Smlouva s ďáblem VII. – Kavalír

Neděli prožil tak nějak, jako by to ani nebyl on, ještě v sobotu večer odemkl zámek a tu věc si sundal, po dlouhých několika měsících spal s volným rozkrokem, cítil se divně, byl svobodný, ale cítil se být osamělý, bez smyslu. Rytmus jeho života těch posledních osm měsíců určoval vztah s ním, když o něj nyní přišel, zůstala jen bezradná prázdnota. Uběhly už tři dny a nic se nedělo, jeho život jinak naštěstí, alespoň pracovně, ubíhal svým neměnným tempem, a byl rád, že měl vypsané dlouhé směny až do středy, čtvrtek pátek byl svátek, všichni kolem něho si plánovali prodloužený víkend a on se ho v duchu děsil. Arnoštovo nenápadné vyzvídání, co budou s přítelem dělat, možná až trochu zbytečně naštvaně odbyl tím, že neví, asi zase nějaké překvapení. Sakra, chtěl by nějaké překvapení, dokonce i takové, které by ho třeba i trochu bolelo.

Přemýšlel, jestli by mu přece jenom neměl napsat, celé úterý s tím bojoval, své náhle nabyté sebevědomí přece tak jako tak získal jenom díky němu. Třeba to jenom překombinoval. Nakonec ten boj prohrál, pokud je to konec, musí to od něho slyšet, i když si dal ještě lhůtu do zítřejšího rána, pokud mu nedá nějakou zprávu do rána, tak mu prostě napíše. Uklidil si stůl, vyčistil nástroje, naostřil břitvu i nůžky a zametl jemné vlasy mladíka, kterého před chvílí pracně dostříhal. Vzpomněl si, že ho tu měl tehdy, když sem za ním prvně přišel on. Už ho nebalil a vypadal, že i něco shodil, asi láska. Jasně cítil, že se mu nechce jít domů, ale byl čas, děvče na recepci sem již dvakrát nenápadně nakouklo, určitě chtěla jít domů, je tu beznadějně poslední, možná měla domluvené rande. Rande, asi nikdy neměl nic, co by se tak dalo nazvat, ani moc nevěděl, co to vlastně znamená jít na rande. Zhasl, omluvně se usmál směrem k děvčeti a otočil k sobě ze zvyku knihu se zítřejšími objednávkami.

TOM 9.00 p. Bert, vlasy, vousy. NEPROHAZOVAT!

Neprohazovat s velkým vykřičníkem bylo dopsáno červeně, šéfovou rukou.

***

Arnoštek ho praštil pěstí do ramene a rozesmál se.

”Bože, to je tak romantický, balil tě očima, jako byste se viděli prvně, to tedy bude večer jízda.”

Spiklenecky na něho mrkl a znovu ho přátelsky praštil. Tom na něho trochu tupě zíral a snažil se dešifrovat svůj právě proběhlý zážitek.

”Kam jdete na to rande?” rozplýval se obdivně Arnoštek a pokračoval, aniž by čekal na odpověď. ”To asi bude něco extra, co, ty jsi prostě klikař. Až budeme končit, tak tě taky trochu přistřihnu, neudělám ti to sice tak dobře jako ty jemu.”

Uchechtl se své košilaté narážce a hbitě dodal, tak aby ho bylo slyšet nejméně na celý salon: ”Ale nemůžeme dopustit, aby naše Angelika dělala podniku ostudu.”

Naštěstí mu nemusel odpovědět, vysvobodilo ho blikající světýlko z recepce, pokyn jít si vyzvednout dalšího zákazníka. Ukázal Arnoštovým směrem prostředníček, vyplázl jazyk a zmizel do uličky k recepci. Pokud by mu odpovědět musel, tak by nevěděl, co celá ta maškaráda měla znamenat. Jízdu si na večer sice naplánoval, ale jestli náhodou na ní nebude sám, to pořád tak trochu nevěděl.

Další zákazník bylo naštěstí jenom obyčejné holení, a tak se nemusel nějak moc soustředit. Pan Albert Frank, kterého před chvilkou vyprovodil, dělal celou dobu jako by nic, vykal mu a na jeho klasickou otázku tak co s tím dneska uděláme, od které si Tom původně hodně sliboval, mu medově odpověděl, že chce jenom celkově upravit, protože má večer schůzku. Nevydržel to a tak jako u jakéhokoliv jiného zákazníka v podobné situaci mu na to opáčil, že dozajista romantickou. Očekával, že po přihrávce se snad konečně něčeho dočká, ale odpověděl mu jenom velice neurčitě, že to se samozřejmě teprve uvidí, a dál to nerozváděl. Vlastně už kromě konverzace kolem požadované vizáže neřekl skoro nic. Nechal se zaholit, lehounce přistřihnout vlasy nad ušima, upravit krk a zatvarovat vousy. Když s tím skončil, a že se tentokrát Tomáš opravdu snažil to co nejvíc protáhnout, pěkně poděkoval, nechal se doprovodit na recepci, rozloučil se a po zaplacení odkráčel středem. Dýško ovšem nechal jako obvykle nehorázně vysoké.

Salon jel celé dopoledne na plné obrátky, následující čtyři dny volna přesvědčily snad půl Prahy, že je třeba se na to vyparádit. Naštěstí se tak nestalo, že by nebylo alespoň jedno z jejich křesel vždy obsazené, takže se vyhnul Arnoštovým poznámkám i všetečným otázkám, na které neměl odpovědi, a lhaní mu od jisté doby moc nešlo. V jednu se oba nakláněli nad recepční a vybírali, co si nechají přinést na oběd z nedaleké restaurace. V rámci všeobecného blaha a sociálních jistot jim tuhle vymoženost šéf dokonce i platil, pokud si tedy vybrali ze základního obědového meníčka. Vytlemený Arnoštek ho ovšem teatrálně odstrčil stranou.

”Tomáš si dneska k obědu nic nedá, jeho porci si beru já, on by si tím blafem jenom zkazil chuť a taky si musí nechat na večer místo.”

Koukal na něho trochu nechápavě, ale dřív, než se stihl opět ztrapnit, ozvala se do toho recepční.

”No jo, volal ti nějaký pán, že potvrzuje tu rezervaci na sedmou, prý se nemůže dovolat na tvůj telefon, asi jsi to neviděl, když jsi tam měl zákazníka, tak jsem slíbila, že ti to vyřídím, jen co to dokončíš.”

Holka nebyla právě z nejbystřejších, a tak se jí raději zeptal, jakou rezervaci.

”To neříkal, jenom, že odvoz tě tu vyzvedne v šest.”

Ten chlap prostě nemůže dělat nic normálně, i když no dobře, udělal z jeho skromného nápadu sice tyátr, ale asi to je fakt celkem romantický, i když by bylo stačilo, kdyby napsal prostě jenom ano, v sedm budu tam. Žádné nepřijaté volání na jeho telefonu samozřejmě nebylo, ani to nečekal. Rozmýšlel se, jestli mu má napsat, ale nakonec se rozhodl, že ho tu romantickou komedii nechá dohrát. Když ve čtyři hodiny odpoledne doručili obrovskou kytici jednoho sta a padesáti tří temně rudých růží, barvou víc než připomínajících jistý jemu dobře známý sametový župan, prohlásil Arnoštek, že pokud ho nepozve na svatbu, tak že mu to nikdy neodpustí a vyleje mu na hlavu všechnu jeho kolínskou, a jestli v pondělí nepřijde do práce se zásnubním prstenem, tak že mu naopak tu kolínskou vypije. Rozdělil ji na šest kytek po pětadvaceti a podělil kolegům, do pondělka by beztak jen zbytečně ovadly, s lehkým srdcem je poslal dělat radost dál, u sebe na stole si nechal jenom ty tři, ty opravdu důležité.

Jak to bude v pondělí s jeho kolínskou, sice netušil, ale když ho v podvečer Arnoštek konečně těsně před šestou pustil z křesla, poté co mu jen tak tak zabránil v tom, aby mu udělal na hlavě nejméně trvalou, každopádně jí mnoho na vypití nezbylo, zato on smrděl jako parfumerie. Pokud si snad myslel, že výčet šíleností pro ten den už skončil a jeho vyzvedne normální taxík, tak se každopádně pořádně spletl. V 18.00 se otevřely dveře a dovnitř se nahrnul chlapík připomínající ze všeho nejvíc jenom trochu distingovanějšího cirkusového zřízence a on měl chuť se propadnout opět nejméně do Austrálie, o které již kdysi, sice v jiné souvislosti, ale jinak celkem vážně uvažoval. Sháněl se totiž samozřejmě po panu Kavalírovi a snad celé osazenstvo salonu si nenechalo ujít příležitost mít právě nějakou práci na dohled. Raději se urychleně přiznal ke své totožnosti a nechal se doprovodit ven, že to nebude všechno, mu bylo sice jasné, ale to, co bylo venku, ho stejně dostalo.

Autům do té míry rozuměl, aby poznal otevřený Plymouth Belvedere v temně vínovém laku, a i kdyby ho nepoznal, bylo by mu tak jako tak jasné, že je to jeho odvoz, stál u něho totiž pan Albert Frank, v tmavých riflích a bílé košili s rozhalenkou vypadal skvěle a velice poťouchle se na něho usmíval. Když se k němu přiblížil, dostal od něho první opravdovou pusu, první úplně opravdovou, vlhkou a s jazykem. Připadal si sice jako na divadle, protože přes výlohu holičství to muselo sledovat nejméně sedm párů očí, o kolemjdoucích ani nemluvě, ale bylo mu to jedno.

Cesta z Vinohrad k Rudolfinu trvala pomalým tempem v otevřeném autě skoro tři čtvrtě hodiny, těch doposud nejúžasnějších pětačtyřicet minut jeho života. Do přístaviště to bylo i lehkým krokem a se dvěma zastávkami na vlhký polibek sotva deset minut, a když je servírka usazovala ke stolku pro dva s vyhlídkou na vodu, zbývalo do odplutí sice ještě pět minut, ale byl si jistý, že má zcela určitě rande a že se mu nepochybně povedlo, tedy nejen jemu, jim oběma. Byla to z jeho strany sice trochu z nouze ctnost, kdysi sem přes léto chodíval brigádničit a tyhle lodě vypadaly skvěle a rozhodně na víc, než ho ty dva lístky na plavbu s večeří, z nichž jeden v dárkovém provedení a s dnešním datem vložil do obálky mezi vrácené pětitisícovky, skutečně stály, ale pan Albert Frank hozenou rukavici každopádně zvedl, i když z ní tedy udělal celodenní monstrakci.

***

Probudil se horkem, i když vyspalý a svěží, na to, jak pozdě šli spát, i celkem brzy, nebylo ještě ani devět ráno. Jednak ho Albert svíral loktem přitisknutého dost na těsno u sebe a k tomu ze spaní příšerně mlaskal. Asi měl vyschlo v krku, přeci jenom včera na té plavbě i potom oba něco popili. Konečně si tak nějak přitom ujasnili, že on je tedy Tomáš, ale raději Tom, a protějšek že je nepříznivým řízením osudu po dědečkovi Albert, což jakž takž v běžném kontaktu snáší, ale pokud mu někdy řekne Álo, Alíku nebo čertíku Bertíku, koupí si s tím jízdenku do pekla i s názornými ukázkami a ochutnávkou místního menu. Jediný člověk, který mu tak říkal, byla babička, a nemá na to nejlepší vzpomínky. Dědeček mu prý vždycky říkal Berte a je s tím tak spokojený.

Znělo to docela fajn, a tak si na to několikrát připili a Tomáš smířlivě opáčil, že si o případný výprask přece jenom raději řekne Bertovi. Právě si s ním potykavší Bert ho pod stolem kopl do holeně, ale nad stolem mu vzal obě ruce do těch svých a… políbil mu je, dlouze a opakovaně. Možná to způsobila nějaká vlnka od kolem proplouvající lodi, možná cokoliv jiného, ale Tomův svět se začal jemně pohupovat a stal se pro tu chvíli v jeho mysli úplným a dokonalým. Asi to mělo znamenat i to, že o některých věcech se nemluví, minimálně ne na veřejnosti, i když to s tím výpraskem řekl úplně tiše.

Na druhou stranu se Bert ani trochu nestyděl držet ho na veřejnosti za ruku, což naopak trochu znervózňovalo jeho, ale v jeho přítomnosti se cítil tak nějak sebevědoměji, zvykne si. Musel si začít na to zvykat vlastně hned, při procházce po horní palubě ho natlačil na zábradlí a nedělal si žádné vrásky z toho, kolik lidí se na ně může dívat. Bylo mu to zrovna taky úplně jedno, jako každému, koho někdo líbá v letní noci pod hvězdami. Ještě loni odsud snášel dopité skleničky do myčky a občas závistivě pozoroval objímající se páry, život umí být vtipný i krásný.

Bylo v podstatě nemožné, aby tak hrozně mlaskal z toho, že by se mu po té době ještě lepilo na patro jeho sperma. Nadrženě se totiž navzájem vyhulili na stojáka, hned jak za sebou zabouchli vstupní dveře. S blbou poznámkou, jestli si nebude myslet, že je chlívák, když chce sex hned na první schůzce, mu začal cpát ruku mezi nohy ještě ve výtahu. Tom ho na oplátku kousl do ucha a mírně ovíněn mu pošeptal, že pokud si on nebude myslet, že je rádodajka, když mu hned na prvním rande dá, tak že tedy nebude. Ten parchant intrikánská kouřil jako flétnista konzervatorista a vycucnul ho sotva na tři tahy, no bylo jich asi trochu víc, ale v každém případě mu cákal do krku dřív, než si stihl uvědomit, že je to prvně, co mu ho vzal do pusy. I tak mu to ovšem s chutí oplatil, i když to jeho dělo bez předkožky mu trvalo přivést k výstřiku o poznání déle.

Spousty v krku se třepotajících bičíků spláchli půlnočním vínem a nejméně hodinu si u něho povídali. Konečně, v bezpečném soukromí, došlo i na internější témata, o kterých se v jistém smyslu hůř mluví, než se praktikují, ono když vám někdo do očí přiznává, že to má v sexu prostě tak trochu do ostra a nedokáže si pomoct, tak to asi chce trochu vína, než najde ta správná slova, dokonce i když je jinak to ”S”. Naštěstí mu tedy neřekl něco, co by už nevěděl, a tak mu mohl s lehkým srdcem pošeptat do ucha: ”Já to vím.”

Řeč přišla po ještě jedné načaté lahvi červeného i na spoustu dalších hodně intimních témat zahrnujících mimo jiné i anatomické utváření jejich penisů a Tomáš k údivu zjistil, že mindrák může mít člověk nejen z jeho nedostatečné velikosti. Nakonec mu musel vysvětlovat, že mu obřízka ani trochu nevadí, obzvláště když má díky ní větší výdrž. Odkládali si u toho průběžně svršky, dokud nezjistili, že už není co odkládat, a tak se přesunuli to dělat do postele.

Bylo skvělé se po něm válet a ochutnávat ho. Měl obrovský deficit v testování některých částí jeho těla, počínaje ušima a konče překvapivě palci u nohou, i když to bylo divné, za celých těch osm měsíců mu je neochutnal, a že na to jako měl myšlenky už pěkně dávno a že to tedy vážně byla škoda, protože mu jednak ty jeho velké nohy fakt chutnaly, a k tomu na to ještě dokonale reagoval. Kroutil se jak užovka a sténal, jako by ho mučili, ale jako nesebral mu je, to zase tedy ne. Vůbec to bylo celé úžasné, takové živočišně divoké a přitom něžné. Ze všeho nejvíc mu ale stále chutnala jeho ústa, to líbání, které mu odpíral celých osm měsíců, toho už se nikdy nechtěl vzdát, a válení se po sobě, cítit ať již na sobě, nebo pod sebou jeho nahé tělo i jen tak ležet, bylo prostě skvělé.

Konec se úplně z jeho pohledu nevydařil, i když to Albert asi myslel víc než dobře. Kdyby nebyl Tom přece jenom trochu pod vlivem, asi by to utnul, ale Bert vypadal odhodlaně a podle všeho to chtěl minimálně asi otestovat, nebo čert ví, co vlastně. Sedl si na něho, a sice hodně opatrně, ale přece jenom si to Tomovo tykadélko do sebe zavedl. Když o tom ještě před usnutím přemýšlel, tak lepší popis než fiasko to nesneslo, a pokud by se to nestalo, nebyl by tím jeho sexuální život určitě o nic ochuzen. Dokud byl na něm, tak to ještě celkem šlo, ale pak se překulil a roztáhl před ním ta svoje nádherná stehna.

Hodně litoval, že do něho šel, snažil se sice být opatrný, ačkoliv to byl jeho první zadek, tak zkušenosti přijímací strany mu stačily na to, aby věděl, co má dělat, jasně však sledoval, jak ho to bolí. Statečně sice držel, ale bylo docela jasné, že si to ani trochu neužívá, asi bude pravda, že malým to bolí nejvíc. Naštěstí, i když ho to vlastně nebavilo a ani erekce nebyla extra ukázková, jak už byl po všem vzájemném olizování a honění vydrážděný, tak vytekl celkem rychle. Bohužel skutečně spíš jenom neuspokojivě vytekl, než že by se vystříkal. Otrávilo ho to a Bert se ještě ke všemu k němu potom jenom přitiskl a že už jsou tři ráno a je čas spát. Tedy krásně ho objal, ještě krásněji políbil a tak do tří minut, navalený na něho, spal jako špalek.

Pomalu se jemně vysvobozoval z jeho objetí, nechtěl ho ještě vzbudit, to co chtěl udělat, si měl v úmyslu připravit o samotě. Obzvlášť, když si při opatrném odkládání Albertových prstů zatnutých do svého břicha konečně vzpomněl. ”Něco ze mě už navždy zůstane v tobě.” Došlo mu, že o to tady v noci šlo, no jednou to snad stačilo, je pozorný, leč nebude, doufejme, už třeba tu proceduru opakovat. 

Stihl to připravit jen tak tak, naštěstí tiskárna byla úplně nezabezpečená, a tak k ní wifinou připojil i svůj obstarožní telefon. Zkontroloval vytištěné papíry a vypůjčeným plnicím perem, na které měl jisté, dnes už celkem zábavné vzpomínky, je podepsal. V té samé chvíli se otevřely dveře a do pracovny vlezl Albert, ještě trochu ospale mžoural, ale ten svůj župan si navléknout nezapomněl, to Tom se nenamáhal ani si navléknout slipy, obtiskával mu svůj holý zadek do zeleného sametu a zadoufal, že mu to minimálně pro tuto chvíli projde.

”Co tady prosím tě vyvádíš, takhle ráno?”

Netvářil se sice nějak naštvaně, ale stejně pracovnu rychle oskenoval očima. Tomáše se to trochu dotklo, pak si uvědomil, že je nahý, takže z toho, že by mu tu chtěl něco čornout, ho asi nepodezírá, ale myslí si nejspíš, že tu šmíroval. Měl ovšem v tomhle směru čisté svědomí, nic mu tady neprohledával, jediné, co použil, byla tiskárna a plnicí pero, a tak celkem drze odpověděl: ”Dobré ráno, Alberte.”

S nevyslovenou narážkou, že ho ani nepozdravil a už ho peskuje. Albert i Bert si to kupodivu nechali líbit.

”No dobré ráno, promiň, ale opravdu mě zajímá, co tu máš nahatej na práci.”

Vyzývavě si sáhl přes župan mezi nohy, přerovnal si nádobíčko a s jen mírně hranou vyčítavostí se podíval jeho směrem. ”Když jiná práce ti v posteli naopak marně stojí.”

V jistém směru bylo uklidňující vidět, že ten trochu panovačný prasák, do kterého je po uši zamilovaný, je zpátky a dožaduje se jeho služeb. Sebevědomě tak s pohledem k místu, kde se mu začal župan mírně rozvírat, opáčil: ”Musíme si nejdříve promluvit, prosím.”

Albert se rezignovaně posadil na židli před stolem a Tom se začal smát. Při usednutí se Albertovo tlusté péro vydralo špičkou z rozevřeného županu a vypadalo jako malá kopie hory Fudži, vystupující z okolní krajiny.

”Sakra, čemu se směješ, potřebuju kafe a chcát.”

Nebyl ovšem naštvaný, usmíval se na něho naopak jako sluníčko, smích je naštěstí nakažlivý.

„Promiň, Alberte, musíme si přesednout, takhle to nejde.”

Vstal ze zeleného sametu a tak, jak byl, ukázal nahý Bertovi na jeho místo za stolem. To, co mu chtěl říct, prostě nešlo jinak, než v obvyklém zasedacím pořádku, potřeboval k tomu svoji židli kajícnici a Alberta vidět jenom od pasu nahoru. Když se míjeli, plácl ho Albert rozverně po holém zadku, až to plesklo.

”No tak spokojený? O co tedy jde?” obrátil se k němu, když se pohodlně usadil na zelený samet a lokty si opřel o desku. Oči mu spadly na listy papíru, které zůstaly ležet na stole, a tak Tom raději hned spustil.

”Potřebuji si ty peníze znovu půjčit, pane Franku.”

Albert se podíval ještě jednou na potištěné listy, které zůstaly ležet na stole, a tentokrát i viditelně zaostřil na jejich obsah.

”Toho pana Franka si nech, půjčit ti může i Albert. Na co je potřebuješ, to máš zase nějaký malér?”

Vypadal najednou naštvaně a hodně vážně, sakra, takhle to nemyslel. Snažil se co nejrychleji vymyslet něco, čím by ho nasměroval, ale napadaly ho jenom úplné pitomosti, možná trochu hloupě se styděl říct mu pravdu.

”Na školné, chci jít na podzim studovat na práva.”

Pořád se na něho díval divně a Tomovi došlo, že je prostě pořád zbrklý pitomec a že to celé vypadá, jako že ho chce zatepla pumpnout o prachy. V duchu si nadal do blbců, sakra, ono asi chtít po někom, kdo neměl kafe a má plný močák, a kdyby jenom močák, aby hned po ránu chápal jeho sofistikovaný způsob svádění dominanta, bylo trochu naivní.

”A taky chci…, no potřebuju zpátky tu smlouvu a taky…”

Zkoumavě se jeho směrem zahleděl, povytáhl obočí, vzal ty lejstra do ruky a začal jimi listovat.

”No, ale nevidím tu nikde žádnou splatnost, na jak dlouho to potřebuješ půjčit?”

No konečně to snad pochopil, pomyslel si Tomáš s úlevou. Minimálně už nevypadal naštvaně, jenom mírně dezorientovaně, ale Tomáš si stejně v duchu znovu zanadával do zbrklých pitomců, tuhle část úplně nedomyslel, i to s tou školou jenom tak v rychlosti plácnul, i když jako jo, už si to hledal a pořád tu myšlenku neopustil.

”Já nevím…, myslel jsem…, no asi… jako třeba na neurčito.”

Asi by měl po pravdě říct, že jako na…, no napořád, jenom to stále tak nějak nedokázal vyslovit a lepší opisná formulace toho napořád ho zrovna nenapadla. Albert se mezitím sebejistě opřel do křesla, zhloupl se dozadu a zdálo se, že snad konečně pochopil, jakou hru se s ním Tomáš pokouší rozehrát.

”No a taky tu není vyplněný úrok.”

Zvedl obočí a věnoval mu pohled, který už u něho párkrát viděl, byť vždy ve zcela jiných souvislostech, pes, který právě přinesl aportovaný tenisák. Vzápětí se zpoza stolu ozvalo tichým a na jeho poměry i trochu rozechvělým hlasem: ”Pojď sem.”

Tomáš trochu zaváhal, nebyl si pořád úplně jistý, jestli to opravdu znamená, že ho pochopil, nebo jestli ten výraz přece jenom neznačil něco jako zklamání. Pomalu se odšoural k němu a postavil se tam téměř stejně nejistě, jako tehdy, když tak stál u něho, před nějakými osmi měsíci, prvně. Albert odšrouboval uzávěr plnicího pera a hrot přiložil k nevyplněnému místu splatnost. Podíval se směrem nahoru na Tomáše, ty zelené laserové oči se mu trochu leskly.

”Tak já sem vyplním, že je to splatné dle vůle dlužníka, ano?”

Ještě než mu Tomáš odpověděl, začal pomalu psát. Ten jen pozorně sledoval, jak na papír krasopisem pomalu přibývají jednotlivá písmena a slova. Teprve když to bylo celé napsané, tak konečně vydechl.

”Jo.”

Albert se najednou zamyslel, opět se podíval směrem k němu nahoru, tentokrát ovšem zelené oči hrály opět známým šibalstvím a hravostí.

”No a ty úroky tedy recipročně, dle vůle věřitele, aby to bylo vyrovnané? Souhlasíš, právníku?”

Nepochyboval, že právě uzavírá novou smlouvu s ďáblem, ale to počítání už ho stejně nebavilo, byl rozhodnutý začít žít, ne pořád něco počítat.

”Ano!”

Zaznělo to pevně a rozhodně jako úder zvonu, až tím sám sebe překvapil. Albert pečlivě vypsal do kolonky úrok jím stvrzená slova, otočil na poslední list a podepsal se vedle Tomova podpisu na místo věřitele. Znovu se natočil k němu a velice vážně a s velice se cukajícími koutky úst rádoby komisně pronesl: ”No ale je jasné, že taková studentská půjčka je pro mě strašně riziková a musíš mi dát něco opravdu hodnotného do zástavy?”

Tom se podíval na svého lehce přivzrušeného pindíka a skoro s lehkou úlevou se rozloučil s jeho svobodou.

”Ano, to je mi jasné.”

Albert sklepal o desku stolu k sobě právě podepsané listy, velice pečlivě je srovnal a strčil je pod stůl. Ozval se nezaměnitelný zvuk skartovačky, která právě konzumuje svoji potravu. Tomáš se překvapeně nadechoval, aby se zeptal, co to má znamenat, ale Albertův prst položený na rtech mu řekl, že má mlčet. Otevřel horní zásuvku a vyjmul z ní malou, sametově červenou krabičku, Tomášovi hned nedošlo, že je příliš malá, aby v ní mohlo být to, co očekával a na co se kupodivu i těšil. Albert ji otevřel a… vytáhl z ní prstýnek.

”Klekat si nebudu, tak sentimentální nejsem, ale chtěl bych do zástavy tebe, zůstaneš tu se mnou?”

Na okamžik se odmlčel, než ještě tiše dodal: ”Zvládneš to… na neurčito?”

Albert možná tak sentimentální nebyl, ale Tomášovi se kolena podhoupla a klekl si k němu. Odpovědět mu nedokázal, ale ruce mu podal obě. Jednoduchý bílý kroužek mu navlékl na prostředníček pravé ruky, padl mu tam jako ulitý. Albert vstal, vytáhl si ho zpátky k sobě na nohy, propletl si ruce na jeho záda, obě dlaně mu s jemným zmáčknutím položil na holý zpocený zadek a hodně mokře ho políbil. Sakra, ten chlap vždycky všechno udělá úplně jinak, než čeká, nebo ne, tohle nečekal v žádné podobě.

Malinko se v jeho objetí ošil a nesměle špitl: ”Ještě bych potřeboval něco dopsat na ten seznam, co jsem ti kdysi dal, že to jako nechci dělat.”

Albert se na něho usmál, opět si sedl, aby dosáhl až ke spodnímu šuplíku, vytáhl kupodivu přesně ten přeložený papír, na který mu napsal už víc než před půl rokem, co nechce a co také dosud každopádně Albert dodržoval, a položil ho před Tomáše.

”Ale abys mohl něco dopsat, musíš něco škrtnout, můžou tam být jenom tři věci!”

Hodně škodolibě se na něho podíval a podal mu pero. Tomáš se zatvářil trochu zkysle, pomstychtivě si celou vahou sedl holým zadkem na Albertovo koleno, vzal pero, škrtl poslední položku a místo ní tiskacím písmem napsal ANÁL AKTIVNĚ.

Bert ho vzápětí k sobě přitiskl tak pevně, že se jim žebra téměř propojila do zipu, a do ucha mu pošeptal: ”Měli bychom jít do sprchy, to kafe ještě počká, ale ten močák už to nevydrží.”

Prstem pohladil ještě nezaschlý inkoust na přeškrtnuté položce, která se tím proměnila v něco, co by se dalo přečíst jako ptšš, spokojeně se tomu usmál a s Tomem v náruči vykročil ze dveří.

***

V pondělí se přihnal Arnoštek do práce jako obvykle na poslední chvíli a už od dveří na celý salon vyřvával jako pouliční prodavač škeblí.

”Angeliko, okamžitě mi ho ukaž!”

Tom sice pochopil, že nechce, aby mu ukazoval pindíka, což by stejně neudělal, co se doma zamkne, to se nikde neukazuje. Už tak musel pěkně poprosit, když chtěl svého kamaráda do rozkroku zpátky.

Nyní byla ale řeč jednoznačně o prstýnku. Nahnal se k němu a rovnou mu prohlížel ruce.

”Ty vole, on to fakt udělal, ukaž.”

Otáčel mu ruku, na které byl prostý, i když poměrně masivní kovově bílý kroužek bez jakéhokoli zdobení, se dvěma téměř okem nepostřehnutelnými, do kovu zabroušenými zelenými kamínky.

”Tak to je tedy ďábel, máš štěstí, že nejsem na chlapy, okamžitě bych ti ho přebral.”

Tomáš si pomyslel něco o tom, jak by se asi Arnoštek tvářil, kdyby viděl jeho zadek, ještě teď na něm měl, mezi proužky od rákosky, obtisknutých několik dobře patrných srdíček, ale tuhle drobnost si raději nechal pro sebe. Stejně jako to, že si o ně sám řekl.

”Hele, ty intrikáne, co ty o tom vlastně víš?”

Dobře si pamatoval jeho středeční věštbu a závazek vypít jeho kolínskou, pokud přijde dnes bez prstýnku. Arnoštek se zatvářil tajuplně, ale protože to byl prostě Arnoštek, tak to stejně okamžitě se smíchem propálil.

”A jak si jako myslíš, že ten tvůj kavalír zjistil správnou velikost?”

Tak to ho taky napadlo, protože ten stříbrný kroužek, tedy vlastně zlatý, podle puncu to bylo zlato, byl jednoznačně vyroben na zakázku přímo pro něho.

”No tak to by mě taky zajímalo.”

Nedokázal se na to Alberta zeptat, když si ten kroužek konečně důkladně prohlížel, tak se rozbrečel jako želva a nechtěl před ním pořád brečet. V jeho obvodu byly zasazené dva drobné zelené kamínky, na vnějším povrchu byly téměř nepostřehnutelné, vypadaly jenom jako skleněné plošky, které se zdánlivě rozsvítily, pouze pokud se prsten sundal z prstu a světlo proniklo zevnitř ven. Šperkařský výbrus byl totiž provedený z vnitřní strany, kde i mírně vystupovaly nad povrch kovu, uprostřed mezi nimi byl pak umístěn vystupující reliéf malého trojzubce. Původně si myslel, že to je puncovní značka, ale tu našel přímo naproti, Albert si dal na tom šperku v každém směru hodně záležet. Kdo nechá dát dva sice drobné, ale přesto smaragdy, byl si jistý, že to jsou smaragdy, na vnitřní stranu prstenu tak, aby o nich věděl jenom ten, kdo ho nosí? Jedině blázen, doufal, že zamilovaný blázen se zelenýma očima.

”Nůžky, měřil jsem mu tady před měsícem tvoje nůžky, vole, proč myslíš, že ho máš na prostředníčku, ještě že máš ty divný na tři prsty, protože jinak bys ho měl na ukazováček.”

Ten jeho ďábel je prostě neuvěřitelně důkladný, vzpomněl si, jak si nejméně před půl tisíciletím měřil v jeho pracovně pindíka, a musel se začít smát.