Horko V.

„Děláš si srandu, nechápu, proč musíš tak riskovat. Budu ti krejt záda…“

„Ne, Dane, ty budeš s Martinem, pěkně v bezpečí. Chci mít jistotu, že když se něco posere, tak vy dva budete v pohodě.“

Marek byl rozčílený, křičeli na sebe s Danem už dobrých dvacet minut. Jen co se svěřil se svým plánem, jak a kdy se sejde s neznámým Jackem, který má dokonce někde pod zámkem Vladimíra a Ranu. Dan se rozpálil do běla. Trval na tom, že nepůjde Marek sám, bude mu krýt záda. A ten to viděl přesně opačně. Martin byl jen divák divoké slovní přestřelky, která chvílemi vypadala na to, že se opravdu poperou. Nedošlo k tomu, zdálo se, že na tento druh diskuzí jsou oba zvyklí.

„Budeš na telefonu, dám ti včas signál.“

„Ne, prostě ne.“ Dan byl neoblomný.

„Mohl bys, alespoň jednou, poslouchat i někoho jinýho?“

Hádka začínala pěkně gradovat, ani jeden nechtěl ustoupit. Střelba a hluk je oba umlčeli okamžitě. Dan se bez zaváhání chopil zbraní, Marek si pomohl z jeho vybavení. Mířili na vstupní dveře. Dusot nohou se blížil. Střelba byla nepřetržitá.

„Martine, zapadni za postel,“ štěkl Dan, pohled upřený na bod, kam mířil svou zbraní. Mladík se vrhnul na zem, skrytý za velkou postelí viděl jen jejich nohy. Trochu se třásl, ale už ne tak jako poprvé. Uvědomil si, že má v batohu svůj glock osmnáct. Jenže na své straně postele a teď byl přesně na opačné. Rychle se podplížil pod postelí, snažil se nevnímat všechen ten svinčík, co tam viděl a cítil. Hrábnul po svém batohu, hned vedle byl Danův, bezmyšlenkovitě ho stáhnul taky. Nejdřív se musel trochu nadechnout. Ležel na boku k posteli zády, z okna viděl modré nebe. Vylovil svou zbraň, nabil a sliboval si, že ho musí Dan naučit s tím pořádně zacházet a hlavně se trefit. Zjevně bude tohle jejich denní chleba.

Hluk se blížil, ale zároveň divně slábl. Někdo rozrazil dveře. Oba muži zahájili palbu, která netrvala dlouho. Martin vykoukl, ve dveřích stál muž s maskou na tváři, ruku se zbraní sklopenou. Rychle masku sejmul, ukázal se.

„Jacku?“ pronesl Marek.

„To, co se valilo vpředu, jsem zvládl. Za mnou už je ale narváno.“ Vstoupil a zabouchl. „Musíme vypadnout.“

Namířil mezi Dana a Marka, pár výstřelů a rozběhl se. Francouzské okno se rozpadlo a Jack zmizel. Dan se vyklonil.

„Bazén,“ pronesl při pohledu na postavu, plovoucí k jeho okraji.

„Martine.“

„Ne, bojím se výšek, neskočím. Dane, neee.“

Muž ho chytil za ruku, couvl, držel ho pevně.

„Nechceš, abych tě táhnul. No tak, lásko.“

Martinovi se podlomila kolena strachy a u srdce ho hřála mužova slova. Vyprostil se z jeho železného sevření, jen proto, že mu to Dan dovolil. Strčil Glock do batohu. Opět se chytl nabízené ruky.

„Umřu hrůzou,“ řekl přiškrceným hlasem.

Dan mu vlepil rychlou pusu, rozběhli se a skočili. Martin zavřel oči. Jen díky Danovi se zabodl do vody nohama, bazén byl naštěstí dostatečně hluboký. Muž chlapce rychle táhl k hladině a na břeh. Martin vykašlával vodu, popadal dech. U okraje bazénu ho za druhou ruku chytl Jack. Za chvilku stál opřený o Dana. Marek skočil hned za nimi. Palba z jejich pokoje je nenechala čekat, odpověděli střelbou. Utíkali, Jack je vedl. Jen co byli z dosahu, Dan se zastavil.

„Nečekáš, že za tebou poběžíme, kam si ukážeš.“

„Ty to nechápeš, že ne, vůbec si neuvědomuješ, co jsi spustil, když jsi vyzvedl medailón. Támhle,“ ukázal rukou za sebe, „čeká letadlo. Jste tři, já sám, dělej, co musíš, ale nejdřív vyřeš, jak si zachránit krk.“

Vzduchem zasvištěla kulka, která proletěla Jackovým ramenem. Rána ho srazila na záda. Marek muže zvedl a spolu s ním vyběhl směrem, kde je mělo čekat letadlo. Kulky kolem nich poletovaly jak divoké včely. Dan držel Martina před sebou, běželi, jak nejrychleji mohli. Marek a Dan stříleli přes rameno. Malé letadlo se zdálo kousek od nich. I ten kousek je stál dost krve.

Ještě ani neseděli, už se odlepilo od země. Marek se postaral o Jackovo zranění, kulka prošla skrz. Když se na něho Martin díval, sáhl si na svůj obvaz. Seděl vedle Dana, nekoukal z okénka, sledoval jeho tvář.

„Jak jsi to myslel? Že jsem to spustil.“

„Slyšel jsi o hlídačích?“

„Pověry, proč by někdo…,“ zarazil se. „Ty? Ale podle toho, co mi naznačil Mark, tak jsi…“

„Fekst. Souhlasí. Tobě to fakt nedochází.“

„Sakra co?“ byl vytočený Dan.

„Bojovali jsme, ale teď už je lepší být stranou, nebýt na očích. Moc lidí by si mohlo všimnout. Jsi tak zahleděný do sebe a do něj,“ pohledem se dotkl Martina, „že nevnímáš proud pod povrchem.“

„Hmm, hmm.“

Nesouvislé mručení přitáhlo jejich pozornost. Až teď si všimli Vladimira a Rany. Leželi na zemi jak pytle, svázaní, nehybní. Z Raniných očí sršely blesky, Vladimir měl klidný pohled.

„No do prdele,“ komentoval stav věcí Marek.

„Nečekal jsi, že je jen tak nechám jít, že ne?“ položil Jack řečnickou otázku. „Dane, hlídači existují, stejně tak dlouho jako feksti. Mají za úkol jediné. Odstranit všechny, kteří z jejich pohledu vybočují a tím ohrožují ostatní. K jakým stranám v minulých válkách se přidali, lze snadno vystopovat.“

Ušklíbl se. „Můj otec nebyl fekst, když se ukázalo, že já ano. A když zjistil, že vaše linie je přímá, začal mě připravovat. Musel jsem se stát dobrým vojákem, tím nejlepším a dostat se mezi ně. Stálo nás to dost úsilí, ve výsledku i život mého otce. Kdybych se k tobě chtěl dostat sám, nemám šanci. Takhle jsem byl uvnitř skupiny, bylo mnohem jednoduší se k vám přiblížit. Až když jsem měl jistotu, mohlo dojít k výměně stran.“ Zvedl se v sedadle, upřeně pohlédl na Dana.

„Jste jediní, o kterých víme, v jejichž rodové linii se dědí schopnost fekstů v každém dalším potomkovi. Když jsi vzal medailón, zájem o tebe a genetickou informaci uvnitř něho, vzrostl na maximum. Nechtějí tě jen ti, kteří se o to snaží staletí. Armáda, vědci a další. Máš nezdravě mnoho fanoušků, co tě chtějí rozpitvat. Kam se hodláš skrýt, kde chceš najít útočiště?“

Znovu se opřel, vyhlédl z okna. Nechal Dana jeho myšlenkám. Martinovi se nelíbilo, co viděl v jeho tváři. Stín bolesti a vzteku. Marek vedle Jacka se pohroužil do sebe, let netrval dlouho. Přistávací plocha na vrcholku hory. Hned jak byli všichni venku, bylo letadlo skryto a oni odvedeni do vnitřních chodeb. Žádné kamenné jeskyně. Moderní, prostorné chodby, ocel a kov, kamery. Cestou potkali nespočet vojáku. Rana a Vladimír byly odvedeni hned u vstupu. Martin se chytl Danovy ruky. Muž mu jemně pohladil prsty a pevně sevřel jeho dlaň ve své.

„Komplex začal budovat už můj otec. Spolu s těmi, kteří mají jiný cíl než ostatní. Pořád utíkáš, skrýváš se, kam až jsi ochotný zajít, abys skryl svou identitu a ochránil Martina?“

Dan se zastavil, propaloval Jacka pohledem.

„Mohl bys do prdele přestat mluvit v hádankách a říct mi, kde to jsme? Vypadá to tu jak v NASA.“

Jejich průvodce se usmál.

„Trefa.“

„Prosím?“ nechápal Dan. Marek za jeho zády se nevyjádřil tak ani tak, ale Martin pochopil hned.

„Chcete Dana poslat do vesmíru?“

„Nejsem kosmonaut. Co bych tam dělal…“

„Všechno se dozvíš. Zajdeme na ošetřovnu, dáme si oddech…“

Zmlknul, při pohledu na Dana ztěžka vzdychl.

„Tak jo, ukážu vám, kde si můžete v klidu odpočinout. Marku, jak jsi na tom?“

Muž s jizvou ve tváři se zašklebil.

„Dane, pojďme s ním. Martin potřebuje odpočinek, přijdu pak za vámi. Tady Jack mi všechno určitě rád ukáže a vysvětlí.“

Byli ozbrojení, jejich průvodce to nekomentoval. Otázka byla, jestli je to proto, že jim tak věří. Nebo mají něco, proti čemu oni nemají šanci. Úkryt byl asi dobře zajištěný, ale nebyl jejich. Nebyl to příjemný pocit. Mlčky došli do bočního traktu chodeb, ke dveřím, které jim Jack otevřel kovovou kartou a tu jim pak dal.

„Je to bezpečnější než klíč. Stačí, když za sebou zavřete. Dokud tu kartu nepoužijete, nikdo se k vám nedostane.“

Dan si ji od Jacka vzal, pohlédl na Marka. Kývnutím mu naznačil, že je vše v pořádku. Jejich zranění se hojila rychle, to věděli oba. Přesto se necítili dobře, poprvé po mnoha letech nebylo všechno podle jejich plánů. Jako by jim Jack četl myšlenky.

„Tady,“ podával jim vysílačky, alespoň na první pohled. Když je drželi v rukou, trochu tápali, co že to je. Dostali rychlokurz v ovládání. Nebylo to tak složité a jistota, že jsou ve spojení, je trochu uklidnila. Dan s Martinem zůstali v pokoji za zamčenými dveřmi, Marek s Jackem se vydal na prohlídku.

„Co když se mu něco stane?“ měl o něho Martin strach.

„Bude rád, až mu řeknu, že se o něj bojíš,“ usmál se Dan. „Jenže on tomu Jackovi nevím proč věří a já věřím Markovi.“

Komunikátor pípl, rychle se podíval. Tvář se mu roztáhla v úsměvu. Martin na něho zvědavě hleděl.

„Jen zkouší spojení,“ ujistil ho Dan. Vzal první židli, zapřel ji napříč přede dveřmi a na ní vybalancoval skleničku. Pokud bude kdokoliv zkoušet neslyšně vejít, tohle mu v tom zabrání. Zkontroloval zbraně, uložil je k jejich lůžku. Vysoká matrace, polštáře a velká peřina, vše v příjemných, krémových barvách. Podlaha se sestávala ze souvislé vrstvy čehosi, co nejvíc připomínalo linoleum, ale nebylo. Zbývající nábytek byla skříň, ve které nalezl oblečení v různých velikostech a osušky. Dvě vytáhl.

„Omrkneme koupelnu?“

Byla překvapivě prostorná, se sprchovým koutem. Rychle se svlékli. Teplé kapky jim dopadaly na kůži, Martin se opřel rukama o prosklenou stěnu. Sklopil hlavu mezi ramena, zavřel oči. Nemyslel vůbec na nic, jen si užíval tu chvíli. Dan mu sjel prstem po páteři, od krku až ke kříži. Jemně masíroval ztuhlé svaly, stoupal k ramenům. Mladík se nehýbal, bylo mu krásně, to bylo všechno, co chtěl teď řešit. Dan nabral voňavou pěnu, kterou tu našel, roztíral ji chlapci po zádech. Přesunul se na pevné břicho, hrudník, palci se zdržel u bradavek. Martin se otočil, dívali se sobě do očí, políbili se.

Po společné sprše skončili v posteli. Dan ležel na zádech, v náruči držel Martina, který se k němu tiskl, hlavu položenou na jeho hrudi. Prsty se probíral v mužových vlasech. Obklopovalo je ticho, jediným zvukem byl tlukot jejich srdcí a dech. Nemluvili, chtěli jen cítit jeden druhého, držet a nepouštět.

Martin lehce políbil Dana na krk. Mužovy ruce se začaly sunout po mladíkových zádech dolů. Zastavily se na vyšpuleném zadečku, jemně stiskl pevné půlky. Chlapec vzdychl. Vzepřel se o svalnatou hruď milence, pomalu se posadil, stisk na jeho zadku zesílil.

„Dane,“ prolomil ticho jako první.

Ruce se přesunuly na hladký hrudník, břicho, boky. Vzduch kolem nich ztěžkl, chlapec se lehce pohnul v bocích. Dan si ho stáhl k sobě a vyžádal si dlouhý polibek. Přetočil se, chlapec pod ním rozevřel nohy, ještě než se k němu přitiskl, oba byli vzrušení. Muž sjel rukou do mladíkova klínu, svíral a hladil jeho touhu, hrál si a Martin se pod ním svíjel. Políbil ho, jemně kousl do krku, olízl ztvrdlou bradavku. Martin ho objal, přitáhl si Dana k sobě, nohy omotal kolem boků. Dan už nemohl vydržet čekat.

Odpočívali, propletení, dech už se jim zklidnil. Martin se vysmekl, zamířil do koupelny. Dan se rozvalil na záda, zíral do stropu, myšlenky mu utíkaly kamsi do minulosti. Ani si nevšiml, že se chlapec vrátil. Až když se k němu přitiskl, otočil se na něj.

„Dane?“ Viděl v přítelově tváři stíny, které ani teď úplně nezmizely. Ještě v koupelně si nepřipouštěl, kde jsou. Nechtěl na to myslet. Miloval se s mužem, který mu byl vším. Byl šťastný. Teď ale nemohl předstírat, že se nic neděje, všechno na něho zase dolehlo. Kde jsou, co se stalo a co je možná všechno čeká. Bál se, s čím přijde Marek.

Viděl v Martinových očích obavu i on ji měl, o něho. Na ničem mu nezáleželo tolik jako na tom, aby byl v pořádku. Chtěl, aby zůstali spolu, ale teď, co když to nepůjde, co je čeká. Strach a nejistota. Přitáhl si mladíka k sobě, okamžitě ho ovinul rukama kolem boků, tiskl se k němu. Cítili to oba stejně.

Marek stál s Jackem ve velíně. Desítky obrazovek, na nich něco, co v životě neviděl ani o tom neslyšel. Jack už hodinu nezavřel pusu. Marek viděl asi tak milion papírů, dokumentaci ke kdečemu, včetně nákresů něčeho, o čem četl maximálně v knihách a to teda ne odborných.

„Takže když to shrnu. Ukradli jste plány plavidla, naverbovali i lidi, kteří na tom dělali, s pomocí nevím jakých organizací to plavidlo fakt postavili a teď do vesmíru pošlete zrovna Dana, protože je fekst?“

„Protože popluje vesmírem desítky let, on, ty i já, můžeme tu cestu nejen přežít, ale i dožít se dosažení cíle,“ trpělivě vysvětloval Jack.

„Dan je v přímé linii potomků, kde všichni synové mají ten gen.“

„Výborný, ale asi moc dětí nezplodí, tak co…“

„Pojď, seznámím tě s lidma ze zdravotnického oddělení. S těma si popovídej, jak ti libo,“ dovedl Marka k bílým dveřím.

„Směle dovnitř, já jdu za Vladimirem a Ranou. Buď v klidu, jen si promluvit,“ mrknul a odkráčel.

Marek otevřel dveře trochu razantněji, než měl v plánu. Spatřil záda v bílém plášti. Postava se otočila na židli kolem své osy a Marek ztuhl. Vstala. Nádherná, zelenoočka, s hnědými vlasy sepnutými v pevném drdolu. Sjel pohledem po její postavě, když se vrátil k její tváři, zářivě se usmála.

„A vy jste kdo?“ Měla o něco hlubší a drsnější hlas, než by čekal, a na něho to působilo neuvěřitelně. Pomalu zavřel, při odpovědi se snažil nekoktat.