Kulturní dům aneb rok vlezdoprdelismu III.

Květen byl skutečným měsícem zasluhujícím si tak krásné jméno. Vůně šeříků, spjatá s jarem, osvobozením a novým životem po válce, kvetoucí sady, hrášková zeleň nových listů bříz a růžová jemnost sakur v alejích. Naproti Romanovým oknům svítily okrasné jablůňky, zatím jen malé stromky, karmínovými zkadeřenými střapečky. Paní Nela říkala, že už vloni měly pár drobných jablíček, která jsou výborná zavařená s jeřabinami. Taky přinesla na ochutnávku. Leoš se zastavil se svým dárkem.

„Přinesl jsem vám takový malý obrázek. Ještě to moc neumím. Je to ze zámecké zahrady.“

Vyndal z papíru předmět tak třicet na dvacet. Malá kolonáda, v popředí rybníček, labutě, na boku dvě ženy se slunečníkem. Vše vykládané z různých dřev.

„Přiznám se, trochu jsem to okopal z jedné miniatury ze zámecké obrazárny.“

Roman neměl slov. Uvědomoval si úžasnou práci, stovky malých různě zabarvených dřívek, ze kterých je složená celá kompozice.

„Nelíbí se vám?“

„Naopak, kde ses něco takového naučil?“

„Tady klukům v dílnách chodí pomáhat děda Palo. Ani nevím, jak se jmenuje. Bydlí tady u dcery, ale byl vším možným před válkou kolem filmu a divadla. Umí se dřevem, s papírem japonské origami, kreslí, maluje. Scéna se soustruhy, které vypadaly jako skutečné, z té sovětské voloviny, co se tady hrála, to dělal taky on. Všechno mě učí.“

„Máš talent, ale taky nadšení a velkou trpělivost. Je v tom spousta hodin.“

„To je, když jsem vyřezával panorama, máma mě zaháněla do postele. Ale já si vždycky na něco vzpomněl, vzal dlátko, baterku a drželo mě to až do rána. Pořád se bála, abych nezanedbával školu, když jsem měl známky v pohodě, tak mě nechala být. Až se naučím i s cínem a mosazí, zase vám něco přinesu. Taky chci zkusit hlínu. Obrázky z keramiky. Nebo gobelíny. Rozjet se na pár metrech. Techniku už bych zvládl. Zatím mě drží dřevo. S tátou jsme navozili kusy pařezů, teď jsou moderní samorosty. A taky krásní jsou čínští draci a hadi. Jen táta se mi směje, abych nechtěl strhat všechno a nezblbnul z toho. Prý neví, po kom jsem mé zájmy podědil. Naši mě mají rádi, i sourozence. Všude to tak není. To byste nevěřil, jaký peklo někteří spolužáci prožívají. Zákazy, tresty, bití. Mívají i hlad. Moc se pije. Promiňte, já tu kecám, určitě zdržuji.“

„Kdepak, klidně se kdykoliv zastav a moc díky za obrázek.“

Klučina má opravdu široký záběr zájmů, navíc z něj roste i budoucí krásný hoch. Pár let, no to už budu starý chlap, usmál se. Život utíká strašně rychle. Je obklopený hodně mladými. Aby najednou nezůstal sám. Zatrpklý starý mládenec, co nenávidí okolní svět.

Roman se Zbyňkem si zvykli na téměř každodenní milování a zatím si budoucí rozchod snažili nepřipomínat. Bude zřejmě v půli července. Ústní zkoušky proběhly dvacátého května. Koncem prvního červnového týdnu dostanou závěrečná a maturitní vysvědčení a Zbyněk pak odjede na čtrnáct dnů s rodiči na dovolenou.

Končil i maturoval s vyznamenáním. Od otce dostal drahé hodinky.

„Táta je spokojený, komentoval to, že bylo třeba mně blbiny z hlavy vytlouct. Teď budu čtrnáct dní na posledních prázdninách, těch školních. S mámou pojedeme do divadla v Ostravě, podíváme se v okolí po místních pamětihodnostech, docela se těším, jen ty mi budeš chybět. Pak ještě měsíc a rozloučení. Budu rád, že budeš mít za mne náhradu.“

„Náhrada to nebude. Ani ty jsi nebyl náhradou za Toníka. Byla to krásná léta, i když skončila. Stejně tak s tebou. Každá láska je jiná, o naší víme od začátku, jak skončí, ale s tím jsme ji i začínali. Díky, Zbyňku.“

Poslední večer před odjezdem jen seděli, drželi se za ruce a vyprávěli si o všem možném. Milování bylo zvláštní. Krásné jako vždy, jen trochu rozpačité. Nebylo ještě úplným loučením. Roman byl Zbyňka vyprovodit až na rampu.

Rozloučili se polibkem. Pak zamkl za svým milencem dveře. Dlouho tam stál. Najednou měl v hlavě prázdno. Nahoře si nalil plnou sklenici falešného Cinzana. Na jazyku rozpitvával všechny bylinné chutě. Převládaly nahořklé, natrpklé, jen se vzdálenou vzpomínkou rozkvetlých luk.

Ráno neměl chuť na snídani. V ledničce nic použitelného. Sjel dolů. Doufal, že Standa mu přinese jako vždy dobrou náladu. Místo něj servírka. Zrovna ta jediná protivná. Nebo lhostejná. Nic na ní nebylo, co by mohl kladně hodnotit.

Přinesla mu housky, máslo a sýr. Hned si vzpomněl na paní Nelu, když říkala, jak káva od Standy jí lépe chutná. Ta se také objevila, na tváři úsměv.

„Nevím, jaké vám popřát ráno. Něco se stalo?“

„Ne, prostě den blbec. Kávu si raději ani nedávejte, dnes není k pití.“

„Dnes tady nebude Standa?“ zeptal se nevrle servírky.

„Vyřizuje si něco na podniku, nevím, jestli přijde.“

S Romanem to trhlo. Na podniku? Proboha snad nechce odtud odejít. Ještě se nedokázal smířit s odchodem Zbyňka někdy za půldruhého měsíce, ale ztratit i příslib vztahu, co by mohl vzniknout? Jistě, nemá na něj žádné právo.

„Myslím, že přijde později, mluvila jsem s ním. Říkal, že si vezme dovolenou a pojede za maminkou, od Vánoc ji neviděl. Někam k polským hranicím, Nýdek myslím. Dávala jsem mu nějaké propagační materiály a fotografie.“

Roman se trochu zklidnil, jenže oba si vybrali stejnou dobu. To bude dnes den. Nerozptýlil ho ani Kilián s nabídkou TOČRu s Karlem Krautgartnerem a bigbandem Gustava Broma.

„Hele Romane, nemáš krámy? Nešílíš nadšením. Nebo ti někdo dal kopačky?“

„Prostě někdy se nevede. Samozřejmě díky.“

Seděl v kanceláři a prohlížel plán akcí. Potřebuje někam nacpat školení Svazarmu. Ale myšlenky se toulaly někde jinde.

Zastavil se u paní Nely. Skoro se skácel na židli. Bezmyšlenkovitě si přitáhl těžký popelník ze surového skla.

„Romane, vy kouříte? Nikdy jsem vás neviděla.“

„Ach ne, promiňte. Jen něco je špatně a nevím co. Už od rána.“

„No, je čas oběda, milý Romane. Máte rád uzený hovězí jazyk s okurkovou omáčkou?“

Sotva se posadili, uviděli Standu, usmál se na ně. Zhmotnit se najednou všechna tíha, co opouštěla Romana, propadli by se do sklepa.

„Krásný den. Mí nejmilejší hosté. Určitě si dáte jazyk.“

„Jistě, tak co dovolená?“ ptala se paní Nela.

„Za čtrnáct dnů na týden a nějaké náhradní volno, takže vlastně na dva. Jsem moc rád. Máma bude mít taky volno. Krystyn a Maryusz jsou fajn kluci. Ale bude se mi stýskat po vás.“

„Snad se nám vrátíš?“ Roman se dnes poprvé usmál.

„Moc rád.“

Po obědě ještě Roman pivo a paní Nela malou kávu. Když odcházeli nahoru, Roman se pozdržel.

„Prosím tě, jseš tady do zavíračky?“

„Dnes končím už v šest. Přejete si něco, pane Romane?“

„Chtěl bych tě poprosit, jak skončíš, vezmeš mi nahoru do bytu dvě večeře, něco podle tebe.“

„Jistě, můžete se spolehnout.“

„Moc, moc děkuji.“

Ještě dole u výtahu doběhl paní Nelu.

„Neříkal vám něco ředitel na to, že tady bude zkoušet pěvecký sbor?“

„Říkal, že se zkoušky měly domluvit už dávno, a chválil vás.“

„Tak to jsem si oddechl. Sbormistr a půl děcek je z konzervatoře a prý si s tamějším ředitelem moc nesedli.“

„Neseděli je slabé slovo. Náš soudruh ředitel měl na krajském výboru strany na starosti kulturu. Konzervatoř považoval za nástroj buržoazní dekadence. Nejraději by ji zrušil. Tohle místo pak dostal spíš z pomsty. Proto jsem tady já, nakonec i vy. Tady ho nic nebaví a jen se zviditelňuje, když sem přijede někdo z nadřízených. Vždyť víte, je jen straník, o chodu kulturáku a o kultuře neví nic. Nechtěla jsem se vás dotknout, jste také straník.“

„Ale jen papírový jako většina. Tady se naše organizace sešla jen jednou. Ředitel se nechal omluvit. Ostatní se významně dívali na hodinky. Za deset minut byl klid. Zápis, úkoly, splněno ve všech kolonkách. Nevím, jestli takové pakárně může někdo věřit. Dnes skuteční komunisté žijí jen na západě, kde manifestují a chodí s hesly. Tady jsou všichni podle větru a ten vane od východu. Tak válenky, rubášku a ušanku s rudou hvězdou. No zítra máme zcela mrtvý den. Hraje jen kino. Od Mezinárodního dne dětí je klid.“

Mimochodem, ten dětský den byl krásný. Závody, Benátská noc na velkém pontonu na řece. Na závody ho pozvali správcovi a jejich kluci. Opékaly se špekáčky, pro starší klobásy a pivo. A neskutečné množství zmrzliny. Taky první, jak se tady říkalo, střešně. Nažloutlé s červeným líčkem. Maminka kluků měla strach. Kombinace třešně, zmrzlina a limonáda hrozila nehodou. Ale Michal s Rudolfem měli gatě z plechu. Žádný problém. Leoš si dal klobásu a pivo. Všechno u vody fotila Boženka s Evou. Byla to částečně i jejich akce. Na Benátskou noc nešel. Tam měli namířeno Zbyňkovi rodiče. Krásná noc se dá prožít v jeho malém bytě.

Ve své kanceláři si prohlížel červen. Ten ještě byl dost plný. Pak přijdou prázdniny, dovolené. Okurková sezóna. Zase pociťoval ranní náladu. Nakonec se vydal na obhlídku dílen. Právě tam vznikalo mraveniště. Na rozloučení před prázdninami budou místní ochotníci hrát několik představení pro školky a školy. To bude taky Zbyňkovo rozloučení se zdejším divadlem. Na dvoře si sedl chvilku na lavičku. Musí si koupit kolo a občas někam vyrazit, jinak dostane ponorkovou nemoc. Je vlastně jediným vězněm v tomhle stavení. Každý někam odchází a spěchá. Nakonec na lavičce stiskl oko. Probudil ho pokřik správcových dětí, Michala a Rudy. Zvedl se a vyjel k sobě. Trochu v kuchyňce uklidil. Včera si přinesl omamně vonící pustoryl, neboli falešný jasmín. Šel se opláchnout. Vzal si volné krátké kalhoty a bílé tričko. Po šesté přivezl Standa na vozíčku večeři. Grilované kuřecí stehno se salátem z pečených brambor a zeleniny. Vše na salátových listech.

„Hledal jsem vás, nikdo nevěděl, kde jste. Vzal jsem dvě vychlazené lahvové Plzně, ale hned přivezu, co budete chtít. Mohu dát talíře na stůl?“

„Jistě a přijmi u mě místo, ta večeře je pro nás.“

„Myslel jsem…“

„Mám moc špatný den, jen bych si chtěl s tebou popovídat o životě, nic jiného, věř mi a prosím tě.“

„Možná o tvém, můj život není nic k vyprávění.“

„Každý je jedinečný, tak zatím dobrou chuť.“

Roman pak vyprávěl o sobě, škole, vojně i krásném vztahu, co po pěti letech skončil. O krátké lásce se Zbyňkem, která za pár dnů rovněž skončí, i o svém vztahu k němu.

„Poslední dobou se v sobě nevyznám. Nikdy jsem si nemyslel, že mě něco jako ty a Zbyněk potká. Jeho mám rád, ale vím, že nemáme žádnou budoucnost. Taky s tím velké problémy nemá. Já ano. Když se se mnou rozešel Toník, hledal jsem chyby i u sebe. V čem jsem zklamal já, když si našel jiného. Když se rozpadne vztah, každý má nějakou vinu. Asi jsem neměl všechno nechat dojít tak daleko, když jsem věděl, že láska se Zbyňkem nemá do budoucna šanci. Přitom s tebou to bude možná stejné. Nebudeš mně věřit a možná už o mě nebudeš stát.“

„To můžu říct stejně. Možná bude lepší říct ti moje prokletí, které mě vždycky dostihlo. Lidé jsou zlí a někdo se postará, jak druhému zničit štěstí.“

„Jistě, to známe každý.“

„Žili jsme v malém městě. Máma byla zaměstnaná v hotelu, tehdy ještě i babička. Často mě brávaly do práce. Nebyl jsem zvyklý na jiné děti. Poslední rok před školou mě daly do školky. Pro mě to bylo dobrodružství a chodil jsem tam rád. Najednou, někdy těsně před koncem, mně několik dětí začalo nadávat. Že jsem německá svině a můj otec byl esesák.

Já jen věděl z domu, že táta zahynul za války. Nikdo si se mnou nechtěl hrát, nemluvili na mě, pak mě i dva kluci, co byli dřív kamarádi, zmlátili. Svěřil jsem se babičce. I s mámou usoudily, že se raději odstěhujeme. Do školy jsem už nastupoval v jiném místě. První třída přešla v klidu. Že táta zemřel za války, nebylo nic zvláštního. V mnoha rodinách byly podobné tragédie. Chodili jsme si hrát k betonovému bunkru, co vznikl těsně před válkou. Vždycky byl problém, nikdo v naší hře nechtěl představovat Němce. Muselo se losovat. Pak někdo řekl, ty losovat nemusíš, ty jsi Němec a tvůj otec byl fašista. A tvoje matka byla esesácká děvka. Všechno se mi připomnělo, utekl jsem a další dva dny nešel do školy. Místo toho jsem se skrýval na hřbitově. Druhý den mě hrobník zavedl za mámou. To už babička ležela a za pár dnů zemřela. Měl jsem pocit, že za všechno můžu já. I za její smrt. Dostal jsem horečku. Nechtěl jsem se už do školy vrátit. Naštěstí servírek byl všude nedostatek, tak jsme se znovu stěhovali. Uzavřel jsem se do sebe, s nikým nechtěl kamarádit, pořád mě strašily události z dřívějška. Ještě jsme se stěhovali dvakrát. Vždycky nás minulost někde dohnala. Šel jsem do učiliště a ke všemu zjistil, že se mně nelíbí holky, ale kluci. A řečí kolem buzerantů jsem si vyslechl plno. Další obava, aby mou orientaci někdo nezjistil. Pak měla nějaký problém máma a zase stěhování do místa, kde bych mohl učiliště dokončit. Navíc, tohle bylo s maturitou. Musel jsem dělat rozdílové zkoušky. Sem zatím řeči nedorazily. Já se mámě svěřil, že jsem teplej. A ona mi vyprávěla, jak všechno okolo mě vzniklo. Byla servírkou ve velkém hotelu, který zabrala jako ubytovnu jednotka SS. Dřív to byli většinou dobrovolníci, ale ke konci po velkých ztrátách je doplňovali i branci. Vím, pro mámu bylo její vyprávění velice ponižující, ale chtěla, abych poznal pravdu, ne co si nenávistní lidé k tomu přidali. Vojáci se v hotelu i stravovali a večer tam někdo hrával na klavír. Hodně se pilo a někdy jim dováželi německé prostitutky. Mezi novými branci byl i student archeologie z Drážďan. Odmítal jít s prostitutkou, zřejmě ještě s nikým nebyl. Jak byli všichni opilí, přitáhli k němu mámu. Když se mu nelíbí Němky, tak ať ho zaučí Češka a mámě pohrozili zastřelením. Museli se oba vysvléct a pak je každý večer zavřeli do pokoje a občas se chodili dívat a přesvědčovat se, jestli byli spolu. Bylo to hrozné pro oba. Po čtrnácti dnech si vytvořili zvláštní vztah a měli se prý rádi.“

Standa vyndal malou zahnědlou fotografii. Hezký chlapec, jemná tvář, husté obočí, dlouhé řasy. Zřejmě hnědé, i když tady jen krátké, vlasy. Na druhé straně byl podpis Stanislaus Zyma.

„Prý se mu podobám. To neumím posoudit, ale mámě věřím. Řekli si, že se po válce vyhledají. Po měsíci je odsunuli rovnou na ruskou frontu. Máma, jak všechno skončilo, se snažila o kontakt. Každý někoho hledal. Po roce jí přišlo, že muž toho jména údajně padl někde v Rusku a nikdo z jeho rodiny nepřežil bombardování Drážďan. Patřil k Lužickým Srbům. Máma se z toho nebyla schopná vzpamatovat, zvlášť když se začalo říkat, že esesákům dělala děvku. I přes stěhování se časem vždycky někdo našel, kdo si k tomu ještě něco přidal. Když jsme přišli sem, seznámila se s Tadeušem, Polákem, co je vedoucím na chatě v Nýdku. Jeho žena tragicky zahynula, zůstali mu kluci, co začali chodit do školy. Máma mu všechno řekla i o mně. Nemá s tím žádný problém. Doufám, že bude s ním a kluky šťastná.“

„Musí být velice statečná a skvělá. Hodně smutný příběh. O hrůze války a o nenávisti v lidech. I ty sis zažil peklo místo hezkého dětství. Zasloužil by sis někoho lepšího než já. Víš, jak jsme se prvně srazili u upadlého příboru, myslel jsem samozřejmě na postel. A to už jsem měl jistého Zbyňka. Omlouvám se ti.“

„Teď už na postel nemyslíš?“ Standa se trochu usmál.

„Myslím, ale i na víc, budeš-li chtít. Na všechno, co nemůžeme. Můžu tě jen prosit.“

„Nemusíš, já neměl žádnou překážku. Chci tě od našeho prvního seznámení. Jen jsem si říkal, že se ze smůly nikdy nedostanu, když jsem viděl Zbyňka. Prosím, počkej, až budeš volný, je to jen pár dnů, které bych mu nechtěl brát. Myslím, že i pro něj to nebude lehké. Počkáš?“

„Musím, děkuji ti za dnešní večer, příští snad bude už jen náš.“

Raději se rozloučili. Snadno by podlehli svým citům. Roman toho nechtěl zneužít, když viděl, že Standa chce jejich lásku začít jako čistý list. Ještě dlouho seděl u kuchyňského stolku. Na protější židli stále viděl chlapce a slyšel jeho hlas. Když se podíval směrem do pokoje, byl připomínkou všech milování se Zbyňkem. Zbyla dnes jen samota a lítost. Ještě několik dnů. Věřil, že jeho dosavadní milenec nezůstane dlouho sám. Určitě se se vším vyrovná lépe než on. Cítil se najednou unavený. Jasmín prý voní hříchem. Šel si rozestlat. Pak pootevřel dveře na chodbu. Všude byl nezvyklý klid. Jen jako by cítil dech celé stavby. Spíš šepot. Zbloudilá slova z monologů i dialogů nedávno zaznělých. Vzájemně se hledající jako věční milenci.

Musí konečně udělat pořádný nákup. Už ho odkládá několik dnů. Snídaně v restauraci jsou na jedno brdo. Jediné plus hemenexu, vaječiny, sýru a rohlíků s máslem je obsluhující Standa. Vzal dvě síťovky a vyrazil do blízké samoobsluhy. Nakoukl k paní Nele.

„Skočím si jen naproti nakoupit, kdyby něco.“

„Jen v klidu, Romane, ředitel je na výboře. Už ani neříká na jakém a dnes se nic závažného neděje. Až přijdete, zajdeme si na kávu.“

Samoobsluha byla jednou z větších, což se ovšem nijak neprojevovalo na zboží. Regály plné, ale výběr mizerný. Byl ubezpečen, že co nevidět dostanou nové zboží. Čtvrtku másla za desetikorunu, o dvě méně za kostkový cukr, taky čaj, sirup, prý lesní směs, sýr, paštiku, čínu, která je výborná po studenu, několik sardinek, klobásu s fazolemi a podpultové frankfurtské párky. V uzeninách si koupil točený kabanos a půl kila škvarků. Pět krabiček ledových kaštanů pak v cukrovinkách. Podělí svá děvčata a něco na mls. Po čtyřech korunách, nekup to. Zákusky nevypadaly nejčerstvěji, chlebíčky přímo varovaly nazelenalou šunkou a vybledlou majonézou. Jsou sice o něco levnější, ale v jejich restauraci rozhodně lepší. Těšil se hlavně na škvarky. Ohřeje si je na pánvičce.

Boženka a Evička byly nadšené z kaštanů a paní Nela se smála.

„Víte, že je mám docela ráda? Zastavte se, pan Rudolf mě lákal na kávu.“

„On tam není Standa?“

„Je, nebojte, ptal se po vás.“

Nesmí tak okatě dávat svůj zájem o Standu najevo. Paní Nela ho snad nijak neshodí.

„Víte, Romane, denní posezení u kávy je jednou z mých mála radostí. Tady mám pocit určité lidské sounáležitosti. Někam patřím. Jistě, trochu jednoduché, možná i směšné. Když je člověk sám v mém věku, raduje se kolikrát i z bezvýznamných maličkostí. Bydlím ve velkém, starém domě v miniaturním bytě a téměř ve sklepě. Okno vede do výklenku, tak ze dvora vidím jen vrata garáží. Slunce mi tam svítí jen navečer a to jen v létě. Paradoxně nejtepleji mám v zimě, protože mi u stropu vede hlavní rozvod topení. Svůj radiátor ani nezapínám. Jsem ráda za tuto práci. Nedovedu si představit, že bych byla celý den doma. Asi až mě odsud vyhodíte, budu si hledat bydlení někde na venkově.“

„Paní Nelo, nikdo vás odtud nevyhodí, určitě pokud tady budu já. Jste dobrou duší kulturáku.“

„Jen abych nebyla jeho fantomem.“

„Tím jsem spíš já, celý svět se mi scvrknul na těchto pár stěn. Musím si pořídit kolo a vyjet po okolí, než dostanu ponorkovou nemoc.“

„Staníku, jako vždycky.“

„Přivezli nám střechy polévané čokoládou a koňakové špičky.“

„Co myslíte, Romane, necháme se přemluvit?“

„To ale bude konec, dnes už žádné sladké.“

„Vždyť jste oba štíhlí, špička je malá a střecha je samý vzduch a trochu čokoládové polevy.“

Evička s Boženkou připravovaly výstavku výkresů na konec školního roku. Od mateřských škol až po vyšší i učiliště. S obrázky z konzervatoře se zastavil sbormistr Vašek.

„Máme tam dva velice nadané chlapce. Nevím, jestli by neměli spíš volit malbu než hudbu. Tohle je pro výstavu.“

Většinou pohledy do tříd s žáky a nástroji, taky náměstí, zámek.

„Jen jsem vám vzal ukázat, no tohle vystavit nemůžeme. Jsou vlastně ještě děti a je to pro děti.“

Rozložil před Romanem pár kreseb. Dívčí akty. Krásná těla, ještě malá a pevná ňadra. A pak totéž, jen chlapci. Dvě kresby měly stejné téma i stejné modely, přesto bylo vidět, že každý je jiný. Objímající se a líbající milenci.

„Kluci se vzájemně nakreslili, pokud vás to nepohoršuje.“

„Krása mně rozhodně nijak nevadí, i když chápu, že tohle se rozhodně vystavit nedá v dnešní době. Skvělé s úžasnými detaily. A pokud vás zajímá, jestli jsem také takový, tak ano. Jen bych byl nerad, aby se něco takového rozkřiklo. Doba tomu není příznivá, stejně jako spoustě jiných věcí.“

„Jen jsem, pokud to bude možné, vás, a máte-li někoho, chtěl pozvat na chatu, kam jezdí pár podobných přátel. Není to nějaký společný sex, jen vyprávění, hudba, divadlo, tanec. Prostě spřízněné duše. Jinak je to běžná turistická chata.“

„Díky, zatím moc času není, ale jistě to rádi v budoucnu využijeme.“

Vidina krásných mladých těl ho docela vzrušila. Zbyněk ještě nepřijel. Standa sice zatím neodjel, ale řekli si jak dál. Zvláštní, oba budou ve stejném kraji, jen kousek mezi sebou. Možná by nebylo špatné mít pár přátel i mezi teplými. Výkresy zanesl do jedné z kluboven. Holky byly nadšené.

„Ten hráč na saxofon, podívejte ty ruce!“

Roman se musel usmát, co by asi říkaly na líbající se kluky už s poněkud zvedajícími se péry.

Před odjezdem k mamince přišel Standa.

„Promiň, mám k tobě prosbu a přání. Jen se bojím, že ti, co chci, bude vadit. Mohl bys mi dát tvoji fotografii?“

„Ani nevím, jestli nějakou mám, ale máme tady všechno. Většinou fotografují holky. A můžu se zeptat k čemu?“

„Máma vždycky píše, jestli někoho mám, moc mi to přeje, abych byl taky šťastný. Já vím, byl by to podvod, ale snad se má touha naplní. Pojedu tam zřejmě až po Vánocích. Letos budu mít službu, když jsem měl loni volno. Nezlobíš se?“

„Nezlobím, snad nám to pak vyjde, tak to žádná lež není, když si oba přejeme totéž. To mohu udělat sám, máme tady malý ateliér a nový Nikon. Můžu nás nafotit spolu, když to udělá tvé mamince radost. A nám snad taky.“

Zašli do fotoateliéru. Pár snímků Roman hned vyvolal. Ještě mu dal fotografie restaurace a různých míst kulturního domu. Od paní Nely dostal plno jiných z různých akcí. Něco také i s podpisy nasbíral od herců, hudebníků a zpěváků. Když pak Standa ráno odjížděl do Ostravy, kde přestoupí na Bystřici, byl velice rád, děkoval Romanovi a dal mu v kanceláři, kde byli chvilku sami, pusu.

Vrátil se Zbyněk a vrhl se do uklízení. Pochvaloval si dovolenou. Jezdil po okolí s mámou a pár dalšími lidmi, otec věčně hrál šachy, kulečník a opaloval se. Ptal se po Standovi.

„Vidíš, všechno se vyřešilo, až se vrátí, budu pomalu balit. Nedá se nic dělat. A zjistil jsem ti, co by stála modrá pro něj. Dvacet tisíc.“

„No, to je můj celoroční plat i s odměnami. Nevím, jestli dám tolik dohromady, a taky se bojím, co když z toho bude nějaký průser?“

„Nikdy nebyl. A protože je to pro kamaráda, tak zaplatíš jen deset. To je pro další u toho. Není tam u komise sám. To už jde, ne? Nikde nebude figurovat tvé jméno. Doktor ani nebude vědět, kdo dal peníze. On to udělá zadara. Prostě pro kamaráda svého syna.“

„Vždyť se ani neznají.“

„Tím líp, taky bude dobrý mu nic o tom neříkat. Mohl by se ti cítit moc zavázaný. To určitě nechceš. Ale peníze bys musel dát dohromady teď. Na podzim bude přezkum a je to.“

„Doufám, že to vyjde. Abych nakonec nebyl bez peněz i bez Standy.“

„Ztratil jsi už někdy něco?“

„To jsem možná řekl blbě, rozhodně peněz nebudu litovat. A díky že, něco takového děláš pro mě, když…“

„Já tě mám taky rád, nebude mně lhostejné opustit tě, chci, abychom zůstali přátelé. Moc si přeju, aby vám všechno vyšlo.“

Opět se vrátilo jejich milování. Jen Roman, když Zbyněk odešel, byl rozpolcený. Co když jim láska se Standou nevyjde?

Právě ta tělesná. Vždyť je to, jako když se kdysi lidé brali a nevěděli o sobě nic. Pak byli celý život nešťastní. Jistě, jim žádný chomout nehrozí. I když tady by měli k denním setkáním obrovskou příležitost. Od Standy přišla všem pohlednice. Romanovi dopis. Psal, jak je máma ráda, že i on našel kousek štěstí. A připsané pozvání v zimě na návštěvu.

Konečně den, kdy se měl Standa vrátit. Slíbil, že se hned zastaví, někdy odpoledne. Roman měl jednání za ředitele. Ještě plno úprav nebylo hotovo. Začal se propadat kus dlážděného chodníku, tekly dva odpadní spoje ve sklepě. Prostě šlendrián a zmetky jako všude. Materiál je nekvalitní, nebo vůbec není, moc se spěchalo, zase jen plno výmluv a slibů. Všechno se zástupci firem procházel. Hlavně chodník předláždí komunál. Ještě by mohl vzniknout úraz. V podstatě se všechno vyřešilo s různými náhradami. Tyhle akce neměl rád a docela chápal, že se jim ředitel vyhýbal. Nebylo o co stát. Těšil se na pořádnou kávu a nějaký chlebíček. Zašel hned k paní Nele.

„Byl to dnes blázinec. Už jste byla, paní Nelo, dole na kávě?“

„Taky jsme tu měly s holkami nějaké nesrovnalosti. Z výstavky ve druhém kině se nám některé věci nevrátily. Ráda na kávu s vámi zajdu. Jen další nepříjemnost. Standa se sice vrátil, měl horečku, tak šel hned k našemu doktorovi a ten ho poslal do nemocnice s podezřením na těžký zápal plic. Naštěstí sem vůbec nešel, ani kde bydlí. Prý je to silně infekční, volali nám z nemocnice. Má čtyřicítky horečky. Za ním se pochopitelně nemůže. Jen měli obavy, jestli se tu s někým nesetkal. Musel by do karantény. Je to prý velice vážné.“

„Měl jsem nějaké tušení, že dnešní den bude na nic.“

„Co naplat, pojďte na kávu. Možná bude víc vědět Rudolf. Volali i k nim na podnik.“

Roman si vzpomněl, jak když ještě chodil na základku, dostala zápal plic polovina školy. Tři týdny se nechodilo na vyučování a dva spolužáci na zápal plic zemřeli. Těžký a infekční. No, snad dnes už není tak nebezpečný. Musí za Vaškem z konzervatoře. Jeho přítel je přece doktor v nemocnici. Zatím sjeli do restaurace. Vrchní pan Rudolf toho také moc nevěděl. Jen že jim pošlou na výpomoc učně. Léčba a rekonvalescence prý bude víc jak dva měsíce. Dnes jim káva moc nechutnala.

„Víte, Romane, Standa je takové mé sluníčko. Nikdy není k hostům zamračený, nepřívětivý, chová se přesně tak, jak si člověk přestavuje ideálního číšníka. A to měl začít teď už jako vrchní. Pan Rudolf, i když na to nevypadá, se chystá do důchodu, tak bude přesluhovat. Těšil se na zahrádku, co má doma. Zkusíme se zeptat přes doktory z nemocnice. Já znám dobře primářku z očního.“

„Přítel sbormistra Vaška z konzervatoře je také v nemocnici. Doufám, že se z toho dostane co nejdřív.“

Roman se vypravil na konzervatoř. Tam už Vašek nebyl, ale dali mu adresu. Ulice s krásným jménem Heřmánková byla celá tvořená starými vilkami s velkými stromy přilehlých zahrad. Přišla otevřít paní v lehkých letních šatech a zástěře. Prošedivělé vlasy, vlídný úsměv.

„Hledáte Vaška? Pojďte dál, sedíme venku u ohníčku.“

Prošli kolem domku. U altánku porostlého růžemi, které krásně voněly, byly lavičky, naproti malé ohniště. Nad svítícími uhlíky se na čtyřzubé vidlici opékalo ražničí. Tři muži vstali, aby se s ním přivítali. Vašek ho představoval svému otci v modrých kraťasech a tílku, mamince, která ho přivedla, a pak svému příteli, kterého už letmo zahlédl na koncertu Vlacha. Stejná výška a stejné brýle jim dodávaly spíš sourozenecký vzhled. Doktor Klement Škvařil.

„Jistě si s námi dáte trošku ražničího, Klement má narozeniny. Co vás přivádí?“

Roman řekl, co věděl, a prosil o nějakou zprávu o Standově stavu.

„Samozřejmě, nejsem sice na plicním, ale hned zítra vám všechno zjistím a zavolám vám. Návštěvy tam možné nejsou. Ale pokud mu bude lépe, plicní je v přízemí a je tam veranda, odkud se dá vidět do pokojů. Jak to půjde, dám vám vědět a zavedu vás tam. Budu rád, když se chvíli zdržíte, pokud nespěcháte.“

„Spěchat není kam, když je Standa v nemocnici, jen doufám, že se brzy uzdraví.“

Vašek přinesl sklenice a nalil víno.

„Z Mutěnic. Pokud vám nebude vadit, jsme asi podobně staří a stejné krve, tak si dovolím požádat o tykání. Je to upřímnější.“

„Jistě, budu rád. Já tady moc přátel nemám. Jsem od rána do večera v práci.“

Vaškovi rodiče mezi tím přinesli talířky, chleba, sladkokyselé okurky, hořčici a ostrý domácí kečup. Krásný večer kalila jen obava o Standovo zdraví. Zbyněk odjel ještě na dva dny s rodiči. Roman se zdržel, a když se vracel, byla už všude tma. Šel malými dveřmi u rampy. Vyjel nahoru, napustil si vanu jen vlažnou vodou. Stál před zrcadlem. Prohlížel si vlastní tělo. Připadalo mu najednou cizí, jako by ho neznal. Není žádný Narcis, ale přesto si uvědomoval, jak za pár let už ztratí to, co se dá ještě nazvat mládím. Ruce objely kolem bradavek k nepříliš husté houštince na prsou, která pokračovala pramínkem chloupků k pupíku a pak se rozrůstala do úhledného trojúhelníku. Nikdy si dolní partie nijak neupravoval holením nebo stříháním. Vybavila se mu kresba kluků z konzervatoře, ale nijak ho nevzrušila. Zbyněk tady není a Standu si může jen představovat. Zatím je plný obav. Ponořil se do trošku chladící vody. Vynořila se vzpomínka na Toníka. Jen byla obestřená mlhou minulých let. Nemůže si stěžovat. I když teď je tady zoufalé prázdno.

Dopoledne čekal na telefon. Volal kde kdo. Nakonec se dočkal. Klement sděloval, jak Standa má zatím pořád vysoké horečky, ale jeho stav odpovídá nemoci. Měl by se zlepšovat. Zavolá zítra. To stejné zjistila i paní Nela.

„Kontaktovali jeho maminku. Nikdo tam nemocný není. Ale prý se před týdnem na bazénu potkali s rodinou, kde jeden z chlapců kašlal a vypadal nachlazeně.“

Před polednem mu účetní přinesla dopis od Standy. Zřejmě ho psal, než odjížděl. Taky mu vše líčil. Na bazénu se potkal s klukem, co byl nachlazený v parném létě. Taky že to asi chytil a doma hned půjde k doktorovi. A jak se těší, až Romana zase uvidí. Když se pak další den vrátil Zbyněk, byl na jednu stranu rád, ale smutek a obavy ho neopouštěly.

Horečky klesaly, brzy ho přestěhují do jednoho z pokojů u verandy. Může ho pak navštívit a vidět se přes sklo.

Poslední večer se Zbyňkem, který odjížděl na předškolní brigádu. I on se zajímal o Standu přes doktora, co v budoucnu zajistí modrou.

„Neboj se, Standa se uzdravuje a bude v pohodě za nějaký čas. A my si uděláme hezký večer. Chci jednou, až si někoho najdu, vzpomínat na naše milování jako na krásnou část našich životů.“

„Dík. Byl jsi pro mě opravdovým štěstím, když jsem přišel. Doufám, že najdeš někoho, kdo tě bude mít hodně rád.“

Milování přerušovali, aby si naposledy vychutnali všechny oblíbené polohy. Končili až k ránu.

„Dík za krásnou lásku. Vracím všechny klíče. Standa je nebude potřebovat, jen od bytu. Jak přijedu domů, zastavím se.“

Poslední polibek, ukáplá slza, zamávání.

Zase skončila jedna etapa života. Krásná, měl zatím štěstí. Jen cítil, raději by byl s někým nastálo. V rámci možností. Tady sice nic nenaznačuje, že by v blízkosti byli nějací udavači, ale člověk musí být neustále připravený. Nebylo nic zvláštního, že pro takový přečin přišli lidé o místo, v padesátkách i o svobodu. Svoboda? Nedovedl si ji představit. O skutečné jen četl. Každý si tenhle pojem vysvětluje trochu jinak. Chtěl jen jako většina slušně žít. Nebyl žádný revolucionář a jeho homosexualita ho srážela do dvojího života. Toho navenek a v skrytu.

Ozval se Klement. Může se navečer stavit u Vaška a zajdou do nemocnice. Bude to jenom chvíli přes sklo.

Na verandě byly zahradní židličky a malé stolky. Posadil se s Vaškem, zatímco Klement šel druhou stranou dovnitř. Uviděli ho v bílém plášti, jak se sestrou přenesl malé křesílko k oknu, a pak pomohli Standovi v nemocniční košili. Hned se usmál a mávl rukou. Pak z dlaní vytvořil srdíčko a poslal vzdušný polibek. Sestra mu přinesla bloček a tužku. Vašek vstal, řekl, že si sedne dál, aby si mohli popovídat. Roman vyndal poznámkový notýsek.

„Moc mi chybíš, co nejvíc zdraví, těším se na tebe, mám tě rád, miluju tě.“ To byla jejich okenní korespondence. Standa měl radost z posledních pozdních třešní a jahod. Roman za ním zajde každý druhý den. Ještě se pak domlouval, co může při dietě přinést. Nemocniční pobyt se krátil. Na ubikaci Standovi dali jednolůžkový pokoj. Sice velice malý, původně zamýšlený jen na rekonvalescenci, ale už mu zůstal. Na vycházky směřoval vždycky do kulturáku.

„Musíš se trochu vykrmit,“ smál se vrchní Rudolf. „Neunesl bys tác s pivem nebo obědy. Už se těším na důchod.“

Stejné tvrdil i Roman.

„Vydrželi jsme dlouho, tak ještě chvíli počkáme, až budeš úplně zdravý.“

Přicházel vždycky, když Roman s paní Nelou obědvali, a většinou se přidal.

Pomalu se blížila i první veliká akce. Dožínky. Většina se pořádala na veliké louce za zámeckou zahradou. Jejich účast byla spíš jen organizační. Hlavní program mělo na starosti JZD a Státní statek. Pak vojáci a Svazarm, občerstvení RaJ a Jednota. Zábava houpačky, kolotoče, střelnice, prostě taková socialistická pouť. Lidí chodilo velké množství, ani je sem nemusel nikdo nahánět. Jednak plno zajímavostí pro děti, kde si mohly prohlédnout zemědělské stroje, ale i vojenskou techniku. Magnetem byly závody leteckých modelů, svezení na ponících, maňáskové divadlo. Taky ve stáncích se prodávaly potraviny, kosmetika i ošacení z dovozu, které běžně v obchodech nebylo. Všude se stály fronty.

Kulturní dům uváděl v kině filmy, zabývající se družstevní tématikou. Spadla z měsíce, Žalobníci, U nás v Mechově. V sobotu odpoledne Soubor lidových písní a tanců, večer taneční orchestr a bigbítová kapela. To bylo dosti odvážné, místní soudruzi jen věděli, že je to nějaká hudba mládeže, a nakonec se nechali zviklat. Takové novoty musel mít Roman odsouhlasené z okresního výboru strany. Chtěli předložit ke schválení české texty. Samozřejmě že všechno pak dopadlo jinak, ale žádný průšvih z toho nebyl. Ony i děti místních pohlavárů si s nadšením vyslechly nejnovější pecky od Tremeloes nebo Beatles. Stejně i Roman se Standou. Ten trochu zariskoval. Měl jen odpolední vycházky, ale žádná kontrola nechodila. Všichni byli zřejmě na Dožínkách. S nadšením se k nim přifařil Leoš. Taky Vašek s Klementem a všichni z konzervatoře, co byli z blízkého okolí. Nakonec i místní mladí muzikanti, co už něco podobného zkoušeli. Po půlnoci se přesunuli do vinárny. Krásný večer nebo spíš noc. Bigbíťáci byli z Prahy, dohodil je Kilián. Vyprávěli, kolik takových kapel už je. S místními kluky se podělili o noty, texty, vzájemná pozvání.

„Za týden se snad už nebudeme loučit, Stando, žádná kontrola a budeš pan vrchní, možná taky už…, mohu doufat?“

„Chtěl bych udělat si krásný večer, ať máme jednou na co vzpomínat.“

„Myslíš, že se mnou vydržíš?“

„Věřím tomu, bude to zase jen jako. Tady snad nikomu z blízkých známých vadit nebudeme.“

V půli týdne nastoupil Standa do práce a převzal i po Rudolfovi vrchního. Ráno mu přišel popřát předseda družstva, jejich vedoucí a všichni ostatní zaměstnanci, co byli na směně. Popřál mu i ředitel s Romanem. Pan Rudolf mu věnoval krásnou novou koženou kasírku, zvanou také flek. Když pak přišli s Romanem na kávu, hned je šel Standa obsloužit.

„Moc děkujeme, Staníčku. Vždyť od jiného by nám káva ani nechutnala, viďte, Romane? I když to už není vaše povinnost.“

„Paní Nelo, pro mě jste byla vždycky nejlepším hostem. A myslím i víc než hostem, pokud souhlasíte.“

„Paní Nela je naše dobrá víla, nejen celého kulturáku, a moc vám za to dík.“

Už se nemohli dočkat soboty.

„Můžu pokoj u tebe trochu vyzdobit? Necháš to na mně?“

Roman byl zrovna docela zaměstnaný. Začne školní rok, budou dětské filmy, loutkové divadlo, výstavy. Rád všechno přenechal svému zatím jen imaginárnímu milenci. Jen měl obavy, aby se zase něco nepodělalo jako se zápalem plic.

Večer po šesté zaskočil za Standu kolega. Potkali se před garsonkou nahoře.

„Zavři oči, povedu tě.“

Prošli dovnitř. Když je Roman otevřel, byl opravdu užaslý. Rolety i závěsy byly zatažené a všude hořely svíčky. Stůl byl olemovaný větévkami břízy. Prostřeno jako na banketu. V pokoji veliká váza s mnoha nakvétajícími gladiolami, na posteli položená kytička lilií. U svícínků květy karafiátů. V koupelně na toaletním stolku orchidej. Nad kuřáckým pověšené malované lampiony. Na zdi barevné mašle. Miska se skorými jablky, meruňkami a rynglemi.

„Já vím, řekneš, že je to jako u komediantů a trochu kýčovité, mám rád romantické prostředí, nezlobíš se?“

„Zlobit se?“ Roman ho objal. „Krásný, jak jinak to říct. Zásnuby ani svatbu mít nemůžeme. Těžko by nám požehnali v kostele nebo přáli na Národním výboře. Budeme mít jen to, co si vzájemně dopřejeme sami. Mám aparát, uděláme si snímky pro vzpomínku.“

Tresčí játra, křehký salát s kuřecím masem, jednohubky, na později chlebíčky. Tokaj sweet.

„Nebudeš mi věřit, Stando, ale trošku mám strach.“

„Ty? Promiň, ale skoro by se dalo říct starý ženáč, v tom přeneseném slova smyslu.“

„Právě, starý a ty neutržený kvítek,“ usmál se.

„Nejsem neutržený, jen naivní, taky vidíš, že lilie na posteli nejsou bílé. Já se také bojím. Moc jsem si všechno vysnil.“

„Nezbude než naše sny naplnit.“

Roman se přiblížil ke Standovým ústům. Vzpomněl si, jak ho držel po srážce nad upadlou vidličkou. Přitáhl si ho k sobě. Rukou zabořenou ve vlnách hnědých vlasů. Splynutí rtů a jazyků. Chuť Tokaje a přezrálé meruňky. Vzrůstající vzrušení. Pomalá cesta do koupelny podobající se pradávnému tanci. Osvobození ode všeho, co bránilo nadcházejícímu milování.

„Máme zatím suchý rybníček.“ Standa pustil vodu a přidal z tuby pěnu. Seděli naproti sobě, pokrčená kolena. Roman je rozevřel a přitáhl si svého partnera blíž. Cítil na šourku jeho prsty nohou. Zajely níž, což ho nesmírně vzrušilo. I naproti bylo co obdivovat. Zvedl si ho do kleku a líbal polo ztopořený penis. Miloval tenhle počátek milostných her. Zažíval při tom zvláštní pocit. Podobný pozdějšímu orgasmu. Na rozdíl od něj to nebyly jen vteřiny, ale pomalé vlny rozkoše. Cítil chlapcovo chvění, jeho vzdechy, které se neustále stupňovaly. Nejprve si ho jemně přirážel. Vychutnával si okraje žaludu, uzdičku, štěrbinku, slibný náznak nastávající chuti. Pak přidal, zrychlil, chvíli přerušil až na hraně. Přidržel si ho a pocítil prudké výstřiky, spolu s hlasitými projevy uspokojení. Vyměnili si pozice. Standa musel brzy přerušovat, ale stejně obrovskému vzrušení milence nezabránil. Ještě dlouho se líbali.

Malé posilnění v kuchyni přišlo vhod. Oba milovali ančovičky. Jak v očkách s kapary, nebo jen naložené sardelky. Ty byly v té době stejně jako tresčí játra, zavináče a krabí chatky velice levné. Tresčí játra s cibulkou, zavináče a očka s ančovičkami byly skoro v každé hospodě. Stejně jako utopence, tlačenka nebo salám s octem a cibulí měly i pivnice, kde se nevařilo.

„Nemám tady žádnou hudbu, na předchozí ubytovně bylo rádio. Tady ho mám v kanceláři.“

„Nevadí. Nic mi tady nechybí. Děkuji ti za lásku, co mně dáváš. Pro nás je to vzácnost. Vidím, jak si jí ti normální neváží.“

Standa zapálil svíčky v lampionech. Žlutý, červený a zelený.

„Viděl jsem kdysi v antikvariátu japonské kresby milujících se mužů. Jen byly neskutečně drahé. A vystavit bych si je tady nemohl. Co vlastně můžeme?“

„Nic. Smutné. Schovávat se se svou láskou? Taková doba jako kdysi v antice už asi nikdy nenastane.“

„Přesto by bylo hezké poznat další takové lidi, já dostal pozvání od Vaška a Klementa, jednak k nim a pak se pár takových schází někde na chatě. Není to žádné společné milování, jen spíš možnost si promluvit o všem, co nás tíží. Myslíš, že by ti něco takového nevadilo?“

„Jistě že ne, jen víš, že bych se nechtěl o tebe dělit. Proto jsem chtěl počkat, až tady nebude Zbyněk. Ani on mně nevadil, je fajn kluk, ale ne na nějaký trvalý vztah.“

„A náš bude trvalý?“ Roman ho pohladil. „Ještě jsme ho nevyzkoušeli zcela. Podívej, jak se kresby z lampionů kopírují na stěnu. A taky na naše těla. Jen doufám, že ti milování nepřináší potíže. Když tak samozřejmě řekni. Není to dlouho od tvé nemoci.“

„Naopak, je mi tak krásně jako nikdy před tím.“

Sedli si na postel. Standa vzal kytku lilií pomerančové barvy. Krásně voněla. Když si přičichl, měl celý nos zabarvený od pylu z prašníků.

„Jsi, miláčku, krásně umouněný. Jako pohádková Popeluška.“

Pomalu si ho pokládal. Klekl si, roztáhl jeho nohy a začal líbat chlapcův penis. Nasával kulky, podložil si ho, nadzvedl výš, přejížděl jazykem po hrázi až k růžové štěrbince.

„Raději si tě otočím, můžu?“

Souhlasné ano zaznělo už v polokleku. Teď bylo líbání daleko silnější.

„Mám tady voňavý olejíček. Prý voní po ambře.“

Roman se sehnul k nočnímu stolku. Trošku si nalil na prsty z malé tmavé lahvičky. Byl nervózní. Co když všechno nevyjde, jak chtějí? Přejížděl opatrně, ale necítil žádný sevřený odpor. Jen táhlý vzdech, když pomalu začal vstupovat. Pak všechny obavy pohltilo vzájemné propojení. Položili se na bok. Standa pokrčil a nadzvedl nohu. Zcela své pocity přestali kontrolovat. Závěr doplnil dlouhý polibek.

„Dík za nejkrásnější, co jsem zažil, mám tě rád, Romane. Přinesl jsi mi štěstí.“

„I mně, nejsi moc unavený?“

„Jsem, ale je to jak ukolébavka, asi chvilku usnu. Nepouštěj mě, prosím.“

„Máš mě u sebe a budeš vždycky mít, když budeš potřebovat.“

Jeho mladý milenec usnul. Držel ho za ruku. Ve tváři lehký úsměv. Poslouchal, jak pravidelně dýchá, a něžně líbal jeho krk. I on se ponenáhlu propadl do náruče snů.

„Pořád cítím krásnou vůni,“ usmíval se Standa, když se probudili.

„A víš, co je ambra? Jsou to zvratky vorvaňů. Ale jen ta pravá. Tahle je určitě z náhražky, muškátové šalvěje. Je velice intenzivní. Pro nás žádná kosmetika neexistuje. Tedy pro muže něco je, ale ne pro teplé. Občas někdo něco přiveze.“

„Můžu u tebe zůstat do rána?“

„Jistě, ráno sjedeš rovnou do restaurace. Ale budeme muset dávat pozor, pořád to nepůjde. Nesmíme si tuhle velikou možnost pokazit.“

Brzy ráno probudil Romana déšť. Vstal a šel přivřít okno. Když se vrátil do postele, Standovo tělo se hned k němu přivinulo. V myšlenkách si vybavoval různá rána, která zažil. Neporovnával je. To ani nelze. Vždyť všechna taková probuzení s tím, koho miloval, byla krásná. Opatrně políbil svého milence. Ten trochu zamžoural a otevřel oči. Usmál se.

„Nebyl to jenom sen?“

„Tak trochu byl. Byl bych rád, kdybych ho mohl s tebou snít i dál. Mám naději?“ ptal se Roman.

„Snít ho s tebou, žít ho s tebou, nemám jiná přání, lásko. Vidím, že venku prší. Možná naše štěstí.“

„Štěstí, někdy k němu stačí tak málo. Jen mít jeden druhého. A i to málo mnohým vadí.“

Život kulturního domu pokračoval ve svém tempu. Blížil se říjen. V jednu neděli se objevil Zbyněk. Byl celý rozesmátý a Romana i Standu hned políbil. Občas si sice psali, ale tuhle novinu jim chtěl sdělit sám.

„Začne škola, praxe končí a já jsem v divadle. Sice v roli, která ani není na plakátu, ale i malý drápek stačí. Zatím rok budu na otcově škole, abych měl doma klid. Seženu brigádu, udělám talentovky, prý mám velkou naději. Ještě na brigádě jsem se totiž seznámil s klukem, co zná Jaromíra Páska, herce a inspicienta ve Státním divadle. Jeho bratr Milan je teď režisérem v Hradci Králové. Já pořád kecal o divadle, tak mě k němu vzal. A představte si, že mě viděl v televizi v ukázce z té sovětské sračky. Tak mi hned hodil takovou malou roličku, že si mě proklepne. A u něj jsem před týdnem poznal fantastického kluka. Neměl bych to snad ani říkat, abych všechno nezakřikl dřív, než něco začalo. Je v baletu a přesně jako mně mu otec v tom bránil a pak ho vyhodil z domu. V Brně je u nějaké přízně, ale má tam celý malý byt. Navrhl mi i možnost bydlení. Ale sám říká, že se nejdřív musíme víc poznat. Čtyři dny jsme spolu proseděli do zavíračky v kavárně a úžasně si rozumíme. Promiňte, kluci, jsem z toho úplně paf.“

„Jen si dávej pozor, Zbyňdo, každý není jako Roman,“ usmíval se Standa.

„No jo, přeju vám ten kousek štěstí, co nám většina nepřeje, a snad…“

Příjemný večer. Šli ho vyprovodit malou brankou u rampy. Okolo lamp poletovalo pár můr.

„Vidíš je?“ ukazoval Standa. „Ještě pár dnů a místo nich tady bude poletovat sníh. Nějak jsi zmlknul. Dáme si ještě kávu?“

„Rád. Víš, nějak ta návštěva nabourala náš klid. Jsem moc šťastný. Přišel, všechno zatím vychází jemu i nám, jen pocit k Zbyňkovi se změnil. Ten můj pocit. Nepřipadá mi vůbec jako bývalý milenec. Spíš jako někdo, za koho mám zodpovědnost. Asi jsem ho málo varoval před životem venku. Nechtěl bych, aby trpěl. Taky si užil své se svým otcem. Na druhou stranu umí zatnout zuby a jít za svým snem.“

„Vím, je jiný než já. Já toužím po klidu a harmonii. Po lásce možná trochu kýčovité. Protože jsem o ní jen snil. Napadá mě, jak by můj život vypadal, kdyby se otec z války vrátil. Vzal by si mámu a odešli by do Německa. Možná do Drážďan, možná jinam. Byl bych Němec. Určitě by chtěl, abych studoval. Nebo bysme odjeli někam do Egypta, Sýrie, možná studovat Olméky, Maye, nebo jen popisovat zkameněliny kapradin z uhlí.“

Ve chlapcových očích se objevily slzy. Pomalu kanuly po tvářích a skapávaly do socu z kávy.

„Nesmutni, lásko. Nemáš důvod plakat. Už všechno pominulo. Někdy se náš život změní během vteřiny. Teď snad jsi šťastný.“

„Já vím, promiň. Musíme si domluvit v lednu dovolenou. Myslíš, že ti dají, jak budeš chtít?“

„Leden je mrtvý měsíc. Bude plesová sezona a to zvládnou holky. Nějaká výstava. Zkusím to nadhodit řediteli. On chce hlavně Vánoce volné. Už se mě ptal. Musíš napsat mamince, aby to všem vyšlo. A pak je tu naše zlatá Neluška.“

„Teď je důchodkyně, ale čím kdysi byla? Jenom vím, že prožila koncentrační tábor. Kdysi, myslím, Eva se rozčilovala, že polévka je moc slaná a brambory ještě starý. Jenom tehdy poznamenala, kdyby takovou lahůdku měly v lágru za války.“

„Řekl bych, že je učitelka, profesorka, má i obrovské znalosti kolem hudby. A má nás ráda.“

„Ona ví, že my?“

„Vytušila to. Je skvělá pozorovatelka a znalkyně lidských povah. Tady máš ještě jednu krůpějku.“

Roman se sehnul a políbil zasychající slzu. Dlouho pak po milování leželi tak trochu propletení. Standa si zasunul nohu mezi nohy svého milence, položil hlavu na jeho prsa nebo ruku. Svýma rukama objímal vše, kam dosáhl.

„Jsi malý mazlíček, i když malý snad ne, jen moc přítulný.“

„Doufám, že ti nevadím. Nejraději bych se do tebe celý vtulil.“

„Budeš muset dnes domů.“

„Já vím, aby mě tam viděli a nemysleli si, že to tak přeháním s prací. Ale doma se cítím, kde jsi ty. Když tady někdy zůstávám, jsme jako na snovém hradě. V tomhle velikém baráku sami dva.“

Ještě než vypukly oslavy Říjnové revoluce a měsíc československo-sovětského přátelství, nebo jak se taky říkalo mezi lidem č-s ďábelství, dostali pozvání na chatu v Hostýnských horách. Od Vaška a Klementa. Vašek jim přišel všechno vysvětlit.

„No nevím, kluci, jak začít. Prostě jsme velmi různorodá společnost. Aby vás nepřekvapilo, je tam hodně lidí starších, dokonce i důchodového věku. Lidé, kteří jsou jako my a znají se někteří už dlouhé roky. Hlavní je sobotní večer, neděle, někdy i pondělí. Ale přijíždí se tam různě. Jen od soboty do pondělka tam nejsou běžní rekreanti. Všichni si tykáme, na to se připravte. Nepoužívají se tituly, nebavíme se o politice, zřízení a podobně. Oslovujeme se jen křestními jmény nebo přezdívkami. Jinak se každý baví tím, co ho zajímá. Jsou tři společné bloky, ale samozřejmě nejsou povinné. Čtou se básně s naší tématikou, povídky, hudební vystoupení, scénky, prodejní výstavky kreseb, keramiky. Je to velice různorodé. I lidé se různě mění. Ne každý má zrovna čas. A taky se mění i chaty i lokality. My jezdíváme na tři. Co nejsou až tak daleko. Vedoucí jsou taky z našich řad a mají tam i část takového personálu. Někdy je potřeba, aby se mladší připojili se dřevem nebo roznáškou jídla. Konečně to poznáte sami. Jak to máte s volnem?“

„Už jsme se domlouvali, já si vezmu náhradní volno, za pár dnů by to nešlo. Standa si něco vymění a on je tady taky pořád, má náhradního volna spoustu. Můžeme přijet už v pátek odpoledne a odjíždět tak i v pondělí.“

„Já můžu pomoct s vařením nebo s roznáškou, cokoliv. Jak se tam bude všechno platit?“

„Každý při příjezdu zaplatí nocleh, pak se složí malá záloha a všechno mimo alkoholu se píše na značenou účtenku a platí při odjezdu. Jen alkohol se platí hned, tedy většinou, když se ten večer končí. Ještě mám pro vás jízdní řád z Bystřice pod Hostýnem na chatu Tesák. Pak je to směrem na Čeřňavu. Bude tam čekat auto. Podle nahlášení příjezdu. Za sklem bude mít tabulku Československá ornitologická společnost. Je to trochu legrační, jsme prostě příznivci ptáků. Řidiči dáte tuhle kartičku. Bože, málem bych na ni zapomněl. Ale možná přijede pro vás Klement. My tam budeme o den dřív. Tak snad je to všechno.“

Rozloučili se. Roman, když se vrátil k sobě, prohlížel své sportovní vybavení. Tepláková souprava, pohodlné kalhoty, flanelové košile a svetry mají se Standou stejné. Ještě den. Večer, tedy spíš v noci sjel do restaurace. Standa dělal účet.

„Ještě chviličku, počkáš?“

„Jistě a nahoře je jako v ráji. Tady je to moc zakouřené.“

„K mámě pojedeme také do Bystřice, ale až k polským hranicím. Je to zvláštní, mám trochu trému.“

„Není proč. Můžeme jet dřív a prohlédnout si město a zámek, ten mají vojáci, i zahradu, tak jen z venku. Víš, že poslední majitelé byli Loudonové? Jejich předek byl slavný generál. Ernest Gideon von Laudon.“

„A oni si pak změnili jméno?“

„Tak to nevím, o něm se všude píše Laudon, ale jeho příbuzní se psali Loudon. Já zase toho tolik nevím, ale písničku o něm znáš?“

„Jistě. Generál Laudon jede skrz vesnici, generál Laudon jede skrz ves. Jede skrz vesnici, má novou čepici, generál Laudon jede skrz ves. Nejlepší je pak: Stůj! Kdo tam? Patrola! Jaká? Vojenská! Kdo ji vede? Ženská! Jaká? Pihatá!“ Standa se rozesmál, vstal od papírů a šel políbit Romana.

Druhý den jako by neměl konec. Celkem se sice nic moc nedělo, a proto se možná čas neskutečně vlekl. Oba byli plní očekávání, jak setkání dopadne. Při večerních přípravách je napadaly jen samé otázky. Bude to bezpečné? Jak je přijmou úplně cizí lidé? Ale i zvědavost. Tolik takových lidí pohromadě.

Jeli ráno vlakem a snídani si dali v mléčném baru na náměstí. Malinový koktejl, kávu a dva velké koláče. On tu taky nějaký zvláštní výběr nebyl. Jen jako všude chlebíčky, saláty, vánočky a makové záviny. Ve výkladu už byla výzdoba k VŘSR. Aurora, jejíž tři komíny byly podezřele velké a nahnuté až příliš, soupeřila o pozornost se sádrovou bustou Lenina před něčím, co asi měl být Kreml.

„Víš, co jsem včera slyšel u stolu? Otevřeli nové zelinářství. Nad výlohou je z neonových trubic běžný nápis Ovoce, zelenina. Jenže najednou jedno písmenko zhaslo a bylo z toho OVOCE Z LENINA. Je to všechno velkými písmeny. Tak to honem přijeli opravit a večer to E opět zhaslo a teď to řeší StB jako provokaci před tím říjnovým šílenstvím.“

„A zavřou to písmeno? No je to sranda, ale nechtěl bych být elektrikářem ani vedoucím té prodejny. Vždyť víš, co se i dnes děje.“

Počasí nic moc. Vítr a okolo deseti stupňů. Byli rádi za teplé a hlavně drahé podzimní bundy. Rozmýšleli se, jestli si dají oběd tady, na Trojáku, nebo až na chatě. Obešli ještě zámek a zvolili místní hotel.

„Vidíš, obědy až od dvanácti hodin. Bylo mi divné, že je tu málo lidí. Počkej.“

Standa vykročil vstříc k přicházející servírce, která se na něj usmívala. Za chvilku se vrátil.

„Přesedneme si, jak jsou ty dveře, kde je cedule Zavřeno. Už jsem i objednal kachnu, knedlík, zelí.“

„Zlatíčko, víš, co miluju.“

Sebrali bundy a batohy. Za dveřmi, kde se zřejmě připravovala nějaká hostina podle napůl roznesených talířů a příborů, je už čekala hovězí polévka se zeleninou. Se servírkou se objevil i kuchař. Rozesmál se.

„Ty vole, Stenly, brácha už zařezává v zeleným, co ty?“

„Mám odklad. Jsem teď vrchním v novém kulturáku.“

„Tak to je terno. Zastav se častěji. Taky se k vám vypravujeme. Promítají tam kina hned po premiéře v Praze. Kluci, co u nás hrávají, říkali, že je tam nějakej novej zástupce ředitele. Dotáh z Prahy i bigbít. To teda musí být borec, i když bude určitě komanč až na půdu. Ředitele znám, to je vůl jak anděl. Má v hlavě nasranýho Lenina i s Marxem. Ve čtyři se sem přijedou nažrat. Možná budou i střílet z Aurory. Jeden blb vedle druhýho. Ty vole, přinesu ti knížku od Solženicyna. Chodím s buchtou, co prodává v Knize. Sháněl jsem desky, no a docela by šla. Jo, ta knížka, je to od Rusa, o životě v sibiřských gulazích. Šílený, nechápu, jak to mohlo vyjít. Taky dostali na prodejnu jen dva kousky. Bomba.“

Standa s Romanem se začali smát.

„To sis naběh, Waldo, ten zástupce ředitele sedí před tebou.“

„Tak to su v piči. Abych si sbalil svý nože a chystal se na próžkový pyžamo.“

„Nikam se nechystej,“ smál se Roman, „jen snad na naši kačenu. Máš pravdu, komanč jsem, ne ze své iniciativy, ale z vojny. Jinak bych se na takové místo ani nedostal. Ale nejsem až na půdu, leda tak ze sklepa. Pro kamarády Roman.“

„Mě vojeb, vždycky něco poseru. Ne nadarmo mi říkal náš starej učitel: Třikrát si dé po čuni, než otevřeš hubu. Tak promiň, nebo promiňte? Walda.“

„Naopak jsem rád, když se něco o sobě dozvím. Jen bych se tu nerad setkal se svým ředitelem.“

„To nehrozí. Na zámku do nich hustí, jak nás mají oblbovat. Dělali jsme pro ně i obědy. Asi to tam budou žrát bagrem z ešusů. Prostě u zelených mozků. Tady se jen dokrmí kachnou, aby se jim dobře chlastalo. Jinak můj brácha Baltazar byl na škole i na intru se Stenlym. Naši rodiče byli asi hodně v těžkým, když nám dávali jména. U mě to de. Ale kluci nám odjakživa říkali Balda a Walda.“

„No i já měl problém. Říkat mu Balty. Ale on z toho měl, jak říkal, prču.“

„Počkejte, ta polívka vám vystydla, přinesu vám novou.“

Walda jim polévky sebral a přinesl dvě horké s petrželkou a pažitkou.

„Kam pak rolujete, pokud to není tajný?“

„Nevíme, jedeme na Tesák a tam nás vyzvedne kámoš autem.“

„Tak dobrou chuť. Ještě se přijdu rozloučit.“

Po polévce jim servírka přinesla širokorozchodné talíře. Šest knedlíků, bramborový, houskový, karlovarský. Červené i bílé zelí a prsa a stehna z kachny.

„Knedlíků se nemáte moc nacpávat, kdyby nestačilo, vše přidáme,“ uculovala se servírka na oba.

„Bože, mana nebeská, cítíš saturejku a kmín?“

„Walda je skvělej kuchař.“

Servírka jim přinesla misky s vodou a ubrousky.

„Jako v Interhotelu.“ A taky vychlazenou lahvovou Plzeň.

„Určitě se zastav s tou tvojí. Lístky u nás na cokoliv, jen dát vědět.“

Při loučení nad placením mávl Walda rukou.

„Oběd se sveze s tou žranicí.“

Zašli k autobusu. Bylo plno a stáli v uličce. Všichni jeli na Tesák. Venku žádné teplo nebylo, ale museli si rozepnout bundy. Někdo vpředu pootevřel okno, ale pár lidí ječelo, že je jim zima a táhne. Vznikla docela slušná mela, i když do slušné mluvy měla hodně daleko. Všechno vyřešil šofér. Zastavil a zařval na cestující, pokud se neuklidní, tak nejede dál. Vystoupil z vozu, sedl si na mez a kouřil. Všichni se uklidnili a jelo se. U zastávky už čekal Klement a mával na ně.

„Tak vítejte v ráji. Ovšem dnes jsou tam i normální lidi. Tak žádné intimnosti. Nakonec budeme mít salonek. Vše vypukne, až ráno odjedou rekreanti.“

Došli ke Škodě Octavii, kombíku nahnědlé barvy.

„On si ji koupil bratranec, barva se mu zdála posraná a to na ni před Mototechnou stáli ve frontě tři dny, tak jsme s Vénou a obojími rodiči stloukli prachy a je naše. Když se někam vypravíme a je hnusně, nemusíme shánět ubytování, naložíme plno věcí i jídlo a stojí nás to jen benzín.“

Kus jeli udržovanou cestou mezi lesem a loukami, pak odbočili na lesní vystlanou jehličím a závěr byl po částečně zatravněné, kde bylo vidět jen dva pásy šotoliny akorát na šířku kol. Z ní vyrůstaly jako krtčí kupky hromádky naplaveného jehličí, listí a polámaných větévek. Kolem byl smíšený les s převahou starých i mladých buků a vyčnívající nízké skály. Mezi porostem smrků uviděli poschoďovou chatu ze dřeva a kamene, zřejmě z předválečných dob. Před ní na malém parkovišti, kde už stálo několik aut, zastavili. Nad vchodem Na Čerňavě.

Na dveřích RaJ, odpovědný vedoucí Alexander Rozdtvinov.

Uprostřed malá recepce, vlevo chodba. Na paroží zavěšené dřevěné tabulky. Restaurace, jídelna pro rekreanty a u schodů šipka pokoje. Vpravo dvě toalety a dveře s nápisem provozní prostory, jen pro zaměstnance. Z míst restaurace se linula hudba. A z provozních prostor vyšel Václav a s ním v riflích a kostkované košili pořádný kus chlapa. Minimálně sto devadesát, přes metrák, takový kulturista ošlehaný větry. Jako z kovbojky.

„Saša“, natáhnul svou tlapu, která byla podivuhodně jemná až na pořádný stisk.

„To je náš velitel, ochránce, poskytovatel přístřeší a krmě. Taky zdejší šéf,“ to už se smál Vašek.

„Svatá Bohorodičko Pečerskaja. Cos to, Klemente, přivezl? Hoch, tak nebesky krásný a něžný, nám tu pořádně zvedne tlak. A naši starouškové Homér a Odis dostanou infarkt. Ještě že tu máme doktora.“ Všichni se smáli.

„Standa a můj Roman,“ červenal se chlapec a uhýbal očima.

„Buriane,“ zařval Saša směrem k nedovřeným dveřím, odkud přišli. „Kde jsi? Máme tady hosty.“

Přispěchal hoch, hezký blonďáček, který mohl mít tak patnáct stejně jako pětatřicet. Nestárnoucí typ.

„Zdravím, pánové, prosím, zapíšu si vás a ubytuji.“

„Pak přijďte do restaurace, kluci, dáme si něco na svačinu a na seznámení.“

Roman si připadal jako ve snu. Sice ho těšilo, že se Standa Sašovi líbí, ale skoro zapochyboval, jestli bylo dobré sem jet.

Po vyřízení všeho potřebného je Adam, kterému tu říkali Burian, zavedl k pokojíku. Jako na všech chatách. Tady snad ještě méně. Dvoupostel, stolky, stolek, dvě židle a vestavěná skříň, dveře do koupelny.

„Máte koupelnu společnou s Klementem a Vaškem. Máme tady takový zlepšovák.“

Na dveřích byla maketa vany na nožkách.

„Vana je i ze druhé strany. Když vejdete, nastavíte na jejich dveřích vanu vzhůru nohama. Jak skončíte, změníte to. No pokud zapomenete, dá se zaklepat a zavolat. Tak vybalte si a čekáme vás doma.“

Adam zakroutil prdelkou a byl pryč. Vyndali si věci, otočili vanu vzhůru nohama a šli se osprchovat. Roman si odskočil. Když se vrátil, oba jejich penisy už dávaly vědět, že jejich doba je tady.

„Můžu, prosím, chci mít jistotu, že všechno, co miluju, je pořád moje, nezlob se, jen chviličku.“

„Vidíš snad, i já to chci.“

Opřel chlapce o toaletní stolek. Najednou byl nějak rozhozený a pak zase moc zrychloval. Milování bylo spíš křečovité a oba se báli hlasitých projevů. Konečně. Milostná křeč přinesla ukojení. Jeho miláček mu vystříkal do dlaně. Opláchli se, převlékli a sestupovali s trochou obav do restaurace. V té bylo už plno normálních rekreantů i s dětmi. Adam je směřoval k lítacím dveřím, kde byl nápis: „Obsazeno, soukromá akce Přátel a ochránců datlíka tříprstého.“

„Znáš takového ptáka?“ četl nápis Standa.

„Neznám ani datla, jen vím, že tluče do kmenů, ale znám jiné ptáky.“

To se rozesmál Adam.

„Tak je jdeme poznat,“ odhodlaně rozevřel dveře Standa.