Horko IV.

Společná snídaně proběhla v tichu. Dan se zájmem sledoval Ranu a Vladímíra. Dívka ho obdařila úsměvem, hned ale sklopila oči. Marek přítele sledoval, sám měl dost otázek.

„Jak jste se dostali do jejich rukou?“ nadhodil jakoby mimochodem.

Odpovědí mu bylo ticho. Dan pozvedl obočí, Martina si stáhl k sobě. Rana prudce vstala, Vladimír ji chtěl zadržet, nestihl to.

„Hele, není nic lehkýho být, kým jsem. Vybrala jsem si svou cestu, nikomu po tom nic není ani vám ne.“

„Rychle jsi obrátila,“ zavrčel Marek, který už taky stál.

„Rano, nech toho!“ okřikl ji její otec.

„Čeho mám nechat? Neví, o co jde, vedou si tu svoji soukromou válku a Georg je mrtvý.“

V hlase se jí ozývala bolest, v očích měla slzy.

„Ten blonďák, pomohl mi, dal mi… zachránil mi život. Nám všem,“ pronesl Dan, z ženy ale nespouštěl oči.

„Jo, ten blonďák, proč sakra nemůžeš tu věc zničit? Všem by bylo bez toho líp,“ syčela.

Dan s Markem odstoupili, Martin byl silnou paží odstrčen za Danova záda. Neodvažoval se pohnout, ve vzduch to jiskřilo, i on vnímal, že nálada se od včerejšího večera u dvou jejich nových známých změnila. Než se v tom stačil zorientovat, mířili oba muži na Ranu s Vladimírem.

„Bude líp, když se teď uklidníte.“ Hlavně zbraní naznačovaly směr, kam mají jít. Vladimír se v klidu zvedl, vzal vzpouzející se dívku za ruku. Jeho dotek na ni působil, poslušně se přesunuli do cely, kterou jim Dan s Markem určili. Mříže byly pevné, dala se za nimi zavřít upravená kovová vrata, na vězně byli připraveni.

„Co chcete vědět?“ promluvil první Vladimír, posadil se s dcerou na lavici v cele.

„Všechno, nejlíp všechno. Nejdřív ale, kdo jste, doopravdy?“ sedl si Dan na zem proti mřížím. Martin scénu sledoval z povzdálí, vstoje opřený o zeď. Marek zůstával stát kousek od Dana.

„Jsme feksti jako vy dva. Nejsem Ranin otec, svedla nás dohromady náhoda.“

„Náhoda,“ odfrkl si Marek.

„Jsou lidé, kteří se snaží pochopit, najít důvod, proč se někdo jako feksti rodí. Tvůj rod je unikátní. Všichni potomci v přímé linii mají dlouhověkost v krvi, včetně tebe,“ upíral na sedícího Dana pohled, ten mu ho s klidem oplácel. „Dostal jsem se ke skupině lidí, kteří se s tebou snaží spojit, pomoct ti.“

„K čemu?“ zavrčel Marek.

„K nalezení smyslu života, údělu, který má.“

„Tyhle řeči si nech, o co jde?“ dožadoval se Dan vysvětlení.

Ran se vrhla k mřížím. „Chceme ten tvůj medailón, je to možná klíč ke všemu.“

Dan se pomalu zvedl, Martin sledoval jeho tvář, už věděl, že tam vyčte všechno. Teď byl v Danových očích hněv.

„Georg, to jméno nikdy nezapomenu. Zachránil mi život. A díky jeho pomoci jsem mohl ochránit ty, na kterých mi záleží. Vy jste se k tomu připletli, i když ne náhodou. Nebudu riskovat, že nás zradíte.“

Při těch slovech se Vladímír vztyčil, najednou nepůsobil staře ani slabě. Stál, nehýbal se.

„Nechci vás zabít,“ odtušil Dan. „Jen si to zařídím tak, abyste měli možnost odejít, až budeme daleko z vašeho dosahu.“

„Dej nám šanci, sám určitě doufáš, že to, co je v tvé krvi, může pomoci jiným. Zkus nám věřit. Ten muž, doktor Robert Blahník, je stvůra. Jemu jde o něco jiného. Věř nám. Opravdu chceme pomoci.“ Vladimír zněl skoro zoufale. Ještě se nadechoval, nevyřčená slova na jazyku, když Dan zabouchl dveře a tím ho umlčel.

„Co teď?“ ozval se klidným hlasem Marek. „Začínáme mít trochu horkou půdu pod nohama a pod zemí se mi teda další roky trávit nechce.“

„Jak daleko se můžeme dostat?“ podíval se na něj Dan.

Marek se usmál: „Jak daleko bude potřeba, peněz i vybavení máme dost. Kam bys rád na cesty? A co oni?“ kývnul hlavou k cele.

„Pojedeme stejně jako tehdy,“ řekl a Marek jen mrkl v odpověď a odkráčel balit.

„Musíme si promluvit a to hned,“ pohlédl Dan na Martina. Ten se nehnul z místa. Právě se snažil urovnat v hlavě všechny události toho rána, muž ho vzal za ruku a dostrkal mladíka do jejich pokoje. Hned ho pustil, rázoval po místnosti, do tlumoku rovnal oblečení, vedle něho pokládal zbraně, neřekl ani slovo.

„Chtěl jsi si promluvit, tomuhle říkáš rozhovor?“ zastavil ho v pohybu Martin otázkou.

„Musím si to urovnat, dej mi chvilku,“ ani se na něj nepodíval.

Martinovi se rozlilo hrudí horko, takhle ne. Nebude zase někde čekat jako zapomenutej kufr na nádraží. Je v tom až po uši jako oni, teď už se nechtěl nechat odbýt. V klidu si došel pro svůj batoh, našel si oblečení, které by mu mohlo padnout, začal si je úhledně rovnat do batohu.

„Kampak se balíš?“ Dan stál těsně za ním. Mladík polkl, no co, dal ses na vojnu, tak musíš bojovat. Musel se usmát, že si zrovna teď vybavil slova svojí babičky.

„To nevim, neráčil jsi mi říct, kam jedeme.“ Dan ho chytl za ruku, zvedl na nohy a stáhl k sobě. Chlapec se mu odhodlaně podíval do očí. „Nechci někde umírat strachy, nebudu nikde poslušně čekat, nejsem…“

Muž mu položil ruku na ústa. „Ani by mě nenapadlo tě někde nechávat, protože bych se nejspíš zbláznil. Za prvé strachy, že tě objeví a ublíží ti.“

„A za druhé?“ nemohl si odpustit Martin.

„A za druhé,“ zavrčel muž, chytl chlapce za boky, strhl ho na postel, celou svou vahou ho zalehl. Martin sotva popadal dech.

„Nedovolím nikomu, aby se k tobě přiblížil, neřkuli na tebe sáhl,“ propaloval ho zblízka pohledem.

„Máš na mysli jako, že by mě někdo sváděl?“ nedokázal mladík odolat, aby ho nepopichoval.

Dan ho chytl za bradu, palcem přejel po pootevřených rtech.

„Neprovokuj, s tebou jsem zjistil, že jsem docela žárlivej chlap, to se ti nevyplatí.“

„Vážně, a to znamená jako co?“ Koledoval si, tušil to, jenže narůstající napětí mezi nimi mu dávalo tušit, že ten trest, o který si možná koleduje, se mu bude náramně líbit. A líbil.

Ležel na Danově hrudi, oba popadali dech, muž byl stále vnořen celou svou délkou v jeho těle. Objímal Martina a hladil, kam jen dosáhl. Mladík vstřebával doteky a teplo rukou. Muž se nadzvedl pro polibek.

„Martine, ty jsi fakt neskutečnej.“

„Já?“ tvářil se jak neviňátko. „Ty jsi si začal, jen jsem přistoupil na tvoji hru.“

„Cokoliv si přeješ, lásko,“ zašeptal Dan.

Chlapec k němu zvedl překvapený pohled, střetl se s hořícíma hnědýma očima. Sklonil se pro polibek.

Rány na dveře je přerušily.

„Nechcete si to nechat na jindy? Já jen, že teď na to není čas,“ ozval se Markův hlas a s ním i uchechtnutí.

Martin se vrátil k polibku, pak se stulil na Danově hrudi. Po chvíli se oddělili a dokončili balení.

Stále ještě nevěděl, kam se jde, ale vlastně mu to bylo jedno. Stačilo, že je s Danem, víc nechtěl. Ten se vydal ven z úkrytu, že jde sehnat auto, bylo jasné. Marek se zabýval nastavením zámku na vězení, kde v klidu v sedě čekal Vladimír. Rana pochodovala z rohu do rohu, prskala nadávky, vzteky bez sebe.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ nečekaně se na Martina obrátil.

„Jo,“ překvapeně mu mladík odpověděl.

„Ty s Danem chceš zůstat?“

„Jo.“

„Je ti jasný, že budeš stárnout rychleji, než on?“

„To mi už došlo, ale říkám si, dokud to půjde, bude o mne stát…“

„Ty ho miluješ, že je to tak?“ Marek vstal, teď už se ho Martin nebál, věřil Danovi a on věřil Markovi.

Kývl na souhlas.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že tě potkal. Je mi šumák všechno kolem. Dan je můj jediný přítel, stál při mně, když jsem byl v totálním srabu. Nedovolil mi se sesypat. Máme toho za sebou hodně, možná ti někdy povyprávím. Vidět ho, jak se směje, když tě drží za ruku, nebo je ve tvé blízkosti, je na něm prostě vidět, že i on se zamiloval.“

Na to neměl co říct.

„Pojď, musíme už jít.“

Martin se ještě jednou ohlídnul, vězně ale nespatřil.

Několik dnů se mu slilo v jednu dlouhou cestu. Vyměnili nejmíň šestkrát auto, než se ocitli na malém letišti kdoví kde, ze kterého se v malém letadélku jen oni tři a pilot vznesli do oblak. Martin nikdy neletěl letadlem, nesmírně si užíval pohled na svět z výšky. Lesy, řeky, louky a nakonec moře. A zase přestup a pak ještě jednou. Poslední letadlo bylo monstrum nacpané lidmi, kde se opřel o Danovo rameno, chtěl jenom spát. Byl vyčerpaný.

„Nemáš hlad?“ starostlivě se ho Dan zeptal.

„Ani ne,“ zívl.

„Dlouho jsi nic nesnědl, než mi usneš, něco málo by sis mohl dát.“

Neochotně otevřel oči. „Tak jo.“

Muž se usmál, u stevardky objednal nějaký salát s kousky opečeného masa a sýra. Až když začal jíst, uvědomil si, jaký má hlad. Po dobrém jídle už mu ale padala víčka. Dan ho objal kolem ramen. Chlapec se mu stulil v náruči a téměř okamžitě usnul.

„Vstávej, Martine,“ šepot u jeho ucha ho pomalu probíral ze sna. Nakonec ho Dan jemně kousl do ucha.

„Nech toho,“ cuknul sebou.

Ještě v polospánku se vypotácel z letadla. Netušil, kde to jsou, ale bylo pekelný vedro. Dva muži ho vzali mezi sebe. Přesun do hotelu byl rychlý. V pokoji si dal Martin dlouhou, studenou sprchu. Přehrával si uplynulé dny, najednou mu něco došlo. Rychle se omotal ručníkem, vběhl do pokoje, kde na posteli seděl Dan. Překvapeně zvedl hlavu, při pohledu na mokrého Martina v ručníku se rozzářil.

„Copak?“

„Jak to?“ koktal. „Vždyť ani nemám pas?“

Muž se zvedl, došel k němu, rychle se sehnul, přisál se k jeho krku a hned začal klesat na kolena.

„Ale máš,“ řekl ve chvíli, kdy ochutnával kůži na jeho břiše. To už Martin na pas dávno nemyslel.

Díval se přes dalekohled zaměřovače svého Falcona, měl rád domácí výrobu a OP 96 Falcon byla jeho oblíbená puška. Sledoval cíl, muž právě slíbával kapky vody z mladíkova těla. Okno pokoje bylo v dobrém úhlu, mohl pálit. Dalo mu to práci vyšplhat se po té ruině, na jejíž střeše se teď nacházel. Moc stabilně nevypadala, spíš, že se s ním sesype, doufal, že chvíli vydrží.

„Jsi v dobrým postavení, na co kurva čekáš, střílej!“

Jack se usmál, chvíle, ke které směřoval tak dlouho, byla tady. Nemusel se rozhodovat dlouho, věděl, o koho mu jde.

„Pomalu vstaň, polož ten kvér na zem a couvni!“

Stoupl si, otočil se za hlasem, zbraň držel pevně v rukách. Díval se na Marka, obrovský chlap vzbuzoval respekt. A teď když držel nůž na krku muže z jeho skupiny, o to víc.

„Polož to!“ zakřičel na Jacka.

Ten prudce zvedl zbraň a vystřelil.

Marek se udiveně podíval přes rameno. Chlapík s pistolí v ruce, který se neočekávaně zjevil za jeho zády, se sesul k zemi s dírou v hlavě. Vrátil se ke klukovi s ostřelovačkou v ruce. Setkali se pohledy, najednou mu to došlo. Muž v jeho rukou padl k zemi, krev se rozlila kolem jeho těla.

„Kde je třetí?“ zeptal se Marka.

„Svázaný v kufru auta.“

„Postarám se o něj,“ sklopil pušku k zemi.

„Jak dlouho tě máme za zadkem?“

„Nějakou chvíli to bude.“ Přistoupil k Markovi, podal mu ruku. „Jack.“

Muž ruku přijal. „Marek.“

„Co máš v plánu?“

„Budete mě mít za ocasem. Nikdo jiný tu není, co vím. Povolám svoje lidi, ty, kterým můžu věřit i vy. Ten hotel je na nic.“ Podal mu papírek s adresou.

„Spolehlivé místo, budeme poblíž. Dej jim chvilku pauzu, než se to rozjede na plný obrátky. Jo a ty dva z vašeho úkrytu jsme si nechali pod zámkem. On je významnější, než si myslíš, a ona? Někoho tak nevyzpytatelného abys pohledal. Takže bude ještě čas si promluvit.“

„Nejsem si jistej, že se nám bude chtít někam, kam nás posílá neznámej chlap. Moc možností asi nemáme.“

Marek si střelce měřil nedůvěřivým pohledem.

„Hele, tak si najděte cokoliv jinýho, jen ne tohle,“ mávnul rukou k místu, kam před chvílí mířil.

„Proč jste se neukázali?“ udržoval Marek konverzaci.

Jack k němu přistoupil, okamžitě se mu kolem krku sevřela ruka, nedusil se, ale měl co dělat, aby dýchal.

„Posluž si, kdybych je chtěl zabít, už jsou v pánu.“

Marek si prohlížel rudnoucí tvář. Odstrčil ho od sebe, Jack se rozkašlal, ale necouvnul.

„Tak jo, za týden, na černém plácku, víš, kde to je?“

„Vím. Budu tam, sám,“ ještě trochu chraplavě odpověděl.

Otočil se, seběhl k autu, nasedl a odjel. Maník v kufru mu byl jedno.

Marek seděl v pokoji, rovnal si všechny události. Jackovu tvář odněkud znal a nevěděl odkud. Přesto v něm přetrvával pocit, že mu můžou věřit. Nakonec se natáhl na postel a docela klidně usnul.