Horko VI.

Vyšel z cely, Vladimir s ním, Ranu tam zatím nechali. Mohla se zbláznit, vzteky málem pukla. Jack odvedl vězně do volné místnosti, kde je čekalo jídlo a káva. Muž se bez okolků pustil do jídla, vypadal, že mu je jedno, co mu Jack chce. Ten ho jen klidně pozoroval, nechal muže nejdřív dojíst.

„Vladimire, přestaneme předstírat, že nevíš, kdo jsem, a já nevím, kdo jsi ty. Jdete po Danovi dlouho, skutečnost, že vás s Ranou našel v cele, vám dala možnost zkusit ho dostat.“ Nepěkně se usmíval.

„Jenže on se nenechá jen tak oblbnout. Hmm?“

Muž si hřbetem ruky otřel ústa, s chutí se napil ještě horké kávy. Někdo všechno připravil těsně před jejich příchodem.

„Pokud víš tolik, co říkáš, víš, že mu nechceme ublížit, ne jako jiní.“

„Jako Robert, jeho bývalý přítel, z kterého se vyklubal pěknej parchant?“

„I on.“

„Mohl jsi nás zabít, neudělal jsi to. O něco ti jde, o co?“ zeptal se Vladimir přímo.

Jacka vůbec nerozčilovalo, že mu tyká. Velmi podrobně, teď už spíš svému hostu, přednesl svůj návrh. Muž na židli před ním ho s neskrývaným údivem i zájmem poslouchal. Na závěr se ho Jack zeptal:

„Co ty na to?“

„Víš, co mi nabízíš? Ano. Jestli jsi čekal jakoukoliv jinou odpověď, jsi blázen.“

„Doufal jsem, že budeš souhlasit,“ přiznal mu jeho hostitel, „budu na palubě, ohlídám si tebe i ji, ale potřebuju vaše znalosti. Teď jen Rana, k té divoké kočce se nepřiblížím, jinak mě sežere. Nabídka je i pro ni, zvládneš to?"

Vladimir přikývl.

„Dobře, máš čas do večera.“

Společně vyšli, Jack se ale hned oddělil a zamířil rovnou za Markem. Jeho společník šel vyřešit náročný úkol, Ranu.

Marek se nahlas smál, dívka sedící proti němu, opírající se čelem o stůl, nemohla smíchy mluvit.

„Marku dost, už dost,“ škemrala.

Jackovi se tvář rozzářila úsměvem, ještě chvíli ty dva sledoval, nakonec je ale vyrušil.

„Máte tu veselo.“

„Promiň, ale Marek mi tu vypráví vtipy,“ usmívala se dívka, červená v obličeji. Těžko říct zda od smíchu, nebo studem.

„Hlavně jestli jsi mu všechno stihla říct,“ pozvedl obočí.

„Řekla mi toho až dost, Lucka byla velmi podrobná. Musím přiznat, že tomu lze jen těžko uvěřit. Pokud to je pravda, bude Martin první, kdo se tu postaví ke dveřím. To víme oba moc dobře.“

„Proč ne,“ odtušil Jack.

„Dan ho miluje, oba dva jsou mí jediní přátelé, chci záruky, Jacku, že se tomu klukovi nic nestane. Umím se mstít. Celá ta vaše akce vyletí do vzduchu, nedělám si srandu.“ Jeho tvář byla najednou tvrdá, temná.

„Chceš záruku na něco, co nikdo nevyzkoušel.“

„Pak to ani náhodou nebudete dávat Martinovi!“

„O tom ty…“

„Nediskutuju, já ti to oznamuju. Martina vynech!“

„Pánové, pánové, uklidněte se, jo. Až bude sérum, začneme s pokusy, lidi až na konec. Stejně se musíte na start připravit, Marku,“ podívala se na rozčíleného muže.

Jack s úžasem i pobavením sledoval, jak velký vliv měla Lucka na rozzuřeného obra.

„Jasně,“ už celkem klidně odpověděl.

„Musíš jim to říct, víš teď z vás tří nejvíc. Řeš to krok za krokem. Vy se tu hádáte o podání séra, které ještě ani nemáme. Jste u kroku deset tisíc dvě stě dva, co začít u čísla jedna?“ mrkla na Marka a ten jí odpověděl úsměvem.

„Jacku, mám tu někde svůj pokoj? Rád bych si to trochu srovnal v hlavě a oddechnul si, než se za těma dvěma vydám.“

„Jistě že máš, kousek od nich. Místnosti jsou zvukotěsné,“ dostalo se mu odpovědi.

„Děkuju, Lucko, moc jsi mi pomohla. Můžu se za tebou později stavit?“ Marek se díval do zelených očí. Usmála se, zahřálo ho to.

„Přijď, kdy chceš.“ Sedla si na židli, zády k nim oběma.

Marek vyšel z místnosti, Jack se na Lucku obrátil: „Kdy chceš?“

„Padej,“ okřikla ho.

„Co ti doopravdy Marek psal?“

Martin držel komunikátor, snažil se vyhledat poslední a vlastně jedinou zprávu. Seděl na kraji postele.

„Ukaž,“ pobaveně mu ho Dan vzal z ruky, druhou si mladíka stáhnul k sobě. Vyhledal text, který si chtěl Martin přečíst, a komunikátor mu vrátil.

„Až to tu prozkoumám, dáchnu si a pak vám všechno řeknu. Ne že budete pohoršovat sousedy.“

Mladík se pousmál, začínal si na Marka zvykat, uvědomoval si, že ho má opravdu rád.

„Dane?“

„Copak?“

„Mám strach,“ řekl prostě, jak se cítil.

Muž sevřel mladíkovu tvář ve svých rukou, upřeně se mu díval do očí. „Neboj se, Martine, zvládneme všechno, co nás čeká.“

Políbili se, Martin se mu schoulil v náruči. Dan zavřel oči. Lhal, i on měl obavu, kde jsou, jaké má vlastně Jack plány i ti, k nimž patří. Byl napnutý, nervózní, nedočkavý na Markův příchod. Martin mu přejel prsty po krku, masíroval ho a hladil. Dan si ztěžka povzdechl.

„Popereme se, lásko, se vším.“

Mladík jen kývnul a položil si hlavu na jeho hruď, jako by to byl ten nejměkčí polštář.

Marek ležel na posteli, nahý, po koupeli, rovnal si všechno v hlavě. Nechtěl nic zapomenout nebo vynechat. Zaslechl nepříjemné bzučení, brzo mu došlo, že někdo u jeho dveří asi zvoní. Zvláštně ale zvoní. Použil svou kartu, před ním stála Lucka. Kočičíma očima sjela jeho tělo, v pase omotané osuškou, mrkla.

„Můžu dál?“

Pustil ji. Byla to krásná holka, on dlouho sám. V tomhle hlídaném komplexu jsou všichni prověření, neměl by být problém. Že má své pojistky, to bylo jasné, ale nepředpokládal jakékoliv potíže. Spíše naopak a docela se těšil. Lucka se s tím nepárala, než za ní došel, byla nahá vedle jeho postele, oblečení úhledně srovnané v komínku. Nekomentoval to. Stáhla ho k sobě pro polibek, přitiskla se celým tělem, její ruce měl všude. Za chvíli ležel Marek na zádech, Lucka se nad ním tyčila. Před očima měl nádherně tvarovaná ňadra, přejel po nich prsty.

Zaregistroval opatrný pohyb její pravé ruky, když se natáhla k hromádce svých šatů. Strhnul ji ze sebe, odhodil na zem a hned po ní skočil. Svou vahou ji přitlačil k podlaze, byla hbitá jak ještěrka, v ruce držela stříkačku plnou nějaké tekutiny. Nechtěl zjišťovat, jaký sajrajt mu chtěla píchnout, ale proč. Nakonec ji zmáknul. Zelené oči sršely hněvem, nadávala mu, kopala, bojovala o všechno a věděla to.

„Kdo tě sem poslal?“

Ticho bylo odpovědí.

„Nehraj si se mnou, já nejsem ničí voják. Tak kdo?“

Pohledem ho spalovala, ale ticho zůstalo. Vzal do ruky komunikátor, který si nechával u postele, taky zbraň pod polštářem.

„Jacku, můžeš sem přijít? Tvoje kámoška mi chtěla provést něco nepěkného.“

„Marku, děláš si srandičky, s tím jdi do háje.“

„Ne, nedělám…“ Vysmekla se mu. Injekci nepíchla jemu, ale sobě.

„Do prdele, Lucko,“ zařval a bezmocně se díval, jak v kočičích očí vyhasínal život.

Dveře pokoje se rozlétly, Jack a pár chlapů se zbraní v ruce se nahrnuli dovnitř. Nebezpečí zjevně žádné nehrozilo.

„Odneste ji, hoši.“ Jen to Jack dořekl, bylo vykonáno.

„Marku, musíš mi říct, co se stalo, minutu po minutě. Tohle je průser. Nikdo tady není v bezpečí a všichni musí projít kontrolou. Kurva.“

Zařval a udeřil pěstí do zdi.

„Kolik toho je prozrazený a komu,“ kypěl v něm vztek.

„Čas je proti nám, na to myslíš?“ zeptal se Marek.

„Přesně, nemůžeme čekat, musíš jim všechno říct, všechno i tohle,“ opsal rukou pokoj. „Začnu přípravy na odlet. Všechno se to posralo. Do prdele.“

„Jacku.“

„Řekni jim to!“ Odešel.

Marek chvíli pozoroval vchod, pak se začal pomalu oblékat.

„Proč to jednou, alespoň jednou nemůže být v klidu,“ mrmlal si pro sebe. Neotálel. Za okamžik už zvonil na dveře pokoje Dana s Martinem.

„Rano, přece nezahodíš takovou šanci.“

„Ne!“

„Děvče, Georg kvůli tomu zemřel. Když ne pro sebe, tak pro něj. Pomohl Danovi na svobodu a on nám. Nemusel, mohl klidně odkráčet, nechat nás napospas těm šmejdům.“ Upíral pohled na záda dívky. Náhle svěsila hlavu.

„Příliš ti dlužím, jestli tomu věříš a jsi ochotný do toho jít, neopustím tě.“

„Rano,“ vyskočil, pevně ji objal.

Martin seděl v tureckém sedu na zemi. Viděl Marka, který byl kousek od něho, slyšel všechno, ale nemohl to pochopit.

„Jsi si jistý? O čem se to teď bavíme? O experimentu?“ stál muž chlapci za zády, mluvil na Marka.

„Dane…“

„Já vím, že utíkáme už věčnost, je to teď těžší…“

„Těžší? Děláš si srandu? Nikdy to nebylo horší a máme tu Martina. Promiň, kluku, ale jsi opravdu problém.“

„Nech ho na pokoji, netahej ho do toho, slyšíš…,“ Dan se vztekal.

Marek se zvedl, teď tu stáli proti sobě. Hrozila další hádka, ne-li rvačka.

„Ne, prosím. Už takhle jsem vyděšenej dost. Na co spoléhám, jste vy dva, znáte se dlouho a myslel jsem si, že jste nejlepší přátelé. Neberte mi jedinou jistotu, kterou teď mám,“ nebrečel, v hlase se ale náznak pláče objevil.

Marek si k němu přidřepl.

„Jsi fakt problém, o to větší, že už tě mám taky rád,“ usmál se.

Martin neměl strach z toho obrovského, hrozivě vyhlížejícího muže. Už věděl, jak dobré srdce má.

„Jen si připadám mimo realitu. Nejdřív to, že jste feksti. Pořád vás někdo zkouší zabít nebo chytit a teď vesmír. Hlava mi to nebere. Zkouším si představit, jak to bude. Vesmírné plavidlo, které je postavené podle ukradených plánů. Nikdo to netestoval a protože ta, sakra jak se jmenovala?“

„Lucka,“ pomohl mu Marek, pořád v dřepu u něho, díval se Martinovi do obličeje.

„Jo, Lucka, díky. Tak protože je, byla zrádkyně, bude se spěchat. To sérum asi vyrobí Rana, chápu správně, že má na to kvalifikaci?“

„Velmi správně,“ přitakal Marek.

„Když se to povede a někdo jako já nebo vojáci na lodi a tak vůbec, prostě obyčejní lidé, ho dostanou, nebudou feksti jako vy, ale jejich odolnost vůči nemocem a zraněním se zvýší. Prodlouží se jim věk. Proč s tím pak ale odlétáme ze Země, tady je přece spousta nemocných, kteří potřebují pomoc?“

Na zádech ucítil Danovy ruce. Sedl si za něho a přitáhl chlapce do své náruče, opřel o hruď a ovinul rukama.

„Protože ne každý by to použil pro všechny, většina to chce pro sebe, svou společnost, organizaci, armádu a tak dál.“

„A Jack? Ten má čisté úmysly?“

„Martine, přípravy i tak budou trvat týdny. Pořád máme čas zjišťovat informace, hledat spojence. Když teď řekneme ne, jsme ze hry. Proč se nezúčastnit, vždycky můžeme couvnout, zdrhnout.“

„Marku, jsem ten poslední, co vám do toho bude kecat. Mám strach, ale budu s Danem, ať si vybere cokoliv.“

„Martine,“ Dan chlapci otočil tvář ke své, „rozhodnout se přece můžeš jakkoliv.“

„Ale bez tebe nechci být, o to mám rozhodování snadnější.“

„Usmíváš se jako pitomec, Dane, závidím ti, brácho,“ zašeptal trochu unaveným hlasem Marek.

Muž i chlapec se podívali na muže před sebou, nebyl zlomený, ale ve tváři měl náznak smutku. Než něco řekli, vyskočil na nohy.

„Jdu se vyspat, doporučuju vám totéž. Zítra se musíme pořádně porozhlídnout a hlavně nám Jack řekne, jaké mají představy a plány,“ usmál se a rychle odešel.

„Martine, pořád můžeš…“

Byl umlčen rukou, kterou položil chlapec na jeho rty.

„Ty to nechápeš, že ne? Já se už rozhodl. Mám strach a některé věci mě skutečně děsí. S tebou se ale cítím v bezpečí, chci jen to jediné, být u tebe. Ať to znamená, co chce.“

„Martine,“ nezmohl na nic víc Dan.

Mladík se mu stulil do náruče. „Miluju tě, Dane.“

„Já tebe taky,“ zabořil tvář do chlapcových vlasů. Hlavou mu běžela myšlenka, čím si zasloužil takovou náklonost, lásku. A že je neskonale vděčný, že měl to štěstí a bude Martina chránit za jakoukoliv cenu. Jen stín smutku kvůli Markovi mu kalil radost.