Calamares – 3. část

Max zvonil během líného čtvrtečního odpoledne u Týny. Ateliér zamkl už před druhou, a než ke svojí kamarádce dojel, začalo mu slušně kručet v břiše. Týna mu po chvíli čekání otevřela, sjela ho pohledem a pobaveně ucedila:

„Jdeš se najíst?“

„Mimo jiné. Michal zas naběhl na saláty a ryby, protože si myslí, že má nadváhu.“

„Kde by k ní přišel, vždyť furt vypadá jako antická socha. To jeho prsní svalstvo bych žužlala pořád.“

„Tak si nech zajít chuť. Asi ho ve spánku štípl komár, tak ho napadlo, že přibral. Jeho zeleninový polévky jsou řidší než voda sama, už to nevydržím.“

„Tak pojď. Mám tu tvarohový, švestkový a meruňkový koláče.“

Kristýna objala Maxe na uvítanou a pozvala ho dál. Ten se stihl ještě pozdravit s Mirkem, který si četl v obýváku, a oba nakonec skončili u sklenic s limonádou a talířem koláčů u stolu v útulné, příjemně vyzdobené kuchyňce. Max doplňoval hladinu cukru a spokojeně se usmíval na svět kolem sebe. Tohle přesně potřeboval. Naklonil se k Týně a polohlasně jí pošeptal:

„Hele, ty už jsi zase dělala Mirkovi sama sestřih?“

„Jo, no a co! Já vím, že vypadá, jako když spadl pod sekačku, ale už přes ty pačesy nebylo vidět, jestli má vůbec obličej.“

„Ale tak já mu to přeju. Aspoň nemá dilema, jaký šampón používat, aby správně vyživil své vlasy od kořínků po konečky. Protože jeho kořínek je zároveň koneček…“

„Udav se tím tvarohem, blbečku.“

Týna mu nacpala vdolek do pusy a rozesmála se. Max se zakousl do dalšího vdolku a uvolněně si mlasknul. Jeho zakázka pro Calamares se chýlila ke konci. Přišlo mu to trochu líto, protože ho bavila. Pod rukama mu vzniklo krásné velké plátno, evokující lehkost lodě čelící modrým hlubinám. Kapitán Stephanopoulos ho v předstihu informoval o datu, kdy hodlají vyplout, takže si dokázal bez problémů rozvrhnout práci tak, aby vše stihnul. A neušlo mu, že tam někde jako kdyby v pozadí neustále kmitá Marek s libovolným členem posádky vedle sebe.

Samozřejmě, že mu to vrtalo hlavou, ale tentokrát se opravdu zařekl, že do toho nebude strkat čumák. Ostatně, Marek za ním s žádným problémem nepřišel. Zádrhel mu způsobovalo pomyšlení, že nepřišel, protože se k tomu neodvážil. Měl snahu to chápat, jen by za to svoji mámu nejradši roztrhl jak hada. Bylo mu jasné, že za to svojí výchovou zodpovídá z velké části ona. Nebyl dnešní, věděl, jak jeho máti řeší problémy a jak komunikuje s lidmi, proto si dokázal představit, co to s Markem za ty roky muselo udělat. Uvědomoval si, jak velké štěstí má ve svém tátovi, který tu byl, i když si to potomek jako on ne vždycky zasloužil.

A tak si aspoň Týně postěžoval na princip chování svojí mámy, která s taktem řeznického psa na jednu stranu měla Marka na domácí práce a na druhou stranu s nonšalancí nacházela východisko všech problémů v tom, že si spokojeně na ksicht napatlala obličej, vyrazila do společnosti a nechala řešení starostí jiným. A když jí něco nevyšlo, Marek pak mohl posloužit jako univerzální hromosvod.

„A co s tím chceš dělat? Rodinu si nevybíráš. Kdyby jo, tak bys viděl, jak by v bazarech bylo živo.“

„Nic. Nehodlám s tím dělat nic. Jenom mě to už z principu štve. Jasně, jasně, já vím, opravdu nic s tím nenadělám a v podstatě ani nechci. Konflikt s mojí matkou nechce fakt nikdo. Jen mě to točí do běla a potřebuju to ze sebe dostat ven. A jasně, uvědomuju si moc dobře, že moje matka si to dřív nebo později za ten svůj postoj vyžere, ale nemůžu si pomoct, boží mlýny by na té svojí rychlosti mohly přidat. Ta ženská snad pomocí tuby s líčidly překoná všechno!“

„Proboha, zlato, vždyť zrovna ty bys měl vědět, že historie se opakuje, stručné dějiny světa byly na škole hned v prváku.“

„Jasně, že to vím, ale co to má společného s mojí matkou?“

„Podívej se na takovou Kleopatru. Dnes ji celý svět oslavuje jako velkou egyptskou královnu, ale v podstatě to byla jen umíněná rajda, která kolem dokola běhala se silnou vrstvou make-upu a tlakem svojí pánve se udržela o pár let navíc na trůně.“

Když Kristýna tohle shrnutí použila, kousal Max zrovna do koláče. Najednou vytřeštil oči, sousto mu zůstalo v krku a začal se dusit. Týna na něj upřeným pohledem koukala a po půl minutě intenzivního kašle vstala a vrazila mu herdu do zad. Max úlevně vydechl s pusou plnou vlhkých drobků a okamžitě se na svoji kamarádku obořil:

„Proč jsi mi proboha nepomohla, málem jsem se udusil!“

„Když jsem tuhle definici slyšela poprvé, taky jsem byla málem mrtvá…“

„Kdo ti tohle řekl?!“

„Přece ty, hned v tom prváku…“

„Víš co, asi máš pravdu, začínám stárnout. Zapomínám už i vlastní blbý kecy.“

***

Marek stál znova na zádi Calamares a nechal si slaným mořským vánkem hladit tvář. Pokolikáté už? Měl pocit ohromného klidu a strachu zároveň. Na lodi se mu líbilo, neuměl vysvětlit, proč. Její bílé boky ho fascinovaly, široké promenády působily otevřeně a bezpečně. Od setkání s kapitánem tu trávil každou volnou chvíli, poslouchal, k čemu které zařízení slouží, nechal si od námořníků vyprávět příběhy z plaveb. Nejradši měl ale velkou halu, s pódiem, barem, stoly a tanečním parketem. Představoval si, jak tam asi během klidných večerů na širém moři musí být živo. Všichni tam tančí, smějí se, písně kapely zní celým tím prostorem.

A vždycky, když se takhle zasnil, tak ho vzápětí bodl osten nejistoty. Připadal si nevděčně. Měl by myslet na svoji práci, na Maxe, který mu tu dal domov, zázemí, pevný bod bytí. Jenže, co když to nestačí? Co když na něj někde v dálce čeká něco jiného, než je život v přístavním městě? Co když je tohle ta jedna z té tisícovky lodí, o kterých Max mluvil, co když je tohle ta jeho příležitost? Na jednu stranu se bál téhle výzvy, na tu druhou ho sžíral strach z toho, že mu proklouzne mezi prsty a už se nevrátí.

„O čem přemýšlíte?“

Marek nadskočil, trhl sebou a otočil se. Za ním stál kapitán Stephanopoulos a prohlížel si ho. Povzdychl si, usmál se, otočil se znova k modré hladině a pronesl:

„O budoucnosti.“

„To zní povzbudivě. Hlavně když má člověk jasno ve svojí minulosti. Protože každá cesta má svůj start a cíl a protože bez minulosti není budoucnost.“

„No, to mi teda hraje do karet. Protože pokud by na mojí minulosti záležela moje budoucnost, tak to nevidím moc růžově.“

„Musíte si z ní vzít to nejhorší a předělat to v to nejlepší. Já byl kluk z malýho řeckýho ostrova, na který snad celý svět zapomněl. Taky bych si na sebe nevsadil. Ale dostal jsem šanci to změnit a nepustil se jí.“

„Takový štěstí mít asi nebudu. Kdy Calamares vlastně vyplouvá?“ změnil Marek téma a posmutněle se na kapitána usmál. „Bude se mi stýskat. Všichni tu na mě byli hodní, netušil jsem, že na lodi je tolik zajímavého k vidění.“

„V horizontu několika dní. Pročpak vás to zajímá, chcete se přidat?“

„Já?“

„Ano, vy. Podívejte, budu mluvit přímo – vidím, jak se na tuhle loď a všechno, co s ní souvisí, díváte, to bych musel být hloupý nebo slepý, abych si nevšiml, jak vás její kouzlo fascinuje. Námořníků mám dost, ale personál pro práci s cestujícími se hodí. Měl byste vlastní kajutu, druhý důstojník Fallon by si vás vzal na starost. Nepotřebuju někoho, kdo bude řešit problémy ve strojovně, ale lehátka na palubě nebo ubrusy na stolech.“

„Nikdy jsem nic takového nedělal, mám jenom hotelovku, ale bez pořádné praxe.“

„Někde člověk začít musí. Nechám vám čas na rozmyšlenou, ale nezapomeňte, čím dříve, tím lépe.“

„Promiňte, to asi nepůjde, já… Já chci, víte, jen, nevím, mám strach, co když to nezvládnu, nějak něco zkazím…“

„Máte strach? To je dobře, bude vám na tom záležet a svoji práci se budete snažit dělat dobře.“

„Myslíte to celé vážně?!“

„Samozřejmě – Marku, tímto vám oficiálně nabízím práci stevarda na lodi Calamares! Plavat umíte?“

„Umím.“

„To je dobře. Nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit!“

S tím kapitán před ohromeným Markem zasalutoval, podal mu ruku a s pobaveným úsměvem odešel, přestože věděl, že Marek za ním ztuhl jako socha a nebyl schopen pohybu.

***

Přístavní město disponovalo vzhledem ke svému rozložení celkem dvěma konečnými tramvají, které spojovaly doky se světem. Ta běžná, severní konečná, se nacházela u současného ředitelství a přímo navazovala na obchodní třídu. Jižní, ta byla zcela rozdílná. Jednalo se o téměř opuštěnou kusou kolej, která končila na lehce zpevněné kose, vbíhající do zálivu. Nacházela se na ní malá, zeleně natřená budka, kterou stínily dva vzrostlé duby. Tramvaj tam zajížděla jen několikrát za víkend, protože v blízkosti se nacházely jen útulné cihlové domy a několik poklidných kaváren.

Včetně Poseidonu.

Bylo proto logické, že když Marek uklidil a zavřel kavárnu, došel k jižní konečné, která už byla zcela liduprázdná, unaveně se opřel o kmen stromu a zavřel oči. Max tam na něj už čekal. Nechal svého bráchu tak, ohnul se do brašny, vytáhl lahev vína a oběma nalil do nízkých broušených sklenic, které popadl v ateliéru místo kelímků. Nečekal, až se brácha rozhoupá, upil, podíval se před sebe a do ticha mezi nimi začal rozhovor.

„Tak spusť.“

„Co mám spustit?“

„No o co jde?“

„Jak o co jde?“

„Marku! Celé dny běháš po Calamares, i když tam nejsem. Nadšeně si povídáš s kapitánem a dalšími členy posádky. Potom bloumáš jak tělo bez duše a vzdycháš. Tak nad čím přemýšlíš?“

Otázka to byla v podstatě řečnická, protože Max nebyl hloupý, a když předával dokončený obraz Calamares kapitánovi, šikovně a nenápadně na Marka zavedl řeč. A tak se dozvěděl, že jeho malý brácha dostal novou pracovní nabídku, nad kterou má teď důvod intenzivně přemýšlet. Protože s tím za ním nepřišel, tak mu bylo jasné, že nad ní přemýšlí snad i víc než intenzivně.

„Já… Totiž kapitán, oni tam, vlastně… Dostal jsem nabídku na práci. Na lodi.“

„Aha.“

„To, to je jako všechno, víc mi k tomu neřekneš? Žádný překvapení nebo údiv nebo zlost nebo tak něco?!“

„Proč? Zaprvé to vím a zadruhé je to přece tvoje rozhodnutí. Už jsem ti říkal minule, že máš prožívat svoje vlastní sny a přání. Ne moje ani ty cizí. Pokud tě to na Calamares táhne, pokud k tomu máš všechny potřebné znalosti, informace a předpoklady, tak nevidím důvod, proč by ses měl trápit tady na břehu.“

„Co moje práce v Poseidonu, co byt, co…“

„No tak dáš v práci výpověď a byt se nějak vyřeší. Malé starosti, co tam máš dál?“

„Jenže, já odjedu. Všechno se zase změní, na všechno si budu muset zvykat. A nic nebude stejný.“

„Marečku, poklade, jsme rodina. Takže bys měl vydržet, když ti teď řeknu, že jsi totální idiot.“

„Cože? Proč? Jak to myslíš?“

„No šetřit tě nebudu. Hele, věci se samy od sebe nezmění – kromě barvy vlasů na mojí hlavě, ale to sem teď nepatří! Podívej, kolikrát si myslíš, že k tobě přijde taková šance? Desetkrát, pětkrát? Někdy ani jednou! Nečekej jen tak, když cítíš, že máš před sebou tu správnou loď.“

„Ale, co když…“

„Ano, co a když. Poslouchej, neboj se těchhle slov, jinak tě budou strašit do konce života. Umíš si představit, že si pár měsíců vyčítáš všechno, co se stalo, když jsi nasedl na Calamares a odjel?“

„No, to teda.“

„Fajn. A teď si představ, že si do konce života vyčítáš, že jsi to ani nezkusil. Co když na tom konci duhy opravdu byl hrnec s pokladem? Co když tam na tebe někdo čeká stejně, jako ty na něj? Musíš jen sebrat odvahu a jít za tím, co cítíš. Mít odvahu, to není o tom, že nemáš strach, ale o tom, že pochopíš, že je něco většího, důležitějšího a smysluplnějšího než strach. Budu se o tebe bát, když budeš pryč, ale budu vědět, že nemusím, protože jsi můj statečný malý brácha, který opustil svoje blízké, překonal oceán. Ať už se rozhodneš k čemukoli, vždycky si budeme patřit – i kdyby nás dělila všechna moře světa, nebo jen chodník na ulici.“

„Když já se fakt bojím.“

„A kdo ne?“

Na to už si nic neřekli, jen si Marek položil hlavu na Maxovo rameno a povzdychl si. Nad hlavami jim zářily hvězdy přístavního nebe. Ten večer svítily jen pro ty dva.

***

„Dobře, máš všechno?“

„Brácho, kufry jsme prohlíželi třikrát!“

„Fajn. Takže si pamatuj, zvracet při mořské nemoci je normální, jen si to prosím nechej do svojí kajuty. Vždycky měj po ruce takové ty uzavírací sáčky, můžou se hodit. Dávej pozor na vyleštěné podlaze. Nenakláněj se přes zábradlí. Jo a abych nezapomněl – něco jsme ti s Týnou sehnali.“

Max sáhl do brašny a podal svému bratrovi úhledně sbalené modrobílé tričko s pruhy. Marek si ho prohlédnul a po tváři se mu začaly kutálet slzy. Uvědomil si, jak bude najednou ode všeho daleko, od všech lidí, kteří mu za tu dobu přirostli k srdci. Ode všech, kteří mu za tu krátkou dobu dali tolik lásky, kolik nepoznal za celý život se svojí matkou. Max ho objal a chvíli mlčeli. A až po ní starší z obou bratrů promluvil:

„Myslel jsem, že mám mnohem víc času ti všechno důležitý předat. Že na tebe budu dávat pozor delší dobu. Že mám celou věčnost na to, abych ti odvyprávěl ty svoje trapné postřehy o světě kolem, protože ti mám co říct. A najednou vyplouváš do života. Jen tak.“

„Já to nechápu. Od tý doby, co jsem ti oznámil, že odjíždím, tak jenom chodíš, balíš, sháníš mi věci. Pořád jsi nad věcí. Jak to, že jsi to celé zvládl takhle v pohodě a v klidu?“

„Pořád je ještě brzo. Podívej, vpadl jsi mi do života, jsi můj brácha, ale je mezi námi pomalu deset let. Já jsem ten starší, a když si teď, v tuhle chvíli připustím, že tu zase najednou nebudeš a nebudu vědět, kdy se vrátíš, sesypu se a to prostě nejde. Takže ještě je brzo. Ještě pořád neodjíždíš.“

S těmi slovy se na Marka usmál, utřel mu slzy, popadl jeho zavazadla a oba vyšli ven k autu, kde už je čekal Michal, aby je odvezl do přístavu. Tam už na ně všichni čekali. Na Calamares přímo svítila velká vlajkosláva, dávající všem okolo najevo, že loď opět zamíří z bezpečí přístavu do hlubokých vod. Každý se chtěl s Markem rozloučit, podat mu ruku a popřát mu hodně štěstí. Max k němu přistoupil jako poslední.

„Takže, pamatuj si, vždycky měj po ruce dost bílých triček, hodí se ke všemu. Nezapomínej na opalovací krém, nebo se spálíš a budeš se loupat jako pomeranč. Přibalil jsem ti svoje sluneční brýle a, no jistě, vím, že se ti líbily moje kobaltově modré kalhoty, máš je v tom menším kufru. A pamatuj si, nebuď zbytečně plachý, ne moc drzý, ale ne zbytečně plachý. Umíš si získat lidi, budou tě mít rádi…“

„Maxi?“

„Ano?“

„Neboj se. Dal jsi mi všechno, co potřebuju.“

„Tak jo. Honem na palubu, nebo odplují bez tebe. A Marku, nezapomeň na jednu věc – jsem hrdý, že zrovna ty jsi můj brácha.“

Marek po můstku vyšel na palubu a naposledy se ohlédl za sebe. Na břehu stáli Max s Michalem, Týna, Mirek, osazenstvo kavárny Poseidon i známí ze Soul Mary. Ti všichni na něj mávali a přáli mu šťastnou cestu. Na poslední chvíli ho bodl osten pochybnosti, jestli dělá dobře, když odplouvá, ale když se podíval na modrou hladinu oceánu před sebou, zamával jim zpět a zmizel v nitru lodi.

Hlas lodní píšťaly přehlušil štěbetání racků, oba lodní šrouby se roztočily a Calamares odrazila od břehu.