Horko epilog

V pokleku bez pohnutí sledoval prostor pod sebou přes hledí ostřelovací pušky. 

„Martine, mám z tebe křeče,“ zasyčel Libor.

Martin se nehnul.

„Kdybys tam Marka s Danem neposílal, neměl bys teď bolavá kolena,“ zavrčel.

„Ty si ze mě děláš srandu? Kde je ten vystrašený kluk?“ uchechtl se. 

„Někde za roky tvrdého tréninku a práce v terénu. Díky tobě není zbraň, kterou bych neznal, neuměl s ní zacházet. Dělám, co jsi mě naučil. A dokud ti dva nevyjdou z těch železných vrat…“

Nedokončil, zalehl, prst na spoušti se lehce pohnul. Všichni se dívali stejným směrem, jen Libor se díval na Martina. Uplynulo mnoho let, dvojka Dan a Martin, milovali se jako první den. Nikdy nic takového neviděl a sám pro sebe plnil slib, který si dal – že je ochrání. Stálo ho to ale dost nervů i sil. Martin se jen tak nedal. Jakmile dokončil výcvik, šel do akce. Nenechal se zastavit, uprosit, výhružky úplně ignoroval. Byl to neskutečný blázen a ochranář. Vrhal se do situací, ve kterých by Libor nesetrval ani vteřinu. Nešlo jen o Dana. Už dávno bylo v týmu dost lidí, kterým pomohl, někdy i zachránil život.

Teď se Dan s Markem pokoušeli najít v polorozpadlé továrně náznaky, důkazy přítomnosti lidí, po nichž už dlouho jdou. Martinovi se něco nezdálo, poznal to z jeho chování, i ostatní se připravili.

„Něco je špatně. Sakra, Libore, tohle neni dobrý.“

A než si to ostatní stačili uvědomit, vyběhl. 

„Do prdele, já se…“ 

Libor se chopil zbraně, ještě teplé od Martinova stisku. Viděl ho běžet, v rukou Glock osmnáct, v každé ruce jeden. Několik vteřin a náhle tmu ozářil výbuch nezdravě zelené barvy.

Chvíli jen zíral. Jestli je ztratil, kvůli… přesto čekali. Žádný pohyb. Přesunovali se rychle, efektivně v nacvičených formacích, beze spěchu, ale neotáleli. Nasadili masky, pročesali trosky, ani náznak. Ještě se držel, nechtěl propadnout panice. Hruď se mu svírala. Ztratil je, nedokázal to. Sesul se na kolena. 

„Libore, neblázni. Určitě to stihli, najdeme je,“ někdo ho uklidňoval, nezaregistroval ani kdo.

Zavibroval mu telefon, rychle ho zvedl. A stejně rychle odtáhl od ucha.

„Co se stalo? Dej mi Marka, hned!“ Rana se neobtěžovala ztlumit hlas, ječela. 

Tohle potřeboval, to ho nakoplo.

„Neboj, jsou určitě v pořádku, najdu je.“

Ticho, pak se přerušilo spojení.

***

Vletěl dovnitř. Zvláštní zatuchlost vzduchu ho nezastavila. Kde jsou, kde jsou ti dva? Zastavil. Cvakavý zvuk přilákal jeho pozornost, opatrně došel k jeho zdroji.

„Do prdele.“

„Víš, že ti to nesluší, když takhle mluvíš?“ ozvalo se mu za zády.

Dan, nebyl čas. Když se poprvé rozhlédl po téhle díře, byl tu poklop. 

„Cvak, cvak…“

„Musíme…“

„Cvak, cvak…,“ rychleji.

Nepřemýšlel, strhnul Dana na zem, otevíral ten zatracený poklop, kde je…

Obrovské tlapy mu s víkem pomohly, Marek.

„Cvak, cvak…“

Doslova spadli do plechového podzemního trezoru, víko za nimi zaklaplo samo silou detonace.

Slyšeli padající konstrukci z kovu. Jsou v pasti.

„Nikdy jsem si nemyslel, že zhebnu udušením,“ stěžoval si Marek.

„Tak mlč, alespoň si ušetříš vzduch,“ utnul ho Martin. 

Po tmě nahmatal Dana, než stačil cokoliv, Dan si ho stáhl k sobě. Rukama přejížděl jeho tělo. Kontrola, jestli je v pořádku. Martin se usmál. Nic neslyšel, ale věděl, že jestli je někdo najde, bude to Libor. Chvilku počkali. Opírali se o sebe, Marek se přidal, objal je svými medvědími tlapami. Martin začal šátrat v kapsách, našel, co hledal. Nůž. Vysmekl se těm dvěma, zmoženě se opřel o jednu plechovou stěnu, zavřeným nožem bušil do  poklopu. Málem jim to utrhlo uši, ale nepolevil.

„Ticho, dost!“ křičel jak pominutý Libor. Všechno se zastavilo. Poslouchali. 

„Buch, buch…,“ a znovu.

Vrhli se k místu, odkud se zdálo, že zvuk přichází. Teď věděli, kam se chtějí dostat. I tak jim to trvalo dlouho. 

„Rychle, rychle…“

Otevřeli vězení, které těm třem vlastně zachránilo život, několik mužů do něho skočilo. Vytahovali své tři spolubojovníky, někdo jim nasadil kyslíkové masky.

Černé auto, rozhodně ne sanitka, ale stejně možná lépe vybavené, je odvezlo. Ještě než se rozloučili, podal Liborovi Dan flešku.

***

„Ještě jednou něco takovýho uděláš a zabiju tě sám,“ křičel Dan.

„Nemysli si, že budu jen čekat, než ti někdo ustřelí hlavu,“ odsekl naštvaně Martin.

Stáli proti sobě, navztekaní jeden na druhého, v erárních hadrech z nemocnice. Z očí jim sršely blesky, všechen strach teď explodoval.

Dan po Martinovi hrábnul, sevřel jeho tvář, silně, ne bolestivě. Pohledy zaklesnutí do sebe. Martinovy ruce ho začaly svlékat, hladově se políbili. Vteřiny stačily na to, aby spolu skončili nazí v posteli. Líbali se, nemohli se nadechnout, nešlo ale přestat. Rukama hledali snad ještě utajená, nenalezená místa. Konečně se odtrhli, lapali po dechu.

Danovy oči teď něžně hladily Martinovu tvář, pak prstem jemně přejel po jeho spodním rtu. 

„Doteď tě vidím stát u lednice, tenkrát poprvé.“

Martin mu ovinul ruce kolem krku, nohy okolo boků.

„Nechci tě ztratit,“ pokračoval Dan.

Díval se do šedomodrých očí, vstřebával jeho přítomnost, přítomnost mladého muže, kterého bezmezně miloval. A měl to neskutečné štěstí, že on miloval jeho. Martin se vzdal svého života, prošel si peklem jen kvůli němu. Stal se součástí jeho světa. Nikdy mu nebude schopen tohle všechno splatit. Z těchto myšlenek ho vytrhla něžná dlaň, jež mu pohladila tvář. Martin si ho přitáhl těsně k sobě, vyžádal si polibek. Stáhl ho k sobě, třel se o jeho klín, tomu se nedalo odolat.

„Ještě jsem naštvanej, je ti to jasný?“ snažil se Dan vrčet, zhrublý hlas ho zradil.

„Mám to brát jako přislib?“ zavrněl Martin.

Sevřel mu ruce nad hlavou, celou svou vahou ho zalehl. Martin vydechl, zalapal po dechu.

„Miluju tě.“

Pauza doprovázená hořícím pohledem.

„Martine,“ povolil stisk, nadzvedl se, políbil ho a vnořil se do horkého těla.

Milovali se pomalu, něžně, prodlužovali své spojení. Vystoupali na vrchol, v jehož extázi se bolest i strach odplavily kamsi do neznáma. Pomalu se probírali, spojeni, propleteni, i dech měli ve stejném rytmu. Dan Martina svíral v náruči, ten se jen pevněji tiskl k němu. Vztek vzešlý ze strachu, obav o toho druhého, byl pryč. Byli spolu, sdíleli své životy, milovali se. Byli šťastní.

***

„Přece nebudeš trucovat,“ vrněl jí u ucha.

„Já netrucuju,“ povzdechla si a otočila se tváří k Markovi.

„Rano, vždycky to nějak zvládneme, nemusíš se bát.“

„Skvělá rada, ale to nepomáhá, jednou mě to klepne, a až přijdeš, bude tu mrtvola.“

„Nech toho,“ syčel.

„Čeho přesně?“ zajímala se, v očích šibalské ohníčky.

Věděla jak na něj, dokázala ho rozžhavit do běla pohledem. Miloval jí, miloval tyhle hry. Objala ho, jemně ji pohladil po vlasech, rukou sjel na záda. Předl jako kočka, políbil ji.

***

Protáčel v prstech flešku, už viděl, co je na ní. Horké zboží, nebezpečné, pro ně však velmi důležité. Cítil se nesmírně unavený. Za ten klid, že má rodinu v bezpečí, by dal cokoliv. Zaměřil se jen na ně, sebe neřešil, nevadilo mu to. Nikdy rodinu neměl, až teď, sebe prostě strčil do kouta. Jen občas, na chvilku, mu bylo smutno, vždy se rychle oklepal.

„Pane, vaše večeře,“ probral ho Gregor z myšlenek.

„Děkuju, nemám hlad.“

„Nejedl jste skoro celý den. Pokud nejste robot, jíst musíte,“ usmál se.

„Tak jo, děkuju,“ najednou měl chuť.

Libor seděl zkroucený v židli, nohy na stole, Gregor mu položil tác nekompromisně na klín. Podíval se na něho pozorněji. V tu chvíli se otočil a se slovy „dobrou chuť“ se měl k odchodu.

„Počkej,“ zadržel ho, vlastně nevěděl proč.

„Ano?“ zůstával k němu zády.

„Otoč se!“ Nic. „No tak,“ v hlase byla prosba.

Ty oči, to není možný. A pak zcela bez vlastní vůle zvedl ruku. Věděl jistě, že jeho mozek ten signál nevyslal, ale stalo se. Greg zaváhal, vrátil se k Liborovi, své prsty propletl s jeho. Druhou rukou si přitáhl židli, usadil se do ní, držel se Liborovy ruky, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.

Ten se nechával unášet pocity, jež se šířily celým jeho tělem. Vložil si do úst sousto. Vychutnával si to a jídlo taky. A z ničeho nic, odkudsi z těch nejzazších koutů jeho paměti, se vynořilo několik veršů. Nepamatoval si autora, jen ta slova mu běžela myslí.

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,

šel v ledu – ale v duši věčný máj,

šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,

šel pouští – a měl v srdci perly rosy.

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Greg se díval do Liborovy tváře. Něco, snad vzpomínka, ji rozzářila. Přejel prstem po Liborově dlani, odpověděl mu stejně. Úlevně si oddechl. 

*** konec ***