Calamares – 8. část

"Ale koukej mi okamžitě říct, kde ta loď je!"

"Pane, je mi opravdu líto, ale já vážně nemám…"

"To mi, ty malej zakyslej cucáku, chceš říct, že nejste schopní s dnešní technikou a schopnostma vypátrat jeden blbej banánovej parník? Ale okamžitě mi řekni, kde je!"

"Pane, vážně, my skutečně nevíme, co se…"

"Řekni to!"

Max málem v kanceláři Lloydovy pojišťovny přeskočil stůl a vrhl se nebohému úředníčkovi po krku, kdyby ho Michal s Kristýnou nestáhli zpátky, čímž tomu nebožákovi na druhé straně pravděpodobně zachránili život. Od té doby, kdy zjistil, že Calamares se spolu s dalšími loďmi pohřešuje, tak po ateliéru, bytě a nově i kanceláři lodního registru lítalo všechno, co nebylo přišroubované.

"Maxi, klid. Já vím, to se lehce řekne, ale klid, jo? Nemůžeš tady pánovi zničit kancelář, nic bys tím nevyřešil."

"A proč bych nemohl? Mně by to pomohlo! Uhni!"

"Maxi, okamžitě polož ten popelník!"

"Až řekne, kde ta loď je!"

Michal na další pokračování zbytečně vedeného rozhovoru neměl náladu, stáhl Maxe k sobě a vystrkal ho z kanceláře pryč. Kristýna se obrátila na evidentně šokovaného úředníka a snažila se vyzvědět nějaké informace, ale bylo to bezpředmětné. O Calamares, stejně jako o lidech na palubě, neměl nikdo zatím žádné zprávy. Po krátké, leč intenzivní etudě tak nechala chlapíkovi za stolem číslo na Maxe a instruovala dotyčného, aby v případě nových informací zamkl kancelář a opatrně zavolal jejímu lehce cholerickému kamarádovi.

***

Max seděl tiše na betonové hraně přístavního mola. Všude kolem panoval klid, umocněný slunečným počasím a šuměním moře. Díval se na modrou plochu ztrácející se v dálce a přál si být někde jinde, někým jiným, s jinými pocity a hlavou plnou jiných myšlenek. Tohle přece nemůže být pravda! Od té chvíle, kdy ho odtáhli z kanceláře Lloydovy pojišťovny, tak vnímal všechno jako v podivné, vlezlé mlze, která se nechtěla rozplynout.

A takhle sedícího ho našel Michal, který se za něj tiše postavil, aby mu dal pusu do vlasů. Chvíli mu čechral kadeře a až pak se posadil vedle něj a nechal ho, aby se opřel a schoulil k jeho ramenu. Vnímal, jak prázdně a ztraceně se Max cítí, proto ho nechal chvíli mlčet a až pak se zeptal: "Na co myslíš?"

"Na tisíc lodí. Jednu z nich si vyberu, skočím na ni a budu pryč."

"To už tu bylo."

"Já vím. Ale i tak. Je mi strašně. Jako kdyby mě někdo zavřel do skla a nechal mě se na všechno dívat bez možnosti to ovlivnit. Nemyslím, že něco nesnáším víc. Ten pocit bezmoci mě sežere zaživa. Jsem unavený, až bych brečel, pokud bych na to měl ještě sílu."

"Víš, proč tě miluju?"

"To by mě zajímalo."

"Protože ty jsi ty a já jsem já. Vždycky se mi líbilo, že se s ničím nedržíš zpátky. Miluju tě, když maluješ, miluju tě, když zpíváš, a miluju tě, když sedíš s hrnkem u okna a sníš o životě. Vždycky jsi mi dával pocit, že život a všechno v něm má nějaký smysl."

"Akorát ho v něm teď trochu hledám. Chci si myslet, že se mi to všechno jenom zdá, ale připadám si ubitý, jako by mě někdo vzal palicí po hlavě, a hlavně bez naděje."

"Vždycky je naděje."

"Jen je tomu těžký věřit. Kdyby tak všechno tohle zmizelo a byla z toho fakt jenom malá tečka tam někde na obzoru."

"Jako tamta bójka?"

"Jo, jako tamta bójka."

Chvíli tiše, bez dalších slov pozorovali malou skvrnu na modré hladině, když se Max neklidně zavrtěl, narovnal se, zapřel se Michalovi o rameno a snažil se zaostřit na předmět v dálce. "Ty, hele, to asi nebude bójka. Z bójky se normálně nekouří."

"Tak to asi bude nějaký uhelný parník."

"Je neděle, celý přístav je skoro pustý. Jsem tu pomalu dnes a denně, kromě jachet na západním cípu se tu přes víkend nic nehne. To se mi nezdá."

Nezdálo se mu to. Z malé kouřící skvrny se po chvíli vyklubal komín. Oranžový komín, svítící do dálky jako kontrast ke sněhově bílému trupu. Poznal by tu siluetu mezi tisícovkou dalších lodí naprosto spolehlivě, přesto nevěřil vlastním očím, když ztuhlý, opírající se o Michala, viděl Calamares majestátně vplouvat za doprovodu remorkéru do přístavu. Banánový parník vzdouval vlny přístavní laguny a křik racků přehlušila až lodní siréna. Silná lana připoutala bělostnou loď k pevnině, všude kolem najednou začali pobíhat námořníci a cestující scházeli po můstku na břeh. Kdyby se dokázal pohnout, rozběhl by se hledat svého bratra, ale měl pocit, že mu ztuhl každý sval v těle. Michal stál vedle něj, a i když to nevnímal, položil mu obě ruce na ramena a očima spolu s ním těkal všude kolem, aby zahlédl Marka. Srdce oběma bušila tak moc, že jim málem vyletěla z hrudi, aby se po přístavním cvrkotu sama rozhlédla. Takže když se za nimi ozvalo: "Čekáte na mě?", tak téměř dostali infarkt.

Otočili se a za nimi stál Marek. Marek s kufry. Marek v námořnickém tričku. Marek s náplastí na hlavě, kterou mu zakrývaly jeho delší hnědé vlasy. Marek s úsměvem, čekající na jejich reakci. Jako první se vzpamatoval Max, nasucho polkl a směrem k Michalovi ucedil: 

"Drž mě."

"Co, je ti špatně? Nechceš vodu?"

"Ne, drž mě, nebo mu střelím. Můžeš mi prosím tě říct, kde se tady bereš a co má tohle všechno znamenat? Já už si pomalu týden myslím, že jsi po smrti, loď leží někde na dně oceánu a ty… ty… ty si prostě jen tak, jakoby nic…"

"Já vím, já vím, promiň, asi jsi tu musel umírat strachy…"

"Umírat strachy? Málem jsem zešedivěl, zdemoloval polovinu bytu, roztřískal ateliér a málem i kancelář lodního registru!"

"Vážně?"

"Jako vážně! Co se proboha stalo?"

"To je na dlouho, věř mi. Rozbila se vysílačka, pár věcí se roztlouklo, hlavně na můstku, co nebylo přišroubované, tak lítalo, včetně mě. Ale z lodi jsme dávali přes parník Anita před dvěma dny zprávu, že jsme v pořádku a plujeme do přístavu."

"Nikdo mi nedal nic vědět. A to jsme nechávali tomu úředníkovi kontakt, aby se mi ozval hned, jak se něco dozví…"

"Maxáčku, co je dnes za den? Neděle. Pokud Calamares dávala vědět v pátek přes nějaký parník zprávu, tak se mu přes všechny byrokraty dostane v oficiální podobě na stůl nejdřív v pondělí. Připrav se, že ti bude zítra volat o tom, jak parník dorazil do přístavu."

"Máš pravdu, Míšo, tohle mě nenapadlo. Ale to je jedno a ty pojď sem!"

S těmi slovy Max popadl Marka, přitáhl ho k sobě do náručí a úlevou se rozbrečel. Držel svého mladšího bratra pevně u sebe a sliboval si, že už ho nikdy nikam nepustí. Po tvářích mu stékaly úlevné slzy, zatímco svíral Marka ve svém objetí a měl pocit, že jeho duše opustila jeho tělo, protože nemohl úlevou téměř ani dýchat.

"Už žadné lodě, žádné trajdání po světě, rozumíš? Málem jsem přišel o rozum!"

"Buď v klidu, asi si mě tu zas na nějakou dobu užiješ."

"Jak to myslíš?"

A než se Marek stihl nadechnout, aby odpověděl, rázným krokem k nim došel kapitán Stephanopoulos. Pod vousy se potutelně usmíval, v očích mu hrály veselé ohníčky a na uvítanou podal Maxovi ruku.

"Tak jste si přišel přivítat bratra? To je od vás hezké!"

Max podání ruky konsternovaně opětoval, ale místo pozdravu jen naprázdno otevřel pusu a znova zalapal po dechu. Kapitán viděl Maxův zjevný šok, proto s úsměvem pokračoval v načaté konverzaci:

"Asi vám tu bratra zas na chvíli nechám. Ne že bychom ho na lodi nepotřebovali…"

"Kapitáne, jsem si jistý, že na pevnině vám budu stejně užitečný jako na palubě!"

"O tom nepochybuji."

"O co tady jde?" vmísil se Max konečně do rozhovoru.

"Je to jednoduché. Lodní společnost má tady v přístavní čtvrti nevyužité prostory v jednom z těch domů u bývalé pošty. A protože kapitán už dlouho hledá někoho, kdo bude na plný úvazek řešit agendu pro plavby tady na pevnině, tak jsem na to kývl. Budu tam mít kancelář a ze zbytku místností si můžu upravit bydlení. Aspoň to nebudu mít při tom obíhání kvůli razítkům na dovoz banánů daleko."

"Takže ty budeš zastupovat papírování pro Calamares?!"

"Jo, přesně tak – budu pracovat pro loď a přitom mě budeš mít pod dohledem. Dobrý, ne?!"

"Kdo s tímhle nápadem proboha přišel?"

"Kapitán. Řešili jsme spolu, co bych mohl dělat po ukončení plavby, protože s kapelou už zpívat nechci a jako stevarda by mě prý byla trochu škoda."

"Ty jsi zpíval s kapelou? Michale, kde mám bratra, koho mi to přivezli zpátky?"

"To je na dlouhé, fakt dlouhé vyprávění. Jo, hele, něco jsem ti z Karibiku dotáhl, podívej!"

S tím Marek zalovil v kufru a po chvíli přehrabování vytáhl flašku kvalitního karibského rumu. Asi nejvíc v tu chvíli udivil kapitána Stephanopolouse, který nevěřícně vydechl: "Marku, skoro všechny flašky na lodi skončily jako střepy, sám jste je rozbité uklízel. Jak je možné, že jste si tu svoji zachránil?"

"No, zabalil jsem ji v kufru do hromady bílých triček, které mi brácha dal na cestu. Tvrdil mi, že se budou hodit…"

A než stačil Marek dokončit myšlenku, vyprskl kapitán Stephanopoulos i ostatní kolem smíchy.

***

Měkké světlo osvětlovalo interiér Soul Mary, zatímco se hosté pohodlně usazovali u jednotlivých stolů. Pódium zatím zelo prázdnotou, ale to se mělo brzo změnit, protože v zákulisí probíhaly poslední přípravy na další soulový večer. Marek s Maxem se tentokrát nechali ukecat, že se budou s holkami u mikrofonu střídat jako pevný bod programu, i když hlavně u Maxe se to neobešlo bez hromady chvil, kdy obracel oči v sloup. A ani minutu před začátkem to nebylo jiné…

"Brácho, já nechápu, jak jsi mohl souhlasit, že my dva budeme začínat. A ještě s tím neskutečně dlouhým medley. Lidi nás vynesou v zubech."

"Ale nevynesou, Maxi. Za prvé ti to sluší a za druhé, já umím zpívat."

"Hele! Sluší nám to oběma a zpívat taky umíme oba!"

"Tak vidíš. Žádný stres."

"Počkej, máš nakřivo límec."

"Kde?"

"Vzadu. Už dobrý. Tak můžem?"

"Jdem na věc!"

Max i s Markem vyšli před mikrofony, přivítali se s publikem a Max v roli konferenciéra uvedl všechny potřebné informace k večernímu programu, včetně těch, které zahrnovaly použití nouzových východů. Mrkli na sebe s Markem, a protože měli domluvené, jak a kde se budou při úvodní směsi písní střídat, chytli se mikrofonů a šlápli do toho.

"Lord Almighty, I feel my temperature rising…"

"Higher higher, it's burning through to my soul…"

"Baby, baby, baby, you gonna set me on fire…"

"My brain is flaming, I don't know which way to go!"

"Your kisses lift me higher, like the sweet song of a choir,
you light my morning sky with burning love!"

Oba bratři si pódium užívali. A nebyli podle reakcí publika sami. Kristýna spolu s ostatními ze zákulisí koukala s otevřenou pusou, jak lidé tleskají, vstávají ze židlí a tančí. A nedivila se jim. Marek si z plavby na Calamares odvezl díky Declanově drezuře kromě poměrně slušného hlasového rozsahu i perfektní frázování, takže jeho trochu ostřejší hlasový projev skvěle kontrastoval s Maxem, který byl o něco hlubší a uhlazenější, přesto o nic méně energický. A oba společně byli jako vlna tsunami! Takže když přišla mezihra, prohodili si mezi sebou mikrofony a spustili nanovo:

"Left a good job in the city,
working for the man every night and day.
And I never lost one minute of sleeping,
worrying 'bout the way the things might've been."

"Big wheel keep on turning,
Proud Mary keep on burning,
rolling, rolling, rolling on the river."

"Say we're rolling, rolling, rolling on the river."

Michal, který výjimečně neseděl u baru, ale s Týnou sledoval oba kluky na pódiu zpoza rohu, se ke Kristýně naklonil a ucedil: "Teď fakt vypadají jako bráchové. Ani bych nehádal, že je mezi nimi pomalu deset let rozdílu."

"Tak to hlavně neříkej nahlas."

"Proč?"

"Protože Marek by ti odpustil, že jsi jejich věk zprůměroval a hádáš mu pětadvacet. Ale kdybys Maxovi řekl, že vypadá mladší, tak to budem poslouchat ještě dalšího půl roku! Ale máš pravdu, fakt teď vypadají skoro stejně. A fakt jsou oba dobří."

Oba bráchové dokončili za bouřlivého potlesku svoji směs písní, uklonili se a přenechali pódium holkám. Max si ještě v zákulisí plácl s bráchou, a protože měl čas, rozhodl se dojít si k baru pro jednoho povoleného panáka za večer. Barman už se na něj zpoza pultu smál a bez řečí mu podal whiskey i s miskou ledu. Ještě než si stihl vhodit kostku do skleničky, zaregistroval, že ze zákulisí za ním jdou Michal i s Kristýnou a nějak podezřele se usmívají. Povytáhl obočí, vhodil si led do sklenice, upil a teprve potom se jich zeptal:

"O co tu zas jde? Co na mě vy dva šijete?"

"My dva? Nic, jak bychom mohli!"

"Tyhle ksichty znám! Tak co chystáte za boudu?"

"My dva fakt nic. Podívej!"

A než stihl otočit hlavu, uslyšel z mikrofonu na pódiu hlas svého mladšího bratra: "Vážení přátelé, a nyní tu máme speciální písničku na přání, věnovanou mému bráchovi Maxovi od jeho sladkého koláčka Michala!"

Markovi pobaveně zářily oči, když koukal dolů z pódia. Max ty svoje radši zavřel, protože by nejradši toho svýho koláčka, který v tom musí mít i s jeho praštěnou kamarádkou prsty, procpal mlýnkem na maso. Ani nemusel hádat, co přijde za song, věděl to od prvního taktu. Zabije je, zabije je všechny! Hned potom, co dopije panáka, a hned potom, co ho přejde smích, který mu tímhle vtípkem způsobili! Jemu i všem okolo!

A Marek do všeobecného veselí do mikrofonu spokojeně zpíval:

„Sugar pie, honey bunch, you know that I love you.
I can’t help myself, I love you and nobody else…“

***

Soul Mary se postupně vylidňovala. Z atmosféry pohodového večera se lidem nechtělo, ale na některé už padala únava a jiní museli druhý den za povinnostmi. Mezi ty druhé patřil i Mirek, který krátce před půlnocí vlepil Týně rozlučkovou pusu na tvář, ostatním zamával a vypravil se k domovu. Čtveřice přátel tak u stolu osaměla. Max se potutelně zasmál, šťouchl do Michala a pronesl:

"Tak co, koláčku – nedáme ještě přípitek? Když jsme ten dnešek tak dobře zvládli?"

"No, je fakt, že jsme ještě na nic nepřipíjeli. Tak na co budem teda ťukat sklem o sebe?"

"Hmm, tak já bych rozhodně připil na to, jak dobře vypadám. To je prostě samo o sobě důvod k oslavě!"

"A hele, Maxíček egoista tu dneska ještě nebyl!"

"Dej si pohov, malá! Náhodou – klidně bych mohl předstírat, že jsem patnáctka…"

"No to jo, to nic neříkám, jen to fakt předstírej klidně. Kdybys to předstíral nějak divoce, tak se nám rozpadneš na dvě patnáctky!"

"Krávo, když si vezmeš nějakou fotku z mého mládí, tak…"

"Jenže to bych musela porovnávat tvůj ksicht s jeskynní malbou. Anebo jsi stál během puberty jako model pro Da Vinciho?“

"To je tak sladký, dva vtipy na stejný téma hned vedle sebe. Jako kdybych tím teď popsal tvůj hrudník. Hlavně že když ty používáš make-up, tak už pomalu hrozí, že tě obviní ze sprejerství. Si najdi důvod k přípitku sama!"

"Žiši, si hlídej ten svůj baklažán, co máš místo obličeje, a drž mlč. Já bych chtěla připít na báječné vztahy!"

"To chápu, ty máš dokonalý vztah. Figuruje v něm hluchý muž a slepá žena…"

"Teda Michale, to byla hnusná podpásovka. Od Maxe bych to čekala, ale že i ty budeš za hada z ráje…"

"No co! Já bych třeba připil na inteligenci, empatii a šarm."

"A kterou z těch vlastností máš a kterou jen kompenzuješ tím výstavním prsním svalstvem?"

"Ale? Nějakej drzej, ne? V noci ti můj hrudník nepřekáží!"

"Nepřekáží. A to mám místo ksichtu teda baklažán…"

"A Marku, co ty, na co chceš připít?"

"No… Já bych chtěl připít na změnu. Protože se změnila hromada věcí, možná protože musela, a hromada z nich se už nevrátí. Ale je strašně fajn vědět, že všem změnám navzdory, ať už se dostaneme kamkoli, tak pořád dokážeme najít cestu jeden k druhému a díky tomu překonáme cokoli."

"To je pravda! Tak na nás! Na to, kým jsme a kým budeme."

"A na to, že se máme. Na tuhle chvíli a všechny další skvělé okamžiky, které jsou před námi."

"A na zdraví a do dna!"

Čtyři skleničky cinkly o sebe a jen krátká pauza pro upití z jejich obsahu přerušila hovor čtyř přátel, sedících u stolu a vyprávějících si páté přes deváté. Za okny začal padat mírný déšť, tvořící na dlažbě před vchodem kaluže, ale nikdo z nich tomu nevěnoval pozornost. Byli doma.