Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 1. Maty

Památce „Přemy“.

Věnováno čtenářům,
kterým v mých textech chybí erotika.

Léta sedmdesátá

Zrovna jsem scházel z Úvozu na Mendlák, na Hlinkách mám auto, když vidím rozjařenou a rozesmátou Jévušku. Jinak jsme naší kamarádce Evě neřekli. Chodila totiž s Rusem, který tu také studoval a velmi úspěšně. Ivan, jmenoval se sice Alexej, jen po osmašedesátém byl prostě každý Rus Ivan. Ale láska přenáší nejen hory. Vzali se ještě před okupací a v devětašedesátém odstěhovali do Moskvy. Jezdila sem velmi často, hlavně nakupovat.

„Snad mě zrak nešálí, Pavluško, zlatíčko. Jdeš snad z pohřbu? Rozhodně se tak tváříš.“

„On to vlastně pohřeb je. Zase mi zamítli pitomou Jugoslávii. Příště se vyseru chodit tam jak žebrák škemrat.“

„No tak jezdi jinam. Moře máš v Bulharsku, Rumunsku, Německu, Polsku.“

„Nemusíš mi vyjmenovávat celej východní blok. Já vlastně o Jugošku ani nestojím. Čaramura, co tam sedí, si snad myslí, že budu pádlovat po moři, abych se dostal do kapitalistickýho ráje.“

„A proč nejedeš do Ruska?“

„Tos ráno upadla na hlavu, k Sovětům? Vždyť by mě tu utloukli kámoši klackama. A po mých průserech, tak tak že nejsem v lochu.“

„To tam nikoho nezajímá. Překládals přece z ruštiny. Dokonce jsi usmolil i něco do ruštiny.“

„Jo usmolil a málem se za to stydím. A taky jinou řeč neznám tak dobře.“

„Nech to na Jévušce, budeš čumět na drát.“

„Jen abych nečuměl na ostnatej.“

„Já to vidím jako pohádkovou selanku. Můj Ťuňťa zařídí pozvání, jako komandirovku, nemusíš si brát dovolenou, podepíše se pár akademiků z Lomonosovky, že po tobě strašně touží, uděláš pár přednášek a jinak se budeš rekreovat. Máš rád balet, tam si užiješ. Muzea, obrazárny a nějakýho kloučka ti taky dohodím, i když nelegálně.“

„Abych pak neskončil v gulagu.“

„Ale kam tě vede slepá vášeň, nebo tak něco. Prostě já to zorganizuju!“

Když Eva začala něco organizovat, neznala pojmy jako nejde, neznám, nemohu, nechci, prostě všechno šlo. Až jsem se skoro zalekl. No co, za chvíli Vánoce, v nákupním zmatku na mě zapomene. Rozloučili jsme se.

Jen se převalilo silvestrovské veselí, zavolal si mě šéf.

„Seš tedy pěkná krysa, bývalej kamaráde.“

„Co blbneš, tos ještě nestačil vystřízlivět?“

„Neříkej, že nic nevíš!“

„Byl jsem na horách, ještě jsem se ani nezastavil doma.“

„Máš tu někdy na půlku ledna pozvání z Moskvy. Hrozně tě tam milují. Kdyby věděli, žes tu řval Rusům ani vodu, ať táhnou zpět k Volze, když se chtějí napít, nevím, co by říkali.“

„Do prdele, to Eva. Myslel jsem, že na mě zapomněla.“

„Jévuška? A zapomenout? Ta má určitě v notýsku, kolikrát ji kdo ojel. A co její Ťuňťa?“

„To nevím, byla tu zřejmě sama.“

„Nikdy jsem nechápal, jak spolu šukají. Ona jak pápěrka, on ruský medvěd, dva metry a určitě tak sto třicet kilo.“

„Myslíš, že tam mám jet?“

„Vůbec se neptej, musíš. Ještě by řekli, že bráníme normalizaci. Aspoň nám to trochu vylepší kádrovej profil. Na ministerstvu se poserou. Doufám, že tu nemám odposlech, to by nás šoupli za katr oba.“

Doma mě čekalo několik dopisů. Eva nadšeně líčila, co všechno pro mne připravila. Samozřejmě jako malou službičku chce přivézt pánské prádlo, hlavně bílé slipy. Další byl s hlavičkou univerzity. Plno různých keců o mé potřebnosti. Vše je zařízeno, cesta, ubytování, mé přednášky, kulturní program atd. No jo, co už teď. Prostě jsem si nasral do hnízda, nedá se nic dělat. Pro spodní prádlo budu muset sjet do Brna ke Přemovi. Kdybych řekl v místě teď po Vánocích, kolik chci bílých slipů, zavolali by do raplhauzu nebo policajty.

No co, prásknu do koní a vyjedu do Brna na nákup. Nahoru od nádraží, bývalou Masaryčkou, napravo k obchodu s oděvy a prádlem, hlavně pro mladé. Dámy hned v přízemí, pánové pár schodů dolů. Už několik let zde byl vedoucím můj dávný kamarád Přema. Kde jinde by mně nechali přes stovku bílých slipů, tílka a módní košile. Bylo ráno, chvíli od otevření. Jak jsem seběhl schody, uviděl jsem hned Přemu, stojícího ke mně zády. Kolem pět zřejmě učňů posledního ročníku oboru prodavač, nábožně k němu vzhlížejících. Samozřejmě že Přema si umí vybrat, jeden hezčí jak druhý. Popošel jsem blíž, prohlížel si je a v duch tipoval, který z nich už prošel Přemovou postelí.

„Kterým bohům mám provést úlitbu, že tvé kroky směřovaly ke mně, Pavlíčku?“

„Bohyni Evičce, toho času v Moskvě. Jedu ji navštívit.“

„Jévuška a co její medvěd?“

„Nevím, zjistím. Trochu mě zaúkolovala, znáš ji, organizuje. Tak jsem musel za tebou.“

„Tak chlapci, dáme si pauzičku. Na svá místa. Zavolám.“

Jakmile se kloučci rozešli, usoudil Přema:

„To chce panáka.“

„Jsem tu autem,“ snažil jsem se protestovat.

„Je před víkendem, sjedeme na chatu. Auto ti ke mně hodí Míra.“

Došli jsme k jeho kanceláři. V první místnosti seděla Anička. Okolo třicítky, ale skutečný poklad. V podstatě se starala o všechno. Od papírů až po přípravu skvělé kávy.

„Pavlíku, který vítr tě přivál? Už jsme si říkali, že ses nám někde zaláskoval. Nedáte si, kluci, pár chlebíčků? Já mám hlad jako vlk a hlavně chuť na něco dobrého.“

Vešli jsme do Přemovy kanceláře. Velký konferenční stůl se židlemi. Na něj navazoval šéfův psací s křeslem. Na jednom boku skleněný stolek a čtyři křesla, na druhém kožená sedačka. Skleněná starožitná skříň se sklem a porcelánem. Z malé chladničky v baru vyndal Přema láhev Jeňýka Chodce, jak jsme s oblibou říkali.

„Vodky, té budeš přepitý a přejásaný.“

Podal mi sklenku.

„Tak co tě přivádí?“

„Aspoň stovku bílých slipů, různé velikosti, nějaký tílka, košile.“

„To si v Moskvě otevřeš obchod s pánským prádlem?“ smál se.

„Né, ale Evča má moc známejch. Hlavně všechno čistě bílý. Asi tam bílá frčí. Když mají všechno rudý.“

Ozvalo se zaklepání. Anička donesla kávu a podnos chlebíčků.

„Děkujeme ti, srdíčko. Pošli nám sem Amorka.“

Tak toho jsem znal. Dobře. Byl pravou rukou šéfa. Měl tak pěta šestadvacet. Nádhernej kus. A před vojnou krasaveček k zulíbáni. No proč to nepřiznat. Taky byl ozdobou mé postele. Objevil se jako vždy s úsměvem.

„Pavlíku, má dávná lásko, cokoliv si budeš přát, je předem splněno. Jen…,“ zarazil se, „už jsem šťastně zadanej, zůstaneš na chatu, představím ti Ríšu.“

„Tak mu to všechno vysyp,“ řekl Přema.

Psal si moje požadavky.

„A taky něco pro tebe. Půjdeš do divadla, na balet, mezi lidi. Ať tam neděláš ostudu. Přibral jsi tři čtyři kila. Můžu si sáhnout?“

Přistoupil ke mně, vyhrnul svetr, rozepjal košili. Obkroužil ramena, sjel k bradavkám. Moje rifle se počaly krabatět.

„Tvé míry mám pořád v rukou.“

„Chlapci, jestli si to chcete spolu rozdat, tak naproti máte gauč.“

„Přemo, vždyť víš, že jsem jen Ríšův. To aby Pavlovi padly šaty. Ale bývalo nám krásně, nezapomněls?“

„Nějakej rok to je, jenže zapomenout nejde. Vybíral jsi pro mne nějaký hadry, ani nevím co, protože jsem viděl jen tebe. A pak na chatě. Měl jsem tě plnou hlavu ještě z prodejny a najednou jsi stál přede mnou. Doufám, že jsi spokojený s mým výběrem, řekls. Jenže já bych přikývnul, i kdybys mně doporučoval pytel na brambory.“

„A pak jsi myslel, že jsem odbarvenej. Když dole jsem tmavej.“

„Jasně, nahoře vyšisovanej blonďák, dole skoro černej. Nahoře andílek, dole ďáblík. To teda sedělo. Setsakramentsky sedělo. A teď mám, Amorku, smůlu.“

„Neboj, bude tam mladý maso, Přema se jistě postará.“

„Nech se večer překvapit, snad se mi něco povede,“ usmíval se Přema.

Obešel jsem ještě pár obchodů, zastavil se v Tuzexu doplnit zásoby Helenky Rubinsteinové, na jejíž kosmetice jsem docela ujížděl. V Neptunu si dal oběd. Tentokrát samá servírka. Ale bývali tam i pěkní hoši. No snad Přema nezklame. Ještě obejít pár známých, když už jsem jednó ve štatlu, a šálinó k roli. Moje auto už převezl Míra do dvora k Přemovu bytu. K večeru mě taxík zavezl do Bílovic. Chata byla o samotě, dál od většiny kolem, seskupených podél Svitavy. V úžlabině mezi vzrostlými smrky a modříny. Zvenku pastouška, uvnitř jako na zámku. Stála k slepé cestě štítem, tak nebylo vidět, jak je dlouhá. Venku ohniště z velkých kamenů, posezení z neopracovaných klád. Teď vše zapadlé sněhem. Sem neměl nikdo důvod chodit.

Vstupovalo se do prostorné předsíně s věšáky, zrcadlem a šatní skříní. Větší dveře vedly do společenské místnosti, haly. Kolem dokola stolky, židle, křesla, dva gauče, na jednom boku krb, uprostřed místo pro tanec. Na konci bar s vysokými židličkami. Taky krásný muzik box. Dál za barem kuchyňský kout s velkou lednicí a mrazákem. Pak vstup do místností majitele a několika stálých domácích. Uvnitř mezi vstupními dveřmi dvě toalety a sprchový kout. V předsíni vedly jedny dveře do sklepa a vedle schodiště do poschodí. Nahoře zase dvě toalety a sprcháč, pak po obou stranách pokojíky. Konec jako na počátku, jen obohacený o koupelnu s vanou. Na každou stranu chodby sedm mini pokojíků. Uvnitř jen něco jako půldruhé válendy, věšák na stěně, židle a malý noční stolek. Zato stěny a dveře byly zvukotěsně izolované. Přema tomu říkal mrdníky a taky ničemu jinému nesloužily. Dole zábava, nahoře radost. Za kuchyňským koutem byla větší ložnice s koupelnou, Přemovo království, a další tři pokojíky, podobné jako nahoře. Těm se říkalo harémek a sloužili jeho hochům. Na opačné straně zase dva větší, obydlené o víkendech, další koupelna a pokojík pro Přemovy hosty. Jeden z větších sdílely dvě kamarádky lesbičky, co se staraly o vaření a bar, druhý taxikář a malíř. Ti tu v podstatě byli skoro celoročně. Taxikář Míra, který přivezl i mne, a malíř a sochař Luboš. Měli už k padesátce a všichni je měli rádi. Oba totiž nepili alkohol, Míra z přesvědčení, Luboš pro nějaký zdravotní problém. Svozy a rozvozy, dohled, aby někdo nepřekračoval zdejší řád. Sice neznalí poměrů si asi představovali, že tu kámen prcá cihlu, ale pro zdejší komunitu platila docela tvrdá opatření. Pít jen tak, aby nebyl nikdo úplně na šrot, žádné drogy, násilnosti, pivo jen po jídle.

Místní domácí většinou tvořili zavedené dvojice. Pro odlišení na ruce vždy stejnobarevný náplet. Amorek Fery s Ríšou žlutý, Míra s Lubošem modrý a tak podobně. Ti, co s nikým nebyli, tak zvaně plonkovní, bílý náplet. Kdo se chtěl jen bavit, partnera nehledal nebo měl nějaký splín, zvolil náplet černý nazvaný dnes nikomu nedám. To ovšem neznamenalo, že by se po domluvě nemohli vytvořit nějaké trojičky nebo čtyřky. Muselo to být vzájemné. Žádné přemlouvání, nucení a pak žárlivé scény z rána. Nikdy zde nevznikl nějaký větší problém. Taky dostat se sem nebylo jednoduché.

Luboš si vedl pro běžný lid pořadník. Navíc měl velkého vlčáka, který si každého očichal, pokud přišel s někým z domácích, a jiného by nevpustil. I já jsem byl ošňupcován Azorem, co nadšeně vrtěl ocasem. Jsme přece staří známí. Vzal jsem si bílý návlek a do pokladniček v předsíni vhodil nějaký obnos. Byly tam tři. Pro uklízečku, na prádlo a na chleba a vodu. Ještě dvě skříňky, jedna zde odložte osobní zbraň, další na smutek a kurevskou náladu. O té jsem bezpečně věděl, že je v ní hořčičák a láhev rumu.

Jen jsem sundal svůj štruksovej maxi plášť a chystal se vejít, přihrčela dodávka Barkas a z ní se vyhrnul zřejmě Přemův harémek. A mezi těmi krasavečky On. Chlapec tak osmnáct devatenáct, zabalený v károvaném zimníku, s šálou kolem krku a úst. Když se z toho kokonu vyloupl jak z kukly motýl, protáhnul se s kočičími pohyby pod načervenalým světlem skleněného lampionu. Pohodil tmavě hnědou čupřinou vlasů padajících do čela a já přišel o řeč.

„Doufám, že se nepletu, Pavel? Já jsem Matyáš, prostě Maty. Přema nám říkal, že ti máme splnit každé přání. Jedeš do Moskvy, kde ti nasadí plechový trenýrky, aby tě nemohl ojet nějakej baleťáček. Pak budeš muset oplodnit pár mladých komsomolek, hrdinek komunistický práce, co každá obsluhuje dvacet soustruhů.“

„Přeješ mi hezké věci,“ pokusil jsem se usmát. Tak mě teda nerozhodil snad ještě nikdo.

„Jestli jsem ti nepadl do oka,“ ukázal na další kluky, kteří mi podávali ruce a představovali se, „tak máš právo volby.“

Pokynul mi rukou. Jenže já dostal strach, že mi ho někdo odvede, nasadí mu úplet a bude jeho.

„Pokud ti nevadím já, tak není co řešit.“

Vzal mě za ruku, odvedl vedle ke stolku s náplety. Můj bílý sundal. Vzal dva fialové.

„Můžu?“ Obřadně se uklonil a navlékal náplet jako snubní prsten. Druhý mi podal. Sakra, třesou se mi ruce. To není možný. Přitáhl si mě a lehce políbil na ústa. Jeho rty pak sjely k uchu. Kousl mě do lalůčku. V jeho jsem viděl krásnou malou růžovou perlu. Přema dokázal vždy něčím překvapit, ovšem tohle mi neměl dělat. Jak se zvládnu v neděli od takového pamlsku odtrhnout? Vzpomněl jsem si na radu jednoho mého přítele. „Když tě někdo takhle rozhodí a nevíš co honem dál, řekni si, že má malý péro, ani mu nestoupne, hořkou mrdku a smrdí kozlem.“ Ale u Matyho nic z toho nezabralo. Jeho vůni, nejen parfému, ale tu živočišnou jeho těla, jsem vnímal snad i póry kůže. Viděl jsem, jak máme oba těsno v kalhotách. Do mých slipů ukáplo určitě pár kapek.

„Jdeme k baru,“ musel mě vzít za ruku.

„Jo, to určitě potřebuju.“

„Vodku ne, té si užiješ, ale aby sis zvykl na barvu, tak co kubánský rum?“

„Nechám všechno na tobě, Maty.“

„Všechno?“

V očích mu zaplály lehké plamínky. Nebo to byl odraz z plápolajících svíček na baru?

„Můžeme poprosit dvakrát Cuba Libre? A zdravím, Mery.“

„Ty jsi Maty, že jo, a taky kolega.“

„To ještě ani nevím, chtěl bych na FAMU.“

„Jseš na JAMU, ne?“

Mery byla herečka a spolu s Olinkou, neboli Olčou, lékařkou na úrazovce Na Ponávce, tvořily pár.

„Pavle, nebyls tu aspoň půl roku, odkud se znáte?“

„Odsud, asi pět minut,“ zasmál se Maty.

„Ty vado, a to už jste fialoví? To berete hopem, hoši. Limetky nejsou, tak holt citrón.“

„Nevadí, teď na žízeň, pak si ho dáme samotnej.“

„Prostě mně Maty zlomil srdce. Budu potřebovat ošetření.“

„Na zlomeniny tu máme Olinku.“

„Jejda, Pavlík, kteří čerti tě přinesli?“

„Já osobně.“

„Maty? Tak sis konečně našel partnera, Pavle?“

„Jo, před pěti minutama.“

„A to už,“ ukazovala Olča na naše návleky. „Ty vole, jak v červené knihovně. Já se picnu.“

Dívám se obdivně na Matyho a rozhodně ne sám. Trochu zlomyslně se usmívám, máte hoši smůlu. Obočí a řasy by mu mohla závidět každá ženská, stejně tak rty, trochu vystouplá ale zakulacená brada, k ní přiměřený nos, delší krk, u ohryzku znaménko. A pak vlasy, vlasy, vlasy. Neskutečná čupřina. A ruce, prsty držící skleničku. To je další věc, co mě neskutečně bere.

Objevil se Přema.

„Paráda, kluci. Jo, říkají mi, že jsem stará kuplířka. Ale vidím, že jsem trefil do černého. Vlastně fialového. Snad vám nebude nic chybět. Máte pokoj za holkama tady dole. A máme dost šlehačky.“

„Máš ji rád?“

„Děsně,“ odpověděla za mě Mery. „Posledně musel Míra do města.“

„A je jí fakt dost?“ ptal se Maty. „Já po ní šílím. A po tobě taky,“ zašeptal mně do ucha.

„Takže?“

„Berem kramle, uvolníme místo dalším žíznivcům.“

Prošli jsme kuchyňkou, na našem pokoji visí cedulka Nerušit.

Jenom jsem zavřel dveře, má ruka se zabořila do zvlněné, rozbouřené čupřiny. Jazyky, trochu otupělé pár skleničkami Havana Clubu, se probojovávají mezi zuby. Všechno naše oblečení poletuje jak venku padající sníh. Ruce jako by se chtěly přesvědčit, že naše péra jsou připravená k vzájemné ochutnávce. Je tu večer sklizně. Urodilo se, a požehnaně. I šlehačka je tu. Tu naši budeme muset nahradit skutečnou. Prostě nedostatkové zboží. Podpultovka. Nebo podpásovka? Smáli jsme se našim úvahám. Leželi jsme nazí, jen s fialovými návleky. Prohlížím si tělo svého milence. Vidím tisíce bodů, kde by mohly skončit mé rty. Od růžových bradavek s dosti velkými dvorci k jeho částečně ztopořenému penisu.

„Na mně toho není tolik k vidění,“ říká Maty.

„Proč, teď se dívám, jestli jseš ztopořený na čtvrt, nebo už skoro na půl.“

„Víš, jak se tomu stavu říká doopravdy, ochablej čurák.“

„Ale fuj, neříkej tak škaredě takové krásné věci.“

„Jo věc, teď je věcí.“

„Jen pokouřit chce přeci.“

„Vždyť leží jak podťatá jedle.“

„Nahoním a stoupne hnedle.“

„Můj češtinář na gymplu by z tebe měl radost. Vždycky říkal, Matyáši, až budeš na JAMU, przni si mateřský jazyk, jak chceš. Konečně héérci, to tak dělají. Tady jsi ve škole.“

„Ale uznej, šlo by nám veršování.“

„Myslím, raději dáme vedle vanu.“

„Položme se do vany, vody nejmíň po hrany.“

„Našim pérům už zvoní hrana.“

„Ta bitva ještě není neprohraná.“

Smáli jsme se a blbli. Vůbec mi nepřipadalo, že je mezi námi nejméně deset let. Naše těla se proplétala. Líbal jsem malou perličku v lalůčku. Když jsme vylezli z vody, Maty si klekl. Byl jsem fascinovaný jeho stehny, růžovými polštářky prstů na nohách. Pomalu je bral do úst a mazlil se s nimi. Můj chlapec sténal jako malé zvířátko. Bylo vidět, jak se pomalu zvětšuje vzrušením okrouhlá dírka, jako by se chtěla sama rozevřít. Jazyk si ještě chvíli pohrával s visícími koulemi i penisem. To už nebyly žádné steny, ale výkřiky slasti.

Poddával jsem se vzrušivé atmosféře, když se ozvalo: „Ježíšmarjá, Pavle, vraz ho do mě a pořádně mě vymrdej, nebo se z tvejch něžností zblázním.“

Rozesmál jsem se: „Tak ať máš, co si přeješ, Matýsku.“

Jen trošku gelu a to už Maty řičel blahem. Kdyby před tím nebyla slušná kuřba, byl bych hotovej hodně rychle. Tělo pode mnou se vlnilo, vzpíralo, přiráželo.

„Jo, přidej, neboj se, přiraz víc.“

Sice byly všude radiátory, ale až tak vedro tu nebylo. Jenže my už byli celí mokří. Přesunuli jsme se na bok. Pak se rychle vysmekl, opřel mě v sedě a sedl mi do klína, čelem ke mně. Nabodl se a to byla sakra jízda. Jenže už ne dlouho. Cítil jsem nesmírný tlak a úžasný uvolnění. Oba jsme asi řvali ukojením. Chtěl jsem uvolnit i jeho napětí, ale jen nás otřel a obrátil na bok mě. Pocítil jsem v sobě jeho pulzující klacek. Chvíli jsme se rozdýchávali, než začal. Nejdřív jen pomalu a jemně. Jako by si dělal místo. Pak přidával, chvílemi přerušoval, až začala parádní jízda. Jeho mokrý koule přirážely, najednou mu skoro vyklouznul, aby se zabořil ještě víc. Jeho výstřiky ustaly. Nehýbal se.

„Ty vole, asi jsem na moment omdlel nebo co. Sakra dobrý, jsme jako pro sebe stvořený. Myslím, že se neodlepíme,“ začal se smát. „Musíme se ospršit, tak do baru nemůžeme. Nadšeně by nás závistivci oblizovali.“

Bylo něco po deváté, když jsme se vrátili.

„Love me tender, love me sweet,“ úpěl z muzik boxu božský Elvis.

„Trsneme trochu?“ táhl mě Maty na parket.

„Never let me go

You have made my life complete

And I love you so.“

„To je největší oplodňovák, co znám,“ smál se. „Když máš u sebe babu, tak má mokrý kalhotky.“

„Myslím, Maty, že kluk by na tom nebyl líp. Jenže my jsme si mokro už vybrali.“

„Jasně, my už měli love me long, ale ještě je celá noc.“

Mimo nás se svíjely asi dvě dvojice. Velká skupinka byla okolo vyprávějícího Přemy.

„Jdeme k baru, nemáš hlad?“ ptal se docela zbytečně Maty.

„Strašnej, uvidíme, co nám připravily holky.“

Dvě místečka jako by čekala na nás.

„Bože kluci, málem jsme vám všechno snědli. Jenže vy jste jistě naplnění láskou.“

„To jo, Mery, ale hlad je sviňa.“

„Až tak? Máme tatarák, čerstvej, pravej, třenej, ne jako v hospodě. Tam je mletej a falešnej,“ dodala Olča.

„Jen aby nebyl z amirstánskýho beránka,“ smál jsem se.

Ostatní na baru se přidali.

„Tatarák je ze svíčkové, ne z capiny.“

„Nevzdělanci, neznáte povídku od Stanleyho Ellina?“

„Včera jsem tam měla kus nohy, mohla jsem přinýst na ochutnávku.“

„Běloši jsou prý moc slaní a tuzí,“ rozesmál se Maty.

„A vy jste čuňata, Olčo, ani ti nedám pusu. Hlavně nám tu k jídlu nevyprávěj tvý vtipy z úrazovky.“

Ale ta už odběhla za zástěnu a přinesla talíř topinek a na dvou menších krásné velké bochánky třeného masa.

„Namícháte si je sami, chlapci?“ ptala se Mery.

„Já je namíchám,“ chopil se nářadí Maty. „Můžu raději bílej pepř? Má takovou správnou vůni, po koňský moči.“

„Ještě že jsme po jídle,“ řekl vysoký klučina vedle nás, „nejdřív kanibalismus, teď koňský chcánky.“

„Jo chlapci, vy víte hovno, co je dobrý,“ zakončila rozhovor u baru Olča.

My se zatím cpali tatarákem a topinky bohatě potírali česnekem.

„Doufám, že ti pak nebude vadit česnekový odér.“

„V žádném případě, vždyť to vyjde nastejno.“

„Chlapci, máte tu šlehačku v lednici a malinovej kompot, co dělala vlastnoručně Olinka.“

„A myslíš, že je z malin?“

„Netušila jsem, Maty, že jsi takovej provokatér.“

„Ještě trochu ten tatarák setřeseme. Paul Anka, takovej miláček jako všichni Pavlové.“

„A kolik jsi jich poznal blíž?“

„Nejdřív bych se musel podívat na zářezy na pažbě, ale už tam není místo. Nebudeš mně věřit, ale žádnýho.“

„Můžu posloužit jinými jmény, abys neměl pocit, žes mě zbavil panictví.“

„Takovej jsem určitě neměl. Tak si trochu zaploužíme.“

„Sakra, do toho mjůzikkastlu někdo narval celou výplatu. Samej ploužák, to je tak akorát návod, jak si jít zapíchat. Všechno leze do mrdníků. Nakonec tu budu sám,“ ukazoval Přema.

Nevypadalo to tak. Okruh jeho favoritů se nijak nezmenšil. Nakonec jsme uznali, že už máme setřeseno dost. Noc teprve začíná.

„Myslíš na to co já?“

„Na nic jinýho nemyslím, Maty.“

„Tak vezmeme šlehačku a jdeme na to.“

„Olča je pěkně morbidní. Mohla nám dát jablečnej kompot. Když namočím péro do malinovýho, bude jako od krve.“

„S tím jsem začal já. Amirstánský beránek. A namáčet ho tam nemusíš, je i šlehačka.“

„Tu si chystám na tvou dírku. Není nad sladkej přeliz. A vůbec mám chuť na něco vulgárního, co s normálníma klukama nejde.“

„Tak dík, do jaké kategorie jsi mě zařadil. Pedofil, nekrofil, zoofil, myslím, že bysme všechno do rána neprobrali, úchylek v sexu jsou stovky. O jedné mé jsi určitě slyšel.“

„No jo, pro tu tě taky všichni milují a budou na mě naštvaní, že jsem si tě nechal pro sebe. Jestli myslíš dlouhej kouř.

„Přema tě upozorňoval?“

„Ale ne, hošíci, co jeli se mnou.“

„Vždyť ty vůbec neznám.“

„Jenže tady jsi legenda. Myslím, že by se klidně postavili do řady a čekali, až jim vyhulíš péra. A ani se jim nedivím, byls skvělej. Hned bych si dal znova říct.“

Musel jsem se smát.

„Pak jsem ujetej na hezký ruce a stehna, to je asi i fetišismus, ale nějak se to jmenuje.“

„To taky nejseš sám. A pěknej zadeček, ta úzká šterbinka, když se začne roztahovat. Nejraději bych tam narval celou hlavu, né dva prsty.“

„Já bych zase nejraději v některé prdeli viděl svou zaraženou botu, ale to není o sexu,“ říkám.

„Určitě bych nemusel nic se sadismem a sadomasochismem. Působit bolest, ponižování, bití, někoho to rajcuje, ale to bych si odpustil. Spíš by se mně líbili hošíci, kterým už všechno funguje, ale nemají léta, né děti. Ale kolikrát i třináctiletej má větší péro než já. A ty hlaďoučký koule. Jenže do krimu bych nechtěl. Tam by mě ojel potetovanej orangutan a natrhl mi prdel,“ uculoval se Maty.

„Nějak se nám miláčkové staví, bude potřeba je zaměstnat.“

„To z těch keců, taky úchylka, někdo se udělá, když se o šukačce jen mluví, nebo u filmů a časopisů.“

„Taky by sem Přema mohl dát zrcadlo, vidět se, jak si užíváme, by mohlo být docela vzrušující, i když to bude taky úchylný.“

„Přejdeme k činům,“ zavelel Maty.

„Myslíš malinovo-šlehačkové orgie?“

„Ty vole, to by byl krásnej reklamní snímek, třeba pro cukrárnu, na celou zeď. Dva čuráky se šlehačkou, přelitý malinama. Ženský by stály ve frontě, nebo vymáčkly výlohu. Určitě by se našlo i pár kluků.“

Co dodat, byla to delikatesa. Jen jsme skončili zase ve vaně.

„Sedni si mi do klína,“ navigoval mě, „jenom si tě trošku nabodnu.“

Pak začal svými palci masírovat můj krk. Tím mě docela dostal. Nirvána.

„Mysli si, že seš v harému, kolem desítky dívek ti tančí, ovívají tě pavími pery a palmovými listy. Sedíš v klíně opálenýho otroka, kterej ti něžně protahuje díru. Masíruje ti krk a jeho ruce chvílemi sjedou k tvýmu tvrdýmu klacku. Tleskneš, ještě jednou a už jsou tu překrásní hošíci, péra nabušená, jen ochutnat. Přichází jeden po druhým s obrovskými výstřiky, ani nestačíš polykat. Tvůj otrok si tě naklání k sobě a olizuje to nadělení, co máš všude po tvářích. Prostě dlouhej kouř.“

Než jsem se začal smát, cítím v sobě to krásný malý ochabnutí před výstřikem. Už to není žádná nálož, své náboje jsme vystříleli před tím, ale pocit je stejně krásný. Vyměnili jsme se a dopustili vodu. Maty mě tak odrovnal, že bych býval usnul i ve vaně. Ještě polibky na dobrou noc.

Probuzení jako v ráji, první, co vidím, je Matyho zadeček, krásně vyklenutý jako na podstavci, připravený zaujmout sochařovy ruce. Takovým uměním mě příroda neobdařila, skláním se, obliny heboučké kůže zkoumám svým jazykem. Miláček dělá, že spí. Moje ruka sjíždí níž, aby se pomazlila s tou krásnou hračkou. Nic jiného nevnímáme, jen touhu po splynutí těl. Je prudké, intenzívní, spalující.

„Mám strašnou žízeň,“ vzpamatovávám se.

„Já taky, všechno jsme vypili, ale hned pro něco skočím, mám se o tebe starat ve dne i v noci.“

„Trochu se podíváme, jak vypadá voda, a půjdeme na snídani.“

Míra s Lubošem už měli připravená volská oka, párky, slaninu, nebo vánočku s máslem a marmeládou. Zvolili jsme slanou variantu. Na jednom gauči ležel kluk, zrzavé vlasy, černý návlek a spal. U stolku seděli dva chlapci, asi ve věku Matyho, kterých jsme si včera nevšimli. Měli kárované žlutě červené návleky. Vzali jsme si jídlo a posadili se k nim.

„Pavel,“ podával nám ruku blonďák s kratšími vlasy, modrýma očima, hezkým, i když nijak výrazným obličejem a širokými rameny. Docela dobře bych si ho představil v plaveckém bazénu.

„Ale, tak tu mám jmenovce,“ usmál jsem se na něj.

„Silvestr,“ představil se druhý, „říkají mi Sile,“ doplnil. Hnědé, delší vlasy, nazelenalé oči, oválná tvář, mírně zahnutý nos, dosti velká ústa. Kupodivu vypadal docela dobře.

Maty přinesl čtyři kubánské rumy a tonik.

„Můžeme si s váma promluvit? Ale tady ne.“

„No chlapci, ven mě nikdo nedostane, tak pojďte k nám.“

„A nemáme uklizeno,“ dodal Maty.

V pokoji rozhodil po posteli deku a pokynul jim. Sám si sedl se zkříženýma nohama.

„Jsme tu jako v arabské kuřárně, chybí jen vodní dýmky,“ řekl jsem, protože chlapci zaraženě mlčeli.

„My sem totiž nepatříme,“ začal opatrně Pavel. „Nás sem nikdo nepozval.“

„Cože?“ ozval se Maty. „Co je to za blbost a jak jste se sem dostali?“

„Končíme gympl v Jiráskově čtvrti. Oba jsme, no jako, prostě teplí. Byli jsme na večírku, moc se tam pilo a jeden kluk vyprávěl, že byl tady. Ani jsme nechtěli věřit, že něco takovýho existuje. Vzal ho sem jeden kluk z učiliště z intru. Říkal, že tam přijel Barkas a kluky, co tam čekali, naložil a odvezl sem. Ani se všichni neznali. Tak jsme to riskli. V nejhorším nás nevemou.“ Pavel se chvilku zarazil a podíval se prosebně na mne.

„Stál tam hlouček kluků, tak jsme šli k nim,“ mluvil teď Silvestr. „Jeden říkal, jestli jsme ti noví z Riviéry, my přikývli, přijela dodávka, nastoupili jsme a jeli sem. Ještě jsme se báli psa, ale vyšel Míra a všichni jsme prošli. Vzali jsme si stejný návleky, tak všichni mysleli, že jsme tu spolu, jako dvojička, a nikdo se na nic neptal. Jen jsme nevěděli, kam jít spát, tak jsme zůstali na gauči jako ten zrzek a dělali, že spíme. A taky jsme usnuli. Ten kluk nám neřekl, že si máme vzít bílý návleky, to nám pak vysvětlil ten zrzavej, co zapíjel nějakej rozchod. Jen tehdy říkal, ten kluk na večírku, že si ho vzali k sobě dva kluci tak přes dvacet a že nic tak úžasnýho ještě nezažil. Co teď máme udělat, pane Pavle? Prý jste nejlepší Přemův kamarád. Přimluvil byste se za nás?“

„Předně mně nevykejte, to se tu nenosí, a vám by nevadilo jít se tu s kýmkoliv vyspat?“

„Ne, my spolu nechodíme, každej si chceme najít někoho jinýho.“

„Přema se posere,“ ulevil si Maty. „Tak se sem může dostat kdokoliv a bude se vším konec.“

„A nemohli bysme zůstat u vás a nic nikomu neříkat?“ škemral Pavel.

„To ani omylem,“ rozčiloval se Maty. „Přemovi to říct musíme. Co myslíš, Pavle?“

„Nevím, jak zareaguje,“ řekl jsem.

„Zkusíme se za vás přimluvit,“ mrknul na mě Maty. „Ale moc nadějí si nedělejte. Vysvlečte se!“

Oba kluci zrudli.

„Došla vám řeč, co? A to říkáte, že se tu vyspíte s kýmkoliv. Tak aby vám svitlo v makovici. Sbalte se a u chat vám ukážou kudy k nádraží. To hlavní tady je, že každý respektuje druhého. Žádné nucení. Jsme tu proto, aby nám bylo dobře, oběma. Chápete? Když tu má někdo bílej návlek, neznamená to, že dá každýmu. Ale jde jen s tím, koho chce i on.“

„Tobě se to lehce říká, když seš tady nejhezčí.“

„Víš co, Sile, aby ti s někým bylo dobře, nemusí být krásnej. Krása je někdy prokletím. Taky bych chtěl stálýho partnera, ne jenom na pár nocí. Ale na furt mě nikdo nechce. Žádnej nevěří, že bych mu zůstal věrnej. Ani já si nevěřím. Zůstanu sám. Jsem na JAMU půl roku. S tím mým ksichtem, víš, kolik mám nabídek? A některý nejde odmítnout, když chci dál. Dnes jsem měl být v Praze. Ale přišel Přema a poprosil mě, že tu bude mít kamaráda, kterýmu za moc vděčí. Přítele, co ve vztazích nemá štěstí, tak jako já. Že zná náš vkus a nemusíme nic předstírat. Ať si tenhle víkend užijeme. A my měli nádhernou noc. Přejeme ji každýmu, i vám.“

Pavel si začal rozepínat zip.

„To si nechte, chlapci, až na večer, pokud vás Přema nevyrazí.“

„Tak jdeme za ním,“ řekl jsem.

„Snad běž nejdřív sám, tobě nic neodmítne,“ přimlouval se Maty.

Nahlédl jsem do haly, moc se tu nezměnilo. Zaklepal jsem u Přemy.

„Dál,“ ozval se.

Přema seděl v křesle a v klíně měl překrásného nahého blonďáčka. Hned mi připomněl Amorka-Feryho. I tohle byl andílek. Objímal ho kolem krku.

„Něco se děje?“

„Vlastně jo.“

„Proboha, vy jste si nesedli? Nevypadalo to tak.“

„Ne, byla to jedna z nejhezčích nocí v mým životě.“

„Zdeňulko, skoč za klukama, už vyspávají dlouho.“

Hoch neochotně slezl z jeho klína. Sakra, tak to je výbava na takový mládě, pomyslel jsem si. Natáhl si žluté tepláky na holé tělo, dal mu pusu a odešel.

„Do prdele, to je průser,“ ulevil si Přema, když jsem mu všechno povyprávěl.

„Jsme pěkní voli. Pořád si myslíme, jak máme všechno pod kontrolou. Dostat se sem někdo, kdo by nám šel po krku, těžko bych vysvětloval, že tu hrajem házenou nebo šachy. A nepomohly by ani známosti. Myslíš, že to nejsou provokatéři, který sem někdo nasadil?“

„Nevypadají, spíš jsou vyplašení.“

„To je taky nápad někam lízt, když o tom ví jen z doslechu, co Maty?“

„Seřval je, ale na druhou stranu jim skoro slíbil, že je vezmeme k sobě.“

„Přiveď je sem.“

Maty je popostrčil dovnitř. Oba byli pěkně rozklepaní.

„Kurva, kluci, to tak potřebujete vymrdat, že riskujete život? Mohli jste tu narazit na nějaký úchyly. Nikdo by nevěděl, kam jste zmizeli. Pěkně by si s váma užili, pak vám zakroutili krk a zahrabali vás do sněhu. Našli by vás až na jaře. Nebo to, co by z vás zbylo. Ožraly by vás lišky,“ to už se začal Přema usmívat. „Včetně Bystroušky, ta tu má svůj revír.“

Podíval se na mě a Matyho.

„Poděkujte tady klukům, že se přimluvili. Já bych vás hnal sviňským krokem.“

Chlapci pookřáli, začali se taky usmívat.

„Teď se začne vařit, vždycky někdo pomáhá. Tak to tady chodí. Je nás tu přes třicet. Zaveď je, Pavle, k Mery. Zítra pomůžete Mírovi se dřevem pro kotel a krb. Luboš má tvůrčí období a bude malovat. Ale jsme plní. Vezmete si je k vám?“ obrátil se k Matymu. „Míra vám ležení o něco zvětší, ale nafukovací chata není. Tak mažte.“

Zavedl jsem je k Mery.

„Vedu ti záškodníky a diverzanty.“

„Bože, vy paka. Vždyť vám tu mohl někdo něco udělat!“

„V to jsme právě doufali,“ pookřálo už Silimu.

„Abys toho večer nelitoval,“ hrozil mu Maty.

„Uděláme všechno, co vám budem vidět na očích,“ sliboval Pavel. „A moc děkujeme.“

„Tak se hned, chlapci, pusťte do nádobí, pak si vás převezme Olča.“

Na parketu se už srocovalo stádečko, co vyrazí na běžky. Dostanou studený oběd s sebou a termosky s kávou a čajem.

Luboš si u okna chystal stojan, čekal, až sportující většina vypadne. Mimo delikventy tu zůstane dvojice na dřevo a další pro pomoc do kuchyně a úklid.

Najednou zavládlo nebývalé ticho. Mery za barem pulírovala sklenice.

„Pojďte sem, vy lidumilové. Co sport, Maty? O Pavlovi vím, že jezdí lyžovat do Krkonoš. Tedy jako. Lyže má na zahrádce celou zimu. Ani je nesundává.“

„Tomu nevěř, Maty, nemám zahrádku, jen držáky.“

„A kdys naposledy lyžoval?“

„No nedávno,“ smál jsem se. „Asi v desátý třídě. Tehdy nebyly gymply, ale jedenáctiletky.“

„Já a sport?“ Maty zvážněl. „Já kdysi vzpíral pivní sklenice, pak skok na barovou židli a hod šavlí. Teď řeckořímský objetí, nad sebou lehkou váhu a hluboko zabodlej oštěp.“

„Teď jsme samá legrace,“ řekl jsem. „Nezapomeň, že jsme adoptovali dva bezprizorné sirotky.“

„Oni u škrábání brambor vyměknou, večer se budou jen ploužit.“

„Tomu nevěř,“ objevil se Přema se Zdenečkem. „Sedí tam s Jurou a Kódlem a Olča jim vypráví vtipy.“

„To se taky nemusíme oběda dočkat. Jsou tu jednohubky, zajdu pro ně, mohly by se do večera zkazit.“

Nezkazily.

„Myslím, že nám neuškodí panáček bílýho rumu. Pavel si musí zvykat na barvu vodky.“

„Jsou i jiný barvy,“ říkám. „Perec je červená, brusinková růžová, Zubrovka nazelenalá.“

„Zubrovka není vodka.“

„A co jinýho, jen je v ní hrst trávy a dělají ji Poláci.“

„Mrkneme se ke dřevu,“ postavil jsem skleničku. Na slunci bylo krásně, ale ve stínu u kůlny ledárna. Dva kluci tam na koze řezali polena do krbu a do kotle.

„Skočte se ohřát, my vás na chvíli vystřídáme. To tady, Míro, nemáte cirkulárku?“

„Máme, ale k té nikoho nepouštím. Nemůžeme si dovolit úraz. Řežu tak silnější kusy. Tohle je taková terapie prací.“

„Tak to jsme tu jako v léčebně,“ usmíval se Maty.

„Jasně, léčíme tu splín, smutek, zlomený srdce a taky borce, co neví, kam už by ho vrazili. Řezals vůbec někdy s pilou, Maty?“

„Přeřízl jsem kde co, tak nějaký smrkový poleno mě nedostane.“

„Tohle je dub do krbu a musíte být s Pavlem sehrátí.“

„Jako s Pavlem jsem snad sehrátej nebyl ještě s nikým, to mi věř.“

„Docela jo, i s pilou vám to jde, hoši. A kde máte ty dva vetřelce?“

„Potí se v kuchyni a zítra je budeš mít tady.“

„Jestli je nezamordují Přemovi kluci. Těšili se na dlouhej kouř, tys jim Pavla sebral a teď jsi jim vypálil rybník s těmi nalezenci.“

„Jen ať je co kouřit, a kdyby Pavel nezvládal, taky miluju čerstvou smetánku.“

„Matyášku, začínáš být malounko přidrzlý.“

„Můžeš mě potrestat,“ smál se.

„Nechám si to na večer.“

Vrátili se naši předchůdci.

„Ještě budeme chvíli řezat. Můžete polena odnášet do kůlny.“

„Vidíš toho v těch zelených teplácích,“ ukazoval Maty.

Hoch byl zrovna skloněný a nabíral polena do koše.

„To je nádherná prdelka, nepozveme ho na večer?“

„Tak větší grupáč, to tu dlouho nebylo,“ dodal Míra.

„Čekali by pěkně v řadě jako u doktora. Další, prosím.“

„Tak dost. Jseš pěknej provokatér.“

Šel jsem k tomu chlapci s hezkou prdelkou.

„Jakej máš návlek?“

„No my máme s Jirkou stejnej,“ kývnul směrem ke kamarádovi.

„Co večer, nerozšíříte řady fialovejch?“

„Vy byste nás vážně s Matym vzali?“ divil se. „Skočím za Jirkou, já jsem Milan.“

Druhý chlapec přišel k nám.

„To je legrace, že jo?“

„A když není? Jdeš do toho?“ Přikývnul.

„Tak večer.“

„Sakra, kluci, to začíná být hodně zajímavý. Ale ten pokojík je tak maximálně, no nevím, pokusím se o zázrak. Nebo vystěhovat Přemu.“ To už jsme se smáli všichni.

„No jo, koledoval jsem si. Dostals mě.“

„Když nechceš, můžeme všechno zrušit.“

„Proč? Copak nezvládneme čtyři borečky?“