Horko VII.

Dan se svalil na postel, potřeboval si zdřímnout. Martin byl s Markem, věděl, že je v bezpečí. Usnul.

Marek ještě mluvil s někým z laboratoře, ale Martin už chtěl být u Dana. Neviděli se několik dnů. Dan musel s Jackem do střediska výzkumu a Martin tak dělal doprovod, no spíš ocásek, Markovi. Ne že ten by se mu nevěnoval. Vlastně teď spolu trávili vůbec nejvíc času za tu dobu, co se znají. Jejich přátelství tím dostávalo nový rozměr. Mluvili a muž byl vůči chlapci velmi otevřený, upřímný. Některé detaily jeho života by snad Martin ani raději neznal. Rodina, která Marka zavrhla, a to jakým způsobem s ním zacházeli. Vzpomínky z bojů. Nemluvil však jen o sobě, dal Martinovi možnost poznat Dana jeho očima. Nad tím Martin uvažoval, když pomalu kráčel chodbou k jejich pokoji. Říkali té obytné buňce pokoj, prostě jim to znělo přirozeněji.

Mladík zvedl hlavu, ztuhl. Díval se do tváře muže, který mu byl něčím známý, ale zároveň věděl zcela určitě, že ho nikdy neviděl. Měl na sobě oblek z lékařského oddělení i on strnul v pohybu. Než se Martin rozhodl nadechnout a křičet nebo se otočit a běžet k Markovi, neznámý k němu natáhl ruku, něco mu strčil do kapsy. Sklonil se k jeho uchu a zašeptal:

„Neříkají vám všechno.“

Otočil se a rychle se dal na ústup. Zmizel chlapci z dohledu během okamžiku.

„Kam jsi se vydal? Nemám tě nechávat bez dozoru, víš, jak by Dan vyváděl?“ Marek k němu došel, upřeně se na mladíka podíval.

„Martine? Jsi bledý, jako by na tebe sáhla smrt. Co je ti?“ V obrových očích se zračila obava.

„Musíme za Danem, rychle.“ Díval se do Markových očí. „Prosím.“

„Dobře,“ ochranitelsky ho vzal kolem ramen. Šli chodbou beze spěchu, aby nevzbudili pozornost. Martin by nejraději běžel, ale Marek ho krotil. Netrvalo to tak dlouho a byli u cíle.

Dotýkal se rozpálené kůže, jazykem slízával kapičky potu. Martin se svíjel nedočkavostí, chvěl se po celém těle. Políbil ho, vnímal vzdechy, kterými naplňoval jeho ústa. To byl ten okamžik, kdy…

„Dane, Dane!“

Mohutná Markova ruka s ním třásla. Vztekle zabručel. Nádherný sen, proč ho budí. Uvědomoval si své vzrušení, touhu, neochotně otevřel oči. První, koho spatřil, byl Martin, na dosah od něho. Stáhl si mladíka k sobě do náruče, políbil. Rád by teď dokončil, co započalo v jeho snění. Marek za jeho zády mu nedal možnost.

„Dane, vím, že jste se pár dnů neviděli. Nemohlo by tohle počkat?“ V hlase mu znělo pobavení.

Martin se k muži přitiskl, díval se mu do očí. Dan se zklidnil během vteřiny.

„Martine?“

Nestačil položit otázku, chlapec cosi vytáhl z kapsy a vtiskl mu to do dlaně. Dívali se na to spolu s Markem.

„To vypadá jako paměťová karta z foťáku. Jen to má divnej tvar.“ Dan si neznámou věc prohlížel.

„Lásko, kdo ti to dal?“

Dostalo se mu podrobného popisu nenadálého setkání.

„Byl sám?“ Kdyby mohl, asi by i vrčel, jak temně jeho hlas zněl, když se obracel na Marka.

„Ježíši, Dane, není to děcko, asi už to nemohl bez tebe těch pár minut vydržet, tak na mne neráčil čekat. Já ho netahám na vodítku sakra,“ ohradil se Marek.

„Bylo to zvláštní, Dane, já měl pocit, že ho znám, někoho mi připomínal, nechápu to,“ vložil se do toho Martin.

„Musíme se…“

Detonace je ochromila, tlaková vlna je odhodila ke zdi. Marek s Danem byli hned na nohou, Martin v kleče popadal dech. Dan mu pomohl vstát, občas s ním zacházel, jako by byl ze skla. Rychle strčil do kapsy dárek od neznámého. Musí se na to později podívat.

„Jak je ti?“ Kontroloval, jestli nemá žádné zranění, byl jen trochu odřený na krku.

„Brácho, musíme se pohnout.“

Marek stál u dveří, naslouchal. Natáhl ruku s kartou k trezoru se zbraněmi, nestihl ji přiložit, vchod se otevřel. Dva muži v černém ohozu, po zuby ozbrojení a v kuklách, jim jen naznačili, ať jdou ven. Vzali mezi sebe Martina, pomalu se přesunuli, stále pod kontrolou dvou hlavní. Situace se nevyvíjela dobře. Muži spěchali, nepříjemně je dloubali hlavněmi do boků. Marek na Dana pohlédl koutkem oka, nemuseli si ani nic říkat, byli připraveni se těch dvou zbavit.

„Stůjte!“

Pět mužů ztuhlo na místě, dva se zbraní se nestihli rozkoukat a byli na zemi. Někdo se nechtěl zdržovat dohadováním, oba se tak svezli k zemi, po průstřelu kolene. Skučeli bolestí a sedm jiných ozbrojenců je zatáhlo do nejbližší volné místnosti. Jeden se tam pak chvilku zdržel, nebylo jasné, co se za zavřenými dveřmi dělo. Jakmile se vrátil, nový doprovod se semkl kolem vězňů a znovu se dali na cestu. Kolem nich bylo absolutní ticho, nikde nikdo. Vedli je do zdravotnického křídla. Brali to poklusem, museli s nimi držet krok. Při průchodu masivními, neprůstřelnými dveřmi, které se otevíraly na speciální kód, si Marek všímal všeho, jak jsou sladěni, kdo komu kryje záda a hlavně kdo tomu velí, i když momentálně beze slov. Vstoupili do srdce výzkumu, místa, kam se dostali jen párkrát a na chvilku. Zbraně namířené na jejich těla se pomalu sklonily. Dva z jejich únosců, nebo zachránců, těžko nyní hodnotit, okamžitě začali procházet všechny záznamy. Počítače i šuplíky, každou možnost získat informace. Další tři se rozdělili a taky prošmejdili kde co. Oni tři zůstali stát, Martin se podíval na Dana, lekl se jeho strnulé tváře. Než ale mohl něco říct, promluvil Dan.

„To není možný, to přece není možný.“

Díval se do tváře muže, který mu byl nejen povědomý, díval se do tváře svého otce, když byl ještě mladík.

„Je to možný, brácho, dalo mi to práci se k tobě dostat. Jsi dost v pohybu a táhnou se za tebou prapodivný existence. Ten tank v labu byla teda věc, to ti povim. Pak jste odletěli a zase hned zmizeli. Nemám zas tak skvělý vybavení, fakt jsi mě prohnal.“

„Počkej, počkej, brzdi. Brácho?“ Poslední slovo řekl ledovým hlasem, dostával se do varu. Muž mrkl na svého druha, ten se přidal k ostatním s prohledáváním laboratoře.

„Není zrovna čas na podrobnosti, ale ano, jsem tvůj bratr. Nevím, co vám nakukali o tom všem tady kolem, ale nejsou tak čistí, jak…“

„Libore, něco mám, podívej.“

Jeden z mužů mu podával hromadu papírů. Vzal mu je z ruky, rychle jimi listoval, očima četl obsah.

„No to si děláš…,“ zvedl pohled od lejster v ruce, zabodl ho do Martina. „Ty jsi souhlasil, že to na tobě otestujou?“

„Ne,“ hlesl Martin.

„Tohle není tvůj podpis?“ strčil mu papír pod nos.

Mladík se podíval, kam mu ukazoval, nechápavě mrknul.

„Je,“ vyděšeně se na papír díval.

Otočil se k Danovi: „Nic jsem nepodepsal, přísahám.“

„Já ti přece věřím, nemusíš mě přesvědčovat. Ale co potom tohle všechno znamená?“

Sklouzl pohledem k Liborovi.

„Že si někdo potřebuje zajistit dost lidí na pokusy, na vývoj toho, čemu říkají lék, a těch, ze kterých to budou dělat. Dal jsi jim medailón?“ bez okolků se ho mladík zeptal.

„Do toho…“

„Čas běží, tak dal?“ obořil se na něj.

„Jo, dal.“

„Najděte ho, prostě ho najděte.“

„Libore…“

Otočil se na své lidi, neviděli mu do očí, jeho muži ano. Beze slova začali dělat, co po nich chtěl.

„Dane…“

Jednoznačné zvuky ho přerušily. Nepotrvá dlouho a mají společnost.

„Neměl bys být beze zbraně,“ pronesl Libor a podal Danovi Glock osmnáct. Martin se bezděčně usmál, taky by si svůj rád vzal. Od jednoho ze sedmi mužů Marek dostal AK-47. Přejel po něm dlaní, jako když mladík hladí svou dívku na prvním rande.

„Hezký vzpomínky,“ mrkl na něho Libor.

„Jenom ty nejlepší,“ ušklíbl se Marek.

Zvuky z venku sílily, zatím nikoho neviděli, ale moc času nemají.

Martin stál jak přimrazený. Jeho podpis na souhlasu, k čemu všemu ani netušil. Danův bratr. Zamotala se mu hlava, sesul se na kolena. Ztěžka oddechoval, hrudník se mu svíral, skoro se dusil. Silné paže se mu ovinuly kolem těla, horký dech polechtal na krku.

„Jsem u tebe, jenom klid, to zvládneme.“ Dan ho skryl ve své náruči, pocit bezpečí a klidu se dostavil téměř okamžitě. Díval se před sebe, na své prsty zaryté v podlaze. Moment, jak to? Dlažba, která je všude kolem, do té se nezabodne nic. Zaryl nehty hlouběji do hmoty, pod jeho rukama se poddala snadno.

„Dane, podívej.“

Nasměroval jeho pohled k místu, kde byly zářezy jeho nehtů. Libor je sledoval a rychle zaklekl.

„Jsi génius, kluku,“ poplácal Martina po rameni.

„Hoši, tady, musíme to dostat dolů, rychle!“

Všichni se vrhli na podlahu, nože i ruce drásaly a trhaly. Sílící hluk je popoháněl. Nakonec odkryli poklop, tak metr na metr. Nebyl opatřen zámkem, byl lehký, pohodlně otevřeli. Naskytl se jim pohled na schůdky, klesaly do neznáma a to dost hluboko.

„Nevíme, kam to vede,“ odtušil Dan.

„Pryč?“ odrazil ho otázkou Libor.

Střelba se přiblížila, stíny za sklem se míhaly. Nebylo o čem diskutovat, vlezli dovnitř. Ve chvíli, kdy se ozval skřípavý zvuk vylamovaných dveří, za sebou zaklapli. Ne dost rychle. Teď jim chybějící zámek a lehkost poklopu dělaly problémy. Tři muži se snažili ho udržet zavřený, moc se jim nevedlo. Síla útočníků byla větší. Dan s Markem jim přispěchali na pomoc. To pomohlo.

„Nebyla by nějaká tyč? Nechci tu viset do skonání,“ syčel Marek.

Nic takového se ale v chodbě nenacházelo. Libor jim podal svou pušku.

„Musíme běžet a to dost zostra.“

Obr si ji od něho vzal, zasunul ji, jak nejlíp to šlo, ale na dlouho to nevydrží. Kdo mohl, už byl napřed v chodbě, alespoň nějaký kus budou v klidu, že jim nic nehrozí. Marek poklop ještě chvilku držel, Dan si stoupl k Martinovi, vzal ho za ruku. Cítil jeho chvění. Nestihl nic říct, protože Marek seskočil a všichni vyrazili jako jeden muž. Lomcování poklopem jim znělo za zády, nic příjemného. Uběhli už dva kilometry, cestou nabrali i předvoj. Nikomu se nechtělo zpomalit. Pak se ozvala rána, pokop povolil, přidali. Tunel neměl odbočky, jen hladké stěny a světla, která se rozsvěcela a zhasínala, podle reakcí pohybového čidla. Hluk za zády se jim přibližoval, tempo už zvýšit nemohli. Několik běžců se zastavilo v příhodné zatáčce, ramenem se opírali o stěnu, popadali dech a nabíjeli zbraně, pod nohama vše, co ostatní mohli postrádat. První, co odstavili, byla světla, moment překvapení si nenechají vzít.

Zbytek pokračoval. Kolik už mají za sebou a jak dlouho ještě budou směřovat do neznáma, byla otázka, která všem běžela hlavou. Hlavně kam? Zaslechly výbuchy a palbu, vzdálenou, ne ale dost.

„Přidejte sakra,“ vztekle zařval Libor.

Marek a Dan byli v pohodě, jejich kondice byla skvělá, Martin už měl ale dost. Ostrá bolest v boku, popadal dech, Dan ho ale nepouštěl, doslova ho táhl, bezohledně ho nutil pokračovat. Chtěl zastavit, pokusil se mu vysmeknout, jen mu pevněji sevřel ruku. Celou dobu se na něho nepodíval, zarytě hleděl před sebe. Martin neměl sílu na odpor. Náhle ho někdo chytl za druhou ruku, teď ho táhli dva, přidal se Marek. Martin myslel, že vypustí duši a pak se před nimi v záři světel objevily obrovské dvoukřídlé dveře, kovové, bytelné a hladké jako sklo.

„Vypadá to jako vjezd do hangáru,“ nadhodil muž, stojící těsně u nich.

„Má to zámek?“ vydechl Dan.

„Ne. Vůbec nic tu nevidím. Do prdele.“ Přejel rukou po jednom místě, povrch se zavlnil.

„Je to na otisk dlaně.“ O krok couvl.

Martin se sesul na zem. Dan ho rychle zvedl na nohy.

„Můžu si alespoň…,“ víc neřekl, Danovy rty se přitiskly na jeho. Oba zadýchaní, Martin naprosto zničený. Muž se od něho rychle odtáhl, položil si prst na rty. Bezhlesně zašeptal, vlastně jen naznačil pohybem rtů. „Mlč.“

Martin se opřel o Danův bok, s vděčností přijal, když ho objal kolem pasu. Byl na sebe docela pyšný, když při čekání na Dana ve srubu cvičil. Jestli má s Danem a Markem zůstat a udržet krok, bude muset pořádně zamakat, bude-li příležitost. Což teda teď nevypadá. Jsou v pasti.

„Odpalte to, nemáme jinou možnost,“ rozhodl Marek, Libor potvrdil jeho slova přikývnutím.

Zkušení vojáci si s plastickou trhavinou rozuměli. Následně všichni povinně couvli, před tím než došlo k odpalu. Dan celým tělem skryl Martina, dal mu jeho ruce na uši a pak ještě svoje. Mladík tak vnímal jen tlak nárazu.

Dveře byly na kusy, dírou se rychle dostali na druhou stranu.

„To snad ne,“ vydechl Marek.

Stáli u lodi, na které bylo v plánu odletět.

„Ta zatracená chodba nás provedla podzemím zase sem zpátky?“

„Ale to ti, co nás nahánějí, nevědí, jinak by se neobtěžovali s pronásledováním.“ Odtušil Dan.

Podíval se na Libora. Popostrčil Martina k Markovi a šel blíže ke svému bratrovi. Polohlasně se na čemsi domluvili, hned se vrátil. Mrknul na Marka, vzal Martina za ruku a vedl ho pryč.

„Dane, co je? Kam to jdeme?“ dožadoval se mladík, nabídnutou ruku ale pevně držel. Muž ho odvedl do boční chodby, kde byly sklady zdravotnického oddělení a přípravy odletu. Jakmile byli z dohledu ostatních, začal zkoušet, které jdou otevřít. Chlapci došlo, co chce udělat, začal sebou škubat.

„Martine, neblázni, budeš v bezpečí…“

„Vrátím se pro tebe, to už jsem slyšel,“ syčel na Dana.

Muž se zastavil, tvář mu přeběhl stín smutku.

„Slíbil jsi mi, že už to nikdy tak nebude. Nejsem tak odolný jako ty, ale ze skla taky ne.“

Konečně se mu vytrhnul, couval, vztek a zklamání v něm kypěly. Dan ho propaloval pohledem, který náhle zjihnul. Přistoupil k Martinovi, stáhl si ho do náruče, zabořil tvář do jeho vlasů, zašeptal.

„Mám jen strach, lásko, promiň. Jen jsem chtěl…“

„Já vím.“ Chlapec se k němu přimknul.

Stáli v objetí, Martin poslouchal Danovo divoce tlukoucí srdce.

„Budu u tebe nebo Marka, nehnu se od vás. A když mi dáte něco na obranu, i já se budu cítit líp.“ Tvář měl přitisknutou k Danově hrudi. Ten ho jemně pohladil po vlasech.

„Nevím, jak to zvládnu, ale jestli se jen škrábneš…,“ nechal větu nedokončenou.

Ruku v ruce se vrátili k ostatním. Libor stav věcí ohodnotil zvednutým obočím, Marek se křenil.

„Já to věděl, že se nenecháš zamknout.“

Martin se na něho zašklebil. Pak už byly na programu jiné věci. Zatímco si s Danem dali malou pauzu v boční chodbě, rozšklebená díra ve dveřích dostala ozdobičky. Martin netušil, co to je, ale předpokládal, že ti, co za nimi běželi, nadšení nebudou.

„Ven se nevyhrabeme, jediná cesta zpátky je chodbou. Tahle místnost je přístupná pouze zvenku a to na velmi specifické vstupní kódy. Pokud není uvnitř někdo, kdo nepřišel s kódem v ruce, ven je to nemožný. Nenašli jsme nic, kudy by to šlo,“ vysvětloval Marek, všichni už klečeli se zbraní namířenou na místo, odkud se ozýval zvuk bot, dopadajících v rychlém rytmu na podlahu. Martin dostal pušku, někdo mu dal rychlokurz, jak ji použít. Moc to nepochopil a asi to na něm bylo vidět. Dan mu ji za chvíli vyměnil za Glock. S tím si byl přece jen trochu jistější.

Pronásledovatelé je dohnali. Ani připravené přivítání je na moc dlouho nezadrželo. Pak to šlo všechno ráz na ráz. V jednu chvíli byli bok po boku a opětovali palbu a pak bolest a tma.

První, co slyšel, bylo ticho, rušené jen zvukem oddechování někoho, kdo byl v místnosti s ním. Otevřel oči.

„Martine,“ slyšel v Danově hlase úlevu. Podíval se mu do tváře, hnědé oči byly zarudlé od pláče.

Muž ho jemně pohladil po hřbetu ruky, přejížděl po bříšcích prstů, až vsunul Martinovu dlaň do své.

„Co se stalo?“ slyšel Martin sám sebe říkat nepřirozeným, zhrublým hlasem.

„Myslel jsem, že si umřel. Ani po tom, když se k tobě dostali doktoři, to nebylo dobrý. Ještě že se objevil Vladimir. Nikdy mu nebudu moct dostatečně poděkovat.“

Muž chlapce opatrně sledoval. Ještě pořád v něm byla bolest, která ho zaplavila ve chvíli, kdy spatřil Martina padnout k zemi. Rudá louže se kolem jeho bezvládného těla rozlila tak rychle. Vrhnul se k němu a rázem byl celý od krve, jeho krve. Někde tady mu vypověděl mozek službu. Bolest, vztek to vše a mnohem víc, mu zatemnilo mysl. Neovládal se. Marek byl jediný, kdo ho dokázal alespoň z části zkrotit.

„Dane, Danéé!“ řval mu přímo do obličeje, nepouštěje ho ze svého medvědího sevření.

Díval se na známou tvář, tvář přítele, muže, kterého považoval za svého bratra.

„Je mrtvej, Martin…“

„To se neví. Vždycky je šance.“

„Viděl jsem…“

Marek ho vlekl chodbami, Dan nevnímal, kam a kudy jdou. Skončil v nákladním panceřáku, kde na nosítkách ležel Martin, vypadal mrtvý. Kolem něho se rojilo několik chlapů v maskáčích, podle jejich činnosti doktoři. Klekl si k němu, držel studenou ruku a prosil za odpuštění. Mluvil nahlas, ani to nevnímal. Marek naskočil a auto se dalo okamžitě do pohybu. Někdo stáhl plachtu.

Jakmile zastavili, doktoři se postarali o nosítka s Martinem. Dan se jich držel jako klíště, pak ale zapadly dveře, za které nebyl vpuštěn. Byl to opět Marek, kdo ho odtáhl pryč, jinak by se nehnul z místa.

Před očima měl Martina na podlaze, v louži krve. Nevěděl, jak se dostal do sprchy, co má na sobě, ani co jí. Marek byl u něho, nemluvil, jen tu byl stále přítomen. Když je vyhledal doktor a řekl, že Martin přežije, rozbrečel se. Všechen strach, bolest odplouvaly spolu se slzami, padajícími na Markův hrudník. Ten ho nepouštěl z objetí, ani když se uklidnil. A Dana pohltila vina, jeho vina, on jediný může za všechno, co se Martinovi stalo. Vtáhl ho do svého světa, ohrozil tolikrát a teď málem zabil.

„Dane?“ vytrhl ho ze vzpomínek Martinův hlas.

Díval se do šedomodrých očí, bylo v nich všechno. Láska, něha, radost, rychle sklopil hlavu.

„Dane?“ v hlase zazníval smutek.

Nepodíval se mu do očí, jen zašeptal.

„Málem jsi kvůli mně umřel.“

Martinova ruka silněji sevřela tu jeho.

„Neopovažuj se to říct. Dane, neříkej to!“

Teprve teď se pohledem vrátil k Martinově tváři. Svezl se na kolena vedle postele, jejich obličeje byly těsně u sebe.

„Kdybych tenkrát vzal medailón a vypadl, nic by se ti nestalo,“ zašeptal.

Prstem setřel slzu z chlapcovy tváře, jemně prohrábl vlasy.

„Anebo by mě ten chlap, co tam pak přišel, mučil a zabil, protože by si myslel, že něco vím. Patříme k sobě.“

Dan se na něj díval, topil se v těch šedomodrých očích. Leží tu zafačovaný na posteli, jeho vinou a přesto ho pořád chce u sebe.

„Miluju tě,“ šeptl mu kousek od jeho rtů chlapec.

„Martine,“ očima stále spojeni.

Martin se toužebně přisál k jeho rtům, vyžádal si dlouhý, vášnivý polibek.

„Nezasloužím si tě a nedokážu se tě vzdát,“ přiznal muž, když se odtrhl od jemných rtů.

Mladík se pokusil ho obejmout, bolet mu vystřelila až do mozku.

„Ne, nehýbej se. Musíš být v klidu.“

„Budeš se mnou?“ prosil slovy i pohledem.

„Nehnu se od tebe ani na krok.“ Lehce se rty dotkl chlapcova horkého čela.

„Stejně je tu pořád, jen mu nosím jídlo, a když moc smrdí, donutím ho se vykoupat a převléct.“

Marek si stoupl do nohou postele.

„Nahnal si nám strachu, kluku, teď už bude líp,“ v zjizvené tváři úsměv.

Musel se taky umívat, obrova radost byla nakažlivá.

„Vy dva mi dáváte kapky.“ Úsměv se jim usadil ve tváři všem třem.