Calamares – Závěr

"Marku, jsi tu? Půjdeme na oběd?"

Max vyšplhal schody do Markovy kanceláře. Bylo období poledního klidu, a tak nechal stát kolo u vchodu s tím, že popadne bráchu a půjdou se spolu někam najíst. Našel Marka sedícího na širokém parapetu, koukajícího do ztracena. Jako kdyby na té nekonečné modré ploše, kterou hypnotizoval, něco hledal. Bylo mu jasné, o co jde, proto potichu doťapkal za svého bratra a pošeptal mu:

"On tady není."

"Jistěže tu není… Teda, chci říct, kdo tu není?! A co tu děláš ty?"

"No původně jsem chtěl jít na oběd, ale tenhle týden jsem tě nachytal už potřetí na švestkách, jak čumíš do blba."

"Kdybys tu byl ty, tak čumím na blba a vyjde to stejně."

"Nezakecávej to. Tak ven s tím, mám tě přečtenýho."

"Vážně?"

"Vážně. Když bývá Michal pryč, koukám z oken úplně stejně."

"I po té době, co jste spolu?"

"No jéje! Dokonce snad ještě víc, než když jsme spolu začínali chodit. Pořád jsme si nezevšedněli. Připomíná mi ho v takových chvílích každá blbost – kytka na polici, písnička v rádiu, hrnek od kafe…"

"A co na to pomáhá?"

"To bych chtěl taky vědět!"

"Připadám si jako vůl. Pořád se mi o něm zdá. Je to, jako kdybych koukal na dům plný světel, a přitom vím, že nemá smysl zvonit, protože není doma. Proč to mám pořád v sobě? V podstatě o nic nešlo, nic nebylo, ale já se toho nemůžu zbavit. Není to závaží, není to kotva, jen to ve mně furt spí…"

"Protože tohle tvoje ‚nic‘ bylo evidentně opravdové, proto to pořád cítíš. První lásky už jsou takové, s tím nic moc nenaděláš."

"Ty další tolik nebolí?"

"Bolí úplně stejně! Jen nejsou první. Víš, každý máme v sobě svůj vlastní oceán, velkou modrou neznámou plochu plnou vzpomínek, myšlenek, přání, snů, představ, obav a nejistoty. Potřebuješ spoustu odvahy na její překonání. Declan ji možná neměl, anebo měl, jen si myslel, že má překonat jiné překážky, než jsi doufal. Když se člověk jednou ponoří pod hladinu svého nitra, může mu při tom snadno dojít dech. Rozhodně je to nezodpovědné, ale na druhou stranu – co vědí sny a přání o nějakých hranicích nebo mantinelech, které si sami stavíme do cesty?"

"Přál bych si to celý, co se s ním stalo, nějak líp pochopit a zpracovat. Tak jako to děláš ty."

"Pamatuješ si tu větu, co jsem ti řekl, když jsi mi volal z druhé strany Atlantiku? Věř a víra k tobě přijde, a když to nezabere – předstírej! Marečku, ve třiceti nerozumím životu o nic víc než v patnácti, jen si to umím přiznat, to je celé. Ale v klidu, budeš v pohodě, ty moje pískle."

"Já už nejsem pískle. Už nejsem ten kluk."

"Já vím. To je dobře. Tak co, dáme ten oběd? V žaludku mi nelítají motýlci, ale vrčí krokodýli. Jestli nedostanu něco k jídlu, tak sežeru tebe!"

S tím Max se smíchem a převahou staršího bratra stáhl Marka z parapetu dolů, ukončil filozofickou chvilku a vydali se společně za jídlem.

***

Calamares kotvila v přístavu už druhý den a Marek měl plné ruce práce. Obíhal s hromadou lejster nejrůznější kanceláře a pendloval na kole po docích jak trysková myš. A stejně rychle mu lítaly myšlenky od jedné ke druhé.

Na práci pro lodní společnost si zvykl rychle, pořád bylo co dělat, i když byla loď na cestách, anebo kotvila u mola. Činnost mu díky hromadě neustálého jednání s lidmi, zařizování nejrůznějších záležitostí a mnoha telefonátům nezevšedněla. Byt u svojí kanceláře si za pomoci všech lidí kolem sebe opravil a zařídil do útulné podoby. Max se sice naoko kabonil, že je zvyklý malovat na plátno a ne bílit stěny, ale samozřejmě ho při rekonstrukci podpořil. A když za svým starším bráchou přišel s nápadem dát si do kupy vlastní kapelu, tak to nebylo jiné – chvilka údivu, nějaké to brblání, ale nadšený výraz, že jeho malý brácha bude dělat to, co ho baví, ten nešlo přehlédnout.

A tak si Marek dával do kupy ansábl. Chtěl hrát jiné věci, než tomu bylo na lodi, ale i tak rychle přešel na systém, který odkoukal od Declana – trochu pouštět hrůzu, vrčet, ale dělat věci pořádně a s plným nasazením. Díky tomu se mu brzo podařilo sehnat partu lidí, kteří byli naladění na jeho vlnu a brali ho jako někoho, kdo udává směr. Jen jedna věc ho trápila – chybějící pianista. Už třetího člověka poslal po několika zkouškách domů. A i když by to sobě nepřiznal, tak podvědomě prostě všechny srovnával s Declanem.

Zrovna když těkal očima po stole a hledal nakládkové listy, ozvalo se krátké zaklepání na dveře. Marek ani nestihl říct: "Vstupte", když se v nich objevil kapitán Stephanopoulos. Oba se spolu srdečně přivítali, Marek ihned odsunul židli u pracovního stolu a vybídl kapitána, aby se posadil.

"Děkuji vám, Marku, ale já postojím. Vlastně se nemám v plánu zdržet, s lodí je všechno i přes ten aktuální humbuk okolo v pořádku, takže jsem tentokrát přišel řešit jiné než pracovní záležitosti."

"Vážně? A čeho se týkají?"

"Když jsme spolu telefonovali naposledy, zmínil jste se mi letmo mezi řečí o svojí nové kapele. Stále máte trable s pianistou?"

"No, popravdě, mám, ale to nemusíte…"

"Dobře. Někoho jsem vám sehnal."

A než stihl Marek zareagovat, do dveří váhavě vstoupil Declan.

Declan!

Co ten tu dělá? A jak to vypadá? Místo saka kožená bunda, místo strniště regulérní náběh na plnovous… Pokud se mu líbil předtím, tak teď mu z něj spadla brada. Sakra práce, hlavně si zachovat rozvahu – a humor. Vybavilo se mu jejich první setkání na Calamares a rozhodl se, že dá Deccovi ochutnat trochu vlastní medicíny. S lehkostí tak obešel pracovní stůl, opřel se o desku a jen tak mimoděk prohodil směrem ke kapitánovi:

"Pane, ale já jsem potřeboval pianistu, ne recept na katastrofu."

Nenechal kapitána odpovědět, otočil se na Declana a ucedil:

"Tak co tam jen tak stojíš? Seš v nějaký kapele nastálo? Máš za sebou nějaký zkušenosti s pianem? Umíš aspoň mluvit?!“

Declan nebyl na tuhle kadenci připravený, takže z něj po chvíli bezmocného zírání jen vypadlo: „No, vlastně, ne.“

Kapitán se potutelně usmál pod vousy, ale navenek zachoval dekorum. Tihle dva si mají co říct, tady už je zbytečný. Declan konečně ví, co chce – a Marek si evidentně poradí. Upravil si uniformu, slušně se s oběma rozloučil a nechal je samotné v kanceláři. Když za ním zaklaply dveře, nastalo v místnosti ticho. To prolomil až Marek, stále opřený o stůl a koukající na Declana před sebou:

"Co ty tu děláš?"

"Já… jsem přijel."

"To vidím."

"Ty nejsi rád?"

"Jestli nejsem rád? Decco, ty jsi ten poslední, koho bych tu čekal. Zjevíš se tu jako hvězda nad Betlémem a…"

"Já vím. Já vím! Prosím tě, já vím, že mi to minule nevyšlo. Oukej, chtěl jsem se zachovat dospěle a zodpovědně, akorát jsem nedomyslel, že když zdrhnu, tak to bude fakt dětinský."

"To bylo."

"Já jsem, ono to celý potom bylo… Prostě já nějak… Totiž ty…"

"No?"

"Nemůžu tě dostat z hlavy. Vůbec. Myslím na tebe, kam se pohnu. Mám tě ve snech, vidím tě všude, kam se podívám. Pořád mě pronásledují slova co a když, dívám se do stropu, kreslím vzdušný zámky a nedokážu přestat myslet na tvoje oči, ruce, úsměv, všechno. Já jsem prostě chtěl… Teda já jsem vlastně nechtěl… Já už nevím, jenom se to celý postavilo na hlavu. Prostě jsem si myslel, že to nějak rozchodím, jako vždycky předtím, ale nějak to nešlo…"

"A co čekáš, že teď udělám? Rozplynu se nadšením, skočím ti kolem krku a vše se zalije sluncem?"

"To po tobě nechci. A ani nemůžu chtít. Jenom aspoň přemýšlej o tom, že jsem teď tady, protože tě miluju. Já bych si prostě přál, abys byl šťastný. Chtěl bych ti dát všechno, co bys kdy chtěl. A pokud chceš volnost, tak to pochopím, odjedu a…"

"Miluju tě."

"Cože?"

"Jsi hluchý? Miluju tě. Pořád. Nechtěj vědět, jak je to možný, ale prostě tě miluju."

"Ale já jsem…"

"Zdrhnul? Jo. Naštval mě? To rozhodně! Jenže když ty ses zachoval jako malej kluk, tak mi došlo, že za toho dospělýho musím být tentokrát já. Strašně to bolelo, hlavně to odnesla moje hlava."

"Táta mi říkal, že jsi jim trochu poletoval při hurikánu po palubě…"

"Jo, trochu."

"Můžu se ti na to mrknout…"

"Nevadí ti, že to mám dávno zahojené?"

"Všechno?"

"Ne, všechno ne."

"Tak můžu?"

Declan nečekal na odpověď, udělal několik kroků k Markovi a vzal jeho tvář do dlaní. Marek se tomu dotyku poddal, zavřel oči a nechal se Declanem obejmout. Chvíli tak stál, beze slova se nechal držet v náručí, jenom vnímal, jak se Deccovi zvedá hruď, o kterou se opíral. Declan ho hladil po zádech a třel se nosem o jeho čelo.

"Promiň, promiň mi to všecko. Že jsi tu na mě musel čekat. Že jsem tě v tom nechal."

"Víš, je snazší být hnusný na lidi, na kterých nám záleží."

"Proč, proč tomu tak je?"

"Protože víš, že tě i tak mají rádi."

S tím Marek zajel jednou rukou Declanovi do vlasů a rozcuchal mu je. Decco na něj udělal jeden ze svých zamračených obličejů, takže se mu začal hned smát, a aby se jeho zrzek nemračil moc dlouho, tak si ho přitáhnul blíž k sobě a vlepil mu pusu. A pak ještě jednu. A další. A když se hodnou chvíli líbali, tak mu najednou na pozadí v hlavě vyskočila malá, otravná myšlenka:

‚Vidíš, tak se ti vrátil. Ale nemysli si, teď ti teprve sranda začne! Kdo ví, jestli se mu tady bude líbit. A měl bys mu pomoct najít práci. Budeš si ho muset ukočírovat v kapele a taky bys měl myslet na to, že bude třeba probourat a zvětšit dveře, jinak ti čelem obouchá všechna futra. Jo a taky…‘

‚Kuš, teď mě neruš, leť si otravovat do jiný hlavy! To se všechno vyřeší. Mám teď na práci jiný věci.‘

S tím nechal myšlenku odletět pryč, v duchu se usmál a znovu se začal věnovat Declanovým rtům.

***

"Přijdeme pozdě. Zase."

"Už jsme někdy někam přišli pozdě?"

"Maxi, VŽDYCKY chodíme VŠUDE pozdě!"

"Oukej, fajn, tentokrát to asi bude moje vina. Ale uznej, tentokrát mi to sluší."

"Jistě, Maxi, sluší."

"A i ty vlasy mám dobrý, že jo?"

"Ano, Maxi, máš je dobrý."

"A nevypadám mladší?"

"A mladší než kdo, prosím tě?!"

"Osle! No tak jdeme, no!"

Michal s Maxem seběhli schody, Michal odemkl kolo, vysadil si podle svého zvyku Maxe na rám a rozjeli se do přístavu. Max se držel kola, opíral se o Míšu a přemýšlel o tom, jak se zdánlivě nic nezměnilo, a přitom je všechno jinak. Jeho malý brácha už není malý. Už má vlastní život, vlastní kapelu a vlastního kluka. Šikovné pískle! Ostatně, kvůli němu teď míří do doků – na Calamares bude mít ten jeho band první vystoupení.

Loď v přístavní laguně zářila jako čisté, bílé plátno. I když se nikam nechystala, byla vyzdobena velkou vlajkoslávou, na stolech v hale byly sváteční ubrusy a všichni byli jako ze žurnálu. Měli k tomu důvod – Marek s Declanem polepili polovinu města plakáty zvoucími veřejnost na koncert jejich kapely a kapitán se rozhodl, že klukům Calamares pro tuhle slavnostní příležitost vyzdobí, jak se sluší a patří. Hala se postupně zaplňovala, Michal s Maxem dorazili právě včas, aby se přivítali s Kristýnou a Mirkem. Čtveřice přátel usedla k jednomu z rohových stolů, objednala si občerstvení a sotva Max stihl zamávat kapitánu Stephanopoulosovi na pozdrav, světla potemněla a jen několik kuželů osvětlovalo pódium, na které se za úvodního potlesku postavili Marek, Declan a zbytek kapely.

Marek se nervózně rozhlédl po spoře osvětleném prostoru. Snažil se zachytit známé tváře, které by mu přidaly na klidu. Vystupovat v přístavu pro něj mělo najednou řadu nevýhod – když byl na lodi během plavby, tak sice neměl tolik času na přípravu, ale ani na trému. Ale to nic, to přejde. Je přece doma. Je doma. Nic není důležitější. Zhluboka se nadechl, vydechl, usmál se a pozdravil:

"Dobrý večer!"

Declan od piana také pátral mezi publikem a očima hledal svého otce. A našel ho. Samozřejmě, bokem, u baru, se skleničkou a potutelným úsměvem. Pff, prý kapitán! Kuplíř je to! Beztak to měl celý v hlavě naplánovaný předem, že před něj hodí naivní opelichaný štěně z Evropy a vsadí na to, že se na něj chytí. Pokud to měl fakt v plánu, tak mu to vyšlo, protože Marka už se nepustí. Když si ale všiml, že se na něj Marek od mikrofonu tázavě kouká, došlo mu, že se o nedůležitých kravinách zapřemýšlel až moc, a břinkl do kláves, aby začal s předehrou první písně. Jejich společné.

"Don't go breaking my heart!"

"I couldn't if I tried."

"Honey if I get restless…"

"Baby you're not that kind!"

"Don't go breaking my heart…"

"You take the weight off of me."

"Honey when you knock on my door…"

"Ooh, I gave you my key!"

***

"…On a mossy bank I sat me down
with a maiden by my side.
With gentle word he courted her,
asked her to be his bride.
She said: ‚Young man, don’t bring me down,‘
and swiftly turned away.
And the morning light was shining bright
at the dawning of the day."

Večerní koncert se přehoupl do své druhé poloviny. Marek dozpíval další z vybraných písniček a usmál se, protože publikum tleskalo, poslouchalo, zpívalo a on z toho měl upřímnou radost. Ve chvíli pro potlesk využil krátké pauzy, upil ze sklenice vody s citronem, kterou měl postavenou bokem, a vrátil se zpět k mikrofonu:

"Páni, děkujeme moc, jste skvělé publikum. Je radost pro vás zpívat a hrát. Máme před sebou posledních pár písniček a tahle jedna je trochu speciální. Rád bych ji věnoval svému velkému bráchovi – Maxi, tenhle song je pro tebe."

Marek vzápětí kývnul na Declana, který si vychutnal úvod na piano, a spustil:

"I'd go beyond our fighting borders,
if you needed that from me,
and I'd march with decorated soldiers
to get your pretty eyes to see.
Well I would bring your morning coffee,
then I'd wrap you up in me,
I'd kiss your belly and your shoulders,
cover blankets on our feet.
So slow down, there's some kind of blessing here,
but you have missed your cue.

So keep your eyes set on the horizon,
on the line where blue meets blue,
and I bet that silver lining,
well I know it'd find you soon.
'Cause I have sailed a 1000 ships to you,
but my messages don't seem to make it through…"

Max ztuhnul. Tuhle písničku znal. Dost dobře ji znal. Stejně jako mnohokrát předtím si ji broukal jednoho slunečného rána, zatímco na kole míjel stromořadí u náměstí, stožáry lodí v přístavu, a vnímal při tom rytmus dlažebních kostek, po kterých drnčel den co den.

A znovu se viděl, jako by to bylo včera – v košíku knihy a jablka, na sobě zvonáče, které koupil jednou v sekáči, rozpuštěné vlasy, volně vlající tričko, pozdravy pro všechny usměvavé tváře, které znal…

A znovu měl před sebou chvíli, kdy vešel do kavárny pro svoje oříškové latté a potkal v ní jednoho strašně arogantního týpka s blbou náladou. A pak na něj narazil znovu a začal mu pomáhat s ročníkovou prací. A pak zjistil, že týpek není tak arogantní, ale je docela fajn. Vlastně je moc fajn. A pak zjistil, že na něj nechce jen narážet, že s ním chce být. Pořád a stále.

Zdánlivě se nic nezměnilo, a přitom je všechno jinak. Jako kdyby to bylo včera, a přitom je to tak vzdálené… Anebo to bylo už strašně dávno a pořád je to stejně blízké?

Zavrtěl se a schoulil se blíž k Míšovi, který ho automaticky objal a přitáhl si ho k sobě. Kapela mezitím dohrála a Marek po potlesku poděkoval všem za účast a podporu. Následně se za všechny na pódiu rozloučil a uvedl poslední písničku večera.

Michal pohladil Maxe po vlasech a zašeptal mu do ucha: "Nad čím zase dumáš?"

"Ale, nad ničím a nad vším, znáš mě. A nad tímhle večerem. Fakt to bylo super, bráchovi se to povedlo."

"Souhlas. Co takhle pusa, za odměnu, že jsem ti vydržel celý večer dělat garde?"

"Dostal bys ji, i kdybys to v polovině vzdal…"

"No to vím, ale až s ní to bude fakt perfektní, protože pusa od tebe, to se neomrzí."

"Tak teda jo, koláčku…"

Max se natáhl a vlepil Michalovi pusu. Ten spokojeně zavrněl a povzdychl si: "Jo, teprve teď je to všechno perfektní. Perfektní konec."

"Ale prosím tě, jenom to ne, podívej se kolem sebe. Tohle je přece perfektní začátek!"

"… And then you will see that I love you,
you’ll rest with me all our nights.
I know a place where your heart can be safe
and you’ve said your last goodbye…"

*** KONEC ***

A jak to je doopravdy…

Parník Calamares se ve službách několika lodních společností plavil po Karibiku od roku 1913. Během obou světových válek pak sloužil potřebám americké armády a putoval napříč Atlantikem do Evropy a zpět. V roce 1946 jej armáda ze svých služeb vyřadila a o rok později byl předán do šrotu. Původnímu majiteli se po lodi nicméně stýskalo, proto v roce 1956 spatřila světlo světa nová Calamares, už modernější a čistě v nákladním provedení. Ta ve službě vydržela až do roku 1979, kdy byla prodána na Tchajwan k sešrotování.

Kapitán Stephanopoulos sloužil na lodích u východního pobřeží Spojených států až do svého odchodu na odpočinek. Kromě syna měl dceru, Maríu, díky které se stal několikanásobným dědečkem.

Téměř všechny písničky, které se vyskytují v cyklech "Tisích lodí" a "Calamares", byly někdy Maxem/Týnou zahrány a zazpívány. Max tvrdí, že by z toho byl slušný soundtrack, Týna zastává názor, že o takovou patlaninu žánrů a stylů by nikdo nestál.

Max, Michal, Týna i Marek a další postavy jsou lidi z masa a kostí. Všichni zúčastnění vědí o tom, že jejich životy posloužily jako námět pro psaní, a nesou to statečně – tváří se jakoby nic.

Kristýna nakonec Mirka dohnala k oltáři. Svatbu jim překvapivě nefotil Michal, ale Max. Oběma manželům se vloni na podzim narodila dcerka Anička, kterou Max (k Týnině zděšení) rozmazluje tím, jak intenzivně s ní během občasných procházek na hřiště plánuje první tetování a piercing.

Michal stále aktivně fotí. Protože ho nebavilo dívat se na svět z těch běžných úhlů, pořídil si ke svojí rozsáhlé výbavě objektivů, filtrů, blesků a stativů i dron. Max tak při společném cestování zásadně odmítá tahat Míšova zavazadla, protože prý není debil ani kulturista.

Max je pořád tvůrčím člověkem, který má to štěstí, že jeho práce mu je zároveň koníčkem – jen mu to nikdo neříkejte ve tři ráno, kdy je špinavý od barev, ředidel a pije třetí kávu. Pořád má svoje hraní, svůj oblíbený klub a občas se dostane i k nějakému tomu drnkání pro veřejnost – minule za svoji verzi "Proud Mary" vyhrál flašku sektu na jedné akci. Stále taky aktivně pendluje mezi ateliérem a svým bytem na kole, takže pokud uvidíte někde ve městě rozesmátého kluka s hromadou věcí v předním košíku u bicyklu, je možné, že koukáte právě na jednoho z hrdinů téhle povídkové série.

A Marek?

Ten se chystá do světa. Drží se naštěstí Maxovy rady, takže má v kufru pro všechny případy dost bílých triček. Setkání s Declanem ho teprve čeká…