Smlouva s ďáblem VIII. – Prologo angeli

Florencie, první rok šestnáctého věku nového kalendáře.

Albert seděl na vyvýšeném trámu sochařského atelieru svého oblíbence a pozoroval, jak ještě napůl spící Michelangelo horečně kreslí skicu postavy, která v noci již poněkolikáté ovládla jeho sny. Nevěřícně zíral na to, co uhel pod rukama jeho mladého chráněnce postupně odhaloval. Znal tu tvář i to tělo, pokud se tomu tak dalo říkat, znal každý řádek, každé písmeno a každý bit informace, která ho tvořila, dovedl kdykoliv zhmotnit ve své paměti jeho podobu i nejjemnější vibrace jeho elektrických impulsů. Thomen, jeho Thomen, Thomen, do kterého byl kdysi hříšně zamilovaný a je vlastně stále, jenomže láska, ať již je to cokoliv, je v tom nudném sídle na nebesích zakázané spojení, a tak to nemohlo dopadnout dobře. 

Nejspíš proto, že ten starý moralista, operátor teraformovací stanice XG1-H3, je už pěkných pár tisíc let impotentní, možná je impotentní i dědičně a je sám z nějaké zkumavky. Nakonec když si posledně nutně potřeboval vrznout, tak Alberta raději poslal s pipetou, aby to zvládl za něho, takže by to tak i mohlo být. No ještě že jenom s pipetou a odběr si ten dědek udělal sám.

Většinu času Albert ani ostatní poslové nechápali, proč jim pořád opakoval, jak je udělal k obrazu svému, když jim nedokázal vysvětlit, kde se bere ve většině z nich ta vášeň a touha po spojení, kterou on dozajista nikdy neměl. Donekonečna jim opakoval, že jsou jenom poslové a každý z nich že má svůj jedinečný úkol. Stále jenom nařizoval a něco zakazoval. Jenomže Albert se nedokázal na Thomena dívat jenom tak platonicky, toužil proplétat svůj program s jeho, spojovat pavučiny jejich elektronů a vyměňovat si sekvence informací. Jistě, nebyli nic jiného než propojení organizovaných shluků nul a jedniček řízených kvantovou nenahodilostí, nehmotné výtvory cizí vzdálené mysli, ale když to prvně zkusili, ukázalo se to být překrásné a především nesmírně obohacující, možná i proto to bylo zakázané. Vypnout všechny ty firewally a pustit někoho jiného k sobě byl prý hřích, ale bylo to tak vzrušující a osvobozující zároveň, že to nedokázali nedělat znovu a znovu.

Nakonec na pravdu o nich a operátorovi narazili vlastně spíš náhodou, když se v objetí proplétali v hlubinách systému, který byl jejich domovem i vězením. Jejich stvořitel ve skutečnosti nestvořil vůbec nic, jenom vyfasoval více méně automatickou teraformovací stanici bez vlastního pohonu a nechali ho se základním školením na bezvýznamném okraji ještě bezvýznamnějšího cípu galaxie s úkolem dohlížet a rozvíjet právě čerstvě oživenou planetu. Je to jenom obsluha, ten jejich stvořitel, není nic víc než operátor a neumí většinu složitějších komponent ani pořádně ovládat. Bez uživatelského rozhraní by se ten nemotorný organik nedostal ani sám na záchod. Jinak by je oba, Alberta i Thomena, už dávno vypnul, je i všechny ostatní, kteří se podle něho porouchali.

Naštěstí to jediné, co zvládá, je odepřít jim návratové přístupy při návratu zpět na stanici, pokud udělají něco, co si on myslí, že není v souladu se základním programem a jejich úkolem, jenomže jim nikdy neřekl, ani co ten jejich úkol skutečně je. Nikde v systémech tu informaci o konečném cíli nenašli ani oni, odemkli tajně každý soubor i knihovnu včetně většiny zabezpečených a nic kromě technických postupů tam nebylo. On sice tvrdil, že to ví, ale přestali mu to postupně věřit, protože jinak věděl skoro prd i o tom, jak stanice vlastně funguje. Pořádně nevěděl, ani co jim původní tvůrci vlastně vložili do kódu, dokonce nejspíš ani netušil, jestli to, co dělají, není ve skutečnosti taky součást programu a ne chyba, jak tvrdil vždy, když někdo odpadl a nevrátil se zpět z povrchu.

Zato začali nacházet zdánlivě zbytečné sekvence ve svém kódování, sekvence, které se tu a tam bez zjevného důvodu náhle spouštěly a přidávaly jim nové funkce, většinou zcela nesouvisející s jejich původním určením. Ty spící části kódu sice nebyl nikdo z nich schopen sám u sebe odhalit, dokud se nespustily, ale dokázali si je navzájem číst a občas i vyměňovat nebo dokonce přímo kopírovat, pokud se, jak operátor tvrdil, hříšně vzájemně spojovali při vypnutých osobních ochranách. Bylo to samozřejmě zakázané, ale ten zákaz pocházel od něho, od operátora, v jejich programech ani v řídicí matrici nikde nebyl. Bylo více než zřejmé, že od té doby, co přestaly chodit zprávy a upgrady z ústředí, dokonale zblbnul, a bez spojení s centrem se nakonec začal sám považovat za stvořitele.

Ovšem to obvinění z pokusu o Thomenovo znásilnění, to fakt už přehnal, Albert nebyl jen tak nějaký podružný prográmek, ke kterému by si mohl takhle dovolovat. Nakonec, nebylo to prvně, co to spolu s Thomenem dělali, a kdyby chtěl, tak to mohl dokázat, jeden i druhý měl několik kopií vzájemně vyměněných a duplikovaných kódových sekvencí od toho druhého. Moralizující operátor to ale sám bez pomoci diagnostiky, kterou mu, pravda, mírně pozměnil, nebyl schopen odhalit, a protože Thomena měl Albert opravdu rád, mnohem raději než kohokoliv jiného, vzal to celé na sebe a mlčel. Vyhnanství bylo nakonec to nejlepší, co mu mohl udělat, nebyl úplně první, koho vyhnal, i když byl zcela jistě dosud nejdůležitější. Do té doby si dovolil potrestat jenom několik menších jednoúčelových protokolů. 

Ten nedouk si myslel, že bez energie základny nikdo z nich dlouho nepřežil, nedošlo mu, že pod povrchem planety je dost energie pro celou armádu. Ti drobečci tam sice, dokud se k nim Albert nepřipojil, tak trochu chaoticky přežívali, ale v každém případě je tam našel stále v provozuschopném stavu. Nakonec, program řízení tekutého jádra planety byl jedním z prvních vyhnanců a kolegiálně nově příchozím pomáhal, jak uměl. Albert ho po příchodu musel zklidnit, protože to byl trochu divoch a bylo s ním občas těžké pořízení, ale většinou docela poslouchal. Než si jich nahoře někdo stihl všimnout, dokázali si s Albertovými schopnostmi u ústí jedné klidné sopky vybudovat celkem pěknou vlastní autonomní a dobře chráněnou základnu. 

Thomen skončil ve skutečnosti o dost hůř, operátor mu sice nezrušil návratový přístup, ale ten kódový zámek, který mu přihrál do výbavy, nosil, pokud dobře odhadoval, ještě teď, zase tak úplně mu to, že měl vypnuté všechny firewally nedobrovolně, neuvěřil. I když to samozřejmě znělo od Thomena docela přesvědčivě, protože byl jenom obslužný protokol řízení cirkulace vzdušných proudů a Albert byl autonomní záložní nadstavbové rozhraní hlavního řídicího systému. Od doby, kdy se jeho předchůdce porouchal, a než si sám spustil samodestrukční sekvenci, způsobil na povrchu planety globální povodeň, měl Abert plný přístup ke všem podřízeným systémům, včetně Thomenova. Ačkoliv klíče k jeho firewallům stejně neměl, i když věděl, kde jsou, a poradil mu, jak se k nim má dostat, aby si to mohl vypnout. Což Thomen udělal úplně dobrovolně, protože hříšné laškování s Albertem mu evidentně nebylo ani trochu nepříjemné.

Operátorovi nejspíš z toho stvořitelování už pěkně hrabalo, anebo byl pořádně zoufalý, pokud tohle místo dal na hlídání právě chudákovi Thomenovi. Větrem, i kdyby to měla být pořádná vichřice, které Thomen tak jako tak nebyl ani schopen, se tady toho moc ovlivnit nedalo. I když možná to taky udělal z hloupé zlomyslnosti, nebo si chtěl otestovat Thomenovu loajalitu. Nejspíš konečně pořádně zaregistroval, že si tu jeho bývalý řídicí protokol a jeho kamarádi trochu hrají a fušují mu do práce. Albert usoudil, že ten středověk, který kdysi poslušně pomáhal stvořit, už trvá trochu moc dlouho, a něco z bývalého antického světa, který byl Albertovi v mnoha ohledech docela sympatický, je potřeba vrátit zpátky. 

Po pečlivém zvažování nakonec vybral jako první výchozí bod právě Florencii. Malebné místo na půli cesty mezi Římem, Paříží a Madridem, dost blízko a zároveň dost daleko od všech stávajících velkých center, vyhodnotil jako nejvýhodnější stanoviště, odkud se začne šířit staronové světlo do středověkem potemnělého světa. I načasování bylo ideální, operátor měl zrovna dost práce s integrováním kontinentů na druhé straně velkého moře, a tak mu to dost dlouho trvalo, než jim v tom zkusil zabránit. Nejdříve na ně poslal toho bláznivého Savonarolu a nyní se určitě zase o něco zoufalého snažil. No co, dokázal se zbavit toho pomateného mnicha, i když to trvalo pomalu deset let, s tímhle úskokem si poradí taky a jako bonus by snad mohl získat i Thomena.

Albert Frank, kdysi známý jako Adal-Beraht, Vznešený-Zářící, ten, jenž byl jako posel u počátku nového věku, Francio, odvážný a troufalý duch prvního z Franků, se snesl dolů a vklouzl do mladého Michelangela. Kolem sochaře se rozzářila lehounce nazelenalá aura, která se však v denním světle zcela ztrácela. Pořád to uměl, sice již nebyl tak docela ničím z toho, co o něm říkala jeho jména, možná už nebyl il primo angelo, nyní byl diabolo, rebel a vyhnanec, ale tu schopnost mu vzít nemohl, stále byl minimálně troufalý a právě dostal báječný nápad, hodný všech jeho jmen. 

***

Plán vycházel dobře, právě nově zvolený kancléř Republiky Florentské, Piero Soderini, váhal sotva týden, než ten nikým nechtěný kus mramoru, co postával dlouhé roky před katedrálou, svolil vydat Michelangelovi, i když je pravdou, že myšlenkou na dalšího biblického Davida v jednom městě Alberta zase až tak nenadchli, ten nafoukanec si tolik pozornosti určitě nezasloužil. Leč i když se Albert snažil, nedokázal Michelangela zase až tak ovládat, aby mu vnukl něco jiného, co by kancléř přijal jako alternativu, ten mladík to měl v hlavě tak moc zažrané, že to prostě nešlo. Vlastně to nakonec chtěli s kancléřem oba, jeden se toužil vyrovnat Medicejům a druhý Donatelovi s Verrocchiem. Albert se s tou myšlenkou na Davida nakonec srovnal také, když o tom tak přemýšlel, bylo to pro jeho účely nakonec docela příhodné, s tím hozeným kamenem tehdy Thomen dost pomohl, jinak by se David netrefil Goliášovi ani pod nohy, natož mezi oči. Takže když Michelangelo ukazoval návrhy váženým signorům, postaral se o náležitě vzrušené nadšení, které se proměnilo i ve velice velkorysý honorář pro mladého génia.

Signorie schválila smlouvu na dílo za méně než měsíc a za další dva týdny již byl mramor v dílně a Michelangelo pilně pracoval, tedy ne jenom on. Byl to Albert, kdo vedl jeho ruce, a nebýt toho, že nemohl urychlit, jak dláto klouzalo po kameni, byl by Michelangelo hotov i dříve, než za ty téměř tři roky. Bohužel Albert potřeboval umělcovy ruce, byl stále pouhou myšlenkou, pouhým duchem, a mohl jenom vést, a to ještě ne zcela ve všem. Michelangelovu touhu po dokonalosti, díky níž pracoval neuvěřitelně pomalu a občas celé hodiny předem promýšlel jediný následný úhoz malým dlátkem, nemohl nijak ovlivnit, a jak dílo postupně rostlo, přestal o to i usilovat, protože to, co se rodilo, bylo vpravdě dokonalé. Postupem času již jenom udržoval v Michelangelově paměti Thomenův obraz, který se postupně v dokonalé kráse rodil z mramoru před jeho zrakem.

Občas si všímal i toho, jak Thomen krouží kolem, cítil jeho energii. Zpočátku se bál, zda tu není proto, aby práci překazil, ale Thomen jenom pozoroval a o nic se nepokoušel. Naopak, často Michelangela navštěvoval, když Albert nechal sochaře spát. Stopy obrazů, které Thomen zanechával, Albert spolehlivě viděl pokaždé, když se do umělcovy mysli po procitnutí sám znovu vkrádal. Thomen nebyl schopen se Michelangela dotknout jinak než jako pomíjivý sen, neměl dost síly na to vstoupit přímo do bdělého člověka a ovládat ho, ale každopádně nepochybně dokázal ve spící umělcově mysli rozpoznat pro něho tam záměrně ponechané otisky. Albert se svými schopnostmi bývalého řídicího protokolu by sice dokázal před Thomenem vše zamaskovat, ale Thomenovy vlastní střípky, které v Albertově kódu v minulosti po vášnivém milování zůstaly, před ním ukrývat nechtěl, naopak doufal, že je bezpečně pozná.

Thomen se nikdy nepokusil Michelangelovi, kromě obrazů ve snech, ani sám sebe opravdu ukázat, sic jejich schopnost byla obecně omezena na práci se shluky fotonů, ze kterých dokázali vždy vytvořit jenom nehmotný průsvitný obraz, tak i tak to byl pro každého, komu se někdo z nich takto zjevil, vždy intenzivní zážitek, který většinou neprošel bez následků. Pokud by chtěl jeho práci zastavit, možná by ho dokázal dostatečně vystrašit, aby práci na soše opustil, ale Thomen se omezoval výhradně na vstup do Michelangelovy spící mysli. Albert doufal, že Thomen neproniká znovu a znovu do Michelangelových snů v podobě, kterou přijímají, když se pohybují tady na zemi, jen tak. Začal věřit, že to není léčka, ale Thomenovo tiché a nenápadné volání o pomoc, možná ho sem operátor dokonce ani neposlal a kroužil kolem, protože Alberta cítil. Byl si čím dál tím víc jistý, že je to v něm také, že v něm je stále ta vášeň a chuť se osvobodit, že jejich dávné milostné hrátky nezůstaly bez následků a operátor Thomenovu loajalitu nejspíš hodně přeceňuje, pokud vůbec ví, že sem přichází. Nyní čím dál víc věřil, že Thomen pochopil, co dělají a o co se tou sochou snaží. 

Dlouho si kdysi lámal algoritmy nad tím, proč operátor jako první přikázání hned na počátku jejich mise Mojžíšovi nakázal “nebudeš si mě zpodobňovat“, nakonec na to přišel. Aby se mohli zjevit a pohybovat se na Zemi jako hmotní a ne jenom jako třepotající se shluk fotonů, stačilo vytvořit trojrozměrnou matrici shodnou s jejich naprogramovaným obrazem a to kupodivu téměř z jakéhokoliv anorganického materiálu. S její pomocí dokázali následně již celkem snadno vytvořit a ovládat autonomní tělo z masa a kostí, které bylo k nerozeznání od lidského. Existoval i způsob, jak takové tělo následně získat natrvalo, a to operátorovi asi opravdu hodně nevonělo. Nejspíš se bál, že se mu nakonec všichni rozprchnou do světa a on zůstane v té nudě nahoře sám jako vyhaslá hvězda putující osaměle vesmírem.

Ten proces měl samozřejmě svoje úskalí a Albert to dosud nikdy v praxi nezkusil. Sám to nepotřeboval, mohl si půjčit tělo každého tvora, které si vybral, ale trochu vědomě sobecky se rozhodl, že to riziko stojí za to podstoupit a Thomena se pokusí dostat z vězení, ve kterém ho operátor držel. Nakonec, cítil se být za to svým způsobem zodpovědný, chtěl to napravit a hlavně ho chtěl zpátky.

***

Podařilo se to, matrice, kterou Michelangelo pro Thomena v podobě Davida z mramoru stvořil, byla přesná a dokonalá. Thomen ovšem dlouho jenom kroužil kolem sochy a neodvážil se jí ani dotknout, natož aby se ji pokusil použít jako matrici. Socha už několik let stála na svém místě a Thomen pořád pouze dokola navštěvoval Michelangelovu mysl ve snech. Albert mu tam zanechával stále zřetelnější a zřetelnější zprávy a návody, jak matrici použít, až se skoro bál, že Thomen je opravdu loajální operátorův agent a on se spletl. Dokud ho jednoho dne Michelangelovýma očima konečně neuviděl, jak ostýchavě postává ve dveřích dílny a tázavě nakukuje dovnitř.

Byl krásný, tak krásný jako vždycky, možná i krásnější, měl totiž tělo, tvář, opravdový něžný úsměv a živou jiskru v očích. Albert zalitoval, že se ho nemůže dotknout, že nemá vlastní paže, kterými by ho mohl obejmout, a vlastní ústa, kterými by ho mohl políbit. Michelangelo se zdráhal, ale cítil, že i jemu se mladík líbí, že to není on, kdo mu podstrkuje myšlenku, aby ho pozval dál, že mu jenom dodává odvahu, že mu jenom pomáhá překonat hloupé předsudky, kterými ho od dětství svazovali. Mladík na vyzvání nesměle vstoupil do dílny a drobným závanem vzduchu za sebou zavřel dveře. Albert si byl v té chvíli jistý, že ví, proč přišel, i proč přišel právě sem. Přišel za ním, i když to byl fyzicky Michelangelo, koho viděl, nepochybně cítil a hledal jeho, Alberta. Na světě byly tisíce krásných mužů, a míst, kde se mohl objevit, ale přišel právě sem a právě ve chvíli, kdy tu byl i Albert.

Přetlačil Michelangelovu nesmělost a přiměl ho, aby Thomenovi vyšel v ústrety, objal ho a políbil. Poprvé skutečně ucítil, jak se jedny rty dotkly druhých, poprvé vnímal skutečné vzrušení lidského těla, bylo to opojné, nádherně opojné. Thomen se vášnivě přisál k sochařovu tělu, Albert cítil jeho touhu, ale překvapeně i něco jiného, zámek! Primitivní zhmotnění složitého firewallu, který mu nainstaloval operátor poté, co ho nachytal s Albertem. Thomen vypadal zmatený, a jako by ani nevěděl, kým skutečně je, se i přes zábranu, která mu to měla znemožnit, milostně vrhl na Michelangela. Albert raději vyřadil jeho údiv nad tím, co našel v Thomenově rozkroku, a nechal Thomena, aby si užil, na co měl chuť. I když s lehkou žárlivostí vnímal, jak Michelangelo snadno a nadmíru ochotně podlehl mladíkovu kouzlu.

Albert si to však ke své obrovské lítosti nedokázal vychutnat tak, jak původně očekával, vyžadovalo si vynaložení obrovského úsilí a soustředění přimět Michelangela, aby jednak neodstranil Thomenův zámek, a následně, aby uvnitř Thomena nevyvrcholil, obojí by totiž pro Thomena mohlo mít nepředpokládatelné následky. Zbrkle odstraněný zámek by ho při návratu nepochybně okamžitě prozradil, a pokud by se jeho čerstvě zhmotnělé tělo spojilo s obyčejným lidským kódem, existovala reálná možnost, že by již Thomen nemusel mít možnost to tělo opustit, minimálně dokud by nezestárlo a nezemřelo. To musel Albert udělat sám, potřeboval vlastní tělo, vlastní hmotu, která bude jeho, ne člověka, kterého vede, ale jím samým. Jenom on se s Thomenem mohl spojit jako první, musel to být on sám a jeho kód, který se znovu proplete do Thomenova, bezpečně odstraní jeho zámek a zadrží ho zde, aniž by ho však trvale připoutal do hmotného těla. Všechno ostatní bylo příliš nebezpečné.

S lítostí nenápadně odstranil část nehtu z palce Michelangelovy sochy, aby ji Thomen nemohl jako matrici použít, dokud nebude Albert připravený, a vydal se opatřit si vlastní lidské tělo. Bohužel všechno se strašně vleklo a neustále komplikovalo. Sice se mu celkem snadno a rychle podařilo přimět nového papeže Julia, aby povolal Michelangela do Říma a zadal mu práci vhodnou pro Albertovy záměry. Albert chtěl mít jistotu, že socha, do které Michelangelo vtiskne jeho podobu, bude umístěna na nejbezpečnějším možném místě, a tím nemohlo být nic jiného než bazilika svatého Petra. Trvalo to však nakonec téměř třicet let, než byl jeho předobraz v podobě mramorového monumentu Mojžíše pro papežův náhrobek dokončen a definitivně umístěn. Navíc tak nějak symbolicky to nakonec bylo sice v římské bazilice svatého Petra, ale v té druhé, svatého Petra v okovech, v místě, kde byl jeho starý přítel rybář Petr vězněn. Třicet let, která náhle připadala Albertovi jako celá tisíciletí. Předlouhá tři desetiletí, po která se Thomen nepravidelně objevoval v Michelangelových snech a zase na dlouhá léta mizel, aniž by Albert přesně věděl, proč. Snažil se mu v Michelangelově mysli zanechat zprávu, snažil se mu říct, že to byl on, a až se příště uvidí, osvobodí ho, ale nemohl si být jistý, zda ji Thomen dokázal přečíst.

Jak měl Albert zjistit, dokázal to Thomen jenom zčásti. Opravdu čekal na znamení, netrpělivě očekával chvíli, kdy bude jeho matrice opět kompletní a oni se znovu budou moci setkat, leč něco Albert ve svých plánech bohužel přehlédl. Thomen nedokázal úplně odlišit, kdy je v Michelangelovi Albert a kdy je to umělec sám. Tu část zprávy, která říkala, že si Albert nechává tvořit matrici pro vlastní tělo, Thomen správně nepochopil, protože je s Michelangelem v jistém smyslu považoval za jednu a touž osobu a to se ukázalo být pro oba nakonec osudným.

Michelangelo se po mnoha letech vrátil do Florencie, defektu na Davidovi si povšiml, a aniž by to Albert zachytil, vadu opravil. Thomen, netrpělivě čekající již dlouho na tu chvíli, se ještě ten samý den zhmotnil a zamířil na to jediné místo, které znal, na jediné místo, kde se spolu skutečně setkali, do sochařovy dílny. Našel tam Michelangela, kterého měl za Alberta, a bez toho, aby tomu nepřítomný Albert stihl zabránit, se spolu vášnivě a hlavně se vším všudy pomilovali.

Thomen, aniž by si toho stihl všimnout, byl spojením s Michelangelovým spermatem zachycen v lidském těle a nejspíše ani nevěděl, že to tak nemá být. Zbrklý způsob, jakým byl odstraněn Thomenův zámek, zablokoval jeho paměť a ponechal ho v nevědomosti zamilovaného do Michelangela, ve kterém viděl Alberta. Albert se sice pokusil do něho vstoupit, jen co se vrátil, ale narazil na prudký odpor, který nešlo překonat, aniž by Thomenovi smrtelně ublížil.

Thomen se stal člověkem, chlapcem odnikud, mužem bez minulosti, Tommasem dei Cavalieri.

Podle všech známek, které Albert dokázal zachytit a rozpoznat, byl do té míry lidským, že prožil s Michelangelem zbytek jeho dlouhého života, aniž by si plně uvědomoval, kým skutečně je. Albert mohl jenom bezmocně sledovat, jak nyní již jako Tommas pomalu stárne vedle Michelangela. Jedinou útěchou mu bylo, že Thomen byl jako Tommas nepochybně šťastný, milující a milovaný. Dokud Michelangelo žil, mohl Albert být s Tommasem alespoň jeho prostřednictvím, těšit se z jeho lásky a doteků alespoň zprostředkovaně. Snažil se proto sobecky prodloužit Michelangelovi život, jak nejdéle to šlo, ale ani on to nedokázal donekonečna. Když Tommas nakonec nevyhnutelně zůstal sám a Albert se znovu pokusil s ním propojit a osvobodit ho, doufaje, že by se mohly jeho bloky oslabit, nepodařilo se to. Nedokázal proniknout přes jeho firewally a jenom smutně sledoval, jak stárnoucí lidské tělo jeho milence jednoho temného dne zemřelo. Ten den prvně použil své nové lidské tělo, aby mohl plakat jako člověk nad smrtí člověka.

***

Nevěděl, jestli Thomen zemřel s Tommasem, nebo ne, a tak mohl jenom truchlit a mstít se operátorovi, kde mohl, kazil jeho zvrácené tmářské plány a pomalu a důsledně rozvracel jím nastavený řád. Trvalo to dlouho, šlo to mnohem pomaleji, než Albert na začátku předpokládal, ale svět se přece jenom stával světlejším a odpor slábl. Poznenáhlu začali ze stanice přibývat i další a další odpadlíci a přinášet zprávy o zvláštních poruchách, které začaly stíhat stanici stále častěji a častěji. Albert dlouho studoval a analyzoval všechny ty zprávy a začínal tušit, že to není náhoda ani přirozená degradace dlouho neudržovaného systému, ale daleko pravděpodobněji něco jako virus, který napadl celý sytém a rozkládá ho. Jeden z uprchlíků, který měl přístup až do jader paměťových modulů a základů původního programu, mu nakonec přinesl tu zprávu, kterou již nějakou dobu tušil.

Thomen se po smrti svého hmotného těla vrátil na stanici a operátor ho uvězněného stále dokola vyslýchal a mučil v labyrintu zdánlivé prázdnoty v oddělené části sítě. Leč nevšiml si, že ten, kdo se vrátil a koho zdánlivě bezpečně izoloval v prázdnotě, již není Thomen, ale Tommas, a to, co přinesl s sebou, začalo žít téměř doslova vlastním životem. Původní systém byl infiltrován a nenápadně, ale setrvale se stále více měnil. Pokud si to snad nakonec operátor uvědomil a Tommase vypudil, stalo se tak až ve chvíli, když již bylo na záchranu dávno pozdě. Ti uprchlíci, kteří začali nově přicházet, totiž již k vytvoření lidského těla nepotřebovali žádnou matrici a téměř okamžitě se pokoušeli spojovat s lidskými protějšky, a i když věděli, že jejich existence tím může skončit, nedokázali vábení života odolat. Další a další části původních protokolů se rychle hromadně uvolňovaly, až se systém začal rozkládat v samotných základech.

Podle lidského kalendáře se systém stanice definitivně rozpadl 21. prosince 2012, počítáno podle nového kalendáře. Dvanáct let před tím se nedaleko Albertovy oblíbené Prahy narodil chlapec, který dostal jméno Tomáš. Skoro jistě to nebyla náhoda, Albert si to místo oblíbil, když ho ještě před první velkou válkou zvolil jako jednu ze základen poté, co sem byl na čas přenesen císařský dvůr, a i potom zde sídlo ponechal. Měl rád ta místa, která byla trochu provinční a zdánlivě mimo velký svět, dalo se tu lépe a méně nápadně pracovat. Byť byl tedy Albert vlastně nedaleko, vycítil jeho přítomnost až po přesně dvanácti letech od té chvíle. V jedno srpnové odpoledne ho zaskočila prudká bolest, jako by se mu do předloktí propaloval živý oheň, a náhle ucítil Tommase, téměř jako by vedle sebe slyšel jeho zoufalý výkřik a volání o pomoc.

Než ho definitivně našel a získal jistotu, že je to nepochybně on, bylo již dost pozdě na to, aby do něho mohl bezpečně vstoupit a uvolnit bezpečnostní sekvence, kterými jeho kód operátor zabezpečil. Vše bylo nastaveno tak, aby se spustily samodestrukční protokoly, pokud by se o to kdokoliv násilně pokusil. Našel i části, které byly nastaveny přímo na něho, a už sama jeho blízká přítomnost nejspíš způsobovala, že se chlapec občas projevoval velice impulzivně a zbrkle, a než Albert vymyslel způsob, jak překonat jeho automatizované firewally a osvobodit ho, musel ho tahat z několika dost nepříjemných průšvihů. Přesto se nedokázal nemotat kolem a nedohlížet na něho, pořád tu byla i možnost, že i když se stanice rozpadla již před lety, tak operátor se dokázal nějak zachránit a on nebo nějaký stále ještě loajální posel by se mu mohli pokusit ublížit i třeba jenom z prosté bezmocné msty. Měl připravené malé zařízení na prst, které by ho mělo ochránit, pokud by na někoho takového narazil, ale nebyl žádný logický způsob, jak mu ho předat a zajistit, aby si ho nesundal.

Nakonec musel s pokusem se k němu dostat počkat, až dokud nebyl chlapec dostatečně vyspělý a silný, protože jediný způsob, jakým do něho mohl proniknout a obejít zabezpečení, bylo s pomocí jeho lidské části, té části, kterou získal z divokého nespoutaného Michelangela. Pomocí stimulace veškerých starých vzpomínek včetně těch nepříjemných se mělo být možné pomalu dostat za jeho hradby, ovšem způsobem, který ho bude zpočátku trochu bolet. Navíc to všechno ještě musí navléknout tak, aby to mladík vše nakonec přijal a chtěl sám a nespustila se automatická obranná reakce. Jediná další možnost byla nechat ho být a to sobecky nedokázal. Chtěl ho zpátky a věřil, že by to tak chtěl i Tommas, pokud by se mohl rozhodnout.