Calamares – 7. část

„Tati, potřebuju si promluvit.“

„Jestli jde o proplacení toho účtu za nový buben, zaběhni prosím tě za Fallonem, já na to teď nemám čas.“

„Ne, jde o Marka. Teda, o mě a Marka.“

Kapitán zvedl udiveně hlavu od stolu a prohlížel si svého syna, který působil všelijak, jen ne klidně. Declan s ním svůj soukromý život rozebíral velmi zřídka, proto ho tahle žádost překvapila. Odsunul papíry stranou a vybídl Declana, aby se posadil do křesla naproti němu.

„Tak dobře. Stalo se něco?“

„Stalo. Vlastně nestalo, akorát si nejsem jistej, možná nakonec stalo…“

„Takže?“

„Já… chtěl jsem vědět… totiž – bude tu i během příští plavby?“

„Popravdě netuším, co má ten kluk v plánu, bylo by samozřejmě fajn, kdyby mi tu zůstal k ruce, ale nutit ho nebudu. Koneckonců, má v Evropě rodinu, nedivil bych se, kdyby zůstal zase nějakou dobu na břehu. Tenhle kočovný námořnický život taky není pro každýho. Proč tě to zajímá?“

„Protože nechci, aby tady byl. Teda vlastně chci, a právě proto nechci.“

„Prosím?“

„Podívej, já prostě nevím, kde začít. Celou dobu mám pocit, že když pojedu naplno bez nějakých ohledů a serepetiček okolo, tak že všechno vždycky bude v pohodě. Protože celý ty kecy o lásce a nějakých pocitech jsou vlastně jen sračky pro slabochy, jako byl Ryan, který se odtud klidil právě z toho důvodu, že ode mě čekal nějaký horoucí vyznání a ne srážku s realitou!“

„Takže ty a Ryan jste předtím…?“

„Jo! Jenže teď je to jiný. Na Ryanovi mi nezáleželo, vlastně mi byl dost volnej. Ale Marek není. Mám pocit, že ho znám snad tisíc let, ten kluk tou svojí klidnou a zároveň živelnou náturou úplně zboural všechno, co jsem si v sobě budoval, a já potřebuju, aby odsud vypadl dřív, než zjistí, že se mnou není k vydržení. On si pořád v hlavě maluje ty svoje představy, jenže tím, jak ho znám a jak znám sebe, tak je mi jasný, že do nich nezapadám. Já pro něj prostě nejsem ten pravý. Rozhodně ne teď a tady.“

„Mluvil jsi s ním o tom?“

„Mluvím s ním o kde čem, ale o tomhle si s ním povídat prostě nedokážu. Myslel jsem si, že když budu vždycky o krok napřed, tak že to mě zachrání. Ale unavuje mě, že musím být pořád ten dokonalý, ten nad věcí. Říkal jsem si, že díky tomu se mi nic špatnýho nestane, ale teď nevím, kudy kam.“

„A co chceš ode mě?“

„Nevím. Možná radu.“

Kapitán se na svého syna dlouze zadíval. Tak Declan chce radu. Zrovna po něm. Snažil se ho chápat, protože z pohledu toho staršího viděl, že to, před čím ten kluk tak dlouho utíkal, ho o to rychleji dohonilo. Bylo mu ho líto. A litoval v tu chvíli i Marka, který se nevědomky namočil do hrnce s medem a ještě o tom navíc ani neví. Tohle se nepěkně zamotalo. Počítal s tím, že jeho syn snad konečně dospěje a začne brát ohled i na svět kolem sebe, ale zatím viděl, že k tomu povede ještě trnitá cesta.

„Declane, i kdybych ti poradil, tak mě neposlechneš. Každý rodič chce pochopitelně pro svoje dítě to nejlepší, ale není ti sedm, nebudu ti lepit náplasti na rozbitá kolena.“

„To jsi stejně nikdy nedělal.“

„Právě. A možná jsem měl. Hele, život taky není dokonalej. Podívej se kolem sebe. Decco, víš, láska je strašně křehká věc. Křehká a silná zároveň. Někdy je jako šepot trávy a někdy jako hřmění bouře. Občas se o tuhle křehkou věc dobře nestaráme, jen děláme všechno, co si myslíme, že je správné, a doufáme, že přežije. Všemu navzdory. A když ne, není to naše vina.“

„Jako u tebe a mámy?“

„Svým způsobem. Ale já a tvoje máma jsme se nikdy nepřestali mít rádi. Jen se nám rozešly představy o životě a nechtěli jsme si ubližovat. To, že spolu nejsme, neznamená, že nám na sobě navzájem nezáleží.“

„Tati, já ho miluju. Ale jen si to myslím, protože jsem ještě nikdy nic takového k nikomu necítil. Možná je to jenom bolest hlavy, možná jsou to křeče. Ale nemám na to celý odvahu. Ne kvůli němu, kvůli sobě, rozumíš? Já si nedokážu připustit, že ho zklamu. Nechci si to připustit. A musím udělat všechno, aby se to nestalo. I kdyby to mělo chvíli bolet. Mám pocit, že nedokážu být bez něj, ale strašně se bojím, že budu s ním. Já ho nechci ztratit, ale mám pocit, že jsem se do toho zamotal a ztratil jsem v tom všem sám sebe. Musím od toho blázince asi pryč.“

„Co tím myslíš?“

„Myslím tím to, že tady už není moje místo. Měl bych jít dál. Pro jeho dobro.“

„Declane!“

„Po konci plavby odjedu. Myslím, že bude fajn se podívat po nové práci na pobřeží.“

„A co si myslíš, že bude s Markem?“

„Nevím. Ale určitě to zvládne líp, než kdyby se na mě nějak vázal a dělal si naděje. Díky za tvůj čas, tati.“

S tím se Declan zvedl a nechal svého zkoprnělého otce beze slova zírat v křesle do prázdna.

***

„Kluci, našel jsem ty podklady pro…“

Marek vešel mezi ostatní členy kapely a přivítalo ho nezvyklé ticho a tázavé pohledy. Tohle bylo jiné, než neustálé štěbetání o ničem, které provázelo každou ze zkoušek. Nervózně si zastrčil neposedný pramen vlasů za ucho a do prostoru položil dotaz: „Stalo se něco?“

Nikdo z kluků se neměl k odpovědi. Atmosféra zhoustla ještě víc a teprve po nekonečných vteřinách mlčení Tim prolomil ledy.

„My jsme mysleli, že už to víš. Declan s kapelou po téhle plavbě končí. Úplně končí. Bude si hledat práci na pevnině a na další plavby už se nevrátí.“

„Cože, jak to?“

„Nevíme. Přišel, oznámil nám to, poděkoval za spolupráci a odešel. My jsme mysleli, že řekl něco aspoň tobě, v poslední době jste spolu hodně zkoušeli…“

„No, neřekl. Asi nechtěl.“

„Marku, slavíčku, co se stalo?“

„My… Vlastně já… Totiž, asi musím na vzduch. Omluvte mě.“

Marek položil bokem složky s papíry, které mu teď připadaly naprosto nedůležité, a vyběhl po schodech na palubu. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava, proto se chytnul zábradlí, aby náhodou nespadl.

Co taky čekal? Co taky mohl čekat? Je to přece logické a správné, minimálně z Declanova úhlu pohledu. V jeho světě není pro nějaké sentimentální cukrbliky místo, což si stihl několikrát vyslechnout. Ale co mělo znamenat to všechno mezi nimi? Co si z toho má vzít? A kam si to má vzít? Co bude dál s Calamares, s tím vším, co má teď kolem sebe, co bude dál s ním samotným? Najednou měl pocit, že ani ta velká modrá plocha před ním nezná odpověď, a on se cítil úplně ztracený. Jako nepatrná tečka na velkém plátně, vzdálená ode všeho a ode všech.

Mimoděk vzhlédl vzhůru, aby pohledem zachytil vlajku, třepotající se ve větru. A předtím, než si otřel slzy a zapadl zpět do lodi, si pomyslel, jak moc se jí teď podobají všechny jeho myšlenky, létající beze smyslu ze strany na stranu.

***

Na Markovu kajutu se ozvalo krátké zaklepání a zpoza dveří pronesený dotaz: „Můžu?“

„Ano, vstupte, je odemčeno,“ zazněla Markova odpověď. Dovnitř vstoupil Declan, v obleku, vyleštěných polobotkách a s rozvázanou kravatou kolem krku. Opatrně se rozhlédl kolem, zavřel za sebou dveře a usedl na postel, zatímco se Marek snažil u zrcadla rozčesat svoje vrabčí hnízdo. Byl před nimi poslední koncert před koncem okružní plavby a cestou Calamares do Evropy. Bylo to loučení. Tečka.

Zavládlo mezi nimi trapné ticho, které prolomil až Decco dotazem: „Jak se cítíš?“

„V pohodě.“

„Marku, pohoda ale není pocit.“

„Pohoda je pocit. Říká se to tak, ne, být v pohodě?“

„Jo, máš pravdu, říká.“

„Tak fajn, nejsem úplně v pohodě. Vlastně to na mě celý padá. Najednou se nasbírala spousta věcí a teď nevím, co s tím. Představoval jsem si, co všechno mám před sebou, a teď mi přijde, že nic z toho není legrace a já vlastně nevím, proč. Ale jinak jsem v pohodě. A postav se, prosím tě, uvážu ti tu kravatu, nezvládnu se na to koukat.“

Marek si Declana postavil před sebe a začal mu uvazovat kravatu. Ten to s lehkou převahou vydržel a jen opáčil: „Tohle mě vždycky otravuje. Pořídím si připínacího motýlka.“

„Chybí ti trpělivost, o ničem jiném to není.“

„Já mám trpělivosti docela dost.“

„Seš si jistej?“

„Ne. Nejsem si poslední dobou jistej vůbec ničím.“

„Udělal jsem něco špatně, Decco? Vyhýbáš se mi.“

„Co? Ne, teda jo, všechno je špatně, ale ty za to nemůžeš.“

„Tak proč to nabralo takový směr? Napřed jsem si myslel, že tě štve i to, když dýchám, pak mi dáváš najevo, jak ti na mně záleží, potom mě ignoruješ, vůbec se mnou nemluvíš, a teď odjíždíš pryč a už se možná nikdy nepotkáme, což se vlastně musím dozvědět jen tak mezi řečí od někoho jinýho než od tebe. Tak se mnou mluv, řekni mi, co se stalo!“

„Nic se nestalo! Podívej, já vím, že bys chtěl, aby v tom tvým malým naivním světě tohle celý byla pohádka s happyendem, ale tak to prostě nebude. Nebudeme spolu, nepostavíme dům, nezrealizujeme nějaký pošahaný romantický vzdušný zámky, protože já na to prostě nemám. Nejsem někdo pro tebe, ty potřebuješ někoho laskavýho, trpělivýho, soucitnýho a já nejsem ani jedno z toho. Nemíním ti zničit život, jasný, prostě nic nebylo a nic nebude.“

„Ty jsi… ty… O Bože, ty jsi takovej vůl! Jsi jako člověk, který se postaví před kopec, řekne si, že je na něj moc vysoký, a ani se nepokusí dostat nahoru. Nedošlo ti, že na to, abys od toho všeho utekl, už je trochu pozdě? Kde jsou ty tvoje kecy o soulu, že se má člověk vždycky pokusit vzít si to, na čem mu záleží?!“

„Mně na tobě záleží, jasný, proto tohle všechno dělám!“

„Nezáleží!“

„Záleží!“

„Nezáleží! Záleží ti jen na sobě! Všechno to kolem, to všechno byly jen blbý kecy, fráze! A proč mi tady pokrytecky vysvětluješ, že to děláš pro moje dobro, když ty sám vykřikuješ do světa, jak na všechny kašleš, protože je to snazší, než něco cítit?!“

„Marku, to není pravda a ty to moc dobře víš! Záleží mi na tobě jako na nikom předtím, jestli sis toho nevšiml. Děláš se mnou strašný věci. Právě proto tě ale musím nechat jít. Protože se znám, moc dobře se znám. Co když ti ublížím, he? Co když zjistíš, že nejsem ten, za koho mě máš? Co když potom přijdeš o ty svoje vzdušný zámky, který v sobě máš? Co když budeš nakonec zklamaný, nešťastný a budeš si to vyčítat?“

„Víš co, můj brácha měl pravdu, když mi říkal, že slova co a když můžou jednoho vyděsit. Ale já už se jich bát nechci. A ty bys taky neměl. Já jsem opustil svoje blízké, překonal jsem oceán. Zjistil jsem, že nejsem z cukru, že toho zvládnu víc, než jsem čekal. Že mám v sobě víc odvahy, než jsem si dokázal představit, jasný? Všechno jde, jen musíš chtít a věřit.“

„Dobře. Beru. Budu o tom přemýšlet. Ale nic to nemění na tom, že se vracím na pevninu a budu zkoušet štěstí jinde. Calamares už není moje loď.“

„Fajn. Jak chceš. Nerozumím tomu, ale fajn. Budu ti přát to nejlepší.“

„Nechci, aby to skončilo takhle.“

„Já nechci, aby to skončilo vůbec. Tak co budeme dělat?“

„Asi bychom měli jít a odehrát ten poslední koncert.“

S tím se oba zvedli a opustili kajutu. Publikum v hale je už čekalo. Marek se na Declana snažil nedívat, protože se mu ze všeho klepaly ruce, brada i kolena a měl pocit, že pokud by o Decca jen zavadil pohledem, tak se sesype pod pódium. A Declan to věděl, vycítil to, jak je Marek nervózní, proto se rozhodl, že tentokrát začne on. Naznačil klukům z kapely, aby se tentokrát drželi bokem, naklonil si mikrofon u piana k sobě a po předehře začal zpívat:

„So it goes, history shows,
deserts must expand
and camels sail like wooden ships,
like women on the strand.

There’s sand on Second Avenue
and the wind blows like a train,
taxis light up like a string of pearls
around the block again.

And I remembered everything
and every windowpane,
every word came back to me
the way it used to be.

Then I saw your face across the street
and my heart was home again.“

Marek se neodvažoval pohnout. Slyšel, jak se Declanovi při posledním verši zlomil hlas, a to v něm spustilo emocionální vodopád. Zajíkl se, polkl jednu ze slz, které se mu začaly mimovolně kutálet po tváři, a po mezihře se chytnul druhé sloky:

„There’s a bus that leaves at eight fifteen
and another one at ten,
should I climb aboard, risk everything
and ride it to the end?

Watch the hills like roller coasters
up against the sky
and wish that you were here by me
so close that I could die.

You said love wrecks everything
and none of us survive,
so I got over you last night
and I am still alive.

Then I saw your face across the street
and my heart was home again…“

Když oba společně dozpívali závěrečný refrén, konečně se na sebe podívali a přes slané krůpěje se jeden na druhého smutně usmáli. Oba to brali jako rozloučení. Jako konec. Víc na sebe nepromluvili. Odehráli poslední společné vystoupení, uklonili se a šli každý sám do své kajuty. Declan druhý den po zakotvení opustil i s kapelou Calamares a Marek na palubě osaměl.

***

Calamares se zmítala v obrovských vlnách, které si s trupem lodi pohrávaly jako s papírovým člunem. Náklad ve spodní části lomozil a bouchal o sebe, když narážela jedna bedna o druhou a tloukly o stěny. Loď se při návratu do Evropy dostala do tropické bouře Irene, která se měnila v hurikán, a Marek se neskutečně bál.

Ležel na posteli ve svojí kajutě, myšlenky mu těkaly z jednoho člověka ke druhému a jeho pohlcoval strach, že už nikdy neuvidí svého bratra, jeho přátele, že už si nikdy nezazpívá s kapelou a taky že mu navždy zmizel Declan – i s tou svojí uštěpačností, zdánlivou tvrdostí a měkkýma očima, do kterých se tak rád díval.

Najednou ho při tom všem napadla úplně iracionální idea, která nedávala smysl, ale musel ji zrealizovat. Vzpomněl si, jak mu bylo při jejich nočním povídání s Declanem u piana. Jak bezpečně a hřejivě se během těch chvil cítil, jako kdyby ho pohltila všeobjímající vlna horké vody. Jeho hlavu tak vyplnil jediný nápad – musí se dostat k pianu. S obrovskou námahou se mu podařilo po kymácející se podlaze dojít ke dveřím, které otevřel a vypadl z nich z kajuty ven.

Pomalu šel po chodbě k hale, ale šlo to ztuha. Loď sebou házela ze strany na stranu a on se vší silou přidržoval madla podél stěny, aby vůbec mohl jít směrem vpřed. Měl pocit, že to trvá celou věčnost, než se doškrábal ke vstupu. Konečně pohledem přes celou místnost zavadil o velký portrét lodi, visící na jedné ze stěn, a uvědomil si, že už je skoro na místě. Už jen kousek téhle váhavé chůze a on bude v bezpečí.

Loď se najednou prudce zhoupla, Markovi podjely nohy a pustil se zábradlí. Narazil do protější stěny, vykřikl, ale zvuk jeho hlasu se ztratil v burácení všude kolem. Marně se snažil něčeho zachytit, ale proti svojí vůli byl vymrštěn po podlaze proti jednomu z ozdobných soklů v rohu, o který se vší silou praštil do hlavy, zaklíněný zůstal ležet v koutě na parketách a postupně cítil, jak se propadá do temnoty.

Pohled na strop se mu začal rozpíjet do nezřetelné šmouhy a před očima měl najednou tvář rozesmátého Maxe, kterého Michal objímá v pase a líbá do vlasů, viděl i Kristýnu, mávající a vesele pokřikující na Mirka, nesoucího jí pití s ledem, viděl laskavé obličeje všech svých kolegů z Poseidonu, představil si potutelně se usmívajícího kapitána Stephanopolouse a jako poslední se na pozadí jeho mysli objevil obličej Declana, který se k němu natahoval s napřaženou dlaní, aby si ho stáhl do náruče. Teď by ho tu potřeboval. Jako kotvu. Jako pevný bod pro všechny bouře světa. Jenže on tu není, protože nedokáže být pevným bodem ani sám pro sebe. Vydechl a zavřel oči.

Poslední, co vnímal, bylo zesilující hučení a všudypřítomnou tmu, která se mu vpíjela pod kůži. Ozvala se ještě jedna hlasitá rána, podlaha pod ním zaduněla, matně v pozadí rozpoznal řinčení skla a pak už nic neviděl ani neslyšel.