Soittaa suutaan: 1. Manifest

Nesnáším ty pohledy. Nesnáším pohledy, které probodávají člověka a vyloženě si jej kriticky vyměřují. Vždyť to znáte taky… Jdete po ulici, držíte svého kluka za ruku a najednou zpozorujete někoho naproti vám, jak se na vás dívá a jak mu v hlavě šrotuje, jestli to, co vidí, je realita, protože se vymykáte jeho názoru.

Takový je dnešní svět. Převlečený v toleranci. Jsme friendly, ale zas ne moc, ať nás to nesežere. Jsme pro i proti, sereme si do huby a tváříme se jako ONI, i když nejsme ani na stejném stupni. Nejsme ani o schod níže… Jsme o 3 patra níž a schodiště je sakra prudké.

Tomu se já tady směju. Sedím ve své kobce u stolu u svítícího monitoru, jehož světlo se odráží od brýlí s černými obroučkami, a… Jej, já se vlastně ještě ani nepředstavil…

***

Vážené dámy, vážení pánové,

mé jméno jest Jaachim Hengessä Tuulenhenkäys, již jsem zletilý a mé jméno není typicky české. Spíš není ani typické. A vlastně ani české. Jsem poloviční Fin. Ano, Fin z Finska. Z té země, kde se mluví tak, že nikomu není nic rozumět, a všechna slova mají více než 15 písmen. Stalo se to tak, že máma jela před 20 lety na výlet do Tampere. A táta byl zrovna poblíž, jelikož pochází z Tampere. A vzniklo stvoření mého formátu, protože v listopadu už ve Finsku není takové horko. Tam vlastně není nikdy horko. No, a máma potřebovala zahřát. Víte, jak to myslím ne?

Zpátky ke mně! Abyste nemrmlali, tak zde je výslovnost mého jména: Jáchim (asi jako česky), dále pak Hjen-gesa (jako byste měli ucpaný nos, však použijte Google překladač, říká to celkem obstojně) a nakonec to nejlepší, to jest Tůlenhjenkaj(y)s. Fajne, což? Vždycky pro mě bylo zábavné poslouchat, jak se lidé na různých soutěžích snaží vyslovit mé jméno bez toho, aniž by se zasekli. Nikdy to nikdo nedokázal perfektně, i když byly výjimky, kterým se podařilo říct alespoň něco, co mé jméno připomínalo. Vždy jsem se začal smát. Vždy.

I když – přece jen mé jméno je tak trochu poetické. Při překladu do češtiny bych se jmenoval Jáchym Duch Vánek. Super, že? Bylo to fajn do té doby, než se mí spolužáci naučili používat slovníky v knihovně a začali mne nazývat Prdem. Dodnes je to baví. Hahaha, strašně vtipné a vyspělé. Přitom oni občas smrdí, jako by je zrovna vytáhli krávě z prdele.

Mohli jste si z předchozích odstavců již všimnout, že mne věci moc nevytrhnou (teda až na výslovnost mého jména). Vše jednoduše vyřeší krásné finské přirovnání äitinsä näköinen, i když je to spíš taková urážka, jež znamená vypadat jako něčí matka, čímž vlastně tomu člověku řeknete, že je synem lehké děvy. Správný výraz si doplňte sami. O tom jsem však mluvit nechtěl.

Chtěl jsem podotknout, že po svém otci jsem zdědil jeho severský chlad. K tomu se také připojily modré oči a vlasy barvy pochcané slámy (Jakože fakt. Kdo tohle vymyslel?). Jeho cynismus mne taky neobešel, ovšem sarkasmus mám po své mámě. Stejně jako kulatý obličej a ono prostřední jméno znamenající „duch“, jelikož příjmení matky za svobodna bylo Duchová. Takže jsem malý duch, technicky vzato.

Bydlím v menším městě na severovýchodě České republiky, přičemž pravidelně navštěvuji Tampere, protože rodina je rodina, a tak několikrát do roka nasednu na letadlo a fičím do severních krajin přežít rodinné události, oslavy a tak dále. I přes to mám Finsko rád. Přece jen – se severskými kořeny se lépe snáší zima, proto na léto na měsíc zmizím někam do Země tisíců jezer a užívám si tam příjemných 20 stupňů Celsia, zatímco mí kamarádi se dusí ve čtyřicetistupňových vedrech na Moravě (nebo se dokonce jedou pařit ke Středozemnímu moři, magoři).

Finsko je samo o sobě velice friendly, což mu přidává alespoň ode mě nějaké ty plusové body. Lidé se na vás neciví, když se na veřejnosti objevíte s klukem (jak už jsem psal na začátku), a tak dále. Ale i přes to všechno, co jsem napsal, je mým domovem hlavně Česko a já jsem Čech.

Můj gay život začal již před několika lety v Tampere, i když jsem nějakou dobu předtím věděl, že asi holky nebudou to pravé ořechové pro mě. S jedním klukem, jmenoval se Ville, jsem tehdy byl několikrát venku. Během pár dní jsme se do sebe zakoukali a já se poprvé objevil na veřejnosti s klukem, drže ho za ruku.

To bych ovšem nebyl já, aby nás po 10 minutách nespatřila moje máma. Jakmile mě uviděla, přiletěla ke mně, chňapla mě za ruku a odtáhla domů celá vzteklá. Měl jsem štěstí, že byl táta doma, protože jinak bych nejspíše dostal tak, že by podle finských zákonů šla máma sedět. Můj otec ji s ledovým klidem vyslechl a přečkal její tantrum, následně se podíval na mě, oznámil mi, že mu to nevadí a že mám Villeho přivést na večeři (v ten moment mámu málem jeblo), poslal mě do pokoje a začal s terapií své ženy. Dodnes nechápu, jak se mu povedlo změnit názor mámy během jedné hodiny. Ještě ten večer za mnou totiž přišla, posadila se na postel, omluvila se a řekla, že jí to pouze šokovalo, že mě má ráda a tak dále.

Od té doby se stalo tolik věcí… Kdybych je měl zde vypisovat, nejspíše byste usnuli, ale přece jen jeden příběh ve mně zanechal tolik materiálu, že by bylo škoda jej nevyužít.

***

Je temný říjnový večer, jehož kulisu za okny doplňuje padající listí společně s padajícím deštěm. A já ve svém pokoji pomalu píši tenhle manifest. Tento text snažící se o to, aby lidé byli tolerantní, a ne jenom „tolerantní“.

Je mi z nich totiž špatně. Jak se tváří, jak se smějí, když se o něco snažíme, jak se nám vysmívají do ksichtu, že jsme špinaví a nikdy nebudeme jako oni…, že jsme nic, že jsme pod nimi. Často totiž slýchávám, že musíme být spokojení, máme pokoj a nejsme pronásledováni, že v Rusku je to jinak a že v Iráku by nás rovnou ukamenovali. Jenže myslíte si opravdu, že být plnohodnotným členem společnosti JEN TAK NAPŮL je vážně to, co chceme?

Jsou lidé, kteří se spokojí s tím, co mají, a to, co mohou mít, je jim jedno, protože mají to, co mají, a více nepotřebují. Pak jsou zde lidé, co nadávají, že nemají to, co mohou mít, ale jsou líní pro to, co mohou mít, něco udělat. A pak je zde „Vánek“, který je protest-držka a nebojí se bojovat za to, co vlastně chce. (A ostatní ho za to hejtujou.)

Začalo to zhruba nějak takto…