Soittaa suutaan: 4. Sbohem

Stále klesající teploty probíhajících dnů naznačovaly, že se o slovo v našem podnebném pásu hlásí zima. Přes všechny události, co se prozatím udály, jsem si poklidně žil svůj vlastní život na moravskoslezském pomezí. Můj přirozený koloběh ovšem zel prázdnotou. Chyběl mi smích, chyběl mi úsměv, chybělo mi přátelské objetí, a i přestože jsem se s Verunkou vídával častěji než kdy předtím, abych alespoň symbolicky zaplnil to uvolněné místo, nebyla to, co jsem cítil, spokojenost.

Stával se ze mne stoik. V duši mi vzkvétala helénisticky definovaná apatheia a já se propadal do hlubin rezignace. Veškerý náboj, jenž se dostavil na onom rozloučení s Tomášem, byl již dávno pryč. A není se čemu divit.

Ihned poté jsem totiž rozjel svou kariéru pomahače. Psal jsem si se svými kamarády, staral se o ně, jako to dělával On. Povídal si s nimi, ovšem u nikoho jsem si nedokázal získat patřičnou důvěru. Všichni se ptali na rady, přičemž je následně zahodili a raději si spálili ruku o rozžhavenou plotnu místo toho, aby uposlechli a vzpříčili se citům. A já jejich uplakané oči poté utěšoval.

Neměl jsem jim to však za zlé. Nikomu nelze míti za zlé, že koná podle citů. Vždyť já se taky tak choval.

***

S nastávající zimou se pomalu, ale jistě blížily Vánoce a s nimi spojená návštěva rodného kraje mého otce. Můj úkol pro tento rok byl jasný. Rozprášit mou část popela v místech, která by nabízela nejkrásnější odpočinek.

Zapomněl jsem totiž zmínit jednu důležitou věc. Na onom rozloučení byl popel Tomáše rozdělen do několika malých uren. Jedna z nich připadla i ke mně. A úkol zněl jasně: Nalézt místo, kde mu bude ze všech nejlépe.

A já takové místo znal. Rozkládalo se na břehu jezera Näsijärvi, jež se nachází poblíž Tampere. Tam jsem chodíval během finských ledových večerů a pozoroval nebe, zamrzlou krajinu a lesknoucí se oblohu v ledu jednoho z tisíců finských jezer.

Nastal čas a já nasedl s rodiči na letadlo na pražské Ruzyni a docestoval s přestupem v Helsinkách do mého rodného města. Po několika (povinných) přivítáních následovaly sešlosti, na nichž již byla účast čistě voluntární, čehož jsem využil, pořádně se oblékl a za zimního šera vyrazil s malou urnou v rukou na břeh jezera, které se mělo stát místem odpočinku části mé duše.

Dorazil jsem. Bylo kolem páté hodiny a Tampere za mými zády na jihu již svítilo. Přede mnou se rozprostírala obrovská vodní plocha, nyní již ledově klidná. Odhrnul jsem sníh z jedné z laviček, které se nacházely u břehu, a posadil se. Sledoval jsem tu nádhernou temnou scenérii padajícího sněhu, křišťálové plochy a stromů spících pod sněhobílou peřinou.

A usmál jsem se. Po několika týdnech jsem se konečně usmál. Zaplavil mne pocit štěstí a uvolnění. Byl jsem na místě, které bylo mému finsko-českému srdci blízko. Byl jsem zde s ním, byl jsem šťastný.

Vstal jsem, abych splnil to, co mám. Přešel jsem blíže k jezeru. Podíval jsem se naposledy na urnu. Úsměv z mé tváře nemizel. Začal jsem si pobrukovat Tomášovu oblíbenou píseň, kterou si zpíval vždy, když nám bylo nejhůře… Věděl totiž, že ji mám taky rád. Pokaždé nám pomohla z nejhoršího.

Well I ain't got much time
so I'll get to the point
Do you wanna share a ride
and get the fuck out of this joint?
I've got an impulse
so impulsive that it burns
I wanna break your heart
until it makes your stomach churn

Zpíval jsem potichu v tichu. Cítil jsem teplo, jako by mě objímal a tisknul se ke mně. Jako by byl se mnou. Usmíval jsem se a byl opět šťastný. Po tvářích mi stékaly slzy. Vtom se však za mnou potichu ozývala další slova této písně. Poslouchal jsem a zůstával stát na místě.

I got to know if you're the one that got away
Even though it was never meant to be

Hlas to byl naprosto neznámý, ale z nějakého důvodu jsem se nebránil, přijal jej a začal zpívat refrén společně s oním vokálem.

Say, you'll stay the night
Because we're running out of time
So stay the night
I don't wanna say goodbye
Say, you'll stay the night
Because we're running out of time
So stay the night
I don't wanna say goodbye

A nastalo ticho. Otočil jsem se a stál tam On. Jako by se vrátil…

„Tomáši?“ zašeptal jsem.

„Prosím?“ otázal se neznámý, „zpíváš moc hezky.“

„Jo, děkuji,“ sklopil jsem zrak trochu zklamaně a přitiskl si urnu k sobě. Byl jsem zklamaný.

Přistoupil blíže a pohlédl na urnu.

„Myslím, že je čas, abys udělal, co máš.“

Podíval se do mi do očí a usmál se.

Usmál jsem se taky. Otevřel jsem víko, přistoupil ke břehu a začal pomalu obsah nádoby rozptylovat do jemného vánku, který se celou dobu krajinou proháněl. Odcházela část mne. Smítka popela se vznášela ve větru a mně připadalo, že mi každé z nich mává na rozloučenou.

Najednou se mi v srdci rozlil pocit, jako by ta díra vzniklá ztrátou zarostla. Měl jsem pocit – ten pocit, který neumí člověk vyjádřit. Je to pocit oné podivné satisfakce, která se dostaví po tom nekonečně dlouhém utrpení.

Tomáš byl pryč. Ale byl zde pořád se mnou. V mém srdci. Nyní odpočíval a lehce poletoval nad hladinou jezera a já popel pozoroval, jak si poklidně tancuje ve větru. Stál jsem a koukal a cítil, že je vše zase tak, jak by mělo být. Byla to taková nirvána. Smíření.

„Budeš mi chybět, Tomíku,“ promluvil jsem do ticha.

A zavřel nádobu…