Soittaa suutaan: 3. Memoáry

Vyškrábal jsem se na Mt. Everest, abych ihned, co stanu na jeho vrcholu, zhučel dolů.

Stál jsem tam před jeho fotografií v rámečku s černou stuhou a díval se na urnu, o kterou byl rámeček opřen. Můj pohled byl prázdný, na rozdíl od ostatních, jejichž pohledy byly plné slz. Já na to neměl. Neměl jsem ani sílu stát. Musel jsem se posadit na zem.

Počasí nemohlo být depresivnější. Olověně těžké černo-šedé mraky zakrývaly celou oblohu. Vítr, chvílemi sílící, zvedal z promočené země zbývající listí opadané z nyní již holých stromů. Z nebe se tu a tam snesla kapka vody, jako by mračna a nimi skrytá obloha truchlila s námi.

Zatímco všichni pomalu odcházeli, já stále seděl. Seděl a koukal. Proč se tohle děje těm nejhodnějším lidem? Tomáš byl ten nejlepší člověk, kterého jsem znal, a i když byl ode mě daleko a neviděli jsme se moc, tak pro mě byl stále jako moje druhá duše. Možná také proto, že jsem ho částečně miloval…

Tato část příběhu totiž sahá hluboko do minulosti. Tomáše jsem poznal ještě dříve, než jsem skutečně poznal sebe. Byl tím člověkem, kterého si zaslouží opravdu každý zoufalý, ale zároveň i obětavý člověk. On sám byl jedním z nich. Dokázal se pro druhého naprosto rozkrájet, aby pomohl. Dokázal spachtit pomstu proti sviňskému bývalému, který se nyní před všemi zraky vycucává s někým naprosto kurvoidním na veřejnosti, dokázal stáhnout flašku napůl na posezení, a poté se ještě domotat na benzínku u dálnice a koupit flašku druhou, protože všechny ostatní podniky už měly ve 3 ráno zavřeno. Dokázal se svléct donaha, omotat se duhovou vlajkou a přeběhnout náměstí, aby přesvědčil, že se není za co stydět, když toužíš vylíbat mozek hlavy člověku stejného pohlaví. Dokázal udělat vše, co by jemu blízkému člověku pomohlo.

Jeho modré oči byly vždycky plné smíchu. Blonďatá kštice zajišťovala zase to, že jsme opravdu vypadali jako bratrové. Miloval jsem ho jako sourozence, kterého jsem nikdy neměl, a stejně to cítila i moje máma. Měla k němu nikde nekončící důvěru, takže on byl ten člověk, který mohl vždy přijít a měl všechno, dokonce i to, o čem jsem si mohl nechat u nás zdát. (Třeba o panáku 15leté whisky.)

S Tomášem jsem také zažil svou první nezapomenutelnou noc, i když se to po předchozích slovech může zdát divné. Náš vztah byl celkově takový, řekněme, atypický. Po několika zradách a zlomených srdcích na obou stranách to byl impuls jednoho protruchleného večera. Prostě jsme se na sebe vrhli. Váleli se po sobě, tlačili se na sebe, natahovali do plic vzduch, co to šlo, ale stejně jej bylo málo, protože se brzy jeho malinký podkrovní pokoj zaplnil oxidem uhličitým a celkově ohřátým vydýchaným vzduchem, což zapříčinilo, že oblečení nám oběma začalo tak nějak zavazet, tudíž muselo být odhozeno daleko od postele. Rty přestávaly stačit, a tak ruce obou šmátraly a hledaly po těle toho druhého. Kyslíku jsme měli oba těžký deficit, přičemž se Tomáš odhodlal mé zásoby ještě snížit tím, že se svými rty začal věnovat té nejintimnější části mého těla, jež si již nějakou dobu trčela do prostoru, popřípadě na ní ležel on a tiskl k ní tu svou. Objem mých plic se dostal se vzdechem ven všechen a mně se vzrušením spojeným s nedostatkem životně důležitého plynu začalo mlžit před očima. To, co se dělo, jsem si však užíval na miliony procent. Matematicky by se hodnota mého vzrušení dala vyjádřit takto: Hodnoty vzrušení pro x, rovnající se nám dvěma, se limitně blíží nekonečnu. Jen co si dohrál rty s mým nástrojem, na něj obratně nasedl bez větší přípravy a začal dělat dobře nám oběma. Vše se postupně dostalo až na vrchol, kdy jsem ho k sobě nejtěsněji natiskl a vše, co měl, daroval jemu vnitřně, zatímco on mně na břicho. Svalil se ze mě, přitiskl se a oba jsme společně v objetí spali až do rána.

Až v tomto momentě jsem si všiml, že se mi spustily slzy, které pomalu skapávaly na mé černé kalhoty, které mi ze svého šatníku kdysi daroval. Vzlyky se draly na povrch, stále jsem jim však dokázal vzdorovat. Do té chvíle, než…

„Jáchošku?“ ozvalo se za mnou, byla to Veronika. Jeho o rok starší sestra a v podstatě i můj další nevlastní sourozenec, protože Tomáš mě do své rodiny v podstatě adoptoval, aniž by se někoho ptal.

„Tomův poslední dopis,“ podala mi papír popsaný tím nejkrásnějším písmem na světě, jež bylo rozpité několika slzami samotného Boha.

Drazí,

miluju Vás. Budete mi chybět, ovšem já nedokážu žít ve světě, kde se na každého poukazuje a kde člověk nemůže žít, aniž by byl lynčován.

Sbohem.

S láskou,

Tomáš.

Dočetl jsem a větev sebeovládání se pode mnou podlomila. Propadl jsem se do propasti srdcervoucího pláče. Nedokázal jsem vnímat skoro nic. Vnímal jsem jenom pomalu se muchlající papír v mých rukách a Verunku, která mě objímala, abych se utišil. Nedokázal jsem si ovšem pomoci. Jeho smrt vytvořila obrovskou díru v mém srdci a v mé duši.

Proč vlastně odešel, aniž by cokoliv řekl? Jak dlouho přemýšlel? Proč to nebylo poznat? Proč nic neřekl? Proč? Proč?! KURVA, PROČ?!

Přestával jsem mít sílu sedět. Pomalu jsem se svalil jí do klína. Plakala taky.

„Už je v míru. Už je někde, kde bude svobodný a bude moct dělat, co chce, aniž by ho někdo nenáviděl,“ uklidňoval jsem nás dohromady a pláč pomalu ustupoval.

Nic neřekla, jenom mne objala silněji a přikývla.

A v ten moment mi došlo, že mluvit bude muset někdo jiný. Budu to já.

Nemůžu nechat jeho smrt nepomstěnou, stejně jako on nenechával žádné křivdy na nás neodčiněné.

V ten moment jsem se rozhodl, že já budu ten, kdo bude za Tomáše bojovat.