Soittaa suutaan: 5. Setkání

Otočil jsem se na patě o 90 stupňů a pohlédl na něj. Na toho, kdo se mnou zpíval Tomášovi na rozloučenou. Sjel jsem ho pohledem od hlavy až patě, byl jeho úplně přesná kopie. Až jsem se nestačil divit.

„Wow,” vydechl jsem si přidušeně pro sebe a můj mozek se nebyl schopen dostat z toho úžasu. Stál přede mnou finský Tom.

„Co na mě koukáš, jako bych byl svatý obrázek?” promluvil prvně anglicky a začal se smát.

Zakroutil jsem hlavou.

„To bys nejspíše nepochopil,” odpověděl jsem mu rodnou řečí a přehodil stav úžasu na něj.

„Jaktože?! Cože?” vykřikl a překvapením gestikuloval rukama, „tebe jsem tu nikdy neviděl. Chodím tu každý den, každý! A tys tu nikdy nebyl… Tak jsem si myslel, že nejsi místní,” založil ruce křížem, „dostal si mě.”

„Já vím, taky místní nejsem,” usmíval jsem se a klidně odpovídal, „byl jsem se zde rozloučit,” poukázal jsem na malou urnu, „chodím tu jen velmi výjimečně. Třeba jako dnes…”

„Omlouvám se, nechtěl jsem rušit,” otočil se na patě, pokývl hlavou na rozloučenou a nakročil k odchodu.

„Ne, počkej!” zastavil jsem ho. „Děkuju moc, že ses přidal.”

„Tu písničku miluju,” zazubil se znovu. Jeho úsměv byl okouzlující – jako ten Tomášův. Nedokázal jsem odporovat a zdvihl koutky taky.

Zasekl jsem se. Co mi tím chce sám osud říct? Poslal mi na Zemi dalšího člověka, abych zde nebyl sám? Poslal mi ho sám On? Ten, co odešel? To je přeci divný. To je blbost.

Natáhl jsem k němu ruku.

„Jaachim, těší mě.”

Mou ruku neodmítl, vřele ji přijal.

„Veikka, Veikka Valkoinen.”

Valkoinen – to znamená bílý. Zamyslel jsem se. Chlapče, ty se tady hodíš. Zasmál jsem se v hlavě vlastní poznámce. Achjo, Jaachime, ty si fakt dětinskej a blbej. A to už jsi dávno dospělej.

Veikka zatím svůj zrak upřel na malou hliníkovou nádobu.

„Můžu se…”

„Můj kamarád,” odpověděl jsem mu, „spřízněná duše, láska, všechno dohromady. Člověk, kterého jsem miloval ve všech směrech.”

Neřekl nic, pouze stál a koukal se na mě… A mlčel. Po chvilce zvedl zrak.

„Bude mu tady dobře,” a položil mi ruku na rameno.

Přikývl jsem a podíval se znovu do jeho očí. Byly tak stejné. Tak identické jako ty Jeho. Četl jsem v nich, plaval… Hledal v nich všechny naše vzpomínky. Viděl jsem vše.

„Vypadáš přesně jako on,” zašeptal jsem potichu.

Zastavil jsem čas. Připadal jsem si jako ve snu. Nemohl jsem tomu pořád uvěřit. To prostě nemůže být náhoda. Nemůže! Byl jsem pořád jako Alenka v říši divů.

Najednou mě však přepadl stesk. Jako by všechna ta nirvána zmizela. Jako bych se začal ze snu probouzet… Začalo mi být špatně, mlžilo se mi před očima a já se měl každou chvíli zhroutit do sněhu. Začal jsem těžce dýchat.

„Promiň, já… Budu muset jít,” vyhrkl jsem a sklopil zrak na sníh ležící na zemi.

„Stalo se něco? Jsi v pořádku?” koukal se na mě udiveně.

Ustupoval jsem. Bylo mi zle.

„Opravdu děkuju, ale já musím…,” držel jsem stěží vzlyky. Chtělo se mi padnout do sněhu a řvát.

„Měj se, rád jsem tě poznal,” křikl jsem a začal utíkat.

„Jaachime! Jaachime! Sakra, Jaachime!” křičel za mnou, jak jsem utíkal přes zasněžené pole pryč.

Už ani nevím, jestli mě pronásledoval. Měl jsem zúžené vidění, koukal jsem s očima plnýma slz před sebe a sprintoval přes sněžnou pláň ke svítícímu městu. Tma okolo mne pohlcovala a já pociťoval úzkost. Každou vteřinou jsem se snažil utíkat rychleji a rychleji. Byl jsem na pokraji sil, každá část mého těla řvala. Chtěl jsem se rozletět na tisíce kousků a zmizet.

Zakopl jsem a padl do sněhu. Klečel jsem na kolenou a předkloněný se opíral holýma rukama. Snažil jsem se dýchat, ale nedostavoval se mi kyslík. Snažil jsem se zvednout, ale nedostávalo se mi energie. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Zatmělo se mi před očima a svalil jsem se do sněhu celý.

***

Probudil jsem se. Byla stále tma. Zvedl jsem se ze sněhu. Mobil vybitý, já promáčený a zmrzlý. Hodinky ukazovaly lehce po půlnoci. Vydal jsem se směrem k domovu.

Už si ani nepamatuju, jak jsem došel domů. Pamatuju si jen okrajově křik mámy, nadávky a podobné. Pak už jenom to, jak jsem se zahřál v horké sprše a spadl do postele. Usnul jsem ihned.

Sny se mi zdály divoké a celou noc jsem se budil. Poté však…

Stál jsem u jezera a vedle mě stál Tomáš. Koukali jsme se na hladinu a mlčeli. Foukal jemný vánek, který nadnášel sníh spouštějící se z oblohy. Najednou Tomáš promluvil.

„Proč si mu utekl?” zeptal se.

Pokrčil jsem rameny.

„Zpanikařil jsem. Nevěděl jsem, co mám dělat, nevěděl jsem, co to má znamenat,” odpověděl jsem mu a stále koukal před sebe na jezero.

„Musíš se k tomu jezeru vrátit,” řekl.

„Ale, Tome,” otočil jsem se na něj znovu, on už tam však nestál. Zmizel.

V ten moment jsem se probudil. Byl jsem zpocený, vyčerpaný a žíznivý. Na hodinách svítil čas 4:07. Zvedl jsem se a šel se do kuchyně napít. Jakmile jsem žízeň uhasil, ulehl jsem znovu do postele doufaje, že další sen už snad bude klidnější.

Zavřel jsem oči. V uších mi však místo klidu zněl Tomášův hlas.

„Musíš se k tomu jezeru vrátit!”

A tak jsem došel k rozhodnutí.

K jezeru se zítra večer vrátím.