• nebi
Stylromantika
Datum publikace1. 2. 2020
Počet zobrazení929×
Hodnocení4.83
Počet komentářů5

V deset večer stál Martin s batohem na zádech ve výtahu, usmíval se. Dan si ho po očku prohlížel, mladík měl ještě zrůžovělý obličej.

„Nech toho,“ ohradil se mladík při pohledu do mužovy tváře.

„Já nic nedělám,“ hlas nevinnost sama.

Cestou k autu Dan vzal Martina za ruku, ten chtěl po paměti zahnout doleva. Pamatoval si, že tam odtud vyšli, stisk ruky na té jeho zesílil, byl veden na opačnou stranu. Už se ani ničemu nedivil, nastoupil do auta, které mu Dan otevřel. Připoutal se a čekal. Dan si sedl, oči upřené před sebe. Martin se na něho otočil, zkoumal nečitelnou tvář. Mátlo ho, jak rychle se mění jeho nálady.

Před chvíli v pokoji, málem už odešli, když ho Dan vzal do náruče, donesl na postel. Znehybnil mu ruce a pak jazykem a rty dovedl jeho tělo do extáze. Zmítal se pod ním, bylo to neskutečné, hrál si s ním až na hranici snesitelnosti. Vrchol byl vysvobozením. Slyšel svůj zrychlený dech, hlasitě tlukoucí srdce, nechal zavřené oči. Polibek na rty ho probral, neodbytný jazyk, na něm ještě jeho chuť.

„Musíme jít,“ zašeptal mu do ucha.

Díval se do tváře muže za volantem, nečitelné, tvrdé, smutné. Opatrně vztáhnul ruku, pohladil ho po vlasech. Hnědé oči se na něho upřely, v jejich hlubinách byla něha. Odvážil se naklonit, políbili se. Dan ho sevřel v objetí, ze rtů mu splynul povzdech.

„Musím tě dostat do bezpečí. Jsem sobeckej parchant, neměl jsem tě do toho tahat.“ Vzdouvala se v něm vlna vzteku.

„Dane…,“ nedořekl

„Neměl jsem se vracet, snažil jsem se, nešlo to. Pořád jsem tě měl před očima, jak stojíš na schodech, skoro nahej. Nevíš, co to se mnou dělalo. Když jsem se vrátil, vzal si z šuplíku, pro co jsem přišel, a ty jsi spal ve svém pokoji, už jsem byl na schodech, nakonec jsem se ovládnul. Jenže jsem nemohl spát, bylo to jako fyzická potřeba. Musel jsem tě mít, alespoň jednou cítit tvoje rty na svých, držet tě v náruči. Další noc jsem se k tobě vrátil.“

Martin na něho ohromeně zíral.

„Vrátil jsi se?“

Hnědé oči se do něho vpíjeli. „Jo vrátil, dál už to znáš.“

„Kam mě vezeš?“ změnil téma hovoru, čelo opřel o mužův krk.

„Uvidíš. Posaď se, vážně musíme jet.“

Zapadnul do sedadla, auto se rozjelo.

Mohli jet tak tři hodiny. Byli dávno mimo město, cesta mezi stromy, skoro už v lese. Náhle se před nimi ze tmy vynořil další vůz. Od pohledu teréňák s řadou zlepšováků, jakmile na něj dopadla světla jejich vozu, hned z něho vystoupil řidič. Martin zíral na rozložitou postavu, na které oblečení praskalo ve švech, jak ho napínaly svaly pod ním. V obličeji dlouhá jizva. Vypadal strašidelně. Dan zastavil taky, otočil se na mladíka.

„Martine, odjedeš s ním, doveze tě na místo, kde tě nikdo nenajde.“

Chlapec chtěl něco říct, aniž vlastně věděl co. Muž ho umlčel pohybem ruky.

„Nedokážu dotáhnout do konce, co musím. A přitom tě mít u sebe. Zbláznil bych se a ohrozil tě ještě víc. Prosím. Marek tě odveze. Je to malý srub, stranou všeho. Zůstaneš tam, budeš v bezpečí. Hned jak to půjde, vyzvednu tě, přísahám.“

„A to bude kdy?“ měl strach a moc se bál odpovědi.

„Asi za měsíc.“

„Za měsíc, ty ses zbláznil, měsíc?“

Dan ho chytl za ramena, bolestivě je stiskl.

„Ti, co po mně jdou, ti můžou ublížit, strašně moc,“ upřeně se mu díval do očí. „Zatáhl jsem tě do toho, lituju toho každou vteřinu.“

„Lituješ?“ posmutněle zašeptal mladík.

„Ne toho, co jsem prožil s tebou. Tohle byly ty nejkrásnější chvíle za posledních nejmíň dvacet let. Lituju…“

Martin ho políbil, přitiskl své rty na jeho, poprvé on útočil jazykem, vynutil si vstup do Danových úst. Ten opětoval jeho vpád. Byl to dlouhý polibek, loučili se, slibovali, přísahali. Všechno ve spojení jejich rtů.

„Pojedu a počkám,“ odtáhl se mladík, muž ho ale nepouštěl.

„Přijdu pro tebe já nebo Marek, nikdo jiný. Kdyby se něco stalo, vyzvedne tě člověk, který se ti ohlásí heslem.“

„Ale…“

„To heslo je Sněhurka,“ usmál se Dan.

„Rozumíš?“ objal ho.

„Dobře,“ zašeptal Martin.

Dan vystoupil, už se na Martina nepodíval. Nasedl do druhého vozu a odjel. Hora svalů jménem Marek si beze slova sedla na místo řidiče. Uběhlo dalších pět hodin. Auto se jen složitě dostávalo k chatce, skryté vysoko v horách. Nakonec se to povedlo, i když řidič si u toho peprně zanadával. Vytáhl Martina z auta, odemkl a vešli. Jedna velká místnost, vedle malá kuchyň, třetí dveře do koupelny a záchod. Marek nic neřekl, zatopil, ke kamnům mu nanosil obří hromadu dřeva. Teprve pak vzal mladíka na vědomí.

„Nevím, kdo jsi, ale Danovi dlužím nejen svůj život. Kdyby mi dal bouchačku a požádal mě o to, zastřelím tě bez zaváhání a za touhle chalupou zahrabu tvoji mrtvolu.“

Martinovi se sevřelo hrdlo.

„Jenže po mně chtěl dostat tě do jeho úkrytu. Vlevo od vchodu najdeš kůlnu, malou, ale plnou dřeva. V kuchyni jsou zásoby jídla. Pod linkou brokovnice a nějaký další zbraně. Nikam se nedovoláš, kolem tebe jsou hory, žádnej signál, elektrika, internet, nic,“ otočil se a byl fuč. Než se zmohl na otázku, nebo cokoliv, byl sám, nevěděl kde, nevěděl nic. Zavřel dveře, obrovskou kládu, která byla pojistkou proti nezvaným hostům, hned vsadil do háků. Pořádně si obhlédl, kde to teda je. To nebyl srub, byla to pevnost. Bytelný zdi, všude kameny a kov. Okna, dveře, všechno na těžký závory. To jen z venku to vypadalo jako chajda. Začalo se stmívat, žádné vypínače, jen jedna lampa na petrolej. Zvládl ji rozsvítit. Lampa a krb to bylo vše. První noci probděl, strach mu nedovolil spát. Pozvolna si zvykal. Donutil se k pravidelným činnostem, jinak by jen civěl do stropu, bez jídla a čehokoliv. Musel něco dělat. Rutina a řád, toho se držel. Budík, malý plechový, mu v šest přetrhl spaní. Snídaně, úklid. Hned na to donesl z kůlny tolik polen, kolik spotřeboval předešlý den. Uklidil, ustlal. Brzo našel jedinou možnost k úniku v četbě, knihovna byla skoro přes celou zeď. A uvědomil si, že to je málo. Začal cvičit, postupně ob dva dny si navýšil dávky. Uplynuly čtyři týdny a do duše se mu vkrádal strach. Nikdo nepřicházel, docházelo mu jídlo a hlavně voda. Počkal ještě další dva týdny, snížil příděl jídla i vody. Nakonec už mu nic jiného nezbývalo, rozhodl se prozkoumat okolí, najít cestu dolů a pomoc. Připravil si batoh, dokonce i zbraň. Ještě, že ho táta kdysi dávno naučil střílet. Ne že by to kdy potřeboval a nějak zvlášť uměl. Nabít, odjistit, vyměnit zásobníky, to zvládnul.

Budík ho ráno probudil, snídaně, umýt se, zaběhnutá rutina. Uslyšel zvuk, auto. Málem se rozběhl ke dveřím a otevřel, ale nehnul se. Čekal. Někdo zaklepal.

„Haló, je tu někdo?“

Hlas nepatřil Danovi ani Markovi, pomalu došel ke dveřím, byl v ponožkách, jeho kroky nebylo slyšet.

„Jste tam? Posílá mě Dan. Mám vás vyzvednout."

Srdce mu sevřela ledová ruka. Začal couvat, mířil k batohu. Prudký náraz do dveří ho popohnal. Ozvala se ohlušující rána, výbuch, slyšel jejich praskot i pád, to už držel Glock osmnáctku v ruce, za pasem tři zásobníky. Nehýbal se, v zákrytu za postelí čekal. Kroky v chodbě zahnuly do kuchyně, pak do místnosti k němu. Klepal se strachy.

„Kuchyně čistý,“ zavolal někdo.

„Do prdele, je jich víc,“ blesklo mu hlavou, dneska to bude nejspíš jeho poslední den. Terč na stromě před deseti lety a dva chlapi v pohybu, je moc velkej rozdíl. „Jsem mrtvola.“

Podle zvuků poznal, že jeden je už blízko. Vykouknul, využil tu chvilku překvapení, co měl, začal pálit. V rychlosti vystřílel celý zásobník a ucítil náraz do levé ruky. Bolest mu ochromila smysly, spadnul na zem, jen slyšel změť hlasů i střelbu. Alespoň jeden půjde taky, když už má dneska umřít. V ruce mu divně cukalo, začala se mu motat hlava.

„Martine,“ promluvil na něho kdosi. Matně si vybavoval hlas, který by měl znát. Snažil se zvednout zbraň a mířit na postavu, která se k němu blížila. Klepala se mu ruka.

„Sněhurka,“ pronesl příchozí. Chvilku trvalo, než mu to došlo, heslo. Pak ztratil vědomí.

„Kurva, Marku, pořádně mu to stlač. Tu kulku jsi mu vyndal?“

„Jdi někam. Co tu asi dělám? Ví vůbec, o co tu jde?“

„Ne, neví nic.“

„Jsi úplnej magor, jak mu to asi vysvětlíš?“

„Sám nevim. Víš, jak to bylo naposledy. Dobrý, obvaz drží. Naložíme ho.“

„Ne, ty ho naložíš a odvezeš, já to tu uklidím. A máš po úkrytu, budeme muset používat záložní,“ díval se na přítele.

„Dane, nemůžeš mu lhát. Po tom co prožil, tady i před tím.“

„Jo, já vím,“ odtušil Dan, podíval se na Marka. Ten jen kývnutím naznačil, ať už padá. Dan vzal Martina do náruče, donesl ho opatrně do auta. Rychle ujížděl pryč. Už neviděl hořet a rozpadat se místo, které mu tolikrát pomohlo. Myslel na jediné, aby byl Martin v bezpečí a proklínal sám sebe těma nejhoršíma nadávkama.

Pomalu se probouzel, nechával oči zavřené, v duchu si pokoušel vzpomenout, co se stalo. Slyšel dech někoho dalšího, byl blízko něho, s obavou se podíval. Dan zhroucený v křesle, v naprosto nemožné pozici spal. Martinovi se ulevilo. Až teď, když z něho všechno spadlo, si uvědomil, jak byl napjatý, po celou tu dobu. Rameno ho bolelo, ale ne tak moc. Chtěl se posadit, pomalu se zvedl a sykl bolestí.

Dan vyskočil z křesla, polámaný, pomačkaný v obličeji.

„Martine, jak ti je?“

„Dobrý," usmál se.

„Moc se ti omlouvám, prosím, odpusť mi to. Myslel jsem, že pro tebe přijdu dřív. Zdržel jsem se,“ poslední slova zněla divně.

Mladík si ho prohlížel, zatrnulo mu. Dan měl od něčeho odřený krk. Nedokázal si představit od čeho. Potrhaná kůže, řezné rány, krvavé šrámy po celém obvodu krku, jako by mu snad někdo chtěl uříznout hlavu. Na maso sedřené klouby na rukou, kruhy pod očima.

„Co se ti stalo?“ vyděšeně zašeptal mladík.

„To je dobrý…“

Martin natáhl ruku, Dan mu do dlaně vložil svoji. Přitáhl si muže k sobě a ten se mu nasoukal pod peřinu. Okamžitě vzal chlapce do náruče, objal ho kolem ramen a zabořil tvář do jeho vlasů.

„Martine, musím ti to všechno vysvětlit, já…“

„Ne, nemluv. Prosím, jen mě drž.“

Ruce se mu ještě pevněji ovinuly kolem těla.

„Odpočiň si, ale musím ti to pak říct. Nemůžeš být v nevědomosti, teď už ne.“

Mladík ho políbil na zraněný krk.

„Dobře, ale pak už se mě nezbavíš,“ usínal.

Neviděl tvář muže, ve které se údiv změnil v úsměv.

Dan ležel na posteli, v náruči spícího Martina. Civěl do stropu, přehrával si posledních několik týdnů. Když ho nechal s Markem, věděl, že bude v bezpečí úkrytu. Těch pár kroků k autu bylo těžších, než si kdy dokázal představit, nemohl se ohlídnout, pokud by to udělal, neodjel by. Když mu pípla zpráva, přečetl si: „Udělal jsem nákup, všechno je hotovo,“ spadl mu kámen ze srdce. Těch pět slov znamenalo mnoho, že je Martin v bezpečí a on si může vyzvednout vše potřebné pro svůj plán.

S Markem se setkal v podvečer dalšího dne. Převzal si od něho plně naložené auto.

„Dane.“

Otočil se na přítele, jediného člověka, kterému věřil, který o něm věděl všechno, naprosto všechno.

„Ano?“

„Buď opatrný, tihle jsou nejen odhodlaní, jsou zatraceně nebezpeční,“ v černých očích se zračila obava.

„Dobře,“ odtušil Dan, nebylo mu lehko, Marek se často neobával jejich nepřátel. Nepodceňoval je, to nikdy, tohle bylo všechno jiné.

Nemusel po nich pátrat, oni si ho našli sami. Bylo jich mnohem víc, než čekal a nakonec…

Zavřel oči, tak moc potřeboval spát a nešlo to. Martin se zavrtěl, pohlédl na něho. Jen očima hladil spící tvář, zavřená víčka, sladké rty. Zase se mu vrátily předešlé dny. Spoutaný v řetězech, pásku přes oči, po hodinách výslechu a mučení, visel pár centimetrů nad zemí s rozpaženýma rukama. Kroky jeho mučitele se ozývaly ze všech stran, cítil, že nemá daleko ke ztrátě vědomí. Před očima měl Martinovu tvář, ten večer, než se rozloučili. Jejich odchod z hotelu, kdy nedokázal odolat. Viděl jeho překvapení, když ho vzal do náruče, plamínky v šedomodrých očích, které se rozhořely, jakmile mu rty a jazykem polaskal jeho chloubu. Myslel jen na něho, jeho tvář před sebou, všechno ostatní se snažil vytěsnit. Bolest, žízeň, hlad. Kolem krku se mu omotal řetěz, dusil se, kůže se trhala.

„Nesmíš ho zabít, musí nám říct, kde to je,“ hlas se obořil na chlapa, co ho měl už čtrnáct dnů v práci.

„Neřekne nic. Nezlomíme ho. Nezapomeň, že to s ním není jako s jinejma.“

„Zkusíme toho kloučka, co ho měl s sebou na hotelu. Marta ho vyčmuchala a sehnala i fotku.“ Danovi se ta slova zakousla do srdce, bolest byla větší, než cokoliv, co mu do téhle chvíle udělali.

„Najdi ho!“ rozkázal hlavní mučitel a přitáhl řetěz. Ztratil vědomí.

 

Probíral se pomalu, hned poznal, že je hodně věcí jinak. Za prvé nebyl spoutaný, ležel v autě, ten pohyb nešlo nevnímat, protože se řítilo vpřed nebezpečně rychle. Otevřel oči a uviděl Marka za volantem.

„Co se stalo?“

„Co se stalo?“ zařval Mark, „málem jsi zhebnul, vole jeden tvrdohlavej. Máš sice svoje výhody, ale nesmrtelnej nejsi, debile.“

Dan se usmál, ty nadávky byly milá pohlazení, Marek jen pouštěl svůj strach a vztek pryč.

„Chvíli jsem myslel, že jsem tě ztratil,“ řekl už o dost klidněji.

„Kam jedem?“ zjišťoval Dan.

„Za tím tvým klukem a modli se, ať to stihneme.“

Ta slova ho probudila. Rychle se nasoukal do oblečení složeného úhledně na podlaze auta, připravil zbraně.

 

Díval se na spícího Martina. Stihli to těsně, mohl zemřít jen kvůli němu. Políbil ho do vlasů, hoch zamrkal, rozespalé oči se na něho upřely.

„Stalo se něco?“

„Nic, spi,“ zašeptal.

Mladík se k němu přitiskl, objal ho kolem pasu, ale ruka se hned vydala přes břicho na hruď. Cestou už pod tričkem hladil Martin horkou kůži. Pod prsty zaznamenával spoustu zranění, některá se zdála hrozivá. Vyskočil a prudce látku vyhrnul. Třeštil oči na tu spoušť:

„Dane?“

Muž si tričko rychle stáhnul:

„To je v pohodě, neboj, všechno je v pořádku.“

„V pořádku? Říkal jsi měsíc, ten tvůj Marek mě tam vyložil jako kus nábytku. Bál jsem se…"

Zarazil se, v hnědých očích bylo tolik bolesti a smutku, že už ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Ubližuje mu tím, co říká, uvědomil si.

Sklonil se a políbil ho, uviděl slzu stékající po jeho tváři.

„Dane, promiň…“

Muž mu položil ruku na rty:

„Neomlouvej se, ohrozil jsem tě, mohl jsi umřít, nejmíň dvakrát jen proto, že jsem…“

Mladík se mu vymanil, klesl do postele a jeho stáhnul na sebe. Nohama se omotal kolem jeho boků, ruce se sepjaly za krkem, prsty si pohrával s jeho vlasy. Dan věděl, co po něm chce, k čemu ho vyzývá.

„Martine, musíme si promluvit, jak jsem nechtěl a ty taky ne. Teď už musíme.“

„Nechci mluvit, teď ne. Počkal jsem, jak jsi chtěl." To že už se chystal odejít, zamlčel. „Jsem součástí tvého světa, ať už je to cokoliv. Chci vědět, že žiju, chci to cítit.“

Muž jediným pohybem roztrhl košili pyžama, ihned se přisál k jedné bradavce. Neúprosně si podmaňoval roztoužené tělo. Mladík se vzpínal vstříc horkým rtům. Hladil šíji a vlasy, zatínal ruce do svalnatých ramen. Sténal, kňučel i prosil, jeho milenec ho dováděl k šílenství. S podloženými bedry, přijímal Danovu divokost. Vnímal jeho ruce na svém těle, na jednom konkrétním místě. Muž je hnal divokým tempem k vrcholu a náhle zastavil. Mladík nabodnutý na jeho kopí se svíjel a skučel touhou.

„Řekni to,“ ovanul mu tvář horký dech. Díval se do hnědých očí, jejich horký plamen ho spaloval, topil se v nich. Dan spojil svoje rty s jeho, skoro nemohl dýchat, a přesto si užíval každou vteřinu. Rty se oddálily a hoch byl lapen pohledem. Popadal dech, chvěl se. „Řekni to.“

„Chci tě,“ zašeptal mladík.

Rty uzamčené v polibku umlčely i výkřik extáze. Muž ho svíral, pevně tiskl k sobě, zpoceným čelem se mu opíral o hruď.

„Martine, co jsi to za zvíře? Kdykoliv chceš, jsem jen tvůj. Nedokážu ti říct ne,“ šeptal rozechvělým hlasem.

Mladík ho vnímal jen napůl, to, jak ho Dan miloval, bylo… horká láva, proudící žilami, přes kterou se přežene uragán a strhne je s sebou.

Dan se podepřel lokty, upřeně se na něho díval. Oplácel mu ten pohled, který mu v podbřišku probudil hejno motýlů. Muž se chtěl stáhnout.

„Ne, prosím, ještě ne,“ zůstali spojeni. Nakonec ho Dan vzal do náruče a donesl do koupelny. Až tady si Martin uvědomil, že nejsou v nemocnici, ale v bytě.

„Kde to jsme?“ zeptal se překvapeně.

Dan se rozesmál:

„Jsi neuvěřitelnej. Střílejí na tebe, málem kvůli mně umřeš, když se probudíš, svedeš mě a až teď se ptáš, kde jsme?“

Mladík se usmíval:

„Nesvedl jsem tě.“ Muž ho pořád držel v náruči, opřel ho o stěnu koupelny.

„Ale jo, svedl.“

„Já jo? To říká chlap, co mi roztrhal pyžamo.“

„Velectěný soude, rád bych podotknul, že to bylo moje pyžamo, které jsem roztrhal. A jsme u mě doma.“

V koupelně se docela zdrželi, než se dostali zase zpět do peřin. Martin v novém pyžamu, Dan taky.

„Máš hlad?“

„Strašnej.“

Dan se vytratil, za chvilku byl zpátky s tácem. Položil ho do peřin, Martin se na jídlo vrhnul. Šunka a sýr, ovoce, zelenina a k tomu čerstvý chleba. Po všech těch oříšcích, dehydrovaných polévkách, sušeném mase, keksech to bylo příliš lákavé jídlo. Dan ho sledoval.

„Jsem děsnej parchant,“ myslel si. A zároveň věděl, že se Martina nechce vzdát. To ale znamená mu všechno říct, jak mu ostatně doporučil Marek.

„Ten kluk musí vědět, v čem to jede. Jestli k sobě máte blízko, nemůžeš mu lhát. Musíš to risknout.“

Bál se jeho reakce. Je to věčnost, co měl partnera. A když mu pak řekl pravdu, opustil ho, zavrhnul. Zůstal sám, chtěl být už pořád sám. Seděl, pokrčené nohy objímal rukama.

„Co je?“

„Musíme si promluvit, vážně.“

Martin odložil talíř, po čtyřech k němu došel, rozpojil mu ruce, odstrčil nohy od sebe. Uvelebil se mu v klíně, hlavu položil na jeho rameno. Poraněnou ruku, s novým, suchým převazem, opatrně položil na Danovu hruď.

„Tak jo, promluvme si.“

Dan ho objal, políbil do vlasů a spustil.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+5 #5 Odp.: Horko II.Alianor 2020-02-02 21:04
Nebi, skvělé, jsem napjatý jak struna na kytaře. Rychle piš, ať víme v čem kluci jedou. ;-) Děkuji za parádní počtení 8)
Citovat
+5 #4 Odp.: Horko II.nebi 2020-02-02 09:59
Děkuju moc, jsem ráda, že příběh baví. Pokračuju a jsem zvědavá, co tomu budete říkat. Jestli hoši přišli odjinud, tak doufám, že se jim v mém světě líbí.
Citovat
+9 #3 Odp.: Horko II.Ron 2020-02-01 17:45
Ti dva vypadají, jakoby utekli z nějaké mé povídky. :-)
Už se těším na pokračování.
Citovat
+10 #2 Horko IIWilliam 2020-02-01 10:28
U mňa SUPER, len pokračuj, som zvedavý ako to všetko dopadne.
Citovat
+12 #1 Odp.: Horko II.zmetek 2020-02-01 09:59
Za zmetka plnej! :-*
Citovat