Smlouva s ďáblem VI. – Kořist

Přepočítal to, za poslední tři týdny už nejméně po páté, stále tam byly, jedno sto a padesát tři tisíce vložil do obálky a bezradně uložil zpět do zásuvky. Pořád neměl úplně jasno, co s nimi má udělat a kdy, pálily ho v zásuvce jeho psacího stolu pokaždé, když se ráno probudil. Ještě před nějakými osmi měsíci by nezaváhal ani vteřinu a odnesl by mu je. Ale to byl říjen a nyní byl konec června, tehdy byly na obloze těžké olověné mraky a nyní svítilo na blankytně modrém nebi s bělostnými obláčky letní slunce. Nic kromě počasí a data se za těch osm měsíců nezměnilo, zdánlivě se nic nezměnilo.

Stále chodil zvonit nejméně dvakrát měsíčně do šestého patra toho výstavního vinohradského činžáku a stále mu tam otvíral dveře stejný, přísně se tvářící muž v sametovém, temně vínovém županu. Jenom ty zelené oči už ho nepropalovaly, ale vítaly. Pokaždé pečlivě zkontroloval, zda předaná zástava je v bezpečí, a stále si s ním trochu krutě hrál jako kočka s myškou. Všechno to bylo zdánlivě stále stejné, a přitom to všechno bylo již dlouho úplně jinak. Chodil tam povinně nejméně dvakrát za měsíc a vždy ještě nejméně osmkrát k tomu dobrovolně. Nebýt toho šaškování se smlouvou, těžko by rozeznával povahu té které návštěvy. Nedokázal to nedělat, to, co tam dostával, ho bolelo, vždycky to bolelo a vždycky to taky bylo neskutečně sexy a vzrušující a hravé a radostné a vždycky to chtěl za pár dní znovu, a on na druhou stranu také nikdy neodmítl mu znovu otevřít.

Jo, hráli si spolu, od té doby, co s ním začal tu hru hrát a přišel postupně na jemné nuance jejích pravidel, začala se mu líbit, nebo možná ne přímo nutně líbit, ale vyhovovala mu. Vyhovoval mu ten skvělý sex, i když za něj platil cenu v bolesti, i když bolest byla jeho nedílnou součástí. Přestal ji vnímat jako něco špatného, byla prostě aktem toho divadelního kusu a bez ní by to nikdy nemohlo být takové, jaké to bylo. Dostával za ni vpravdě bohatou kompenzaci, v jemné pozornosti dokonale empatického milence, který sice měl nějaké trochu nestandardní potřeby, ale uměl to vynahrazovat nejen empatií při sexu, byť nikdy nevyřčenou, ale i dalšími drobnými pozornostmi. Některé by sice leckomu přišly mírně úchylné, ale jeho těšily, leckdo jiný by je možná ani neviděl, ale on ano.

Nebyl zvyklý cítit, že někoho zajímá, tam, kde vyrostl, to tak nechodilo, ano, matka jeho i sestru jistě milovala, ale často milovala i jiné věci ještě víc. Vyjma babičky nikdy neměl, za kým by mohl přijít a jenom tak být. Ani dvě pěstounské rodiny, kterými se sestrou prošli, jim nedokázaly dát víc než iluzi, o které všichni věděli, že je to jenom jako a jednou to nevyhnutelně skončí. Nyní, od určité chvíle, cítil v každé ráně rákoskou nebo řemenem víc skutečné opravdové lásky, než jí měl možnost poznat za celý dosavadní život. Neuměl to moc vysvětlit, ale věděl, že je to tak. Svázaný smlouvou, která mu přidělovala zdánlivě pevnou roli, se cítil nejsvobodnější, jak se kdy cítil. Pokud se ti bude chtít křičet, tak křič, nikdy v životě mu kdokoliv neřekl nic důležitějšího, časem to pochopil, každý občas potřebuje mít možnost křičet, bez ohledu na to, že to nic nezmění, vykřičet ze sebe všechnu bolest, a on potřeboval hodně křičet.

Zároveň se na tom stal závislým, fetoval bolest a věděl, že to dělá, že je to opojné a nedokáže už bez toho být. Zdědil všechny ty dispozice k závislostem, nebyl si jistý, zda ho zmanipuloval, nebo tomu propadl sám, nebyl si vlastně jistý vůbec ničím kromě toho, že k němu chodí stejně, jako jeho otec chodil ke svému dealerovi perníku. Jediný rozdíl byl v tom, že tenhle dával pečlivě pozor, aby se nepředávkoval, a snad mu na něm i opravdu záleželo.

Ta věc, kterou měl skoro celou dobu mezi nohama, se za tu dobu stala jeho součástí a ani si už nedovedl představit, že by ji neměl. V jistém paradoxu k její povaze neměl nikdy tolik skvělého sexu jako od té doby, co ji tam měl. Ve skutečnosti se bál té chvíle, kdy o ni přijde, protože by to mohlo znamenat, že přijde i o něho. Nechtěl si ani představovat, že by měl být bez něho, že už by ho třeba nikdy neměl vidět, i když vlastně pořád přesně nevěděl, jak to mezi nimi je.

Pokud poskládal všechny ty drobné pozornosti, kterých se mu už několik měsíců dostávalo, byl si přes všechno to, co spolu dělali, jistý, že ho miluje, na druhou stranu nikdy mu to neřekl, ani jeden z nich nikdy nic, co by se tomu byť jenom blížilo, neřekl, nedávalo mu ani smysl něco takového říkat, nedávalo mu smysl něco takového ani očekávat, minimálně dokud byla mezi nimi ta smlouva. Oba tu bezpečnou hru se smlouvou stále hráli a nejspíš jeden i druhý chodili stále váhavě kolem, alespoň tedy doufal, že oba dva. Nakonec ale smlouva nevyhnutelně expiruje, sice až za čtyři měsíce, ale prostě skončí a musí do té doby něco vymyslet, nebo bude muset přijmout, co vymyslí on. Nebo to je opět jenom iluze, skončí smlouva a obraz se rozplyne.

Jenomže už nechtěl, už ne, už nechtěl být jenom ten pitomý zbrklý kluk, řízený předběžnými opatřeními, rozsudky trestních soudů a divnými smlouvami. Vystrašený kluk, který stál nervózně před výstavním vinohradským činžákem a čekal, jestli stráví Vánoce doma, nebo v base. Už ne. Změnil ho a on se nechal změnit a přes všechno to, co na tom bylo zákeřného a manipulativního, se mu líbilo, jak ho změnil, doufal, že snad i on trochu změnil jeho. Byl na něm závislý a uvědomoval si to, chápal, že byl a je kořist, ale i predátor je přece závislý na své kořisti, ani on by bez ní nemohl být tím, čím je.

Už pěkně dlouho ho nevyprovodil z bytu hned po akci, téměř vždy si spolu dávali společnou sprchu a potom dostal čaj, několikrát ho pokoušel i tím, že mu nabízel skleničku, ale to vždycky odmítal s poukazem na smlouvu a zákaz konzumovat alkohol. Dobře viděl, že ho tím štve, a byl by si rád dal, ne pro ten alkohol samotný, ale protože by to bylo s ním, nicméně to potěšení moci ho trochu potrápit jeho vlastní smlouvou bylo mnohem větší než chuť si dát trochu červeného. Často si docela dlouho povídali, málokdy o sobě, většinou o historii a o umění, byl vzděláním právník, ono na těch jeho smlouvách to taky bylo vidět, ty hrůzostrašnosti si určitě psal sám. Tom sice umění moc nerozuměl, ale historii, tu měl rád, i to právo ho zajímalo, babička si vždy představovala, že bude jednou advokát a bude pomáhat jejich lidem, jeho praktické zkušenosti s právem sice pocházely prozatím z té druhé strany, ale třeba i taková průprava je průprava.

Všiml si, že pokud oba mluvili trochu osobněji, tak nikdy ne moc o rodičích, nakonec pochopil, že ho vychovávali dědeček a babička a že ona přežila za války koncentrák a hodně ji to ovlivnilo, bylo poznat, že ji měl moc rád, ale že si nejspíš nikdy moc nerozuměli. Jednou se ho zeptal na tu jeho jizvu na předloktí, na jeho trojzubec, to už se ho nebál a nestyděl se mu to vyprávět po pravdě, dokonce mu i prozradil, že ji vlastně má rád, věřil, že otec mu ji udělal v jistém smyslu z lásky. Tvářil se na to divně, asi ho nechápal, ostatně jako úplně stejně nikdo nechápal, jaké to je střídat rodiče, babičku nebo rovnou pěstouny, i dvakrát do roka kvůli tomu změnit školu a pokaždé jenom čekat, jak začnou mizet ti noví kamarádi, které si třeba i stihl udělat, jen co se roznese, že jeho rodiče jsou oba v base a on je poloviční cikán. Nebylo to na něm sice vidět, otec byl světlovlasý, ale bylo to jedno, vždy to bylo stejné, přestal se snažit na tom něco měnit. Maturitu si dodělával až dva roky po učňáku, dálkově, když už to dokázal více méně utajit a hlavně nikdo nemusel chodit do školy na třídní schůzky. Sice prorazil ten skleněný strop nad sebou, ale potom to stejně zase zvoral.

Nedávno ho vzal na koncert, klavírní recitál, nikdy kromě občasných školních představení na něčem takovém nebyl a připadal si doma před zrcadlem ve svém maturitním obleku trochu hloupě. Bál se, že se za něho bude stydět, něco jiného bylo sdílet s někým sex a čaj u kuchyňského stolu a něco úplně jiného být v jeho společnosti vydán napospas lidem, ale jiný neměl a odmítnout ho se neodvážil, naštěstí to dobře dopadlo, víc než dobře. Ten levný oblek mu byl, v jasné souvislosti s každodenními minimálně sto pětadvaceti kliky a stejným počtem sklapovaček, které si naordinoval už téměř před půl rokem, malý v ramenou a kalhoty mu trochu padaly, nicméně v nich bylo tím pádem docela dost místa, a moc pěkně zvýrazňovaly jeho naditý rozkrok, což mu tentokrát výjimečně nebylo ani trochu nepříjemné. Když se rozhlížel kolem sebe a následně se kontroloval v některém ze všudypřítomných zrcadel, vypadal stejně dobře, ne-li lépe než většina přítomných mužů jeho věku, těsná saka byla evidentně právě v módě, a v každém případě měl určitě nejlepší sestřih, Arnoštek odvedl skvělou práci a pan Albert Frank se docela pyšně nesl vedle něho.

Dokonce ho i několikrát představil lidem, se kterými se zastavil a prohodil pár slov. Tom zjistil, že ho opravdu asi zná kde kdo. Pokaždé to udělal velice zdvořile a vždy s dovětkem "to je můj přítel". Mohlo to ovšem znamenat cokoliv a nejspíš to neznamenalo nic víc, než že můj dlužník nebo můj holič by je všechny jistě přivedlo do nechtěných rozpaků. Raději to celé moc nepřeceňoval, asi prostě dostal dva lístky a nikdo vhodnější neměl zrovna čas, i když ho to i tak těšilo. V mnoha ohledech se tam cítil nesvůj, ale v mnoha jiných to bylo každopádně příjemné a hlavně nové. Věděl, že je v nejlepším případě jenom ozdobný doplněk, ale cítil se vedle něho dobře, dokonce i jako vědomá spona na kravatě se vedle něho cítil dobře.

***

Arnošt už se zase na recepci o něčem dohadoval se šéfem, jako obvykle přišel na poslední chvíli a k jeho smůle dostala holka na recepci nejspíš neplánovaně krámy, a tak tam sedí od rána šéf. Ten pitomec má prostě smůlu. Tomáš už tam měl klienta, a tak nevěnoval jejich slovním půtkám pozornost, periferně začal vnímat hovor z vedlejší místnosti, až když vytvořil zábal z horkého ručníku na tváři milého staříka, který se trochu starosvětsky k němu chodil nechávat jednou týdně, vždy ve čtvrtek takto po ránu, oholit, nejspíš protože do deseti měli nižší taxu. Měl pár minutek, než opravdu tvrdé štětiny toho jinak velice příjemného pána dostatečně změknou, aby s nimi mohl alespoň trochu rozumně pracovat.

"Ne, Arnošte, nemůžu ti tam dát dovolenou, poslední červencový a dva srpnové týdny už tam má napsané Tomáš."

Když zaslechl svoje jméno, zpozorněl, nevzpomínal si, že by si na léto hlásil dovolenou, a ještě ke všemu tři týdny v kuse. Žádný další Tomáš tu ovšem není, pokud tedy šéf někoho nepřijal a jemu to neřekli, ale toho by si asi všiml. Takže se mohli bavit jedině o něm. Další části rozhovoru bohužel nerozuměl, protože stařík se začal trochu ošívat a huhlat, aby mu udělal větší otvor na dýchání. Snažil se sice znovu poslouchat, jen co přidušeného starého pána trochu osvěžil, ten ručník byl asi opravdu moc horký, ale již zaslechl jenom konec Arnoštova rozčilování.

"Takže naše Angelika si napíše tři týdny letní dovolený pomalu už o Velikonocích a já tu budu kvůli tomu smrdět a makat celý léto za dva."

Ta jeho poslední věta nešla dost dobře přeslechnout, i kdyby se snad snažil je neposlouchat, protože to vyštěkl již téměř ve dveřích. Nejspíš chtěl i něco dalšího peprného dodat, ale hodně překvapeně si Tomáše, právě rozbalujícího již přiměřeně rozehřátého dědu, všiml. Pozdravil tak sotva na půl pusy a jako opařený si začal připravovat místo.

Teprve když oholeného dědu vyprovodil a vrátil se zpět, tak na něj promluvil.

"Promiň, Tomáši, nemyslel jsem to tak, ty za to nemůžeš."

No ještě aby za něco mohl, jednak o ničem nevěděl a potom ho vždycky spíš v jeho malérech kryl, a ne jednou.

"Co ti mám prominout, vlastně ani nevím, o co tu jde."

Arnošt omluvně přikrčil rameny.

"No tu Angeliku, já jsem to tak nemyslel, a tu dovolenou samozřejmě taky. Kam pojedete, nejmíň někam do Thajska, co?"

To už bylo opravdu moc, jaký zase Thajsko a s kým by tam jako měl jezdit?

"Jakou dovolenou, já jsem si nic nepsal."

Arnošt na něho udělal vytmelenou baletní pózu a protočil oči v sloup.

"Hele, na mě to hrát nemusíš, to, že mu pokaždé vykáš, když mu děláš hlavu nebo vousy, je sice pěkný, ale když ti tady u šéfa potom zařizuje dovolenou, tak nemůžeš čekat, že se to neproflákne."

Koukal na něho nejspíš jako pitomec.

"Já ti to jako přeju a tu Angeliku jsem nemyslel zle, to jenom jakože Angelika a Král, prostě že jsi měl kliku, klofnout tu pohlednýho pracháče, to mně se holt nemůže stát, že já jsem nešel dělat ženským přelivy."

Tomáš z toho pořád nebyl moc moudrý, i když začínal tušit, a tak se šel rovnou zeptat ke zdroji, sedícímu příhodně právě na recepci! Šéf se sice nejdřív trochu ošíval, ale nakonec to z něho začalo lézt i s lehkou výčitkou.

"No pan Frank mě už někdy před měsícem požádal, no… jako, no že spolu to…, no chodíte."

Byl opravdu viditelně rád, že našel to správné slovo.

"A jestli bych ti vyblokoval dovolenou na přelom července a srpna, ale neměl jsem ti to říkat, že to má být jako pro tebe překvapení."

Imbecilně se u toho zasmál a ještě imbecilněji na něj mrkl.

"A jinak ses nemusel stydět za to, že je to tvůj přítel, však máme jednadvacáté století a je to přece moc slušný člověk."

Už to vypadalo, že ho snad bude chtít i přátelsky obejmout, ale do dveří vstoupil jeho další zákazník a konverzaci přerušil, naštěstí.

Celý den měl o čem přemýšlet, takže jako všichni kolem vědí, že má přítele a kdo to je, ovšem tedy kromě jeho samotného. Nejdřív byl hodně naštvaný, ale to v průběhu dne přešlo. Možná opravdu nekecal, když mu sám od sebe říkal, že s ním dělá věci, které nikdy předtím s nikým nedělal. To myslel asi ten koncert a taky ho u sebe jednou nechal přespat, když nečekaně v březnu, zatímco spolu jako to… no chodili, opravdu hrozně nasněžilo a přestala jezdit doprava. Nikdy nikdo z jeho dlužníků ho údajně neviděl ráno rozespalého a neupraveného, jen on, no dobrá tedy, i když spát ho jako nechal v pokoji pro hosty.

Taky se přiznal, aniž by se ho na to odvážil sám ptát, že od té doby, co ten kretén Alex skončil zase nejdříve u pokeru, protože automaty už mu byly trochu málo, poté s dětskou pistolkou u nějaké pumpy a následně na asi poněkud delší dobu v sice relativně nedalekém, ale bohužel pro něho poměrně dobře hlídaném zařízení na Pankráci, mu zůstal jenom jeden dlužník. Tomáš dokonce nekriticky a pyšně občas měl chuť uvěřit, že mu nezůstal, ale že si ho nechal, jako jediného a posledního. Alexovi to v žádném případě nepřál, ale ani toho neželel, protože si nemohl pomoci, ale dokud věděl, že není sám, tak ho to sžíralo žárlivostí. Tak jako tak dodnes zkoumal, jestli nenajde nějaké stopy, které by svědčily o tom, že se s někým dalším střídá na té zpropadené koze, anebo jestli si náhodou nevtíral do zad, když ležel na slingu, zaschlý pot ještě někoho dalšího.

Možná to tak všechno opravdu bylo, možná byl opravdu jeho přítel, ale pořád s ním zacházel jako s dlužníkem, a už nejenom v sexu a v tom kolem, už mu plánuje za zády i dovolenou.

Tehdy při sledování a poslouchání jediného muže za velkým klavírním křídlem uprostřed jinak osamělého jeviště ho u nějaké třetí skladby vzal v setmělém sále za ruku, bylo to moc krásné, až skoro romantické, ale Toma i tak napadlo, že je vlastně jako ten klavír. Vyluzuje možná krásné zvuky, ale hraje se na něho podle not někoho jiného a ten zvuk vytvářejí cizí prsty. Od té doby o tom hodně přemýšlel, už nechce být pouhým klavírem, musí se stát i tím klavíristou, možná to bude skladba od pana Franka, ale bude ji hrát s ním, anebo vůbec, ty prsty na klávesách budou i jeho, přítel nestačí.

***

Sedl si na židli v pracovně a čekal, až jeho "přítel" přijde, bylo to velice příjemné usednutí, i když to, co chtěl udělat, ho znervózňovalo. Seděl na té samé židli jako kdysi na začátku a cítil se skoro stejně divně jako tehdy, když na ni usedal poprvé. Byl také téměř úplně stejně nervózní jako tehdy, ačkoliv tehdy v sobě necítil jeho čerstvě vypuštěné sperma.

Krásně ho pomiloval ve sprše, sice mu u toho dost tvrdě promačkal prsa, štípal bradavky a drsně se třel o jeho důtkami podrážděná záda, ale i tak, nebo možná právě proto, to bylo jako obvykle skvělé. Zezadu se k němu přitiskl a bez klepání vstoupil, zatlačil mu ho hluboko do jeho útrob a nechával ho přivyknout, čekal, až mu naznačí, že se může rozjet. Byl za ty měsíce, co ho pravidelně přijímal, už nakalibrovaný a téměř ho to nebolelo, i když asi nikdy do něho nebude vstupovat úplně bezbolestně, ta jeho šířka je prostě moc velká, zvykl si na to a byl na to, jak je schopen ho přijmout, v jistém smyslu i pyšný. Jemným pohybem pánve mu naznačil, že je připravený, a on se pomalu rozjel, pevně ho zezadu na těsno objal a krátkými přírazy ho donutil uvolnit mu i zbytek svěrače, za chvilku do něho kladivo již bušilo jako o závod a do ucha mu u toho "šeptal" prasárny. Čím větší postupně začínaly být a čím hlasitěji mu je do ucha šeptal, tím byl vždy blíž k vyvrcholení, už to znal. Nikdy mu to neřekl, ale neskutečně ho vzrušovalo, když byl u šukání sprostý a vyjadřoval se jako nadržené machistické prase.

V ten den, kdy to do něho nastříkal prvně, tedy prvně bez gumy, mu následně ve sprše něco pošeptal, něco, co mu zůstalo jako ozvěna v hlavě dodnes.

"Dnes jsem si tě označkoval, již napořád něco ze mě zůstane v tobě."

Myslel to určitě pěkně majetnicky jako lovec, který právě zasáhl svůj cíl, ale něco na tom asi bylo, a pokaždé, kdykoliv se do něho vypouštěl, cítil, jak to jeho tělo radostně přijímá, v jistém smyslu jako něco známého a stvrzujícího. Miloval to, jak do něho cákal, pokaždé to stálo za každou bolest, která tomu předcházela.

Občas se u toho dokázal i sám udělat, dnes ale ani náhodou, vydojil z něho pořádnou dávku už před tím. Pověsil si ho na řetězy, vytáhl ho kladkou na špičky, připojil mu na chastity elektrody a vychutnával si, jak sebou hází, když byl z toho dráždění už skoro mimo, ucítil, jak se mu do zad opřely důtky. Nezažil to tak ani zdaleka prvně, ale pokaždé ho to pohlcovalo a uvádělo téměř do transu, sám sebe si znovu uvědomil až ve chvíli, kdy se mu tělo v křeči prohnulo a z plastové tuby vytékalo jeho sperma. Většina lidí by to asi považovala za mučení, které by nikdy nechtěli zažít, ale zvykl si na to a nejenom, že si na to zvykl, těšil se na to a vzrušovalo ho to, včetně toho, že předem nikdy nevěděl, co mu připraví.

Jeho "přítel", který mu ovšem nejen tak trochu zapomínal říkat, jakou erotickou prasárnu si na něho kdy chystá, což by až tak nevadilo, ale bohužel i to, jestli spolu jenom jako to…, anebo jestli spolu tedy i jako to…, no chodí…, jak to tehdy objevně pojmenoval jeho šéf, se konečně navlékl do svého oblíbeného vínového županu a celý vyvoněný a zjevně nadmíru sám se sebou spokojený se usadil do zeleným sametem polstrovaného křesla.

"Tak o čem sis chtěl promluvit?"

Ani nevypadal, že by byl nějak překvapený, přestože to bylo prvně, co si chtěl promluvit Tomáš s ním a ne naopak.

"O tomhle."

Podal mu obálku, do které předtím pečlivě naskládal třicet pětitisícovek a tři tisícovky k tomu. Nevěděl, jaká bude reakce, jediné, co věděl, bylo, že je čas to udělat, bez ohledu na to, jak to dopadne. Z jeho reakce bylo zřejmé, že to nečekal, i když mu bylo určitě na druhou stranu jasné, co v ní je, ještě dříve, než ji otevřel. Obsah nevytáhl, naštěstí se nepokusil ho urazit tím, že by si to chtěl přepočítat, pouze do ní nahlédl.

"Jsou tam tři navíc, ty už jsi dávno splatil."

Vytáhl je ven, ale nepodal mu je, položil je na okraj stolu. Jasně že je jednak určitě splatil, jasně že formu úhrady úroku určuje věřitel a jasně že to už nebude respektovat.

"Ne, pane Franku, tak jak to je, je to podle mě správně a podle naší smlouvy."

Věděl, že on ho naopak právě asi pěkně urazil, nebo možná že ho minimálně citelně zasáhl a rozhodil, ale udělal to v každém pádu záměrně. Nechtěl mu říct přímo, že to, co spolu dělali několik posledních měsíců, ať již ho to jakkoliv bolelo, mu možná z počátku nedával zcela dobrovolně, ale už nějakou dobu že to tak je, a pokud to snad on taky neviděl, tak že mu to takto říká. Fakt, že mu je nepodal, ale nechal je tak nějak bezprizorně ležet na půl cesty mezi nimi, naznačoval, že pochopil, co se mu snažil říct. Byla to samozřejmě jenom formalita, o ty peníze už dávno vůbec nešlo, nechal mu za poslední půlrok jenom na dýšku v holičství možná i trojnásobek toho, co nyní leželo téměř jako nikým nechtěných třicet stříbrných na stole.

Dobře si to promyslel, včetně formálního oslovení, věděl, že to hraje vabank, ale byl si jistý, že jinak nemůže, pokud se chce té smlouvy ve své hlavě zbavit, musí ji do puntíku dodržet, a ne po jeho, ale po svém. 

Zjevně poněkud situací zaskočený pan Frank otevřel zásuvku a vyndal z ní velkou obálku, jako by tam již nějakou dobu byla připravená a čekala na svoji chvíli, zaklonil se v křesle a s jistou, asi záměrnou teatrálností zašátral v kapse, vylovil miniaturní klíček a vložil ho do obálky.

"To je tvoje."

Podal mu ji přes stůl. Tom se na obálku ani nepodíval, trochu nepřítomně ji převzal a podržel v ruce, nespouštěje ho přitom z očí, nicméně neviděl nic, co by dovedl nějak rozklíčovat, byť ta chvíle, kdy ji drželi oba zároveň, byla o poznání delší, než by si prosté předání jedné obálky z ruky do ruky vyžadovalo. Ovšem kromě toho drobného náznaku, že se jí předávající nevzdává s lehkostí, nic dalšího, co by dovedl přiřadit k jakékoliv emoci, nezaznamenal.

Byla doba, kdy se na tuto chvíli strašlivě těšil, posledních několik týdnů, kdy se k ní odhodlával a pečlivě ji plánoval, se jí obával. Už to však udělal, už to nešlo vzít zpátky, ne že by neměl připravený další krok, už nebyl ten zbrklý kluk, věděl, co chce udělat dál, ale předpokládalo to, že z druhé strany přijde nějaká reakce, nějaká zcela konkrétní reakce. Nyní to vypadalo, že se přepočítal, nebo prostě přecenil svoji hodnotu, možná pro něho není tak cenná kořist, aby ho to přimělo vzdát se dalšího lovu. Téměř mlčky byl vyprovozen ke dveřím, popřál mu hodně štěstí, přehnaně formálně se s ním rozloučil a nechal ho odejít, to bylo všechno.