- Jaachim H. T.
romantika
18. 12. 2017
2723×
4.14
15Je temný říjnový večer, jehož kulisu za okny doplňuje padající listí společně s padajícím deštěm. A já ve svém pokoji pomalu píši tenhle manifest. Tento text snažící se o to, aby lidé byli tolerantní, a ne jenom „tolerantní“. Aby lidé byli lidští, aby lidé byli takoví, jací se vyvinuli, protože jenom díky rozumu máme výhodu oproti zvířatům, ovšem stále se chováme jako zvířata…
Sedím po tom všem jako každý normální večer u svého stolu. Vedle mé ruky je stále zalepená obálka, jejíž obsah i odesílatel je mi znám, aniž bych se jí dotkl. Srší z ní nenávist, létají z ní slova a já místo toho, abych se do ní podíval, raději ignoruju tento problém.
Jsem sráč. Pustil jsem se do války, kterou nebylo možné vyhrát. Tedy bylo, ale já ji prohrál na plné čáře. Místo toho, abych se nepříteli vzdal, jsem se usilovně snažil zachránit to, co zbylo. Bojovat pro trosky. A zabil jsem při tom všechno, co okolo zbylo.
Jsi hlupák, Jaachime.
Jsi ten nejzbabělejší a nejsobečtější člověk, kterého svět poznal. Chtěl jsem ti pomoct, protože jsem viděl, jak na tom jsi, ale ty sis raději nenechal ani poradit a jednal si podle sebe. Zkus se zamyslet nad tím, jestli na tom všem nemáš vlastně největší podíl ty.
Dávej bacha, ztratíš všechno, co máš.
Měl pravdu. Měl kurevsky velkou pravdu. Byl jsem v koncích. Ztratil jsem svůj život, který odešel společně s Tomášem. Ztratil jsem Tomáše, který odešel, jelikož jsem mu nikdy nepomohl, zatímco on byl pro mě tou největší zpovědnicí. Ztratil jsem přátele, ztratil jsem možnost najít za Tomáše náhradu, najít opěrný bod a zlepšit někomu život. Ztratil jsem, co jsem mohl…, ztratil jsem svou důstojnost.
Vstal jsem od stolu, abych se zašel podívat dolů, jestli jsem neztratil i lásku rodičů. Pomalu a potichu jsem sešel schody a zabočil za roh, stál jsem tam a beze slov zahlédl matku, jak vaří můj oblíbený mátový čaj, který mi každý večer donáší do pokoje. Ale počkat, co to tam dělá? Něco drtí? A sype to mně do pití?
Hrklo ve mně, vylétl jsem nahoru a snažil se dělat, jako by se nic nestalo. Čaj přistál na stole, obsah hrnku však se cvaknutím dveří letěl z okna. Já debil.
Sešel jsem dolů, abych si vzal jídlo z lednice, přičemž jsem na kuchyňské lince spatřil onen sajrajt. Antidepresiva. V ten moment mi bylo všechno jasný.
***
Ten kluk s blonďatou kšticí čekal do půlnoci. Nespal, pouze napsal pár řádků, nacpal pár kusů oblečení a veškeré jmění do batohu. Vteřiny nemilosrdně ubíhaly…
Sotva ručička překročila pomyslnou hranici, vstal, otočil se, sešel schody a položil obálku na stůl…
Nehledejte mě. Všechno vím.
Nemůžu už tady být. Až bude čas, ozvu se vám. Miluju vás.
J.
Byla tma a on kráčel po silnici. Pomalu se malými krůčky přibližoval místu, kde mu bude dobře. Musel pryč, on sám to věděl. Udělal toho tolik špatného, že by to nemohl odčinit…, musel by žít se špínou na svém triku. S těžkými břemeny na svých ramenou.
Po jeho boku zastavilo auto.
„Nechcete svézt?” zeptal se řidič přes otevřené okénko.
„Kam jedete?”
„Do Polska, kam byste potřeboval?”
„Někam pryč,” pokrčil rameny Jaachim.
„Tak nasedněte,” otevřel mu dveře, „tohle není zrovna typický čas pro stopaře a cestování.”
„Necestuju, stěhuju se.”
„Aha,” přitakal zmateně a dál se neptal.
Po několika hodinách jízdy vystoupil. Někde v poli. Povzdechl si a pokračoval jiným směrem dále.
***
Seděl v pokoji nějaké ubytovny u stolu a koukal z okna. Před sebou papíry, v ruce tužka a nadpis Manifest. Začal psát. Po pár minutách přestal, papír zmuchlal a hodil do koše.
Nejsem ten, kdo by měl ostatní soudit a nakazovat jim, jak se mají chovat, když se chovat k lidem sám neumím.
Nemůžu být hrdina.
Nejsem nic.
***
KONEC
***
Díky moc všem, kteří pochopili podstatu příběhu. Ti, kteří nepochopili, mohou číst znovu, pokud však nechtějí, nechť mlčí navěky.
Očekával jsem, že příběh bude delší, ale z několika důvodů (nejmenovaných) jsem musel přistoupit k variantě kratší… jsem rád, že jsem vlastně dopsal do konce. Ztratil jsem dech.
Soittaa suutaan byl můj první a zároveň poslední počin.
Bylo mi ctí. Děkuji.
JHT
Autoři povídky
Ten, kdo z fikce přešel do reality.
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Děkuju. A abych odpověděl: nene, absolutní fikce s pár skutečnými událostmi, ovšem velmi poupravenými. :)
díky za vyjádření, cítím to stejně. A znamená to taky, že jsi už zpátky z exotiky?!?
První díly pro mě byly milým překvapením, zvláště tou zkratkou, jakou si psal. Žádné rozpitvávání - nechal si na čtenáři, aby si domýšlel detaily - zde nezvyklý jev, proto jsem ti tleskal.
Ale závěr mi připadl, jako by autor umřel a někdo naprosto jiný se pokusil příběh dokončit. Někdo, kdo chápal začátek příběhu jinak. I styl se změnil.
Což ovšem neznamená, že by ses k příběhu někdy nevrátil a s odstupem času ho případně neupravil.
Vyzdvihuji tvoji odvahu pustit se do tohoto díla a rozhodně na psaní nezanevři. Máš potenciál. A takových není mnoho.
Vidíš to na všech těchto komentářích. Držíme ti všichni palce.
Kiitos vielä kerran. Kiitos kaikille.
Abychom si rozuměli, pokud je to vůbec mezi lidmi možné: nikoli že bych měl radost z toho, že se ti snad nepovedlo, co jsi chtěl, ale mám pocit, že takhle – pro někoho snad přepjatě – reaguje citlivá tvůrčí duše v nárazu na tzv. realitu (vlastního psaní i čtenářského přijetí). To vlastně znamená, že pokud do tebe, respektive do Jaachima, aspoň trochu vidím, tak že někde v koutku tvé/jeho dušičky, kde je spousta zmatků, nějaké ty stíny (v kom koneckonců ne), ale i mnoho dobrého, tak tam někde se už vlastně něco píše.
Někde tam totiž nejspíš žije kdosi se spisovatelskou myslí, a on se oklepe a zase se ukáže, silnější než předtím, aťsi tomu třebas momentálně sám nevěří. Jo a... rakastan sinuá
kuscheltyp
A pak to (zkamenělinu, nebo román) po vší té námaze taky strašně moc chceš někomu ukázat a třeba slyšet, jak jsi dobrej, nebo klidně i to, jak jsi špatnej, ale hlavně nějakou reakci, aby to mělo... a z tisíce lidí je k tomu devět set devadesát dokonale lhostejných, mají jiné starosti, deset dalších ti říká, jak ti rozumějí, ale z jejich slov je patrné, že tě v nejlepším případě chápou tak napůl, nebo že ve tvém příběhu "chápou" něco, co tam není, a spíš i v reakci na tvou story mluví jen sami o sobě (stejně jako když v diskuzích na netu lidé nereagují na tvůj názor, ale rovnou na svůj předsudek o něm). K čemu pak vlastně s kýmkoli debatovat? K čemu pak vlastně píšeme, žejo? No... protože musíme. Protože psát je sice hrozné, ale nepsat je strašné.
Talent, když v někom je, tak se nakonec stejně prorve ven. I kdybys na něm chtěl hřešit tím, že ho necháš ležet ladem (dokonce i kdybys to po léta dělal, i kdybys jezdil s tou limonádou a časem k tomu přidal zmrzku a zanevřel na své zkameněliny). Ve skutečnosti to, čemu teď pro jednoduchost budu říkat "spisovatelská mysl", se neustále dívá, zapamatovává si věty, vůně, situace... a všechno, všechno to skladuje, ať už v paměti či v podvědomí. A tu a tam se prostě člověk-nádoba naplní a pak mu buď praskne hlava, nebo to musí vylít na papír. Jinými slovy: jako autor prostě můžeš nepsat (neťukat do klávesnice), ale nemůžeš nepsat (nečinit tu přípravnou fázi, pozorování + myšlení).
I já vím, jaké to je někoho ztratit. Stál jsem nad rakví a nechápal, dodnes nechápu, a nechápali ani ti, kterých jsem se později ptal.
Proč člověk, který - dle našich domněnek - neměl žádné nepřátele, pokud jsme věděli, měl hromadu kamarádů a byl oblíbený, proč sakra právě on tady leží?
Měl deprese? Možná. Ale jak to, že jsme si nikdo nevšimli? Aspoň jeden? Proč nám neřekl, že potřebuje pomoct? Kde jsme sakra byli, když se rozhodl? Nebo to doopravdy byla jen souhra náhod, náhlá zdravotní komplikace, jak tvrdí jeho matka?
Musel jsem se navždy rozloučit s jediným člověkem, který dokázal v pohodě se mnou žít i s mojí dvojjakostí a brát to v pohodě. Ovšem, není mrtvý, vím, že žije i kde. Ale už nikdy ho nemůžu vidět a to mne dost bolí.
Takže vím, co je ztráta.
Ale přesto, asi jsem nepochopil. Ne snad, že bych čekal nějaký happy end. Proč taky? Je to tvá povídka, takže jak ji ukončíš, to je na tobě. Prostě jsem se v tom konci ztratil.
A proč poslední povídka? Píšeš dobře, umíš to. Pokud tě odradila kritika, nedej se. Určitě piš dál a určitě není třeba aby tvé povídky zapadaly do jakékoliv šablony.
Tvá poznámka v komentářích o současném stavu Jaachima mne hodně zklidnila, jinak bych si asi začínal dělat starosti...velký.
Jo, abych nezapomněl - vyvinulo se to a skončilo jinak, než by se mi líbilo, ale děkuju.
Příběh nebyl pro všechny, což bylo asi oním hlavním kamenem úrazu. Celkovou pointou bylo zobrazit ten duševní rozklad, který dokáže člověk prožít. Neměla to být romantická povídka se šťastným koncem, což však hodně lidí nejspíše nepochopilo v moment, kdy se začínalo přecházet do lyriky a do Jaachimova stavu po všech událostech u jezera... ono hodnocení mi opravdu pomáhalo, motivovalo mě k dalšímu psaní, když jsem viděl, jaký má povídka ohlas... vůbec jsem to nečekal! Ovšem poté, co se odvrátila z typického kurzu a hodnocení se začala propadat, mi došlo, že ta hlavní idea nebyla objevena.
Doufám, že ji objeví někdo jiný. Někdo, kdo mi porozumí, každopádně to nejspíše bude muset být člověk, co zažil něco podobného jako Jaachim.
A ony čtenáře nejkrásněji vystihuje citát u mě v profilu.
Děkuju Vám moc, opravdu děkuju. Dokázali jste mi, že se mi povedlo vám v hlavách udělat zmatek, že nepoznáváte Jaachima před a po. Jako by to byli dva odlišní lidé. A oni jsou... protože ten Jaachim, který měl Tomáše, byl šťastný, skončil sám, zničený.
A abych tady dodal alespoň ten jeden happy-end. Aktuálně je reálný Jaachim nejšťastnějším člověkem pod sluncem, protože má svou lásku, a i když si to občas neuvědomuje, tak se dost poučil po těch všech lekcích, co stihl dostat, a je teď mnohem lepším člověkem, i když někteří to, bohužel, už nikdy neuvidí.
Pravděpodobně budu patřit k té části lidí, která příběh tak úplně nepochopila. Ztratil jsem se v něm, ztratil jsem pojem o tom, co je čistým příběhem a co je vstupem tvým či ´vypravěčovým´.
Přesto na celku bylo něco, co mě chytilo. Doufám tedy, že to ´poslední´ nebylo definitivní poslední.
Se začátku to bylo moc prima. Šest a sedm jsem se nějak přestával chytat, proto ani koment ani bodování.
A tenhle díl... Jako by ty první díly a tenhle psali dva úplně jiní lidé. Možná to tak mělo být, možná to byl i záměr. Nevím.
Hodnocení - opravdu nevím....