Horko VIII.

Měl pocit, že jenom spí a pije koktejly, které mu Dan nosil. Chuť nápojů, skoro kaší, nekomentoval. Neměl po nich hlad a to stačilo. Za týden se mohl posadit. Pořád byl unavený, ale už vydržel v bdělém stavu několik hodin v kuse. Dan ho povzbuzoval, pomáhal s každým krokem, Martin se snažil, mnohdy víc, než na kolik se cítil, jen aby mu udělal radost. Stále v Danově tváři viděl vinu a smutek. Trápil se tím, přál si, aby s tím přestal. Po celou dobu se nedostal do kontaktu s nikým jiným než s Danem a Markem. Proto ho překvapila nečekaná návštěva.

„Zdravím, jak se cítíš?“ vpadl mu do pokoje Libor.

„Je to o moc lepší. Uzdravuju se rychle,“ odpověděl. „Proč jsi tu?“ bez okolků se zeptal.

„Jdeš rovnou k věci. To se mi líbí,“ přitáhl si židli vedle chlapcovy postele, sedl si a velmi vážně na něho pohlédl.

„Jsem v pěkným průšvihu a ty jsi jediný, kdo mi může pomoct.“

„Já? Tobě? S čím?“

„Aby mi Dan neutrhnul hlavu.“ Libor byl hodně vážný.

„O co jde?“ řekl, hlavu si opřel o polštář, nespouštěl z Libora oči.

Byla to nejdelší hodina v jeho životě. Ještě se snažil všechno si to v hlavě srovnat, když dveře rozrazil Dan.

„Nepřibližuj se k němu!“ zařval. „Jak jsi mohl, vy,… Martine, musíme si…“

„Už to vím, řekl mi to právě teď,“ ta slova zchladila muže během vteřiny.

„Nevěděl jsem to,“ omlouval se. Za jeho zády se vynořil Marek.

„Nemám povoleno od doktora jít na pokoj. Moc bych chtěl být odtud pryč. Prosím,“ upřel Martin na Dana pohled.

„Já už stejně jdu,“ zvedl se opatrně Libor.

Procházel kolem Dana, ten ho chytl za ruku. Bratři se spalovali pohledy.

„Neměli jste právo,“ zasyčel Dan.

„Dane,“ ozval se Martin.

„Rana ti řekla všechno?“

„Jo,“ odsekl Dan.

„Pak víš, že to bylo buď tak, anebo vůbec,“ zavrčel, hned ale změnil tón hlasu. „Dane, v tu chvíli… šlo o Martina.“

Dan přikývl. „Vím, Rana mi všechno vysvětlila, já jen, prostě…“

Libor položil ruku na bratrovo rameno. „Buďte spolu, na nás je všechno ostatní,“ konečně odešel.

Než se mohl muž pohroužit do svých myšlenek, mladík se k němu přitiskl. Objal Martina, zlehka políbil do vlasů. Vzal ho do náruče, chlapec se nebránil, schoulil se v bezpečí. Marek je s úsměvem sledoval a pak doprovodil, spolu s ním dalších pět ozbrojených mužů.

Marek zůstal venku, pak odešel, nečekal jim přede dveřmi. Ostatní strážci ano. Dan zamířil do koupelny, držel mladíka v náruči, svlékl jeho i sebe. Pod proudem příjemně teplé vody opatrně oba umyl. Donesl Martina do postele, zabalil do pokrývek. Chtěl ho nechat odpočívat, ale chlapec Dana zadržel.

„Zůstaň, přece mne tu teď nenecháš takhle.“

Dan ztuhl, bylo mu úplně jasné, co mu naznačuje. Pomalu se nasoukal k němu, Martin ho okamžitě objal.

„Ještě nejsi úpl…“

Hladové rty se přitiskly k jeho, podvolil se útoku, jak by mohl odolat. Byli spolu sami po tak dlouhé době a Martin se nesmlouvavě dožadoval jeho pozornosti. Odtáhl se, podíval se mladíkovi do šedomodrých očí, položil ho na lůžko.

„Ještě nejsi úplně v pořádku, jen mi důvěřuj.“

Sklonil se nad ním, kladl jemné polibky. Na víčka, nos, bradu, krk, chvění a vzdechy byly odpovědí. Nespěchal. Hruď a břicho byly pokryty na každém dosažitelném kousku kůže.

„Dane, prosím,“ vydechl Martin.

Ihned se nad ním zjevila Danova tvář.

„Nemusíš prosit, nikdy. Rozumíš?“ jejich pohledy se spojily, pak i rty.

Muž se vrátil k jeho klínu, ani teď neměl pocit, že je kam spěchat.

Svíral Martina v pevném objetí, zatímco popadal dech.

„Jsi trapič, málem jsem přišel o rozum,“ zvedl k Danovi tvář, „miluju tě.“

„Martine, myslel jsem, že jsi mrtvý, nevíš, jak mi bylo, co jsem cítil,“ než mohl něco říct, přikryl mu muž ústa.

„Nech mě to doříct, prosím tě. Jsem šťastný, že jsi v pořádku, jsi se mnou. Nikdy nedokážu splatit dluh za to všechno, co jsem ti způsobil. Ale nemůžu být bez tebe, jsem děsnej sobec. Zamilovanej blázen. Cokoliv chceš, ti splním.“

Mladík mu ovinul ruce kolem krku, přiložil rty k Danovu uchu.

„Jestli můžu mít, cokoliv chci, chtěl bych,“ přešel do šepotu.

Za okamžik se dvě těla spojená a propletená do sebe, stejně jak duše těch dvou, propadla do jejich světa.

„Pánové, musíte vstávat a taky jíst,“ Marek se je pokoušel vzbudit.

Nakonec nevydržel, vešel. Hned je uviděl, Dan na zádech s rozhozenýma rukama a nohama. Na hrudi mu spočívala hlava chlapce, ruce kolem Danova pasu. Spali tvrdě. Nemusel se ptát, bylo mu to jasné. Jídlo a pití jim nechal na zemi hned u dveří, vycouval ven.

„Jak se jim daří?“

Marek se skutečně lekl, skoro nadskočil.

„Rano? Mohla bys dát vědět, že jsi mi v zádech.“

„Moc vtipný, nečekala jsem, že si i vtipnej,“ zakřenila se.

„Nejradši bych ti zakroutil krkem,“ zavrčel.

„A než to uděláš, můžeme si promluvit?“ byla náhle vážná.

Přikývl, naznačil rukou směr. Za okamžik seděla na jeho posteli, on proti ní.

„Když jsme se k Martinovi dostali,“ potřásla hlavou, „bylo moc pozdě, nepřežil by,“ zvedla k Markovi pohled.

„Jak jsme narychlo utíkali, vzala jsem to jediné, na čem záleželo. Prototyp séra, nebylo vyzkoušené, nestihli jsme ho testovat. Nenapadlo by mě je Martinovi aplikovat, riziko bylo obrovské, pořád je. To Vladimír, řekl mi, že jinak nemůžeme…, prostě jsme to udělali, já to udělala.“

„Je naživu, nemůžu říct, že by mi to vadilo. Ale strach mám. Co mu to provede? A nemusím ti říkat, jak reagoval Dan,“ muž byl nečekaně klidný.

„Je v pořádku, podle krevních testů se regenerace nepředstavitelně urychlila. Myslíme si, že do dvou týdnů bude stoprocentně zdravej. Není jako já nebo ty. Většina séra se mu pomalu z krve vytrácí, ale vůbec nevíme, jak to bude, až se uzdraví. Danovi jsem to řekla, takže vím, jak to vzal.“

Marek ji nespouštěl z očí. Ještě nedávno si o Raně myslel, že je to někdo, komu není radno věřit. V posledních dnech viděl, jakou má o Martina starost. Její péče byla víc než nadstandardní. Několikrát byl svědkem, jak vyhodila Vladimíra, nedovolila mu vstoupit do Martinova pokoje.

Všiml si, jak si mne ruce, žmoulá prsty na rukou, byla nervózní, hodně.

„Rano? Chceš mi ještě něco říct?“

Uhnula pohledem, vstala.

„Měli byste Vladimíra držet od Martina dál, od jeho osoby i všech výsledků.“

„Proč?“ i on vstal, konverzace se značně změnila.

„Marku, to nemůžu, za moc mu vděčím.“

„Sakra, Rano, tak proč mi to říkáš, jestli jsi myslela, že mi naznačíš a já se domáknu, smůla. Jsem vedle. Takže?“

„Když jsme to vyvíjeli, myslela jsem na lék. Jenže Vladimír chce dosáhnout změny, jaké, to už ti opravdu nemusím říkat. Mluvila jsem s Liborem. Obávám se…, no prostě nebude člověk, kterého jsem brala jako otce, tak čistý, jak jsem se domnívala.“

Pevně ji uchopil za rameno. Vytrhla se mu.

„Měl bys to probrat se svými přáteli,“ rychle odešla.

„Jo, to bych asi měl,“ povzdechl si a opustil místnost stejně jako Rana. Nemířil zpět za Danem s Martinem.

Vladimír seděl na plastové židli v prázdné místnosti. Byl naprosto klidný.

„Libore, jestli je tím, kdo si myslíme, nic z něho nedostaneš,“ Marek na muže ve výslechovce hleděl, zúžil pohled.

„Já ne, někdo jiný ano.“

„Máš nějakou konkrétní představu, kdo to bude?“

„To poznáš,“ odtušil Libor a vstoupil.

Postavil se čelem k sedícímu muži, ten mu s klidem vracel pohled.

„Vladimíre, je mi jasný, že se mnou mluvit nebudeš, a natolik si myslím, že vím, co máš za sebou, bohužel až teď, tak si nedělám iluze. Vím o někom, kdo mi za tebe nabídne dost, aby mi to stálo za to tě vydat,“ sklonil se k muži a něco mu zašeptal do ucha.

Vladimír sebou trhnul, jako mávnutím kouzelné hůlky se ze sebejistého, nezlomného muže stal vyděšený tvor.

„To neuděláš, taková svině nejsi,“ zkoušel to na Libora.

„S tím jdi do prdele!“ srazil ho Danův bratr ve vzteku ze židle. „Vůbec netušíš, kdo jsem, a co všechno jsem obětoval pro své cíle. Našel jsem Dana, je to můj bratr a Martin je jeho přítel. Pokud chráníš rodinu před nepřáteli, není nic, co bys neudělal.“ Zvedl ho a posadil zpět.

„Ty víš, co je to ztratit rodinu, že?“

„Mlč,“ zaprosil Vladimír, „nemluv už,“ po tvářích mu stékaly slzy.

„Nechci ti ubližovat, ty víš, co chci.“

Přikývl.

„Nemůžu ti věřit, ne když mi i Rana řekla, že se k Martinovi nesmíš ještě několik dnů přiblížit. Proč asi?“

„Protože se už dřív rozhodla v tom nepokračovat.“

„V čem?“

„Chtěl jsem vytvořit látku pro možnost změny člověka v silnějšího, odolnějšího…“

„Vojáka,“ dokončil Libor.

Kývnutím mu přisvědčil.

„Ranu jsem potřeboval, byla neuvěřitelná, bez jejích vědomostí bych se nikam nedostal. Dlouho mi věřila, ještě když jsme látku aplikovali Martinovi, myslel jsem, že je při mně. Ale to už jsem byl zrazen. Pochopila, kam směřuju, mnohem dřív a podařilo se jí vyvinout sérum, něco na způsob léku. Když jsme utíkali, všechno zničila. Vběhl jsem do laboratoře, zničené, roztřískané na kousky a v plamenech. Až tady mi to došlo,“ promnul si čelo, „byla to ona. Z Martinova těla už za pár dnů nic nezjistím. Regeneruje se rychle, asi ho to trošku ovlivní, ale nestane se fekstem. A není ani lék. Ona se mnou odmítá mluvit a striktně mi odřízla ke všem přístup.“

„Je mi jedno, jaké byly tvoje pohnutky. Předám tě a vezmu, co nabízejí. Je to dohoda, kterou potřebuju, chci. A ty mi nestojíš za žádné riziko,“ uťal ho Libor a odešel. Vladimír se snažil ovládnout, ale strach z toho, co ho čeká, byl silnější.

„Liboréé!“ zakřičel.

„Copak?“ objevil se muž ve dveřích.

„Nedělej to, mají se mi proč mstít. Když mne vydáš, budeš mít na rukou moji krev."

Libor se nad něho naklonil.

„A tvou krví se smyje krev tvých obětí, bude to vůbec stačit?“ hlas měl studený jak led.

Vladimír ztuhl.

„Ano, vím opravdu všechno,“ ujistil ho Libor.

„Netušíš, ani náhodou netušíš, jak náročné to bylo. A čeho všeho lze dosáhnout,“ křičel na něho vězeň, oči rozšířené hrůzou.

„To není moje starost, pro mě jsi někdo, kdo tu nemůže zůstat. Nejsme na místě, které by bylo moje. Je to křehká dohoda a ty jsi problém.“

Opět Vladimíra opustil.

„Je tvůj, Marku, ale nesmíš mu nic udělat.“

Marek přikývnul a Libor odešel.

Probouzel se s pocitem klidu, absolutního, dokonalého klidu a štěstí. Kolem pasu ho hřálo teplo Martinovy paže, chlapcova hlava spočívala na jeho hrudi. Zajel rukou do jemných vlasů, obtáčel si je kolem prstů. Vychutnával si to.

„Hmm, mám moc rád, když mě takhle hladíš,“ zapředl Martin a líbnul Dana na krku. Zvedl hlavu, jejich rty se setkaly. Mladíkovi zakručelo v břiše, nejedl už moc dlouho. Dan rychle vyskočil, zrak mu padl na tác s jídlem, ležící u dveří. Usmál se, věděl, kdo jim to donesl. Došel pro něj.

„Pojď se najíst.“

„Proč to nevezmeš sem?“ lákal ho Martin, ještě stále nahý.

Muž se usmál, za chvíli s chutí ukusovali obložené chleby. Dan při pohledu na čerstvé jídlo dostal taky hlad. Sáhl po lahvi s vodou, napil se a ztuhl. Na plastovém obalu byl nápis. Malým písmem, čitelný velmi špatně.

„Zabalte se, čekejte, Libor.“

„Martine?“ podal mu ji a řekl, co má hledat.

„Co je zase tohle?“ divil se mladík.

„Netuším. Nechce se mi s tebou kamkoliv cestovat, nejsi ještě v pořádku.“

„V noci ti to nevadilo,“ usmál se.

„To není sranda.“

„Směju se?“

Dan protočil panenky, ale neodolal a ukradl si jeden polibek. Pak se ale zvedl, zabalil jim batohy, připravil oblečení.

„Sprcha?“ nadhodil směrem k mladíkovi.

Ten kývnutím přisvědčil.

Docela jim trvalo, než došlo na použití mýdla, rozhodně si to užili.

Rana došla ke dveřím, opatrně otevřela. Nikde nikdo, vklouzla dovnitř. Rychle, ale obezřetně došla ke zkumavkám, byly prázdné. Pak překontrolovala všechno ostatní, včetně papírů. Žádné vzorky, zápisy, nic. Oddechla si. Její obava z toho, že by se někdo pokusil zneužít Martina, se nepotvrdily. Vladimíra už k chlapci nepustí. Pořád ji bolelo, jak ji zneužil, zradil. Jakmile ale zjistila, o co mu ve skutečnosti jde, nedokázala se na něho ani podívat. Snažil se jí vše vysvětlit a to byla chyba. Odhalil, co všechno už udělal, a pro co. Pro pomstu za smrt svých blízkých obětoval nespočet životů, které považoval za bezcenné.

„Něco hledáš?“ poznala Markův hlas.

Ani se neotočila. „Jen jsem chtěla mít jistotu.“

„Je mi to jasný. Fakt jsi mi byla ze začátku strašně protivná.“

Pomalu se na něho otočila.

„A už nejsem?“ v jejích očích se zračily malé plamínky.

„Ne, už ne,“ měl hlubší hlas. Pohladil ji po tváři. Usmála se.

Vzal ji za ruku, společně vyšli.

Ukradnout auta a připravit rychlý přesun, jinými slovy útěk, nebylo něco, co by Libor se svými muži nezvládl. Navíc zde nechával jako zástavu Vladimíra a bylo mu celkem jedno, co s ním udělají. Ty fotky, které viděl…, bude se mu o tom zdát. Čekal, byl netrpělivý, už chtěl být pryč.

Spatřil je. Dan s Martinem, Rana, v jejíž blízkosti se zdržoval Marek. Tak přece jen se nemýlil, hezký. Jeho lidi, pár nových, kteří zběhli. Nasedli, auta se okamžitě dala do pohybu.

„Kam jedem tentokrát?“ díval se Martin na Dana.

„Nevím, Libor všechno zařídil narychlo. Nemluvil jsem s ním, jen ten vzkaz, to bylo vše.“

Objal ho a přitiskl k sobě. Martin se u něho uvelebil, sykl, něco ho zabolelo. Danovi bylo jedno, kdo všechno je vidí. Stáhl si ho na klín, hoch se mu schoulil v náruči. Rana se unaveně opřela o mohutnou Markovu hruď. Všechny je ze sedadla vedle řidiče sledoval Libor. Rodina, tak moc toužil najít svého bratra a má celou rodinu, vnímal tak jejich společenství. A teď se zblázní strachy, aby jim někdo neublížil. Ale není na to sám, s jejich pomocí to dokáže. A jednou snad najdou místo, kde se budou moci usadit. Nebudou mít zázračný lék, ale když se to povede, budou žít klidný spokojený život. Snad se to podaří. Pomalu zašoupl okénko dodávky, aby všem dopřál trochu soukromí. Vrtulníky by neměly být tak daleko. Usmál se, udělá pro to všechno.