Calamares – 4. část

„No, to jsem si dal! Moje nohy!“

Marek byl po prvních dvou dnech na lodi uběhaný a utahaný jako kotě. Věděl, co ho čeká – ale i tak! Calamares mířila přes oceán do Charlestonu a paradoxně byla tahle „dlouhá“ plavba pro něj i celou posádku ta klidnější část. V kajutách první třídy se spokojeně usadilo zhruba padesát cestujících, kteří na cestu přes Atlantik nespěchali, loď tak byla vytížena ani ne z poloviny.

Den na lodi ubíhal v neměnném, ale čilém rytmu. Starost o halu, čítárnu a obě promenády zabrala Markovi dost času, ale protože na lodi bylo vše řešené poměrně prakticky, od uložení lůžkovin po distribuci denního menu, rychle se do všeho vpravil a za chvíli nikdo nepoznal, že je na Calamares nováčkem. Brzo si všiml, že pohodová atmosféra na lodi je opravdu daná tím, jak se k sobě všichni chovají.

Třeba druhý důstojník Fallon – na první pohled zamračený chlap, který na něj působil přísně jen do chvíle, kdy pod jeho dohledem zakopnul a rozsypal tácy. Čekal za to pohlavek, ale chlap v námořnické uniformě za ním se rozesmál na celé kolo s odůvodněním, že tohle byl super gag a měl by to předvést i cestujícím. Oba potom uklidili všechno zpátky na místo a s pobavenými úsměvy šli k další práci. Z ničeho se nedělala velká věda, každý problém měl svoje řešení. Všechno tak přirozeně plynulo svým tempem, a i když činností málo nebylo, bavilo ho to.

Calamares měla v Charlestonu po doplutí naplánovanou přestávku, trvající déle než týden. Marek věděl, že loď bude doplňovat proviant, jeho čeká chystání prostor na příchod nových cestujících a pak už všechny cesty povedou do Karibiku. Parník měl v tamní oblasti udělat několik okružních turistických plaveb a při té poslední měl z ostrovů posbírat náklad tropického ovoce a vypravit se zpět přes oceán. Na atmosféru cesty, která je cílem, se Marek těšil asi nejvíc. Kapitán mu v dobrém úmyslu půjčil turistické bedekry, aby mohl poskytovat informace pasažérům, nicméně výsledkem bylo, že Markova zvědavost na poznávání nového koutu světa značně stoupla.

***

Marek scházel po schodech se svazkem dokumentů ke kapitánově kanceláři v mezipalubí. Měl radost, že dneska má po úklidu čítárny volno, a těšil se, že se na chvíli projde po přístavní čtvrti. Calamares v Charlestonu kotvila už druhý den a on zatím neměl čas vystrčit paty z lodi. Zaklepal na dveře a po melodickém „Vstupte“ vešel do místnosti. Kapitán seděl za stolem, vypisoval nějaké hlášení a požádal při tom Marka, aby mu lejstra založil do pořadače. Marek přistoupil ke skříňce, a zrovna když se chystal uspořádat papíry na správná místa, ozvalo se hlasité zabušení na dveře a bez pozvání dovnitř napochodoval další kluk.

Markovi v tu chvíli spadla brada. Se svojí výškou metr sedmdesát pět si moc pískat nemohl, ale tenhle týpek mu snad vezme všechno sluneční světlo. V kanceláři se před ním najednou zjevil vysoký energický zrzek, který odhodil ledabyle svoji koženou brašnu do kouta, aby se bez okolků opřel o kapitánův stůl a spustil:

„Tak, a teď jsem teda fakt zvědavý, co vymyslíš. Neříkal jsem to už minule? Neříkal jsem to? Ryan dává kapele vale a jede si kuňkat někam do Montany. Skvělý, kapela je bez zpěváka. Máš nějaký nápad, jak to vyřešit?“

„Taky tě rád vidím, Declane. Marku, počítám, že mého syna ještě neznáte. Sympatický mladý muž, viďte.“

Zrzek se narovnal, otočil se na Marka, který ho sledoval se zatajeným dechem, a ucedil: „Ty seš tu novej? Já jsem Declan.“ Pak se otočil zpět k otci a pokračoval: „Zpátky k tomuhle průseru. Je téměř nemožný sehnat v téhle době v celým městě někoho, kdo umí zpívat a byl by ochotný se jen tak sbalit, nacvičit nový repertoár a vyrazit na lodi do Karibiku.“

„Zkusil ses zeptat známých? Co takhle udělat konkurz?“

„Tati, zkoušel jsem fakt poctivě všechny kontakty. A na organizaci konkurzu není čas, než to dostanu mezi lidi, tak bude Calamares dávno na moři.“

Kapitán se chvíli díval na spravedlivé rozhořčení svého syna, pak se mu šalamounsky zablýsklo v očích, ukázal na Marka a pronesl: „Tak zkuste dát dohromady něco tady s Markem.“

Declan jen zalapal po dechu a šokovaně se otočil na Marka, který u skříně zbělel jako křída a ze všech sil se snažil být neviditelný. Sjel si ho od hlavy až k patě, nevěřícně zamrkal a do prostoru pronesl: „Tohle má být jako nějaký zpěvák?“

„Declane, no tak! Slyšel jsem toho kluka zpívat a má celkem potenciál.“

„Jasný, dobře. Seš v nějaký kapele nastálo? Máš za sebou nějaký zkušenosti se zpěvem? Umíš aspoň mluvit?!“

Marek se pod palbou otázek zasekl. Nedokázal pomalu ani dýchat, protože na takovou kadenci nebyl připravený, a zmohl se na téměř neslyšnou odpověď: „No, vlastně, ne.“

Kapitán viděl, že začíná jít do tuhého, proto vstal, obešel stůl a postavil se vedle svého syna: „Decco, nesmíš být hned tak hrr. Marek sice nemá moc zkušeností, ale to se všechno dá přece dohnat. Zatím mě moje intuice nezklamala, určitě by vám mohl být v kapele platný.“

Declan jen nevěřícně zíral na svého tátu a tu malou šedou myš, kterou se mu snažil nacpat do kapely. Ani nevěděl, koho z nich by prohodil oknem dřív!

„Perfektní! Fakt super, tati! Takže v kapele není zpěvák, ale pohoda, budeme to řešit intuicí, protože si myslíš, že nějaký trouba z Evropy má potenciál. Vřelý dík, tohle přesně potřebuju! Přišel jsem si pro radu, ne pro recept na katastrofu!“

Declan nakvašeně bouchl do stolu, popadl svoji brašnu, střelil po Markovi nepřátelským pohledem a bouchl za sebou dveřmi. Kapitán chvíli mlčel a pak se na Marka omluvně usmál. Marek nevěděl, kam s očima, protože si připadal, že celou tuhle situaci má na svědomí, i když vlastně nevěděl proč. Plaše se na kapitána podíval a špitnul:

„Promiňte, tohle jsem nechtěl. Asi radši půjdu…“

„Ne, Marku, nemusíte.“

„Váš syn se jmenuje Declan? To není úplně řecký jméno…“

„Jméno vybírala jeho matka. Myslím, že to docela trefila, pořád lepší, než kdyby tehdy moje tradicemi posedlá řecká matka prosadila Pantilise. Jsem rád, že ho tyhle rodinné šaškárny z naší strany rodiny minuly – i když, můžu říct, že horší než řecká svatba už může být jen irský pohřeb. Ten kluk toho po mně moc nezdědil, až se divím, že máme společné geny. Je to Irčan každou buňkou svého těla, ale taky je to dané výchovou. S irskou komunitou v Bostonu si užil všechny oslavy a svátky, jako kdyby je trávil v Evropě. Teď sice bydlí tady, v Charlestonu, ale pořád si tyhle svoje zvyky hýčká, i když by to nepřiznal. Marry je dobrá máma, připravila pro něj krásný dětství.“

„A vy?“

„Mám ho moc rád, ale asi jsem pro něj nebyl ideální táta. Když je člověk víc na moři než u rodinného krbu, tak to některým věcem nepřidá. Je tvrdohlavý, paličatý, ohnivý jako jeho vlasy, bez sentimentu, ale tam někde uvnitř je to dobrý člověk. Vždycky si šel v životě vlastní cestou, proto na lidi působí tak nekompromisně.“

„Asi jsem na něj moc dojem neudělal.“

„Na něj udělá dojem málokdo. Neřešte to. Napíšu vám adresu a na tu zítra půjdete.“

„Pane, ve vší úctě, já si nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„A myslel jste si na začátku, že jít dělat stevarda na Calamares je dobrý nápad?“

„Ne, nemyslel, ale je rozdíl nosit čisté ručníky a zpívat s jazzovou a bluesovou kapelou.“

„V Soul Mary vám to šlo.“

„Co? Jak o tom víte?!“

„Já vím všechno, i to, co není pravda. Tak si vemte tu adresu a zítra dopoledne tam zaskočte, rozhodím vaši práci mezi ostatní stevardy. Tyhle papíry mi prosím vemte do kormidelny a zkontrolujte, jestli je první důstojník dostane do ruky a podepíše je. Děkuji, to je zatím vše.“

Marek s prkenným výrazem vzal složku s papíry i lístek s adresou, rozloučil se a nechal kapitána o samotě.

***

Zkušebna lodní kapely se nacházela v nízké protáhlé budově, přiléhající k charlestonským dokům. Marek před ní stepoval v deset dopoledne, tak jak mu kapitán doporučil. Sám sebe se ptal, co tady vlastně dělá. Po chvíli váhání překonal ostych, zazvonil a počkal na odezvu. Kovové dveře se po chvíli otevřely a z nich na Marka vykoukla rozcuchaná hlava.

„Ty seš ten novej? Tak pojď, už na tebe čekáme. Já jsem Tim.“

S tím k němu kluk natáhl ruku, potřásl si s ním a vtáhl ho dovnitř. Prošli spoře osvětlenou chodbou a vešli do místnosti s hromadou kabelů, polic a židlí. Kapela už byla na místě, všichni se přehrabovali ve svých papírech a povzbudivě se na Marka usmívali.

Kromě Declana.

Ten seděl zachmuřeně u piana a nebyl z Markova příchodu nadšený. Jasně, zpěváka potřeboval, o tom žádná, ale tohle špatně opeřený ptáče mu připadalo tak nudný a nevýrazný, že měl problém pochopit otcovu intuici o schopném a užitečném členovi pro jeho ansábl. Proto se ušklíbl a zpoza kláves houknul:

„Tak fajn, mlaďochu. Nechcem ztrácet čas. Sedni si k mikrofonu a něco nám zazpívej, ať víme, na čem jsme.“

Marek se plaše rozhlédnul a všiml si, že stolička u mikrofonu je prázdná. Neohrabaně se na ni posadil, vytáhl list s akordy a poprosil kytaristu, jestli by ho nedoprovodil. Ten si naladil poslední dvě struny, kývnul na Marka a mohli začít.

„Today I started loving you again
I’m right back where I’ve really always been
I got over you just long enough to let my heartaches mend
Then today I started loving you again…“

Marek si byl všechno, jen ne jistý. Tohle celé pokládal za absolutně šílený nápad, u kterého hrozí všechno, jen ne dobrý konec. Ale fajn, odzpívá, Declan ho sundá ze stoličky, vytáhne před vchodové dveře a bude klid. Takže když byl konec, s nejistým pocitem se rozhlédl kolem sebe. Kluci z kapely nejistě koukali kolem sebe a čekali na Declanovu reakci. Dočkali se záhy, Declan vstal, opřel se o piano, založil si ruce na prsou a prsknul:

„Fajn, budu upřímnej. Není to taková hrůza, jako jsem myslel, ale budem na tom muset fakt dost zapracovat. Hlavně si vyhoď z hlavy tyhle country kraviny o ničem.“

„Co? Proč?“

„Hele, devadesát procent veškeré nahrávané hudby jsou sračky. A pak je tu jazz, soul, muzika, co má koule. Jasný, Tammy Wynette?“

„Já ale neuzpívám nic soulovýho nebo jazzovýho.“

„Tak budeš muset, mladej. Žádný tindidi tindidi, ale bum bum bum, pořádně se do toho opřít. Country a western je stejně jako soul o ztrátě, ale rozdíl mezi tím máš v jednoduchý věci – zatímco v country kdejaký venkovský křupan jen dřepí doma a brečí, že něco ztratil, tak v soulu se prostě znova a znova škrábeš nahoru a chceš si to vzít zpátky. Musí to mít grády, jako gejzír, co tryská ze země, jako sopka, co se dere na povrch. Na kuňkání s kytarou tu nejsme stavěný. Time, vem ho do kuchyně a uvařte všem kafe. Dáme si chvíli pauzu a pak si projdem nový repertoár pro plavby.“

Tim vzal Marka starostlivě bokem a došli spolu do malé, skromně vybavené kuchyňky. Nachystali hrnky na tác a Timovi neušlo, jak se Marek celý klepe. Poplácal ho po rameni a začal ho chlácholit:

„Hele, slušný! Declan už dlouho nikoho na startovní čáře nepochválil. Ten, co tu byl před tebou, si na začátku vyslechl, že zní jako rozbitá motorová pila – a nakonec tu vydržel skoro dva roky. Jestli si tě Decco vezme pod křídla, uvidíš, že to nakonec půjde.“

‚To mě teda čekají ještě zajímavý věci,‘ pomyslel si Marek chmurně, ale nahlas nic neřekl, dochystal společně s Timem kávu a oba se vrátili zpátky do zkušebny.

***

„Ugh. Haló?“

„Maxi, já tě budím?“

„Marku, to seš ty? No, budíš, tady je nekřesťanská hodina, ve které všichni normální lidi spí…“

Marek se zajíknul, protože si neuvědomil časový posun. Zatímco on před západem slunce odpočíval po dalším dni s kapelou, Max musel dávno ležet v posteli a spát. Nicméně, tentokrát potřeboval skutečně poradit, a tak porušil pravidlo, které si dal ohledně toho, že svému staršímu bratrovi bude volat jen v nejnutnějších případech.

Nadechl se, počkal, až ho bude Max vnímat, a povyprávěl mu svoji dosavadní, už týden trvající anabázi, kterou má s lodní kapelou, arogantním Declanem a vším okolo. Už nevěděl, za jaký konec to má chytit, protože ta zrzavá kebule po něm chtěla věci, který nikdy předtím nedělal, neznal, neuměl a neslyšel o nich. Byl z toho neskutečně utahaný a měl pocit, že strká hlavu do oprátky, což si potřeboval s někým vyříkat.

„Marku, Marečku, hlavně klid. Předně – pokud vím, jsi na Calamares jako stevard, ne?“

„No, to jsem.“

„Fajn, takže si uvědom, že tvojí hlavní starostí rozhodně není tahat z bryndy lodní kapelu.“

„Ale kapitán…“

„Kapitán je fajn a věří ti, ale kvůli tomu nemusíš jít a nechat si na hlavě rozbíjet cihly.“

„Víš, když si ale odmyslím Declana, tak ono mě to vlastně baví. V tom bude ten problém. Já bych klidně řekl ne, ale nějak mi to nejde.“

„Počkej. Znova. Nefunguje mi mozek, asi je to tím, v kolik mi voláš. Co tě baví?“

„Kapela a ty věci okolo. Já si sice nejsem jistý, jestli mám na to postavit se před lidi, ale víš, teď, v tuhle chvíli si myslím, že hudba je pro mě to pravý.“

„Dobře, tohle nám trochu mění plány. Hudba je to pravý. Fajn. Co teda chceš dělat?“

„Nešlo by něco udělat s tím, aby mě Declan bral vážně? On mě neustále chápe jako náhradníka, někoho do počtu, asi nevěří, že to dám.“

„Tak tomu začni věřit ty sám! Poslouchej, víš, jak se to říká – věř a víra k tobě přijde. A když to nepomůže, předstírej.“

„Jak to myslíš?“

„Tak jak to říkám – pokud on nebere vážně tebe, tak se vážně brát začni sám. A přestaň brát vážně jeho – uvidíš, co se stane!“

„To se lehce řekne…"

„Podívej, všichni tihle týpci s nabubřelým egem jsou jak prázdný bubliny, protože si musíš uvědomit, že aroganci používají jako paruku na zakrytí duševní pleše. Ve skutečnosti je za tímhle světáckým, odsuzujícím přístupem skoro pokaždý malej kluk, který si neví rady a tímhle si to kompenzuje. Prostě si jeď svoje, to se zvládne."

„Ale když on je ten hlavní!“

„No a co? Uvědom si, že on potřebuje tebe, ne ty jeho! Ty seš ten, kdo je v pohodě, a když to nevyjde, vrátíš se ke skládání ubrusů. Nejsi z cukru, musíš se zapřít a vydržet to. Uvědom si, že máš před sebou novou šanci, na novým místě, netahej s sebou starou zátěž. Lízni si trochu vtipný kaše, vykašli se na všechny blbý kecy, který tvrdí, že nejsi dost dobrej, a dej mu za uši.“

„Ale jak?“

„Jsi můj brácha. Na něco přijdeš.“

Ještě chvíli si pak nezávazně povídali, dokud se Max nerozloučil, aby pokračoval v přerušeném spaní. Marek se z kajuty díval na moře a přemýšlel o tom, co mu jeho bratr řekl. Něco vymyslí. Něco vymyslí. To se řekne, ale co? Bylo už skoro deset večer, když se mu v hlavě rozsvítilo. Natáhl si na sebe spěšně kalhoty, proběhl mezipalubím do haly a začal se přehrabovat v deskách s papíry, které tam byly uloženy. Bylo téměř půl dvanácté, když našel, co potřeboval, s úlevou si oddechl, urovnal vše zpátky a šel se vyspat. Max měl pravdu, Declan potřebuje za uši! Chce mít sopku, která se dere na povrch? Dobře. Tak ji dostane! Sice neví, jak to dokáže, ale dostane!

***

Dalšího dne Marek naklusal do zkušebny. Declan u piana ani nezvedl hlavu od papírů, natož aby ho pozdravil, pouze ucedil jako obvykle:

„Á, náš slavíček dorazil. Poslouchej, dneska mám fakt blbej den, tak se koukej snažit…“

„Sklapni, břinkale. Nemám na tebe čas ani náladu.“

„Cože?“

Všichni v kapele ztuhli. Marek se opíral o piano a upřeně zíral na paralyzovaného Declana, kterému najednou došel dech. Na takové reakce opravdu nebyl zvyklý. Jenže Marek na tom nebyl jinak, tohle sebevědomý vystupování mu i přes snahu, kterou vyvinul, prostě bylo cizí. Cítil, jak se mu hrne krev do hlavy – ne, teď nesmí couvnout. Nesmí! Max měl pravdu, když to nebude fungovat, tak musí aspoň předstírat, že to funguje, a ono to nějak dopadne. Vytáhl ze svojí složky partitury, hodil je Declanovi a ucedil:

„Tak, teď se předveď, chlapečku!“

Declanovi se vrátil do plic kyslík, zamrkal na noty, ušklíbl se a sjel Marka od hlavy k patě. No vida, když už nic, tak má ten kluk v žilách krev a ne vodu. No dobře, jak chce. Na tuhle hru ale musí být dva!

„Pánové, tak náš slavíček chce „Think“. Tak to dáme od áčka, ať nám ukáže, co v něm je.“

A než si stihl dobře poposednout na stoličce, tak kapela spustila a Marek spolu s ní:

„You better think. Think!
Think about what you’re trying to do to me.
Yeah, think. Think, think!
Let your mind go, let yourself be free…“

Marek se s tím nemazal. Najednou si vybavil všechny chvíle, kdy se musel potýkat s neustálou kritikou a nedůvěrou, vzpomněl si na svého bráchu a okamžik, kdy stál poprvé na pódiu. Nechal sebou všechen ten vztek a nahromaděnou frustraci proudit naplno a přetavil to do tak energickýho zpěvu, že ani sám nechápal, kde se to v něm bere. Ale ne, žádný přemýšlení co, jak, kde a proč, teď je tu jen on, hudba… – a Declan, kterýmu musí srazit hřebínek! Namaže si ho na chleba jak máslo! Najednou jako by se v něm něco zlomilo a on se přestal bát. Naplno se opřel do svých hlasivek, dal ruce v bok a rozjel se jak vozík horské dráhy.

Takže když dozpíval, zavládlo ve zkušebně hrobový ticho. Marek si vzal zpátky svoje partitury, nechal konsternovaného Declana sedět u piana, a než ze ztichlé místnosti odešel středem, otočil se a s převahou studenta, který svého učitele nachytal na švestkách, prohodil:

„Tak. A teď si to nacpi do fajfky!“