Profesorův mazánek: 5. Chtěl jsi trest!

Doma jsem ze sebe shodil promočené svršky, ze kterých kapala voda, a rychle vlezl do sprchy. S tekoucí vodou, kterou jsem raději zvolil vlažnou, vzhledem k mým ranám na zádech, ze mě začal opadávat adrenalin, kterého mé nadledviny dnes musely vyprodukovat nadměrné množství, a srdce se mi začalo pomalu uklidňovat. Rány na zadku i zádech začaly pálit a bolet, a tak jsem slupnul prášek, namazal si rány, kam jsem dosáhl, konopnou mastí a uvařil kafe.

Přijel jsem si na toto místo odpočinout a místo nalezeného svatého klidu tu zažívám ještě mnohem víc infarktové situace než v Bronxu. Byl jsem unavený, ale dnešní odpoledne mi prostě nedalo usnout. Smitha jsem chvíli vypustil z hlavy a začal přemýšlet nad mladým Lewisem, kterého jsem vytáhl z chřtánu plamenů. Teď je v nemocnici a já doufám, že bude v pořádku, stejně jako jeho strýc, o kterém jsem stále doufal, že se dostal z ohnivého inferna dřív, než ho mohlo pohltit.

Lewis, zvláštní kluk, který svým způsobem nezapadá do té bandy vidláckých synků. Tichý a snaživý kluk, který každou hodinu visel na mých ústech. S nikým se moc nekamarádil, jen těch pár holek, které ústav navštěvovaly, se kolem něj točily a párkrát jsem ho viděl v rozhovoru s mladým Smithem. Když nad tím teď víc přemýšlím, mám dojem, že spíš Smith vyhledával jeho. Nepochopitelné – proč zrovna Erwin hučel do Juliena? Musel dobře vědět, že to je poslední kluk ze třídy, který by se přidal k jeho nepravostem, šikanování a ignoraci autority. A že by byl Julien zdrojem šikany od něj, se mi taky nezdálo. Spíš mi přijde, že slovutný pan Smith junior za Julienem dolézá. Nikdy jsem se nad tímto nepřemýšlel, ale všechno mi to připadá postavené na hlavu.

Druhý den ráno byla sobota, tudíž volno, a protože jsem zvědavý na to, jak Lewisovi je, vydal jsem se do místního špitálu.

Odkázali na mě na pokoj 69, kde jsem uviděl u jeho postele sedět starostku.

„Dobrý den, starostko,“ pozdravil jsem ji, překvapen, co tu dělá, „ahoj marode!“

„Zdravím vás, profesore, jsem ráda, že jste se za Julienem stavil. Potřebovala bych s vámi mluvit v soukromí.“

„Jistě,“ otevřel jsem jí znovu dveře a ještě koutkem oka zkontroloval bledou tvář mladého pacienta.

„Chtěla bych vám poděkovat za záchranu mladého Lewise, byl jste ve správný čas na správném místě. Prvně jsme vůbec netušili, kdo ho z toho domu vytáhl, ale podle popisu jednoho ze zdravotníků, jsme usoudili, že jste to byl vy.“

„Ano, shodou okolností jsem tam byl. Co jeho strýc? Je v pořádku?“ položil jsem otázku, která mě neustále pálila.

„Bohužel, jeho strýc zůstal v domě a uhořel!“ řekla smutně, „a z toho plyne, že Julien ztratil posledního příbuzného, kterého měl. Protože mu však ještě není jednadvacet, je nutné mu najít zákonného zástupce a taky bydlení.“

Přikývl jsem, že jí rozumím, ačkoliv jsem dost dobře nechápal, proč mi tohle všechno vykládá. To není moje věc. Ona dál pokračovala v monologu: „Nabídla jsem mu, že by mohl zůstat v rodině Willa Smitha, jsou dobře zabezpečeni a v jejich domě se jistě najde pokojík, kde by mohl těch pár let strávit…,“ odmlčela se a já jsem se vyděsil. Jen to ne! Chudák kluk, vždyť by si z něj udělal starý Smith děvku na šukání.

„Jenže on to rezolutně odmítl a odmítl i bydlení v bytě Willova syna Erwina s tím, že raději půjde do sirotčince v Iowa city,“ pokrčila rameny, „řekla jsem mu, že tedy neznám další východisko, a on mi na to řekl, že by šel k vám…“

„Ke mně?“ vytřeštil jsem na ni oči. „Ne, to nejde, to je vyloučeno, co já bych si počal doma s puberťákem!“

„Richarde, vy víte, že Julien je bezproblémový, učí se dobře a vyhýbá se všem průšvihům! Máte poměrně velký dům, ani o něm nebudete vědět,“ prosila mě očima, „samozřejmě, že dostanete i finanční příspěvek.“

„Ne, tohle nepůjde, já nejsem schopný se postarat o děcko, nezlobte se, ale musíte vymyslet něco jiného,“ příkře jsem ji odmítl, „rád bych ho teď ale navštívil. Omluvte mne.“

Šel jsem dlouhou nemocniční chodbou a přemýšlel o tom, co mi řekla. To opravdu není jiná možnost? Chápu, že ke Smithovi nechce, sám asi cítí, že u nich není všechno košér, ale on chce ke mně? A proč? Vždyť mě zná pár týdnů!

Po zaklepání jsem vešel a první, co mě zaujalo, že si rychle snaží utřít slzy a schovává telefon pod peřinu.

„Proč brečíš? Máš bolesti? Zavolám doktora!“ řekl jsem starostlivě.

„Ne, nic mě nebolí, nebrečím, jen… prostě nevím, co se mnou bude,“ vzlykl.

„Starostka už ti volala mou odpověď, že?“ povzdychl jsem si.

„Ano,“ fňuknul. „Profesore, já nechci jít k Smithům, tam já nemůžu! Prosím, zkuste to se mnou. Já slibuju, že o mně nebudete ani vědět, budu vám vařit a uklízet, prosím, zkuste to se mnou,“ udělal štěněcí, smutné oči, že by se i kámen ustrnul.

Promnul jsem si kořen nosu a vložil hlavu do dlaní. Já prostě nemůžu toho kluka nechat na pospas Smithovi. Nevěřím tomu, že by na něj nesáhnul, a jemu by se to zcela jistě nelíbilo, protože je na holky. Tedy – myslím si to, vzhledem k tomu, že téměř všechny kluky ignoruje a baví se více méně jen s děvčaty, které rodiče poslaly se trápit na zemědělku.

„Dobře,“ rezignoval jsem, „ale jeden jediný průser a jdeš, nebudu mít slitování a těma svýma očima mě už nepřemluvíš!“

***

Ráno jsem se vzbudil s kaluží v posteli. Co-to-sakra-je? Jsem snad neukojený puberťák, který třísní cíchy každé ráno mokrým snem? Bolela mě hlava a bohužel stále i prdel a pomalu mi docházelo, co se děje. Budu taky bydlet se štěnětem, které mi dneska vlezlo do snu. Do prdele, to není dobré! Asi mi už šibe z nedostatku sexu. Uznávám, že to černovlasé, šedooké štěně, které jsem zachránil ze smrtících plamenů, je k sežrání, ale je to můj student a jeden průser jsem si už vyžral, že jsem klátil svého žáka. A to bylo v New Yorku. Kdyby na to přišli tady, asi by mě ukamenovali jak hříšníka ve středověku. Stejně to byly ale skvělé časy, tak poslušného suba, jako byl Alier, už asi v životě nenajdu. Byl dokonalý a mně naprosto oddaný. Byli jsme v soulmate bdsm vztahu, a kdyby nebylo té debilní náhody a práskačského nejlepšího kamaráda, mohli jsme si své, pro někoho poněkud netradiční partnerství, užívat dodnes. Nevzdal bych se ho, ani za cenu toho, že by mě mohli dostat. Ve víru vzpomínek jsem vytáhl z uplých džín svůj klacek a začal ho pomalu přejíždět svou dlaní.

VZPOMÍNKY:

Po roce učení prvňáčků na základní škole mi bylo vyčteno, že jsem na ty ‚chuďátka‘ moc drsný. Rodiče si stěžovali, že děti chodí ze školy vystresované, a tak mi ředitel místní základky doporučil, ať jdu svůj talent – srovnávat spratky do latě – uplatnit na střední. Pochopil jsem a od pololetí jsem nastoupil na střední školu managementu a práva na Manhattanu.

Když jsem poprvé vstoupil do třídy, kde původní učitelka málem skončila v blázinci, pochopil jsem, proč po mně ředitel chtěl, ať dělám třídního hned po nástupu do školy. Těmhle spratkům se musí ukázat, kdo je tady pánem, a to já umím velmi dobře.

„Jmenuji se Richard Meyer. Byla mi přidělena vaše třída, tak se budete činit, spratci, nebo vám udělám ze života peklo. Kromě toho, že jsem vás třídní, budu vás učit francouzštinu, angličtinu a překvapivě tělocvik, z čehož nejsem nadšený, a doporučuji, abyste nebyli ani vy. Uhoním vás jako koně!“ můj hlas burácel nyní už ztichlou třídou, která si nedovolila pod nátlakem mého dominantního postoje a hlasu ani hlesnout. „Nepotřebuju se seznamovat, tady máte testy, ukažte mi, jak moc tupí jste, a potom se můžeme posunout někam dál.“

Třída sborově vzdychla.

„Ticho tady bude!!!“

Třída přestala dýchat a byly slyšet jen tahy per na papíru.

Sklonil jsem hlavu nad knihu a pouze jednou za čas pozvedl své černé řasy a upřel svůj pichlavý zrak na soustředící se studenty.

V tom jsem však uviděl hnědovlasého mládence ve druhé lavici, jak nenápadně vytahuje sešit zpod lavice. Byl tímto úkonem tak zabrán, že si ani nevšiml, že se k němu tiše plížím.

Kniha, kterou jsem ještě před chvílí četl v klidu za katedrou, přistála vší silou těsně vedle testu onoho studenta.

V hnědovláskovi by se krve nedořezal, jen pomalu zvedl hlavu, aby se podíval, jak moc zuřím.

To, co uviděl, nebylo potěšující. Semknutá ústa a oči planoucí hněvem a taky poznáním, že jsem narazil na Svatý Grál. Vytrénovaný šestý smysl mi ukázal, že přede mnou sedí roztomilý subík, který se netřepe jen proto, že by měl ze mě strach. V jeho očích bylo kromě strachu vidět i žádost. Jako by řvaly do světa – ošukej mě tvrdě a já ti za to poděkuju!!

„Tvůj test, spratku,“ natáhl ruku, do které student neochotně vložil velmi málo popsaný list papíru.

„Jak se jmenuješ?“ můj hlas zněl ostře jako břitva a já viděl, jak se mu zježily chloupky na celém těle a jeho ruka zajela do klína, aby skryl narůstající bouli, kterou jsem svým trénovaným zrakem zaregistroval v úzkých džínách. Teď jsem si byl už naprosto jistý.

„Alier Ewans,“ šeptnul potichu.

Můj hlas jsem najednou změnil, byl jemný a skoro sladký.

„Takže Aliere, po vyučování tě čekám u mě v kabinetu, uvědomuješ si proč, že ano?“

„Ano!“ hlesl.

„Pročpak?“ zeptal jsem se s hranou naivitou v hlase.

„Podváděl jsem,“ přiznal.

„Správně!“ řekl jsem potěšeně.

„Jsem rád, že sis to uvědomil, ale trestu se nevyhneš!“ podíval se na něj a v očích mu tančily jiskřičky. Mně zacukaly koutky úst i tři dny neukojený klacek.

Hnědovlásek sklopil zrak a zachvěl se. Znovu se podíval do mých přísných zelených očí a viděl tam příslib. Skousl si spodní ret, sklonil hlavu, ale růž v jeho tváři byla nepřehlédnutelná.

Cítil jsem, jak mě moje kláda zrazuje, ale volné kalhoty obleku zatím vše kryly, oči se mi rozšířily a ze zelených smaragdů zbyly jen černé panenky plné chtíče. Otočil jsem se a odcházel s vlajícím testem v ruce zpět ke katedře.

„Ještě někdo chce se mnou strávit odpoledne?“

Ve třídě bylo takové ticho, že by byl slyšet i špendlík, který by spadl na školní podlahu. Všichni měli nosy zabořené do papírů a zuřivě psali.

Ještě chvíli jsem pozorně skenoval celou třídu, pak si sedl a svůj zrak upřel na hnědovláska s očima modrýma jako dvě studánky. Ten seděl se skloněnou hlavou a upřeně pozoroval svou lavici.

Zazvonilo.

„Odevzdejte testy!“ hlas prořízl ticho, které ve třídě panovalo. Někteří urputně dopisovali poslední slova a já chodil mezi nimi a vytrhával jim testy z rukou.

„Řekl jsem, odevzdejte testy, kdo to nepochopil?“

I ti poslední odložili pera. Jakmile všechny skončily na katedře, shrábl jsem je a bez jediného slova opouštěl třídu. Mezi dveřmi jsem se však obrátil a zadíval se do druhé lavice. Pomněnkové oči do mě propalovaly díru a jeho skousnutý ret byl příslibem, že dnešní odpoledne nebude nudné.

Dveře jsem zavřel s větší vervou, než by bylo nutné, a s potěšeným výrazem směřoval k sobě do kabinetu.

Vydyndal jsem si ho na řediteli Carterovi a mám ho jen sám pro sebe. On totiž moc dobře ví, že já s nikým jiným než sám se sebou nevydržím a i to je kolikrát na hraně.

Voda na čaj se mi už vaří v konvici a já si přehodil nohu přes nohu a ponořil se do té hrůzy, kterou za sebou zanechala v podobě testů moje nová třída.

Jednoduché opravování – tupci, tak jak jsem si myslel. Červená tužka se míhala po papírech a jen škrtala naprosto otřesné odpovědi. Kromě jediného studenta, všichni úplně mimo. To bude úžasný rok, ale já ty idioty vycvičím, kdyby se na hlavu stavět museli.

Poslední test – nepopsaný – Ewansův. Opět mě dostihly jeho chtíčem poznamenané oceánové oči. Cítil jsem, jak se do mě naváží touha. Musím se uklidnit! Nejraději bych ho ošukal tady! Na mém stole! Jenže – to si nemůžu dovolit. Jsem tu první den, to by mi neprošlo. Nechci o tu práci přijít, chci dělat učitele, baví mě lámat ty spratky a chci si dokázat to, že jim můžu leccos vpravit do palice!

Z úvah mě vytrhlo nesmělé zaťukání na dveře.

„Dále!“

Ewans vešel do kabinetu se sklopenou hlavou, oči zaražené kdesi do podlahy, která pro něj nejspíš v této chvíli byla velmi zajímavá.

Ať okamžitě zvedne tu hlavu, nebo to fakt nevydržím, do háje… je vysoký a ta jeho postava! Možná dobře, že se nedívá, protože teď by viděl, jak ho svlékám pohledem!

„Pane profesore,“ zašeptal tiše.

„Posaď se! Tady je tvůj test – vypracuj jej! Zde, přede mnou, bez podvádění!“

„Ale, pane profesore…,“ snažil se protestovat.

„Ticho! Nic nechci slyšet a pracuj, potřebuju vědět, jaké jsou tvé znalosti!“

Seděl naproti mně u mého stolu, a když jsem viděl, že začal pracovat, i já se začal věnovat testům z jiné třídy.

Po chvíli jsem ucítil jeho dlouhé prsty na mých stehnech, kterak tam bloudí a svádějí mou chloubu, která ihned reaguje.

Vydechl jsem všechen vzduch z plic, odstrčil jeho ruku, vstal jsem od stolu, podíval se do jeho žhnoucích očí a s klidným hlasem ho oslovil.

„Co si myslíš, že děláš?“

„Já… no… píšu test?“

„Aha! – Mohu?“ sebral jsem mu test a zadíval se na to dílo. Nebylo pro mě žádné překvapení, že neměl napsanou ani čárku.

„Nic tam nemáš!“ naklonil jsem se nad něj a broukl mu do ucha. Zachvěl se.

„Ale, já myslel, že dostanu trest,“ zašeptal třesoucím se hlasem.

„Ano, to dostaneš!“ vytáhl jsem si pásek z kalhot, přeložil ho napůl a poklepal s ním do dlaně. „Ale až dopíšeš ten test, tak sebou hoď, ať tu nejsme do večera!“

Díval se na mě a pak na pásek v mé ruce a začal se klepat. Pousmál jsem se.

-‚Chlapečku, tahle hra se dá hrát jen ve dvou a já si ji s tebou velmi rád zahraju!‘-

Chodil jsem kolem něj jako šelma kolem kořisti a poklepával páskem o dlaň.

V kabinetu bylo ticho jako v hrobě a klid narušovaly jen mé kroky a pleskání pásku o mou dlaň, přičemž při každé ráně sebou polekaně trhl, jako by opasek dopadal na jeho kůži.

Po dvaceti minutách jsem se ho rozhodl přestat trápit, protože v těchto ´podmínkách´ samozřejmě nenapsal nic.

Vzal jsem mu test a se zájmem jsem se do něj začetl.

„Zajímavé znalosti!“ zadíval jsem se na něj přísně.

„Myslím, že si ten trest opravdu zasloužíš!“ pokračoval jsem a pomalu se k němu blížil s přimhouřenýma očima, krokem predátora.

Jeho oči soustředěně pozorovaly pásek v mých rukou a viděl jsem v nich strach i očekávání.

V nestřežené chvíli jsem chytil jeho ruce, oním opaskem mu je spoutal, jedním pohybem mu stáhl skinny džíny a přehnul si ho přes kolena.

Ovšem to, co schovával ve svých černých džínách, mi doslova vyrazilo dech. Nejenže má fantastický zadek, který jsem ještě neměl možnost si detailně prohlédnout, ani když byl oblečený, ale hlavně jeho spodní prádlo mě donutilo zalapat po dechu.

Měl na sobě úžasné, nádherné, rudé, krajkové tanga. Myslel jsem, že se z toho pohledu sesypu. To jsem nečekal ani v nejdivočejších snech. Ten kluk je musí nosit běžně, anebo je nejlepší vědma ve vesmíru. Nemohl přece tušit, že dnes jeho třídě přidělí nového třídního, já sám jsem se to dověděl včera odpoledne a rozhodně nemohl tušit, že hned první den mého působení skončí s kalhotami u kolen v kabinetu mé maličkosti. Nejspíš jsem se dlouho kochal tím pohledem, on to nevydržel, zvedl hlavu a spatřil můj zvrhlý výraz ve tváři. Kalhotky jsem mu ani nesundával, protože jeho půlky obroubené rudou krajkou přímo vyzývaly k tomu mu nařezat. Je to neskutečně rajcovní!

Uchechtl se. To mě dokonale probralo z mé soukromé extáze a na jeho sladkou prdelku přistála první štiplavá rána.

Nečekal ji, a tak vyjekl a vzápětí jsem mu naložil další dvě hned za sebou. To už se neubránil tichému stenu a já cítil, že mi mé kalhoty začínají být hodně malé. Jeho úžasná prdýlka se začínala barvit do červena mou dokonale vyrýsovanou dlaní. Pohladil jsem ji – pálila jako kamínka a začala pomalu barevně splývat s rudou krajkou. Přidal jsem další tři. Jeho steny začaly dosahovat decibelů, které už nebyly přínosné, ne zde – v kabinetu ve škole! Těším se, až mi tak bude křičet doma!!!

Do hajzlu, jestli bude takto vyvádět, tak nás někdo uslyší! Musím to utnout! Mé dlaně naposledy polaskaly jeho žhavý zadeček a vytáhl jsem ho zpátky na nohy. Podíval se svým chtíčem a slzami zastřeným zrakem do mých očí, které vyzařovaly podobnou touhu. Hřbetem ruky jsem je setřel a on sklonil své studánkové očka směrem dolů – k mé erekci, která se mi bolestivě tyčila v kalhotách.

„Mohu vám s tím pomoct, pane profesore?“ zamumlal ve chvíli, kdy popadl dech.

„Ale jistě! Jsi pozorný chlapec, to se mi líbí!“ zatlačil jsem na jeho ramena a on dopadl na kolena, možná víc bolestivě, než bylo nutné.

Protože měl stále spoutané ruce, musel jsem se kalhot zbavit já sám. Vydechl jsem úlevou, když se moje tvrdá erekce dostala z vězení těsných boxerek a vyhoupla se přímo před jeho ústa. Vytřeštil oči a bezděčně vyjekl: „Do prdele!“

Tentokrát jsem se uchechtl já. Je mi jasné, že mou chloubu nejspíš odhadoval vůči mé výšce, ale na tohle se nehraje. To, co mi příroda nedala na výšce postavy, to přidala na mém drahém příteli, který dlí mezi mými stehny.

Dlouho se svým šokem ale nenechal ovládat a začal olizovat můj penis od kořene směrem nahoru. Občas pohlédl vzhůru, aby se pokochal pohledem na mou, už ne zdaleka stoickou tvář.

Jeho technika byla propracovaná, přesně věděl, kam zajet hbitým jazýčkem, a já mezi záchvěvy slasti přemýšlel, kde se to, sakra, ten mladý spratek mohl tak dobře naučit. Vzal mou erekci do úst a zkoušel ho pojmout celý, jazykem přitom kroužil kolem dokola a přidával na tempu. Mé odhodlání zůstat klidným se vytratilo kamsi pryč v momentě, kdy si vzal do parády moje pár dnů nevycákané koule.

Vpletl jsem své prsty do jeho střapatých jemných vlasů a určoval si tempo podle své touhy. Netrvalo dlouho a díky jeho dokonalé péči jsem věděl, že za chvíli se ocitnu v ráji. Při posledním přírazu jsem mu svou chloubu zarazil hluboko do krku, kde jsem vypustil svou nadílku.

Začal se dusit a poté kašlat a já se lekl, jestli jsem to nepřehnal. Přitáhl jsem ho k sobě a odpoutal mu ruce.

Lapal po dechu a rychle polykal to, co mu nestihlo vytéct z koutku úst. Po chvíli se na mě zářivě usmál.

Začal jsem se oblékat a upravovat, ale on mě chytil za paži a zavrčel: „A co já?“

„Co ty? Ty si zajdi na hajzl a vyhoň si ho!“

„Tak to tedy ne! Já jsem váš žák a ten, když potřebuje pomoct, tak vy jako třídní profesor máte tu povinnost, mi pomoct!“ zlobil se.

„Opravdu?“ pousmál jsem se, je drzý a výřečný. Líbí se mi čím dál víc. Krotit nevycválané štěně!

Stál tam, prsty zaháknuté za kalhotky a mezi nohama se mu tyčil rudý krajkový stan. Naklonil hlavu k rameni a skousnul si spodní ret. Druhou rukou vzal mou dlaň a přitiskl ji na svou vztyčenou chloubu. Byl jsem ztracen, totálně v pasti!

Jakmile jsem ucítil jeho tvrdé péro přes jemnou krajku, v hlavě se mi setmělo! Seru na všechno a všechny! Vezmu si ho teď a tady!

Popadl jsem ho za paže a přehnul přes stůl, naklonil jsem se k jeho oušku, pomaloučku ho olízl a chraplavě mu do něj zašeptal: „Chtěls to, máš to mít! Chceš to tvrdě, že ano? Miluješ tu bolest, když ti ho tam někdo vrazí bez přípravy, je to tak? Chtěl bys to?“

Při tom, jak jsem mluvil a byl zezadu v mém objetí, tak jsem mu jednou rukou kroutil a natahoval bradavku a druhou se věnoval jeho klacku, který byl stále uvězněný v krajkách.

Na odpověď mi jen sténal.

„Překrásně sténáš! Řekni, co máš ještě rád? Jsi rád, když tě někdo ovládá, být loutka, hračka, to miluješ, že ano?“ dál jsem mu šeptal zhrublým hlasem přímo do ucha a on se jen třásl vzrušením, které jsem mu činil nejen slovy.

Cítil jsem, jak mu z penisu už kape proudem, a věděl jsem, že je blízko.

„Ne, kocourku, ještě se neuděláš!“ chytil jsem jej pevně u kořene a bolestivě skousl lalůček ucha, které jsem mu doteď ovíval svým šeptáním.

Nadskočil překvapením i bolestí. Jeho kapičkami touhy jsem si nalubrikoval prsty a hned dva najednou vrazil do jeho nedočkavé dírky. Prohnul se v zádech jako luk a zasténal.

„Dneska to bude ještě s přípravou kocourku, potřebuju, abys odtud odešel po svých!“ zavrněl jsem mu do druhého ucha. Zachvěl se a přirazil proti mým prstům.

Chytil jsem jej pod břicho a přitáhl si k sobě jeho prdelku, která teď byla vystrčená jako terč. Mučivě pomalu jsem se pohyboval prsty v jeho díře, ale on chtěl víc! Snažil se kroutit a přirážet proti mně, ale já ho držel kolem pasu pevně. Vsunul jsem do něj i třetí prst a on táhle zasténal. Opět jsem se pomaloučku ponořil do přípravy a on už jen vyčerpaně ležel na mém stole a nekontrolovatelně se třásl. Pousmál jsem se – jak moc mě baví někoho takhle trápit! Jakoby omylem jsem se prsty otřel o jeho prostatu a on se napnul a chraplavě zamručel. A pak znovu a ještě jednou. Byl napnutý na nejvyšší stupeň a vyjekl: „Tak už mi ho tam, sakra, vrazte!!!“

„Ale, ale, kdo nám tady vystrkuje růžky? Jak se říká?“ zašveholil jsem mu do ouška.

„Prosíím, pane profesore!“ lítostivě zaúpěl.

„Za ty kalhotky!“ řekl jsem klidným hlasem a vytáhl z něj prsty.

„Prosím?“ otočil se na mě zděšeně.

„Chci ty kalhotky, pak budu ochoten z tebe vyšukat duši!“ zvrhle jsem se na něj pousmál.

Jeho oči se rozšířily překvapením, ale začal okamžitě jednat. Po chvíli se kousek rudé krajky ocitl v mé dlani.

Schoval jsem je do šuplíku, jeho popadl za pás a táhl ho k malé pohovce, kterou taktéž disponuji v mém malém království. Na stole by to bylo určitě fajn, ale tohle je pohodlnější.

Povalil jsem jej na záda a začal mu dělat na krku obrovské cucáky. Svíjel se pode mnou a mroukal a já mu ho tam v nestřežené chvíli narval jedním prudkým pohybem celý – až nadoraz. Zaječel bolestí a překvapeně se na mě podíval. Bezděky se mi snažil vytrhnout, ale já ho chytil pevně za boky, prsty mu zaryl do kůže a nalehl na něj celou svou vahou, takže se nemohl ani pohnout. Nečekal jsem, až si zvykne, a hned začal prudce přirážet. Však přeci říkal, že to má rád tvrdě!!!

Jeho tichý vzlykot se pomalu měnil na nekontrolovatelné vzdechy a steny a můj penis v tu chvíli našel jeho citlivý bod a nekompromisně na něj narážel.

„Ano, tam!!! Nepřestávejte!!!!“

Vlny slasti byly tak intenzivní, že jen nekontrolovatelně křičel. Dál už jsem nedokázal čekat a zaplnil jeho nitro horkým proudem semene a vzápětí vystříkla touha i z jeho penisu do mé dlaně.

Oba jsme se zhroutili z úzké pohovky na podlahu. On neschopen mluvit nebo se hýbat, jen hlasitě oddechoval se zavřenýma očima.

Já jsem se rychle vydýchal a vzpamatoval, oblékl se a už dokonale upraven jsem po něm hodil kapesníky a kalhoty.

„Vstávej! Nespi mi tady!“ houkl jsem na něj tvrdým hlasem a on se dal do akce.

Po chvíli i on stál přede mnou relativně upravený.

„Takže, Aliere, usoudil jsem z tvého testu, že tvé studijní výsledky jsou tak ubohé, že budeš potřebovat doučování, abys prolezl,“ můj hlas zněl naprosto klidně, jako bych ani neměl před několika minutami vražené své péro v jeho zadnici.

„Já vím,“ zamumlal a sklopil zrak, „vy byste byl ochotný mě doučovat?“ zeptal se ještě, s nadějí v hlase.

„Jistě, jsem přece tvůj třídní,“ uculil jsem se.

„Děkuji!“ rozzářil se jako sluníčko a pomalým krokem se šinul ke dveřím.

„Počkej,“ zastavil jsem ho mezi dveřmi a vrazil mu do ruky vizitku.

„Tady na té adrese, v úterý a čtvrtek v 16 hodin, buď přesný!“ vzal jsem ho za bradu a tvrdě políbil. Velmi rád se podrobil a přidal.

Poté co jsme se od sebe odtáhli, musel jsem se usmát jeho překvapenému výrazu.

„To je za ty kalhotky, kocourku!“ otřel jsem se o jeho napůl stojící péro, opět uvězněné v džínách.

Otevřel jsem dveře kabinetu a vystrčil ho ven.

„A příště bych prosil bez podvádění, pane Ewansi, nebo ten trest bude horší!“ můj klidný, studený hlas se rozezněl po školní chodbě.

„Jistě, pane profesore!“