GOODGUY: Každý konec je happy-endem

Příběh Lyžařský výcvik si získal velkou pozornost čtenářů, a jeho první díl obdržel dokonce titul Povídka roku 2015, a to především díky své výjimečné atmosféře. Odkud jsi čerpal inspiraci?

Těžko říct, sám nelyžuji a nebyl jsem ani nikdy na lyžařském výcviku. Lyžák je jenom kulisa, jádro toho tématu je bezprostřední svět kluků, kteří se už cítí být dospělí, ale pořád je v nich dost přímosti, hravosti a odvahy experimentovat, chuť prožívat dobrodružství. Tenhle svět mě láká a to asi zejména proto, že jsem v letech, kdy to bylo aktuální, tolik odvahy a bezprostřednosti sám neměl, i když příležitosti samozřejmě nastávaly. No a partu, její hiearchii a zákonitosti mám, asi jako každý, odkoukanou ze školních let. Měli jsme podobnou na gymplu i na základce. To je sice už spousta let, ale předpokládám, že se na tom nic nezměnilo.

I když se postavy v povídce často pouští až na samou hranici akceptovatelného násilí, nikdy situace nepůsobí jako skutečné znásilnění, naopak cítíme, že aktéři jsou s nastalou situací srozuměni. Čím se ti toho podařilo dosáhnout?

Píšu dost intuitivně. Řídím se hlavně uvěřitelností a maximální možnou reálností děje a v tom je asi to kouzlo, o kterém mluvíš. Hlavní hrdina je zraněný a vydíratelný, snaží se přežít a obhájit si vlastní pozici. Nemá prostor ani čas se těm situacím a lidem vyhnout, proto je prostě přijme, volí menší zlo. Nachází polohu, která je pro něj ještě akceptovatelná a zároveň mu umožňuje bezpečné přežití. Myslím, že s tímto principem se často setkáváme v každodenním životě, často se tak děje třeba v práci, když se snažíme například „přežít“ pod chaotickým nebo agresivním šéfem, používáme podobné manévry.

Postavy používají velmi uvěřitelný jazyk. Ocitáš se sám v prostředí, kde kluci takhle mluví?

Rád bych se ocital :-). Čím jsem starší, tak zjišťuju, že je mi v přítomnosti mladých kluků dobře. A to myslím upřímně, ve vší počestnosti a bez postranních úmyslů. Žádnou příležitost k tomu však nemám, čerpám z jiných zdrojů. Odjakživa jsem pečlivý pozorovatel, vnímám lidi kolem sebe, poslouchám, o čem se baví, a sleduju, jak se chovají. Mám také silnou empatii. Umím se vcítit do prostředí, do postavy, do situace. Je to obrovský dar a já za něj děkuju Bohu každý den.

Čtenáři dost škemrali o pokračování příběhu, ale vypadá to, že víš, kdy máš skončit. Myslíš, že je to pro povídkový útvar stěžejní? A jsou podle tebe důležité happy-endy?

Myslím, že člověk má psát jenom tehdy, když má co sdělit. Nebaví mě příběhy, kdy se dva sejdou, udělají si to a jdou zas po svým. Pak se zase sejdou, udělají si to trochu jinak a zas jdou. To je atraktivní jen jednou, pak už nikdy. Nad každým příběhem velmi přemýšlím, každý díl si třeba týden přehrávám v hlavě, než sednu a napíšu ho. Stokrát u toho změním okolnosti a vyhodnocuji děj z pohledu každého ze zúčastněných. Docela mi vyhovuje psát ve čtyřech dílech a vždycky jde o nějaké sdělení, jehož vyřčením příběh musí skončit, jinak by se z toho stala prázdná sláma, což vidíme dnes a denně, např. v současné televizní seriálové tvorbě. To je prostě tragédie.

Happy-end? Každý konec je happy-endem, i když se nám to tak někdy nezdá. Každý konec znamená, že jsme něčím prošli, něco zažili a získali zkušenost. A když něco získám, je to vždycky happy-end, ne? Jako autor mám dobrý konec v takovém tom obecném pojetí rád, ale nesmí být kýčovitý.

Povídka Zmrd byla na druhou stranu o dost expresivnější, víc se držela zaběhnutého žánru. Vyhovuje ti tahle poloha víc?

Zmrd je z mého pohledu unikátní a nevím, jestli se mi ještě někdy podaří napsat něco podobného, aniž bych se opakoval. Nevím, jestli mi víc vyhovuje, ale rozhodně je pro mě snazší, není tam moc nad čím přemýšlet, stačí se jen otevřít vlastní sexualitě a zkoumat její hranice. U této povídky nikdy pořádně nevím, kterým z těch dvou bych chtěl být, oslovují mě oba.

Co tě motivuje ke psaní? Pomáhají ti komentáře čtenářů či takováto ocenění?

Motivuje mě touha sdělovat. Sdílet své poznání, svůj pohled na svět. Baví mě provokovat a ukazovat to jinak, než to druzí chtějí vidět. Což s sebou samozřejmě nese i riziko, že v některých polohách nebudu pochopen nebo přijde dokonce i odmítnutí. Ale s tím se musí počítat, já se tím bavím. Na komentáře čtenářů vždycky netrpělivě čekám a největší blaho prožívám, když někdo mému sdělení porozumí. Pak mám pocit, že to mělo smysl. Za ocenění jsem samozřejmě rád, moc mě těší a prožíval jsem hlasování, jak kdyby šlo o Oscara. Vážně!

Aktuálně si od tebe můžeme přečíst zase o něco tvrdší minisérii Mukl. Už máš v hlavě něco dalšího? Budeš se držet osvědčeného žánru, nebo se máme připravit na něco radikálně odlišného?

Mukl byl přijat rozpačitě, protože jsem ho vyvedl do extrému. Zdá se, že ani největší zdejší tvrďáky příliš neoslovil. Mukl se ale týká každého z nás, je o chorobné touze, která zbavuje rozumu a bezprostředně ohrožuje samotnou existenci člověka. Co jsme ochotni udělat pro vlastní uspokojení, kam až jsme ochotni zajít a co jsme připraveni obětovat? Mě tam fascinuje ta slepota hlavního aktéra. A protože sebezničující slepotu vidíme dnes a denně kolem sebe, měl jsem potřebu to sdělit. Ale zpátky k dotazu. Vypadá to, že mi čteš myšlenky, protože opravdu mám v plánu pokořit romantiku :-). To jsem si ještě nevyzkoušel navzdory tomu, že bych ji mohl postavit celou na vlastních zážitcích.

Kromě psaní se také zapojuješ do komentování povídek jiných autorů. Kromě toho, co už jsi napsal k jednotlivým povídkám, je něco, na co bys chtěl zvlášť čtenáře upozornit?

Čtenáře bych chtěl poprosit, ať komentují. Dobrovolně a bez zábran. Komentovat může i neregistrovaný anonym, není nic jednoduššího, než napsat dvě věty o tom, jak povídku vnímá, proč se mu líbí nebo nelíbí, čím ho oslovuje, čím ne. Pro mě jako autora je ta zpětná vazba důležitá. A ta negativní ještě víc. Ta dává šanci rozvoji nebo pochopení toho, jak je můj záměr nebo sdělení vnímáno vnějším světem.

Vstoupil jsi do přímé komunikace s redakcí, kdy ses stavěl za zmírnění pravidel pro publikaci povídek. Jak hodnotíš svoji spolupráci s redakcí?

Když jsem posílal svou první povídku – Zmrda, třásl jsem se strachy. Myslel jsem si, že budu označený za perverzního úchyláka a že budu odmítnut. Redakce mě ovšem přijala vlídně, takže si na spolupráci nestěžuji. Za zmírnění nebo změnu pravidel se však stále přimlouvám, protože pravidlo „pěti komentářů“ stále vnímám dost kontroverzně. Teď v podstatě skoro nešel protlačit čtvrtý díl Mukla, a pokud bych za ním poslal jinou povídku, zřejmě budu na její uveřejnění čekat do soudného dne, zvlášť když čtenáři už vědí, že „konec“ u mě opravdu znamená konec a že tedy nemají důvod dožadovat se komentářem pokračování. Takže si myslím, že změnu by to chtělo a chtělo by to změnu i hodnotících kritérií (hvězdiček).

Obecně vám v redakci ale fandím, protože tomuto projektu věnujete spoustu času a prostředků a odměnou je vám jen remcání nespokojených autorů :-). Mě tenhle web oslovil právě určitou kulturou a kultivovaností a myslím, že právě to, že povídky jdou přes redakci, je ten moment, kterým se v tom nejlepším smyslu odlišujete.

Vypadá to, že je pro tebe komunita autorů a čtenářů důležitá. Je to tak? Máš nějaký byť sebešílenější nápad, jak ji podpořit?

Mně osobně by se líbilo posunout web víc k tradiční komunitní síti, ankety pod povídkami, změny v hodnocení, interaktivnější profily uživatelů, ale chápu, že u projektu dotovaného z vlastních kapsy, jsou možnosti omezené. Cítím také, že čtenáři jsou velmi různorodí a že jejich motivace pro návštěvu webu je často zcela odlišná, takže je těžké uspokojit představy všech.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně inspirace do dalšího psaní.