Horko

Otevřeným oknem do místnosti proudil chladný vánek. Letní noc, ticho, jen obyvatelé okolních lesů, kterým noc byla dnem, ji naplňovali svým ruchem. Martin se převalil na posteli, vedro neměl rád, vždycky špatně spal. Neklidně se vrtěl, nakonec otevřel oči. Nespokojeně odfrknul, vstal a bos vyšel z pokoje. Sešel schody rovnou do kuchyně. V lednici měl připravený džbán studené vody. Hltavě pil, trochu vody skončilo na nahé hrudi. Když zaklapl dveře ledničky, zahalila místnost zase tma. Stál, nechtělo se mu nic. Věděl, že až se doplouží k posteli, bude v ní těžce usínat, pokud vůbec usne, ale do ničeho jiného neměl chuť, na to byl moc unavený. Právě se rozhodl jít si lehnout, když si uvědomil, že něco je špatně. Nevěděl co přesně, jen že není všechno, jak má být. Šel omrknout pokoj, všechno vypadalo v pořádku. Asi už blbne z horka nebo co. Když dopadl na postel, bylo to tak, jak předpokládal, nemohl spát. Za chvíli se začal vztekat. Uslyšel šramot, to není zvíře, někdo je v domě? Seskočil, opatrně sešel dolů, jen v trenýrkách, jak mu došlo až na posledním schodu, a uviděl ho. Chlap s kuklou na hlavě, černý triko s dlouhým rukávem a černý kalhoty, se zrovna přehraboval šuplíkem komody.

„Když mi řekneš, co hledáš, třeba ti poradim.“

Maskovaný ztuhl a podíval se na Martina, ten byl zkoprnělý taky, vůbec nechápal, co to do něj vjelo. Možná mu vadilo, že prohrabuje věci po babičce. Zloděj k němu vykročil. Mladík dostal strach, co má jako dělat? Domek je na konci vesnice, těsně u lesa, sousední baráky patří lufťákům a on dobře ví, že dnes jsou prázdné. Může křičet a uslyší ho jedině lesní zvěř. Je v pytli, došlo mu. To už se díval do hnědých očí, ty jediné byly vidět.

„Já… mám peníze v peněžence v báglu, hodinky, ale jinak tu nic nenajdete. Vážně.“

Neznámý přistoupil blíž. Martin prudce oddechoval, cítil třas svého těla, zdálo se mu, že dýchá strašně nahlas. Zíral do hnědých očí muže, který byl o hlavu vyšší než on. Zabije ho, je po něm, proč sakra nedržel jazyk za zuby. Ruka v rukavici mu sevřela krk. Dost pevně, ale dýchat mohl v pohodě.

„O co tu jde?“ blesklo mu hlavou, neodvažoval se pohnout.

Najednou se zloděj otočil a vyběhl z domu. Martin stál ještě dlouhou chvíli, snažil se uklidnit, dech se pomalu vracel do normálu. Došel ke komodě, prošel všechny věci, nic nechybělo. Drobnosti po babičce, které mají cenu jen pro něho, památky na ni. Přejížděl po nich prsty a usilovně přemýšlel, co tu ten muž hledal. Celou noc už nezamhouřil oka, věděl, že by měl volat policii. Jenže s jeho pověstí ho pošlou do háje, nebo si ho podaj. Babi Martina pozvala k sobě, protože potřebovala pomoc a věděla, že má tak trochu trable. Moc toho už nezastala, ale z domu nechtěla za žádnou cenu odejít. Staral se o ni rád. Vozil babičku k doktorům, nakupoval, vařil, uklízel. Často si spolu povídali, četl jí nahlas její oblíbené knihy. Bylo jim spolu dobře. Přes odpor rodiny mu dům odkázala, když zemřela, zůstal tu. S prací mu to tak úplně nevycházelo. Snažil se, ale drobné kšeftíky si bokem zařídil. Takže poldům nevolal, nic se přece neztratilo. Po probdělé noci byl tak unavený, že celý den prospal, když se blížil večer, cítil lehké mrazení. Strach? Měl to být strach, měl, ale nebyl. Cítil na svém krku ruku v kožené rukavici. Bál se, aby zloděj nepřišel znovu a zároveň… Nestalo se nic. Po několik dalších nocí se jen neklidně povaloval na posteli, špatně spal a přes den to doháněl. Lupič se už neukázal.

Uběhly týdny, přišla další horká noc, zas byl vzhůru, děsný horko. Znovu stál před lednicí, hltavě pil ledovou vodu, vrátil džbán dovnitř, přibouchl dvířka, a stál tam, s kuklou na hlavě, hnědé oči ho propalovaly. Martin se nepohnul, návštěvník ano. Přimáčkl ho k lednici, rukou přejel po jeho krku, hrudi až bezostyšně zajel do trenek. Tentokrát bez rukavic, to, co nahmátl, se mu líbilo. Nemohl vědět, že se Martin několikrát v myšlenkách vrátil k intermezzu na schodech. A vždycky to skončilo stejně. Teď ale jeho rozkrok opravdu svíral někdo jiný a lehce stiskl, Martin sykl, nedokázal ten zvuk zadržet. Muž si s ním začal hrát a nebylo to bez odezvy. Mladík se opatrně dotkl kukly, okamžitě mu sevřel obě ruce za zády levačkou, pravou dál zaujatě zkoumal jeho tělo. Martin se pokusil pohnout, ale nebylo mu to dovoleno, jedna jeho část mu říkala, že by měl bojovat, zdrhnout, křičet. A druhá si moc přála zůstat, mlčet a nechat neznámého dělat, co chce on. Zmateně se díval do hnědých očí, které ho hypnotizovaly. Muž, který mu celou rukou sevřel pulzující klacek, se k němu sklonil. Martin se neodvažoval pohnout.

„Nemohl jsem tě dostat z hlavy,“ zašeptal mu do ucha.

Martin cítil jeho horký dech na svém krku, naskočila mu husí kůže. Muž si ho přitáhl k sobě, stáhl kuklu a políbil ho. Byl majetnický, jazyk prozkoumával chlapcova ústa a on ho svým vítal. Nemohl si pomoct, chtěl to. Při polibku, přitlačený na dveře lednice, cítil mužovo tělo na svém i jeho vzrušení. Rty se oddělily a Martin popadal dech. Znovu se setkal s hnědýma očima.

„Jmenuju se Dan,“ řekl a opět Martina políbil, stáhl ho k sobě a pak na zem, vklínil se mu mezi nohy. „Nešel jsem krást minule, když jsem tu byl. Něco jsem si tu už dřív schoval, potřebuju to zpátky.“

„Schoval, tady?“ nechápal, ale mozek mu teď vypověděl službu.

Martin nedokázal přemýšlet a Dan to zjevně poznal. Přestal se obtěžovat vysvětlováním. Věnoval se tomu, co ho zajímalo. Tím že byl mladík jen v trenkách mu to značně usnadnil. Povolil sevření, pustil Martinovi ruce, ale ten je nechal na místě. Dan si sundal oblečení, chlapec se díval, ale ani se nepohnul, až Danův úsměv ho probudil k aktivitě. Dotýkal se opatrně, velmi opatrně, rozpálené pokožky.

„Neboj se přitlačit, nejsem z cukru,“ pobídl ho Dan. A mladík poslech jeho výzvu. Prozkoumával tělo, které se mu nabízelo, zapojil nejen ruce, jazykem, zuby a rty zkoumal citlivá místa. Vstřebával vůni kůže, chuť potu na mužově těle. Dan se na něho tiskl i on ho laskal. Martin uchopil Danovu ruku, zvedl se muž s ním. Očima ho držel ve své moci, ale nechal chlapce, aby mu ukázal své úmysly. K jeho překvapení si ho odvedl do ložnice.

U dveří ruku pustil, došel k posteli, na níž se uvelebil v pokleku, zády k muži ve dveřích. Slyšel šramot a kroky, sklopil hlavu, zůstal tak. Ucítil ruce, jak sjely po celé délce jeho zad, podél páteře až na vystavené půlky. Martin se chvěl vzrušením. Muž pokračoval na břicho i hrudník, přitiskl se k mladíkovi celým tělem. Ten pocítil jeho vzrušení, zakňoural. Lehounké polibky mu pokryly záda, zatímco rukama ho Dan tiskl a svíral. Martin se mu vysmekl, proklouzl mezi rukama a postelí. Rázem byl na kolenou, před očima sladkost k ochutnání.

Dan se nepohnul, byl to nevýslovně dráždivý pohled, nahý Martin mezi jeho nohama. Sledoval mladíka, jak ho polyká, jeho jazyk byl neskutečný. Klesl na postel a užíval si jeho péči, nevydržel to dlouho. Za ruce položené na svých stehnech si chlapce přitáhl do náruče, položil ho na postel.

„Chci být v tobě, hned,“ zašeptal mu do ucha.

Martin zasténal, nohy roztáhl ještě víc od sebe, vnímal jeho prudký vpád do svého těla, muž mu nedal čas a divoce se s ním miloval. Krátká chvilka bolesti se ztratila ve vlnách slasti a rozkoše.

Martin se ráno probudil v posteli sám. Hlavu položenou na polštáři, vdechoval vůni, kterou byl prosycený. Nezdálo se mu to, ta noc byla skutečná, Dan byl skutečný. Usmál se, protáhl se v leže na zádech, otevřel oči a díval se do hlavně zbraně. Ztuhl, strach ho ochromil. Před očima hlaveň, vůbec neviděl postavu za ní.

„Kde to je, kam to schoval?“ nálehal na něho cizí hlas.

„Schoval? Co? Já…,“ nedařilo se mu myslet.

„Neser mě!“ zařval muž, co na něho mířil. Rozmáchl se.

Hoch se instinktivně přikrčil, než se zmohl na cokoliv, ozval se šramot. Ten, kdo na něho mířil, otočil zbraň za hlukem. Martin uslyšel výstřel, zbraň, nejasná postava zmizela z jeho zorného pole. Slyšel dutou ránu, aniž by viděl, co způsobilo ten zvuk, věděl, že to bylo padající tělo. Martin měl možnost podívat se na toho, kdo na něj mířil. Ale jen na chvíli, od hlavy provrtané kulkou rychle odvrátil zrak udělalo se mu špatně.

„Martine, jsi v pořádku?“

Poznal Danův hlas, podíval se jeho směrem. Stál ve dveřích ložnice jen v kalhotách a bos. Svaly na těle napnuté, v ruce držel zbraň, tvář temnou hněvem.

„Jsi v pořádku?“ ptal se znovu a rychle k němu došel. Chlapec se mu vrhnul do náruče. Nevěděl vůbec, co se stalo, měl jen touhu se skrýt do bezpečí. Dan pustil svou zbraň na postel. Objal Martina, šeptal mu do vlasů.

„Promiň mi to. Prosím, promiň, zatáhl jsem tě do toho. Nezlob se.“

„Kdo…?“ nedokázal položit smysluplnou otázku, mysl zastřenou strachem.

„Všechno ti vysvětlím, později. Teď tě musím dostat pryč. Prosím.“

Jako ve snách si Martin zabalil do báglu to nejnutnější. Zatímco Dan mrtvolu muže pečlivě prohledal. Vzal mu nůž, zbraň, doklady, všechny šperky, což obnášelo dva masivní zlaté prsteny, tři náramky, asi taky zlaté, a jednu malou naušnici z levého ucha. Setkali se pohledy, Dan nakrčil obočí a trhnutím hlavy naznačil, aby už šel. Chlapec si hodil batoh na záda, vyběhl z domu. Venku stál Mercedes Benz GLS, černá nádhera s pohonem na čtyři kola. Martin na něj zíral jako ve snu. Muž se mu zjevil za zády jako duch.

„To je tvoje?“

„Jo,“ odpověděl Dan.

Už se na nic neptal, sedl si na místo spolujezdce. Dan na místo řidiče. Podíval se pátravě na Martina.

„Můžeme?“

Odpovědí bylo lehké kývnutí.

Muž uchopil mladíkovu tvář do dlaní, jemně ho políbil.

„Nezlob se, prosím, ochráním tě, jen musíme odtud.“

„Já se nezlobím, vážně ne. Nevím, co se děje, mám v hlavě zmatek. Ale nějak mám pocit, že s tebou jsem víc v bezpečí než tady v domě, nebo kdekoliv jinde.“

Martin vůbec netušil, do čeho se to zapletl a kam vše bude směřovat. A v tuhle chvíli mu to bylo vlastně jedno. Dan kývnul a nastartoval, auto vyrazilo. Evidentně si nelámal hlavu s povolenou rychlostí, řítili se krajinou, když v tom Dan zaklel.

„Krucifix. Jseš připoutanej?“ nečekal na odpověď a sešlápl plyn až k podlaze. „Máme společnost, drž se,“ poradil mu.

Mladík se podíval do zpětného zrcátka, v té rychlosti se mu už začínalo dělat špatně. Rozeznal auto těsně za nimi.

„To jsi měl u nás doma schovaný diamant, nebo co?“

„Teď fakt není vhodná chvíle na výslech,“ zavrčel s očima přikovanýma k silnici. Náhle prudce trhnul volantem, vůz se otočil kolem svojí osy a Dan se řítil na jejich pronásledovatele.

„Jsi magor nebo co? Zabiješ nás. Přestaň!“ vyděšeně křičel Martin. „Rád bych se tvojí odpovědi dožil.“

Muž po něm střelil očima. Pak už se ale vrátil k řízení. Auta se vyhnula čelnímu střetu a Dan se neskutečným manévrem dostal za ně, pak vedle nich, začal je vytlačovat ze silnice. Pár bočních nárazů schytali taky, nakonec se auto nezvaného doprovodu v rychlosti několikrát přetočilo a skončilo na střeše. Martin se znovu podíval do zpětného zrcátka, skoro čekal, že uvidí postavy, jak po nich střílí. Nic takového se nestalo. Vzdalovali se od převráceného auta.

Mlčeli, celý den. Dan zastavil jen jednou, aby koupil něco k jídlu. Martin se s chutí pustil do salátu s kuřecím masem, lahev vody u nohou. Když se Danovi podíval do tváře, radši všechny otázky spolknul. Navečer ho nechal asi deset minut čekat samotného, pak se zjevil s novým autem, asi ho ukradl. Rychlý přesun a pryč. I noc strávili v autě, Martin část cesty prospal, až k ránu ho Dan probudil.

„Vstávej sněhurko, zařídil jsem nám ubytování,“ tahal ho z auta.

Podzemní parkoviště kdoví kde. Když ale vyjeli výtahem do nějakého patra, Martin si nevšiml kterého, ještě rozespalý se snažil probrat, vykročil do fajnového koberce. Vytřeštil oči, nóbl hotel. Dan ho držel za ruku, rychle otevřel dveře zjevně jejich pokoje a vtáhnul ho dovnitř.

„Dneska tu přespíme a večer pojedeme dál.“ Byl nepatřičně klidný, vyrovnaný a strašně unavený. Martin se na něho díval, rozhodl se nezabývat věcmi, které nemůže vyřešit. Přijmul stav, jak je.

„Měl by ses vyspat, jdi se vykoupat první.“

Muž se na něho otočil, hnědé oči si ho měřily.

„Máš starost o můj spánek?“

Mladík sklopil oči. Dan se usmál, došel k němu, vzal ho za bradu. Sklonil se, políbil ho. Únava byla pryč.

„Jestli mám jít pod sprchu, uvítám doprovod.“

Po hodině vyšli omotaní oba jen ručníkem, jejich kroky směřovaly rovnou do postele. Nazí se zahřívali velkou dekou. Martin se přitulil k Danovi, ten ho hned objal.

„Radši mi to neříkej, o co jde. Nejsem žádnej hrdina, a kdyby se stalo, že mě ti, co tě pronásledují, chytnou, nevydržím něco jako výslech.“

Dan ho povalil pod sebe, sevřel pevně jeho obličej, v jeho tváři se usídlil temný stín.

„O tomhle se nežertuje,“ propaloval ho pohledem.

Naháněl mladíkovi strach, ale ne dost.

„Nedělám si legraci. Nejsem rváč ani hrdina. Když bude někdo chtít, vymlátí ze mě všechno.“

„Nic se ti nestane,“ řekl rozhodně. „Teď tě vezu do své skrýše, budeš tam, dokud si pro tebe nepřijdu.“

Martin na něho vyjeveně zíral.

„Nemůžu zmizet z povrchu Země. Sice nemám práci, ale lidi si všimnou, že nejsem doma. A mrtvola v baráku bude sakra problém.“

Dan se pousmál, Martin zaznamenal stopy smutku i bolesti.

„Umím se vypařit, a pokud potřebuju, zmizí i jiní. Nikdo tě hledat nebude. Když jsem byl koupit něco k jídlu, koupil jsem si mobil na jedno použití, někomu jsem zavolal. Už teď je nejspíš všechno vyřízeno.“

Mladík na něho vyděšeně zíral.

„Jak zařízený, nepatřím ti, nemůžeš…“

Byl umlčen polibkem, dravým a nesmlouvavým. Dan ho naprosto znehybnil a Martin, i když znovu někde uvnitř zazníval slabý hlásek, že je to šílenství, si jeho doteky užíval a polibek opětoval. Po chvíli muž povolil sevření, mladík ho ovinul pažemi, celým tělem se k němu přitiskl.

„Tohle nemůže být pravda, je to jak v hloupý detektivce.“

„Neboj se, Martine, všechno bude dobrý. Ale musím něco dokončit. Až to bude za mnou…“

„Za námi…,“ opravil ho mladík.

„Dobře, za námi. Pak ti vrátím, co jsem ti teď svou nerozvážností vzal. A když budeš chtít…“

Tentokrát byl on umlčen polibkem, nebránil se tomu. Uplynulo hodně času, než šli skutečně spát, bylo už skoro poledne. Dan už při vstupu do pokoje dal na dveře cedulku nerušit. Než usnuli, nastavil si na hodinkách budík a tak, aby to Martin neviděl, zastrčil pistoli pod polštář.