Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 4. Damián

Cesta ubíhala přesně podle mého rozpisu. V Čierne jsem se vzbudil. Jednak přišli naši i ruští pohraničníci. Když jsem ukázal doklady, mých kufrů si ani nevšimli. Tedy jen chtěli vědět, které to jsou. Šel jsem se podívat na výměnu podvozků. Pod vůz zajela hydraulická ramena. V prostoru toalety odklopili poklop, uvolnili nástavec se šrouby. Vozy se zvedly, podvozky odsunuly. Pak podjely jiné, širokorozchodné. Přišroubovaly se a vagon mohl pokračovat. Jak celá ceremonie skončila, jelo se dál. Ohlásil se hlad. Vedle mne je jídelní vůz. Ruský, i všechny vagony byly ruské. To bylo patrné hned při vstupu, kde byly zabudované samovary. Je sice okolo jedné, ale zkusím štěstí. Ještě uličkou, pak spojovací mezi vagony. Zase podobná dlouhá ulička, zřejmě okolo kuchyně. Prošel jsem do jídelny. Malé boxy se stolky, na každém lampička se stínítkem. Prázdno. Jen u jednoho stolku seděla slečna, nebo mladá paní kypřejších tvarů, jak jsem usoudil z jejího poprsí. Bujaré, dalo by se nazvat. Nesměle jsem se zeptal, mají-li něco k jídlu.

„Zakrýto,“ ozvalo se.

„Mám za chvíli narozeniny, to mám umřít hladem?“

„V kolik hodin?“

„V pět ráno.“

„A rok?“

Slečna vstala, zaplnila celou uličku a šla ke kuchyni. Hned byla zpět s pasportem, jejich občankou. Otevřela ji. Stejný den, stejný rok.

„Já se narodila v sedm ráno. S posunem dvou hodin, úplně stejně. Máš sourozence?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ty moj brat.“

Následovalo objetí a nepočítaně polibků.

„Trofim,“ zavolala.

Někde od kuchyně se objevil chlapec s bílou čapkou na hlavě. Přišel blíž a mžoural očima za velkými obroučkami brýlí. Asi si už zdřímnul.

„Co potřebuješ, Tamaro?“

„Budeme slavit?“

„Tamara Ignatijevna.“

„Pavel.“

„A jméno otce?“

„Maximilián.“

„To je vlastně Maxim, takže Maximoviči.“

Trofim si sundal brýle a protíral si oči.

„Můj bratr, Pavel Maximovič.“

Trofim nechápal. „Ty máš bratra?“ vykulil oči.

„Už sem padej s pitím a co chceš k jídlu?“ obrátila se ke mně.

„To je jedno, jenom rychle.“ Vodka na lačno, to není ono.

„Dohlídnu na něj, hned jsem zpět.“

Přinesla podnos plný lahůdek a samozřejmě láhev vodky.

„Beluga,“ hrdě ukázala na láhev.

A bylo ráno. Objevily se dvě děvočky a začaly podávat snídaně. My se přestěhovali ke stolku v přípravně vedle kuchyně. Chvíli jsme stáli v Kijevě. Pak celý zbytek dne, noc a další den v deset dopoledne moskevské Kijevské nádraží. Mezi oslavami jsme se samozřejmě občas prospali hned na lavici u stolu. Kufry a oblečení mi přenesly servírky. Ještě se uvidíme a když, mám telefonní číslo. Na nádraží mě bude čekat Eva a nějací hoši z university. Když jsem si představil nadcházející uvítání, skoro mě pojala hrůza. Na nohách se sice držím. No co už teď. Najít po letech sestru to je přece pádný důvod. Venku byl nějaký rozruch. Vystupoval jsem z jídelního vozu, ještě kufry, a hledal Evu. Nějaký vysoký muž se objevil vedle. Zaslechl jsem jen „Pavel“, já přikývl. K mým kufrům se vrhli dva mlaďoši ve vojenském. Prostě tady je armáda a milice všude. Když mě začal objímat a líbat nějaký prošedivělý důstojník obalený řády, a kolem bylo plno podobných, uvědomoval jsem si, že se vloudila chybička. Jejich řady najednou rozhrnula Eva.

Teď už byl vidět i její Ťuňťa a další civilisté. Do toho se protlačila má čerstvě nabytá sestra Tamara. Ta s Evou vše zorganizovala. Vojáci s generálem Semjonem Vadimovičem Kerským tam totiž očekávali syna jejich spolubojovníka od Dukly taky Pavla, který nepřijel. A když pak ukázali fotografii, jako by mi z oka vypadl. Že bych měl i bratra? Jsem přece v zemi, kde zítra znamená již včera. Jak kdysi napsal Julda Fučíkovic.

Generál prohlásil, že v salonku náčelníka nádraží mají přichystané uvítání. Co teď s tím? Všichni se tam přesuneme, a až se všechno sní a vypije, odjedeme na universitu. Prostě družba. Zavládlo všeobecné nadšení, jen mně se svírala prdelka hrůzou. Sotva poznám generála od mé Tamary. Na objem to vyjde stejně a teď další vítačka, samozřejmě se stakany vodky v ruce. Ale mé obavy se ukázaly zbytečné. Všichni se vrhli na jídlo a pití jak po sedmi neúrodných letech, zavládlo vzájemné představování a hlavně připíjení. Já občas, když mě nikdo nesledoval, vylil svou vodku do velkého květináče s palmou. Doufal jsem, že chuděrka mé počínání přežije. Jelo se na universitu a to už znám jen z vyprávění Evy. Údajně jsem působil jen trochu unaveně. Dva vojáci s Evou mne večer zavezli do hotelu Berlín. Je to starý, kdysi přepychový dům. Původní obrovské apartmány někde přepůlili, což byl zrovna můj pokoj. Nově proražené dveře měly starožitně vyřezávanou zárubeň, ale asi bylo víc vodky, tak ji usadili křivě. Když jsem otevřel těžké dveře, okamžitě mě strhly s sebou a připlácly se k boční stěně. Naštěstí jsem se kliky držel, jinak bych si při pádu pěkně narazil hubu. V tom leknutí jsem se trochu probral. Pak už nebylo nic.

Při probuzení, někdy kolem šesté, jsem překvapeně zíral na obrovský baldachýn nad mou postelí. Eva si svůj kufr vzala, můj byl vyskládaný do komínků v překrásné vyřezávané skříni na šaty a prádlo. Stůl, vykládaný vzácnými dřevy a slonovinou, vysoké židle, pohovka. Psací stůl, křeslo a v nice vedle dveří, kde byl asi dříve průchod do dalšího pokoje, velká glazovaná váza s větví a sušenými květy. Na zdích tapety a obrazy. Romantické zříceniny, klášter, zátiší s ulovenou zvěří. Jako na zámku. Pootevřené dveře do koupelny. V ní velká litinová vana, růžové umývadlo, psycha se zrcadlem a taburetem. Pletený koš na prádlo. Velké okno vedoucí do světlíku. Po včerejší hrůze mě vůbec nebolela hlava. Jo, čistá vodka rozum nekalí. Zato hlad se hlásil vehementně. Trošku jsem se opláchnul, oblékl. Zajdu si dolů na snídani. Seběhnout byla hračka. Dole, vpravo hned u schodů byla Berjoska. To už jsem znal z upozornění Evy. Takový malý náš Tuzex pro cizince a zároveň recepce. Místní děžurnyj a recepční se hned ptal, co si přeji. Hrnul jsem se ke dveřím restaurace. Inostráněc spráskl ruce a vysvětlil, že snídaně se podává až mezi osmou a devátou. Ale může mi nabídnout nějaké lahůdky z ledničky nebo v konzervách. Na vchodových dveřích jsem viděl teploměr. Mínus dvacet. Celkem dnes teplo, podotkl. Mám volný den, abych se vzpamatoval. Eva doporučila Leninovo muzeum.

„Vstup je zdarma, je tam teplo a ty si určitě přijdeš na své.“

U recepčního jsem si dal kousek chleba se slunečnicovými semínky, ty jsou na prostatu balzám, sardinky s cibulkou v oleji a odmítnul vodku. Jen plechovku rajčatové šťávy. Pak po osmé v restauraci byl švédský stůl. Hurá do města, tedy na Lenina. Byla mi vnucena kožešinová ušanka. Jednak prý by mně upadly uši, ale hlavně, kdo nemá ušanku, je na první pohled cizinec, a tím podezřelý pro milici a snadný cíl kapsářů.

Hned dole v muzeu mne zaujal krásný starý nablýskaný Rolls-Royce, kterým Lenin jezdil. I se šoférem, figurínou. A kolem plno fotografií. Pak už tam byly takové kuriozity, že jsem měl co dělat, abych nevyprskl smíchy. Naštěstí tam mimo mne nebyla ani noha. Ve velké, skleněné ohradě ohniště obložené kameny s nasvícenými rudými uhlíky a dřevěné lavičky. Nápis ve smyslu: U tohoto ohně seděl Vladimír Iljič v roce 1897 v Šušenskom. Další vitrína ukrývala stopu Leninovy boty v rašelině. Nebo hřeben, kterým se česal, když se seznámil s Naděždou Krupskou. Miska, ze které jedl ve vyhnanství a podobně. Celé jedno poschodí obsahovalo nejrůznější dary, které obdržel od lidí i státníků. Ale nakonec proč ne. Některé exponáty byly i zajímavé. Taky jeho rukopisy, knihy, spousta fotografií.

Blížil se čas oběda, když se u mě objevila docela pohledná dívka, na rozdíl od starých děžůrnych v každém poschodí. Byla nadšená, že se se mnou domluví rusky. Dole měla ještě tři kamarádky. Jsou zpravodajky komsomolského deníku, fotografovaly zde písemné dokumenty. Udělají se mnou rozmluvu a pár fotografií, jak mladí Češi obdivují Lenina. To mi chybělo. Hned jsem si vzpomněl na Matyho a plechové trenýrky. Pozvaly mě na oběd do takové místní samoobsluhy. Hned za dveřmi pokladní, které daly zřejmě papírové stravenky. Pak jsme si vzali podnosy a šli k výdejně. V miskách několik druhů zeleninových salátů na výběr. Sosiky, tenké dlouhé klobásky s bramborem, polévka na způsob boršče. Lžíce, lžička, vidlička. Až když jsem se ptal po noži, přinesla mi ho vydávající, nepřipadal jsem jí jako cizinec. Tak to bylo ve všech podobných stravovacích zařízeních pro místní. Mezi jídlem papiroska a vypitok, samozřejmě nealkoholický. Kouření u jídla mi docela vadilo a džbán s něčím, co vypadalo jak dezinfekce s hypermanganem, také nelákal. Překvapivě chuť byla dobrá. Kdo chtěl, mohl si u pokladny zaplatit dvě stě gramů vodky.

Po obědě jsem pozval děvčata do cukrárny. Venku minus dvacet, ne-li víc. A tady také dvacet, ale druhů zmrzliny. A plno lidí s plnými sklenicemi jako  v parném létě. A ještě, když šli ven, vzali si moroženoje v oplatku. Jiný kraj… Zmrzlinu miluju a samozřejmě slivky, smetanu. A té tu byly kopce a skvělé. Po návratu do hotelu mi sdělili, že oběd si mohu dát třeba za hodinku nebo dvě. Je započítaný v ceně pobytu.

Napustil jsem vanu na krásných nohách s drápy. Zřejmě medvědími. Pak pozdní oběd, kolem třetí, ale vzhledem k tomu, že všude je živo do půlnoci, akorát. Většina obchodů měla otevřeno do večerní deváté, desáté. Povalování ve vodě, pak pár obchodů. Obrovská samoobsluha. Zaplněná zcela pětilitrovými lahvemi zavařených švestek. Nákupy po několika lahvích. Příští týden budou zase jablka a další možná hrušky. V obchodě se zeleninou a ovocem byly banány a pomeranče levnější než jablka. A přitom prý loni byla jablek plná Ukrajina. Jen nebyl nikdo, kdo by je sklidil. Po večeři si koupím pár plechovek rajské šťávy. U pultu byl recepční mého věku. Poptal se na dojmy z dneška. Není dobré být tak daleko sám. Mrkl na mě. Děvočky. Vytáhl zpod pultu album v kožené vazbě. No, nic moc, snad by se dalo vybrat být heterák. Sehnul se znova, parníši. Tohle album bylo menší. Uvnitř docela hezcí chlapci, nádherná těla, jen ten ruský, jak jsme říkali s kamarádem, erteplový ksicht. Dá se prý zakrýt novinami. Vyndal ještě další. A to už byla první liga. Upotřebitelných všech pět. Už jsem se díval dlouze. Jenže, peníze na pobyt dostanu zítra odpoledne. A zeptat se na cenu jsem nějak neměl odvahu. To, co mi vyměnili v bance, bylo k smíchu.

„Včera jsem trochu přehnal pití, budete tu zítra?“

„Nět problema,“ usmál se, stačí říct kolegovi.

Šel jsem nahoru, mrkl se na přednášky a zalehl. Ke druhé hodině budíček. Můj žaludek, hlad. Sešel jsem k Berjozce.

Recepční myslel, že jsem si to rozmyslel s parníši. Chystal se podívat do lednice, když jsme uslyšeli z blízkosti střelbu. Hned na to se otevřely vchodové dveře. Dovnitř vběhla postava v kožešinové bundě se stejnou kapucí. Hoch otočil klíči, co byly zevnitř dveří, vyndal je a běžel k nám. Kapuci si shrnul.

Myslel jsem si, že po Matym a klucích na Přemově chatě mne už nic nedostane. To, co bylo přede mnou, snad nebyl člověk. Vběhl k recepčnímu a chvilku tiše mluvili. Ozvalo se bouchání na dveře.

„Okamžitě otevřete, milice.“

Recepční se obrátil ke mně. „Prosím, přítel je v nesnázích, pomozte, do pokojů snad nepůjdou. Vysvětlí vám to, není čas, a po schodech. Ne výtahem.“

Hoch se otočil. „Prosím, pomoz mi.“

Lidský mozek dokáže někdy nemožné. Během několika vteřin, co jsem ho vzal za ruku a vyběhli jsme nahoru, mi hlavou proběhly snad stovky pro a proti. Tohle stvoření není přece zločinec. Co když je? Může být politický, zloděj, vrah. Jak ho zachránit? Bylo vidět, jak je zpocený. Slyšeli jsme hlasy zezdola. Pak se začaly přibližovat, jdou po schodech. Vyndal malý podlouhlý balíček.

„Je konec. Tohle schovej, Gleb ti řekne co s tím.“

To přece nemůžu dopustit. Najednou se mi vynořil v paměti starý francouzský film. Pergamen tam snad mušketýr schoval, že ho vhodil na nebesa postele. Vzal jsem balíček a spustil ho do malé prohlubně. Zespodu nebylo nic vidět. Bylo slyšet recepčního Gleba, hodně hlasitě a taky nějakou Němku, dva pokoje přede mnou. Křičela, že zavolá policii. Ne, nedám ho. Nika, nika za dveřmi. Vyndal jsem vázu a postavil ji dál do pokoje.

„Nějak tě tam nacpu. Svléct bundu nemůžeš. Musíš vydržet. S obtížemi jsem ho zasunoval do malého prostoru niky. Cítil jsem parfém, ale ten používají všichni ruští chlapi. Dokonce jsou tu i automaty, odkud za pár kopějek vystříkne sprška vůně. Ale i vůni jeho těla. Konečně byl narvaný v nice. Co když kýchne, zakašle. Studený pot mi máčel záda. Nejlepší obrana je útok. Po odemknutí se dveře otevřely a přirazily k nice. Zcela ji zakryly. Vyšel jsem ven, když jeden z mužů vycházel z pokoje vedle.

„Co se tady děje? Je noc, budu si stěžovat, přednáším na Lomonosově universitě. Potřebuji se vyspat.“

„Toto je zásah milice, hledáme nebezpečného zločince.“

„Ukažte mi průkaz!“

Muž v dlouhém zimníku místo toho do mě strčil, až mě přitiskl na dveře. Prošel do pokoje, prohlédl postel, pod postelí, otevřel skříň. Pak šel do koupelny. Slyšel jsem, jak otvírá okno.

Zaklel. Okno přibouchnul. Prošel kolem.

„Nemusíte se rozčilovat, spěte dál,“ otočil se ke kolegovi, co vyšel z protilehlých dveří.

„Ještě dva pokoje, ale dole je otevřené okno, vypadá to, že prolezl sklepem, zajdeme se tam podívat.“

Viděl jsem udivený pohled Gleba.

„No tak,“ obrátil se ke mně, „můžete klidně spát, asi je už pryč. Nic nehrozí.“

Zavřel jsem a málem se sesul k zemi. Můj noční uprchlík se vysoukal z niky. Shodil ze sebe kožešinovou bundu.

„Damián, Ignatjevič. Musíme počkat, než zazvoní Gleb.“

Na schodech byl klid. Ozval se telefon. Damián mi pokynul.

„Přál jste si občerstvení, přijďte.“

Dole byl nachystaný koš. Podal mi papírek.

„Mohli tu nechat odposlech, je v pořádku?“

Přikývnul jsem.

Nahoře ke mně můj návštěvník přistoupil.

„Balíček tam zatím necháme, než bude bezpečno, až přijede Kosťa. Jdeme do sprchy.“

Asi jsem trochu vytřeštil oči.

„Ja tóže parníša, nebo už nechceš?“

Tak je, když se svět otočí vzhůru nohama. V koupelně spadl s oblečením i strach. Nemám název pro bytost, která už stojí ve vaně. Jde popsat nepozemskost? Jako kdyby všichni z vládců vesmíru přiložili ruku k dílu. Hlavou probleskují oleje, fresky, sochy. Nemám srovnání. Pleť je světlá, ale není Michelangelovým mramorem, zlať vlasů není van Goghovým lánem obilí, modř očí není chartréskou Kupkovou modří. A přece je vším. Vším, co na této zemi můžeme nazývat krásou. V lomu světla i pleť dostává nazlátlý odstín. Stál tam, v ruce žínku a malou skleničku tekutého mýdla. Bál jsem se najednou vstoupit na půdu posvěcenou jeho kroky. Pokývnul hlavou. Opatrně vstupuji a závidím mydlinkám na jeho kůži. Podal mi lahvičku. Žínkou na ruce hladí mé tělo. Oba začínáme být vzrušeni. Jen pustil sprchu. Chtěl jsem ho obejmout.

„Počkej, nejdřív ti musím říct, koho máš před sebou. Pak se rozhodneš sám.“

Obalili jsme se osuškami a vrátili do pokoje. Sedli si na okraj postele.

„Žil jsem v domově pro sirotky kus východně od Moskvy. Vzpomínky jsou strašné. Pro to, jak vypadám, mě nenáviděli ostatní. Ve dne si mě braly vychovatelky na pokoj. V noci vychovatelé. Ani nemůžu říct, kolik mi bylo. Jednou tam přijel Valerij, toho poznáš. Nevím, co tam řešil. Byl jsem zavřený v malé kobce, protože jsem se v noci nesnažil. Odvezl mě, dal na školy, učil jsem se jazyky. Pak i na universitě. Měl jsem všechno, co má málokdo. Mám i vlastní byt v Iskusstvenom. Chtěl za to protislužbu. Nenutil mě. A já ji plnil rád. Neměl jsem představy o politice, svobodě. Když přijel někdo významný a věděli o něm, že je homosexuál, byla řada na nás. Nenápadné seznámení, nabídnutí pomoci jako tlumočníka, pak společníka i milence. V posteli při milování a alkoholu se každý rozmluví. Řekne, i co by nechtěl. V létě přijel Ingmar, Švéd, etnograf. Dostal povolení sbírat materiál v terénu. Na Sibiři u malých nárůdků před vymřením. Hlavně u těch původem z Japonských ostrovů. Byl ale v podezření, že tam může spíš dělat špionáž. Dostal mne jako doprovod, pomocníka, zájemce o studium etnografie. Půl roku úžasného života. Zamilovali jsme se. Řekli si o sobě všechno. I když Valerij viděl, že o žádnou špionáž nejde, neodvolal mě. Dokonce mi zařídil, že se můžu legálně vystěhovat do Švédska. Všechno jde i tady. Ale je to příliš drahé. Čeká nás pár let splácení dluhů. Etnografii budu studovat. Nadchla mne. Zanikající jazyky, zvyky, šamanismus. Ingmar ví, že jsem prostitut. Přesto mě má rád. Tady jsem měl pár přátel. Těch, co neměli štěstí jako já. Oficiálně tady prostituce není. Jenže je, i ta mužská. Je v tom hodně peněz. Kousek za Moskvou, pár podnikavců toho využilo a začali točit filmy. Ne běžné porno, ale vražedné. Ke konci po mučení natáčejí surovou vraždu i několika kluků. Žádné triky. Za to jsou v zahraničí neskutečné peníze. Dokonce i na objednávku. Kupující filmu si vybere mučení i způsob zabití. Je v tom plno vlivných lidí. Všichni mimo obětí jsou maskovaní. Nad námi jsou vystřižené začátky a konce některých filmů, co se nezničily, když to prasklo. Oba kameramani jsou mrtví. Jsou to důkazy, které přivedou pár lidí na šibenici. A další do vězení. Já to jen přebral od kamaráda, kterého včera zastřelili. Měl jsem zakázané se do toho plést. Pozítří přiletí Ingmar pro mě. Riskoval jsem svůj život. Chtěl jsem tak splatit, co jsem dělal, a pomstít pár kamarádů, které zabili. Valerij je mimo Moskvu, vrátí se ráno. Zároveň jsem ohrozil i tebe. Kdyby mě našli, zastřelili by nás oba. Každá mince má dvě strany. Teď znáš tu odvrácenou, krutou, zlou. Chci se s tebou milovat, pokud budeš chtít, ale pochopím i opak. Vděčím ti za život a za záchranu filmů. Já jsem tě vystavil smrti. Ingmar ví, co jsem, věrnost jsme si slíbili až ve Švédsku. Až tohle skončí, i on ti bude vděčný, že žiji.“

Vstal, z košíku vyndal láhev bílého vína. Nalil do sklenic. Z bundy přinesl malou kulatou krabičku. Otevřel ji. Nožem nabral na špičku nože šedý prášek a nasypal do vína.

„Je z mamutí kosti,“ poklepal na ni. „Možná nevěříš šamanským rituálům. Tohle je jen pro ty, kteří nasadí svůj život pro jiné. Chci tě vzít do míst, kde se propojí naše těla i duše.“

V první chvíli jsem se skoro bál, ale co by měl z mé smrti. Přesto se různé pocity střídaly jak poryvy vichru. Pohled na jeho tělo udělal své. I já jsem sundal osušku. Obklopil mne pocit melodie, ne ona sama. Jen někde hluboko v mozku tušení. Tušení, co se pomalu rozlévalo mým tělem, kapka po kapce. Lehli jsme si. Jako by se stočil do mého klína, toužící po spojení. Natočené tělo bylo najednou mou součástí. Nepocítil jsem vniknutí. Bylo spojením od nepaměti. Zrodem nové bytosti, která se vznesla k oblakům. Dole jsem viděl dvě těla svíjející se v milostné křeči. Moje ústa se měnila v zahnutý zobák. Opojený výškou zabořit pařáty do těch dvou těl. Trhat kusy masa a chtivě je polykat. Pařáty se měnily v tlapy s drápy. Zatnout zuby, prokousnout dvě bílá hrdla a sát krev. Teplou, sladkou krev. Ale krvavé rány mizely a těla nabývala své původní podoby. Jen milenci vystřídali polohu. Natažené kůže stanu poklepávaly do hladkých kůlů. Otevřeným vchodem byl vidět v dálce kužel sopky. Na pozadí temné oblohy vyhřezávaly žhnoucí prameny lávy. Rozlévaly se údolím. Pohlcené stromy se kroutily, než vzplály jak pochodně lemující řeku Zapomnění. Zapomeň, poutníku, i tvé obavy, křivdy a strachy budou zapomenuty. Objetí. Splynutí. Láska zakázaná, přesto věčná. Dvě spojená těla probodaná kopími. Hořící hranice, pach spáleniny a krve. Studené betonové zdi plynové komory. Seděl jsem u ohně, má vrásčitá ruka rytmicky tluče paličkou v kamenném hmoždíři. Několik starců okolo ohně se naklání podle mých úderů. Jeden se zvedl. V rukou kostěný plochý kelímek.

Jsme spojeni. Nejen svými těly. Damiánovo se lehce chvělo. Jako vlásky stepních kavylů. Líbal jsem krk a ramena. Skoro se bál, že pohybem se naše vzájemnost zruší. Pomalu mi vycházel vstříc. Rozesmál se, když má ruka pevně objala jeho penis.

„Tvrdost diamantu. Taky ji cítíš?“

„Cítím, ale nechápu.“

„Proč bys měl chápat. Slíbil jsem ti propojení těl i duší. Stal ses orlem i šamanem?“

„Jak můžeš znát moje pocity?“

„Mám je stejné, protože jsme byli spojeni.“

„Venku je světlo. To jsme se celou tu dobu milovali?“

„Nevím, možná jsme byli se starými Evenky, nebo Tuvinci, nebo u těch, co si říkají Sví. Posledních patnáct na celé zemi.“

Zazvonil telefon. Zvedl jsem se.

„Jde za vámi Kosťa.“

Skoro současně se ozvalo zaklepání. Šel jsem otevřít.

„Konstantin,“ podával mi ruku hezký černovlásek s těžko určitelným věkem. Dvacet? Ale i třicet. Malounko šikmé oči. Trošku přivřené. Snad o chlup menší než já. Teď jsem si teprve s hrůzou uvědomil, že jsem nahý.

„Loučil ses se svobodou, Damiánku?“

Ten vstal a taky nahý se šel přivítat s naším hostem.

„Slyšel jsem od Gleba. Kdes vůbec byl?“

Damián ukázal na niku za dveřmi.

„Pavel mě tam nacpal.“

„To zírám. Nechtěl bys k nám?“ rozesmál se Kosťa.

„A to je kam?“

„Nechtěl,“ odpověděl si náš host. „Trošku jsem si tě proklepl. Vím, že nemáš rád Rusy. Ale to zvíře Damián je Lotyš a já pro změnu Kazach. A tebe,“ ukázal na Damiána, „Valerij přizabije. Jsi dubová palice. Tak strašný risk a filmy nemáme. Ti největší hajzli nám uniknou.“

„Neuniknou, máme.“ Rozběhl se k baldachýnu a přinesl balíček. „Předám ho převázaný růžovou stužkou.“

„Svatá Bohorodičko.“

„To napadlo Pavla tam schovat.“

„Neuškodilo by obléct se, venku je pětadvacet. Tady to zabalíme. Zatím tu není bezpečno. Vezmu tě, Pavle, k nám, do Damiánova bytu. Tam se ti bude líbit. Je tam internát baletní školy a bydlí tam půl moskevského baletu. Iskusstvenyj.“