Soittaa suutaan: 6. Návrat

Probudil jsem se rozlámaný jako po klasickém finském celovíkendovém flámu na lodi na cestě Helsinki - Stockholm - Helsinki. Pro neznalé, je to forma levnější konzumace alkoholu pro finskou mládež. V pátek večer sednete na trajekt, sejmete se v jednom z barů na lodi, ve Stockholmu se prospíte v kajutě, popřípadě si zajdete nakoupit zásoby lihovin na další týdny za nižší cenu než ve Finsku, a celý páteční proces opakujete i v sobotu večer na cestě do Helsinek. Ideál, ne?

Nevím jak pro ostatní, ale já se cítil strašně. Byl jsem bez sil, dehydrovaný, pomlácený a duševně rozloženější než předtím. Možná to bylo proto, že to nebyl onen flám, ale moje cesta od jezera. A mé sny, má cesta domů, můj stav…

„Konečně se nám milostpán rozhodnul vstávat!” zvolala moje máma připravená k přednášce, kterou nedokončila včera večer, protože jsem ji přerušil svým spánkem. Vytuhl jsem jí před očima.

„Měla bys ho nechat, podívej, jak vypadá…,” snažil se ji uklidnit táta, „představ si, že bys takhle dorazila ty.”

Jo. To je můj táta. Umí ji tak nádherně zbavit slov, když je třeba.

„Tos byl pít, že vypadáš jako ledová kra, která právě roztála?” zeptal se hned poté, co máma naštvaně opustila pokoj a on se posadil na kraj mé postele.

„Ne,” povzdechl jsem, „kéž by.”

Podíval jsem se na něj, očekával odpověď, ale ta, co byla jako jediná pravdivá, byla naprosto neuvěřitelná.

„Byl jsem rozprášit Tomášův popel, byla strašná zima. Když jsem mu zpíval na rozloučenou, objevil se mi za zády kluk, začal si se mnou povídat,” vyprávěl jsem mu a on pozorně poslouchal, „byl však strašně podobný jemu a já zpanikařil, začal jsem utíkat a zkolaboval někde uprostřed pole,” sklopil jsem oči, „nejhorší na tom však bylo, že vypadal přesně jako Tomáš.”

V jeho očích se objevilo zmatení. Něco mu šrotovalo hlavou…

„A ještě,” pokračoval jsem, „zdál se mi pak sen, kde mi Tomáš říkal, ať se k tomu jezeru dneska vrátím.”

„Cože?” díval se na mě zděšeně a nechápavě.

„No, tak to bylo… Musím se tam dneska vrátit, tati. Musím se tomu klukovi omluvit.”

Přikývl, ale nic neřekl. Koukal se tak nějak zmateně, jako by něčemu nechtěl věřit. Najednou se probral a usmál se.

„Tak pojď na snídani,” pobídl mě, „ať nám to pak máma nepředhodí, že to dělala zbytečně.”

***

Pomalu se stmívalo a já byl čím dál tím víc nervóznější. V břiše jsem měl voliéru plnou motýlů, ruce se mi klepaly, jako bych už 10 let trpěl Parkinsonem, a dlaně jsem měl zpocené, i když jsem celý mrznul. Opět jsem stál před tou zamrzlou hladinou a měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi.

Rozhlížel jsem se, schizofrenicky hledaje pronásledovatele, a klepal se víc a víc. Stál jsem a minuty plynuly rychlostí, jako by je někdo zmrazil na teplotu blízkou absolutní nule, a stejně tak jsem mrznul. Byl jsem zoufalý, byl jsem smutný, byl jsem nervově na dně ještě více než ve večer minulý.

V ten moment mi došla trpělivost. Otočil jsem se na patě, že se vydám pryč, a on tam stál. Usmíval se a pozoroval mě se založenýma rukama.

„Jak dlouho tu, kurva, stojíš?! Jsem zmrzlej jak sobí lejno, nervy mám v hajzlu a ty si tu tak postáváš!” bouchly mi saze.

„Asi tak 15 minut. Čekal jsem, kdy se otočíš,” smál se.

„Ty bastarde! Víš, co? Seru na tebe! Jdu domů!”

V ten moment mě chytil.

„No ták…,” objal mě a držel.

„Pusť mě, nebo jednu chytíš! Měl si šanci, stál si tu jak solný sloup, máš smůlu!” ječel jsem v naprostém tantrumu.

Jenže on se jenom smál. Díval se mi do očí. Držel mě a já se nemohl nijak bránit. Prostě se na mě jenom díval. Díval se mi zpříma do očí a blížil svou hlavu blíže té mé.

Tehdy jsem nevěděl, proč jsem to udělal…