A ti ševci žrali, jako by to byl poslední den v životě. Většinu jim platilo ROHá, tak pořádně vyždímat. Už se těším, jak si zablbneme u tyče.“

Honza a další kluci už složili plátno, rozhrnuli oponu na malinkém jevišti, kde byly dvě tyče. Ze zákulisí svítily reflektory. Ještě něco se upravovalo a Tom zkoušel zřejmě upevnění tyčí. Vyměnil se pásek. Ozval se starý dobrý Elvis. Všichni se sesedli k jevišti. Zhaslo se, byla jen nasvícená scéna. Za zvuků rokenrolu přiběhly dvě dívky. Začaly tančit. Pěkně divoce. Najednou jedna odhodila paruku a sukénku. Z blůzky dvě jablka vhodila mezi diváky. Od pasu se jí srolovaly kalhoty. Pekáč. Další rokec byl neskutečný. Druhá dívka, zřejmě Adam, létala vzduchem. Roman si hned uvědomil obtížnost různých figur, co viděl na závodech v tanci u nich v kulturáku. A to byli poloprofesionálové. A taky nesmírnou sílu Pekiho a lehkost po celodenní dřině v kuchyni. Při posledním tanci odhodili všechno, další dvě jablka přistála mezi diváky. Kluci měli jen zřejmě suspenzory a na nich růžové krajkové kalhotky. Hned byli na tyčích a začali na nich kroužit. Jejich ruce se potkávaly, až najednou se Adam pustil tyče a Peky ho vyšvihl nad sebe. Vypadalo to, že stojí na Pekyho hlavě hlavou. Pak předvedli plno různých cviků a sjeli dolů. Všichni tleskali.

Jeviště potemnělo, zhaslo vše. Z úplné tmy se objevil maličký paprsek. Ozářil nepatrně dvě těla. Zřejmě v nějakých flitrových baletních dresech. Paprsek se rozšiřoval a těla, jako by přilnula k tyčím. Ruce, nohy, všechno se pomalu svíjelo a zmítalo kolem tyče podle Elvisových nejlepších ploužáků. Když se ozvalo Love Me Tender, obě těla splynula u jedné tyče. Bylo to šíleně vzrušující a ozývaly se vzdechy a povzbuzující výkřiky „Bravo, umí, jdi do něj“ a podobně. Pak už to skoro tak vypadalo. Jedna postava se sehnula a druhá jako by chtěla přirážet, ale světlo nemilosrdně sláblo a při prvních kopulačních pohybech zhaslo. Ozval se pískot i potlesk.

„Doufám, Igore, že jste restauraci zamkli?“ ptal se Saša.

„Jasně i tyhle dveře. Okenice jsou zavřené i zatažené závěsy. Tady, to je pro nás ráj.“

Mezitím se jeviště plně rozsvítilo. Přiběhli oba kluci v kovbojském oblečení s krátkými biči. Taky hudba navozovala divoký západ. Práskali biči, které se pak omotaly na tyče, a kovbojové se po nich vytáhli nahoru. Stříleli po sobě a ten zdánlivě zasažený pak visel jen za ruku nohu, nakonec sjeli dolů a u jedné písničky si natáhli návleky se cvočky a stepovali. Pak potemnělo pozadí a svítily na ně jen dva bodové reflektory. Podle hudby začali odhazovat své oblečení. Samozřejmě to chvíli trvalo. Pod odhozeným bylo další. Nakonec shodili úplně propocená trička a vhodili je do sálu. Pak jediným tahem zmizely kalhoty a hoši tam stáli, jak je Pán Bůh stvořil. Adam se trochu předvedl už odpoledne, jenže tohle bylo jiné. Peky měl nářadí stejně velké a krásné jak Adam, ale navíc silnější na objemu. Zdeňkova Lea jim na penisy uvázala růžové mašle. Už se krásně zvedaly. Potlesk a křik nebral konce, až je musel rukou utišovat Saša.

„Ještě tu nejsme sami, až zítra holky a kluci.“

Peky si Adama nabral do náručí a odnášel ho jako pírko. Všichni si židle zase vzali ke stolkům. Číšníci Petr a Igor nosili, co si kdo objednal, a vytvořilo se několik skupinek.

Roman se Standou byli pozvaní k dědouškům a ještě si přisedl Saša a Tom. Ten taky začal vyprávět.

„Jste tady noví, tak vám v krátkosti povíme naši historii. Naši milí Homér a Odis jsou oba universitní emeritní profesoři, historici. Jen jeden na antiku, druhý na umění starověku. Homéra jsme poznali těsně po válce v nemocnici, kde se léčil po zasažení střepinou granátu. Když tak vám poví o sobě víc, bude čas. V té nemocnici byl i Saša, kterého jsem tam přivezl.“

Vyprávění převzal Saša.

„Jak vidíte, podle jména jsem Rus. Je to složitější, mí rodiče byli Kozáci z Luganska na východní Ukrajině. Přežili Stalinovy čistky. Otec si zakládal na tom, že jsme původně byli Varjagové, kteří se odvozovali od Vikingů. Proto prý byli vždy Kozáci bojovní a navíc se smísili s kočovnými kmeny až někde z Kazachstánu. Kazach a Kazak má stejný původ.

To neřeším. Jen když za války přišli Němci, mnozí se dali k nim. Mysleli si, že se osvobodí z ruského područí. I můj otec. Já byl na škole, učil se kuchařem. Když se Němcům přestalo dařit, ustupovali, bylo mi sedmnáct a šel jsem na vojnu. Ale i mnohem mladší kluci. Já se dostal do armády Malinovského, zatímco Koněv mířil na Prahu, my na Brno. To bylo sice osvobozené už šestadvacátého dubna, ale směrem na sever byli pořád Němci. Dostali jsme se někde nad Brno. Jen malá skupina, co měla vyčistit okolí. V jedné vesnici starší z vojáků objevili sklípek s vínem. Toho tam moc nebylo, ale našli slivovici. Možná to někdo prásknul Němcům, co byli asi kilometr před námi. Vrátili se motostřelci a v noci nás postříleli. Ze skoro padesáti vojáků přežili podle vyprávění jen tři. Němci hned odjeli a ti zbylí, ještě než přijeli další naši, nařídili udělat hrob. Vyhloubili ho prý traktorem s radlicí. Ale v blízkosti zase vypukly boje. Vojáci odešli, místní se schovali do krytů. Já byl v těch mrtvých. Asi jsem tak vypadal.“

Pokračoval Tom.

„Já měl stejně let a vyučil se také kuchařem. Sašu jsem viděl na hromadě mrtvých a viděl jsem, že nepatrně dýchá. Odtáhl jsem ho na takových márách, na kterých jsme při zabíjačce pařili prase. Nikdo mně nechtěl pomoct. Sedlák z místního statku se chystal do Brna s potravinami. Řekl mně, že mrtvolu nepoveze. Dával mu k ústům malé zrcátko, pak svolil. Dojeli jsme ke Sv. Anně. Tam ho položili na chodbu, prý se uvidí, jestli přežije. Měli tam tři skupiny. Co mají šanci, co mají naději a co jsou v rukou Božích. Tak mi to říkal doktor. Byl jsem zoufalý. Chodili tam i řádové sestřičky. Před jednou jsem si klekl na kolena a prosil ji. Šla se mnou, pak mu omyla obličej, prohlédla rány, něco ovázala, ale nedávala mi naději. Viděl jsem, jak mrtvé vozí i po dvou na vozíku zřejmě do márnice. Na naší řadě umřeli všichni. Pak přišel doktor, co ho před tím viděl. Odvezli ho a já čekal na chodbě celou noc. Přišly řádové sestry a dávaly nám polévku. Čekalo tam plno lidí, i někteří s lehčími zraněními. Nakonec jsem usnul. Vzbudil mě zase stejný doktor, prý žije, ale naději mi nedával, jen mi přinesl na lístku jeho jméno. Trochu zkomolené, přepsané z azbuky. Alexandr Roztinov. Když jsem asi dva dni tam přespával na chodbě, všimla si mě znovu ta sestra. Když zjistila, že jsem kuchař, vzala mě do kuchyně. Byli v zoufalé situaci a hned mě zaměstnali. Spával jsem na půdě u vikýře. Nanosil jsem si tam pár hader, zbytků oblečení po zemřelých. Vždycky jsem odběhl podívat se na Sašu. Z Rusů o něj nikdo neprojevil zájem. Až později jsme zjistili, že pro ně padl, a už neexistoval. Sem tam otevřel oči. Ošetřovatelky věděly, že vařím v nemocnici, a mohl jsem za ním kdykoliv. No a já se do něj zamiloval. U něj stejně. Byl na pokoji, kde jich bylo deset. Dali ho k oknu.

V noci jsem kolikrát přišel a v šeru si k němu sedl. Jednou, když spal, jsem ho políbil. Koupil jsem si v antikvariátu česko-ruský slovník se základními větami. Jenže ty byly spíš pro cestovatele. Saša dlouho nemluvil. Měl nějaké zranění v krku a pomalu se léčilo. Ale drželi jsme se za ruce a já lovil slova. Při jedné noční návštěvě si mne jednou rukou přitáhl a políbil. A líbali jsme se dál. To už nám bylo jasné, že se milujeme. Začal pomalu chodit, vzájemně jsme se učili jazyky. Já s ním opatrně chodil, ale zase se jeho stav zhoršil, znovu ležel. Byl tam skoro rok. Všichni si na nás zvykli, a když byl zdravý, vzali ho taky do kuchyně. To už jsem bydlel kousek v malém pokojíku na půdě blízkého domu. Teď ale začalo teprve peklo. Bál se. Někteří Kozáci bojovali na obou stranách. Stalin to moc nerozlišoval. Kusé zprávy z Ruska byly hrozné. Nechtěl se vrátit. Měl vyřízené doklady jen dočasné a hrozilo, že ho pošlou zpět. Nakonec nám pomohla jedna paní na odboru pracovních sil, kde jsme byli evidovaní jako zaměstnanci nemocnice. Všechno bylo legální jen na půl. Přes její jinou kolegyni dostal Saša průkaz s bydlištěm, co byl náš podnájem. Ale důležité, že tam měl trvalé zaměstnání v nemocnici. Pak i zjistila, jestli není vedený u Sovětů jako uprchlý nebo pohřešovaný. Po dlouhé době přišla, že je prohlášený za mrtvého a je nedaleko Brna ve společném hrobě. Když se ho pak někdy ptali, jak se sem z Ruska dostal, řekl, jako těžce raněný voják. Dělali jsme pořád v nemocnici, v sedmačtyřicátém jsme šli oba na vojnu, k jednomu útvaru a do kuchyně. Všechno prošlo. Jen naši lásku jsme museli skrývat. Ale to všichni teplí.“

„Já se naučil slušně česky, měl jsem dobrého učitele, a pak se bál, abych se někde neprozradil a neposlali mě zpět. To by byl jasný gulag, nebo něco horšího. Po vojně jsme vařili v jedné závodní kuchyni v Praze. Pak v padesátém vznikl RaJ, tak jsme to šli zkusit. Byla tam nabídka z Tesáku, kde nemohli nikoho najít. Napsali jsme, že jsme od Brna a rádi bysme šli na Moravu. Tam jsme byli dva roky a udělali si takovou ekonomickou školu při práci. Po znárodnění tahle chata moc upadala. Řekli jsme, že to zkusíme, a tak jsme tady jedenáct let.“

„A s chatou podědili i nás. Jezdili jsme sem jako důchodci. Jaké bylo mé překvapení, když se objevili. Znali jsme se z nemocnice. Já tam chvíli ležel po zranění střepinou dělostřeleckého granátu a Odis chodil za mnou. Do důchodu jsme šli přesně, než by nás stejně vyhodili. Vykašlali jsme se na lidi, koupili společnou garsonku a většinu roku, hlavně v zimě, jsme byli tady. A měli jsme najednou strach, že to tady zavřou, jak spoustu jiných chat, když je znárodnili. Vždycky přišel nějaký šikula, co se dalo, prodal nebo směnil a bylo to stejné jako po válce. Šli jsme se hned zeptat, jestli nás tady nechají i v zimě, jinak že býváme vždycky měsíc doma a měsíc tady a že nám dávali před tím slevu. A že budeme dělat nějaké brigády. Chlapci na to kývli, prý aspoň budou vědět, jak to tady chodí, když jsme pamětníci. Pozvolna, u skleničky dobrého vína, jsme se oťukávali, až nám všem bylo jasné, o co jde. Divili se, že jsme to spolu, i když jsme dříve pochopitelně bydleli zvlášť, vydrželi, že by si nepřáli nic jiného. Pak nám tady přijeli taky dva, co asi byli jako my. Slovo dalo slovo, řekli, že mají nějaké podobné známé a mohlo by nás sem takových jezdit víc. To byli Jirka a Martin, kolik je to let, Sašo?“

„Osm, Martin je známý ornitolog. Začal tady dělat výzkum ohrožených druhů ptáků a je taky otcem naší společnosti.“

„Takže ten datlík tříprstý existuje,“ vmísil se Roman.

„To víš, že jo a plno jiných, ostatně jeho přednášku si jako nováčci vyslechnete v sobotu odpoledne.“

„My jsme začali hledat i podobný personál. Teď tu máme celou jednu teplou směnu a druhou tolerantní, ti mají do úterý volno.“

„Dnes už víme,“ přidal se zase Tom, že je takových zařízení pár, myslím mimo soukromé chaty. Ale my to máme prý nejlepší. Člověk by se neměl chválit a pozor si musíme dávat pořád. Možná by nás jenom rozehnali po celé republice, což rozhodně nechceme.“

„To určitě nechceme,“ ozval se Adam.

„Kluci, byli jste úžasní. S tím můžete rovnou k cirkusu,“ mínil Odis.

„Kdepak, my raději máme cirkus tady, i když šéfové jsou někdy z nás na mrtvici,“ smál se Peky.

„Nesehnat ten kompresor, bylo snad po mně. Toho masa.“

„Nebylo, už bych končil s ukládáním do láku a fíglů je plno.“

„Vy máte, kluci, všechno v pohodě. Homosexualita už není trestná, i když je to prý nemoc. Ale je společensky nepřijatelná. Proto u nás neexistuje.“

„Četli jste někdo v denním tisku, že jsou tu teplí a lesby? Nečetli, nevyskytujeme se zde. To je víc datlíků tříprstých. Jedno hnízdečko si chráním, ale mladí už vyletěli dávno. A jsme zase u ptáků.“

Všichni ostatní se už sesedli kolem a smáli se. Ještě vínečko a postupně se vše vytrácelo.

Roman se Standou už také směřovali ke svému hnízdišti.

„Pořád jsem z toho vyvalený, ale je tu krásně. Bohužel, kolik takových lidí má možnosti, jaké jsou zde.“

„Myslím, Stando, že by to bylo hezké i pro Zbyňka, pokud je s tím tanečníkem. Sem smí jen dvojice. Mohli by zahrát nějaké scénky.“

„Můj miláčku, nic proti tomu, ale ty na něj myslíš, jako by to byl tvůj syn, ne bývalý milenec. Nevadí mi to, ale on si poradí. Uvidíme, až se zastaví. Taky bych ho tady rád viděl.“

Ještě se osprchnout. Jen krátké mazlení a stejné milování. Standa zaspal Romanovi na rameni. Ten nemohl usnout. Dnešní den byl opravdu výživný. Překvapení, ostych, trochu strach, pak uvolnění a obdiv. Adam s Pekym jsou úžasná dvojka. Plni neskutečné energie. Dělat od rána skoro sám v kuchyni a pak artistické kousky, tanec a všechno zakončit striptýzem. Viděl zase, co obnášel jejich rozkrok. Neskutečné, velké a přitom jemné a hladké jako ze sametu. Kluci mají určitě oholené koule. Ruka mu hned sjela ke Standovým. Opatrně je hladil, jemně sevřel. Cítil, jak hoch skoro neslyšně zavrněl, ale neproudil se. Jen si vzdechl. Možná se mu něco zdá. Vnímal vůni jeho vlasů a těla. Ještě pomalu pohladil milující a milované tělo. Jsou tady jak na pustém ostrově a kolem je moře nepochopení.

Probudil je dětský křik. Na chodbě už bylo rušno. Starostlivé matky budily tvrdě spící manžely a snažily se všechny nahnat dolů. Ještě mají zaplacenou snídani, to přece nejde jim ji tady nechat, vykřikovala jedna z dam a dodala, že se určitě na nich napakovali. Standa se smál.

„Takoví hosté, to je mor. Chvíli jsem chodil v učilišti na praxi do hotelu. Někteří nechají po sobě chlív, a co není přišroubované, je pryč. Sice tam nechají adresu, takže když to přesáhne určitou mez, řeší se to. Ale nic z toho není, řeknou, že to někdo vzal po jejich odchodu, nebo to tam vůbec nebylo. Hrůza. Brali i obyčejné hořčičáky od umyvadla, ubrousky, věci na psaní. Přitom žádné dopisy neposílali. To u nás je přece jenom klid. Občas se ztratí malé skleničky, půllitr, samozřejmě pivní tácky, ale s tím se počítá v reklamě. Tak půjdeme také dolů?“

„Ještě chvilinku, než zmizí odsud.“

Roman se převalil na Standu. Trošku se nadnášel rukama, ale Standa mu je podrazil.

„Vždyť tě rozmáčknu.“

„Máme tu doktora, neboj.“

„Milování po ránu, prý se to píše i v koránu.“

„Tak tam by nás ukamenovali.“

Přijel autobus, všichni se tam nahrnuli, ještě si přepočítali děti, zamávali a odjeli. Jako na každé chatě od Šumavy k až k Tatrám. Snídaně vaječina se šunkou, nebo houbová smaženice. Tu si nakonec dali všichni, mimo Lei, která měla strach z možných přehlédnutých červů. A stejně to byla ona, kdo začal hystericky křičet.

„Podívejte, co mám ve vejcích, šneka.“

Přišel číšník Igor a začal se smát. Pod snítkami petrželky byla malá šnečí budka, krásně hnědě páskovaná.

„Vždyť je to jen roztomilý šneček, takový Pižla.“

Igor ho vzal a vynesl ven.

„Zahrabal jsem ho do listí, je tam pěkně zima. Donesu ti jiná vajíčka. To byl vtip.“

„Pro takové vtipy nemám pochopení, zajdu si do kuchyně sama a budu je kontrolovat.“

„Tam nemůžeš, máš zdravotní průkaz?“

„To jako vážně?“

„Smrtelně vážně, přijít tam někdo z šéfů, tak valíte se Zdeňkem domů. Raději se dnes předělej na Leoše, tomu by hlemýžď nevadil,“ kuckal se už smíchy Igor.

„Vadil,“ pohodila hlavou vzdorovitě a rázně Lea.

Smáli se všichni i její Zdeněk.

Po snídani přišel Adam.

„Máme dvě zájmové skupiny, jedna s mojí maličkostí půjde na houby, ostatní s Tomem budou uklízet okolo baráku, sklízet lavičky a věci z dětského hřiště. Odpoledne přijede Jirka s Martinem a ukáží nám, co nového ve výzkumu datlíka. Tady prosím houbaři!“

„Půjdeme na houby, ne?“ ptal se Standa.

„Určitě, jsme pořád zavření v místnostech.“

„Tady jsou košíky, kdo nemá, nožíky. Pověsit na krk, neztratit. Obléct se, není žádné teplo. Jindy už je tady i sníh.“

Houbařská skupina byla malá. Mimo kluky měli zájem jen Igor a Petr, čili rezavá dvojka. Hned taky vyrazili smrčinou a dál smíšenými buky s břízou a jeřáby, které byly obsypány rudými plody.

„Hlavně si, kluci, musíte zvyknout na mírně odlišnou barvu a nerovnosti v listí. Už toho moc neroste, tedy druhů. Václavky, těch tu bývá na vagony, bedly a kotrče už nerostou. Tady budou hlavně dubáci. Kde nechodí lidi, vyrostou jak hlavy. Taky plno klouzků, strakoši. To určitě znáte. Začínají fialové čirůvky a mlženky. Půjdeme od sebe na dohled. Naši kluci znají, co je jedlé, dobře.“

„Já znám houby taky dobře, babička s nimi jezdila i do trhu,“ ozval se Standa.

„Takže jedinej idiot jsem tady já. Já poznám jen hřib, lišku, muchomůrku a žampión a taky houbu na mytí,“ smál se Roman.

„Budu blízko, poradím ti,“ ukazoval Standa. Ten měl ze druhé strany Petra. Díval se, jak se celý rozsvítil na slunci. Vlasy byly skutečně od narudlé po bronzovou. I v davu nepřehlédnutelný. Hezký chlapec. Slyšel, že žije u Igorových rodičů, jeho ho vyhodili z domu, když řekl, že je teplý. Jsou prý tady ze všech nejzamilovanější, pozorní, dávají si pořád malinkaté dárečky, o všechno se dělí a o všem rozhodují společně. Má pořád strach z rodičů, ale Saša mu prý řekl, kdyby něco, že je srovná. Vůbec pro všechny je tady Saša velká autorita. Taky má za sebou neskutečný život. Standa najednou zakopl o malý smrček a na bok se vyvrátil obrovský hřib. Začal ho čistit, a jak ho kluci viděli, seběhli se k němu.

„Kdo najde prvního hřiba, platí ostatním rum!“ uculoval se Adam. „To je kus.“

„A je naprosto zdravej, trochu jsem nakrojil nohu.“

„A máš třetinu košíku plnou.“

Jak se trochu rozkoukali, hřibů dubových tu bylo plno. Většinou byl vidět jen třeň. Klobouk byl zakrytý listím, ale když se člověk sehnul, bylo vidět další. Košíky se krásně plnily.

„Něco tu mám,“ volal Standa. „Vím, že je to jedlá houba, ale u nás se nesbírá. Rosolovka mozkovitá. Svítí na mě z dálky.“

„Tu bereme, Peky bude nadšený.“

Kolem velkého stromu bylo na zemi plno větévek a na nich přirostlá žlutá houba zvláštního tvaru, jak už napovídal název. Adam přinesl plátěnou tašku, v ní rozložil takovou krychličku z drátů, která bránila, aby se plátěné boky sevřely.

„To vždycky nosím.“

Opatrně je odřezávali a skládali do tašky.

„Mám něco, není to vajíčko hadovky?“ přinesl svůj úlovek Roman.

„Ty už nerostou, to bude kořenovec, něco jako lanýž, ber ho.“

„Začínají už čirůvky fialové v čarodějných kruzích, strmělky. Na ně můžeme zítra nebo v pondělí. Teď si nachystejte kolena. Bude žeň dutonožek a nálevkovitých lišek. Na ty máme další tašky a povalíme domů.“

Zpátečním směrem se dostali do vysokého smrkového pásu lesa s vlhkým mechem. V mechu byly doslova tisíce malých žlutohnědých houbiček se skutečně nálevkovitými kloboučky. Jako pohárky pro malé skřítky. Standa se díval na Petrův kombajn.

Klekl si, nůž položil naplocho v mechu, a jak jím táhl, kosil celou řadu houbiček. Pak je jen shrnoval na hromádky.

„Ještě u borovic dutonožky, berte jen menší.“ Bylo jich tam žluto.

Při příchodu nemohli ani okolí chaty poznat. Všichni byli shluknutí u zaparkovaného Spartaka zelené barvy.

„Už je tady Jirka s Martinem,“ oznamoval Adam. Kolem stojící vynášeli z vozu nějaké krabice.

Ornitolog Martin byl vysoký, štíhlý čtyřicátník, světle hnědé dlouhé vlasy vzadu svázané gumičkou, s trochu orlím nosem. Jeho partner Jirka, šestadvacet let, nejdřív jeho žák, dnes asistent. Usměvavý blonďáček, spíš dívčí tvář. Jemná, růžová líčka, malý nos i ústa.

„A kdo je ten vybledlý blonďák? No nechtěl jsem říct špinavý,“ ptal se Roman.

„No Leoš, neboli Lea, vy jste ho zatím viděli jen jako holku.“

Kluci se šli přivítat. Pekáč oznamoval, že bude houbový guláš a čerstvé rohlíky. Co nevidět. Všichni z lesa se šli umýt a převléct.

„Martin s Jirkou, to je velice nesourodá dvojice. Jako jestřáb a vrabčák, když jsme u ptáků.“

„Ale jsou spolu už osm let.“

„Musíme se podívat, jestli nemáme klíště.“

„Nemáme, Romane, je chladno, už jsou někde zalezlá.“

„Ale tady to vypadá podezřele,“ ukazoval jeho partner.

Jejich sprchování skončilo jak jinak než vzájemnými polibky na jejich tělech.

„Jedl jsi už houbový guláš?“

„Jistě, i vařil, je skvělý.“

„Já, jak si vzpomínám, jsem z hub jedl jen smaženici, smažené bedle, houbovou omáčku a hříbky v nálevu.“

Oběd už byl v restauraci. Sesedli se okolo výčepního pultu. Adam chtěl, aby Igor s Petrem seděli, že toho mají s předchozími rekreanty dost.

„Nemůžeš se vším běhat jen sám, je nás tu skoro dvacet,“ oponoval Petr.

„Tak mu pomůžu já,“ vstal Standa.

„Ale jo, proč ne?“

Roman kývnul a usmál se. Ale zároveň se lekl. Do restaurace vstoupili dva příslušníci VB.

„Jdeme právě včas, máme hlad, že ani nevidíme. Dostaneme na vidličku?“

„Na lžičku, chlapci, je houbovej guláš. Co vás sem zaválo v tuto dobu?“ ptal se Saša.

„Hlad. To už jsem říkal. A pak v noci vykradli Paličkovi sklad na Tesáku. Oni zrovna včera dostali zboží. Tak bylo všechno hezky nabalený, jen to šoupli do dodávky a tradá na Slovensko. A pak do Polska. Už prý po nich jdou, říká kriminálka. Ale jdou moc pomalu. To je v okolí třetí sklad za týden.“

„Doufám, že vaří Pekáč,“ ozval se druhý.

Už tu byl Adam a usazoval je. Pak zmizel v kuchyni.

I Roman zíral, když uviděl svého hocha. Černý oblek, bílá náprsenka a fialový motýlek. Kde to vzal? Ale sluší mu to. Za ním stejně oblečený Adam. Kluci nesli na podnosech mísy s polévkou.

„Sašo, to je nová posila?“

„Ochotný host, ale taky číšník.“

Kluci si sundali saka a vzali si také polévku. Pak odnesli mísy a talíře. Polévku, hovězí vývar se zeleninou a nudlemi, si všichni přidávali. Košíky s rohlíky a další mísy s gulášem. Vypadal hustý a měl krásnou červenohnědou barvu.

„To je vážně jenom z hub?“ ptal se jeden z příslušníků. „A nemohl bych dostat do něčeho trošku pro mou Milenu, ať vidí, jak se to má dělat?“

Domácí rohlíky s hrubou solí a kmínem byly skvělou přílohou.

Pekáč přinesl dvě dvoulitrové sklenice s gulášem a dva velké papírové sáčky s rohlíky.

„Ať vašim polovičkám doma taky chutná.“ Postavil všechno na stůl policistů. „A tady jsem vám naškrábl recept.“

„Sakra, chlape, ty bys měl vařit v nějakým Interhotelu. Skvělý, už nám praská ve vysílačce, musíme vyrazit. Kdo nás zkasíruje?“

„Nikdo, dnes máme zavřeno, všechno je už předplaceno naší společností.“

„Díky, sakra já jsem vůl, pane doktore, tady máte nafocenýho datlíka, jak jste říkal. Jsou tam nejmíň dva páry a je tam lístek s popisem. Běhají tam po starých smrcích jako myši. Tak, chlapci, dík a pořádně si všechno zabezpečte. Zatím kradli jen, kde v noci nikdo není. Tak nashle.“

Na stole byly dvě krabičky s filmy, které si hned přispěchal prohlédnout Martin.

„Teď vidím, Sašo, že je všechno doopravdy, když datlíka fotí i VB.“

„Milý Romane, nejlepší lež je trošku upravená pravda. Nemůže se stát, že se do něčeho zamotáš. A pod svícnem je tma. Kdyby nás někdo udal, Jirka s Martinem o tom píšou vědeckou práci, na podniku to taky vědí i VB a ještě nám s datlíkem pomáhají. Že tady jde i o jiné ptáky, už nikdo neřeší. Život nás s Tomem naučil moc si nevymýšlet.“

Odpoledne jim Martin s Jirkou promítli film o datlíkovi, od snůšky vajec v dutině až po dospělá mláďata. Zúčastnili se všichni, i když většina film viděla. Ale přibylo plno nových diapozitivů. Všeobecnou zábavu doplnila ovocná bowle s bílým rumem. Káva a dortík. Adam zahnal Standu sednout s tím, že pomůže hlavně večer. Přišel Saša a oznamoval, že se utrhnul Pavel a za chvíli přijede. Všichni jásali. Je to povídkář.

„Píše povídky?“ ptal se Roman.

„Ne, vypráví je.“

„Je to autorské čtení?“

„Ne. Nic nečte, má jen pár poznámek. Prostě si sedne a povídá. Většinou má s sebou i někoho, kdo hraje. Škoda, že tady nemáme klavír. Posledně tady byl s violoncellistou. Uvidíte, je to skvělý.“

Před večeří se očekávaný host dostavil. Z malé šestistovky Fiatu se vysoukali dva štíhlí a docela pohlední hoši. Hnědovlasý Pavel a černovlasý Žanek, kytarista. Hned se políbili. Pak se se všemi vítali.

„Ty vole, jako bych to tušil, zítra máme kachnu,“ skoro ječel Pekáč a s oběma se líbal. Pavel vyndal vodku na přípitek.

„Je jí dost pro všechny, nebojte se.“

A už tu byla večeře. Makarony s kuřecím masem a sýrem. Dvě omáčky, ďábelská a remuládová.

„To miluju,“ chválil Pavel. „Ze špaget všechno stéká, ale makarony se pěkně nacucnou.“

„Není to sice jako hnízdo datlíka, ale do dutiny by vám nešla vidlička,“ smál se Adam.

Z makaronů bylo skutečně vytvořeno hnízdo a v něm vonící kuřecí směs, červená od protlaku a papriky. Na každém stolu byly omáčníky s oběma omáčkami a směs strouhaných sýrů. Po večeři pivo, nebo co kdo chtěl, a všichni se přesunuli zpět do malého sálu. Oba kluci si sundali svetry a Žanek trochu naladil svoji španělku. Pavel si rozepnul u krku košili a napil se sifonu s citronem. Pak zazněla nějaká improvizace a Pavel začal mluvit. Nebylo to jen nějaké čtení, ostatně měl jen malý papírek a ten odložil. Vyprávěl o dvou mladých mužích, co těžce hledali k sobě cestu. Nakonec se po udání museli rozloučit. Jednoho přeložili na Slovensko, druhý zažíval peklo s rodiči. Příběh končil pozváním s nabídkou práce v jiném slovenském městě. Bylo jen třeba spálit mosty a rozhodnout se. Druhá byla romantika ze středověku s trubadúry a rytíři. S neustále hrozícím upálením za sodomii. Byla půlnoc, všichni šli spát.

Roman se Standou se vystřídali se sousedy v koupelně.

„Je tady krásně a neskutečně. Včera jsem obdivoval Adama s Pekym, dnes Pavla. Mluvil tak procítěně a živě, lépe než když někdy poslouchám čtenou povídku v rozhlase. K tomu místy podkres hudbou. Nechápu, jak si všechno může plynule vybavovat?“

„Když hraje nějaký sólista, virtuos, taky nemívá noty, zatímco ostatní mají a ještě sledují dirigenta.“

„Je zvláštní, vzhledem spíš průměr, asi bych ho venku minul a ničím by mě neoslovil. Ale jak začal mluvit, začal se v mých očích měnit v úplně jinou bytost. Prý je trochu sexem posedlý, říkal Adam, ale nemůže najít někoho k sobě. To nechápu. Nemít tě, Romane,“ začal se Standa usmívat, „odchytil by mě na své povídání jak krysař z Hameln. Vůbec bych se nerozpakoval jít za ním.“

„Ty můj nevěrníku, taky mne jeho vyprávění dostalo a myslím všechny. Saša zase říkal, že někdy povídku vypráví úplně jinak. Název je stejný, ale obsah se prý mění podle reakce diváků. Říká, že když má povídku v hlavě, nikdo do ní nevidí, zatímco s napsanou by mohl mít problém.“

Konečně si jejich těla žádala své. Roman laskal svého miláčka, ano, tohle mládě, které všichni obdivují, je jeho. A snad tak i zůstane. Milování bylo dnes pomalé, jako by si ho chtěli vychutnat co nejdéle.

Ráno je budila Žankova kytara a zpěv. Na Suchého Pramínek vlasů už byli všichni u snídaně. Igor s Petrem je zvali ke stolu.

„Adam říká, že si máme odpočinout,“ řekl Petr.

„Když jsem mu řekl, kdy bude odpočívat on, tak prý při šukačce s Pekym. Nevím, kde se v těch dvou bere tolik energie. My jsme docela vyšťavení. Ne z práce, ale z těch ženských a jejich dětí. Řezal bych je od rána do večera. Všechny. Jsou to děti, rozplývala se jedna matka, když její pětiletý klacek rozbil víko skříně rozvaděče. Mlátil do toho půlkou cihly. Ještě nám vynadala, že máme mít chodbičku zamknutou. Trochu se divila, když jí Saša donesl účet za nové víko a instalaci, ale poslala manžela, aby zaplatil. Venku rozbily dětský kolotoč i okno u boudy s nářadím. Jezdí sem hodně dětí, ale tohle byl výkvět.“

„Nerozčiluj se, Igore, jsou pryč. Vím, že tě takoví hosté štvou. Mně zase vadil svinčík, co nechali na pokojích. Obraťme list. Jak se vám, kluci, líbil Pavel?“

„Bylo to krásný, ale i zvláštní. Tím že povídky nečetl, ale plynule vyprávěl. Je herec?“

„Kdepak, vyřizuje nějaké smlouvy a nákupy, jezdí po celé republice a hodně do NDR. Všude má plno známých, tady přijede většinou s někým jiným, ale pokaždé od umění. Žanek je z JAMU. Byl tady se sochařem, malířem, tanečníkem, pořád hledá toho pravého. Je prý úplně ujetý na kouření.“

„My mu vděčíme za naše místa. Nastoupili jsme po vojně v jednom hotelu, neznali se. Jenom takové okukování. Začali jsme spolu nejen chodit. Bylo to krásný, jen jsme byli blbí a vedoucí nás nachytal ve skladu. Mysleli jsme, že už odjel. Pavel tam byl ubytovaný a sešel dolů, že si vezme v restauraci něco k pití. Ta byla zavřená, zato slyšel, jak na nás v kanceláři vedoucí řval: ‚Buzeranty nenávidím, patříte za mříže, tady jste skončili, máte hodinovou výpověď, zítra si jděte pro razítko a papíry. Chystejte se leda tak do dolů, dám vám posudek, že vás nikde nevezmou.‘ Byl úplně rudý vzteky. Najednou se tam objevil Pavel. Podíval se na nás a jen řekl, jestli bysme šli dělat na chatu. No co, samozřejmě jsme přikývli. Vedoucí zase spustil něco jako a vy jste kdo? On se jenom usmál, řekl klidně, zavolám si, a vzal sluchátko z telefonu na vedoucího stole. Ani se nezeptal, jestli může. Nechal se spojit s nějakým číslem a pak s někým mluvil rusky a hodně dlouho. Snažili jsme se něco vyrozumět, ale mluvil strašně rychle. Náš vedoucí se nezmohl ani na slovo. Když dotelefonoval, otočil se k nám. Máme se sbalit, ráno nás zaveze na podnik pro výstupní razítko a večer nastupujeme na nějaké chatě v Hostýnských horách. Otočil se k vedoucímu a usmál se, poděkoval za zavolání a nám řekl, jdeme kluci. Šli jsme za ním na jeho pokoj a tam nám teprve řekl, o co jde. Mluvil tehdy se Sašou. Taky víme, že občas překládá z ruštiny i do ruštiny.“

„Bylo to jak z jiného světa. Ráno nám kádrovačka dala razítko, napsala skvělé posudky a popřála štěstí na novém místě. Ještě poznamenala, že vedoucí bude mít teď problém někoho najít. Přijeli jsme sem, druhý den nás Saša odvezl na ředitelství RaJe a jsme tady druhým rokem. Pavel říká, že náš příběh zneužije na povídku. Proč ne. I když zase moc zajímavý není.“

„Tak tomu se říká, že něco vyšlo kozími dvířky. I pro nás jsou to zajímavé příběhy.“

Kluci rezavé dvojce povyprávěli zase něco o sobě.

„Obdivujeme Homéra a Odise. I v tom vysokém stáří jsou spolu a zřejmě šťastní.“

„Určitě vám svůj příběh řeknou. My moc fandíme Mariím. Ty se mohou stýkat jen tady, nebo když někam jedou. Obě jsou učitelky, ale každá na jiné škole.“

„No vidíš, Romane, kolegyně,“ culil se Standa.

„Jsi učitel?“

„Měl jsem být, teď jsem kulturní referent.“

„Tak koho ještě probereme, abyste byli v obraze.“

„Zdeněk s Leošem. Dva neskutečný protiklady. Oba jsou hezcí a teplí, to je vše. Zdeněk je nějak dobře situovaný, jeho rodiče mu spíš pomáhají a je neskutečným dobrákem. Pro svoji Leu dělá, co jí na očích vidí. Jenže Leoš by občas potřeboval nakopat do prdele. Rozmazlený, ufňukaný, svéhlavý fracek. Nic proti tomu, že se cítí být ženskou. To zas není až tak vzácný. Ale on to spíš jen hraje, protože Zdeněk je z toho ujetý. Přitom mu zahne, kde může. Zlatokop. Sní, jak někde na západě ho bude hýčkat roztoužený miliardář. Klidně mu to přejme. Ale Zdeněk se z toho nevzpamatuje. Leoš se lepí na každého, kdo je tady. Až mu musel Saša pohrozit, že jim sem zakáže jezdit. A Peky mu dal i facku. Když tady byl posledně Pavel s nějakým violoncellistou, vlezl k nim, když byli vaně a chtěl do trojky. Všechny pokoje nemají sociální zařízení. Ale jsou tady dvě koupelny a sprcha. Nikdo se tam nezamyká, jen otočí cedulku na dveřích. Nechtěl pochopit, když ho Pavel vyrazil. Řekl mu, ať neblbne, když tady má svého kluka. Oni že nejsou zadaní, ale jiným milence nepřebírají. To jen kdyby se náhodou cpal k vám. I když, když by ho někdo chtěl, ať ho má.“

Přijely ještě další dvě dvojice. Hned se přidaly k velké skupince, co šla pozorovat datlíka někde po okolí. Jirka s Martinem brali i kameru, ostatní foťáky. Standa posílil Petra s Igorem při výrobě moučníků. Pekáč s Adamem se věnovali přípravě kachny s knedlíkem a červeným zelím. A s nimi Pavel. Ten prý bude jeho zamilované jídlo dolaďovat, aby bylo podle jeho představ. Žanek jim k tomu hrál a zpíval poslední hity. Jednak naše, Suchého a Filipovské, Purpura, Pilarové, Štědrého a Matušky Oliver Twist, Matuškův Slaný déšť, tak i největší trhák všech zábav The Locomotion. Písničky The Beach Boys, Tommy Roeho Sheilu, nebo Roy Orbisna Dream Baby. Roman se posadil u staroušků. Tom se Sašou někam odjeli autem.

„Tak jak se vám tady, chlapci, líbí?“ usmíval se Odis.

„Myslím, že něco takového jsme ještě nikdy nezažili. Bude se nám zítra těžko odjíždět. Snad se nám podaří zase přijet.“

„To budeme rádi. Je krásné vidět kolem sebe mladé. Člověk si vzpomene na vlastní mládí. My se s Odisem poznali na studiích. To byl přelom století. Tehdy být zjevně homosexuál, to nebylo možné. Přesto existovaly kavárny a noční podniky, kde se takoví lidé scházeli. Dokonce na universitě jsme měli tajný spolek. Když se na naši činnost díváme z pohledu dneška, bylo všechno naivně romantické. Ale i velmi nebezpečné. Takové lidi hlavně zavírali do ústavů a podrobovali drastické léčbě. Když byla ve čtrnáctém roce vyhlášená mobilizace, byli jsme už vyřazeni ze záloh jednotek, ale stejně nás povolali do týlových, kde jsme nahradili mladší ročníky, co šli na frontu. To jsme se dva roky neviděli. Po válce jsme oba přednášeli na universitě. Měli jsme podnájmy ve dvou ulicích, ale domy byly proti sobě a měly propojené zahrady. Vždycky jsme se snažili navenek se moc nestýkat. Zato v soukromí si užívat co to šlo. Když nás obsadili Němci a říšský protektor Konstantin von Neurath sedmnáctého listopadu nechal uzavřít všechny vysoké české školy, to už jsme byli šedesátníci a zvolili důchod. Za války jsme byli a pracovali na statku Odisova bratrance. A po válce se nadšeně vrátili na universitu. Necelé krásné čtyři roky. To už jsme jezdívali i sem. Osmačtyřicátý rok, to byl konec. Než nás stačili vyhodit, zvolili jsme důchod, i když malý, pořídili si jednu malou garsonku a jezdíme sem.“

Standa jim přinesl kávu a pár, jak říkal, nepovedených zákusků.

„Řeknu vám, že Pavel je u vaření pěknej pedant. Nejdřív kluky seřval, že mají v kuchyni bordel, pak kačeny jsou málo obraný, že tam vidí brka. Dovnitř svázal kytičky ze saturejky, mateřídoušky a ještě nějakého roští. A teď dělá omáčku na potírání při pečení z medu, hořčice, kurkumy a ještě nějakých dalších ingrediencí. Pekáč ho poslouchá na slovo a Adam jim míchá do vodky džus. Odměřuje ho po lžičkách. Prý jen na barvu. Tak nevím, jestli se těch kachen dočkáme. Mohli bysme zavolat z Bystřice Waldu. Taky specialistu na kachny.“

„Jen se neboj, už je tady dělal párkrát. Vždycky jsou trochu jiný, ale skvělý. My před tím moc kachny nemuseli. Teď bysme se po nich utloukli. Pavel je gurmán, ale i gurmet. Doufám, že dovezl naložené feferonky a nějaká čatný. Dělá je skvěle.“

Vše se připravovalo na polední menu. Adam jim přinesl jídelní lístek.

Kachní hody

aperitiv: Cinzano Rosso

studený předkrm: pavézky s paprikou a ančovičkami

polévka: z kachních drůbků s houbovými nudlemi

teplý předkrm: rozmarýnová kachní játra

hlavní chod: medová kachna, troje knedlíky, dvoje zelí

moučník: sněhové kachničky se šlehačkou a čokoládou

diggestiv: Hennessy

V restauraci bylo slavnostně prostřeno. Vše se bude přinášet v mísách a každý si naloží podle potřeb. Čekalo se na návrat ostatních z vycházky za datlíkem tříprstým. Taky se vzápětí ozval hlahol navrátilců. Ještě se převléct a upravit. Když se všichni shromáždili, pronesl krátký proslov Martin a pozval všechny ke stolu. Obsluhovali Igor, Petr a Standa, ale vždy po roznesení chodu se posadili mezi ostatní.

Pavel s Žankem si sedli k Romanovi. Oba velicí milovníci kachny v jakékoliv úpravě si měli co povídat. Standa se smál.

„Trošku jsem to obkoukl, ale takovou kachnu v restauraci neuděláme. Jenom si ji upéct sami.“

„Kůžička je na tom nejchutnější,“ pochvaloval Roman.

„Ještě lepší by byla v čínské pícce. Je tam zavěšená nad uhlíky a zevnitř se vlastně vaří. Krásně se pak odebere celý skelet. Maso se rozplývá na jazyku. Už jsem přemluvil jednoho keramika. Uvidím, jak se mu výtvor povede,“ dodal Pavel.

Odpoledne přijela malá dodávka z Hodonína. Známý vinař přivezl několik bedniček hroznů na zavaření a taky víno. Měl tam zase připravené sýry.

„Tady po samotách se sýry dělají. Dávají je do výkupu za pár korun. Tak je to malý výměnný obchod. Na cestu jsou papíry přes Jednotu, a když všechno proběhne zdárně, tak se pak zruší. Každý si chce malý kousek utrhnout i pro sebe. No a my se při tom trošku svezeme. Buriane!“

„Šéfíčku, jsem jedno veliké ucho.“

„Vyber od všeho a opláchni. Hrozny přijdou po tom mastném určitě vhod.“

Po obědě byl hodinový odpočinek. Každý si vzal hrozny na chroupání.

„Myslím, Staníčku, že jsem se přežral. Takovou dobrotu jsem ještě nejedl. Klidně bych si ji dal i večer a zítra.“

„To snad ne, vždyť jsme měli kachnu i u Waldy.“

„Byla tam výborná, ale tohle byl klenot. Myslím že…“

„Milování si necháme na večer, viď? Já jsem zase jedl pořád různé odpady ze sladkého. Ale Hennessy prý všechno srovná. To mi doporučili kluci. Jo a pozval jsem je k nám, nevadí?“

„Vůbec ne. Jen jim budeme muset zajistit v hotelu nocleh.“

„Igor nás taky pozval k nim. Jeho rodiče jeho lásce s Petrem fandí. Taky bydlí u nich, když je tu heterácká směna. Jenom se bojí, aby se Petrovi rodiče nezačali nějak mstít. No pustíme se do hroznů, ne?“

Jenže pukající bobule plné skvělé šťávy jsou přímo návnadou pro milostné hrátky. Líbání a hlazení se neubránili.

Odpoledne bylo ve znamení Pavlových povídek, dovádění kluků u tyče, ale i tance při Žankově kytaře a zpěvu nebo šlágrů z magnetofonu. Všichni se zapojili do kolébavého vlaku s Locomotionem. V roli lokomotivy se vyřádil Adam s Pekáčem a na konec se připojili i Homér s Odisem. Jsme jen nákladní vagony, smáli se, co stojí u rampy. Večeře byla lehká, salát, vejce, olejovky, chlebíčky a zákusky. Na zapřísáhlé vyznavače kachen, Pavla a Romana, ale i Toma, zbylo pár porcí, což chlapci spořádali jako nic. Příjemná zábava hodně přesáhla přes půlnoc. Ráno už většina odjede. První pojedou obě Marie, odveze je na nádraží Saša. Pak už další rozvezou ti, co jsou zde auty. Roman se Standou pojedou až večer s Vaškem a Klementem. Když se končilo, kluci se sotva vyšplhali do poschodí.

„Mám pocit, že se mi všechno jen zdálo. Jako dlouhý, krásně barevný film. Nikdy bych nevěřil, že něco takového je v dnešní době možné, Romi. A zároveň mám strach, aby někdo všechno nezničil. Určitě se sem podíváme, než pojedeme k mámě.“

„Určitě, třeba jen na jednu noc. Chtělo by to auto. Snad něco z bazaru, na nové člověk nedosáhne z jednoho platu.“

„Ze dvou, moc neutratíme, ale i tak je to hodně. Přes bazar by to chtělo někoho, kdo se vyzná v autech. Pavel toho Fiata má taky z bazaru. Má kamaráda automechanika i v bazaru v Brně. Navíc bydlí ve vedlejším městě, taky se zastaví, můžeme dát něco dohromady a zeptat se ho. Co myslíš?“

„Určitě, vlaky a autobusy, to jsi vázaný časem a všem na očích.“

„Taky mám nepříjemný pocit z Olgy, té číšnice, co jak říkáš, má prsa po tatínkovi. Divně se dívá, když spolu mluvíme.“

„To snad ne. Nic o nás neví. Nahoru se nedostane. Dáváme si pozor. Ona jen tak nepříjemně vypadá.“

„Promiň, po tom všem se prostě bojím. Lidi jsou zlí. Já moc dobrého nepoznal. U vás snad není nikdo, kdo by nám chtěl uškodit. Holky, paní Nela, ředitel, správce. S ostatními ani moc do styku nepřijdeš. A taky jsi ve straně tak snad.“

„To mně radši neříkej, mám z toho někdy špatný pocit. Já tam dobrovolně nevlezl. Na vojně nešlo říct ne. A taky se tam nic nedělo. A v továrně teprve. Jen jsem platil příspěvky a chodil na schůze. Nikomu jsem neublížil, spíš pomohl. Jistě že vím, co se děje. Ale změním to? Stali jsme se sovětskou kolonií. A pokud se něco nezmění tam, nemáme šanci. Co se upeklo na Jaltě, za vědomí Západu, je bez šance. A když se někdo ozve, skončí špatně. Stačí jen nevinný vtip a člověk je bez práce. Zbude mu jen ta nejhorší, kam ho vezmou, aby ho nezavřeli za příživníctví. Ale žijeme v tom marastu a čekat na změnu? Ta jistě někdy přijde, ale to už můžeme být po smrti. Hrát si na hrdinu a jít proti všem, zahodit svůj život?“

„To znám moc dobře. Je to už pár let, ale moc se nezměnilo. Když jsme bydleli na posledním místě, než jsme přišli sem, viděl jsem na vlastní oči hroznou tragédii. My s mámou měli byt jedna plus jedna v sídlišti z počátku padesátých let. Dole pod námi byla řada starých vilek. V jedné bydlela rodina se dvěma kluky. Oba kolem čtyřicítky, inženýři, dělali v továrně v nějakém výzkumu. Starší kluk byl rok na vysoké, mladší měl nastoupit na stavební průmyslovku. Byly zrovna volby. V práci měl jejich otec nějaké neshody, a když byl u voleb, vzal volební lístek a před komisí ho roztrhal. Snad prý ještě něco řekl, kdoví. Jen došel domů, už tam bylo auto s estébáky a odvezli ho na výslech a do vazby. Hned druhý den vyhodili jeho manželku z práce. Po neděli kluka z vysoké školy. Ten se pokusil přejít hranice. Rozstříleli mu nohu. Amputace, vězení. Mladšího místo na průmyslovku pustili jen do dvouletého učiliště na zedníka. Jejich máma uklízela po odpoledních někde ve škole. Zhroutila se z toho všeho a odvezli ji do blázince, kde se po měsíci oběsila. Nejmladšího dali do domova. Začal pít a krást. Tak šel do nápravného. Kolik let dostal otec ani syn nevím, my se zrovna stěhovali. To všechno jen pro malý roztrhaný papír. Dlouho jsem se bál pak něco říct před Baltym, když jsme spolu byli na intru. Kluci si tam do huby neviděli. Říkali, že jsem srab, co se jen bojí. Až jsem mu tohle povyprávěl, pochopil můj strach. Jistě, všichni takoví nebyli. A promiň, není to nic proti tobě. A mluvme raději o něčem krásném. Vím, já to začal. Odpusť.“

„Taky vím o podobných případech. Snad v dnešní době to už tak hrozné není. Vyčítám si, že jsem ve straně, ale nikoho jsem nikdy nijak nepoškodil. Říkám si, živím se něčím, v co nevěřím, ale jsem takový sám? Všichni už svou prací dávají souhlas s tímhle režimem. Ale mohou nesouhlasit? Mohou emigrovat? A čekal by tam někdo na mě s otevřenou náručí, i kdybych se tam dostal? Že chci žít jako člověk, mít své malé radosti a trochu štěstí je špatně? Mám rozmnožit řady těch, co se do vězení dostali bez jakékoliv příčiny? Tím že vezmu svoji legitimaci a taky ji roztrhám? Nebo teď v tom říjnovém šílenství řeknu, že Lenin byl vrah? Zničím si život i lidem kolem a ocení to snad někdy někdo? Ne, stanu se jen jedním z mnoha, na které zapomněl svět. Teď mi ty promiň. Tím si nebudeme ničit náš krásný výlet do časů, které ve skutečnosti možná nikdy nenastanou a zůstanou jen v našich vzpomínkách.“

Roman obejmul Standu.

„Tady jsem si teprve uvědomil, co mám. Já si tvé lásky vůbec nevážil. Připadala mi taková samozřejmá. Jako když přijde jaro a všechno rozkvete. Není to žádný zázrak. Vždyť je to tak odedávna. A on je to zázrak. Potkat se v dnešní době, která je nám víc než nepřející. Mít kluka a milence, co mi všichni závidí. I když asi v dobrém. Teď teprve vnímám svoje léta a začínám se bát. Prostě přijde den, vlasy mně začnou šedivět, zatímco tvé vlny budou okouzlovat dál…“

„Možná se těch let, co mají Homér s Odisem, nedožijeme. Ale chtěl bych je všechny prožít s tebou. Není to jenom o posteli. I když znamená mnoho. Je to o pocitu, že nejsi sám. Máš někoho, kdo tě chápe, kdo tě stejně tak potřebuje jako ty jeho. Je to o trošce společného štěstí. Někdy ráno roznáším snídaně. Ty nejdeš a já jsem plný obav, co se mohlo přihodit. I když přijde paní Nela a říká, že jsi někam musel odjet. Pak tě vidím ještě ve skleněných dveřích. Všechno ze mě spadne a přeji si, abych mohl další den vstávat s tebou. Abys mě v koupelně u zrcadla objal a líbal mě na krku. Budu cítit tvé vlasy, nos se bude otírat jako malé zvířátko. Tisíc takových maličkostí, to je láska.“