Kulturní dům aneb rok vlezdoprdelismu VII.

Když ráno vyjížděli, bylo okolo nuly, ale v noci mrzlo, sníh žádný. Všechno mimo potraviny si nachystali už večer.

„Bystřice pod Hostýnem, Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm, Frenštát pod Radhoštěm, Hukvaldy, Frýdek Místek, Hnojník, Bystřice nad Olší a Nýdek. Uvidíme, kolik kde bude sněhu.“

Skoro nejvíc ho bylo hned v Bystřici, okolo deseti centimetrů, za ní k Valmezu byly rozhrnuté závěje. V Rožnově a Frenštátě tak polovina, ještě závěje u Hukvald. Frýdek nic moc, pak přibývalo, když dorazili do Nýdku, mezi patnácti až dvaceti. Podle plánku dojeli až k velké, napůl dřevěné chatě. Rekreační středisko. Dvě patra a ještě okna ve střeše. Bokem bylo odhrnuté parkoviště, několik aut a před vchodem autobus, který se chystal odjet.

„Zajeď sem, skočím pro mámu.“

Roman zajel k okraji parkoviště a vystoupil. Kolem všude lesy. V nejbližším okolí velké smrky. Před chatou vysazené borovice kleče, zachumlané ve sněhových polštářích. A už zahlédl Standu s maminkou. Tmavohnědé vlasy, mikádo s ofinou ji dělalo velice mladou. Měla krátký kožíšek z králíka s liščím límcem, jak se později dozvěděl. Teplé kalhoty a boty rovněž s kožešinou.

„Anežka, tak vás konečně poznávám na živo. Mám spoustu vašich fotografií. Půjdeme domů. Manžel je u ubytovávání nových rekreantů a kluci někde venku s Dášou. To je další člen rodiny. Fenka bernského salašnického psa. Auto si dejte do garáže, tady vlevo, třetí vrata,“ ukázala na nízkou budovu za stromy. „Ale teď pojďte se mnou, dáme si oběd.“

Obešli nároží chaty. Kus dál, v průseku mezi stromy, stál dřevěný srub. Za dveřmi malá hala do půlkruhu se spoustou dveří. Věšáková stěna z paroží, botník, pak něco, co vypadalo jako velký pletený prádelní koš. Zřejmě psí pelíšek. Zašli do prostředních dveří. Kuchyně citlivě zasazená do dřeva, malý kuchyňský otevřený rožeň s plechovým odvodem kouře. Velký stůl a lavice. Všechno z masivního dřeva. Dveře ven a na obou stranách velká okna. Pod nimi radiátory topení.

„Určitě máte žízeň, přinesu džus. Dáte si, pane Romane, kávu? Oběd bude za půl hodinky, musím sehnat kluky a manžela.“

„Mami, jenom se opláchneme, napijeme, skočíme uklidit auto, jo?“

Koupelna byla hned blízko vchodu. Zajeli do garáže a vynesli dárky a proviant. Standova maminka šla s nimi a venku hvízdla dlouze na píšťalku.

„Dáša to slyší a kluky přivede. Skočím pro manžela.“

První se ve dveřích objevila Dáša. Tříbarevná. Hnědá s černou a bílou, bílá náprsenka. Hnala se je přivítat a za ní dva kluci v zimních kombinézách.

„Ceš Stanija,“ volali svorně.

To už se vracel i jejich táta a nová máma.

„Tadeuš,“ podával Romanovi ruku. Postavou asi stejně okolo čtyřicítky. Světlejší krátké vlasy, příjemný, hranatější rysy, takový ošlehaný větry.

„Máme byt tady ve srubu, tak si nepřipadáme pořád v práci. Ale vy jste na tom stejně.“

„Dáme Agnieška, domácí Bimber, po stopečce. Jsme přece rodina, ne?“

Domácí paní vyndala láhev z lednice, Tadeuš přinesl malé likérky.

„Dvaačtyřicítka, píše.“

A skutečně psala. Kluci, šestiletý Krystyn a o rok starší Maryusz, roznesli talíře a příbory.

„Máme žurek, ještě ho moc neumím.“

„Tak dobrou polévku jste, kluci, ještě nejedli, Agnieška je moc skromná.“

Polévka byla hustá, s masem, houbami, cibulí, smetanou a zákvasem z žitné mouky. Přidalo se ještě vejce na tvrdo a kousek klobásy. Vysvětlovala jim maminka.

„Je skvělá, ale to by mohlo být i hlavní jídlo.“

„Jako takové se dává bigos, to je polévka na půl. Chtěla jsem vám udělat místní specialitu. A dál máme kačku, prý ji máš rád, Romane, jenom nevím, jestli ti bude chutnat ve zdejší úpravě, s pečenými jablky a rybízem.“

Samozřejmě že chutnala.

Moučník, káva, prohlídka chaty. Zdejší rekreanti byli z Ostravska, doly, hutě. Bylo to poznat podle jejich nářečí. Hned první dva muži, na které narazili, se dohadovali.

„Ty kvader cypa!“

„Říká mu, že je idiot na druhou,“ smála se maminka, které Tadeuš říkal tak něžně Agniežka moja.

Polovina personálu byli Poláci, jako i většina obyvatel v této hraniční oblasti. Polsko bylo hned za lesem. Další část byli Šlonzáci, vlastně Slezané z oblasti Těšínska a Karvinska.

„Tady je malý Babylon, ale domluvíme se všichni, když chceme,“ říkal jim Tadeusz. „Jsem Polák, ale vyrůstal jsem mezi samými Čechy. Má první manželka byla Češka, kluci chodí do české školy. Ale mluví i takovou nýdečtinou, jak říkám já. Směska všeho. Vznikají z toho velice zábavné situace.“

Chata měla dvě velké jídelny. Jedna šla přizpůsobit promítání filmů nebo různých zábav. Hrává tady místní muzyka k tanci. Občas tady mívají i divadlo z Ostravy. V létě je tady hřiště pro volejbal, tenis, i veliké dětské. Taky bazén a brouzdaliště. Teď lyžování, výlety na běžkách po okolí. Hry, soutěže a samozřejmě i různá školení. To zrovna probíhalo v jedné půli chaty. Všude na oknech květiny, výzdoba, fotografie a obrázky z okolí. U jídelen nezbytné nástěnky. Jako jinde. Zašli i do kotelny, kde se v kotlích topilo koksem. Taky všude bylo příjemné teplo. Kluci s Dášou jim pak ukázali nejbližší okolí. Snad stupeň pod nulou, polozataženo, bezvětří. Kolem chaty stálo několik sněhuláků.

„Je tady i sněhulačka,“ ukazoval Standa. „Má na hlavě šátek a pěkně plisovanou sukénku ze sněhu. Tady je něco jako drak a mašinka i s vagónky.“

„To zdobili kluci o Vánocích,“ sděloval Krystyn. „Teď jsou tady jenom maluchy.“

Koulovali se, váleli sudy i s Dášou z malého svahu. Pak Dáša párkrát zaštěkala.

„Mama volá, kolacja.“

„Večeře,“ doplnil Maryusz.

Dlouho se posedělo. Kluci pak museli jít spát. Na chatě je několik dětí, co chodí do základní školy. Vždycky je někdo odveze. Rodiče se postupně střídají. Zítra si vyjedou s mámou na běžkách na celý den. Bude mít volno. Všechno ještě večer vyzkoušeli. Vydali se blízko potoka Střelmy, pak ke stejnojmenné osadě. V malé chalupě si pochutnali na slaném ovčím sýru a domácím chlebu a hlavně si nakoupili uzený ovčí oscypek. Obdoba slovenského oštěpku. Byl ovšem tvarovaný do formy kachny, což ocenil hlavně Roman. Oběd zvolili na polské straně v Schronisku Soszów. Jedna z nejstarších chat a nocležišť v kraji už z roku devatenáct set třicet dva. Na rozdíl od české strany tady byla většina chat soukromých. Majitel se objal s Agniežkou.

„Vidím, jak tady mají všichni tvou mámu rádi, a to je tady vlastně jen rok.“

Kýta z divočáka, bramborové kluski a zelí. Pivo a Zubrowka. Sjeli si pár kopečků. Hlavní lyžařská střediska byla na polské straně. Hranice procházela lesem a byla jen označená tabulemi u cest. V odpočinkovém dnu si šli zahrát ping pong. A pak se zase vypravili s Tadeuszem na Velkou Čantoryji.

„Chtělo by tady navézt pět metrů kamení a měla by tisíc metrů.“

Krásný rozhled někde zakrývaly stromy. Většina lidí nahoře byla zase z polské strany, kde byly chaty. Vypravili se spíš od hranic k turistické chatě. Další známý. Zabijačkový guláš, svařené červené s rumem. V sobotu před polednem, hned jak přišli kluci ze školy, naložil všechny Tadeusz do mikrobusového Žuku a vyrazili do obou Těšínů. Je to v podstatě jen jedno město, ale prochází jím hranice.

„Víte, že žuk je v polštině mandelinka, taky první byly pruhované.“

Kluci se těšili do cukrárny. Horká čokoláda a zákusky. Na polské straně si prohlédli zvenku zámek a hlavně nakoupili spoustu ryb. Kupovali i pro kuchyni chaty. Soudečky slanečků, kbelíky naložených řezů v cibuli a zelenině, v oleji, s olivami. To u nás nebylo. Celníci na přechodu jen salutovali. Na večeři se stavili v Třinci a pak domů.

Standa s Romanem tady spali nahoře v podkroví, kde byly dvě zařízené ložnice pro návštěvy. Koupelna byla dole a kluci používali župany. První noc byli oba trochu nesví, ale všichni jejich lásku tady brali jako samozřejmost, dokonce i Standovi nevlastní bráškové.

„Nevím, jak máma klukům vysvětlila, že jsme spolu, ale ani se na nic neptají. Měl jsem problém tě při večeři políbit.“

„No já vůbec, asi jsem se i červenal,“ smál se Roman.

Užívali si krásné přírody, pohody, lyžování a hlavně dovádění s kluky a Dášou.

„Kolik Dáša váží? Málem mě zalehla,“ ptal se Roman.

„Loni měla osmačtyřicet kilo, možná trochu přibrala, jako pytel cementu.“ Standa se s ní válel ve sněhu.

Uteklo čtrnáct dnů.

„Ani jsme si na náš kulturák skoro nevzpomněli, nebýt večerního povídání.“

Ráno se loučili s Tadeuszem a Krystynem, museli do školy. Naložili nakládané ryby a ostatní dary, taky něco do Standova bytu, pomuchlali se s Dášou, no co naplat, čeká je návrat.

„Chlapi, držte se, na cypy, jak se tu říká, co by vám nepřáli, se vyserte. Jinak se to říct nedá. Nezapomeňte, tady máte rodinu. Máme vás rádi.“

„Pošlete fotografie, dávejte si pozor, napište, zavolejte, ať vám všechno vyjde, brzo na shledání. Možná se přijedeme podívat. Jsme na tom stejně. Pořád v práci. Tak pá.“

Když vyjížděli, bylo jasno, zato pořádně mrzlo. Připadl nový sníh, ale starý se trochu slehl. Všechno vypadalo stejně. Asi po kilometru Standa poprosil:

„Můžeš na chvilku zastavit, tady u těch klád?“

Roman si říkal, asi si chce odskočit. Ale hoch seděl a měl oči plné slz.

„Copak, Staníčku, co máš na srdíčku, neplač.“

„Promiň mi to,“ objal ho. „Nemůžu, hrozně mě všechno dojímá. Jsem rád, že je tam máma šťastná, že ji mají rádi i lidi kolem, mají rádi i nás. Celý život jsme jen utíkali před zlobou, nenávistí, nedovedeš si představit, jak strašně bolí, když tě někdo denně uráží, ponižuje, nenávidí jen na základě pomluv. Nemůžeš se nijak bránit.“

„To všechno je za vámi. Podej, prosím, termosku, napijeme se kávy.“

„Nezlob se, všechno se ve mně nějak zlomilo, snad to špatný je pryč.“

Vyjeli. Roman si zase uvědomil, jak jeho život byl vlastně snadný. S ničím nezápolil, od dětských let nikdy netrpěl ničím jako jeho chlapec. Všechno v jeho životě se tak nějak vyřešilo samo. Dětství, škola, vojna, práce po vojně, láska i její konec, práce v kulturním domě, Zbyněk i Standa. Má vůbec nárok na takový život, jaký je mu dopřán? Povzdechl si.

„Neboj, Romi, už jsem fit. A docela se těším na náš byteček. Škoda, psíka mít nemůžeme. Trpěl by doma sám. Představ si Dášu v kulturáku. Chtěla by se se všemi pomazlit. Jak budeme mít větší volno, zajedeme zase k našim. Vidíš, už je tak všechny beru.“

Mraky zmizely. Nad nimi krásné modro a kolem jiskřící závěje. Ale sněhu postupně ubývalo. Když konečně přijeli domů, sníh ani nezakryl macešky u Leninovy sochy. První je vítal Leoš ve dvoře. Zapojil se do odnášení věcí z auta. O potraviny se postará Standa. Něco z nakládaných ryb hned rozdělí, ostatní nechá v podnikovém chladícím boxu. V kancelářích už nikdo nebyl. Všude poloprázdno. Nehrálo ani kino. Opravovalo se něco na větrání.

„Slunko svítilo jak divý. Dnes bylo skoro patnáct, do rána bude dvacet,“ mínil vrátný. Jen aby nenamrzly trnky, bez slivovice je smutno v baráku.“

„To se ale říká o ženské a tabáku,“ smál se Roman.

„Ženská jen mele kušnou a retka mě už nechutná. Zato štamprlka, ta i léčí. Ráno na spálení červa, po obědě na klimbačku a večer na krásný sny.“

Večer odvezli na dvoukoláku různé příspěvky do kuchyně, co dostali i nakoupili. Správce domluvil na středu elektrikáře a na čtvrtek plynaře. Péřové prošívané deky, polštáře i povlečení a skoro všechno do koupelny a na toaletu.

„Za předsíňkou uděláme šatnu, nemusíme mít v pokoji skříň. Jen nějaké, jak se říká, malé barové a police by se mi líbily na kovových trubkách. Určitě dvě hluboká křesla, stolek a židle? Co říkáš?“

„Je to tvůj byteček, lásko, a navíc ty máš na rozdíl ode mne vkus. Já bych splácal všechno dohromady.“

„Můj, je náš, já to tak vnímám. U tebe všechno bylo, nic moc se tam nedá měnit.“

Standa by nejraději spal ve svém bytě i bez topení. Ale skončili u Romana.

Ráno bylo skoro dvacet. Mrazy se držely týden, ale pořád klesaly. Vrcholily plesy. Roman se musel zúčastnit plesu KSČ a ČSL, což byli lidovci, jediná další povolená strana, ovšem zcela podřízená režimu. Tančení moc nedal. Vyvedl manželku ředitele, jejich děvčata, co tam byly s manžely i ctiteli od vojáků, a paní Nelu. Kilián přihrál zájezdové divadlo i dva koncerty vážné hudby. Zima povolovala, pověstný krutý únor byl jen s malými mrazy a březnové teploty už byly skoro jarní, jen s nočními mrazíky.

Velikonoční pondělí připadlo na třicátého března. Podařilo se prosadit výstavu Svátky jara. Samozřejmě se muselo zdůraznit, jak to bývaly chudé svátky kdysi, ovlivněné náboženstvím, a jak je slavíme dnes, radostně a v blahobytu. Místo děla a pak Aurory vévodila výstavě veliká vrba a kolem figuríny chlapců v krojích, jak pletou pomlázky, tady zvané tatary. Dívky barvily a zdobily velkonoční vajíčka a kraslice. Těch byla také veliká výstava. Byly zde skutečné skvosty, jednak z místního muzea, ale i zapůjčené ze soukromých sbírek občanů. Taky pár místních babiček se podařilo přemluvit, aby své umění ukázaly přímo před zraky diváků.

Drůbežárna místního statku dodala dostatek vajec. Velký transparent hlásal, že překročili produkci o třicet procent.

Tomu se velice smál Jirka s Leošem.

„Chtěl bych vidět, jak donutili slepice snášet o tolik vajec víc.“

„Jednoduše, přečetli jim závazek a každá hned vyplkla dvě vejce za den.“

„Jsou to holky uvědomělý, kohout jim kokrhá, co je to chozrasčot.“

„Kluci, mírněte se, ať vás nikdo neslyší,“ varoval je Standa.

Na výstavě se prodávaly misky s ruskými vejci a chlebíčky s půlkami vajec. V restauraci bylo plno pokrmů s vařenými vejci. Skotská vejce, což byla obalená v mletém mase a usmažená, dál plněná sekaná, zastřená vejce se špenátem, vejce s čočkou, nebo koprovou omáčkou. Pro labužníky naložená jako utopenci, nebo se sýrem v oleji. Přišli si na své i milovníci sladkého. Vaječné omelety s mnoha náplněmi.

„Žasnu, co se udělalo z pohanského a pak církevního svátku. Zrušit si ho nedovolili, tak ho předělali jako svátek jara. Horníci vytěží víc uhlí, hutníci odlijí o tuny víc oceli. Jaký závazek si dáme my, Romane?“ ukazovala paní Nela na lidi, co čekali ve frontě na pivo.

„Teď byl trošku klid, ale už to začalo nanovo. Letos jsou Velikonoce brzy, loni byly v půli dubna a koncem jsem tady nastupoval. Rok. Uteklo to moc rychle. Závazek? Co já vím? Vždyť je to jedna volovina za druhou a já u toho ještě přisírám, promiňte, ale je to tak.“

„Můj milý chlapče, to už jsme si řekli dávno. Přísíráme všichni, ale máme jinou volbu? Dostali nějakou brazilskou kávu, byl mě lákat Jirka. Prima klučina, to bude druhý Staníček. Tak jdeme na ni. Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok,“ zanotovala paní Nela a rázně vykročila zadržujíc smích. Dole bylo plno. K jejich stolečku už nesl Jirka dvě kávy.

„Je skvělá, uvidíte, lidi se o ni málem rvou, dva dni a je po ní jak po žabě. Nebojte, vám vydrží dlouho. Dvě piksly jsme s Mirdou z kuchyně stopili.“

„Bože, taková bývala po válce, chvíli. A pochopitelně před ní. Tak si nechme chutnat.“

Kolem se protáhl Standa.

„Koupil jsem nahoře pár kraslic, vyškrabované, leptané, lepené i drátkované, paráda. Nesl jsem těm babičkám kávu, tak mi ještě nechají jiné. Letím, je frmol.“

„Ten chlapec má v sobě pořád pel mládí, radost, údiv, nevinnost v té nejčistší podobě. Ráda se na něho dívám, je pro mne pohlazením.“

Končilo se velice pozdě.

„Jdi si lehnout, mám toho moc, přijdu, ano?“

Roman vyjel nahoru. Různě své pobyty střídali. Tady moc nehrozilo, že je někdo uvidí. Ale do Standova bytu nechodili nikdy spolu zároveň. Ulička byla úplně mimo městský provoz. Mimo místní obyvatele tam nikdo nechodil. Bydlelo v ní pár starších lidí a mladší na tom byli podobně jako Standa, celý den v práci. Nalil si studenou minerálku. Šel ke kufříkovému magnetofonu, který tak trochu zabavil. Když se začalo už loni s výstavami, koupili se dva další. Používal se jen jeden. Konečně rádio dole v kanceláři je taky erární i jeho byt je vlastně nebyt. Pustil si velikonoční koledy. Vzpomínal na doby, kdy kluci chodili s řehtačkami a s trakaři. Měl proutěný košíček na vajíčka. Někdo dal sladkost, ale i korunku. Starší kamarád ho učil plést pomlázku, tady tatar. Uměl by to ještě? Tolik se toho změnilo. Jen tak si lehl na postel. Zase ho jako už kolikrát sevřel pocit viny. Ne nějaké konkretní, za to či ono. Jako by on byl tím, co za všechno může. Vybavila se mu paní Nela. Všichni přisíráme, ale máme jinou volbu?

„Kde tě mám?“ bylo slyšet ode dveří.

„Ležím a rozmýšlím o životě.“

„Podle koled jsem myslel že o Velikonocích, ale ty už jsou pryč. Tolik kávy jako dnes se ještě nikdy neprodalo. Zítra pár šálků a je konec, zase bude klasické Béčko. Ani jsem nestihl něco zachránit pro nás.“

„Zato jiní stihli,“ usmíval se konečně Roman a vyprávěl o Jirkovi.

„Ti mladí jsou dnes pořádně oprsklí,“ vyprávěl zase, jak se kluci bavili o závazku statku.

„Stařečku, co mám říkat já, skoro důchodce!“

„Hned jsem u tebe.“

Mít svého milovaného v náručí. Kolik lidí po tom marně touží. Žijeme teď. A jen my můžeme posoudit jak. Nikdo jiný.

„Tolik hlazení nepřeháněj, vyhladíš mě.“

„Hledám na tobě pel mládí.“

„Cože? Pel?“

„Říkala paní Nela, radost, údiv, nevinnost.“

„Raduji se rád, udivený bývám často, ale nevinnost? Ta bývala v klášterech a ty zrušili.“

„A to jsi nikdy neslyšel, co se tam dělo?“

„Tak to zkusíme taky, milý opate, skočím pro růženec.“

K posteli přišel po chvilce nahý. V ruce věnec sušených fíků.

„Bylo jich jen pár, tak šéf rozhodl, že je nechá jen zaměstnancům. Představ si pobřeží někde na jihu u moře…“

Roman ho k sobě stáhl.

„Nic si nechci představovat. Chci tě. Neromanticky. Drsně a živočišně.“

„Vážně?“ Standa se potutelně usmíval. „Po ničem jiném netoužím, můj pane.“

To už se smáli oba.

„Můj, můj, můj kloučku. Přidržím si tě, jako když jsme se srazili nad vidličkou. Měl jsi přivřené oči, myslels na to co já?“

„Myslel, ale taky jen o dalším snu, který se mi nesplní.“

„Dík za to, splnil se.“

Po Velikonocích, dnes svátcích jara, vše běželo, jak má. Duben byl ve znamení filmů. Promítal se první československý film o vzdálené budoucnosti, Ikarie XB 1. Jindřich Polák ho natočil jako inspiraci na román otce sci-fi Stanislawa Lema K Mrakům Magellanovým. Film byl velmi oceňován i v zahraničí. Pár dní po premiéře mohli shlédnout snímek mladého nadaného režiséra Miloše Formana Černý Petr. Dokonce také hned po premiéře Skalského Cestu hlubokým lesem.

„Tohle možná soudruzi stáhnou, tak dokud to jde,“ volal Romanovi Kilián. „Je to o padesátých letech.“

Ve straně se skutečně něco děje. Tohle, vydaný Solženicyn. No uvidíme. Roman si nic nelakoval na růžovo. Snažil se, pokud to šlo, být co nejvíc apolitický.

V půli měsíce, v sobotu osmnáctého, vyjeli na chatu. Konečně se pustil do řízení Standa.

„To je skvělé, škrábe mě v krku, dám si grog, když jedeš ty.“

„Co když škrábe i mě? Nebyli jsme tam od února a to jen krátce. Teď máme ještě pondělí. Dnes je fakt krásně, dvacet, v noci nad nulou, všechno už začíná kvést. Doufám, že nám nezmrznou naše stromy na zahradě. Nestavíme se u Waldy? Asi spíš ne, ať si užijeme datlíka.“

„Volal Zbyněk, jeli už včera a prý nám budou držet pokoj s koupelnou.“

Byl docela provoz a plno chodců s batohy na silnici. Taky u chaty skoro nebylo kde zaparkovat. Využili místečka vedle Pavlova Fiata. Hned se k nim hrnul Zbyněk a za ním David, oba tepláky a trička.

„Čekáme vás, co chcete vzít nahoru?“

Objetí, polibky. Uviděl je Pekáč, co procházel kolem, a začal se smát.

„Čus, cestovatelé. Víte, co jste mně připomněli? Líbáte se jako naši a sovětští státníci, teď byli ve filmovém týdeníku. Novotný s Chruščovem.“

„Ty se k líbání nepřidáš?“

„Já bych se přidal i k jiným objetím.“

„Buriane,“ ozvalo se volání Saši. Taky se hned objevil.

„Nebyl tu Adam?“

„Krmí káčata, dělá jim náhradní matku.“

„Ty kachňata nám byl čert, vlastně Adam dlužen. Doufám, že je sežere liška. Jedinej pták tu byl datlík a to jen na obrázku. Přijeli nám lidi, co se nenahlásili, nevím, kam je dát.“

„To je už zařízený, my spíme u staroušků na zemi. Je teplo, dalo by se spát i na půdě.“

Saša se s kluky přivítal a běžel dál.

„Jaký kachňata?“ ptal se Roman.

„Adam jel s Tomem, ani nevím pro co, a místo toho dovezli dvě bedny kachňat. Indické běžce. To jsou takový, co jakoby stojí. Pasou se a sežerou, na co přijdou, hmyz i slimáky. Dělají jim ohradu, co se bude posunovat po louce, a kurník na kolečkách. Vlastně kachník,“ smál se Pekáč. „Saša je zbytečně nervozní. Máme na podniku novýho ředitele. Ten starej byl vůl, ale do ničeho se nesral. O tomhle nikdo nic neví. Výsledky jako my nemá nikdo, tak snad nás nechá na pokoji. Jdeme, kluci, na panáka. Pomáhá nám i Vláďa, ten vaří normálním, ale bere nás. Holku nemá, kdo ví?“

Všichni si zašli na uvítací vodečku. Taky se u pultu shromáždila většina dnešních hostů. Roman se Standou dobrou čtvrtinu neznali. To hned napravil Adam. Hledali Pavla.

„Je u naší drobotiny.“

Kluci vyšli k louce. V pletivové ohrádce byl Tom, Pavel a zřejmě hoch, co tu byl s ním. A samozřejmě stádo kachňat.

Pozdravili se.

„Ty jsou nádherný,“ rozněžnil se Standa a vlezl si do ohrádky, zatímco Pavel s Luďkem ji opouštěli.

„Jsou roztomilý, ale ještě roztomilejší budou na pekáči,“ smál se Pavel.

„Moje řeč,“ dodal Roman. „Musím ti znovu poděkovat, auto je bez problémů.“

„Taky bych si nedovolil špatně poradit. Sám čekám na nový Fiat osm set padesát, co se právě začal vyrábět. Chvíli potrvá, než bude v Tuzexu.“

Pomalu se všichni vraceli. Jako vždy bude zpráva o datlíkovi. Jirka s Martinem už měli zdokumentováno, kolik párů zahnízdilo v okolí. Marie přivezly jarní dorty.

„Je nás moc, já se sladkostí klidně vzdám,“ ohlašoval Adam a pár účastníků včetně Romana, Standy a dalších se připojilo.

Na večeři byl klasický řízek nebo už povelikonoční nádivka. To byla specialita kuchaře Vláďy. Někteří si k ní přidávali bramborový salát.

Večer pokračoval povídkami od Pavla. Tentokrát je vyprávěl i s Luďkem. Ten tady byl středem obdivu. Vysoký, jemný, vlasy barvy jantaru. Vyprávěl i svůj vlastní příběh. Vyrůstal sice ve veliké rodině, ale rodiče děti od mala využívali k doslova otrocké práci. Za jakýkoliv prohřešek bití, zavírání do sklepa, bez jídla a vody. Nakonec je sociální pracovníci odebrali a skončili v různých domovech. Kam se dostal Luděk, to nebylo o moc lepší. Šikana starších, drastické metody vychovatelů. Skončil v psychiatrické léčebně v šestnácti letech. Navíc si nevěděl rady se svou orientací. Díky jednomu z doktorů se pomalu ze všeho dostal. Zůstal pracovat v léčebně, kde si dělá ošetřovatelský kurz a dálkově maturitu.

„Znovu jsem se musel učit žít mezi lidmi. Bál jsem se všeho. Tam za zdí, kam nikdo nespěchá, mně bylo dobře. Jsou tam i takoví jako já, co dopadli hůř. I ti, které se z homosexuality snažili před nedávnem léčit. Zničili v nich všechno. Zůstaly jen ubohé trosky. Něco, co nepřipomíná lidské bytosti. Sem by měli přijít ti, kteří neznají toleranci k jiným. Dva roky už není u nás homosexualita trestná. Paradoxně díky psychiatrům. Karel Nedoma a Kurt Freund taky léčili. Ale jejich metody byly lidštější. Konečně tady jsme předstihli většinu ostatních států. Ale zkuste někde na veřejnosti vzít svého kluka jen za ruku. V lidech zloba a nenávist zůstala. Většinou ani neví proč. Prostě neexistujeme. Když nás nikdo nevidí, je klid. Chtěl bych celou tuto problematiku studovat. Náš primář je skvělý. Mám k dispozici odbornou knihovnu a léta jeho výzkumů. Tak mi, prosím, držte palce. Tady je pro mě bájný svět. Nevěřil jsem, že něco takového je možné. Takže dík všem, co ho tvoříte. Já si zapisuji příběhy, ale mé jsou bohužel jen smutné a se špatnými konci. A proto se raději podíváme na krásu a umění.“

Všichni tleskali. Luděk políbil Pavla a obveselit všechny přišly čtyři maškary. Homér si nemohl odpustit poznámku.

„David, to je i výborný režisér, jen sledujte, co z kluků vykřesal. Co myslíš, Odisi, nezkusíme taky nějaký taneček?“

Zbyněk a Adam coby baletky se vznášeli vzduchem jako pírka. Všichni si užívali ukázek ze světových baletů. Některé pak jako parodii. Končilo se hodně po půlnoci.

Měli pokoj jako poprvé. Jen místo Vaška a Klementa, kteří nemohli přijet, tam měli Zbyňka a Davida. Další hodinku si povídali.

„Ještěže máme v životě i okénka jako je chata nebo dovolená u mámy. Okénka ven z našeho baráku. Kam se vypravíme na dovolenou, Romi?“

„Chtěl bych na Šumavu, byl jsem tam akorát se školou dva dny, ale dávno. Kam pomýšlíš ty?“

„Šumavu bych taky rád, ale někde musí být povolenky.“

„To jen blízko hranic, neboj, přes ostnaté dráty nezabloudíme. To není jako Polsko. Jenže tam nikdo neutíká.“

„Můžeme vzít stan, nebo spát v autě, to jsme ještě nezkoušeli. Teď budeš mít výročí, rok v kulturáku. Jak ho oslavíš?“

„Není co slavit. Vždyť víš. Dřív mi nevadilo dělat něco, v co nevěřím. Teď o tom moc přemýšlím. Já vím, mluvili jsme o tom i s paní Nelou, konečně i u vás. Nemůžu se toho pocitu zbavit. Promiň, jsem kazisvět, tady jsme za jiným účelem.“

„Myslíš,“ jeho chlapec se k němu přitiskl.

„Musíme oslavit naši vidličku, také za chvilku prvního máje. A pak…“

„Slavme teď, lásko. Luděk mi připomněl svým příběhem, jak nám přálo štěstí. Jak málo si ho vážíme. A nemusí tak být vždycky. Chci tě, jenom tak všedně, obyčejně. Říkat si malé něžnosti. Být jeden druhým.“

Roman nemohl dlouho usnout. V myšlenkách na něj vyskakovaly různé střípky událostí z jeho života. Pomíchané jak v kukátku kaleidoskopu. Hrnuly se jeden za druhým, až se změnily ve sny. A z nich se vylouplo krásné nedělní ráno. Podíval se na znamení vany. Volno. Jen se trochu opláchne. Otevřel dveře a začal se smát. Proti němu stál ve druhých dveřích taky nahý David. Trochu se prohlíželi, ale smáli se dál. To už se za nimi objevili jejich miláčci. Taky jen v rouše Adamově.

„Nemusíme se před sebou stydět. Není za co. Lidské tělo je krásné a milované ještě hezčí,“ říkal David a objal Zbyňka.

„Máš pravdu, ale všichni se k umyvadlu nevejdeme. Až budete, tak hvízdni.“

Roman nechal dveře otevřené a jen se Standou couvl. Ten se trochu červenal. Sešli se dole u snídaně.

„Co si dáte, chlapci?“ vítal je kuchař Vláďa. „Makovník, kakao, obložený chleba ve vajíčku, falešný hemenex.“

Všichni ostatní zatím spali. A začali se scházet, když kluci dojídali vaječné chleby. To byla celodenní klasika všech bister a bufetů a hlavně mléčných barů. Chudší verze byl jen chleba namočený v rozšlehaných vejcích s trochou strouhanky a kořením. Z obou stran opečený, potřený hořčicí a nazdobený cibulí, sladkokyselou okurkou, někdy i jinou zeleninou a trochu strouhaného sýra. Zdejší měly sýr už ve vejcích a v přízdobové zelenině byla i sardinka nebo ančovička.

Krásný jarní den. Všechno se má brzy pokazit a květen prý bude chladný a deštivý. Ti, co jezdili málo často, budou sledovat jeden pár datlíků hnízdící poměrně blízko a vyčistí po cestě studánku. Jirka s Martinem je svolávali. Ještě termosky s kávou, čajem, chleby se salámem a sýrem jako svačina. Ostatní čekal úklid venku i kusu příjezdové cesty.

Ranní čtveřice se rozhodla pomáhat při výrobě kurníku. Tom je prý Preciózo, ukazoval Adam. Vše měl nakresleno i s mírami. Řezal latě na patřičné délky a kluci je sešroubovávali do částí, co budou na hotové kostře z trámků. Tom nešetřil chválou, jak jim šroubování šlo. Zažili při tom spoustu legrace. Navíc David vyprávěl příhody z tančení. Oběd byl na dvě etapy. Nejprve ti, co zůstali na chatě, později výletníci. Rajská omáčka s hovězím masem. Tady jedli rajskou všichni, jen pro Leu, tentokrát s vyčesaným drdolem rezavých vlasů, byla šťáva.

Výletníci se vrátili plni dojmů. S fotografickými a filmovými úlovky datlíků tříprstých a ještě s celou kupou prasečích oušek. Taky houby, destice chřapáčová, tak vypadaly. Bylo jich plno na pařezech v mechu. Zatím nic jiného nerostlo mimo Jidášovo ucho na starých bezinkách. Znalci byli nadšeni.

„Osmažené na másle,“ sděloval Pekáč i Vláďa, „a jen posolené, to je žrádlo pro bohy.“

Po obědě v kuchyni usmažili minitopinky k houbám. Byly to jen lahůdkové jednohubky. Chutnaly všem. Kolem třetí už někteří odjeli. I Pavel s Luďkem. Večer zůstala jen stálá sestava místních. Kluci si ráno hodí věci k Igorovi s Petrem. Přijedou rekreanti. A večer, až pojedou, hodí Davida se Zbyňkem k vlaku.

Když se vrátili, bylo hodně po půlnoci.

„Dnes už zůstaneme u tebe. A počítej s pátkem u mě. Uděláme si malinkatou oslavu.“

Roman se usmíval.

„Oslavy mám sice rád. Ale tady není co slavit. To spíš naši májovou vidličku.“

„Oslava je každý den, když jsem s tebou. Ale je hezké si občas vzpomenout na přívětivé chvíle. Co vlastně v životě máme? Jsme skoro denně v práci. Když jiní někam jedou na neděli, nám to nic neříká. To právě ti, co mají volno, se chtějí bavit, dobře se najíst, napít. A aby nám oběma vyšlo volno, to je málokdy. Těším se, jak si uděláme u mě na dvorku malé ohniště a při chvilkách si tam opečeme buřta. Nebo si vypijeme noční kávu se zákuskem. Radovat se z drobností, které trochu naruší zaběhlý život. Život pořád trochu skrytý před těmi, co by nám mohli ublížit.“

„Tohle nejde dělat do nekonečna. Uvažoval jsem o něčem jako Saša s Tomem. Zjišťovat si, kde se staví něco nového, dál od civilizace. Nebo jako tvá máma s Tadeuszem. To, že jsou taky věčně v práci, je jisté, ale jsou svými pány. Tady jenom posloucháme někoho nad námi. Co ty na to?“

„Asi ideální, jenom si shánět informace. Spěchat zase nemusíme. Ale určitě do budoucna.“

Stulili se k sobě. Vnímat jeden druhého. Prožívat společné pocity. Usínat, po probuzení se trochu poškádlit, vstávat s úsměvem.

To je štěstí.

Ráno se osazenstvo kulturního domu sešlo u ředitele. Chtěl vědět, jak je zajištěný začátek května.

„Loni jsme byli výborní. Co letos na výstavu, co na alegorický vůz?“

„Převezli jsme sem archiv bývalého Kulturního střediska. Je tam spousta fotografií. Uděláme průřez od šestačtyřicátého roku po dnešek. A stejně devátého. A samozřejmě rozdíl, jak slavíme dnes,“ chopila se iniciativy Eva.

„Kluci od vojáků nám udělají velké zvětšeniny a pár figurín v dobovém oblečení, co budou jakoby vystupovat z fotografie,“ dodala Boženka.

„A máme obrovský tahák. Budou se prodávat dámské kozačky. Jen ne uvnitř, stánek dáme u divadelní rampy. Lidi ho vezmou útokem. Někde musela zasahovat i bezpečnost,“ přihodil si Roman.

„Dámské kozačky? To bude někdo kupovat teď na jaře?“ divil se ředitel.

„V Obuvi nejsou. A Jednota bude mít tuzexové zboží, hlavně kosmetiku,“ přidala se zase Eva.

„Ale to z toho uděláme jarmark!“ vzdechl si ředitel.

„Na alegorickém voze ukážeme válečné konflikty ve světě a u nás radostné budování. Velká zeměkoule se bude točit a vždycky se rozsvítí místo, kde se něco děje. S nahraným komentářem. Kluci v dílnách to mají hotové, už jsem se byl podívat. Žádný strach, vypadá to moc dobře. Lidová veselice je zajištěná jako loni. Na devátého tady venku postaví vojáci několikametrovou anténu a dva radiovozy. Lidi si budou moct i zavolat z jednoho do druhého. Taky pojízdný radar a ještě nějaká technika. A v polní kuchyni uvaří guláš.“

„Paní Nelo, co na to říkáte?“ ptal se ředitel.

„Nemějte obavy, bude to zase jiné, jen z počasí mám obavy. Má být chladno a přeháňky.“

„Dešti a větru už neporoučíme, to uměl Stalin s Gottwaldem. Nejhorší děti, jak promoknou, bude půl školy marodit. Tak jsem rád, že je všechno připravené. Máme zasedání. I ve straně začínají změny. No, ať se nám daří. Mějte se, na shledanou.“

Celá čtveřice si zajela dolů na kávu.

„Musím vám poděkovat, děvčata,“ usmíval se Roman. „Ono pořád něco vymýšlet, abychom přitáhli lidi, je kumšt.“

„Ale nás to baví, když se něco děje. Viděl jste už hru, co budou mít naši herci?“

„Ne, tentokrát jsem nějak opomněl.“

„Nevím, jak se na to budou tvářit naši okresní papaláši, je to opak loňské, hodně tvrdá kritika stalinismu. Ale od sovětského autora a prý velice úspěšná v Rusku. Tak poletíme. Budeme nahoře na výstavě.“

Roman osaměl s paní Nelou. Standa něco vyřizuje na podniku, Jirka má školu. Přišly sem dvě nové servírky. Sice se usmívají a jsou i docela hezké, jenže oba usoudili, že jejich kluci jsou mnohem lepší.

„Víte, Romane, že tady budete rok? Uteklo všechno velice rychle. Ale byl to rok pro nás krásný. Vy se možná dožijete i lepších let, ale já?“ usmála se, mávla rukou. „Ředitel mne umluvil ještě na rok. A vám tady snad nevadím. I já, jak říkáte, žiji v tom vlezdoprdelismu, ale myslím, že se ho tady docela úspěšně pokoušíme mírnit. A lidé se naučili rozlišovat, taky číst mezi řádky. Dáme si zmrzlinový pohár. Souhlas?“

„Velice rád.“

Přinesla je jedna z dívek. Roman si ji prohlížel. Docela atraktivní typ. Taky se rozhlédl po okolí. Hosté, většinou muži, ji obdivně sledovali. Ale co se dá dělat, on je na tom jinak.

V pátek měl Standa volno a od rána něco podnikal ve svém bytě. Roman se uvolnil na odpoledne. Začalo se ochlazovat a předpovědi na prvního nebyly dobré. Dopoledne se řešila výzdoba s místním komunálním zahradnictvím. Přivezli i květinový koš. Po poledni ho Roman vezme s sebou. Když už oslava a nakonec věděl, že jeho chlapec miluje květiny. Taky jich měl plná okna a těšil se na pár záhonků na zahrádce. Dostal sice zákaz nosit něco k jídlu, všechno tam prý bude, ale neodolal a od barmana z vinárny, co mu dodával falešné Cinzano, koupil tuzexovou bonboniéru. I s košem pak vyšel bočním vchodem na rampě. Ani po cestě nikoho nepotkal. Zazvonil, jak se domluvili, i když měl klíč. Dveře se hned otevřely. Standa byl nadšený z koše i bonboniéry, ale v předsíňce mu šátkem zavázal oči.

„Překvapení. Odvedu si tě.“

Prošli kuchyňkou. Hned za dveřmi pokoje mu šátek sundal. Roman nevěřícně zíral.

„Bože, kde to jsem? Nádhera. Ty jseš ale hračička. Kdy jsi to dělal?“

Závěsy na oknech byly zataženy. Na stropě viselo několik svítících Leošových draků. Na bocích další lampiony. Postel pokrýval červený samet.

„Já tě sice nepoznal hned první den, ale rád bych ti ho připomněl. Aby všechna výročí byla vždy šťastná. Miluju tě.“

„Lásko, díky, ani si tě nezasloužím.“

Přistoupili k sobě a začali se líbat. Polibky rozdmýchávaly jejich touhu. Jen svítící dráčci byli svědky jejich milostných her.

Po krásném a nekončícím milování konečně usnuli. Romana probudila žízeň. Vstal, zašel do kuchyně. Vzal vychlazenou láhev falešného Cinzána z ledničky, což byl jeden ze společných vánočních dárků. Taky v tuto dobu nebyly k sehnání. Jen pod pultem. Jako spousta věcí. Ale na obědy chodil jeden vedoucí prodejny. Taky občas potřeboval sehnat lístky na film nebo nějaké jiné představení. Vezli ji na vypůjčeném vozíku za autem přímo ze skladu. Zakrytý obal ještě dekou. Nalil si neředěného. Vychutnával příjemnou nahořklost. Jo, tohle je slovo, co vystihuje dnešní dobu. Nahořklost. Jistě, celý svět se posunul dál. Už to nejsou padesátky, kdy šlo i o život. A jak se říká ve známém úsloví, když nejde o život, jde o hovno. Dnes se dá žít i poměrně slušně. Ale člověk musí sklopit hlavu a nevyčnívat. Být průměrný je znakem doby. Obyčejný, šedivý jako druhý, třetí. Jako stý a tisící. Splynout s davem.

„Bože, je půl čtvrté, co tady, miláčku, strašíš?“ přišel za ním Standa. „Nachladíš se.“

Roman pozvedl pohár, sehnul se k ledničce a nalil.

„Přemýšlím tu o životě, o roce neskutečně pestrém a bohatém. O tom krásném, ale i o chybách, prohrách, o tom co dál.“

Standa si přiťukl a políbil svůj zamyšlený protějšek.

„Jak tě znám, zase řešíš vlezdoprdelismus, viď? Nekaz si tím život. Nic nezměníš. Hrdiny náš národ nemá v oblibě. Ani ty skutečně velké. Ale kdo ví, jak budou žít lidé za půl století. Navíc nás nedusí jen politika. Církev nás nemusela, dnešní vládci taky ne a ti budoucí? Moc se nezmění. Stále se najdou nepřející a netolerantní. Po staletí žijeme v skrytu. Nezmizeli jsme z povrchu země. Ale to nechme filozofům. Těšme se i z mála. Já jsem šťastný. Minulý rok mi dal tebe, mám zaměstnání, co mě baví, uzdravil jsem se z nemoci, máme u mámy skvělou rodinu, co nás bere. Jezdíme na chatu, kde jsou úžasní přátelé. Co víc si můžeme přát? Těším se na záhonky květin, na posezení na dvorku. Na spoustu malých příhod, co nás čekají. Myslíš, že nejsme šťastní?“

„Jednou jsem o štěstí mluvil s paní Nelou. Někdy, při nějaké příležitosti, připomene i něco z dob války. Nikdy o tom obsáhle nemluví, to ale nikdo z těch, co to skutečně prožili. Největší štěstí tehdy pro ně bylo dočkat se druhého dne. Už slyšeli postupující frontu. Němečtí vojáci se spěšně balili a většina odjížděla. Najednou jeden vyběhl na strážní věž a začal bezhlavě střílet. Zastřelil deset žen a dva jejich vojáky. Pak sebe. Za dvě hodiny přijeli Američané a Britové. Bylo to smutné štěstí těch, co přežili. Dnes se na štěstí díváme jinak. Ale víš, že historie se většinou opakuje. To jsem se zase dostal, kam jsem nechtěl. Asi je to něco, čemu říkáme svědomí.“

Roman ještě nalil a pozvedl sklenku.

„Nenapadá mě, jak ti poděkovat.“

„Jsem na tom stejně, ale na co mezi námi díky. Myslím, že děláme jeden pro druhého, co je jen možné. Odpočineme si ještě, zase nás čeká pěkný blázinec.“

A květnový blázinec začal. Tentokrát počasí vůbec nepřálo. Brzy ráno jen pět stupňů a déšť. Když se všichni přemísťovali na seřadiště, vysvitlo slunce, ale jak se dal průvod do pohybu, začalo opět dosti silně pršet. I většinu dětí maminky vybavily deštníky a hlavně pláštěnkami. Pionýři už nebyli bílí s červenými šátky ani svazáci modří. Průvod hrál všemi barvami. Až na náměstí opět vysvitlo slunce, aby hned jak začal okresní tajemník projev, se znovu rozpršelo.

Tak to šlo celý den. V poledne byl největší nápor všude v restauracích. Zato stánky to rychle zabalily. Nikomu se nechce stát v dešti ve frontě na klobásu, když může mít totéž v hospodě. Jedině stánek u rampy s kozačkami byl v neustálém obležení. Kosmetiku narychlo přestěhovali do prostor u šatny. A na žrádlo, jak prohlásil Jirka, jsou fronty jak před Leninovým mauzoleem v Moskvě.

„Venku se nikomu nechce špacírovat, hesla opřeli o zdi, mávátek a vlaječek je plná zem jak kvítí o Božím Těle,“ vyprávěl Jirka osazenstvu kanceláří, kteří byli u personálního stolku v malé přípravně, aby nebylo vidět, že nespěchají. Jinak to byl běžící pás. Standa tam kmital s portmonkou a rychle kasíroval hosty. Ještě přidali dvě židle pro vojenské poradce, jak se smíchem dodával Jirka.

„Polévka, řízek nebo guláš, pivo a ven!“ nahlédl Standa. „Měli jsme připraveno víc jak loni, ale déšť nám sem nahnal i ty, co normálně nechodí. Už se to uklidňuje, ale asi dojde i na klobásky s bramborem a kysaným zelím. Doufám, že mi někdo neutekl bez placení.“

Po třetí hodině obědy skončily. A případní zájemci si mohli nechat udělat minutku. Taky přestaly přeháňky a na slunci bylo skoro sedmnáct stupňů.

„Komoušům pánbíček nepřál, zato zamilovaným teď svítí zrzek,“ smál se Jirka, když se dolů na kávu přesunul Roman s paní Nelou.

„Jdete na divadelní představení?“

„Dnes ne, mám na starosti veselici. Budu muset všechno před večerem projít. Standa s kolegou dělají účet obědů v restauraci a ve vinárně. To bude dlouho. Odpoledne vedle zaskočí ta starší servírka a sem přijde zase na záskok pan Rudolf. Trochu si připomene loňský rok. Jirka bude prodávat chlebíčky a pomáhat mu bude Leoš. Nechal si udělat zdravotní průkaz, aby mohl občas brigádničit. Už má domluvenou školu. Poslal jsem některé jeho věci Kiliánovi, i fotografie, co dělá. Jeho kamarád učí na UMPRUMu, ale i na restaurátorském učilišti. Tam půjde, udělá si při tom maturitu a pak se rozhodne, jaký obor bude studovat.“

„Má štěstí, velikou podporu rodičů. To dnes není moc časté. V domě, kde bydlím, je mnoho rodin s dětmi. Slyším i taková slova jako vypadni a do večeře se nevracej. Cigarety, alkohol. Toho se lidé nevzdají. Pak kolikrát nemají na jídlo. Tak já se odeberu domů. Hezký večer.“

Roman se šel podívat na přípravu večerní akce. Tentokrát byla výzdoba z přirychlených šeříků a kdoulovců. Celé velké kvetoucí větve ve vázách. Zdi, které loni zakrývala Picassova Holubice míru, už byly dodělané a bylo na nich několik velkých obrazů. Na jedné straně bude hrát taneční orchestr. Určitě stejné šlágry jako loni obohacené o Oči sněhem zaváté, se kterou vyhrál Karel Gott druhého Zlatého slavíka. Na opačné straně místní bigbít, který už od loňska urazil pořádnou cestu, hraje ve městě v kavárně a je velice oblíbený u mladých fanoušků. Mají jednak skladby zahraniční, úspěšných skupin, hlavně Beatles a Beach Boys, ale i zpěváků Roye Orbisona, Billa Halyho, samozřejmě s českými texty. Jinak by to soudruzi nepovolili. A taky domácí, od Sputniků Tupý kupid, Šťastná ústa a některé písničky ze Semaforu. Co se nakonec bude hrát v pozdnějších hodinách, to už je jiná. A kluci mají i nějaké skladby vlastní.

Zašel se podívat za Standou.

„Máme problém,“ oznamoval mu.

„Manko? Už nemáme na úsporách ani korunu.“

„Naopak, nesouhlasíme s kuchyní. Prodali jsme víc obědů, než se uvařilo,“ smál se Standa i jeho kolega.

„Tak vy jste splnili na sto padesát procent a kuchyně jen na sto?“

„Už jsme všechno propočetli, v lednici převážili zbylé maso. Jediná možnost je, že porce v tom spěchu se dělaly menší. Ještě že tady nebyla nějaká kontrola. Ale teď nám maso přebývá. To je taky špatně. Budeme muset trochu porce zvětšit, abychom se ho zbavili. A známým kastrůlkářům dáme dvě masa.“

„To můžete hned napravit se mnou, mám hlad na čtyři porce. A vaří se vůbec něco?“

„Jistě, dej si kotletu s žampionovou omáčkou, ta je skvělá a houby máš rád.“

„Škoda že není kačena. Tu bych zvládl celou.“

„Takže večer budeš mít volno?“

„Na veselici určitě, ale půjdu pomoct Jirkovi a Leošovi. Dnes tam mimo chlebíčky a vepřenky budou ještě oplatky a nanuky. Máme pojízdnou mrazničku. A ostatní jako vloni. Pomůže i pan Rudolf.“

„Myslím, že pak zůstaneme u mě. Oslavíme rok vidličky.“

Všechno pomalu končilo. Nahoře už zavřeli výstavu. Odcházeli poslední diváci z divadla, zato taneční orchestr už ladil nástroje. Poslední odcházející diskutovali u velkého popelníku na nožce s prvními milovníky tance. Známí kývali na Romana. Neochotně šel, co naplat. Nekouřil a tady bylo dýmu jako na nádraží, když přiloží pod kotel. Naštěstí se kuřácká společnost brzo rozešla. Správce už kontroloval místnosti a prázdné zamykal. Opřel se u okénka pokladny a sledoval přicházející k šatnám. Určitě přijdou Zbyňkovi rodiče. On nepřijede, David má vystoupení a chtějí si pak oslavit svátek lásky. Láska? Loni z jara skončila jeho, co měla být na… Nikdy o tom s Toníkem nemluvili. Ale pět let je pět let. To už je skoro na furt. Zbyněk byl velice brzká láska, ale jen taková kometa, co proletí životem a zase se vzdálí. Standa? Taky si neříkají, na jak dlouho bude jejich vztah. I když chtějí na nějakou chatu, mluvili o tom. Je krásné mít mladého milence. Ale za pár let? Ne, to bych se zase v úvahách dostal, kam nechci, pomyslel si.

„Hezký večer, Romane,“ z uličky za ním vykoukl Leoš. Podíval se kolem. „Dostal jsem dopis od toho profesora, chci ti moc poděkovat.“

Na Vánoce si všichni potykali, ale rodiče pak řekli, že na veřejnosti má Romanovi vykat.

„Já na tom moc zásluhy nemám, za to mohou spíš ukázky tvých prací. Známosti tady nepomohou, bez talentu by to nešlo. Budeš nám tady chybět.“

„Budu jezdit domů a rád, uvidíme se, už tam chodí lidi, jdu prodávat se Standou a Jirkou, bude to paráda, stav se!“

Roman se za ním díval. Má krásný zadeček. Hezky vyrýsovaný v černých riflích. Jednou…, musel se zasmát. To už budu starej fotr. Bože, zase bych se dostal, kam nechci. Prohlédl v zrcadle svůj oblek a vykročil za zvuku nějaké instrumentální skladby. Už zřetelně slyšel kapelníka, jak zve přítomné k zábavě a tanci. Polovina stolků po okrajích už byla obsazená. Podle pokynů a úsměvů to vypadalo, že ho zná celé město. Někteří si ho přímo odvedli k přípitku.

Musím brzdit. Přecházel se sklenicí v ruce a přípitky řešil spíš symbolicky. Viděl Standu, jak se směje.

„Jsi tady nejpopulárnější osobností. Ke stolu papalášů se nikdo ani nedívá. Musíš si zatančit s jejich manželkami, už vidím, jak se na to třesou.“

„Srandičko, jdu, ať to mám z krku.“

Kolem desáté se zase zastavil. Dal si chlebíček a postavil se bokem u Jirky s Leošem. Když hrál bigbít, taneční parket se omladil.

„Ty vole, ta má kozy po tátovi,“ ukazoval Jirka Leošovi.

„V tom zeleným? A nohy do ó. S tím drdolem, určitě tam má čtvrtku chleba. Jak stará bréca.“

„Se slámovým copem, vidíš, zezadu jo, ale vepředu má ksicht jako ve třiceti.“

„To se vám tady žádná nelíbí?“

„Ale jo, bigbíťáci mají novýho bubeníka. Absolutní klasa,“ řekl obdivně Jirka.

„Mohl by si svlíct i to propocený tričko, je úžasnej,“ dodal Leoš.

„Úplně boží, tomu bych dal hned.“

„Hergot, Jirko, kolik je vám let, kluci,“ vmísil se Roman.

„Bez obav, jsou to jen kecy, my to máme v merku. A před každým tak nemluvíme.“

„Ale nejsme taky malí haranti, co si myslí, že je nosí čáp.“

„Dospělí jsou strašní pokrytci. Jako by neznali lidskou anatomii. Nedávno bylo v novinách, že v Brazilii se narodilo zdravý dítě sedmileté matce a devítiletému otci. Tak těm hodně chybělo do dospělosti a do zletilosti kilometr.“

„No, a to se nám nemůže stát. Občanky už máme. A řečí ještě nikdo nikoho neojel. Na to máme možná čas, ale nejsme zase úplně blbí. Trestný to už není. A jinde o tom nemluvíme, jen mezi svýma.“

„Kluci, vážně se mírněte, ať nemáte nepříjemnosti.“

„Nemusíte se bát, my jsme zatím jenom kamarádi. Ale máme to tak hozený jako vy. Promiňte, asi jsem to přehnal. Moc si vás obou vážíme. A jsme šťastní, že máme nějaký vzor. Nejsme lidi nějaké druhé kategorie. Kolik bylo Romeovi a Julii? A zatracujeme proto Shakespeara? Tak ještě se omlouváme. Je přestávka, jdou sem lidi.“ Leoš naladil úsměv a právě dívce s drdolem podával nanuka.

Roman měl z toho zase rozporuplné pocity. Jako by za řeči kluků mohl. Ale ti si zřejmě poradí i v nepříznivém světě. Poslal vzdušný polibek polibek Standovi. Skočí si na vodku do vinárny. Zašel k baru. Sotva si sedl, ještě než si objednal, uviděl na vedlejší židli bigbíťáckého bubeníka. Sice si ho před tím zběžně všiml, ale to bylo při hře. Kluci měli pravdu. To tedy byl kus. Mohl mít tak Standova léta, možná i méně. Krátké jemně zvlněné blond vlasy, skoro do bíla, přitom silné světlé obočí, oči modře letní oblohy, větší rovný nos a hlavně neskutečné plné rty, až rtěnkové červeně. Ty se taky pootevřely v úsměvu. Podával mu ruku.

„Petr Urban, prostě jen Pet. Konečně tě poznávám. Kluci o tobě přímo básní. Jak jsi sem přitáh z Prahy bigbít, jak jste tady proseděli půl noci. Prostě nebýt tebe, ani by nevznikli. I o přehrávkách, o českých textech. Moc času není, co si dáš?“

„Stoličnou.“

„Jo, to můžu, to je jedna z mála ruských dobrých věcí.“

Když si přiťukávali, Pet se k němu nahnul. Jeho částečně propocené tričko vykreslovalo prsní svaly. Roman ucítil zvláštní parfém, ale daleko vzrušivější byla vůně jeho potu. Zase zcela zvláštní. Být opilejší, bože, to je mucholapka, nebo chlapolapka? Kruci, cítil že mu topoří péro. Hned si sice vzpomněl na Standu, jistě, kontroluje se. Ale tomuhle přírodnímu lákadlu asi málo kdo dokáže odolat. Už se vůbec nedivil, že tenhle týpek očaroval Jirku s Leošem. Ale zalíbení bylo asi oboustranné. Jeho společník si nepatrně pohladil kalhoty z černého sametu a narostla mu pěkná boule.

No snad se to za chvíli poddá. Roman může sedět, ale Pet musí zase za bicí. Dali si ještě jednu a hoch ho pohladil po ruce. Trochu si jazykem přejel mezi rty.

„A co hodit si to ve třech?“

Než se Roman zmohl na odpověď, krásný bubeník se rozhlédl, přejel mu dlaní rozkrok a trochu zmáčkl, pak zasunul ruku do své kapsy, trochu se prohnul a byl pryč. Roman si musel dát ještě jednu. Nemůže se zťat. Budou slavit vidličku. Usmál se, co tak na oslavu vzít Peta? A dát si to ve třech. Může to být krásný, ale jeho miláček by to asi nedal. A tenhle krasaveček je opravdu tak jen na pár nocí. Než potká dalšího. A on vždycky toužil po stálém partnerovi. A má ho. Ztratit Standu? Jistě, je to blbost.

Když se vrátil, byl Standa pryč. Skoro se vylekal, ale Peta viděl za bicími. Jak by pár minut mohlo změnit jeho svět.

„Standa šel do kuchyně, hned bude zpátky,“ řekl mu Leoš.

V jednu zavřela vinárna i restaurace, za půl hodiny zmlkli muzikanti a všichni se rozcházeli. Standa odnesl tržbu z večera do sejfu. Vyjeli nahoru.

„Taky už není prvního, to by měl slavit teď s tebou Zbyněk, ale snad nevyšel zkrátka, má Davida. A my vidličku už vlastně včera v poledne. Sehnal jsem francouzskou konzervu s husími játry. I francouzský sýr s modrou plísní a do třetice francouzský koňak, Hennessy.“

„Jsi úžasný, zlatíčko. Nezasloužím si tě. Skoro se ti bojím říct, co se mně přihodilo v baru, když jsem tam byl na vodce.“

Všechno mu povyprávěl.

Standa se začal smát.

„Nesměj se. Ty bys šel do trojky? Říkals, že by ses s nikým nechtěl dělit.“

„S nikým cizím určitě ne.“

„A je někdo necizí?“

„Třeba Zbyněk a David, už jsme se i viděli, a navíc Zbyněk je tvůj ex?“

„Ale to by byla čtverka, nevěrníku.“

„Nevěrníku? Já o tom jen povídám. To tobě u Peta, jak jsi říkal, stouplo péro,“ uculoval se Standa.

„Ale zlákat jsem se nenechal.“

„Po pár vodkách, kdo ví, ani já nevím, co bych dělal. Šel jsem si ho omrknout. Výstavní kus, nedivím se. Jenže takoví jsou přelétaví jako krásní motýlci.“

„To je asi pravda. Pro někoho nezadaného krásné vzrušení i ukojení. A s Davidem, to bys vážně mohl?“

„Jestli mohl, to nevím, to by záleželo na nás všech, ale představit bych si to dovedl.“

„Překvapuješ mě. A nevím, co na to říct. Já mám pořád pocit, že ti vadí, že jsem byl se Zbyňkem.“

„Tak ho neměj. Kdyby mi vadil, tak bych o tebe neusiloval. Proto jsem chtěl, až budeš volný. Ale teď si od úvah odpočineme. Dobrou chuť, lásko.“

Na Hennessy donesl Standa vinné sklenky a kostky ledu.

„Cítíš tam příchuť ovoce a pepře?“

„Nevím, ale určitě mám chuť na jemnost kokosu a natrpklost mandlí. Na všechno krásný, co znám s tebou. Chci tě, lásko, kolikrát přemýšlím nad kde čím, místo abych si vážil, že tě mám.“

Vstali, Roman chytl svého chlapce jako tehdy, přejížděl rukama po jeho bocích a ramenech. Rozepínal knoflíčky košile, zajel pod tričko a sundal ho. Rozepjal pásek, zip kovově zachrčel. Otíral se celou hlavou o klín svého partnera. Cítil pomalé vzrůstání na látce slipů. Zajel prsty pod ně a pomalu je stáhl. Couvli k posteli, jemně Standu posadil. Nechal jeho ruce ve svých vlasech, zatímco se sklonil. Rty si pohrávaly jako tolikrát a přesto s pocitem prvotního vzrušení. Jedna ruka přejížděla po hrázi, druhá pevně přidržovala šourek s kulkami. Vnímal jeho rostoucí vzrušení až k osvobozujícím výstřikům.

„Tohle je mý Hennessy.“

Standa ještě vzrušeně dýchal, ale pozvedl Romana a milostný rituál se opakoval. Chvíli leželi vedle sebe.

„O tomhle jsem snil před rokem, ale s přesvědčením, že mě zase dostihla smůla. Díky.“

„To já děkuji za tvou lásku. Ještě před spánkem si povíme malou pohádku. Byl jednou jeden kulturní dům. Ještě ani nebyl zcela dostavěný, ale jeho ředitel už nechal rozhlásit po okolních okresech, že hledá kulturního referenta. Nabízel ubytování, slušný plat a práci od nevidím do nevidím. Na oplátku požadoval bezúhonnost, stranickost a notnou dávku vlezdoprdelismu.“

„Bože, Romi, ty jsi už na to zatížený. Prostě tak žijeme. Nic jiného jsme nepoznali a žít jinak nemáme šanci. Tisíc věcí je špatně. Ale máme štěstí, jeden druhého, naši lásku. Pár dobrých duší kolem sebe. To, co mnoha lidem chybí.“

„Máš pravdu, budeme raději spát. Chci si tě přitisknout, aby mi tě nikdo nevzal.“

Rok, rok plný událostí. Rok nové lásky. Přátel, co víc si přát? Aby byl takovým i letošní a kéž by i ty další. Na okenní parapet začaly dopadat kapky deště. Vítr je zahnal až ke sklu. Sklouzávaly jako veliké slzy. Budou slzami štěstí?