Calamares – 5. část

„Víc se do toho opři! Nemusíš to tahat z paty, ale musíš do toho být víc opřený!“

Marek si – pokolikáté už – ten den povzdechl. Calamares mířila s cestujícími z Miami do Nassau a on stále pod vedením Declana trénoval svoje hlasivky. Ne všechno se mu podařilo naučit ještě před vyplutím, takže si to teď vyžíral pod taktovkou toho irskýho spratka, který mu lezl svojí nadřazeností pekelně na nervy. Opřít, furt opřít, no jo. Tak ať mu to ukáže, trouba jeden zrzavý! Kdyby mohl, hned teď vytře věčně ulepenou podlahu u lodního baru a tím mokrým hadrem ho flákne přes ksicht!

Declan na tom nebyl o moc líp. To evropské pískle mu lezlo pekelně na nervy. Musel se tu s ním otravovat, protože opravdu lepší materiál nesehnal. A štvalo ho to. Snad všechno ho štvalo. Marek měl totiž fakt talent, kluci z kapely ho měli rádi a nešlo si nevšimnout, že i zbytek posádky v tom klukovi vidí něco neidentifikovatelně milýho a říká mu „Slavíček“. Pff. To bylo tak sladký, až mu z toho trnuly zuby. A hlavně mu fakt nemohl odpustit, jak mu vypráskal kožich ve zkušebně. Kde se to v tom klukovi sakra celý vzalo?!

Oba byli na opačné straně piana v hudebním salonu a ve chvílích volna trénovali. Kapitán Stephanopoulos projevil značné pochopení pro fakt, že Marek musí pracovat s jeho synem, a domluvil se s dalšími důstojníky i personálem, že mu z povinností stevarda ulehčí. Co mu bylo ulehčeno na roznosu lůžkovin, to mu bylo přidáno na nutnosti používat svůj hlas. Marek si tak zakroužkoval v partituře další problémové místo a začali znova.

„And I’m almost there, I’m almost there,
people gonna come here from everywhere.
And I’m almost there,
I’m almost there!“

„Dost, stačí, málo. Víc, musíš se do toho víc…“

„A mě už to nebaví!“ neudržel se Marek a vřískl po Declanovi. „Opři se sám třeba o futra, když to potřebuješ, ale hlavně je tou svojí velkou blbou hlavou neproraž. Mně už leze krkem, že po mně neustále vřeští zrzavý hromotluk – tak mi ukaž sám, jak se do toho mám opřít.“

„Fajn, ty blbá náhražko zpěváka, máš vůbec bránici?“

„Jasně, že mám!“

„Tak proč ji nenosíš s sebou na zkoušky?!“

„Ježiš, to je sprostý!“

„Ne, vážně, to chci vidět, jak se do ní opíráš!“

Declan se v tu chvíli zvedl od piana, napochodoval k Markovi a zcela automaticky se postavil vedle něj, aby mu jednu ruku položil na břicho a druhou na záda – tak, aby cítil vibrace jeho bránice. Marek se nedal, zapřel se do Declanových dlaní a vyzpíval poslední verš s plným nasazením:

„… and I’m almost THEEEREEEEE!“

Oba najednou zmlkli.

Marek si uvědomil, že ho ten hřmotný otravný Irčan drží mimoděk v náručí, a projela jím vlna zvláštního chvění. A Declan si uvědomil, že má toho malýho evropskýho střízlíka ve svých rukách, že cítí jeho vibrace nejen při zpěvu, a úplně se zasekl. Zůstali takhle zaklesnutí zhruba čtvrt minuty, než je oba zároveň napadlo, že by se od sebe mohli odlepit. Declan se trochu prkenně vrátil zpět za piano, Marek koukal trochu nepřítomně před sebe.

A trvalo další dvě minuty, než Declan našel další partitury a oba mohli, byť trochu křečovitě, dokončit zkoušku. Do hlavy jeden druhému neviděl, ale u obou jim na pozadí blikala stejná myšlenka: ‚Co to mělo ksakru znamenat?!‘

***

Calamares se líně pohupovala na vlnách Karibiku. Její světla osvětlovala podvečerní hladinu a Marek si přál, aby se na tu krásu mohl podívat z nějakého člunu. Nebylo mu to dopřáno, měl před prvním vystoupením pro cestující a v duchu děkoval Maxovi, že mu sbalil ty kobaltově modré kalhoty i bílá trička – nebude vymýšlet žádné kraviny, postaví se před lidi v něčem jednoduchým a elegantním, ostatně, je důležitý spíš to, co bude schopný vypustit z pusy.

Přistihl se, že je po celé té anabázi s Declanem zvláštně klidný. Měl sice stažený žaludek, ale neprožíval to tak intenzivně, jak by od sebe čekal. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti – připadalo mu, že Declan je snad jediný na celé lodi, kdo by ho byl schopný z pódia vypískat. A to neudělá, protože by si poškodil reputaci ve vlastní kapele. Podíval se na hodinky – tak jo, už je čas. Nádech, výdech a jde se, publikum nepočká. Zaklapl za sebou dveře kajuty, prošel dlouhou chodbou, vystoupal zadním schodištěm a došel do haly, kde už na něj čekal zbytek kapely.

Celý prostor měkce ozařovaly řetězy žárovek po stranách a lampičky na stolech, všude sladce vonělo ovoce a tlumené hlasy se mísily se smíchem. Marek se postavil k mikrofonu a očima sjel všechny v hale. Teprve teď ho bodl osten pochybnosti. Co když to celé zkazí? Co když naštve Declana, zklame kapitána a bude k smíchu všem na lodi? Co když…

No jasně. Co a když. Max měl pravdu, tahle slova fakt dokážou zamotat hlavu. A tak aťsi! Došel až sem, on, pískle, teď to nevzdá. Kývl na zbytek ansáblu, zavřel oči, nechal předehru plynout a po ní se chytl mikrofonu, aby spustil:

„Maybe this time I’ll be lucky,
maybe this time he’ll stay,
maybe this time for the first time
love won’t hurry away…“

Od jednoho ze stolů pozoroval spokojeně celé vystoupení i kapitán Stephanopoulos. Nenápadně se uculoval pod fousy a přejížděl očima po cestujících, aby zaregistroval jejich reakce na kapelu. Byl spokojený, protože jeho intuice ho nezklamala – z nenápadné šedé myši se pomaličku, polehoučku stává sebevědomý mladý člověk. Dobře, moc dobře. Marek si tohle zaslouží. Nevěděl, co má tenhle kluk za sebou ani čím si prošel, jen cítil, že je dobře, když se před ním otevírají nové možnosti a on je opatrně začíná zkoušet.

Přesto mu jedna věc neunikla – s podobným zaujetím a spokojeností sledoval Marka od piana i Declan.

***

Marek po úkloně a vyslechnutí potlesku sešel z pódia, rozloučil se s kluky z kapely a šel si konečně pro večeři. Celé odpoledne do sebe nedokázal nasoukat ani rohlík, takže se těšil na porci dobrého jídla. Lidé v hale ho zastavovali, povídali si s ním a jemu se po těle rozlévalo příjemné teplo z pocitu dobře odvedené práce. Došel až ke kuchyni, zaklepal, dostal od usmívajícího se kuchaře odloženou porci a vracel se s ní ke stolům. Zrovna když přemýšlel, kam se usadí, ozvalo se kousek od něj: „Marku, pojďte se posadit k nám.“

Kapitán na něj mával od svého stolu, u kterého se cpal po proběhlém vystoupení i Declan. Marek se zarazil, ale zjevně neměl jinou možnost, proto se otočil a posadil se k jejich stolu. Dostalo se mu přání dobré chuti, a tak se usmál a pustil se do jídla.

„Chutnalo vám?“ zeptal se kapitán, když dojedl.

„Děkuji, bylo to skvělé. Tom je výborný kuchař, mám rád jeho styl vaření.“

„To rád slyším. Po dnešním večeru se doplnění energie určitě hodí.“

„Rozhodně. Budu spát jako nemluvně.“

„Zrovna jsme s Declanem mluvili, že se vám to dneska povedlo, lidé byli nadšení. Co říkáš, Decco?“

Declan se na Marka zadíval a s přehnaně patetickým tónem začal poučovat: „No, na začátek to nebylo špatný, jen si občas hlídej výslovnost, sem tam ti ujelo prsknutí. A nemusíš to tak prožívat – ten pocit není potřeba vyjádřit celým tělem, stačí třeba pohyb ruky.“

„Dobře, máš pravdu. Třeba můj pocit z tebe dokážu občas vyjádřit i jedním prstem.“

Kapitán se rozesmál na celé kolo. Vida, tak Marek si našel způsob, jak komunikovat s jeho synem. To jim přijde k duhu, oběma!

„Když jsme u toho prskání, už vám můj syn vyprávěl o své bezplatné stáži v právnické firmě?“

„Tati, tohle by asi Marka nezajímalo. Jen rutina. Žádosti o azyl, péče o siroty, ochrana lidských práv… Co je, co na mě tak koukáš? Co tě na tom překvapuje?“

„To celý mě překvapuje, na zachránce světa bych tě netipoval.“

„Aha. A jaký teda typ člověka podle tebe jsem?“

„No, původně jsem si myslel, že jsi nafoukaný zrzavý idiot z východního pobřeží, ale teď jsi k tomu navíc i samolibý dobrodinec.“

„No dovol!“

„Pracuje jen s fakty, chlapče,“ smál se kapitán. „Tak, chlapci, omluvte mě. Byl to hezký večer, ale musím zpátky na můstek a potom do postele. Děkuji vám oběma za příjemnou společnost a moc se navzájem nezlobte.“ S tím se s nimi kapitán rozloučil, nechal si od obou popřát příjemný zbytek noci a zanechal je u stolu.

Marek si mezitím dolil víno do sklenky před sebou a nechal chvíli plynout vzájemné mlčení. Spíš pro sebe si pak před dalším douškem vína řekl: „Kapitán je moc milý člověk.“

„V tomhle případě to tvrzení schvaluju,“ opáčil mu na to Declan.

„Oh, díky. Jsem tvým souhlasem dojatý, vážně.“

„No a co my dva? Půjdeme do hajan?“

„Cože?“

„Promiň, to bylo asi, no… Ale víš co, stejně, rád bych tu seděl a tu láhev vína s tebou dopil.“

„To je v pohodě, Decco, vážně, klidně si běž lehnout, jestli si unavený. Dobrou.“

„Jo, jasně, aha. Tak dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

S těmi slovy se Declan zvedl, nechal svoji prázdnou skleničku na stole a pomalu odcházel přes pozvolna se vylidňující halu směrem k chodbě. V půlce se však otočil a vrátil se zpátky ke stolu: „Promiň, já jenom, co to dělám?“

„Jo, o tom taky začínám přemýšlet.“

„Všechno je to tvoje vina.“

„Moje vina?“

„Jo. To ty jsi v Evropě nastoupil na Calamares a děláš mi teď v kapele i v hlavě zmatek. Co si z toho mám sakra vzít?“

„Netuším.“

„Zdá se, že ve mně probouzíš hrozný věci. Děsí mě, že se kvůli tobě snad i budu chtít stát lepším člověkem. Začíná to se mnou jít fakt z kopce. Ale i přes to všechno – můžu tě doprovodit do kajuty?“

„Fajn, můžeš. Až teda dopijeme tu láhev vína.“

***

„Dobré ráno.“

„Dobré ráno. Ty už jsi tady?“

Declan byl překvapený. Bylo půl deváté, on si líně míchal ranní kávu, přemýšlel o slanině s vejci k snídani a šel do hudebního salonu, jen aby si přehrál jednu věc, nad kterou od probuzení přemýšlel. A našel tam Marka, listujícího v notách, kroužkujícího poznámky a dělajícího dechová cvičení. To ho trochu vyvedlo z rovnováhy.

„Páni, tak ty už tak po ránu pracuješ.“

„Snažím se. Musím si hlídat výslovnost u některých přechodů, trochu v tom pořád plavu. Navíc, když si uvědomím, že stále existuje riziko situace, kdy mě kopeš z pódia dolů, tak nechci nic nechat náhodě.“

„Ach tak. No, dneska je krásný počasí. Možná se půjdu projít po promenádě. Když už jsem na lodi a svítí sluníčko.“

„Jasně, svítí sluníčko. V pohodě, klidně běž.“

„Jo. Tak dobře.“

„Fajn.“

„No a ty? Ty budeš dneska jen tady takhle to?“

„No, měl bych.“

„Rozumím. Práce, práce, práce. Obdivuhodné. Myslím, vážně obdivuhodné. Tak jo, hlavně se nenech rušit.“

A teprve když byl Declan u dveří, ozvalo se za ním Markovo: „Decco! Tak počkej. Když už teda venku svítí to slunce…“

Oba spolu mlčky vyšli na palubu pod zářící sluneční paprsky a pomalu došli až k zádi, kde se krytý prostor lámal a po schodech se dalo sestoupit až ke druhému stěžni. Marek se opřel o zábradlí, zahleděl se na moře všude kolem, zaposlouchal se do šepotu vln a zasnil se. Vzpomněl si, jak tady stál, když Calamares ještě kotvila v jejich domovském přístavu.

Domov.

Měl pocit, že uplynula léta, co všechny viděl naposledy, a přitom to byla vlastně chvíle. Najednou mu přišlo líto, že tady teď s ním není Max, který by mu říkal bráško a dodával mu kuráž, ani Michal, který by se smál na celé kolo a šťouchal do něj, ani Kristýna, která by ho se starostlivou péčí učila, že rýpat do bratra je povinnost a mít rád cukrem posypané ovoce nutnost. Všechny by tu teď chtěl mít – a nejsou tu.

Declan si všiml Markova tichého zamyšleného pohledu a zkusil nenápadně vyzvědět, co se mu honí hlavou: „Na co myslíš?“

„Na domov a lidi v něm. Nějak se mi zastesklo. První příležitost vyrazit do světa je trochu větší kulturní šok, než jsem čekal.“

„Takže by ses chtěl vrátit domů?“

„Ne, ne, zatím ne, to jen teď, že jsem si vzpomněl. Mám to na Calamares rád. Líbí se mi oceán. Nevěděl jsem proč, ale přišel jsem na to, když jsme odplouvali v noci z Nassau. Všude zářily hvězdy, kolem dokola byla jen velká spousta tmavě modré plochy. Uvědomil jsem si, že to všechno kolem je tak zvláštně klidný v tom, jak mě to přesahuje. Že jsem úplně maličký, nepatrný v tom všem, a stejně maličké a nepatrné jsou v téhle obrovské ploše i moje problémy. Nic z toho, co mě tíží, hned nezmizí, ale je to v porovnání s tím velkým modrým prostorem tak zbytečné. Můžu to v něm nechat bez obav, že mu to nějak ublíží. Oceán to prostě pojme a v té jeho velikosti se to časem ztratí.“

„Moc hezký. Pro mě je oceán jen kupa studené vody.“

„Věříš na osud?“

„Nevím, a ty?“

„Taky nevím. Netuším, co mě čeká, a snažím se z toho nemít strach. Jen věřím, že mám být teď a tady a že je to nějakým způsobem správně.“

„Takže to, že po tobě při zkouškách ječí dva metry vysoký Irčan, je správně?“

„Ne, to není, už jenom z toho důvodu, že máš metr devadesát.“

„Ty víš, jak to myslím. Co chci říct, je, že moc nevěřím na nějaký hlubokomyslný úvahy o budoucnosti nebo na šťastný konce. Jsem realista, což může být někdy trochu protivný.“

„Trochu? Decco, ty nejsi trochu protivný. Jen jsem si jistý, že nikdy nebudeš potřebovat transfuzi, všem piješ krev průběžně.“

„Vůbec mě neznáš.“

„Ty mě taky ne a stejně po mně pořád řveš, abych se do toho víc opřel.“

„Jsem nerudný hromotluk, pocházející z ostrova plného zamračených alkoholiků – to je moje práce.“

„Vážně? Takže za to máš příplatek? Na to se tvýho otce asi zeptám.“

„Jsi hrozný. Myslím, hrozně hrozný. Vážně mě štveš. Víš co, pojď. Vrátíme se dovnitř, musíme cvičit.“

„Jo, pojďme zkoušet, nebo vypadnem z formy. Akorát… pořád si nejsem jistý tou svojí bránicí, tak mě napadlo…“

„Dobře. Budu ti jistit bránici.“

„Fajn. Víš jak, z čistě profesionálního hlediska.“

„Jasně, beru to stejně. Z čistě profesionálního hlediska.“

Oba si vyměnili popíchnutí pod žebra a úsměv, se kterým zapadli zpět k pianu. To už na ně čekalo.