Kulturní dům aneb rok vlezdoprdelismu V.

Po noci krátké, propovídané i promilované se klukům moc vstávat nechtělo. Ale venkovní ruch způsobený těmi, co se chystali k odjezdu, je donutil. Rozloučit se. S Mariemi to stihli večer. Ráno odjížděli ostatní. Loučení bylo srdečné.

„Tak za měsíc, nezapomeňte na běžky, hodně štěstí.“

S Pavlem si domluvili návštěvu, Martin jim předal odznáčky Přátelé a ochránci datlíka tříprstého. Leoš se nějak moc plazil po Standovi a šeptal mu, jak se do něj bláznivě zamiloval.

Z hostů zůstali jen oni a Vašek s Klementem. Homér s Odisem byli domácí, Adam s Pekáčem jsou prý inventář a Igor s Petrem pojedou až v úterý ráno, když dorazí normální směna.

„Dnes, chlapci, nevaříme, žereme z konzerv,“ řehtal se Adam. „Nebojte, nebude to krevní tučnice ani lečo s klobásou. Máme nadělány vlastní. Když tady byl předposledně Pavel, tak je s Pekáčem a Tomem chytla zavařovací mánie. Ani nám nestačily velký plechovky. Musí se udělat zásoby. Kdyby nás přepadli imperialisti.“

K snídani amolety se sladkou i slanou náplní. Pekáč jim udělal náležité vysvětlení.

„Omeleta je původem z francouzštiny a je z vajec, bez mouky. Palačinka je z latiny a základem jsou různé mouky, mléko, minerálka, cukr a vejce. Amoleta je z moravštiny a není to omeleta, jak chybně tvrdí Slovník, protože to tam dal nějaký neznalý Čech, nýbrž je to synonymum pro palačinku. V poledne bude kulajda a z plechu, co máme zavařené, vepřoví ptáčci, prostě tady máme ptáky ve všem. Jsou to rozklepané velké vepřové řízky z kýty, potřené a proložené nádivkou. Zavinuté, dušené a dopečené.“

Starouškové šli po snídani odpočívat. Pekáč vařit kulajdu, rýži a pak ohřát ptáčky. Ostatní uklízeli dřevo. Saša s Tomem u cirkulárky, Adam u malé štípačky, zbytek odvážel a rovnal. Ostatně to byla nutná práce na všech chatách. Všude se topilo v kotlích dřevem. Uhlí nebo koks jen v těch blízkých civilizaci, kam vedly pevné cesty. Byli zabraní do práce a Peky je musel jít zavolat. Kulajda byla vynikající a totéž se dalo říct o vepřových ptáčcích.

„Co tam, Peky, všechno je? Chuť je skvělá. Mám pocit, že je tam i nějaké ovoce.“

„Dobrý postřeh, Romčo, jsou tam sušené meruňky a hrušky. Většinou lidi znají u masa jen švestky nebo pomeranče. Ještě jsou tu i ořechy. V našich končinách máme u masa zafixovanou zeleninu. Sůl, ocet. Ale ve východních zemích se používá všechno, co je kolem v dosahu. Je to jen na zvyku. Některé kombinace by nám asi nechutnaly.“

Odpoledne se ještě uklízelo. Ráno přijedou rekreanti. A pak další loučení.

„Jak to jen půjde, budeme se snažit dojet na příští setkání.“

Venku začalo poprchávat. Brzy přijde sníh. Mlhy, pošmourno. Prostě pravé dušičkové počasí. A další blázinec v kulturáku. Velká říjnová socialistická revoluce.

Vašek s Klementem je hodili až k zadní rampě. Prošli dvířky a hned vyjeli nahoru. Nikoho nepotkali. Hned za dveřmi sevřel Roman Standu v náručí.

„Myslíš, že jsme všechno na chatě prožili, nebo to byl jen sen?“

„Prožili, ale ve vzpomínkách to bude jen snem. Krásným, tajným, jen úplně naším.“

Šli do koupelny.

„Mohli bysme si sem dát na dveře vanu s nožičkami nahoru.“

„Ale to bysme se tam pak nedostali.“

„Museli zaklepat a zeptat se.“

„Nějaký den bude třeba spát zase každý sám. Někdo by si u tebe mohl všimnout, že tam v noci nejsi.“

„Já vím, ale kousek času si můžeme ukrást i přes den. Teď žádný nebude. Rudý říjen je největší pakárna v roce.“

„A co není? Ale máš pravdu. První máj už slavili dělníci u Bati a je mnohem starší, snad od roku osmnáct set devadesát. Osvobození a konec války se nás bezprostředně dotýkaly. I únor, i když hodně negativně, ale proč máme slavit něco, co proběhlo v zaostalém Rusku? Ano, změnil se chod světa, ale ne k lepšímu. Myšlenka byla zase krásná a lidi jí věřili a nakonec… Nekažme si tím noc.“

„Sedni si mi, Romi, do klína.“

„Bude dnes změna?“

„Jen si tě chci také užít z druhé strany. Přitisknout se. Určitě jste tak sedávali i se Zbyňkem.“

„Vadí ti to?“

„Ale ne, já mu nezáviděl, jen si říkal, jak se mi v životě všechno kazí. Od dětských let. Že na mě si štěstí nikdy nesedne. Já vím, teď mám všechno. Snad máme oba.“

„Už nic neříkej, nech jen šplouchat vodu. Chci cítit tvůj dech na mých zádech. A pak si tě otočit, dívat se do tvých očí. Vstoupit jimi tam, kam nedosáhnu, až do záhybů tvé duše.“

„Skoro by ti člověk věřil, romantiku. Myslím a cítím, že chceš vstoupit úplně někam jinam.“

„Myslíš, že tam duše nesídlí?“ Roman se usmíval.

„Kdo ví. Je nehmotná, tak může být kdekoliv.“ To už se smáli oba. A souznění jejich duší se zcela naplňovalo.

„Milý Romane, konečně jste se vrátil. Všichni vás moc postrádali,“ usmívala se paní Nela.

„Byly to jen tři dny a kousek.“

„Ředitel byl nervózní, prý jak tady nejste, necítí se ve své kůži. No nedivte se. Chce se zase o něco víc zviditelnit, říjen je zdejší vlajková loď. Naše holky už nahoře páchají s vojáky výstavu. Doufám, že místo děla tam nebudou střílet z Aurory. Před námi už sochu Lenina vypulírovali, svítí jako nová. Volal pan Vedral, tedy Kilián, má pro vás nějakou bombu. No a já musím říct, že mi bez vás a Staníčka ani kafe nechutnalo. Nesjedeme si na jedno?“

Na úterý, což jsou s pondělím mrtvé dny, bylo dole plno. Zamířili ke svému stolku, kde byla jako vždy cedulka Obsazeno. Dnes skutečně plnila svůj účel.

„Krásné ráno, paní Nelo a pane Romane. Máme telecí párky. Určitě vás na ně zlákám.“

„Stando, můj Bože, vy byste ke hříchu svedl i poustevníka, co se živí kořínky. Já jenom jednu nožku. Ty skutečně nebyly dlouho.“

Roman se díval na svého hocha, jak nenápadně proplouvá mezi stoly a s úsměvem a pochopením něco vysvětluje dvěma učňům, kteří tu byli prvně na praxi. Taky se za chvíli objevili s jejich objednávkou. Patnáct šestnáct let, docela hezcí, ještě trošičku neohrabaní, ale určitě snaživí.

„Jak se vám tady líbí, chlapci, jste tady dnes poprvé?“

„Už čtvrtý den, všichni pořád vzpomínali, až tady bude pan Standa, tak jsme měli strach, ale ten pan vrchní je výbornej, všechno nám říká a ukazuje. Před tím jsme chodili do restaurace, kde nám jen nadávali. Jste úplně tupí, v učilišti vás nic nenaučili, hodíte se do kravína, ne do hospody.“

„Pan Standa je jako z nějakýho filmu z první republiky. Už tady byly v kuchyni naše holky a byly z něj úplně odrovnaný. Ani se nedivím,“ konstatoval jeden z hochů, štíhlý snědý brunet, rostoucí do krásy.

Párky byly skutečně skvělé. Když dojídali, přiběhla Boženka.

„Jéžiš, pane Romane, to jsem ráda, že vás vidím. Už jsem byla v lékárně řediteli pro prášky. Vypadá na mrtvici.“

„Hned tam jdu, kávu si dáme později.“

Ředitel seděl za stolem, hlavu v dlaních, před sebou platíčko patáků.

„Romane, to snad nepřežiju, neměl jsem tě nikam pouštět. Za pár dnů je ten Rudý blbinec, to nemůžeme stihnout. Nasadili jsme laťku moc vysoko. Bude tady zase televize, dají nás do filmového týdeníku a do Ruďasu.“

„Jen klid, snídal jste?“

„Cože, snídal? Na to nemám ani pomyšlení.“

„To je právě ono, nic se neděje, všechno zvládneme. Jen brnknu dolů, jo?“

Roman objednal telecí párky. Když je jeden z učňů donesl i s vychlazenou lahvovou Plzní, díval se ředitel zmateně, ale pak mu zřejmě zachutnalo, a když dopíjel pivo, skoro se usmíval.

„Byla to dobrota, měls pravdu, tak myslíš, že všechno zvládneme?“

„Určitě, jdu na to.“

Tak Rudý blbinec, to od ředitele nečekal, myslel si vždycky, že je to kovaný soudruh. No proslýchá se, že se i ve straně něco děje. Ovšem než to dorazí na okresní úroveň, to budou roky. Šel k sobě a zavolal Kiliána. Slibovaná bomba byla hudební estráda z NDR. To lidi částečně znají z televize a bude o ni velký zájem. Hned pak zajel do sálu, kde byla v květnu veleúspěšná výstava s dělem. Šéf vojenské kulturní úderky mu vysvětloval, co mají vymyšleno. Na celé stěně bude veliké panoráma Zimního paláce, Aurory, zasedání Druhého sjezdu sovětů. Hned to vystřídají z několika promítaček různé archivní nebo filmové záběry útoku na Zimní palác, proslovy Lenina a oslavy revoluce. Vedle ve vitrínách budou repliky i skutečně dochované uniformy námořníků z Kronštadtu, Rudých gard, ale i kadetů z dělostřelecké školy. A hlavně replika kabátu a beranice Lenina z té pohnuté doby. Vše doplní staré ruské zbraně, plakáty a různé písemnosti. Tak tady se může spolehnout. Už se také instalovala prodejní výstava knih ruských a sovětských autorů. Tam povinně nakoupí různé organizace do svých knihoven. Možná se i někdo utrhne z návštěvníků a koupí si za neskutečně nízké ceny něco z ruských klasiků. Další místnost bude výstava a prodej keramiky, matrjošek, různých vyřezávaných, malovaných, ozdobných talířů a táců. Vyšívané halenky i dečky a ubrusy. Tam už dřív při jednání domluvil i pár kousků výrobků Leoše, hlavně krásné samorosty. Ať má kluk nějakou korunu. Na poslední chvíli tam taky Jednota instaluje krámek s ruskými konzervami, které v obchodech běžně nejsou. Dole v restauraci začne měsíc ruské kuchyně. Tohle všechno zajišťoval hlavně Svaz československo-sovětského přátelství. Jeho místní šéf byl nafoukaný učitel ruštiny z jedenáctiletky, tamější předseda strany, soudce z lidu a kdoví co ještě. Naštěstí na všechno měl lidi, jak říkal, a bavil se hlavně po telefonu.

V divadelním sále začne soutěž v recitaci ruských básní a bude probíhat celý měsíc. Stejně tak to bude i s filmy. Václav má nacvičeno se svými svěřenci Kolo ruských písní a říkanek. Účast bude stoprocentní. Zase se vším proženou školy, továrny, úřady i zemědělci. Nakonec proč si nejít na nějakou hodinku odpočinout a ještě za to dostat zaplaceno. Kladení věnců, proslovy, večerní lampionový průvod, to si organizuje město. Jich se dotkne jen večerní vystoupení Souboru Kozáků, což mu už dříve dohodil Kilián. Snad nic není, co by nějak potřebovalo popostrčit. Čtvrtkem blázinec začne, v sobotu německá estráda a pak až do dvanáctého prosince. To měsíc Ďábelství skončí. Je to měsíc poněkud delší. Jenže i revoluce je sice říjnová, ale byla v listopadu. V Rusku měli ještě kalendář juliánský, tak byli o pár dnů pozadu. Není třeba mít obavy. Šel k řediteli, ale ten už byl pryč.

„Přišel nám říct, že už je mu lépe a spoléhá na vás, Romane, tak jdeme na kafíčko, ne?

„Je to také většinou vaší zásluhou a holek, tak jdeme, paní Nelo.“

Sotva se posadili, usmíval se na ně z dálky Standa. Ale obsloužit je přišel snědý tmavovlásek, co ráno obdivoval svého vrchního. Postavil před ně dvě vídně.

„Pan vrchní vám přeje dobrou chuť, když zůstanete do oběda, doporučuje kuře alà bažant. Já určitě taky, krásně voní jako divočina. Tady máte dobrého kuchaře.“

Hoch se usmál, uklonil a poptal na další přání.

„Standovi tu roste konkurence, je vidět, že kluka bude jeho práce zajímat.“

„Vidíte, i káva od tohohle hocha je skvělá. Záleží moc na tom, jak se lidé chovají. Jestli do své práce dají i něco víc.“

Po chvilce je přišel Standa pozdravit.

„Káva od Jirky vám doufám chutnala. Kluk je šikovný a baví ho práce. Dnes tady máme mimořádně plno. Všude se něco chystá. Prý už podruhé umývají Lenina. Ale aby vydrhli i Komenského o kus dál, to ne. Bude to falešný bažantík?“

„Kachna to sice není, ale už jsi druhý, co nás přemlouvá.“

„To je dobře, nabídnout vzácným hostům to nejlepší. Tak zatím, stůl vlevo po mně touží.“

Oběd jim přinesl Jirka. Roman si ho prohlížel. Hezké mládě. Nějak se na mě vilně usmívá. Vilně, bože já jsem pako. Už ho taky skoro vidím v posteli. Ale jak to dopadlo se Standou? Hned si vzpomněl na Zbyňka. Škola už jede na plné obrátky. Možná se v neděli staví. Co jeho baleťáček?

Standa má pravdu. Myslí na něj skoro jako na syna. Na kuřeti si pochutnali. Dal si pivo, paní Nela limonádu.

Ještě všechno kontroloval na velkém plánu. Zkusí se podívat ke správcům, jestli má Leoš nachystané samorosty a pár drobností. Dole potkal Evičku a Boženku, jak šly z oběda. I s vojenským doprovodem. No jo, děti, manžel, starosti, práce a tihle kluci v zeleném, to je romantika. Už se to táhne od května. Ale co, je to jejich věc a jeho zbytečná starost. Prošel dvorem, kde chlapi z dílen skládali dohromady obrovské hlavy Marxe, Engelse a Lenina. Dřív býval u trojky i Stalin. Jenže časy se mění. Loni touto dobou byla definitivně odstřelena a zničena obrovská socha Stalina na Letné. Základní kámen na ni už položil prezident Zápotocký v roce devětačtyřicátém. Vše se protahovalo a celé monstrum patnáct a půl metru vysoké ze žlutobílé žuly shlíželo na Prahu od pětapadesátého až do loňského roku. Trvalo několik týdnů, než pomník zničili. Vše hlídala StB, nikdo nic nesměl fotografovat. Lidé ho nazývali Fronta na maso. Přišel kult osobnosti. Hned si připomněl knížku, co jim sliboval Walda. Solženicyna. Bude se muset zeptat Standy.

„Šéfíčku,“ volal na něj Malý Zdeňa. „Jak se vám ti revolucionáři líbí? Pod nimi bude heslo Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Já myslím, že na furt není nic. Hitler chtěl tisíciletou říši a taky se mu to moc nepovedlo. I když se Stalinem zlikvidovali půl světa.“

„Zdeňo, obraťme list. To není rozhovor na tuto dobu.“

„Tady žádnej práskač není a vy nic nežerete jak ředitel.“

Roman raději pokračoval k bytu správce.

„Pane Romane, dík za to, jak nám s Leošem pomáháte. Teď přišel ze školy, je u sebe v pokojíčku, chystá samorosty.“

Roman zaklepal, ale Leoš byl příliš zabraný do výběru. Měl jen bílé slipy, jak se vysvlékl, tepláky přes židli.

Bože, to je dnes svodů. Nejdřív Jirka, teď další mlaďoch. Skoro nebyl schopný promluvit, jak viděl překrásnou prdelku před sebou.

„Dobrý den,“ otočil se. „Ještě jsem se ani neoblékl, promiňte, pane Romane.“

Otočil se k němu a opět nezbylo než se fascinovaně dívat. Navíc z předního dílu slipů vykukoval kousek penisu.

„Už se oblékám,“ dodal chlapec a soukal se do tepláků.

„Ahoj, vždyť o nic nejde, jsme chlapi. Ale nějaká dívenka by se měla na co koukat,“ usmál se.

„Dívenka? To zatím nemusím. Jsou na světě krásnější věci než nějaká Venuše. Pojďte se podívat, nevím co vybrat.“

Měl bych si zase dát facku, pomyslel si Roman. A jak to myslel s Venuší? Až bude na škole někde v Praze, kdo si takový kvíteček jednou utrhne? Roste z něj krasavec a krásné je na něm všechno.

Na zemi bylo pár samorostů. To byla móda a pomalu každý měl nějaký v pokoji, nejčastěji na bedýnce televize. Ale vedle byly v kořenech vydlabány různé figurky. Buddha, had, drak, starobylý chrám. Vzal do rukou malého Buddhu. Ohlazený kořen vytvářel jeskyňku se sedící postavou. Na bocích byly malé držáčky na vonné tyčinky, jak mu sděloval chlapec.

„Můžeš mně, prosím, tohle prodat? Na výstavě bych neměl šanci.“

„Prodat nemůžu, ale dát, udělal jste pro mne moc, nevím, jak se vám odvděčit. Vyberte si cokoliv. A taky pro pana vrchního Standu. On je jak z jiného světa, z romantického. Jaký si žijeme každý sám v sobě a kam nepouštíme zlo, co je kolem nás. Někdy mám pocit, že žiju jen s lidmi, které miluju. Daleko, daleko od tohohle světa, co je samá přetvářka. Dole v dílnách dělají Tři voly. Tak tomu chlapi říkají. Ale říct to veřejně? Byli by bez práce a nahnali by je někam do dolů, protože u nás bez práce nesmí být nikdo. Před vámi tak snad můžu mluvit. Vy tomu všemu přece také nevěříte.“

„To není jednoduché téma, no někdy se stav a můžeme si o tom promluvit. A moc ti děkuji. Můj kamarád v Praze zjišťuje, kam bys za rok mohl na školu s maturitou a pak samozřejmě dál, na Akademii nebo UMPRUM.“

„Říkala mi to máma. Jsem vám vděčný. Jen ještě prosím, můžete se na něco podívat? Táta mi udělal vypalovačku, teprve ji zkouším.“

Hoch odběhl a vrátil se s dřevěnou destičkou.

„Dřevo je jasan, jen zpaměti, chtěl bych… no věnovat ji, ale stydím se. K dokonalosti to má daleko.“

Roman vzal předmět a zcela ztratil řeč. Podobizna Standy vypálená na dřevě. Jeho chlapec se stal velikou inspirací a zřejmě i první láskou Leoše. Jistě, každý jsme měli první, nevinnou lásku, kolikrát jen skrytou ve svých představách.

„Krásné, dokonalé. Určitě bude velmi rád. Rozhodně mu ten lept, nebo jak se tomu říká, dej. Nejlíp když bude končit jen dopolední. Zítra po druhé.“

„A mohl bych vás s panem Standou pozvat někdy k nám?“

„Ale jistě, jen to záleží na tvých rodičích.“

„Budou rádi. Táta říká, že jste tady v té pakárně normální a slušnej člověk. Máma si vás velice váží. No, moc jsem vás zdržel, tyhle dva Buddhy si rovnou vezměte a moc dík za možnost prodeje samorostů.“

Roman se vracel. Při odchodu potkal Leošovu matku.

„Promiňte, prosím, Leoš je hrozně upovídaný, na svůj věk má moc zájmů, někdy si s ním nevím rady.“

„Kdepak, nevadí mi to, jen musím zase obhlédnout všechno k Rudému blbinci, znáte to, tak na shledanou.“

Použil slova ředitele, pěkně vystihovala nastávající dobu. Život je holt složitej. Venku už přidělávali Tři voly a obrovské heslo. Taky velký znak Svazu československo-sovětského přátelství a obrovskou rudou hvězdu. Kolem postávalo pár lidí. Dívali se instalaci a komentovali práci chlapů z dílny.

„Kluci, co tam dát tu hvězdu bílou? Iljič má teda prdu a co ti dva chlupatí santusáci za ním?“

Jak uviděli Romana, uklidnili se.

„Jak se vám to líbí, pane ředitel?“

„Jsem jenom zástupce.“

„Jo, váš starej vyšel snad z páté třídy. Ten ví o kultuře kulový. Ještě jsme stihli poslední lístky na tu dederonskou estrádu. To je taky vaše zásluha, tak hodně štěstí.“

Byl plný smíšených pocitů, to chce panáka, rozhodl se. Do ledničky, nebo restaurace? Nějak mu nohy samovolně mířily dolů. Standa nebyl vidět. Zato se hned na něj usmíval snaživý Jirka.

„Potřebuji nějakou vzpruhu, co myslíš?“

„Bavorák, Beton, Semafor, teď by se hodilo Leninovo oko.“

„A to je co?“

„Griotka a po skle na ni nalitá vodka, taky se tomu říká Utopenej komunista, nebo Hemingwaye, to je Jeňýk Chodec a na něm malej Beefeater.“

„Jo, to bude to pravý. A název?“

„To prej pil, než se zastřelil.“

„No já zatím sebevraždu neplánuji. Uvidíme, co to se mnou udělá.“

Chlapec přinesl drink a po chvilce druhý.

„To se dnes chceš zlinkovat už teď?“ smál se Standa. „Z Aurory se bude střílet až pozítří.“

„No právě, jsem nervózní. Zítra mě snad klepne.“

„Vždyť všechno jde jak na drátkách. Máš dnes ještě něco?“

„Snad ne, ty jseš do noci, co mám dělat?“

„Jdi si chvilku lehnout, stavím se.“

„Dám si ještě jednoho Hemingwaye.“

Nebyl jeden. Vyjel k sobě, shodil oblečení a usnul. Ve spánku viděl pochodovat Rudé gardy. Řečnící Lenin se změnil v Toma z chaty a datlík tříprstý bušil svým zobákem do veliké rudé hvězdy. Vždyť se utrhne a spadne. Televizní štáb natáčel padající hvězdu. Nad ní stál ředitel. Tak nám ten Rudý blbinec skončil. Všichni nadšeně tleskali.

Probudil ho Standův studený nos.

„Zůstaň tak, prosím. Já mám snad horečku a ty krásně studíš.“

„Nemáš žízeň? Přinesl jsem Coca-Colu.“

„Žízeň není to, co mám. Chci tě cítit blíž, že to není sen.“

„Snění je taky krásné. Já sníval o tobě a sny se mi vyplnily, ty nesníš?“

„Jo, zrovna teď se mně zdálo, jak datlík zapříčinil pád komunismu.“

Standa se rozesmál: „Tak to je opravdu jen sen, ale byl by krásný, uskutečnit se.“

„Musím si tě opečovávat, Stani, máš nového ctitele. Zítra se zastaví za tebou, až budeš končit.“

„Cože, ctitele? No těch by bylo pořád plno. V hospodě to tak chodí a ještě víc ctitelek, ale všichni mají smůlu, neboj. Kdo to je? Tady nikdo nepřichází v úvahu.“

„Vlastně dva, Jirka tě velice obdivuje, ale Leoš je z tebe úplně vedle.“

„No to vím, on ze všech, to bylo vidět na chatě.“

„Ale já nemyslím toho hermafrodita, Leoše, syna správce.“

„Bože kolik je mu let?“

„Snad patnáct? Půjde teprve na střední školu. Je to jistě jen platonické, vypálil si tě na dřevě a chce ti obrázek dát.“

„To je od něj milé, jenže co mu mám říct?“

„Uvidíš, možná to jenom tak vyznělo, kdo ví, jak na tom je.“

„To je nejhorší doba, taková léta. Vím, jaké jsem měl problémy já. Nevíš si se sebou rady, není se koho zeptat, kamarádi nepřipadají v úvahu, moc se o tom nedočteš, a když tak samé nesmysly. A slyšíš jen, jak je to hrozné. Neboj, nijak ho nepoplaším.“

Roman se zvedl z postele. Klekl si u ní.

„Co to provádíš, pojď za mnou. Bude ti zima.“

„Chci se na tebe dívat. Kousek po kousku. Začít u vlasů. Říká se vískat je. Jen si pod tím neumím představit, o co jde?“

„Neznáš ten chyták ze školy? Ve vlasech ji vískal a radostně výskal. Poprvé vlasy hladí a probírá prsty, podruhé radostně křičí.“

„Křičet nebudu, líbat je po jednom, na to by mně nestačil ani měsíc Ďábelství, ale hladit je, vnímat jejich hebkost, pak přejíždět prsty po hustém obočí a opatrně čechrat tvoje neskutečný řasy.“

„Já bych to tak neviděl, všechno kazí cigaretový kouř, vlasy jsem si nesprchoval.“

Roman hladil a líbal partnerovo tělo.

„Nachladíš se, něco ti chci říct. Už to vím delší dobu, ale nebyl jsem si pořád jistý. Byl jsem na přezkumu a mám Modrou, máš radost?“

„Skvělé, nikdo mi tě na dva roky nevezme.“

Je to trochu podvod, pomyslel si. Po zápalu plic by dostal zase jen odklad. Měl by poděkovat Zbyňkovi. Zároveň si uvědomil jejich zvláštní vztah. Bývalá láska, přátelství, porozumění.

To už se jejich nohy a ruce vzájemně propletly. Oba milovali dlouhé hrátky svých těl. Když byli jako srostlí, siamská dvojčata. Nakonec, když jejich vzrušení dospělo vrcholu, zvolili kolikrát dosti krkolomnou polohu.

„Myslím, tohle bylo spíš pro jogíny,“ vymaňoval se Standa z jejich spojení.

„Ale krásný, jako všechno s tebou.“

Probuzení bylo náhlé a poněkud nepříjemné. V noci bylo horko, tak Roman pootevřel okno. Teď se z venku ozývala hlasitá řeč a nějaké bouchání. Pod okny nic. Něco se děje před průčelím.

„Zamkni, prosím tě, musím se tam podívat. Přijdu na snídani. Pá.“

Jistě, pomyslel si Roman. Potěmkinovy vesnice. Z komunálního zahradnictví tam asi šest žen vysazovalo velké trsy červených chryzantém. Nejdřív ovšem musely vyndat macešky. Ty zřejmě nebyly moc revoluční.

„To je jak u blbých na dvoře,“ hlásil mu děda ve vrátnici, „ale holky mně daly těch macešek dvě tašky, budu mít na hroby. A kdyby přišel do rána mráz, tak mají po parádě. Říkaly, že po sobě uklidí.“

Šel si k paní Nele pro poštu.

„Co říďa? Už tady byl?“

„Dokonce dřív než já. Nechal vám tady poštu. Rozbolel ho zub a vyšiloval ze změny květinové úpravy. Co prý když to do rána zvadne, nebo zmrzne? Myslím, že ho dnes už neuvidíme. Kdyby se něco nepovedlo, bude mít výmluvu. Byl jste, Romane, na snídani? Tak jdeme, já si dám kávu.“

„Krásné ráno, paní Nelo a pane Romane. Pan vrchní vás zdraví,“ Jirka ztišil hlas, „a nedávejte si nic se šunkou. Je taková jako přešlá mrazem.“

Oba se museli smát.

„Příjemný klouček, nezapře svého učitele. Jen v klidu pojezte. Po kávě se budu muset s vámi podívat na panorama, ředitel má starost, aby nám, jak říká, něco neulítlo.“

Nahoře se střílelo ostošest. Boženka s Evičkou je provázeli spolu se strůjcem tohohle představení. Příjemný poručík jim řekl, že studuje dějiny vojenství. Jak všechno sháněl a doopravdy se všechno odehrálo jinak. Ten památný den k žádnému útoku na Zimní palác nedošlo a nebyli ani žádní padlí. Samozřejmě ve filmech, co byly natočeny, je to jinak. Rudé gardy palác vyrabovaly až později. To se ovšem říkat nesmí, ale historie, zvlášť vojenská, je prý celou snůškou polopravd i úplných nesmyslů.

„Tak něco takového hlavně neříkej zítra,“ smál se Roman. „Měl bys po kariéře i studiu.“

„Ale to vím, jenom Evča říkala, že jsi normální.“

„Tak dík, doufám, že televize bude mít co točit.“

„Letím, až bych se přerazila,“ udýchaná účetní se posadila na židli. „Volal ředitel, že zítra dojede autobus Rusů z nějakého kolchozu, někde z,“ vyndala papírek, „Petrovky u Omsku, na Sibiři, a nemohl se na vás dovolat.“

„No jenom ať přijedou, nic se neděje.“

„Zajistit vinárnu, budou tu na oběd.“

„To je snad starost Jednoty, ne naše, my je akorát provedeme tady tím lunaparkem.“

„No vždyť víte, všichni papaláši jsou vždycky v listopadu posraní. Kdyby něco nevyšlo, tak pryč od koryt. A to už se žádnýmu nechce.“

„Co se dá dělat, ředitel chce využít mé ruštiny jako minule. Kdyby volal, je všechno v pořádku, a jsem u Aurory.“

Potom se otočil k ostatním.

„Myslím, že trochu provětráme ředitelský fond. Dali jste si s tím práci, máte hotovo, zamknout, jdeme dolů, za chvíli je poledne.“

Samozřejmě, takovou nabídku nelze odmítnout. Všichni se přesunuli do restaurace. Vinárna se už předělávala pro zítřejší kolchozníky.

„Oni tenhle zájezd dostali za odměnu. Přiletěli do Prahy, jsou z různých míst a zítra je rozhodí po republice,“ přišel jim sdělit Standa. Jeho kolega, co měl odpolední směnu, už přebral od podnikového šoféra tři velké krabice praporků, mávátek, papírových girland a podobných, jak říkal, ptákovin. Uprosil Standu, aby ještě jednomu snad údržbáři z podniku pomohl zdobit. Zrovna je plno, jak bude prázdněji, pošle mu ještě Jirku.

Osazenstvo od Aurory se pěkně rozjelo. Něco objednali vojáci, něco děvčata a z fondu se zaplatí jídlo, káva, zákusky a nealko. Právě když se s nimi loučil Roman, uviděl Leoše.

„Pojď se mnou do vinárny nebo kavárny, pořád nevím, co to je. Standa tam rozvěšuje dekoraci, můžeš mu pomoct a popovídat si s ním.“

Chlapec měl ostře žlutý pletený rolák s páskem, světle modré seprané a potrhané rifle. Jako z módního časopisu. V rukou malý balíček, převázaný stužkou s červenými plody dřišťálu.

„Jejda, pomocníci. Údržbář od nás si vzpomněl na něco, co zapomněl, a je pryč.“

„Myslím, že jsem na tom podobně, taky musím. Ty máš, Leoši, volno? Tak díky za pomoc, později se stavím, kluci.“

Ať mají klid, můžou si při strkání vlaječek do váziček povídat. Trochu se musel usmát, strkání. Zašel se podívat ven. Potkal dva esenbáky v uniformách.

„Zrovna jsme vás chtěli hledat, soudruhu zástupče. Přišlo to shora. Soudruzi na okresním výboru strany mají nějaký pocit, že by se někdo mohl pokusit narušit naše oslavy. Tak tady budeme mít do půlnoci v okolí pomníku hlídku. Pak nás vystřídají. Jenom ať víte, proč tady jsme.“

„To jsme velmi rádi, no myslím, teď nic nehrozí, nabídneme vám aspoň kávu na zahřátí. Jinak v restauraci se můžete vystřídat na večeři a otevřeno je do půlnoci.“

Dole se domluvil s vrchním, ať to napíše na účet kulturáku. Dostali ještě s sebou chleby se salámem a okurkou. Zajel k sobě do kanceláře. Tak zítra. Sice to je jen významný den, není volno, ale většinou bude. Organizované. Závodní milice, Svaz přátel, Svazarm, Svazáci, Pionýři, okresní a městští funkcionáři, armáda. Kladení věnců jako při osvobození, nadšení pracující a zemědělci si vyslechnou projevy. Večer lampionový průvod. Na ten se skutečně těšily děti. Taky to nebyl výmysl dnešní, ale konaly se už za první republiky ve výročí vzniku státu a při oslavách narozenin Masaryka.

U nich se jen otevře nahoře výstava a prodej, večer dorazí Kozácký soubor, ale po vystoupení odjedou. A pak kolchozníci někde ze Sibiře. Určitě je bude provázet kulturákem, ředitel se svojí ruštinou by pohořel. Posvačí a poobědvají. Zřejmě i televizní štáb. Pátek klid. Jen celý měsíc další návštěvy, výstavy a prodeje. V sobotu estráda, ta je vyprodaná a od neděle sovětské filmy, soutěže, no prostě měsíc Ďábelství. To pojede samo pod dohledem učitele z jedenáctiletky. Vlastně dnes střední všeobecně vzdělávací školy, SVVŠ, ale většinou se používal ještě starý název.

Tak a konec, vypnout mozek z téhle patálie. Prohlížel si malý odznáček s datlíkem. Co kdyby si ho zítra připnul. Rozesmál se. Jaký dvojsmysl by v tom někdo viděl. Připomněly se mu krásné chvíle na chatě. Ach jo. Ozvalo se zaklepání a pak se užasle usmíval.

„To snad není možný, který vítr tě přivál, Zbyňku, a vidím, že ne samotného.“

Vedle jeho bývalého milence byl o něco starší hoch ve štruksovém dlouhém plášti. Černé, kratší zvlněné vlasy, hezký obličej s výraznými, skoro uhrančivými rysy. S úsměvem se dokonale změnil, podával Romanovi ruku.

„David, pocházíme ze Slovenska, ale od mala jsem tady. Trochu se pletu do baletu.“

„Určitě máte hlad a žízeň, jdeme dolů a zastavíme se za Standou.“

Když přišli do vinárny, byl tam i Jirka a právě končili.

„Bože, Leoši, ty děláš v Jednotě?“ smál se Zbyněk.

„Kdepak, jen Standovi pomáhám,“ trochu se červenal.

David si všechny prohlížel.

„Jsem snad v nebi, ne v kulturáku. Kde se takoví kluci berou?“ usmíval se.

Zbyněk ho představil. Všichni se přesunuli do restaurace.

„Dáme si večeři, to jsem měl mít volno. My snad tady i zestárneme a umřeme. Ani nevíme, že nějakej jinej svět existuje,“ stěžoval si, ovšem se smíchem, Standa.

„Jak s noclehem? Nebo budete spát u vás?“

„To víš, měl bych hned sbaleno jako David. Ono to stejně jednou tak dopadne. Musíme se po něčem podívat, nebo jsem myslel u tebe na zemi. Je tam jemnej koberec.“

„Jedna možnost tady je. Kdysi jsem říkal, že na nějaký koncert pozvu rodiče. Ředitel mi ukazoval garsonku vedle mne. Je sice plná krabic, ale je tam stejná dvojpostel jako u mě i s matracemi a dekou. Ale v provozu je jen záchod a malé umyvadlo. Jinak nic. Prý bych tam mohl přespat a rodiče nechat u sebe. Mrkneme se tam.“

„Máte klíče, pane Romane? Když tak skočím domů, táta má klíče ode všeho.“

„Mám, pokud jsem ho někam nezaložil.“

„Nám by nevadilo ani na zemi. Jednak finance a nerad bych dráždil otce. S mámou jsem domluvený, psali jsme si, má lístky na estrádu, snad nás tam taky propašuješ.“

„Jako bys to neznal, lístky budete mít. Leoši, co vaši?“

„Jo, ti chodí na cokoliv, mají svoje židle v orchestřišti, jen si je vyndají. Já se už domluvil s Jirkou na schodech.“

První se rozloučil Jirka a upaloval na internát. Pak Leoš, s tím, že kdyby něco, ať brnknou k nim.

„Projdeme do vinárny, tam bude klid, můžeme si popovídat. Co k pití, chlapci?“ Standa je směroval přes kuchyň.

Nechali svítit jen svícen na stole a odsunuli vázičku s vlaječkami. Bylo o čem povídat. Víno a jednohubky navodily příjemnou atmosféru.

„Chodil jsem do baletu od šesti let. Mě to bavilo, máma se v baletu shlídla, protože ho kdysi chtěla dělat, ale rodiče jí nic takového nepovolili. U nás to bylo stejné, otce sem sice přeložili, byl vývojář v Zetoru, nerad šel ze Slovenska, ale pak ho to chytlo a byl pořád v práci. Naštěstí. Sice věděl, že chodím do nějakých kroužků, ale kam nesledoval. Až když jsem se dostal na Taneční konzervatoř, to prasklo. Otec šílel. To se chodilo ještě na čtyři roky s maturitou. Teď rok přidali. Pak vojna v AUSu. Vrátil jsem se a dostal angažmá ve Státní opeře. Otec se mnou přestal mluvit. Pak mě nějakou neskutečnou náhodou viděl někde ve městě s klukem, se kterým jsem začal chodit. Líbali jsme se na lavičce v parku. Doma scéna. Odnesla to chudák máma. Teploušem jsem se stal kvůli baletu. Najednou jsem stál před dveřmi našeho, teď už cizího bytu. S holýma rukama. Nevěděl jsem co dělat. Rozhodl jsem se jet k tetě, se kterou jsme se sice nijak moc nestýkali, ale měla domek a byla asi rok vdova. Vyslechla mě, zavedla nahoru do podkroví. Řekla, že by malý byt stejně musela pronajmout, nebo by jí tam někoho přidělili. Tak jsem tam už na stálo. Máma mně pak nějaké věci jako oblečení a drobnosti přinesla. Občas si přijde popovídat a poplakat. Žádný veselý příběh. Ale přesto s dobrým koncem. Se Zbyňkem jsem se seznámili u Járy Páska. Snad nám život sudičky moc nepodělaly.“

„Já musím rok počkat. Jak by otec zjistil, že nejsem na škole, i když bych byl na jiné, vyrazil by mě taky z domu. A na přispění na podnájem bych neměl. Nemohl bych všechno nechat na Davidovi. Jsem na kolejích, ale občas skončíme u něj. A tetinka je zlatá. Vůbec ji nevadíme, jenom zneužívat její dobroty bych nechtěl.“

„Vidím, že jsme s Romanem o něco starší. Tak až nás ti naši mladíčci vykopou někam, můžeme to dát spolu dohromady. Já budu za pár let v důchodu.“

Všichni se smáli. Nahoře se šli nejprve Roman se Standou vysprchovat, vzali si polštář a deku a přesunuli se do vedlejšího pokoje.

„Ve skladišti jsem ještě nespal. Ještěže na postel někdo natáhnul prostěradlo, nebo co to je. Pozor bude na něm tuna prachu.“

Ale nebylo to tak hrozné.

„Říkali jsme si, že budu muset spát zase chvíli na ubytovně. Možná se vrátím a budu tam mít smetáky, hadry a kýbly. No je to skoro jako u tebe, tedy postel, jinak mi to připomíná skladiště pošty na nádraží, samý balík, víš co je v nich?“

„Nemám ponětí, tak co tvůj ctitel?“

„Leoš je úžasný kluk. Má podporu ve všem i doma. Jenže o takových věcech se s rodiči stydí mluvit. Nejdřív se ostýchal, ani se nedivím. Dal mi ten krásný obrázek, poděkoval jsem, řekl mu, že si potykáme, aby se nám líp vyprávělo. Je spíš okouzlený poznáním, že se mu líbí muži. Je v tom víc romantiky než sexu. Ale ten jistě přijde. Ženské mají u něj utrum. Jen mi připadá zaměřený na moc věcí, ale to snad přijde později. Chtěl by všechno vyzkoušet, dřevo, inkrustace, samorosty, vyřezávání, teď si dělá s otcem malou pec na keramiku. Má štěstí, rodiče ho ve všem podporují. A on si toho i váží. A ví, že my jsme spolu. Ne neboj, nešmíroval nás, i když má k dispozici od všeho klíče. Snad z tvého pokoje ne. Ale chodí naproti nám do provaziště. Pouští si tam draky. Prý nám je ukáže. Jsou to vlastně svítící japonské papírové figury, co se pohybují jako loutky na vodících drátcích. On hodně odkoukal od dědy Pala. Ten dělal někde v ateliérech a teď tady pomáhá v dílnách. Neboj, myslím, že je rozumný, jenom mne obdivuje. Jsem mu spíš inspirací. A chce nás pozvat k nim. No na tom nic zlého není. Když přišel Jirka, docela spolu u zdobení blbli. Myslím, že jsou přihřátí oba. Léty by byli k sobě. Leošovi znatelně chybí kamarád jeho věku. Tak jim to přejme.“

„Všechno je moc zamotané. Můj bývalý milenec leží v naší posteli a miluje se tam s krásným klukem.“

„Vždyť to bylo stejné, se mnou jsi se také miloval ve vaší bývalé posteli, postel za to nemůže. A tahle je zatím nemilovaná. Můžeme to napravit, nebo nechceš?“

„Bože nechtít! To víš, že chci. Jen jak se všechno v životě změní za necelý rok.“

„Ale změna je prý život.“

„Budeme na dnešek vzpomínat jako na lásku mezi krabicemi.“

Roman objímal svého milence a jako vždy si ho pevně tiskl k tělu. V čem je to jiné jak se Zbyňkem? David má krásné tělo. Jako všichni tanečníci. Není to zadarmo. Neskutečná dřina už od dětství. Ne, na to by neměl. Pak viděl světélka ve Standových očích od malé baterky. Neplápolala, jen zlatě svítila. Jak svatojánští broučci, malá zvířátka. Najednou se v něm všechno vzedmulo obrovským štěstím.

„Miluju tě, má lásko, miluju.“

V očích měl slzy. Totéž viděl i v tváři svého milence.

„Miluju tě, mé vysněné štěstí. Nic krásnějšího není než láska.“

Ranní klid byl je klidem před bouří. Zbyněk s Davidem se po snídani vydali na malou procházku městem. Budou se vyhýbat větším akcím, kde by mohli potkat otce. Zatím už někde na jiných památných místech probíhalo kladení věnců. Tady bude závěr. Po deváté přijel autobus s televizní technikou. Natahovaly se kabely. Za nimi autobus kolchozníků ze Sibiře, těch se ujal Roman. Směřovali do vinárny, kde měli připravené pohoštění. V jedenáct se zúčastní kladení věnců u Leninova pomníku. Pak prohlídka výstavy, zámku a města. To už s průvodcem, co s nimi přijel z Prahy, a ještě večeře.

Z komunálního zahradnictví přivezli věnce.

Kolchozníky vedl mladík v Romanových letech. Pohodář, stále s úsměvem.

„Jurij Nikolájevič, student Omskogo instituta.“

Jinak muži i ženy všichni přes padesát. Samozřejmě se spoustou vyznamenání, v takový slavnostní den in natura. Jenom jim metály zvonily jak na pastvě zvonce. Roman si se všemi potřásl rukou a pak symbolický přípitek vodkou. Talířky se šunkovými závitky s malou oblohou a banketky. Další přípitek, káva, čaj, zákusky. Pak se všichni odebrali ke kladení věnců. U pomníku čestná stráž, pionýři, svazáci, vojáci a lidové milice. Posádková hudba odehrála Internacionálu. Kladly se věnce. Okresní papaláši z města i strany, zástupci továren, družstva statku. Taky ruští kolchozníci. Zazněl pochod padlých revolucionářů. To bylo vždy vyvrcholení obřadu. Ještě obě hymny a televizní štáb se přesouval do poschodí na výstavu. Ruští soudruzi byli nadšeni a útok na Zimní palác si nechali pustit třikrát znovu.

Ředitel, který se všude proplétal, aby byl hodně vidět, byl samý úsměv a po celé prohlídce odjel do hotelu na náměstí, kde byla hostina pro stranickou smetánku. Kolchozníci byli nadšeni Leošovými samorosty a všechny skoupili. Jurij se ptal na další. No co, ať má Leoš radost. Nejdřív poslal Jirku, potom asi s pěti zájemci zašli ke správcovu bytu. Hoch se právě vrátil ve svazáckém. S otcem vynesli na dvůr stolek. Přinesl po domluvě s Romanem a Jurijem, co se dalo. Za chvilku došli na dvůr i ostatní a každý si chtěl něco odnést. Došlo i na vyřezávané obrázky s motivy všedních věcí jako taková zátiší s ovocem, zeleninou a kuchyňským nádobím. Když se platilo, Leoš myslel, že to bude přes výstavu nahoře. To ale nakupovali pro kolchoz. Tady si platí každý sám za to, co si vybral. Domluvili se a nakonec se platilo i rubly. Není problém si je vyměnit. Z vinárny vynesli stoly a židle na dvůr a obědvalo se tam.

Jurij neustále jen volal medlenno, porá, prišlo vrémja nětoropiťsja. Prostě, pomalu, čas a všichni byli velmi srdeční a milí. Zaskočil za nimi i Standa.

„Obyčejní lidé jsou všude dobří, nemohou za svoje vládce. Jirka s kolegou vidím, že to zvládají, aspoň si procvičí ruštinu. Myslím, že do města se jim moc nebude chtít.“

Kolchozníci přinesli drobné dárečky a vodku. Taky své fotoaparáty. Nakonec město si prohlédnou z autobusu, zámek projdou a přijedou na večeři. Do Gottwaldova, kde většinou takoví návštěvníci spávali, mohou jet až v noci. U oběda se objevil i Zbyněk s Davidem. Ta dvě jídla se tu ztratí. A dohodli se s Jurijem, ukážou jim město. Když odjeli, počítal Leoš svoji tržbu.

Přišel i s maminkou za Romanem.

„Prosím vás, to nemůže Leoš vzít, je to moc, a ještě víc je v rublech, aby s tím nebyl nějaký průšvih.“

„Jen to nechte, jak je. Leoš si pár korun zaslouží. Má s takovým koníčkem i velké náklady. Co se prodá nahoře, měl by tam ještě něco dát, to jde přes obchod, který z toho má vlastně bezpracný zisk. A tady, pár upomínek pro sovětské přátele, do toho nikdo šťouchat nebude. Ruble vám vyměním, toho se nebojte.“

Stoly a židle se přenesly zpět do vinárny. Roman byl nakonec rád, že se nemusel zúčastnit na proslovech. Večer lampionový průvod si organizuje město a školy. Zbývá jen kozácký soubor. Je samozřejmě vyprodáno. Lístky se prohnaly přes ROH, Svaz přátel a další organizace. Při cestě do kanceláře potkal ředitele. Byl nadšený.

„Tak to máme za sebou. Nezapomeň se dívat na zprávy. Redaktorka z televize přímo zářila. Rusové jsou také nadšení. Dokonce volali na hotel, že přijedou až v noci. Tady prý je to Malá Amerika. Tak se o ně postarej. Budou odměny pro všechny. Uvidíme se v sobotu na estrádě,“ trochu se zaškaredil. „Budu muset vyvést mou ženu. Není jak svobodnému.“

To už se zase usmíval.

Svobodnému? Co vlastně je? Zadaný? Čert to vem! Zajde za Standou. Restaurace byla plná lidí, kteří si nemohli dovolit na dnešní oslavy nejít. Na náměstí vyfukovalo a pak se všichni vrhli dát si v teple aspoň svařák. Spolu s grogem, podle vůně to bude dnešní nejčastější pití. Zamířil k jejich stolku. Paní Nela uďobávala z dortového řezu.

„Už jste potkal ředitele?“

„Jo, zářil a uvidíme ho v sobotu na estrádě s jeho paní.“

„Vy půjdete jistě s přáteli, viděla jsem pana Zbyňka.“

„Zastavil se podívat, už má nějakou malou roličku v divadle. Chtěl by na rok zkusit JAMU.“

„Chlapec má velký talent, doufám, že se mu bude dařit. Bohužel jeho otec nemá pro nic takového smysl. To bývá často. Ale je šikovný hoch, poradí si. Naopak obdivuji rodiče Leoše. Snaží se mu ve všem pomoci.“

„Mluvil jsem s jeho matkou. Říkala, jak si ho musela vyvzdorovat. Všichni chtěli, aby šla na potrat, že kluka neuživí. Půjdete večer na Kozáky?“

„Je to sice hezké, ale často v televizi a moc zpolitizované. Vy tady máte kolchozníky, zeptám se děvčat. Ovšem ti vaši jsou také kozáci, sibiřtí. Pochází kousek od Omsku. To bylo veliké město už za cara, posílal tam lidi do vyhnanství, několik let strávil v káznici i Dostojevskij. Jeho zážitky se promítly pak do mnoha jeho děl. Zápisky z mrtvého domu jsou přímo z té doby. Bóže, nebudu vás tady poučovat, promiňte. Dnes toho bylo moc, uvidíme se na estrádě.“

Večer se všichni sjeli. Kolchozníci šli na večeři. Byli nadšení ze Zbyňka a Davida. Jurij jim domluví za rok pozvání do Omsku. Je tam několik divadel, opera i balet. O své krajany neměli zájem. To prý nejsou žádní kozáci, ale jen obučennye moskviči. Po večeři jim staryje kazaky ukáží, jak se tančí kozáček v Kulundinskoj stěpi. Roman šel soubor aspoň přivítat. Naštěstí přijeli skoro pozdě a spěchali zase dál. Evička s Boženkou všechno vyřizovaly a taky se na vystoupení byly podívat. Komentovaly ho nic moc. Zato kolchozníci se pořádně rozjeli a opravdu staří kozáci jim předvedli, jak se tančí kazačok. Krok, vlastně tanec, s nimi držel David, ostatní jen zkoušeli. Byla to náramná legrace, posílená stakany vodky. Sešli se tam všichni jako u oběda, přišel Jirka a obsluhoval a docela dobře mu sekundoval Leoš. Standa jen chvílemi zaskočil a Roman si docela dobře popovídal s Jurijem. Velice ho překvapil svými názory. Nechápal, proč my všude mluvíme a píšeme, jak je Sovětský svaz naším vzorem, když je to zcela naopak. Pro ně jsme ta Malá Amerika. Ale všechno má svůj konec. Nastalo loučení, výměny adres, pozvání. Loučili se ještě u odjíždějícího autobusu. To zrovna končil i Standa. Jejich čtveřice se sešla nahoře u Romana. Uklízet se bude až zítra ráno.

„Tihle Rusi byli moc fajn. Do ničeho nepletli politiku a byli zcela v pohodě,“ pochvaloval David. „K nám už i na škole jezdili z Moskvy a z Petrohradu, ale ani jeden nebyl normální. Nafoukaní polobohové, sovětský balet je nejlepší na světě, vy pro to nemáte vlohy. Máme nejlepší školy. Jistě, ale jednak mají z čeho vybírat a šílený dril na učilištích bych tedy zažít nechtěl. A pak, jak je možnost, z toho sovětského ráje zmiznou. Odjedou někam na západ na angažmá a emigrují.“

„Tohle byli opravdoví normální zemědělci, co dělají rukama. Byli tady u nás navštívit jedno JZD a jsme prý nejmíň deset let před nimi. A přitom u nich je černozem jako na Ukrajině. Ale taky stepi, kde není jediný kámen ani strom. Po revoluci se tam dlouho držela Kolčakova armáda. V Omsku bylo plno kostelů, synagoga i mešity. Za války se všude vyráběly zbraně, po válce zažili i hladomor. Přežívali na rybách z Omu a Irtyše. Doufám, že se tam za rok podíváme. A nabídku má i Leoš a vy dva taky,“ obrátil se Zbyněk k Romanovi se Standou.

„Určitě, pokud bude pozvání, pojedeme. Je to úplně jiná část světa. Na západ nás nikoho nepustí, i když je to za humny. Bylo by skvělé jet ve čtyřech. No uvidíme. Vodka si žádá odpočinek.“

„Další noc na poště,“ smál se Standa, který nebyl až tak unavený vodkou.

„Ještě zítra, ale dnes ti usnu.“

„Nevadí, jen spinkej, taky jsem unavený. Ráno bude klid, jdu až na odpoledne.“

Když jeli ráno snídat, bylo dole plno malých dětí. Začal měsíc sovětských filmů. U míchaných vajíček jim Roman přiblížil dnešní film. Kamenný kvítek. Je to snad první ruský barevný film, navíc vzniklý většinou v ateliérech na Barrandově, v roce šestačtyřicátém. Klasická pohádka. Kdy dobro nakonec zvítězí nad zlem. Dopoledne budou dvě představení pro školy, jedno odpoledne a večer.

Venku bylo chladno a poletoval rozpouštějící se sníh. Přesto všichni vyrazili k jedné útulné, naprosto obyčejné hospodě. Byla vyhlášená zabijačkovými jídly. Dělali vlastní prejty, guláš a hlavně ovar, vařené koleno a pečené nožičky. Suroviny měli z jatek stejně jako ostatní, ale uměli dát všemu neskutečnou chuť. Nechali si na velký tác dát ovar, koleno a nožky. Tři druhy hořčice, kečup, cibule, křen. Chleba z malé vesnické pekárny. Tak to byla žranice, jak prohlásil David. Vraceli se po poledni. Standa i Roman do práce, zbylé zlákal Leoš do dílen, kde měl nový malý hrnčířský kruh. U hlíny se dá zažít spoustu legrace. Večer v restauraci. Standa si k nim na chvilku odskočil.

„Tento měsíc tady veliká návštěvnost nebude. Ne že by ruská jídla byla špatná, ale plno lidem to vadí už z principu. Máme sice i klasiku, ale i někteří kastrůlkáři si z toho ruského berou jen boršč. Ten prý není ruský, ale i polský, ukrajinský, moldavský a rumunský. Ale hlavně ho milují v NDR.“

„To máš pravdu, byli jsme tam pár dní s baletem, boršč a ajntopf měla každá putyka. Dederoni mají taky výborná kolena, grilovaná i vařená. A hodně dělají kuřata, tím se nic nezkazí. Kdysi prý každá hospoda měla něco, co druhý neměl. Teď jsou na všechno normy, ale i tak jsou velké rozdíly. To jsme dnes viděli.“

Zůstali dole v restauraci, ke konci už moc lidí nebylo, a mohli tak do svého hovoru zapojit i Standu. Zbyněk s Davidem si jejich pohostinství docela užívali, hlavně koupelny. Zatímco domácí měli lásku mezi krabicemi.

„Díval ses, Romi, co v těch krabicích je? A můžu to zkusit?“

Některé byly prázdné, jinde plechové části vzduchotechniky a různých zařízení.

„Hlavně že tady zůstala postel. Návštěv máme ohlášeno plno. Igor s Petrem, Walda se svojí kočenou, Pavel s kdoví kým. Asi navštívíme mé rodiče. A zjistím, kdy bude ještě letos chata. Teď tam mají jistě taky rudo. Po svátcích k tvojí mámě. Chtělo by to auto. Máš řidičák, Stando? Já mám, ale ani kolo.“

„Mám, byla možnost na učilišti, zkusíme Pavla, jeho známého v bazaru, prý je pod státním podnikem Klenoty. Konečně můžeme mu zavolat. I když bývá často mimo.“

„Zítra máme dohodnuto, že v osm zavřeme. Aby mohli všichni na estrádu. Ráno bude u vchodu upozornění, že provoz končí v devatenáct hodin, z technických důvodů.“

„Přijedou dopoledne, měli dotaz na sílu elektrické přípojky, u nás je všechno nové. No uvidíme.“

„Přes všechno špatné očekávání bylo pár dnů krásných. Jsem rád kvůli Zbyňkovi. Pořád jsem měl dojem, že jsem si tě ukradl. Já vím, váš vztah by na dálku nemohl fungovat, ale všechno snad dopadlo dobře.“

„Taky mám radost. David je jako ten Michelangelův, přejme jim to. Všichni jste moc hezcí, jenom já…“

„Jenom ty, nepodceňuj se. A nejde jenom o krásu. Ta nám všem s léty zvadne. V lásce musí být mnohem víc. To, co není na první pohled vidět. A vůbec, dost řečí, máme co dohánět.“

Roman ucítil rty a jazyk svého chlapce. Podebral si ho a přidal ruku, zatímco druhá jemně svírala jeho koule. Snažil se také přetočit a dopřát totéž svému milenci. Svět je tak krásný, když si dvě srdce rozumí.

Během dopoledne přijel autobus s vlekem. Enderácká hudební estráda. Sedm poměrně mladých zvukařů, osvětlovačů, prostě ti, kteří se starají o chod celé scény. Profíci každým coulem. S místními se domluvili během pěti minut. Pak se věci vynášely hned na svá místa a zapojovaly. Pochvalovali si, že je tady všechno od techniky nové a moderní. Účinkující přijedou odpoledne. Taky se někdy po třetí hodině objevil žlutý Barkas rovněž mladých umělců. Hned obsadili šatny. Večeři si nahlásili všichni na pátou hodinu. Kuře, zeleninový salát. Hned po produkci jedou dál. I technika se bude sklízet.

Bylo vyprodáno, čtveřice přátel měla protekční lístky a seděli s paní Nelou. Kus od nich ředitel s manželkou a někde byla i jeho přítelkyně. Roman poslal dva lístky Zbyňkově mamince. Taky se tady se synem setkala. Celé představení bylo trochu podobné naší Laterně magice. Využívalo se promítání filmového příběhu spolu s herci. Příběh lásky napříč staletími. Od Egypta po dnešek. Hned začátek všechny zaujal. Rozpálený písek, oáza a na pozadí pohybující se karavana k pyramidám. Řecko, Řím, středověké tržiště, potemnělé uličky Londýna, divadelní šatna. Mezi jednotlivými dobami bylo propojení s tehdejšími hudebními nástroji a zpěvem, tancem, baletem. V moderní době hudební klauni, imitátoři nástrojů i známých zpěváku. Plno světelných, filmových i zrcadlových efektů. Něco, co tady ještě nikdo neviděl. Taky byli odměněni dlouhým potleskem.

„Měla jsem trochu jiné představy, ale propojení zpěváků a herců s nafilmovanými záběry bylo skvělé. Je to spíš žánr pro mladé, někdy člověk nestačil všechno sledovat. Ale nelituji, že jsem šla,“ loučila se s nimi paní Nela.

Zbyněk přišel za nimi později. Zůstal ještě chvilku s mámou.

„Tak máme poslední večer, bylo tu s vámi fajn. David v neděli hraje, vlastně tančí. Dejte vědět, kdy bude chata. Ani se nám nechce věřit, že něco takového existuje. A přijeďte taky k nám. Jste tady zalezlí jak jezevci.“

Poslední noc mezi krabicemi, také společná. Standa se musí zase ukázat ve své nocležně. Bude nejlépe poohlédnout se po nějakém podnájmu, nebo ještě lépe nájmu. Ráno se rozloučili. Objetí a polibky. A na brzké shledání.

„Nějak je všechno najednou divné.“

„Co myslíš, Romane?“

„Polibek se Zbyňkem.“

„Políbili jsme se všichni, jako to dělají opravdoví přátelé, když se loučí nebo shledají. Na tom není nic divného.“

„Asi máš pravdu, promiň.“

„Už potřebujeme oba delší volno. Zkus se domluvit na leden s ředitelem. Já problém nemám, náhradní volno a dovolená. Na chatě bylo krásně, ale krátce. Myslím, že nám tenhle barák už leze na mozek.“

Standa šel do práce dolů, Roman sjel do své kanceláře. Dnes je tady všude nezvyklý klid. Bude se uklízet a připravovat velký sál na filmové promítání, které začne až odpoledne. Na výstavě je jen jeden z vojáků, co se stará o útok na Zimní palác pro pár návštěvníků. Všechno začne zase v pondělí.

Hned ráno zazvonil telefon, volal Pavel, za hodinku přijede, sehnal pro ně auto, pokud budou chtít. Přemýšlel, co si mohou dovolit. Poradí se se Standou. Jistě na nové by neměli, bony také nemají. Sjel dolů. Standa mu přinesl krásně opečený kabanos. Chvilku se radili, počkají na Pavla. Ten se také objevil a nebyl sám. Přišel s asi čtyřicetiletým hezkým mužem, moderně a dá se říct i draze oblečeným. Představil ho jako inženýra z Motokovu.

„Pojďte se nejdřív podívat, jen na vteřinku.“

Vedle zaparkované Pavlovy šestistovky stál tmavě vínový Spartak, čili Škoda čtyři sta čtyřicet pět. O chlup silnější než klasická čtyři sta čtyřicítka. Auto vypadalo, jako když sjede z výrobní linky. I uvnitř jako nové.

„A teď si o tom promluvíme u dobré kávy.“

„Auto je staré tři roky, ale téměř nejeté. Jindra je přímo u zdroje, tak si ho nechal trochu upravit.“

„Vytáhne sto dvacet,“ pokračoval majitel, „spotřeba sedm a půl, mlhovky, zesílené topení, vestavěné rádio, zapalovač, přípojka na kabelovou svítilnu, v podstatě není ani zajeté.“

„Problém je,“ to už se přidal Pavel, „Jindra se rozvádí, potřebuje auto rychle prodat, ale polooficiálně. Papírově velmi levně, ostatní dohodou, ale taky ne draho, hlavně rychle. Manželka se ho rozhodla oškubat, co to jen jde. Všechno je sepsané, vyřízené, jen právně potvrdit prodej a auto přihlásit. U prodeje jsou napsané nějaké závady a opotřebování, ale je to jen kvůli ceně. Nová stojí na pořadník třiatřicet tisíc. Tohle i se všemi doplňky patnáct, v bazaru jsou mnohem dražší. Na papír osm, sedm bokem. Nebudete litovat. Ručím za serióznost, ale podle vás.“

„Je k tomu spousta náhradních dílů navíc,“ dodal ještě inženýr. „Jsou ještě dva zájemci. Jde mi o čas. Všechno je připravené, jen zajet k notáři a auto přihlásit. Já jsem používal auto služební.“

„Poradíme se. Jen chvilku.“

Roman se Standou šli o kus dál.

„Pavel by nás v tom nepodvedl, bude to samozřejmě na tebe, Romane. Myslíš, jak s penězi, mám určitě deset, jak ty?“

„Taky tak, Pavel by nás mohl hodit do spořitelny. Na chvilku tě někdo zaskočí, ne?“

Všechno proběhlo během dne. K večeru přijel Roman s autem na dvůr kulturáku.

„Bóže, šéfe, to je vaše fáro? Takovou barvu jsem ještě neviděl.“

Kolem auta obíhal Malý Zdeňa.

„Je tady jedna garáž volná, je v ní jen bordel. Zítra ji vyklidíme, bude zima, ať máte auto v suchu.“

„Musím se zeptat ředitele.“

„Ale jo, ať to máte oficiální. Námitky mít nebude. Dyť jste tady ve dne, v noci.“

Standa končil až po půlnoci. Všude byl klid. Zašli se podívat na dvůr na svoje auto.

„Vypadá opravdu jak nové a je tady plno věcí navíc. Jen doufám, že všechno není nějaký podraz. Motokov naše auta vyváží do zahraničí.“

„Tak jistě si vybral a nechal udělat doplňky, to nebylo na pořadník a čekání. Takových případů, kdy se každý snaží při rozvodu toho druhého natáhnout, je plno. Jenom co slyším v restauraci. Ženské jsou vynalézavé.“

„Každý jsme dali polovinu, kdybychom se teoreticky rozešli, máme každý půl auta. To bychom ho rozřízli na půlky?“ smál se Roman. „A chtěl bys předek nebo zadek?“

„Dalo by se rozříznout i podélně a byly by z něj dvě motorky. Myslím, že jsme si nadělili krásného Ježíška. No, musím jít do mé špeluňky.“

„Musíš?“

„Jo a kam pojedeme na první jízdu?“

„Myslím, můžeme sjet k našim. Není to daleko. Hned jak budeš mít volno. Jen si píšeme. Budou rádi. I když to, že jsem teplej, berou jako proč zrovna já. Tak aspoň uvidí, že takových je víc. Neboj, oni tě budou brát dobře, jen nás budou litovat.“

„Mám volnou středu a ty?“

„To půjde, teď se nic neděje, ale je třináctého, no není pátek.“

„Jseš pověrčivý?“

„Asi ne, pošlu domů telegram.“

Ve středu vyjeli hodně brzo, aby je nikdo neviděl z místních. V sedm se zastavili v Otrokovicích na kávu v malém bistru. Přivezli jim zrovna zákusky. Dali si každý větrník a zabalit si nechali po čtyřech indiánky, rakvičky, ovocné řezy. Vezli obložené chlebíčky, falešné Cinzano, griotku a tokajské. Romanovi rodiče, čerství důchodci, je čekali. Bydleli v přízemí baťovských domků z červených cihel s malými zahrádkami. Všude ještě kvetly na záhonech chrysantémy a podzimní astry. Zaparkovali na plácku před garáží. Oba rodiče je přišli přivítat. Přivezli i fotografie z různých akcí. Příjemné dopoledne, v poledne kuřecí řízky a bramborový salát. Pak jim promítl Romanův otec pár filmů ze svých cest po horách a pamětihodnostech. Nakonec, když už je čekalo jen loučení, došlo i na obavy.

„My to vaše přátelství bereme, no co se dá dělat, jen máme strach. Lidé jsou zlí a druhým štěstí nepřejí, dávejte si pozor,“ obávala se maminka.

„Nikoho s tím nedráždit, myslím, že jste rozumní, tak ať vám všechno vyjde, chlapci,“ dodal smířlivě otec.

Po návratu vše běželo jako dřív, do Vánoc se nic nedělo. Chvíli budilo Romanovo auto obdiv. Jenže nebylo zahraniční ani nový typ, rychle si na něj místní zvykli. Navíc stálo většinou v garáži. V půli prosince vyjeli na chatu. Ohlásili předem dva nové členy Přátel a ochránců datlíka tříprstého. Kluky nabrali u nádraží, kam přijeli z Brna. Nezapomněli se zastavit u Waldy a odváželi si půjčeného Solženicyna. Sobota odpoledne. Sněhu málo, pět pod nulou. Topení skvělé. Cestou sníh přibýval. K chatě bylo prohrnuto a dobrých patnáct centimetrů. Taky nejméně minus deset. Vyndali baterku jako všichni, co stáli venku. V kotelně jí bude dobře. Pojedou v pondělí ráno. Hodí do Bystřice na nádraží Zbyňka s Davidem a domů pojedou s nimi Igor a Petr. Na chatě se místní seběhli a obdivovali jejich Jindřišku. Adam se smál.

„Podle čeho jste poznali, že vaše auto je samice?“

„Původní majitel byl Jindřich a pak je to Škoda.“

„Ale i Spartak, i když tenhle je lepší verze a ještě vylepšený.“

Nejvíc nadchli Homéra, tanečník a herec je skvělá kombinace.

„Konečně nám někdo poradí u tyče,“ radoval se Pekáč. „My jsme jen s Ádou samouci.“

Bylo vidět, že chlapci sem skvěle zapadnou. A oni sami byli v sedmém nebi z vidiny nastávajícího večera. Osazenstvo se malinko změnilo. Taky měli jen mini pokojíky a koupelny společné na chodbě. Tady ovšem žádný problém. Pozdravili se s pro ně novými tvářemi a šli obšťastnit staroušky.

„Zase mládí a zase krása. Za nás tak krásní kluci snad ani nebývali, viď, Odisi?“

„To je tím, můj milý, že jsme především viděli jen sebe. Určitě něčím přispějete?“

„Máme pantomimu, já nejsem ještě ani herec, jen amatér, David už je profík. Uvidíte, snad se vám budeme trošičku líbit.“

„Saša s Tomem přijedou až večer, dnes nám tady velí Adam.“

Ten se také objevil a svolával všechny do jídelny v restauraci.

„Dnes máme brambory zapečené ve smetaně a kopru a moře malých karbanátků. Masové, sýrové, kapustové, zelné, houbové. Salát z nakládané zeleniny a hub. Jo a polévka z drůbežích drůbků s nudlemi. Jdeme na to, bude pak bohatý program.“

Obsluhoval Igor s Petrem, ale jako i před tím po roznesení jídla taky pojedli. Kdo chtěl, dostal pivo. Káva a víno už bude v místnosti vedle s malým jevištěm. Adam odvedl Zbyňka s Davidem.

„Něco splácáme dohromady. Budete čubrnět.“

Teď teprve dorazil Zdeněk s Leou. Tentokrát tmavovláska v rudém krátkém kostýmku.

„Leoše bych nechtěl šatit, určitě má víc dámského oblečení než většina ženských. A žádné cetky, všechno zakázkově šité na míru, nebo z Tuzexu. Když jim to oběma vyhovuje, nic proti tomu, ale Leoš, to je fakt zlatokop.“

„My s Petrem jsme taky ujetí. S tím ťukáním a polibky. Ale myslím, že si tím prokazujeme vzájemnou lásku ale i obdiv a že si toho druhého vážíme. V civilním životě nic takového nejde. Tak jen když jsme mezi svými.“

„To máš pravdu. Někdy mám strašnou touhu políbit Romana, když přijde do restaurace na jídlo, ale nejde to. Musíme čekat až na večer. Jen pohlazení po ruce, když je s paní Nelou. Ta o nás ví a nevadí ji to.“

„Na druhou stranu si naší lásky víc vážíme, viď, Staníčku?“ Roman objal svého chlapce a políbil.