Profesorův mazánek: 10. Prozření

JULIEN

Chodil jsem s Chrisem po New Yorku a hleděl na všechno s očima navrch hlavy. Jasně, co byste chtěli od vidláka z malého města, který nikdy nebyl dál než v Iowa city. Chris mě dotáhl do tetovacího salónu, kde mě ukecal na malé tetování. Tedy, moc dlouho mě přemlouvat nemusel, malé tetování jsem vždycky chtěl a on to platil, tak proč toho nevyužít.

Jen jsem si já idiot taky mohl vybrat místo, které by potom tak kurevsky nebolelo. Těsně pod klíční kostí jsem si nechal vykérovat ještěrku. Strašně se mi líbila na profesorovi a on tu mou stejně nikdy neuvidí.

Po bolestivé proceduře jsme se vydali pátrat po dalších zajímavostech velkoměsta. Chrise zaujal kadeřnický salón, na což jsem se prvně díval s nepochopením. Proč on se svým vrabčím hnízdem kouká po možnosti zvelebení své hlavy? S jeho účesem stejně nic nejde udělat, zvlášť když si na této formě účesu zakládá.

Nicméně jeho jiskřící oči dokázaly, že ho zase osvítil geniální nápad.

„Pojď, nabarvíme si ještě vlasy! Když už, tak pořádná změna!“

Vždycky byl mnohem akčnější a nápaditější než já a New York z něj udělal teprve pořádného divocha. Ovšem takový úlet už zabíhá mimo mou stupnici bláznivin, zvlášť když vím, jaký rozruch to vyvolá v našem malé poklidném zapadákově.

„Já nevím, Chrisi…“

„Nebuď srab, však o nic nejde! Víš, jak bude stará Rossenbergová čumět, až tě potká na ulici? Pokud ji neklepne pepka, tak se bude křižovat ještě druhý den! Škoda, že to neuvidím…,“ litoval.

„No právě! Ty zůstaneš tady, nikoho by tu nepřekvapilo, ani kdybys měl na hlavě duhového kohouta, ale víš, co to bude v Riverside?“

„Však právě! Už by tam někdo měl rozvířit trochu vody, tak proč bys to nebyl ty s růžovou hlavou!“

„Růžovou?! Nikdy!!!“

„Proč ne? Růžová je super!“

Zakroutil jsem hlavou, ale ten nápad mi neustále hlodal v palici. Růžovou odmítám, ale co takhle modrou? Ta by mi mohla slušet. A když jsem si představil, jak na mě bude čumět vzpomínaná profesorka angličtiny, která je zatvrzelá křesťanka, zamrzlá snad ve 12. století v období inkvizice – prostě to udělám jen pro to, abych viděl její zděšený výraz.

Akce barevná hlava dopadla katastrofálně – tedy, ne že by nám to neslušelo, takhle lhát bych nemohl, ale jakmile uviděl Chrise jeho otec, vypadal, že chytí infarkt, spolu s osýpkami, neštovicemi a morem, a než mu můj kamarád stihl vysvětlit, že to byl jeho nápad, už jsem stál s batůžkem přede dveřmi. Hulákal na mě něco v tom smyslu, že jeho syna by taková hovadina nikdy nenapadla a že oba vypadáme jak zasraní buzeranti. Usedlý pán s homofobními názory – co nadělám.

Střechu nad hlavou mám a jsem rád, že jsem s Chrisem zažil aspoň trochu srandy. Sedl jsem tedy na metro a jel zpět na hotel.

Před svým pokojem jsem si však uvědomil, že čip zůstal u profesora, abych ho nikde neztratil. Nezbývalo nic jiného, než klepnout na jeho dveře a doufat, že není někde ve víru velkoměsta. Nedivil bych se, kdyby měl rande s tím hezounem, co ho potkal v obchoďáku.

Plížil jsem se přítmím hotelové chodby jako zloděj. Štěstí stálo na mé straně. Je doma. Zpod jeho dveří vycházel proužek světla a slyšel jsem tlumené hlasy, nejspíš z televize.

Ovšem čím blíž jsem se blížil ke dveřím, tím jsem se jistější, že profesor televizi nesleduje. Někoho tam má! Bolestné výkřiky, které se druhá osoba pokoušela tlumit, rozhodně nebyly z telky. Občasný tichý vzlyk a tlumený rozhovor…

Když jsem uslyšel, jak cosi prořízlo vzduch a vzápětí na to bolestné zasténání, které zcela jistě nepatřilo profesorovi, začalo mi pomaličku docházet, co se v pokoji děje. Dát si jedna plus jedna dohromady není tak těžké. Video u něj doma, podřízené chování toho kluka, kterého jsme potkali v nákupáku…

Dovedu si docela jasně představit, co tam asi dělají…

Měl bych se otočit a rychle utéct, ale nohy mě neposlouchaly, stál jsem jako socha, neschopen se pohnout. Další svist rákosky nebo snad biče a tichý výkřik mi podsouval dokonale to, co se děje uvnitř, a rozhodně mě to nenechávalo v klidu. Jen jsem v tu chvíli netušil, jaké pocity se mnou vlastně zmítají.

Ne! To není odpor ani zděšení. Necítím se zhnuseně. Ty pocity jsou jiné…

Je to úžas!

Tlak mi vylítl do výšin, a přestože jsem měl zatajený dech, srdce mlátilo do hrudního koše tak, že jsem měl pocit, že za chvíli zkolabuje. Vytřeštěné oči skenovaly dveře, touha pootevřít je a podívat se, jestli jsou mé fantazie správné, byla neskutečná.

Ale to ne! Musím pryč dřív, než otevře dveře a najde mě, jak tu šmíruju – tohle mi přikazoval zdravý rozum.

Ten se však pomalu, ale jistě dostával do područí zvědavosti. Udělal jsem ještě několik kroků, a místo abych přitiskl ucho na dveře jako každý, kdo potřebuje slyšet, co se děje na druhé straně, má zvědavost byla mnohem větší. Já se potřeboval přesvědčit na vlastní oči.

Klíčová dírka už je bohužel přežitek a po nástupu vložkových zámků stejně dírkou nešlo nic vidět. Tady jdou však s dobou a na pokojích je instalováno čipové zamykání. V tomto případě byla k dispozici ještě naštěstí i klika, za kterou jsem opatrně zabral a dveře se neslyšně pootevřely.

Ten výjev, který se mi naskytl, mi definitivně zastavil srdce.

Kluk z obchoďáku přivázaný k posteli a na jeho, již rudou, zadnici dopadaly rány od rákosky, kterou měl v rukou profesor. Ten obcházel postel ladně jako šelma a jednou za čas šlehl přes již zmalovaný zadek. Po každé ráně kluk slastně zaúpěl, jeho tělo se napjalo a vzápětí vyslovil číslo. Rozšířil jsem oči – on si to počítá…

Tajil jsem dech. Zděšením? Kéž bych mohl říct že ano, ale byla by to sprostá lež. Odmítám lhát sám sobě. První myšlenka, která mi projela hlavou, byla, že je to neuvěřitelně sexy a další věc, kterou jsem si uvědomil vzápětí, byla vlna vzrušení, která mi projela tělem.

Nedokázal jsem dveře zavřít, ba nedokázal jsem od toho výjevu ani odtrhnout oči. Fascinovalo mě to, nutilo přemýšlet nad tím, jaké by to asi bylo, kdybych byl já na místě toho kluka. Další vlna vzrušení ovládla mé tělo a já si uvědomoval silný tlak v rozkroku.

Byl jsem totálně okouzlen jeho napnutým tělem, tváří zkřivenou bolestí, a přesto na ní bylo vidět uspokojení, které mu profesor způsoboval. Kapky potu na jeho těle se leskly jako drahokamy a stékaly po páteři. Ze své pozice jsem viděl i na jeho rozkrok a tepající žilnatý klacek uvězněný v širokém kroužku.

Pootevřená ústa a rychle se zdvihající tělo přerývaný dech a tiché počítání ran…

Vydechl jsem přebytečný vzduch z plic a málem jsem zasténal spolu s Alierem. Oba jsme v tuto chvíli trpěli. On se svým klackem, kterému bylo kvůli kroužku odepřeno se vystříkat, ten můj byl vězněm uplých džín. Podvědomě jsem si sáhl do rozkroku, abych alespoň třením přes drsnou džínovinu ulevil mučení, které pohled na tento výjev provázel.

V tom profesor stáhl mučící kroužek z jeho naběhlého ocasu a já se stal svědkem orgasmického výbuchu, na který jsem zíral a nevěřil, že je něčeho takového člověk schopen. Třas těla neustával dlouhé sekundy a já měl dojem, že se snad z transu ani neprobere. Neuvěřitelné množství mrdky, které z něj vystříklo, mě přivádělo k údivu a pohled do jeho tváře stáhnuté slastnou křečí, vyburcoval i mé kulky k vyprázdnění svého obsahu.

Po tom, co zmizely hvězdy, které se mi překvapivým orgasmem objevily před očima, jsem si uvědomil mokro mezi nohama.

Vydechl jsem a první impulz byl, rychle zavřít dveře a zmizet k sobě do pokoje.

Jenže nemám čip!

Stál jsem na chodbě a zvažoval možnosti. Mohl bych zajít dolů na recepci, tam nejspíš mají náhradní, ale obrovská skvrna v rozkroku mě zastavila.

Nemůžu!

Nemůžu jet dolů mezi tolik lidí s tímhle mezi nohama.

Na všechno tohle jsem ale vzápětí zapomněl, když jsem uslyšel tvrdý a chraplavý hlas profesora: „Jsem rád, že jsi zpět, ale otázka zní, kdo ti to dovolil?… Kdo ti dovolil se vystříkat?“

Jeho hlas neměl nic společného s výrazným, ale čistým barytonem, kterým na nás mluvil ve škole. I výraz jeho tváře byl úplně jiný, jiskřící oči zářily uspokojením a přitom byly zastřené touhou. Myslím, že podívaná na výstřiky milence jej také nenechala chladným, což dokazoval jeho vzdouvající se rozkrok.

Profesor jemně pohladil zbité půlky a hbitými prsty uvolnil pouta.

„Vytlač to ze sebe!“ hlas opět rozřízl ticho pokoje a já jen fascinovaně zíral, jak se Alierova díra pomalu roztahovala, až z něj vyklouzla velká stříbrná koule. Vydechl úlevou a všechny svaly, které měl dosud napjaté, najednou povolily. Pohled na lesklé tělo, pokryté ranami, které však v této chvíli profesor laskal a hladil, mi převracel život na ruby. Možná mě jiní odsoudí, ale jediná touha, která ovládla můj mozek, byla, že chci být místo toho kluka! Chci, aby mě profesor takto mučil, chci se mu podřídit a poslouchat ho na slovo. Tohle zjištění mi opět nahrnulo všechnu krev do slabin a klacek byl znovu tvrdý jako žula, bolestně stísněn v mokrých boxerkách.

Sesunul jsem se podél zdi a pokoušel se rozdýchat zážitek, který mi právě obrátil smýšlení o sexu vzhůru nohama. Jistě, můžete si říkat, že to pro mě není nic nového, vždyť to, co se mnou kolikrát dělal Erwin, bylo podobné.

Omyl, tohle bylo něco úplně odlišného. Pohled na souznění těl a duší bylo hmatatelné, oni tohle oba chtěli, oběma se to líbilo, což je zcela rozdílné oproti tomu, jak jsem se nechával dobrovolně znásilňovat Erwinem. Nesnáším ho, jeho ruce, každé místo, kde se mě dotkl, bylo poskvrněné, to, že nerespektoval, co by se třeba mohlo líbit mně. Otřásl jsem se vzpomínkou na chvíle strávené v jeho područí. Přesto všechno mě klacek stále zrazoval a nemínil ustoupit bolestivému trápení.

Vzdechy a toužebné sténání, které se začaly ozýval z koupeny, také nepomohly k tomu, abych se uklidnil. Chtěl bych se na ně dívat dál, strach mi však nedovoloval přejít práh a nakouknout do pootevřených dveří koupelny. Slyšel jsem každý vzdech, každé slovo, prosbu a proradná fantazie mi podsouvala obrazy, kterým se tělo nemohlo a ani nechtělo bránit.

Bylo mi úplně jedno, že stojím v hotelové chodbě a kdokoliv mě zde může nachytat. Nemohl jsem to už vydržet, rozepnul si džíny a nechal vyhoupnout klacek z těsného vězení. Zhluboka jsem se nadechl a silou zmáčknul tepající kyj. Potřeboval jsem cítit bolest, avšak tato měla opačný výsledek, než jsem doufal. Ztvrdnul ještě více a na žaludu se objevila první lesklá kapka. Sténání bylo stále hlasitější a má touha opět se vystříkat rostla spolu s decibely ozývajícími se zevnitř.

Poslední chabá myšlenka, že bych se měl stydět, schovat, zkrátka nehonit si ho na veřejné chodbě se kdesi vytratila, a mně bylo všechno jedno.

Chytil jsem ho pevně celou dlaní a vytrvale po něm přejížděl v rytmu vzdychů a přírazů přesně tak, jak mi je podsouvala fantazie.

Netuším, jak dlouho jsem se nechával unášet představami, ale vlivem nově objevené touhy, byla má ruka pojednou plná cákanců. Srdce na pokraji zhroucení mlátilo do hrudního koše a třas, který zachvátil tělo během bouřlivého orgasmu, začal konečně ustupovat.

Opět zjištění, že sedím na chodbě se staženými džínami, s polostojícím ptákem a rukama plnýma bílé mrdky, mě probralo k životu.

V malém batůžku jsem nahmatal kapesníky, rychle otřel ruce i zrádce mezi nohama a počal se upravovat, abych před profesora mohl předstoupit jako člověk. V současné chvíli jsem vypadal jako by mě přejel parní válec a vzápětí proletěl křovím.

Upravit se, abych vypadal jako člověk, to nejspíš nějak zvládnu, ale se skvrnou mezi nohama asi nic neudělám. Budu doufat, že si toho prostě nevšimne.

Byl jsem tak zaujatý svým stavem, že jsem neslyšel klapnutí dveří, a následně mě dvě silné ruce hrubě natlačily na zeď.

Překvapeně jsem zamrkal a snažil se plně zaostřit na profesora, který mě tiskl předloktím na krku a tím mi znemožňoval se plně nadechnout.

„To jsi ty, spratku,“ překvapeně vydechl a pustil mě, „co tady děláš? Nemáš být u toho tvého kámoše? A co to máš na hlavě?“

Pokrčil jsem rameny.

„Tohle mi nedělej, nepoznal jsem tě, plížíš se tady po setmělé chodbě… mohl jsem ti ublížit, uvědomuješ si to?“ prohlížel si mě přísnýma očima.

„Já chci!“ zašeptal jsem a skenoval jeho pevné tělo, které bylo stále do půl těla svlečené. Trhaně jsem se nadechnul. Nechtěl jsem tohle vypustit z úst, ale pohled na něj a nepříliš staré vzpomínky na to, co dělal ještě před malou chvílí v pokoji, mi zatemnil mozek.

„Co prosím?“

„Chci, abyste mi ublížil!“ rozšířil jsem oči a přitiskl tělo na to jeho a otřel se klackem o jeho stehno.

PROF. RICHARD MEYER

„Co to se mnou hraješ za divadlo?“ odskočil jsem od něj a naprosto vykolejeně na něj zíral.

Co ho to popadlo? Pohlédl jsem do jeho kolouších očí a ihned jsem přečetl, co mi chtěl naznačit.

Stejně tak mokro mezi stehny zcela jistě nenaznačovalo, že si crbnul do trenek.

„O co ti jde?“ houkl jsem na něj přísně.

Svěsil ramena a zadíval se do země.

„Pojď do pokoje, nebudeme tvé chování řešit na chodbě,“ vzal jsem jej za paži a táhl k němu do pokoje.

„Jasně, aby to náhodou neslyšel váš milenec…“

„Ptám se tě, o co ti jde?“ skoro jsem skřípal zuby, jak jsem byl na něj nasraný. „Tobě může být moje subče úplně ukradené! Je to jen moje věc!“

„Subče?“ vykulil na mě oči.

Ignoroval jsem jeho neznalost slovníku a přitáhl jsem si ho k sobě blíž.

„Pojď sem a vysvětli mi, co to mělo znamenat na té chodbě? Jak dlouho jsi nás pozoroval?“

„Já… jen chvíli, omlouvám se, neměl jsem…,“ koktal.

„To máš pravdu, to‘s neměl!“ propaloval jsem jej očima, načež on sklopil hlavu. „Dívej se mi do očí a už mi konečně řekni, o co ti jde?“

Pozvedl hlavu a oči se mu leskly.

„Já nevím…,“ hlesl.

„Nevíš…,“ nadechl jsem se, „líbilo se ti to, co's viděl?“

Vykulil oči a bylo vidět, jak bojuje sám se sebou, a poté téměř neslyšně odpověděl: „Ano.“

Pozvedl jsem obočí, od něj bych spíš čekal, že bude zhnusený. Kde se to v tom klukovi tak najednou vzalo? Vždyť to není tak dávno, co mi brečel v pokoji a málem nadal do zvrhlíků a úchyláků. Byl jsem z něj dost zmatený, a to se mi často nestává. Vždycky působil submisivním dojmem, ale že se takto projeví…

Potřeboval jsem tuto skutečnost nějak vstřebat.

„Dobře!“ vstal jsem a chystal se odejít.

„Dobře? Vy mi na tohle řeknete jen ‚dobře‘?“ narovnal se a dal si ruce v bok.

Nad touhle jeho reakcí jsem se musel pousmát – bojovník za svá práva! Ať si je užije, dokud je ještě všechny má, protože jestli mě bude dál provokovat, pozbyde jich.

„Co ti na to mám říct? Mám ti děkovat za to, že jsi nezavolal policii, že tady někoho mučím?“

„Ne, to bych nikdy neudělal!“

Jednou rukou jsem jej chytil za bradu a druhou dotlačil ke zdi, na kterou jsem jej nepříliš jemně přirazil, nohou v rozkroku jsem si zajistil, aby mi neutekl a rukama jsem mu vklouzl pod triko a přejel přes břicho až k podbřišku, kde jsem palcem zajel za pásek kalhot. Cítil jsem jeho žnoucí, třesoucí se tělo, ale pohled nesklopil.

„Upřímně? Myslel jsem, že preferuješ holky, a už vůbec by mě nenapadlo, že nejsi vanila.“

Nepouštěl jsem jej z pevného sevření a cítil, jak jeho klacek reaguje na mou blízkost a probouzí se v promočených boxerkách.

Naše nosy se téměř dotýkaly. Nevěděl kam uhnout s očima, a tak jimi těkal sem a tam.

„Když se mnou mluvíš, dívej se mi do očí!“ houkl jsem na něj.

„Ano, pane,“ vydechl a já cítil jeho horký dech na svých rtech. Upřel na mě svůj pohled a pootevřel ústa, jako by čekal na polibek. Měl jsem jeho sladká ústa jen pár milimetrů od těch svých, ale myslím, že věděl stejně jako já, že polibku se nedočká. Jen doufal a prosil očima.

Svaly na tváři mi ztvrdly a trochu jsem se od něj odtáhl, zdaleka ne však tolik, abych mu dopřál osobní prostor, ve kterém by se mu mohlo lépe dýchat.

„Teď mi řekni jasně a přímo, co po mně vlastně chceš? Já to tuším, ale chci to slyšet od tebe!“

Viděl jsem, že se mu málem podlomila kolena, ale rychle se vzpamatoval. Ve tváři jsem četl boj, který zrovna teď bojuje sám se sebou. Vím, jak je tohle rozhodnutí těžké, ale rozhodnout se musí sám a přiznávám, že já mu to moc neusnadňuji. Ani však nemohu. Nemohu ho nalákat na laskavé chování jen proto, že po něm toužím. Musí poznat, že já nejsem a nikdy nebudu vnímavý milenec, který ho bude každý pátek brát na večeři při svíčkách, slavit výročí a posílat zamilované dopisy. Toho se musí vzdát.

„Chci být na místě toho kluka, co spí vedle!“ řekl upřímně a jeho pohled mě nenechával na pochybách, že to opravdu myslí vážně.

„Vůbec netušíš, co po mně žádáš! Nevíš, co by tě čekalo v případě, že ti na to kývnu. Nemáš ponětí, co znamená být v područí sadistického dominanta.“

„Nevím, ale rád bych to zjistil!“

„Teď netuším, jestli jsi odvážný, nebo naivní. Nemáš ani potuchy, co tě se mnou čeká… jsem nekompromisní tvrdý, neodpouštím chyby, jsem také žárlivý a posedlý kontrolou. Zapomeň na toho člověka, kterým jsem byl dosud, zapomeň na profesora, který tě učil, pravá podstata je jiná. Chceš vědět, co všechno tě čeká, Blue?“

Nečekal jsem na odpověď, viděl jsem ji v jeho očích, které na mě dál odhodlaně hleděly.

„Podmaním si tvé tělo i duši tak, že nebudeš vědět, jestli umíráš bolestí nebo touhou. Svážu tě tak, že nepohneš ani prsty u nohou. Ty znáš ten černý lněný provaz, viděl jsi jej už dnes… Věz, že tohle bude tvůj nejlepší kamarád. Jím ti znehybním končetiny, budu ho obmotávat okolo tvého těla, tak že jej na sobě budeš cítit ještě druhý den. Bezmocný a mně vydaný na milost tak moc, že se touhou po tom, abych tě ojel, nebudeš moci ani nadechnout,“ můj šeptavý hlas přímo u jeho ucha mu způsoboval husí kůži.

Možná to byla má ruka, která při těch slovech hladila klíční kost, kůže tam měl jemnou a zvláštně vystouplou. Cítil jsem, jak se napnul a sykl bolestí. Zvědavost mi nedala, jedním tahem jsem mu vysvlékl triko a zavázal mu jím oči. Nyní jsem již viděl, co způsobilo otok a zvláštní povrch jeho kůže. Zarudlé malé tetování – zcela jistě dnešního data. Ještě jednou jsem přejel po kérce a trochu na ní přitlačil.

Zaúpěl. Bolí to, já vím.

Pousmál jsem se a dál se věnoval svému monologu.

„Cítíš to už teď, že ano? Cítíš, jak přitahuji uzly a ty máš čím dál tím méně možností se bránit a pohybovat. Cítíš mé ruce, které ti drtí penis i koule způsobem, který je na hranici snesitelnosti, ale klacek i přes šílenou bolest stojí a dožaduje se pozornosti, stejně jako teď!“ vklouzl jsem mu do rozkroku, objal ho celou dlaní a hrubě stiskl. Z úst mu vyšlo tlumené zasténání a málem se mu podlomily nohy. Pohnul boky proti mé ruce, ale v tu chvíli jsem jej pustil, dlaň vytáhl z kalhot a odstoupil od něj.

„Teď nevidíš, ale slyšíš všechno… víš, že jsem tady, u tebe. Budeš mě cítit mou vůni, budeš slyšet každý můj krok, můj dech, ale já se tě nedotknu, jen tě budu pozorovat a trápit tím, že se ode mě nedočkáš dotyku. Jen má přítomnost tě bude provokovat a vytvářet fantazie toho, čím bych tě mohl uspokojit. Budu schopný se na tebe dívat celé hodiny a spolu s tvou fantazií ti budu vykládat, co všechno bych s tebou dělal, a tímto tě dostanu až do stavu, kdy se vystříkáš, aniž bych se tě dotknul. Stejně jako teď! Už nejsi daleko, nemám pravdu? Jen jeden dotek, jeden jediný na tvé bezesporu velmi citlivé místo, které je uvězněné a nemůže ven, protože jsem ti to nedovolil!“

Chodil jsem po pokoji sem a tam a on podvědomě otáčel hlavu po směru, kde slyšel mé kroky. Viděl jsem na něm, že se sotva drží na nohou, ale nepomohl jsem. Jeho rozkrok byl napjatý a tvář stažená toužebným očekáváním, snad mých dalších slov a možná jen touha po tom, abych se jej zase dotknul.

Udělal jsem to – jemně jsem jej chytil za ramena a otočil zády k sobě. Sklonil hlavu, až mu vystouply krční obratle – fascinovala mě jeho hubená, ač ne úplně vychrtlá postava. Dvěma prsty jsem přejel po hrbolcích obratlů a znovu jsem cítil, jak mu vyskakuje husí kůže. U posledního krčního výstupku se zatřásl a prohnul v zádech. Zatlačil jsem víc a dál sjížděl dolů po páteři až jsem mu opět vklouzl do kalhot a zastavil se u kostrče.

Dýchal plytce a trhaně, prohnul se vůči mým prstům, čímž se mě snažil donutit k tomu, abych sjel prsty níž. Vyhověl jsem mu a mučivě pomalu jsem klouzal dvěma prsty mezi půlkami až k třesoucí se díře, na kterou jsem lehce zatlačil, až mi bříško prostředníčku zajelo dovnitř. V té chvíli jsem ruku vytáhl a přesunul ji zase na záda. Frustrovaně vydechl.

„Budu tě laskat po celém těle, jen tvého drahouška vynechám, tak dlouho, až budeš prosit, abych se tě dotknul právě tam,“ opět jsem mu ovíval ucho mými slovy, „a naopak, budu ti stimulovat tvá nejintimnější místa, ale nečekej, že tě nechám uvolnit, budu tě trápit tak dlouho, až ti budou téct slzy, a potom možná, jenom možná nechám tvé koule se vyprázdnit.“

„Prosím, pane, ošukejte mě!“ tichý zastřený hlas zněl, jako by jej celé týdny nepoužil, a z řeči těla jsem poznal, že je na pokraji.

„Ne, dnes ještě ne,“ řekl jsem rázně.

„Proč?“

Strhnul jsem mu triko z očí a otočil si jej k sobě.

„Protože si tohle všechno musíš pořádně rozmyslet! Nemyslím si, že zrovna ty jsi na sadistické hrátky stavěný! Co jsem ti teď říkal, je jedna stránka věci, ta krutě romantická, kterou jsem schopen tě odměňovat a rozmazlovat, když budu mít dobrou náladu a ty budeš hodný, Blue! Ale k tomuto všemu se ještě pojí jiná, odvrácená strana…

V tom druhém případě tě zřežu, že si nejenže týden nesedneš, ale ani nelehneš. Pokud nebudeš poslušný, s klidným srdcem tě nechám připoutaného a zbitého na posteli s vibrátorem hluboko v prdeli a úzkým erekčním kroužkem, který tě bude přivádět k šílenství stejně jako vibrující kolík, jež ti ztýrá prostatu tak, že ji budeš nenávidět, stejně jako mě. I mince má dvě strany a ty je musíš přijmout obě. Netuším, jestli bys tohle všechno byl schopen snést. Jsi křehký, nevinný a já nemám trpělivost se krotit jen proto, aby ses mi nerozbil. Musíš přijmout, že budeš má hračka, milenec, který poslouchá na slovo, nebudeš se moci sám sebe dotknout a zůstaneš neukojený třeba i celé týdny, pokud já neřeknu jinak. Nesnesu, abys žárlil na kohokoliv v mé blízkosti, i kdybych ho před tebou ošukával. Budeš mi kdykoliv k dispozici a uděláš cokoliv si řeknu, bez reptání a zbytečných keců. Tvůj osobní život skončí a plně ho odevzdáš do mých rukou, rozumíš tomu všemu?“

Kýval hlavou, oči upřené na světlý koberec, který se nacházel v jeho pokoji.

„Dobře, a ještě další věc, chci, aby ses mi pokaždé, když ti něco říkám, díval do očí a potřebuji, abys mluvil – o všem, co se ti líbí nebo nelíbí, jaký jsi měl den a jestli tě něco netrápí. Nechci, aby sis stěžoval, ale nestrpím, aby tě něco zbytečně stresovalo. Když budu chtít abys mlčel, mám nástroje, kterými tě umlčím, rozumíš?“ nyní už jeho oči pevně hleděly na má ústa, až jsem začínal pochybovat, jestli mě vůbec poslouchá.

Jeho až překvapivě rychlé a jisté ‚Ano, pane‘, mě však přesvědčilo, že poslouchal pozorně.

„Dobře, teď se převleč z těch zvlhlých svršků, dej si horkou sprchu a přemýšlej! Máš hromadu času, nemusíš mi odpovědět hned zítra, teď jsi ještě svůj pán, ale věz, že nejsem trpělivý člověk…“

Chci, aby mi na tohle kývnul, na druhou stranu prožívám vnitřní boj. Celou dobu jsem tohle chtěl, ale nyní si nejsem jistý, jestli je schopen soužití se mnou zvládnout. Mé občasné sadistické choutky mohou být příliš pro jeho křehkou duši i tělo. Vím jistě, že tohohle kolouška bych dokázal milovat svým způsobem, ale dokáže se i on přenést přes mé zaryté zásady kontroly a disciplíny? Dokáže se vzdát romantických představ o milování?

„Vím to, pane, odpověď už znám!“ řekl pevně.

„Nechci ji teď slyšet! Žádám tě, aby sis tohle všechno pořádně rozmyslel, až budeš mít krev v hlavě, a ne v ocasu! Teď to není objektivní, takže si odpočiň a přemýšlej!“ neodpustil jsem si ještě dvěma prsty přejet po hrudi.

„Mimochodem, ty modré vlasy ti sluší, Blue!“ zdůraznil jsem jeho nové jméno, kterým jsem ho obdaroval, a lehce jsem jej políbil na čelo. Zůstal stát uprostřed pokoje, zmatený a se stojícím ptákem.

„Tady máš mast na tu kéru,“ hodil jsem mu do rukou malou tubu s konopnou mastí, která byla schována v zadních kapse džín po tom, co jsem ošetřil rány na Alierově zadku.

Dveře za mnou již byly téměř dovřeny, ale neodpustil jsem si ještě poznámku: „Jestli na sebe sáhneš, poznám to, pak už na tebe nikdy nesáhnu já! Je to na tobě! Dobrou noc!“