Smlouva s ďáblem III. – Dobrovolník

Článek 7

I. Dlužník má právo požádat věřitele o možnost dobrovolné úhrady úroku ze svého závazku nad rámec dohodnutý v článku 6. Výše dobrovolné úhrady nesmí být nižší, než je jedna polovina požadované řádné úhrady, jež je splatná v nejbližším následujícím řádném termínu. Takovou žádost předloží dlužník vždy písemně a řádně ji zdůvodní. Dlužník má právo žádost předkládat kdykoliv a opakovaně, vyjma toho dne, na který připadá řádná úhrada úroku ze závazku podle čl. 6 a tří dnů tomuto dni přecházejících a dále tří dnů po tomto dni následujících. Věřitel má právo takovou žádost odmítnout a to i bez udání důvodu, zejména, nikoliv však výhradně, pokud odůvodnění žádosti neuzná jako dostatečné.

II. Dobrovolná úhrada úroku dle odstavce I. je považována za úkon, kterým dlužník zvyšuje svoji důvěryhodnost a opravňuje dlužníka požádat věřitele o dočasné uvolnění jím poskytnuté záruky. Pokud věřitel na žádost dlužníka uvolní dočasně dlužníkem poskytnutou záruku, je dlužník povinen za to věřiteli poskytnout jím požadovaná protiplnění a uvolněnou záruku užívat výhradně pod dohledem věřitele a podle jeho pokynů. Na uvolnění záruky nevzniká dlužníkovi nárok, a to zejména, nikoliv však výhradně, v případě, že nebude věřitelem požadované protiplnění ze strany dlužníka poskytnuto dobrovolně a z jeho jasně vyjádřené vlastní svobodné vůle.

III. Na výzvu věřitele je dlužník povinen podle odst. II. dočasně uvolněnou záruku bezodkladně vydat věřiteli zpět. Veškeré škody vzniklé z použití dočasně uvolněné záruky jdou na vrub dlužníka a ten je povinen jich vždy zahladit.

Musel si to přečíst třikrát, než to na počtvrté trochu pochopil. Když si to celé četl, než to podepsal, tak tenhle článek vynechal, skončil se čtením někde u slova dobrovolné, což sice byla zjevně chyba, ale byl si jistý, že by to stejně tehdy nepochopil. Teprve nyní a ve světle nových okolností mu ten článek začal být o dost srozumitelnější. Tedy jestli to správně chápe, má se nechat dobrovolně zpráskat a pak ho může požádat, jestli by mu to na chvíli nesundal. Pokud mu to sundá, což nemusí, tak on mu naopak musí dobrovolně podržet, a to přesně jak po něm bude chtít, a potom mu možná dovolí si ho udělat, a to celé ještě jenom každý lichý týden. Jo, jo, je pořád hodně zbrklý, slovo dobrovolně je stejně zákeřné jako dárek k nákupu zdarma. Bude si na něj muset dávat pozor.

To přesně nejspíš sledoval dneska odpoledne, Alexe tam stoprocentně prznil a pak mu za odměnu dovolil vyhonit se při sledování jeho výprasku, a to pak musel ještě jazykem tu mokrou podlahu po sobě uklidit. To si dělá ten dědek prdel, na druhou stranu, jak dokázal z namyšleného mrdáka Alexe udělat takovou čubku, to tedy zíral. A z něj by ji chtěl jako udělat taky? No to ani náhodou, dost na tom, že mu bude muset každou sudou sobotu nastavit na výprask, protože ty prachy najednou hned nesežene. Potažmo může být rád, že ho nešel udat, docela vážně to zvažoval, ale nakonec si nedovedl představit, že by tohle celé měl vysvětlovat někde na policii.

Kriticky usoudil, že není pro orgány úplně bezúhonná a důvěryhodná osoba a jenom čert ví, jak by to vlastně celé dopadlo, byla tu i možnost, že by mu neuvěřili, a ještě by dostal nějaké vydírání, nebo něco podobného. Alex jako potenciální svědek taky nevypadal moc spolehlivě, a tak nakonec usoudil, že nad ním prostě sklapla past. Navíc si byl skoro jistý, že by se to určitě neutajilo, bez ohledu na to, jaký by to vzalo konec. To raději zvládne jednou za dva týdny výprask než tu ostudu, ale tenhle dárek k nákupu zdarma ať si ten magor nechá pěkně pro Alexe.

***

V úterý večer o dva týdny později už to viděl všechno trochu jinak, byť se mu v sobotu a ne v právě očekávané situaci podařilo celkem slušně vytéct, byl tlak v podbřišku stále veliký a jeho marné pokusy se v té blbosti nějak smysluplně udělat byly tak marné a bolestivé, že si sedl k počítači a napsal mu mail. Velice slušně požádal o možnost uhradit dobrovolnou splátku na úrok svého dluhu, do odůvodnění, poctivě pamětliv, že pan Frank nesnáší lhaní, napsal, že je k zbláznění nadržený a udělá cokoliv, aby si mohl ulevit.

Usoudil, že po tom posledním sobotním zážitku už prostě vydrží všechno a snad se mu to bude i líbit, tedy kromě těch řečí o splácení dluhů a dalších trapáren okolo, s tím se pořád nemohl nějak srovnat. No každopádně, když ty oficiality v sobotu všechny přetrpěl, tak mu oznámil, že si tentokrát vyzkouší všechny druhy nástrojů, prý aby získal kompletní přehled. I když to na první pohled byla úplná pitomost, tak se mu to vlastně docela hodilo, když to tedy všechno tak nějak muselo být. Jeho dosavadní zkušenost tohoto druhu sestávala z několikerého tvrdšího proplesknutí rukou po zadku při šukačce a jednoho divočejšího obdělávání jeho krku nesmlouvavým klukem v jistém nejmenovaném klubu. Oboje vyhodnotil ve své současné situaci jako zcela nedostatečné, i když ten kluk byl tehdy dost velký rajc, jak mu držel hlavu a dělal si, co chtěl, dostal u toho tehdy i pár facek a kupodivu neměl chuť jít na něho kvůli tomu podávat trestní oznámení, pěkně ho spolykal a ještě poděkoval. V tomhle směru neměl celkem problém se podřídit silnějšímu a za silnějšího považoval skoro každého, kdo má větší výbavu než on.

V okamžiku, kdy mu došlo, že se upsal ďáblu a jen tak se z té smlouvy nevyvlíkne, začal hledat. Co je S/M, samozřejmě věděl, a o dominách a erotických výprascích taky, na internetu toho bylo všude plno a jako každý adolescent v jistém věku zhltal cokoliv, co o sexu našel. Většina byly úplné hlouposti a ještě větší bizarnosti, než zažil nyní sám, ale jedno z té záplavy pochopil, u některých obrázků se mu stavělo péro už tehdy, neřkuli nyní, když to sám vyzkoušel, a nikdy si sám sebe nepředstavoval na té dominantní straně. Musel se nad sebou vážně zamyslet a poctivě to dělal celé dva týdny. Našel i spoustu inzerátů, kde kluci sami hledali někoho, kdo jim dá na prdel, a když to někdo hledá, tak se mu to asi líbí, nebo to minimálně potřebuje. Pobavilo ho to, jiní to hledají a jeho si to našlo, sám od sebe by se na to asi po hlavě nevrhnul, ale když už se to stalo, zkusí to brát jako novou zkušenost, jinak mu z toho hrábne. Minimálně se utěšoval tím, že je kolem něho jistě dost kluků, kteří taky chodí se spráskaným zadkem, možná i se zamčeným pindíkem, jenom se tím vcelku pochopitelně z dobrých důvodů nikomu nechlubí.

Tak jako tak ho tentokrát čekalo již plných sto dvacet pět a měl dost velký strach, že to bude, a nejen kvůli tomu, ještě o dost horší než posledně. Zadek se mu sice za ty dva týdny docela zahojil, bolet to přestalo už tak za tři dny, ale neměl tušení, co má ten magor ještě na repertoáru. Skoro to vypadalo, jako že to jeho smluvní partner nějak vycítil. Vysázel mu nejprve dost drsně dvacet důtkami a následně totéž řemenem, prý aby se rozehřál, netušil, jestli myslí sebe nebo jeho. Potom ho donutil, aby spolu vybrali nejdříve rákosku, tam se naštěstí dostal k jenom takové tenké a pružné, a potom mezi koženými plácačkami. Vnutil mu pěkně silnou a ještě s vyříznutým srdíčkem na konci, prý je to velice roztomilé. Jemu na tom sice nic roztomilého ani jakkoliv jinak milého nepřišlo, ale přiměl ho říct, že se mu to srdíčko moc líbí a že je také zvědavý, jak mu jich několik obtisknutých na zadku bude slušet.

Bylo to skoro bizarní, protože s ním při tom vybírání velice mile a přátelsky konverzoval a vtipkoval. Což mu ovšem samozřejmě nijak nebránilo udělat si z jeho zadku buben a ještě k tomu se srdíčkama. Všechno musel podržet jenom opřený na volno o židli, aby se prý, ve vlastním zájmu, pocvičil v samostatnosti. Nepochybně se na rozdíl od Toma královsky bavil a nesnažil se to ani maskovat. Trochu ho to vyvádělo z míry, ale docela poctivě se snažil spolupracovat a moc nevyvádět, o ten jeho medový sametový hlas, kterým ho doslova iritoval, stál možná ještě méně než o ty rány. Také musel spravedlivě uznat, že to sice samozřejmě bolelo, ale nevnímal to až tak nepříjemně jako dva týdny před tím. Možná protože už zhruba věděl, co ho čeká, a taky ta atmosféra u toho byla taková jiná, sice to bylo celé ujeté, ale nebylo v tom tentokrát žádné napětí.

Když už myslel, že nejhorší má za sebou, protože ten bičík, co si na něj vzal potom, nevypadal moc nebezpečně, tak díky němu okusil další sešup ve vlastním sebehodnocení. Musel na kolena, obejmout mu kotníky, vyšpulit zadek a schytal jich dvacet přes rozevřenou dírku, strašně to štípalo a připravilo ho to i o poslední zbytky důstojnosti, které by snad ještě pořád mohl mít. Co bylo ještě příšernější, tak zbytek mu určil tím samým bičíkem přes vytrčené kulky. Jak je měl napresované už víc jak tři týdny trvajícím půstem, tak i když ho vlastně nějak moc netřískal, spíš si s ním jenom hrál a poplácával mu je tak z dvaceti centimetrů malou koženou ploškou na konci toho bičíku, tak už u třetí to stejně nemohl vydržet a svezl se z toho na podlahu. Nebylo mu to nic platné, donutil ho si znovu kleknout a zahlásit, že je připravený na další.

Kousnul se v duchu, že to musí vydržet celé najednou, protože to v podstatě ani moc nebolelo, namluvit si, že je to vlastně erotický, se mu kupodivu podařilo snadno, protože ono to erotický v podstatě bylo. Bohužel byl v tom přesvědčování sebe sama asi až moc úspěšný a v průběhu se to trochu zvrtlo. U nějakého dvanáctého plácnutí se stalo něco, co by nečekal ani on, udělal se. A bohužel ne nějak málo, plastová tuba to v žádném případě nepobrala a pod ním byla z ničeho nic pěkná louže, úplně ho to ohromilo a ty další tři rány po šourku držel dál, i když sebou škubal v orgasmu.

Horší bylo, že ten šílenec si toho samozřejmě všiml a vypadal z toho překvapenější než Tom sám. Bohužel, přišel dost rychle zase k sobě a dal mu to pěkně sežrat, a to doslova. Zlobil se na něho sice dost nepřesvědčivě, to se dalo poznat, ale i tak ho donutil to všechno olízat a napatlat si to na půlky, pak se musel ohnout přes kozu, nechat se přicvaknout a poté, co si vyslechl šílenou litanii o zcela nevhodném vypouštění semene, když on tvrdě pracuje, mu ukázal paddle. Zašermoval mu před obličejem velkým nalakovaným kusem dřeva, kterým přece nikdo nemůže někoho jen tak chtít mlátit, obzvlášť ne těsně potom, co se udělal. No nejenom že chtěl, ale taky mu s tím těch zbývajících deset naložil a pěkně pomalu. Následky měl vidět ještě v pondělí a ztvrdlý zadek mu začal získávat zpátky pružnost teprve další den večer. 

Možná to bylo tím neplánovaným odstříknutím, ale dokázal na tom najít i pozitivní stránky. Jednak to, že tentokrát u toho byli jenom oni dva a nikdo si nad jeho utrpením nehonil péro, a potom musel poctivě uznat, že pokud by nešlo primárně o to ho pořádně seřezat, tak by to vlastně bylo celé docela rajcovní. Být s ním, když si odmyslel ten nářez, ho při téhle návštěvě až nebezpečně rychle přestalo uvádět do rozpaků. Už když poslouchal tu přednášku o nevhodnosti vypouštění spermatu při práci, tak mu bylo jasné, že ho pěkně rozparádil, i přes ty rádoby komisní kecy, které si mimochodem pěkně užíval, bylo jasné, že je z toho jeho neplánovaného výtoku pěkně nadrbnutej. Jocksy mu objemem skoro nestačily a péro mu dost viditelně uslintávalo, až mu to prosakovalo bokem ven. Odhadoval, že odstříkával mlíčí, ještě než on úlevně seběhl ze schodů. Úplně nejdivnější na tom ovšem bylo, že i když se vlastně docela slušně udělal, byl od té doby v podstatě nepřetržitě vzrušený a nebýt toho, že mu ta blbost v rozkroku byla celkem volná, tak už by ho měl asi kompletně sedřeného do krve. Každou chvíli si hladil zadek a pokaždé u toho cítil takové divné mravenčení všude po těle a nemohl říct, že by bylo nějak nepříjemné, spíš naopak.

Ve středu, hned ráno, ještě než odešel do práce, mu přišla odpověď, stručná a zamítavá. Tvoje žádost musela být odmítnuta, protože nesplnila podmínky článku II. odstavce 7 smlouvy. Myslel, že se vztekne, celou středu byl naštvaný, ale to, co se mu v práci dělo, bylo nesnesitelné, každý alespoň trochu normálně vypadající kluk nebo chlap, který se mu posadil do křesla, ho v podstatě vzrušil. Večer pokorně sedl a poslal zprávu znovu. Odpověď mu přišla bohužel až druhý den večer, byla už méně stručná, přesto ho zdaleka neuspokojila. Oceňuji tvoji vůli na sobě pracovat a zlepšovat svůj život, nicméně žádost je třeba doplnit o podrobnější motivační dopis. Do prdele, nic o zlepšování života ani vůli na sobě pracovat mu nepsal, co je to za hovadiny, prostě je tak nadržený, že je ochotný se nechat i seřezat a nastaví i šílenci, jako je on.

Sakra, ještě ke všemu se mu ten magor snad začínal líbit, byl sice trochu starší, ale ne žádný starý ošklivý dědek, podle data narození mu bylo jednačtyřicet, což bylo vlastně pořád o pět méně než jeho fotrovi. Shodou okolností si uvědomil, že fotříka viděl naposledy taky tak nějak před pěti lety, ale ten už tehdy vypadal fakt příšerně, nejspíš to bylo zbožím, jak tomu eufemisticky říkával, nebo tím jeho věčným chlastem. V duchu se oklepal, vybavilo se mu několik nepříjemných vzpomínek, ke kterým se opravdu nechtěl vracet, ještě že bude jeho milý tatínek nejméně další tři roky v chládku, a to by ho ještě museli pustit předčasně za dobré chování.

Tohle byl úplně jiný případ, jak měl ten jeho slintající rozkrok před očima a objímal mu kotníky, uvědomil si, že ho vzrušuje, i když obsah těch kožených jocksů mohl jenom tušit. Snad tam tedy neměl srolovanou ponožku, protože to nevypadalo ani trochu špatně, o tom, že se mu i přes tu plastovou blbost sám udělal pod nohy, ani nemluvě. Ty jeho nohy byly fakt dobrý, nejspíš z kola, a břicho má skoro lepší než on ve svých dvaadvaceti, no ne úplně, ale taky je mu o dvacet víc. Do prdele, uvědomil si, že bude muset shodit, od toho průšvihu o sebe skoro přestal dbát. Přestal dbát skoro úplně o všechno, nejen o figuru, předtím se snažil, když už nemá mezi nohama žádný zázrak, tak chtěl alespoň dobře vypadat. Pracoval i na angličtině, alespoň číst a seriály bez dabingu, přemýšlel, že jednou odjede, třeba právě do té Anglie, hlavy mají lidi všude stejný a až ho tu nic nebude držet… Nebylo to moc, jenom to, co se dalo, když nemáte moc peněz, jenomže vždycky udělal nějakou zbrklost a vždycky se to nějak zvrtlo. Musí to zkusit znovu. 

Tak to všechno napsal, bylo toho na dvě stránky a raději to okamžitě odeslal, než by si stihl uvědomit, jak moc se stydí někomu něco takového o sobě vyblejt. Nikdy by normálně něco takového neudělal, ani sám sobě by to nejspíš nesepsal. Je to magor a jeho snad už zblbnul taky. Ach jo, no co, nouze naučila i Dalibora housti. Utěšoval se tím, že je to pořád lepší než putovat za fotříkem.

***

Zazvonil, tentokrát to stihl jen tak tak, ještě že to je od salonu sotva tři bloky a byl tu za pět minut svižné chůze. Dal mu termín na páteční odpoledne ve tři, musel ho požádat, zda by to nešlo až v pět, nezvládl se z práce utrhnout dřív. Kupodivu s tím nedělal žádné cavyky a termín mu posunul na pátou. Ani ten divný zvonek už ho nevylekal, bylo to zvláštní, ale těšil se, až mu otevře. Dveře se otevřely téměř vzápětí, ani mu je nezastoupil a pokynul mu rovnou dál. On snad v tom županu i spí, ale proč ne, jeho věc. Bez řečí se rovnou svlékl, slipy stáhl společně s kalhotama a statečně vykročil za ním, vedl ho rovnou do výpraskové pracovny. Uprostřed překvapivě stály dvě židle, postavené naproti sobě. Pán, už se naučil mu tak v duchu říkat, bylo to jednodušší než si to nějak okecávat, se posadil a jemu pokynul do druhé. Všiml si, že ta jeho nemá područky, dává mu holt jasně najevo, kdo je kdo, přišlo mu ale docela sympatické, že mu alespoň dal židli.

”Tomáši…”

Pán se odmlčel a jemu jenom tak proběhlo hlavou, že je to prvně, co ho oslovil jménem, nedovolil si ovšem ani špitnout, nějak mu přišlo, že by se to asi moc nehodilo.

”Protože jsi tu dnes prvně na vlastní žádost, musím ti vysvětlit, jaká jsou v takovém případě pravidla, protože jsou poněkud odlišná než minule.”

Opřel si ruce o područky a mírně se naklonil směrem k němu.

”Všechno, co dnes budeme dělat, bude výhradně proto, že jsi mě o to požádal, tedy neuděláme nic, než o co si řekneš, a kdykoliv to můžeš ukončit. Rozumíš mi?”

Bylo mu jasné, že si s ním tak akorát hraje jako kočka s myší a že tak jako tak dostane nářez, jenom si navíc o něj musel ještě říct, ale jestli tedy chce hrát tuhle maškarádu, tak prosím, bude spolupracovat. Klekl si k němu. Stejně si nahatý na té židli připadal divně a ta blbost na péru ho vsedě tlačila.

”Ano, pane, rozumím tomu.”

Podíval se na něho, trochu překvapeně, ale zase ne nijak moc a pokleknutí k jeho nohám nechal bez komentáře.

”Tedy žádáš dobrovolně o navýšení úroku z tvého dluhu, nad rámec dohodnutý ve smlouvě?”

Táhlo se to z něj jako med, takže takhle se tedy chová opravdový saďour. No jasně že to nechci, ale co mám jinak dělat.

”Ano, pane, prosím vás o to.”

Položil mu ruku na hlavu, pomalu jako při požehnání, a taky skoro stejně vznosně pronesl: ”Dobře, tvoji žádost schvaluji a splátku přijmu, v jaké výši ji chceš udělat?”

Tak tuhle část si dobře promyslel, spočítal si, že by to mělo být šedesát tři, ale ty dva výprasky, co má za sebou, zvládl docela dobře, i když to tedy nebyly žádný lázně, rozhodl se, že dá něco víc, aby udělal fakt dojem.

”Sto!”

Konečně na něm viděl alespoň náznak překvapení, jo, dostal ho, což přesně měl v plánu.

”Je to něco víc než minimální počet, který bych přijal, ovšem pokud chceš dát sto, samozřejmě ti vyhovím. Těší mě, že ses rozhodl na sobě opravdu vážně zapracovat.”

Zase už má ty kecy, žádný zapracovat, prostě ho potřebuje alespoň na chvilku odemknout.

”Dobře, jdi se připravit, zatím na kozu stejně jako minule!”

Pro jistotu mu políbil ruku, poděkoval a ke koze se vydal raději poslušně po čtyřech. Za několik okamžiků byl již opět pevně připoutaný. 

”Trochu tě rozehřeji důtkami, pokud s tím souhlasíš?“

Nic se ovšem nedělo, došlo mu, že má dát asi pokyn, aby začal.

”Ano, pane, prosím, jsem připravený.”

Po zadnici se mu začalo rozlévat něco jako ostřejší šimrání, trochu to štípalo, ale nic, co by se nedalo vydržet, bylo to určitě i jemnější, než když je na něm použil posledně. Jak se říkalo u nich doma, to vydrží i s prstem v zadku. Vysázel mu jich tak pětadvacet, pokud je správně počítal.

”Nyní jsi přiměřeně rozehřátý a můžeme přistoupit k rákosce, vyber, kterou mám použít.”

To jako až tak, že si může vybírat, tak asi tu nejmenší.

”Tu tenkou, pane, prosím.“

Když ji na něm použil v sobotu, tak to bylo docela snesitelné, hodně to sice štípalo, ale dalo se to slušně udýchat.

”Tuto?”

Nastavil mu před nos nejtenčí z rákosek, kterou právě vytáhl ze stojanu.

”Ano, pane, tu prosím, jsem připravený.”

Ucítil obrovský štípanec, ratan se mu doslova zakousl do masa. Strašlivě zařval, uhodil ho nejspíše plnou silou a ta tenoučká věc byla o dost méně pružná, než si pamatoval. Než měl čas o tom začít přemýšlet, začaly na jeho nebohý zadek přistávat v rychlém sledu další. Ječel bolestí a nedokázal se u toho chaoticky nezmítat a nezatínat, čímž si to jenom zhoršoval.

”Dvacet pět, velice působivé, chceš se trochu vydýchat, než budeme pokračovat?”

Pocítil obrovskou úlevu, že to přestalo.

”Ano, pane, prosím.”

Ta bolest byla příšerná, musel mít zadek rozsekaný na maděru, nebo mu to tak minimálně přišlo. Vydýchával se dobře minutu, než si alespoň trochu srovnal rytmus a doplnil kyslík. Přemýšlel, že ten hajzl musel ty rákosky nějak vyměnit, určitě to nebyla ta stejná jako posledně.

”Až budeš připravený pokračovat, tak řekni, nebo pokud se ještě necítíš, půjdu si dát trochu čaje.”

Mluvil k němu skoro něžně, i když bylo zřejmé, jak si s ním krutě pohrává. Ten magor je ale asi fakt schopen ho tu klidně nechat půl hodiny s hlavou dolů a popíjet si někde vedle čaj. Vylekal se a doslova vyhrkl: ”Ne, ne pane, prosím, jsem připravený pokračovat.”

Než dozněla ozvěna jeho vlastního hlasu, dopadaly na jeho nebohý zadek znovu ukrutně štiplavé rány. Kroutil se jako smyslů zbavený, křečovitě zatínal ruce do úvazů, až se mu podařilo i jeden uvolnit. Ruka mu sama od sebe vystřelila k zadku.

”Ne, dost, já už nemůžu, dost prosím.”

Nedokázal se ovládnout, moc to chtěl vydržet, ale nešlo to. Možná kdyby se mu neuvolnila ta ruka, ale jak ji měl volnou, stalo se to všechno hrozně rychle a skoro samo. Bití okamžitě ustalo. Pán mu jemně odsunul jeho ruku, kterou si hladil pomlácený a v záškubech se cukající zadek. Vlastně se spíš neovladatelně celý klepal jako sulc.

”Neboj se, slyšel jsem tě dobře, ošetřím tě a budeš moci jít.”

Něco ukrutně pálivého mu na něj nastříkal, nejspíš to byla desinfekce, začalo to i trochu hřát, každopádně ho to zase probralo k životu a uvědomil si, co mu říkal.

”Jak jít, já nechci jít, ještě to nebylo celé… přece…?”

Až nečekaně přísně mu do toho vstoupil.

”No to nebylo, ale ukončil jsi to.”

Promazával mu zbitý zadek nějakým krémem stejně jako minule a odvázal ho. Pomohl mu vstát, ale Tomáš se stejně jako vždy svezl na kolena. Klepaly se mu nohy a pořád nevěřil tomu, že to skončilo, i když začínal chápat, co to znamená, vykopne ho domů a nic dalšího nebude.

”Promiňte, pane, já jsem nechtěl, nechtěl jsem to ukončit, to jsem jenom tak vykřikl bolestí, nemyslel jsem to tak, chtěl bych pokračovat, já už to vydržím.”

Velice soucitně se k němu sklonil a pohladil ho po hlavě.

”Nyní se s tím už nedá nic dělat, pokračovat nemůžeme, protože jsi to ukončil. Je to škoda, stačilo, kdybys požádal o pauzu a o výměnu nástroje, tento ti, jak se zdá, příliš nevyhovoval, no ale na to už je nyní pozdě.”

Už se i dost vzpamatoval, aby se přestal klepat. Ten jeho medový hlas ho zároveň uklidňoval, stejně jako ho neskutečně iritoval, nejraději by mu jednu vrazil pěstí, ale ovládl se a zkusil to znovu, tohle přece nemůže, to mu nemůže udělat.

”Prosím, pane, můžeme to přece tak udělat, třeba řemen nebo…“

Opět mu do toho nesmlouvavě vstoupil.

”Bohužel, je mi to moc líto, ale to už není možné, musel by sis podat novou žádost, já bych ji musel schválit a teprve potom bychom mohli začít znovu.”

Začal v hlavě horečně počítat, ale nešlo mu to tak rychle a vykašlal se na to.

”Ano, pane, prosím, žádám znovu, začněme znovu.”

Prostě dostane trochu víc, než chtěl, třeba řemenem, to zvládne.

”To bohužel také takto nejde, podle smlouvy se musí žádost podat písemně.”

Byl už úplně zoufalý, cítil se každopádně strašlivě podvedený, jenom vlastně nevěděl čím, ano, jasně mu to řekl předem, že to na jakýkoliv jeho pokyn ukončí.

Rozplakal se.

”Ty pláčeš? To mě moc mrzí, ale ani já nemohu smlouvu porušit, je závazná i pro mě, využil jsi svého práva a já to musím respektovat.”

Pak se na něho velice soucitně podíval a jemně mu otřel mokré oči.

”Nechci, abys musel plakat. Pokud chceš, pustím tě do pracovny a můžeš tam napsat novou žádost a předat mi ji, pokud o to stojíš.“

Začalo mu docházet, že to na něj celé nahrál, kompletně celé, a on mu jenom naskočil na vidle, i ta ruka se mu určitě uvolnila jenom proto, že mu ji záměrně špatně připoutal. Ten hajzl si s ním dělá, co chce, a ještě se tváří, jak mu pomáhá, ale dobře, když chce hrát tu trapárnu, tak tedy jo.

”Ano, pane, prosím, děkuji, moc děkuji.”

Znovu to už vydrží, řekne si jenom o šedesát pět a vydrží to stůj co stůj, snad mu dá roubík, když si o něj řekne.

Seděl na židli v jeho pracovně a rukou na papír smolil novou žádost, k počítači ho nepustil, jeho plán zkopírovat to z odeslané pošty a poslat to znovu mu zjevně úmyslně překazil. Dal mu papír a plnicí pero, nepsal tím od tak asi druhé třídy ve škole, musel se pekelně soustředit, aby to nerozskřípal hned u prvního řádku. Pod zadek mu položil nějakou chladivou podložku a nechal ho to sepisovat ručně. Sám seděl ve svém křesle, studoval nějaké papíry a sem tam se na něho po očku podíval. Smolil to téměř půl hodiny, dávno už nic tak dlouhého rukou nepsal. Vylovil z paměti snad skoro všechno, co měl v původní žádosti, podepsal se a snaživě mu to podal. Pán si to převzal, ulevilo se mu, čekal zase nějakou další obstrukci à la protože podle smlouvy, ale on si to pozorně nejméně pět minut četl, možná si analyzoval jeho rukopis, magor je na to velkej dost.

”Můžeš se prosím postavit?”

Postavil se, na židli bylo i trochu krve, dokud psal, ani si neuvědomoval, jak moc ho ten zadek vlastně bolí. Pán se podíval přesně tím směrem.

”Otoč se zády ke mně!”

Bylo jasné, že chce vidět jeho zadek, jako by ho neviděl, když ho třískal tou zatracenou rákoskou, a pak, když ho odvazoval.

”V pořádku, můžeš se posadit.”

Posadil se, natáhl k němu ruku s těmi dvěma listy, které pracně sesmolil, a vrátil mu je.

”Žádost se ze zdravotních důvodů zamítá.”