Calamares – 2. část

Max stál v hale před velkým plátnem a ruce mu kmitaly sem a tam. Potřeboval ještě před víkendem stihnout podklad pro malbu, aby v sobotu a neděli nemusel myslet na práci, protože se s Míšou chystali na výlet. Spokojeně rozmíchával modrou barvu a přemýšlel, jaký úhel pro malbu lodi zvolí.

Tahle práce se mu líbila. Celá hala byla laděná do odstínů žluté a modré, které ho uklidňovaly. Na palubě byl nezvyklý klid. Nutilo ho to k přemýšlení, jaké to tu asi je během plavby, když hraje hudba, cestující procházejí mezi palubami, personál kmitá a celá loď se klidně houpe při cestě za teplem.

„Neruším tě?“ ozvalo se za ním potichu.

Max sebou trhl a otočil se. Za ním stál Marek, přešlapoval z místa na místo a nervózně se rozhlížel kolem sebe.

„Promiň, nechtěl jsem tě tu přepadnout, ale doma na mě všechno zase nějak padalo. Můžu tu být chvíli s tebou?“

Max se usmál, seskočil ze stoličky a došel k bráchovi. Plácl ho po rameni a dovedl si ho až k plátnu.

„Ale jo, to víš, že můžeš. Kritik navíc se vždycky hodí, pokud nebude kritizovat,“ usmál se na Marka a podal mu ze země láhev s pitím. „Na, napij se, jak tě znám, tak sis s sebou zase nic nevzal.“

Max se k Markovi s lahví natáhl a ten se bezmyšlenkovitě napil vody. Postavil ji zpátky na odkládací stolek, kde měl jeho bratr svoje osobní věci, posadil se na zem, opřel se o stěnu a vzdychl. Nechtěl bráchu otravovat, ale zároveň mu bylo zvláštně teskno a smutno, i když ani nevěděl, proč a za čím. Za mámou? To sotva. Kamarády stejně neměl, všichni se tichýho zakřiknutýho kluka stranili. Max je teď jeho jediná rodina. Jediný spojovací bod se světem.

Svět. Zavřel oči a zasnil se. Kdyby tak uměl překonat ten svůj věčný strach z… Z čeho vlastně? Ani nevěděl. Z lidí? Z odpovědnosti? Z pocitů? Max má pravdu. Je pískle. Čím dál častěji přemýšlel o sobě a o tom, co by vlastně chtěl nebo měl. I přes světlé okamžiky se často opakovalo hořké noční bdění, kdy se jeho mysl toulala od ničeho k ničemu a on usínal s pocitem opuštěnosti až nad ránem. Ten velký a barevný svět se pro něj měnil v jednu velkou beztvarou šedou hmotu, ze které nedokázal najít cestu ven. Jako kdyby čekal nekonečně dlouho na křižovatce, než padne zelená.

„Maxi?“

„Hmm?“

„Ty jsi vždycky chtěl malovat?“

„Vždycky. I když jsem k tomu občas šel trochu oklikou, nakonec jsem u toho skončil. Měl jsem a mám štěstí.“

„To je fajn. Já nějak… já nějak ani netuším, kde začít, natož kde skončit.“

Max přestal malovat, odložil štětce do čisticího roztoku a sedl si vedle Marka. Věděl, že jeho brácha se už nějakou dobu trápí. Chvilku to přičítal tomu, že si musel zvykat na nový město a nový lidi, ale záhy zjistil, že to musí mít hlubší kořeny. Brzo pochopil, jak moc je pro Marka nové slyšet a vnímat, že na něm někomu záleží. Proto měl radost, když spolu trávili čas, když si ho Kristýna laskavě dobírala a Michal před ním dělal ty svoje vtípky. Mimoděk se všem těmhle okamžikům teď musel sám usmát. Byly to jeho drobné radosti života, lesknoucí se v jeho mysli jako mince v kašně. Byl to domov.

„Kdysi se mě na tohle už někdo ptal. Bylo to v knihovně. Strašně nesnesitelný arogantní týpek si nevěděl rady se seminární prací a já se nechal ukecat, že mu pomůžu. Ten v tom taky plaval, vůbec nevěděl, kde začít, natož kde skončit.“

„A jak to dopadlo?“

„Celkem obstojně. Práci mu uznali, dodatečně, protože ji odevzdal a odjel do Peru.“

„Páni! Takže teď je v Peru?“

„Ne, je tady, má fotostudio u soudu pod obchodní třídou. Furt nesnáší mlíko v kávě, ale aspoň už po městě jezdí víc na kole než autem.“

„Takže jste v kontaktu?“

„Někdy až ve velmi intenzivním!“

„Vážně? A co na to Michal, nežárlí?“

Max se rozesmál na celé kolo: „To by musel žárlit sám na sebe!“

Marek na něj chvíli koukal, pak mu sepla kolečka na správné místo a začal se smát taky: „Tak vy jste se oba dali dohromady kvůli jeho práci do školy? Já si myslel, že to bylo kvůli tomu portrétu, u kterého ti byl modelem.“

„Jo, kdepak portrét, kdepak model…“

„Páni. Chci říct teda jako hodněkrát páni. To je tak super. Fakt páni. Tohle by se mi asi taky líbilo. Někoho potkat a tak. Být víc jako ty.“

„Hele, zlatíčko, nechtěj být jako já. Mám tě rád, proto ti radím dobře. Dělej si vlastní chyby, nemusíš opakovat ty moje.“

„Když mně prostě přijde, že všichni kolem mají tak strašně moc zajímavýho kolem sebe a já celý život stojím na místě a nevím, jak se hnout.“

„Oh honey… Jasně, tráva na sousedovic trávníku je vždycky zelenější! Ale když začneš lézt přes plot, tak najednou zjistíš, že sis roztrhl kalhoty, poškrábal koleno a ve výsledku to za to ani moc nestálo. Podívej, všichni máme svoje sny a přání, jasný. A všichni bychom měli prožívat ty svoje, ne ty cizí, zapamatuj si to. Odejít od snu, který není tvůj, to je tvoje výhra. Nemusíš se do věcí nutit jen proto, že si myslíš, jak moc by tvůj život byl potom lepší v porovnání s ostatními.“

„Tak co mám dělat?“

„Nadechni se. Vydechni. A nech věci plynout. Jsi můj brácha, nemám důvod pochybovat, že ty dobrý si tě najdou a ty špatný zvládneš.“

„A když ne?“

„Tak prostě chytneš další loď! Podívej se na mě – tak dlouho jsem opakoval, že potřebuju tisíc pokusů, abych našel tu správnou, až mi vyšel hned ten první. A to se ta kocábka od Michala z láhve ani nikam podívat nemusela. A teď pojď, vstáváme. Nebo se rozsedíme a z práce na obraze nebude nic. Podej mi paletu a stěrku.“

***

„Nežer to! Zase se přecpeš olivama a bude ti zle!“

Max stál v kuchyni a připravoval večeři. Michal se nabídl, že mu pomůže, ale zatím zdatně ujídal a k další užitečné činnosti se neměl. Max ho tak musel odstrkovat, protože hrozilo, že než všechno nakrájí, tak to Míša i bez dalšího zpracování zpod rukou sežere.

Byl to jeden z těch pohodových večerů, kdy z rádia hrály odrhovačky, které zněly na celý byt, oni dva do sebe vráželi při pokusech o taneční kreace, Míša občas Maxe chytl kolem boků a Max se rád nechal vést v rytmu hudby místo toho, aby krájel rajčata. Po jedné z nich ho Michal podtočil a chytil do náručí. Max se napřed lekl, ale pak se rozesmál:

„Ty jsi hrozný, fakt. Takhle budeme mít místo večeře kulturní večer.“

„To mi až tak moc nevadí, když budu mít hlad, ukousnu ti kus ucha, protože tě žeru.“

„Á, romantika, to tu dneska nebylo.“

„Houby romantika, mám hlad.“

„Jsi jako kyselina, všechno prožereš!“

S těmito slovy dostal Michal od Maxe do pusy kus papriky, kterou chvíli žvýkal, a proto mohl Maxe nezaujatě pozorovat. Nechápal to, ale tenhle kluk se mu líbil víc a víc. S těmi tmavými vlasy, které mu po jeho pokusu o krátký účes dorostly a znovu sahaly až k lopatkám a které si poctivě vázal do uzlu, mu to teď seklo. Dožvýkal, natáhl se pro skleničku s vodou a znova sjel Maxe pohledem od hlavy k patě.

„Ty hnědé vlasy ti sluší. Necháš si je?“

„Ale, nepovídej. Možná. Proč?“

„Jen tak. Víš, že jsi s nima fakt docela podobný bráchovi?“

„Žíši, ne. Teď ne. Chvilku nechci na ten malý hodný uzlíček nervů myslet.“

„Co se děje?“

Max přestal chystat jídlo, povzdychl si, nalil si vodu do sklenice, opřel se o linku a vyklopil Michalovi, že za ním brácha byl, když tvořil na Calamares. Markova návštěva mu pořád vrtala v hlavě. Ten kluk tu prostě furt i po tom čase, který tu zatím prožil, nebyl ve své kůži, a on se usilovně snažil přijít na to, jak to udělat, aby byl. Ideálně bezbolestně, hned, teď a okamžitě. Michal svého partnera trpělivě vyslechnul a na konci monologu jenom poznamenal:

„No a tebe to jako obvykle prostě a jednoduše celý štve.“

„Jasně, že mě to štve. Potřeboval bych mu pomoct, někam ho postrčit, ale nevím jak. A nemluvím ani o tom, že nevím, jestli to vůbec jde.“

„Pamatuješ, co jsi mi řekl, když jsme spolu začínali chodit?“

„Že jsi idiot?“

„A dál?“

„Že tě miluju?“

„Sladký, ale zkus to znova.“

„Že mi tohle celý nikdo neuvěří.“

„Přesně! Uvědom si, prosím tě, že i kdybys mu chtěl sebevíc poradit, sebevíc ho ochránit a sebevíc mu ulehčit, tak mu to bude nanic. Musí si některý věci prožít sám za sebe, s tím nic nenaděláš.“

„To ne. Jen bych chtěl, aby to měl jednodušší. Bez nějakýho zbytečnýho trápení.“

„Kdybychom to měli jednodušší my dva, bez zbytečnýho trápení, asi bychom teď nebyli tak rádi za to, co spolu máme, ne?“

„Na to jsi přišel sám?“

„Jo. Jsem dobrej, co?“

„Nutíš mě k zamyšlení, jestli nebyla nakonec chyba začít si s někým, kdo je chytřejší než já.“

Michal se zasmál, dal Maxovi pusu na nos, pohladil ho po rameni, natáhl se do mísy a rychle uzobl ještě jednu olivu. Uhnul Maxově ruce, která ho chtěla praštit přes zápěstí, a když utíkal z kuchyně pryč, zaslechl do zad poznámku: „A kolikrát ti mám říkat, abys neužíral! Přecpeš se a bude ti špatně, hovado pažravé!“

***

Marek stál na molu a pozoroval svět před sebou. Světlé boky Calamares svítily před jeho očima a jeho to k lodi z neznámého důvodu táhlo. Pomalým, loudavým krokem se k ní šoural a obdivoval přitom její eleganci. Zastavil se před její přídí, opřel se o zábradlí a díval se do výšky, kde se k nebi vzpínal přední stěžeň. Hlavou mu prolétla představa o tom, kde všude tahle loď už musela kotvit, koho všeho měla na palubě a co všechno ji během cest potkalo. Tolik dobrodružství, tolik nových břehů. Kdyby tak…

„Líbí se vám, viďte?“

Marek sebou polekaně trhl a otočil se. Z myšlenek ho vyrušil povědomý melodický hlas. Stál za ním kapitán Stephanopoulos a v očích mu hrály veselé ohníčky. Na nic nečekal, opřel se vedle Marka o zábradlí a zadíval se na bílou příď lodě před sebou. Nečekal na Markovu odpověď a začal vyprávět:

„Přišel jsem na ni, když mi bylo zhruba jako vám. Jako obyčejný námořník. V patnácti jsem odešel z domova, potloukal se kdovíjak a pak se mi postavila do cesty. Drhl jsem na ní podlahy, staral se o čistotu ubrusů, řešil podřadné práce. Ale byl jsem šťastný, protože jsem byl na její palubě. Byla to od počátku moje loď, cítil jsem to. A vidíte, dneska je moje. Znám z ní každý šroubek a stejně mě při každé plavbě něčím překvapí.“

Marek visel muži vedle sebe na rtech. Takže kapitán je kapitán téhle lodě! Tenhle parník má na starosti člověk, který se teď vedle něj ledabyle opírá o zábradlí a zasněně mluví k vlnám, které pod nimi šeptají svoji neměnnou, a přece pokaždé jinou píseň. Opatrně využil chvíli ticha, která mezi nimi nastala, a spíš pro sebe pošeptal: „Musíte být šťastný člověk.“

„Musím? A jak to víte?“

„Máte Calamares. Teda, chci říct, já kdybych byl kapitán a měl bych takovou loď, byl bych šťastný.“

„Jak se jmenujete?“

„Marek.“

„Tak Marku, vy byste byl šťastný, kdybyste měl loď?“

„No, já vlastně nevím. Jenom, vlastně, víte – chci říct, musí to být krásné, plout po oceánu, mířit do dálek pod hvězdami, vidět, jak se obloha a moře slévají na obzoru v jednu velkou modrou plochu.“

„To ano,“ usmál se kapitán „to je krásné. Chcete se podívat na palubu?“

„Já už na ní byl.“

Kapitán zvedl udiveně obočí a Marek pokračoval s vysvětlováním: „Vážně. Můj bratr pro vás maluje obraz, teda, pro loď, ne přímo pro vás, vlastně nevím, jestli to je pro loď, nebo pro vás, ale maluje loď, do haly.“

Kapitán se Markovým rozpakům rozesmál a otcovsky ho vzal kolem ramen: „Tak dobrá, na palubě jste byl – ale určitě ne v doprovodu kapitána! Pojďte, ze zadní promenády je krásný výhled na oceán.“

S těmi slovy se dali oba do chůze, po můstku vstoupili do útrob lodi, vystoupali po schodech a pomalou chůzí zamířili až k otevřené palubě na zádi. Kapitán dál mluvil o lodi, ale neušlo mu, jak se jeho společníkovi mimoděk na tváři objevil opatrný úsměv.

Kapitánovi to dělalo radost. Přece jen, za tu dobu, co se pohyboval na moři, přišel do kontaktu se spoustou lidí a měl na lidské povahy odhad. V tom klukovi viděl docela slušný potenciál – když se zbaví té svojí ostýchavosti, mohla by se z něj vyloupnout tvůrčí osobnost jako z jeho bráchy. Krev přece není voda, ona tam nějaká podoba bude. A tak povídal příběhy z přístavů i širého moře a za pár chvil se vnitřně usmíval nad tím, jak na ně Marek bezprostředně reaguje.

S tím oba došli na záď Calamares. Markovi čechral slaný vítr z moře jeho tmavou kštici, zvědavýma očima zkoumal dalekou modrou hladinu před sebou, a i když cítil, jak se pod ním loď líně a téměř neznatelně pohupuje, tak měl poprvé za celý svůj život pocit, že má pevnou půdu pod nohama.