Calamares – 1. část

Příběh volně navazuje na cyklus "Tisíc lodí". Svět přístavního města se mi ještě nechtělo úplně opouštět a kluci Michal s Maxem ještě mají co říct. Pokud je jejich praštěná kamarádka Kristýna pustí ke slovu…

„Přijdeme pozdě. Zase.“

„Už jsme někdy někam přišli pozdě?“

„Maxi, VŽDYCKY chodíme VŠUDE pozdě!“

„Jasně, a vždycky je to moje vina, co? Kdo minule zaspal? A kdo si při odchodu postupně zapomněl klíče, diář, a nakonec i bundu? A co třeba moje promoce, za to jsem taky mohl já, že sis nestihl nachystat slušný věci a trávil jsi ten obřad v ošoupaných džínách a tom barevným tričku, co sis koupil v bazaru?!“

„Já za to nemůžu. Jsem občas roztržitej. Vyvádíš mě z míry. Myslel jsem večer na to, co máš pod tričkem, a zapomněl řešit svoje oblečení. Mimochodem, nechceš jít mezi lidi zase v té otřesné košili, že ne?“

„Proč? Co je na ní otřesnýho? Mám ji rád.“

„Vypadáš, jako kdyby sis na sebe oblíkl vzor kachliček z koupelny. Kristýna má pravdu, tvůj vkus je tragický.“

„Tím se teda vysvětluje, proč se mi líbíš zrovna ty.“

„Štveš mě! A pohni si, nebo to fakt zase…“

„No jo pořád! Vždyť už jdu!“

Klasika. Jejich vypravovací kolečko se od té doby, co spolu bydlí, nezměnilo. Max si povzdychl, popadl z věšáku sako, prošel kolem nervózně podupávajícího Michala, zavřel za oběma dveře a seběhli schody ke kolu. Michal si ho vysadil na rám a oba se rozjeli dolů k přístavu.

Pořád tomu nemohl uvěřit. Oni dva a spolu. Oficiálně spolu. Větroplach Míša a hračička Max. Oba zůstávali věrní kavárně Poseidon, ve které se dali dohromady, oba stále měli důvod objevovat nové věci, oběma jim do všeho kecala jejich milovaná kámoška Kristýna, díky které se naučili zamykat ateliér, a oba společně řešili všechno, co jim vítr přinesl pod nos.

Třeba Marka.

Bylo to půl roku zpátky, kdy oba odpočívali po práci u Maxe v ateliéru, když je vyrušilo klepání. Po otevření dveří je oba čekalo překvapení v podobě vyplašenýho kluka s kufrem, zabaleného v neforemném kabátě a žmoulajícího lístek s adresou. Po chvilce vysvětlování a několika telefonátech tak Max zjistil, že před ním stojí jeho nevlastní brácha. Sotva dvacetileté pískle, které jeho ctěné matince zavazelo v bytě, a tak ji nenapadlo nic lepšího, než ho sbalit, vystrčit za dveře a poslat do světa. Jak typické. O Markově existenci přitom ve svém poměrně omezeném vidění světa zapomněla Maxe předem informovat, takže bylo pochopitelné, že telefonní hovor mezi těmi dvěma probíhal za použití zvýšeného hlasu na obou stranách. A vzhledem k tomu, že matka se o další Markovu bytovou situaci odmítala dál aktivně starat, zbylo to na Maxovi. Silami společnými a nerozdílnými vyklidili byt po tátovi, s Michalem se sestěhovali do jeho prostorného kutlochu a Marek tak dostal svoje vlastní zázemí. Protože měl vystudovanou hotelovku, docela brzo našel uplatnění jako barista právě v Poseidonu, takže Max měl svýho malýho bráchu pod dohledem.

Musel se smát. Štěně jedno malý, aspoň že ho matka poslala za ním. Kdo ví, kde by skončil. A kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby ho Michal nepodržel a nekryl mu záda. Spokojeně se na rámu zavrtěl a opřel se o Míšův hrudník a vdechl vůni jeho voňavky. Ne, s Míšou se nemusí bát, že spadne. S Míšou se nebojí ničeho.

***

Calamares se líně houpala na vlnách v přístavní zátoce. Její bílý trup svítil do dálky, ozdobné červené linky rámovaly paluby a jen oranžovo-červený komín s černým lemem ukazoval k nebesům jako zvědavý prst, hledající na obloze tažné ptáky. Max stál na její palubě a rozhlížel se. Čekal na kapitána, měli spolu domluvenou schůzku. Viděl přístav z téhle perspektivy poprvé. Úhledná čtvrť domků se štukovou výzdobou a pohledovým zdivem z lodi vypadala jako stavebnice z kostek pro děti a tramvaje jako dřevěné hračky. Slaný mořský vzduch mu čechral vlasy a on jako obvykle přemýšlel o všem a o ničem.

„Čekáte na mě?“ vytrhl ho z myšlenkových toulek hluboký, ale příjemný hlas. Otočil se. Za ním stál vysoký, lehce prošedivělý muž ve střídmé, ale elegantní námořnické uniformě, s čepicí pod paží a úsměvem na rtech. „Kapitán Stephanopoulos k vašim službám!“

„Těší mě, kapitáne. Jsem Max, ten malíř, měl jsem od vás vzkaz. S čím vám můžu pomoci?“ oplatil mu milé přivítání Max.

„Pojďte prosím se mnou, vysvětlím vám, co bych po vás potřeboval.“

S tím oba opustili otevřenou palubu, vešli do kryté promenády a přes ni vstoupili do haly pod můstkem. Kapitán mávl rukou ke stěně a vzdychl: „Na téhle stěně jsme měli pověšený obraz. Velké plátno. Krásný výjev s pobřežím a majákem. Při předposlední plavbě ale při bouři spadlo, a když jsme jej chtěli pověsit zpět, roztrhlo se. Potřebujeme nový obraz."

„Dobře. Krajinka. S majákem. Originální.“

„Proboha, jen to ne! Už jsem měl té pruhované věci na útesech plné zuby a znova to tu nechci. Cestující to uklidňovalo, ale za mě je dobře, že tu budeme moct mít něco jiného.“

„Fajn. Nějaká konkrétní představa?“

„To si pište. Chci tu portrét svojí lodi. Chci mít Calamares zvěčněnou na obraze. Jak, to nechám na vás.“

Max poodstoupil do prostoru a zadíval se na prázdnou stěnu: „Tohle je poměrně velký prostor. Tak velké plátno do ateliéru nedostanu.“

„Nebudete malovat v ateliéru, budete malovat tady,“ oznámil mu suše kapitán. „Máte na to dost času, s vyplutím nespěcháme.“

„Malovat loď na lodi. Jaká symbolika. Ještě že chce jednu a ne tisíc…,“ zamumlal si Max pro sebe.

„Říkal jste něco?“

„Ne. Nic důležitého. Začnu na konci týdne.“

Oba si podali ruku, Max si ještě obhlédl prostor a rozloučili se.

***

„Ty jsi nakonec na práci pro ty bílé banánové necky kývnul? To ti nežeru!“

„Ale notak. Je to zakázka jako každá jiná, měla bys být ráda, že se mi daří.“

„No to já jsem ráda. Šíleně ráda. Tohle mě bude bavit dlouho. Náš Maxíček se nakonec dočkal další lodi do sbírky. Taky si ji vystavíš v lahvi na polici? To aby sis pořídil větší poličky…“

Kristýna se v Soul Mary u baru zajíkala smíchy. Měla proč – Calamares byla v jejich městě známá jako banánový parník z velké bílé flotily. Na rozdíl od zbytku trajektů a nákladních lodí vyrážela do Karibiku s natěšenými cestujícími na okružní plavby po ostrůvcích a cestou zpět svážela v podpalubí tropické ovoce. Nikdo nechápal, že se to kapitánovi vyplatí, ale byl fakt, že bedny s tropickými plody mu zůstaly v podpalubí málokdy déle než dva dny. Týna, Michal a ostatní se tak výborně bavili představou, že by si na Calamares v případě potřeby odvezli Maxe někam do Havany, kde by ho z recese vybavili ovocnou hučkou, aby pro zábavu na lodi předváděl tanečky, ze kterých by Carmen Miranda závistí rozprodala i úrodu ze svojí hlavy.

„Jenom si to představ. Řveš na pódiu ‚Mama Yo Quiero‘, na hlavě máš stánek s pomeranči nebo citrony, vyhodíš si u toho kyčel a zablokuješ páteř – věk už na obojí máš, i když to popíráš.“

„Týno! Já nejsem starý!“

„Ne, to bych nikdy neřekla. Jenom tvoje mládí proběhlo v době, kdy byla Země ještě placatá.“

„No tak to je sprostý! Já ti taky neříkám, že jsi měla jako mladá slečna jednodušší seznamování, protože jste byli v ráji jen dva!“

„Kristýno, ty jsi na zabití. Uvědom si, že já si tu představu Maxe v ovocné hučce teď z hlavy nevyhodím. Z každého vymačkaného pomeranče budu mít mindrák, protože mohl skončit jako výzdoba jeho hlavy.“

„Na tropické plody už se nikdy nebudeme koukat jako dřív, Míšo. Max nám skutečně rozšířil obzory – a to na ten škopek ještě ani pořádně nevlezl!“

„Jste hrozní, fakt! Oba!“

„Ale notak, cukroušku, neber nás vážně. My ti to všichni přejem. Bude to hezká zakázka, vážně. Akorát, domluvil ses s kapitánem na odměně? A dostaneš zaplacené v banánech, anebo v rumu?“

„Kozo!“

***

Marek pomalu uklízel pult předtím, než zavřel kavárnu. Bylo mu hezky. Skrz velké prosklené plochy ve štítu se rád díval na přístav a dění v něm. Slunce se pomalu sklánělo k vodní hladině, on chtěl začít umývat stoly, když cinkly dveře a do kavárny vstoupila vysoká postava muže v kapitánské uniformě. Vějířky vrásek se mu roztáhly pod očima, když se na Marka usmál a sundal svou čepici, aby odhalil lehce prošedivělé vlasy.

„Dobré odpoledne. Mohl bych dostat kávu, prosím?“

Mladík před mužem couvl za pult. I když pracoval na tomhle místě už nějaký čas, tak se mu pořád nedařilo zbavit se nedůvěry a ostychu před cizími lidmi. Obvykle taky svůj pracovní prostor u stroje na kávu neopouštěl a vyřizování objednávek nechával vždy na někom dalším. A teď tady před ním stojí chlap jak hora, on je tu úplně sám… ale klid. Hlavně klid! Jde jen o kávu. To se zvládne!

„Už budeme zavírat, ale mohu vám ji připravit do kelímku,“ špitnul směrem k zákazníkovi. Otočil se k hromadě kelímků, vybral z ní jeden a začal pracovat na objednávce. „Mléko nebo cukr?“ zeptal se ještě potichu kapitána, který stál na druhé straně pultu a byl zaujat obrazem plachetnice na stěně.

„Cože? Aha, jo, jenom mléko, bez cukru. Děkuji.“

Marek se mezitím intenzivně věnoval přípravě kávy. Zapnul přístroj, natáhl se pro mléko a mimoděk zavadil o talířky na dezerty, které se sice rozcinkaly, ale díky jeho duchapřítomnosti nepřevrhly. Uff! Kapitán si Markovy nervozity všiml, a tak se snažil začít rozhovor:

„Vy jste tu nový? Když jsem tu byl naposledy, tak jsem si vás nevšiml.“ 

„A-ano, pane. Jsem tu jen něco přes dva měsíce. Je to tu pro mě trochu nové. Zvykám si.“

Marek se otočil na muže v uniformě a nesměle, omluvně se na něj usmál. Kapitán mu úsměv oplatil.

„Z toho si nic nedělejte. Mám syna, zhruba ve vašem věku, a jeho první brigáda byla v bistru. Pamatuju si, jak byl nervózní z míchaných vajíček a párků v rohlíku. Brzo se to zlepší, hlavu vzhůru!“

„Doufám. Ale když to říkáte… Tady je ta káva.“

„Skvělé, to potřebuju! Tady, drobné si nechte. Hezký zbytek dne. Brzo si přijdu pro další dávku kofeinu,“ usmál se na Marka kapitán, podal mu bankovku a s cinknutím zvonku u dveří opustil kavárnu.

Marek si povzdechnul, vyčistil stroj, urovnal věci za pultem, po zběžném úklidu si svlékl zástěru, zamknul a vydal se pěšky na tramvaj. Rackové létali nad jeho hlavou a on bezděky pozoroval lodě v docích. „Musí jich být aspoň tisíc,“ říkal si sám pro sebe, „kam tak asi všechny míří… Kdybych tak mohl aspoň na jednu z nich nasednout, to by byla krása.“ S tím se ještě naposled ohlédl do přístavu, nasednul do elektrického vozu a nechal se odvézt do postele.

***

„Ahoj, co se… Proboha! Vypadáš jako po boji!“

Kristýna byla uprostřed chystání věcí na soulový večer, když doběhla ke dveřím, otevřela Maxovi a ztuhla. Její kamarád v nich stál s naprosto nečekanou vizáží, protože jeho vlasy svítily na dálku jasně oranžovou barvou.

„Co jsi prosím tě dělal? Vypadáš jako výstražnej kužel. Zesvětlá to?“

„Byl jsem na Calamares, jenom ráno, připravit si pozadí na malbu, a když jsem se ohýbal pod stůl, praštil jsem se do hlavy a vylil na sebe rozmíchanou sklenici s oranžovým podkladem. Drhl jsem to už třikrát, furt to drží. Vážně je to tak hrozný? Michal mi tvrdí, že to není taková hrůza.“

„No, zlatíčko, Michal je tvůj partner, určitě ti pochválil i to tričko.“

„Kristýno, proboha!“

„Ale no jo, pojď, něco vymyslíme. Zkusím se podívat po nějaké chemii, depilačním krému, anebo to vezmeme strojkem.“

„Ty jsi k nezaplacení, vážně…“

„To si piš! Mireček mi říká to samý!“

„Zajímalo by mě, proč…“

***

Soulový večer byl v plném proudu. Týna nakonec s láskyplnou péčí překryla Maxovu oranžovou vizáž hnědou barvou. Pochopitelně k tomu měla hromadu keců, takže si Max musel vyslechnout něco o umělé inteligenci a dalším pokusu ubrat si věk. Když pak všem u stolu musel vyprávět, proč musel z Calamares dojet v tom horku ke Kristýně v kulichu s bambulí, který si koupil na bleším trhu v přístavu, všichni se smáli jako navedení. I Marek, kterého tentokrát vzali s sebou, aby se trochu otrkal.

Seděl mezi všemi, koukal na všechny strany a se zvědavostí poslouchal příběhy a zkazky, které se k tomuhle místu a lidem v něm vázaly. A po několikeré narážce se osmělil, obrátil se na bratra, aby se ho zeptal:

„Maxi, proč se vlastně Michalovi přezdívá ‚koláčku‘? Nikdy jsem to nepochopil.“

„No, víš, to tady jistá nejmenovaná kamarádka Kristýna…,“ začal vysvětlovat Max stokrát omletou historku o záskoku na pódiu a o strašně sladké písničce, která ovšem i po sto první všechny pobavila. Ostatně, vše bylo, jak má být. Byl začátek léta, všichni seděli spolu a skvěle se bavili. Max s Michalem spokojeně kroužili po parketu, holky na pódiu nadšeně zpívaly jednu soulovou pecku za druhou, letos se nikdo nebál, že po loňském šoku po krájení Maxova narozeninového dortu jim oslavenec oznámí, že bude chtít zdrhnout někam za kopečky.

A Marek se bavil. Najednou měl uprostřed toho mumraje pocit, že na něm někomu záleží. Že není sám. Že je mezi lidmi, kteří ho podpoří, když mu bude ouvej. Spokojeně se opřel o opěradlo lavice, zasnil se a zavřel oči.

„Hola, nespi mi tu!“

„Já nespím.“

Max se na Marka usmíval a šťouchl ho do lokte. Jeho malý brácha. Pískle. Trochu se otrká a bude to fajn. Má právo zažívat hezký věci. S jejich matkou si asi moc srandy neužil. Náhle ho něco napadlo, chytl Marka kolem ramen a vystrkal ho zpoza stolu na parket a dál do zákulisí.

„Týno? Týno! Hele, co kdybych si vybral narozeninový dárek letos tak, že byste nechali zazpívat bráchu jednu písničku místo mě?“

„Hele, ze svýho sóla se nevykecáš, je ti to jasný! Ale Marečka na pódium klidně dostrkáme, není problém.“

„Ne, děcka, neblázněte, v žádném případě, nikam nejdu, vždyť neumím zpívat, nikdy jsem kolem soulu ani neprošel, lidi mě vynesou v zubech a…“

„Jop, je to tvůj brácha. Jako přes kopírák. Ty samé kecy, ty samé ksichty!“

„Viď. Teda, chci říct, no dovol!“

„Děcka, fakt ne, prosím vás, to je moc, vyvrátím se tam…“

„Marku, hele, o nic nejde. No tak, sám jsi mi minule říkal, že by tě to lákalo aspoň zkusit. Celý večer vidím, jak kapelu a pódium hypnotizuješ. Nemusíš být nejlepší, nemusí z tebe padat obdivem omítka ani praskat lustry. Nikdo po tobě nic takového nechce. Jestli se na to necítíš, fajn, byl to jen nápad. Ale jestli tomu chceš dát aspoň šanci, tak proč tomu nedáš šanci? Nikdo tě tu nesežere, ne tady. Pamatuješ, jak jsme spolu seděli minulý týden v ateliéru a drnkali si? Bude to skoro to samé, jen ti nebudu tleskat jen já, ale i pár lidí navíc.“

„Půjdeš nahoru se mnou?“

„Jsem tvůj brácha, samozřejmě, že tě v tom nenechám, trubko. Ale mikrofon si užiješ sám.“

„No, já… Mohl bych zkusit takovou tu věc, co se mi líbila v rádiu, víš která, že jo?“

„Vím. Pán není troškař. Týno, půjčí mi kluci z ansáblu kytaru?“

„Ty máš ale otázky. Dej mi pět minut.“

***

„Haló? Vážení, prosím o chvilku pozornosti, díky. Doufám, že se zatím skvěle bavíte! Protože my tady na pódiu ano, jste skvělý publikum! A proto bychom vám nyní chtěli uvést jedno speciální číslo. Poprvé dnes spolu vystoupí dva bratři – Maxe už znáte, ale prosím, přivítejte na pódiu jeho mladšího bráchu, Marka!“

Markovi se točila hlava. Nějak bylo těch vjemů fakt moc. Všude světla, potlesk lidí, za ním kapela, plno kabelů, mikrofony. Uff! Najednou cítil, jak ho někdo vzal za ruku a vedl ke stojanu. Otočil se a viděl Maxe, jak se na něj usmívá, kytaru přehozenou přes rameno. Vzpomněl si, co mu říkal v zákulisí: „Pamatuj si, jsi tam jen ty, hudba a nic víc. Ničeho se neboj, zavři oči, vnímej rytmus, nádech, výdech – a prostě zpívej.“

Vzdychl a podíval se před sebe. Tak dobře. Jen on, hudba a nic víc. Kývl na Maxe, nechal plynout předehru a po pár taktech se chytil mikrofonu:

„Her hair is Harlow gold,
her lips a sweet surprise,
her hands are never cold,
she’s got Bette Davis eyes.

She’ll turn her music on you,
you won’t have to think twice,
she’s pure as New York snow,
she got Bette Davis eyes…“

Překvapeně trochu zamrkal na kluky z kapely za sebou, kteří se po první sloce k Maxově kytaře postupně přidávali. Spokojeně a uvolněně si podupával do rytmu a uvědomil si, že jeho brácha měl pravdu. Jen hudba a on, nic víc nevnímal. A najednou tu byl konec písničky. A potlesk. Páni. Lidi mu tleskají. Jemu. Jako úplně vážně, on slyší potlesk. Fakt páni!

Marek se díval na lidi pod sebou, cítil, jak se mu do tváří hrne krev, mimoděk se usmíval a do mikrofonu ještě řekl nenápadné „Děkuji“ předtím, než seskočil z pódia a vrátil se se svým evidentně praštěným velkým bráchou ke stolu. Z rohu místnosti ho pobavenýma očima sledovala zamyšlená tvář kapitána Stephanopolouse.