Profesorův mazánek: 3. Dva kohouti na jednom smetišti

Před půlrokem: Riverside Iowa.

Pohled profesora Richarda Meyera:

Tohle místo jsem chtěl navštívit už jako malý kluk, když jsem s bráchou a ségrou poprvé viděl Star Trek z šedesátých let s Jimem Kirkem a Spockem. Místo narození slavného kapitána mě lákalo a teď po letech jsem si na svou touhu vzpomněl a uznal za vhodné se zde zašít.

Ale – co si budem vykládat, je to konec světa, něco málo přes tisíc obyvatel a všude kolem jen pole kukuřice, kulturní vyžití na nule, pokud nepočítáme jeden zaplivaný bar a rádoby restauraci, kterou spíš navštěvují turisté, kteří žerou Star Trek. Jiní sem ani nejezdí, protože široko daleko není nic, co by bylo turisticky zajímavé. A to mně vyhovuje. Nemohl jsem zůstat v Bronxu, dokonce ani v jiné části New Yorku. Možná bych se tam ztratil, ale nebudu to riskovat. Párkrát už mi byla protidrogovka za patami a já nemíním riskovat, že by mě kvůli nějaké hloupé chybě, kterou bych zcela jistě jednou udělal, zabásli na 30 let za něco, co jsem neudělal. Kromě toho už mám plné zuby velkoměsta.

Jediná nevýhoda oproti New Yorku je poměrně silná homofobní základna, se kterou se sice setkáte i tam, nicméně tam vám nikdo nečumí až do talíře, a když chcete, tak se prostě ztratíte. Tady se ale zná každý s každým, takže není možnost úniku a soukromí v podstatě neexistuje. Taky tu kvete slušný rasismus a to nejen proti černým. I přistěhovalci nejsou vítáni, přestože převážná většina obyvatel jsou vlastně děti přistěhovalců. Můj vzhled však na ně působí jak červená zástava na býka, a i když jsem se narodil v USA, mé jméno je důkazem toho, že jsem dítě Němců. Tedy, matka byla Němka, otec pochází z Turecka a netradičně si nechal matčino příjmení. Černočerné husté delší kudrnaté vlasy a snědá do bronzova zbarvená pleť, vystouplé lícní kosti, které prý působí aristokraticky, jsou dědictvím po otci a do toho sytě zářící zelené oči po matce ze mě dělají netradičního hybrida, na kterého se dívali s nedůvěrou.

Když jsem se poprvé ukázal v hospodě, málem jsem dostal do držky, ani jsem nestihl hlesnout. Jsem sice zvyklý na pouliční bitky a rvát se umím dokonale, jinak bych v Bronxu nepřežil, ale tady mě klid tak ukolébal, že jsem velmi rychle polevil ve svých reflexech a chlapi byli docela zákeřní. Až servírka, dcera starostky je zarazila, že jsem nový učitel na jediné střední škole zde – zemědělské, jak jinak. Nikdo tady nechce učit, ti spratci jsou nevyzpytatelní a mám dojem, že jsem si tímto moc nepomohl. Tady to zvěrstvo, nebo to v New Yorku, tak odlišní a přeci nevychovatelní. Proto taky odhodili své předsudky a nechali mě na pokoji. Až na jednoho.

Blonďatý vysoký chlapík, který viditelně vyčuhoval mezi tou bandou vidláků a to nejen výškou, ale hlavně postojem a okázalostí. Dům, který se nedal nazvat domem, ale spíš opevněným hradem, hadry, které musely stát majlant, rolexky na ruce. Jeho Chevrolety a Cryslery celkem dost bijí do očí mezi domlácenými dodávkami, které jsou ovšem mnohem praktičtější na zdejší nepříliš dokonalé cesty. Dozvěděl jsem se v hospodě od těch samých chlapů, že je to místní kukuřičný král, vlastnící většinu půdy v širokém okolí a firma Smith company je jeho děťátkem.

Tak tenhle chlapík se na mě nalepil. Nejdřív zcela nenápadně zavedl řeč na financování a sponzorství školy, načež jsem ho odpálkoval, že tohle si musí vyřídit a domlouvat s ředitelem. Druhý den mě pak odchytil v restauraci a bez okolků si za mnou přisedl s kávou a začal probírat svého syna. V tu chvíli mi došlo, že to blonďaté, naprosto tupé, ale velmi drzé stvoření, které mám ve třídě, je jeho syn. Mohlo mi to dojít, zvlášť když vidím tu podobu, ale Smith se tady jmenuje snad každý druhý. Orodoval za něj a na můj vkus dost tlačil na pilu v tom mě přesvědčit, že synka musím nechat prolézt s přijatelnýma známkama. Že mi nezůstane nic dlužen. Při tomto jeho monologu, kterak je Erwin šikovný, jen se musí vědět, jak na něj, mi pod stolem otíral své stehno o to mé. Ani jsem nemrknul a jen uhýbal, jak jen to šlo. Po chvíli jsem ucítil i jeho ruku, jak se pomalu blíží k mému rozkroku. V té chvíli jsem toho měl dost. Zvedl jsem se a rázně na něj vyjel:

„Pane Smith, zapomeňte, že budu jakéhokoliv ze svých studentů protěžovat, mě vůbec nezajímá, že tuhle školu držíte nad vodou vy. Erwina budu známkovat podle jeho vědomostí,“ řekl jsem tvrdě a hned poté jsem se k němu mírně nahnul a skrz zuby jsem vycedil slušně, ale výhružně další slova, která byla určená jen pro jeho uši, „a co se týče vaší žádosti, kterou jste mi poněkud netradičně přednesl zde pod stolem, o tu taky nemám zájem, a poprosím vás, buďte tak laskav a už mě o ni nikdy nežádejte, bylo by to plýtvání časem.“

On se jen narovnal a v očích se mu zablýskalo: „To se ještě uvidí!“

Pozdvihl jsem obočí, hodil desetidolarovku na stůl a se zdviženou hlavou odcházel.

Takže se ctihodný pan Smith projevil. Jak si ten zmetek může být tak jistý, že ho neprásknu? Ale nakonec, on by byl nejspíš ze své pozice hájený, i kdyby byl zoofil. Dává práci téměř celému městečku a okolí a budiž mu ku prospěchu, platí celkem slušně. Asi by mi nevěřili, kdybych to vypustil v hospodě, a ještě by mě nakonec zbili, že špiním jeho jméno. Nicméně stejně je tato informace jistým způsobem cenná. Teď ještě vědět, jak ji využít.

Byla už tma a na ulici, ač hlavní, nebyla ani noha. Schoulil jsem se do bundy, poryv studeného větru mě přesvědčil, že zima už je tady a nejspíš bude krutější, než jsem byl zvyklý z New Yorku, když jsem ucítil ruku, která mě chytla do kravaty a druhou mi přitlačila na nos a ústa jakýsi hadr, který byl napuštěný nějakým smradem, nejspíš chloroformem. Dlouho jsem se jim ještě cukal, ale byli na mě tři, takže i přes mou nadupanou fyzičku jsem neměl šanci a po nějaké době jsem pod náporem těkavé látky upadl světa černa.

Probuzení nebylo zrovna příjemné, v hlavě mi kutalo tisíc permoníčků, přes oči černý šátek pekelně utáhnutý, díky čemuž v mé hlavě tepalo ještě víc, a svázaný do kozelce tak, že jsem mohl hýbat tak akorát prsty u nohou.

‚Do hajzlu – dostali mě,‘ prvotní zmatená myšlenka mi prolítla hlavou. Seděl jsem a ani nedutal, potřeboval jsem trochu času na to, aby se mé myšlenky urovnaly a já mohl zhodnotit situaci.

Po chvíli mi ale došlo, že to není možné. Snad mě o tom přesvědčil parfém, který se přelíval místností, snad to, že je tu příjemně teplo, a taky to, že nikde necestuju. Kdyby to byli oni, seděl bych někde v dodávce, nebo už v letadle a vezli by mě zpátky do NY. Protidrogovka by se se mnou nedělila s místním šerifem.

Ta vůně parfému – znám ji! V té chvíli mi to docvaklo.

„Tak co, štětko? Už jsi vzhůru?“

I kdybych nebyl, kopanec do ledvin by mě zaručeně probudil.

„Zmrde!“ zasyčel jsem.

„Važ slova, ty německá kurvo, mě budeš oslovovat pane Smith jako všichni ostatní!“ procedil mezi zuby.

„Vyliž si, parchante!“ další kopanec do ledvin mě uzemnil. Asi bych si neměl vyskakovat a spíš se soustředit na to, jak se dostat z jeho spárů.

„Lízat budeš ty, ale moje péro a díru,“ řekl pobaveně, „chtěl jsem to s tebou zkusit po dobrém a tys to musel tak zabít! Tobě nikdo neřekl, že cokoliv si umanu, to dostanu? Neřekl, že? Tak teď to víš! A pamatuj si to dobře!“

Jeho tlapa se setkala s mou tváří z jedné a následně i druhé strany, abych mu snad nepřepadl na bok.

„A teď mi pěkně povykládej, proč tu jsi?“ strhl mi šátek z hlavy a já rozmrkával přílišné světlo, které mě praštilo do očí.

„Pozvaly mě tady tvoje gorily!“ dělal jsem ze sebe hlupáka.

„Proč jsi v Riverside, ty idiote!“

Opět mě kopl do ledvin a já měl co dělat, aby mi nevyhrkly slzy. Prase jedno sadistické, kvůli němu budu chcát týden krev, jestli to takhle půjde dál.

„Učím tady ty vaše spratky, zapomněls?“ neodpustil jsem si do hlasu propustit trochu dominance a to ho totálně rozpálilo.

Chytil mě za vlasy a prudce s nimi trnul nahoru. Předklonil se ke mně a jeho nos byl snad jen pár centimetrů od mého.

„Na to se tě neptám, ty zmrde, co tady opravdu děláš? Poslal tě čmuchat Townsend?“ hulákal mě do tváře, až mi ji celou zaprskal.

Zatvářil jsem se zmateně a pak jsem si vzpomněl, že chlapi v hospodě mi vykládali o konkurenčním boji mezi těmito dvěma kukuřičnými magnáty.

Začal jsem se smát, a kdybych moh‘, za břicho bych se popadal. Na pár sekund se zatvářil zrovna tak zmateně jako já před chvílí, ale rychle se vzpamatoval a začal do mě znovu kopat.

„Ty hajzle německej, tak vyklop, proč jsi tady! Nikdo se dobrovolně nenastěhuje do prdele světa!“

„Polib mi!“

„Fajn, nechceš mluvit, to nevadí, ty to vyklopíš, já hrozně rád krotím mladé hřebečky!“ zvrhle se na mě pousmál a já už tušil, co mě čeká. V Bronxu si člověk zažije leccos, zvlášť když má hlad a nemá střechu nad hlavou, a proto jsem jednou skončil ‚v posteli‘ sadisty. To jsem byl ale hodně mladý. Pak mě můj brácha vzal pod svá křídla a já se konečně stal členem jednoho z mnoha gangů prodávajících drogy a pašovaný alkohol. Poté jsem to byl už já, který stál s rákoskou nad klepajícím se klukem, který potřeboval svou dávku a neměl prachy.

Rozvázal mě a já si konečně mohl trochu protáhnout svá záda.

On mezitím vytáhl tlustý obojek, který mi utáhl tak, že jsem se sotva mohl nadechnout, a do pusy mi narval roubík. Cítil jsem, jak mi praskají koutky, když mi ho utahoval vzadu na hlavě. Poté mě drapl za obojek a táhl z jeho vyšperkované pracovny kamsi pryč.

Ocitl jsem se v mučírně, která byla jak vystřižená z padesáti odstínů. V hlavě jsem se pousmál. Ubožák – nemá ani vlastní představivost.

Strhal ze mě oblečení, zručně mě přivázal čelem k dřevěnému X a první rána biče dopadla na má záda s překvapivou razancí. Zaječel jsem do roubíku a podvědomě se připravoval na další rány. Byl jsem sice zvyklý na násilí jak sexuální, tak z pouličních bitek, ale už je to přece jen nějaká doba a já zjistil, že jsem rozmazlený. Další a další rány dopadaly na má záda a já se zmohl jen chrčet do koule, která mi trčela v puse.

Záda jsem už pomalu přestával cítit, když mi neurvale vyndal kouli z pusy a odepnul pouta. Svalil jsem se na zem jak pytel hrušek, protože nohy mě odmítly poslouchat.

„Tak co, už máš dost?“

„Jdi do hajzlu!“ zachrčel jsem a vyplivnul sliny na jeho boty.

Zrudnul zlostí, ale pak se otočil a v klidu vzal bílý ubrousek a botu si očistil.

„Kdyby byla tvá pusinka už posvěcená mou mrdkou, očistil bys to ty svým drzým jazykem, jenže já ji chci mít sterilní!“ vykládal mi v klidu, zatímco mi znovu poutal ruce za zády.

Pak vytáhl své stojící péro z kalhot a přitlačil mi na něj mou hlavu. Na délku žádná sláva, ale do šířky celkem macek. Přesně takový, abych ho měl plnou hubu.

„Na to zapomeň, takovou chudinku já do pusy nevezmu!“ oznámil jsem mu klidně, když svůj stisk na chvíli povolil. Přiletěla mi taková, že jsem hlavou praštil o tvrdou zem. Chvilkové černo a pár hvězdiček kolem zorného pole mě přesvědčilo, že to byla pořádná šlupka, ale v té chvíli už jsem se soustředil na chladný kov, který mi narval do pusy a roztáhl ji. Zase mě čapnul za vlasy, vytáhl na kolena a toho buřtíka mi narval do rozevřené pusiny až po koule. Ani mrknout jsem nestačil a on mi jebal mandle snad nadzvukovou rychlostí. Zamlžil se mi pohled mírným nedostatkem vzduchu, ale po chvíli jeho bušení přestávalo mít intenzitu i pravidelnou frekvenci a jeho mrdka už mi bílila mandle. Zbavil mě rozvěrače a donutil všechno spolykat.

„Jsi skvělá děvka!“ zvednul mi hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. V těch mých viděl pořád vzdor. Mě tak lehce nezlomí parchant!

„Tak řekneš už konečně, proč jsi v Riverside?“

„Učím tu.“

„Ty vážně nemáš dost!?“

Dotáhl mě za obojek na improvizovanou kozu a připoutal ke čtyřem okům, které byly na zemi v každém rohu kozy.

Vzal do ruky moje koule a drtil je. Ta bolest byla šílená! Ječel jsem na celý pokoj, že by se i okna třepala, kdyby tu nějaká byla, a jen se modlil, aby mi je nerozdrtil. Po chvíli přestal, ale nevzdal se hry s nimi a koženým, poměrně širokým řemínkem mi je stáhl tak, že jsem chvíli musel zatajit dech, aby mi nevytryskly slzy, pak už jsem cítil, jak mé týrané koule ještě připnul něco těžkého. Mezi mrákotami jsem si uvědomil, že jestli tak budou dýl, budu je hledat někde u kotníků.

První rána na mou, ještě neporušenou zadnici byla překvapivá a velmi bolestná. Hlasivky sotva stíhaly mé zvířecí projevy, kterými jsem dával najevo svou nevoli vůči jeho chování. Nevěděl jsem, jestli se mám soustředit na bolest hořícího zadku nebo to, jak závaží zhoupne mými citlivými kulkami.

Netuším, kolik jich nasázel, a musím uznat, že tolik bolesti se moc nedá vstřebat, a tak jsem byl nejspíš chvilku mimo, probralo mě však proliskání a ledová voda, kterou na mě chrstnul.

„Neomdlévej mi tu, smrade!“ vrazil mi z obou stran, až mi z nosu vystříkla červená a další dávka ledové vody mi přistála v ksichtě. Odpoutal mě z kozy a táhl přes půl pokoje na velké posteli z masivního dřeva. Koutem oka jsem zaznamenal, že si celé tohle divadlo natáčí na malou kameru na stativu, který byl postavený v rohu místnosti. To je prase! A pak se bude ještě po večerech ukájet nad tím, jak mě tady šuká.

Viděl jsem, že z jeho čuráka už lije předmrdka a třepe se na to, aby svou přítomností poctil mou úžasnou díru. Pohodil na mě na postel břichem dolů a ruce, které jsem měl obepnuté koženými pouty, mi připnul k čelu postele. Nohy mi roztáhl a přivázal k bočnicím. Natažený, jak široky, tak dlouhý, jsem čekal na další inzultace.

Nebylo velké překvapení, když mi nadzvednul zadek a snažil se natlačit svého buřtíka do mé úzké díry. Vzhledem k tomu, jak jsem viděl, že před chvíli z jeho buřta přímo chcalo, byl patřičně lubrikovaný k tomu, aby se do mě dostal snadno. Já se taky nemíním trápit a uvolnil jsem se. Nemám zájem se jím nechat roztrhat.

Začal do mě bušit, koule mi pleskaly o stehna a zadek a hekal u toho, jak stará neukojená děvka. Nejspíš už dlouho neměl v moci takový materiál, jako jsem byl já, takže po pár minutách posílal svůj obsah koulí hluboko do mé svatyně.