Soittaa suutaan: 7. Houpačka

Nebránil jsem se. Čekal jsem, co udělá, a tak jsem nehybně pozoroval jeho hlavu blížící se k té mé. Nechápal jsem, proč to dělám, do té doby, než jen lehce přitiskl své rty na mé. V ten moment se mi rozsvítilo…

V jediném okamžiku jsem se vymanil z jeho sevření. Zůstal na mě hledět beze slov. V následující vteřině jsem mu vpálil takovou facku, že jsem si na nějakých pár hodin rozbolavěl ruku. On se otočil v piruetě a složil se na zem. Bylo mi to však jedno. Já právě vydýchával svůj morální kolaps.

„Co to kurva bylo?!” zařval jsem a dál jsem se snažil přijít na to, co se vlastně v předchozích okamžicích stalo, „co sis jako myslel, že děláš?!”

Nereagoval. Ležel bezvládně na zemi a vypadal jako mrtvý. Zastavila se mi krev v žilách. Hned jsem k němu přikleknul, chytil jej za ramena a jemně s ním zatřásl. Nic. Ještě jednou. Znovu nic. Na potřetí. Nic.

Zpanikařil jsem. Zvedl jsem se, ohlédl se, jestli mě náhodou někdo neviděl, a sprintem jsem se vydal daleko od toho místa. Co nejrychleji, co nejdál. Hlavou mi běžela jediná myšlenka…

„Já ho zabil.”

Nezabil.

***

Seděl jsem na zídce domu a zíral do země. Chtělo se mi zvracet. Ze sebe. Z toho všeho, co jsem dokázal během posledních dnů zvládnout i posrat. Už snad po milionté se mi spustily slzy. Ty malé kapky mi stékaly po tváři jedna vedle druhé. Ze začátku postupně, pak se však spojily do dvou proudů a na mrazivé zemi pode mnou tvořily malé jezírko smutku, které pomaličku zamrzalo. Kleknul jsem si k němu.

„Proč se tohle děje mně? Proč jsi odešel, Tomáši? Proč jsi mi poslal takového člověka? Proč jsi tu se mnou nezůstal?! Bylo by nám oběma líp!”

Zhasla i pouliční světla a já se ocitl v úplné tmě. Nade mnou bylo jenom nebe poseté miliony hvězd. Podíval jsem se nahoru. Hlavou mi proběhly myšlenky na nebe. Zavrhnul jsem je.

Nikdo se nemá po smrti líp. Změna je vždy jenom k horšímu.

Zvedl jsem se z té ledové země, abych konečně zamířil k domovu.

***

Finsko jsem opustil plánovaně dva dny poté. Netěšil jsem se na setkání s lidmi, které budu zase muset vídat den co den v té budově plné mladých lidí. Jak jsem před odjezdem doufal, že mi bude líp… Že mi po tom všem, co se stalo, po tom rozloučení, po tom klidu o Vánocích, o kterém jsem si mohl nechat jenom zdát, že mi po tom bude líp… Šeredně jsem se mýlil. Byl jsem v rozkladu, hnil jsem zevnitř jako mrtvola. A nejspíš to tak i páchlo…

Nikdo se mě neodvážil nikam na poslední večer v roce pozvat. I rodiče odešli z domu a já tak měl celou naši pevnost jenom pro sebe. Musel jsem ze sebe nějak dostat tu zdechlinu, aby mi bylo líp – abych znovu mohl zkusit překročit tu propast. Vzal jsem papír a tužku a začal psát:

Krok za krokem
kráčím mlžnou krajinou.
Zapomenut ve tmě
kráčím se zvadlou květinou.
Ponořen na dno
kráčím mezi kameny,
s dobrým úmyslem
kráčím s těžkými rameny.

Cítil jsem úlevu, jako když vyteče hnis z rány a konečně přejde člověka ta bolest, která se v něm hromadila. Člověka rána stále bolí, ale bolí méně a méně.

Soucitně bez soucitu,
emočně bez pocitů
dávám sbohem tobě v zemi.
S dobrým úmyslem,
s těžkými rameny.

S větou za větou
kráčím nerušen,
ztraceně hledám.
Kráčím jak bez duše,
zarůstám v zem.
Kráčím sám pod stromy
už unaven.
Kráčím se smutku symptomy.

Soucitně bez soucitu,
emočně bez pocitu,
dávám sbohem tobě v zemi.
S neznámým úmyslem,
s těžšími rameny.

Psal jsem a slzy mi po tvářích opět stékaly dolů na papíry plnící se slovy, která mě držela dole u dna jako kamení.

Pod světlem lampy
obraz jak z hororu,
prokletí světa

nenávistného tumoru.
Složí se na zem
do černé truhly,
a rysy ve tváři
mrazivě ztuhly.

Vzlykal jsem nahlas a přes všechnu tu slanou vodu jsem už neviděl na papír. Všechny ty vzpomínky se mi odehrávaly přímo v hlavě a já myslel, že se zblázním. Hodil jsem tužku proti zdi. Odrazila se a dopadla zpět do mého klína.

Utřel jsem si mokré oči a snažil se v klidu dýchat.

S hlínou v botách
kráčím, kleju bezmocí.
Bezhlasně, šeptem
kráčím vstříc pomoci.
Klopýtám dál,
kráčím těžce, bez síly.
Padl jsem též,
ležím sláb a bez víry.

Soucitně bez soucitu,
emočně bez pocitů
dal jsem sbohem tobě v zemi.
Tobě ve snu,
já s nohama na zemi.

A byl konec. Sesunul jsem se vyčerpaný na zem a usnul. S tužkou a papírem v ruce. Papírem, který obsahoval všechno to trápení za posledních několik dlouhých týdnů.