Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 8. Restaurátor

Vyspávalo se dlouho. Začínali jsme rovnou obědem. Vynikající soljanka z hovězího masa a vepřových vnitřností, s olivami, kaparami a hlavně kvašenými okurky. Kuřata pečená v peci s křupavou kůžičkou, brambory zapečené ve smetaně, posypané koprem. Slané i sladké pirohy. Po obědě Saša ještě chvíli hrál. V rámci loučení. To se samozřejmě neobešlo bez přípitků. Kolem třetí jsme vyrazili zpět. Semjona přivezou další vojáci, k nám by se nevešel.

Celkem hic, jenom osmnáct. Odpočinkový den, pak mám dvě přednášky za sebou a lístky na Louskáčka v Bolšom těatre.

Hlavně jsem byl natěšený na Puškinovo muzeum. Měl jsem všechny možné představy, co bych chtěl vidět, ale zatím zvítězila výstava méně známých vlámských malířů, obrazy jinak uložené v depozitáři, které nebyly nikdy vystaveny. Přelom šestnáctého a sedmnáctého století. Z galerií jsou většinou známá jména jako Rubens, Brueghel, van Eyck, van Dyck, de Heem. Bylo jich ovšem víc než stovka známých a spousta, které nejsou signovány. Obrovský problém je také v tom, že v mnoha případech šlo o celé velmi rozvětvené rodiny, kde všichni byli malíři. Navíc mívali i stejná křestní jména a rozlišovali se buď číselně, nebo zkratkami junior, senior. Vždy to uvedeno nebylo. Někdy se daly odlišit náměty. Někdo byl portrétista, krajinář, vždyť krajinomalba zde vznikla, jiní se věnovali malbě interierní nebo zátiší. Zcela mne fascinovalo několik obrazů označených pravděpodobně Pauwels Rijckaert. Trh v uličce, Přístavní krčma a Pijáci. Když jsme se na stejném místě objevili se Sašou i třetí den dopoledne, bylo to místní ochránkyni pořádku podezřelé a zavolala na nás milici. Všechno se vysvětlilo. Přišel zástupce ředitele a zavedl nás do restaurátorské dílny.

„Vasilij Gerasimovič, malíř, restaurátor a náš největší znalec vlámského malířství.“

Před námi stál štíhlý a velmi jemný chlapec s trochu nazrzlými hnědými vlasy a brýlemi lenonkami. Vypadal dost nervozně, než jsme mu sdělili důvod návštěvy. Pak se usmál.

„Jsem velice rád, že se zajímáte o Pauwelse. Známý je jeho dědeček, otec a bratr, všichni Davidové. Pojďte se podívat. Právě restauruji jeho obraz Nevěstinec.

Velká zšeřelá místnost. Ve středu schodiště. Na prvních schodech muž ve vysokém klobouku a hnědém kabátci objímající zezadu ženu polo zahalenou pruhem modrého hedvábí. Po obou stranách stoly a lavice. U levého tři dívky s částečně odkrytými ňadry. Naproti nim, zády k nám, zřejmě dva vojáci. K pravému stolu pronikalo světlo ze skrytého okna. Zády muž ve vyšívaném kabátě. Naproti dívka s rozpuštěnými vlasy a rozepnutou blůzkou. Vedle ní dva chlapci, nazí zřejmě do půl těla. Černovlasý měl v kadeřích vetknutou bílou růži, která přímo zářila v pruhu dopadajícího světla. Vedle něj…

Oba se Sašou jsme řekli najednou.

„Dámuška, Damián.“

Nemám až tak dobrou paměť na obličeje, ale Damiána není možné zapomenout.

„Něvěrojatnaja krasota.“ Vasilij stál za námi.

„Jedině on je celý v pruhu světla. Jsou vidět všechny detaily. Bůh vší krásy. Sedávám tu, povídám si s ním. Ruka částečně napřažená na stole. Jako by ji chtěl podat a pak si to rozmyslel. Ústa, která chtějí vyprávět o bolesti, ponížení, bezpráví. Nic se za staletí nezměnilo. Vy znáte Damiána?“

„Jistě a ty?“ Saša přešel na tykání.

„Byl tady někdy před rokem s americkým obchodníkem. Chtěli zrovna tento obraz vidět. Hledal jsem ho v depositu. A pak nemohl uvěřit. Smál se a říkal, že je to on, ale před třemi sty let. Nevím, jak je možné, že o obraze věděl. Nikdy v současnosti nebyl vystavován. Navíc byl jen označený jako neznámý vlámský malíř. Ale on řekl, že je to Pauwels Rijckaert, a podle všeho je. Ptal jsem se ho, jestli tu někdy pracoval, když obraz zná. Znovu se jen smál, ne, vždyť říkám, že jsem to já. Neumím si jeho znalosti nijak vysvětlit. Zrovna jsem dělal na Jordaensově obraze, podíval se a řekl, že je to starý dobrý Jácob, kdyby ho nezabil mor, byl by tu dodnes. Jordaens byl Jacob a zemřel na mor v pětaosmdesáti letech. Nic z toho si neumím představit.“

„Už skoro začínám věřit Mahirovi, když řekl, že je Damián z minulosti, nebo budoucnosti.“

Vasilij se nechápavě díval.

„No nic, chlapci, zajdeme na oběd,“ rozhodl Saša.

„Já mám oběd tady v jídelně.“

„Zveme tě.“

Vasilij jen poslušně přikývl a poděkoval. Kolik mu může být let? Vypadá velice mladě, ale podle toho co dělá, určitě vysoká škola, výtvarná akademie, byl asi v mém věku. Zvolili jsme nejbližší restauraci Doněckaja.

„Tam mě nepustí, je jen pro cizince,“ zdráhal se Vasilij.

Tak to v Moskvě bylo. Každý, kdo přijel ze zahraničí, dostal vizitnoju kartočku z hotelu, kde bydlel, k návštěvě lepších podniků, kam místní nesměli.

„Vyzkoušíme nejdřív tu, co máš od Kosti, jestli vůbec platí,“ smál se Saša.

U vchodu nekompromisně vyhlížející vrátný po spatření mého průkazu byl samý úsměv. Zavolal číšníka. Dovedl nás ke stolu v rohu místnosti, odkud bylo vidět na celou restauraci. Odebral naše svrchní oblečení. Hned tu byla servírka s jídelními lístky. Jídlo bylo docela obstojné. Saša zaplatil žlutými poukázkami a přidal nějaký rubl vrchnímu. Vraceli jsme se k muzeu. Najednou k našemu hostu přistoupil muž v dlouhém kožichu a něco mu rychle řekl. Pak ho docela hrubě odstrčil a zmizel mezi chodci. Když jsme vyšli do malého ateliéru v depozitáři, měl Vasilij v očích slzy.

„Čto slučilos?“ ptal se Saša.

„Já, našel jsem si přítele U listvěnnici. To je taky,“ a ukázal na obraz.

„Znám to tam, klidně mluv, od nás ti nic nehrozí.“

„Tady by ho zaměstnali, na úklid. Nepustí ho a nemám tam chodit. Jinak se něco stane jemu i mně. Teď přijdu i o místo. Starám se o babičku.“

„Nepřijdeš o nic. Kde je tady nejblíž telefon?“

„Hned v kanceláři, jak jsme vcházeli.“

Saša odešel, ale brzy byl zpět.

„Počkáme na Kosťu.“

Musel jsem se dívat na obraz před námi. Dívali jsme se na něj vlastně všichni.

„Moc se za těch tři sta let nezměnilo,“ Saša se obrátil ke mně. „Uvidíš, co jsem ti chtěl ukázat. Úplné dno.“

Přijel Kosťa, chvíli mluvil s Vasilijem.

„Jedeme.“

Projeli jsme na severovýchod do staré zástavby vzniklé po válce. Dlouhé jednopatrové dřevěné domy. Na některých místech hromady shrnutých ohořelých trosek.

„Když se odsud lidé vystěhují do nových bytů, dům se zapálí. Většina shoří a není tolik práce s odklízením,“ ukazoval Kosťa.

Zastavili jsme před jedním takovým nevábným barákem. Nad dveřmi nápis Gostinica U listvěnnici. Hospoda U modřínu. Vešli jsme. Uvnitř nebylo málem vidět pro kouř. Vlevo nálevní pult, kterému vévodil samovar. Místní hospodský točil pivo nebo kvas. Byl totiž otočený zády ke dvěma soudkům na stoličkách. Žádné sklenice. Papírové povoskované kelímky, které navíc páchly jako naše dezinfekční kuličky v pisoárech. To jsem už znal. V první polovině místnosti byly čtyři stoly, pár židlí a lavice. Sedělo u nich asi šest mužů. Vedle sebe svlečené kabáty nebo bundy. Na stolech kelímky nebo skleněné třetinky nejlevnější vodky. Druhá polovina byla jak z obrazu Pauwelse Rijckaerta. Dva podlouhlé stoly, mezi nimi dřevěné schodiště. U stolů několik chlapců. Černé nebo modré rifle, košile, svetry. Tři starší muži v mých letech. Měl jsem pocit, že jeden je tím, co vyhrožoval Vasilijevovi. Taky se hned zvedl a vykročil k němu.

„Etovo bylo nědostatočno dlja těbja?“ Napřáhl po něm ruku. Ale to už měl hubu naraženou v rozprasklém kelímku piva. Kosťa jen vyndal ubrousek a otřel cákanec piva z kožíšku.

„Kdě Dalin?“

Jeden z chlapců, tak dvanáct třináct let, řekl, že ho zavolá, a vyběhl po schodech.

Ve vchodových dveřích se objevilo několik milicionářů. Jeden přišel až k nám. Otočil se k třem mužům.

„Všem vydejte doklady, ostatní si sbalte osobní věci. Tady je konec. Rozuměli jste?“

„Někteří doklady nemají,“ namítl jeden z mužů.

„Těm, co mají.“

Ze schodů pomalu sestupoval hoch s tmavými vlasy. Dva milicionáři šli nahoru.

„Dalin, sólnyško,“ volal Vasilij.

„Tak jdeme, tady není co řešit,“ pokynul nám Kosťa.

Vyjeli jsme k muzeu.

„Co s nimi bude?“ ptal jsem se.

„Pasáci do vězení, starší z kluků na vojnu, mladší do domova a nějaké učiliště, nejmladší domov a škola.“

„Ti malí kluci, jeden snad měl dvanáct.“

„Takoví jsou hodně drazí, tedy pro klienty, ale mají velkou úmrtnost. Pochopitelně oni z toho nemají nic. Jen dostanou slušně najíst, vodka, drogy, rychle si zvykají. Většinou ani nejsou homosexuálové, jen bezprizorní.“

„Jakou úmrtnost?“

„No jak říkám. Nejcennější jsou od deseti let. Takového malého chlapce si najme na noc i šest chlapů. Po vodce je povolnější. Střídají se na něm. Někoho napadne ho trochu mučit, ale přežene to, stiskne víc a je konec. Hodí ho nahého do řeky, nebo do kanálu. Pokud se najde, nikdo neví, kdo je a odkud je. Většinou bývají uškrcení. Nikomu tady nechybí. Zapíše se, zdokumentuje a to je vše. Skončí tak kolikrát i ti starší. Ale pořád je přísun nových. Utečou z domu, z internátu, škol, nikdo s tím nic neudělá. Tady za měsíc budou další. Milice, pokud nedojde k něčemu závažnému, to toleruje. Jen nesmí být nic vidět, protože prostituce neexistuje. Ani s ženami. Zasahuj proti něčemu, co není. A z domovů, stále podle Makarenka, taky někdy utečou. Pokud se jim něco takového prokáže, u těch starších, jdou do vězení. Co je tam čeká, je někdy horší jak smrt.“

„To nikdo neřeší, že zneužívají nebo zabijí dítě?“

„Milý Pavle, myslel jsem, žes už pochopil ruské nas mnogo. Jednotlivec se neřeší. Ani desítky, tisíce. Víš, kolik milionů lidí zemřelo zbytečně hladomorem nebo při Stalinových čistkách, při jeho chybných rozhodnutích za války? Velké říše nikdy neřešily takové drobnosti. Čína, Indie, ale i ty, co byly. Co říkal Veliký Mao: když se kácí les, létají třísky. Rusko není Západ a nikdy nebude. Někdy se objeví světýlko, to byl pro nás Chruščov, ale nemysli si, že byl nějaký lidumil, vždyť byl spolupracovníkem Stalina. Jenže sám si pak uvědomil tu hrůzu doby. A dnes? Nic se nezměnilo, boj o moc. Jednou se celý umělý Svaz rozpadne. Jako všechny velké říše. Ale kdy? Ví Bůh.“

V pracovně Vasilije předal Kosťa oběma papíry na vyplnění.

„Toho si važte, není to normální postup. Tohle je ohledně bydlení. Doufám, že sis Vasjo nevybral nějakého idiota. Je to první i poslední příležitost. Nastoupí do učiliště, knihař, sice je už starší, ale jinak by ho neminula hned vojna.“ Otočil se k Dalinovi. „Nebudeš tu zametat bordel po návštěvnících. Po dvou letech je možnost nadstavby se zaměřením na restaurátorství. Knihy, staré tisky, pergameny, ale také rámy obrazů, tapety, gobelíny i nábytek. Dala by se přitom zařídit i vojna, mimo základní výcvik. U bydlení je nutný podpis domovního důvěrníka. Zavolám tam. Vyplňuje se jen číslo domu, ne bytu. Jen pozor, jediný krok vedle a jsi v kriminále. A nikdo tě nezachrání. Teď mi ukažte obraz Rijckaerta.“

Vasilij s Dalinem mu děkovali.

„Dámuška, co tam děláš, můj milý? Možná, no…,“ mávl rukou, „papíry, chlapci, vyzvedněte, stejně sem zítra půjdete, já si je převezmu u Leonida.“ Odešel.

„Děkuji, promiňte,“ ozval se Dalin. „Byl jsem tak vystrašený, pořád si neumím představit, co se vlastně stalo. Pocházím z Moldavska. Vyhodili mě z domu před rokem. Na vinici mě vzali jako brigádníka. Pak nebyla práce, dostal jsem se do Moskvy. Tady mě zatkla milice. Přišel tam jeden z mužů, co teď byli dole, a odvedl mě sem. Vzali mi doklady, zavřeli, nedostal jsem jídlo. Další den přišli s tím, že jsem stejně golubój a můžu si tak snadno vydělat peníze, jinak mě odvezou zpět na milici a půjdu do vězení. Museli jsme všichni pít, něco dávali do pití. Ani si zpočátku moc nepamatuji. Měl jsem štěstí. Mí zákazníci byli většinou slušní. Poznal jsem Vasilije. Přemýšleli jsme, jak se dostat pryč.“

„Vyplňte papíry od Kosti. Zítra je tady vyzvedneme. Přejeme štěstí.“

Před muzeem jsme si vzali taxi. Převléknout se. Večer jdeme na Ščelkunčika, Louskáčka.

V našem dočasném domově bylo nezvykle ticho. Všichni chlapci odjeli na tři dny tančit někam vojákům, včetně našeho Mahirka. Semjon dělal rozdílové zkoušky v učilišti. V jídelně jsme večeřeli jen s Leonidem a Timofjejem. Obsluhoval nás Oleg. Říkal nám, jak se Mahir strachoval, jestli mezitím neodjedu.

Bolšoj těatr je nádherná budova zvenku i zevnitř. Šest pater balkonů a skvělá výzdoba. Jinak ale obrovské zklamání. Velké vysunuté orchestřiště, jeviště v nedohlednu. Ještě že nám zapůjčili divadelní kukátka s lorňony k držení. A to byl další kámen úrazu. Z dálky byl balet samozřejmě úžasný, ale s kukátkem, když jsem viděl tváře sólistů, musel jsem dát zapravdu chlapcům z Iskusstvenoho, baletní důchodci. Jistě, byli skvělí, ale i kdyby byli nejlepší na světě, zcela mně zkazili dojem. Já si vždy spojoval balet s krásou a mládím. Naštěstí zde byla spousta různých postav, kde bylo na co se dívat. V tomto nastudování bylo ponecháno původní jméno holčičky Marie, jinak i u nás je Klárka. Balet je celosvětově uváděný coby vánoční. Původní pověst zpracoval Hoffmann jako Myšího krále, podle něj napsal libreto Alexandr Dumas starší, autor Tří mušketýrů. A hudba Čajkovský. Louskáček, dřevěná hračka vojáčka, pochroumaná, opravená, obživlá ve snu děvčátka, co usnulo pod stromečkem. Dávná premiéra tehdejšími kritiky strhaná a nepochopená.

Po skončení jsme se zúčastnili malého přípitku s šéfdirigentem Jurijem Ivanovičem Simonovem, což byla součást programu pro několik zahraničních diváků. Dostal jsem čtyři lístky na Labutí jezero. Poslouží jako dárek pro Evu a Tamaru. Lístky pro místní jsou téměř nedosažitelné.

Vrátili jsme se, venku pětadvacet, ale chlad byl i v našem pokoji. Byl příjemně vytopený, ale najednou jsme tam byli sami. Nechtělo se nám spát. Hladil jsem jeho mošonku s jaíčky. Vždyť je to heboučká mošnička z narůžovělé kůže. Bude se nám těžko loučit. Poposunul se k mému klínu. Cítil jsem navlhlé rty, jemné sání, nazlátlá hlava mi připomněla opět Damiána. Nejde zapomenout. Vytáhnul jsem si Sašu nahoru. Nejkrásnější pocity vzájemně prodloužit navzdory času. Naše jazyky už nejsou zvídavé, už všechno, co šlo, vyzkoušely. Užívali jsme si doteků do míst nejintenzivnější slasti. Sašův horní ret, ušní lalůčky, cestička od pupíku dolů, malíček levé nohy. Má posedlost jemným chmýřím stehen. Najednou, jako by mě uhranula žárlivost na všechny, kteří se budou dotýkat jeho těla, pronikat v nezkrotné vášni a touze do míst zasvěcených naší rozkoši. Vnikl jsem do něj, bezohledně, prudce, bolestivě.

„Prosti menja malčiška,“ omlouval jsem se.

„Vsje ravno, chaču.“ Ještě víc se přimkl. Naše propojení se změnilo ve spojení. Jako s Damiánem. Jen v tom nebyla žádná šamanská kouzla. Prvotní chuť urvat si co nejvíc pro sebe byla najednou touhou přinést co největší uspokojení svému partnerovi. Zklidňovali jsme se. Co nejvíc prodloužit pocity až na samou hranu. Zadržet a přerušit pohyb, jen vnímat prostupující chvění. Jako tetelící se vzduch, jemně rozmazávající obrysy našich těl. Zopakovat vše mnohokrát k průzračné fontáně neudržitelnosti. Saša si mne přidržel. Ještě chvíli, ještě pár vteřin vnímání tepu našich srdcí.

Dopoledne jsme strávili opět v muzeu. Tentokrát došlo na sbírky z Mezopotamie, kde si člověk připadal jako ve skutečných památkách. Umění starých Sumerů, Akkaďanů, Babyloňanů, Chetitů, Asyřanů až po Peršany. Dalina s Vasilijem jsme vzali na oběd. Prohlédli papíry, co měli vyplnit. Večer je předáme Kosťovi. Odpoledne v botanické zahradě. Dorazil Semjon. Nemohli jsme ho zastavit v nadšeném líčení, co všechno zažil. Dostal pokojík dole vedle Olega, občas vypomůže. Měl obavy, aby nás neobtěžoval. Naopak jeho obtěžování bylo skvělé, a když se vrátil i Mahir, užívali jsme si milování naplno.

Objevil se Timur.

„Nu čtož, komanda maja, u menja bilety Na Taganku.“ Dodal, že to sice není na žádnou hru, ale na Vladimirův večer básní a písní. Vezmeme dědouška Leonida, zná se z dřívějška s Jurijem Petrovičem Ljubimovem, režisérem. Nakonec nás byla čtyři auta, tedy Volhy. Saša se smál, že zabereme čtvrt divadla. No skoro to byla pravda. Vzali jsme i Semjona. Nikdy v životě nebyl v divadle. Na Tagance bylo v hledišti okolo tří set míst, možná o něco míň. Proti Bolšomu těatru pidi divadlo. Připadalo mi, že na tomto představení se všichni diváci znali. Když se objevil na vozíčku Leonid, vrhlo se k němu několik mladíků a odnesli ho až k jevišti. Všichni se tady objímali a zdravili. Zdejší herci přinesli starouškovi obrovskou kytici a nějaké lahvinky, jednu i režisér Ljubimov. I Vladimir ho objal. Pak hrál a recitoval, někdy vše střídal.

„Mně každyj věčer zažigájut svieči,

i obraz tvoj okurivájet dym,

i něchaču ja znať čto vremja léčit,

čto vsjo prochódit v mjestě s nim.“

Střídaly se písně veselé i smutné, Bal-Maskarad, Moj drug ujechal v Magadan, Slúchy, Ja neljublju a plno dalších. Něco s ním zpívali i diváci, bylo vidět, že všechno znají. O přestávce se roznášely pirohy a čaj a popíjela vodka. Když pořad skončil, zůstalo tu mimo nás ještě několik dalších divadelních přátel. Vladimir se svěřoval, že už mají nastudovaného Hamleta. Pojali ho trochu jinak, bude hrát bez nalíčení, v džínách a s kytarou. Předvedl nám hned slavný monolog. On nehrál divadlo, ale roli přímo žil. Škoda, premiéra bude až příští rok. Jeho netradiční Hamlet se stal světovou legendou. Svítalo, když jsme se rozjížděli. Něco málo spánku, pak ještě do Puškinova muzea. Vasilij s Danilem se zrovna vrátili z lékařské prohlídky. Kosťa jim ji domluvil. Kluky sice občas prohlížel doktor, ale riziko bylo velké. Byli rádi, že jsou v pořádku. Bydlení mají taky vyřízené. Hodně lidí má spolubydlící. Navíc bydlí v bytě, kde je jedna velká kuchyně pro čtyři byty. V době večeře se většina schází v kuchyni. Malé děti mají běžní Moskvané v celotýdenních jeslích a školkách. Doma jsou jen přes víkend. Proto v Moskvě bylo vidět jen minimum kočárků s dětmi. Stejně tak nejsou soukromá auta. Zato byly neskutečně levné taxíky.

Pomalu, ale nezadržitelně se blížila doba mého odjezdu.

„Pozítří uděláme oficiální rozloučení,“ oznámil mně Kosťa.

„Ale jedu až pak třetí den.“

„Jistě, ale dva poslední dny si vyžádal Saša, nebo nechceš?“

„Chci samozřejmě, ale nic neříkal. A kde budeme?“

„Tam, kam se běžný smrtelník nedostane. V Trojicko-sergijevské lavře. A doufám, že jeden kufr máš prázdný, ten si hned vezmu.“

O Trojicko-sergijevské lavře jsem slyšel, byl to největší klášterní komplex ve Svazu. Nebyla sice tak známá, zato byla kdysi tím, co vytvářelo středověké Rusko. Údajně se restauruje už od války. A měl by tam sídlit patriarcha Alexij I. Jinak většina kostelů v Moskvě byla přístupná jako památky, ale mše se tam nesloužily. Zato kostely vně Velké Moskvy jsou prý plné. Rozloučení bylo hodně náročné, ale už jsem se naučil jak zacházet s vodkou a tak zvaně pít a nepít. Večer s chlapci u Leonida, hlavně s Mahirem a mladým Semjonem. Ráno na univerzitě, včetně generála Semjona a mé sestry Tamary. Taky pozvání na letní expedici na Sibiř. Plno dárků shromáždila Eva. Odpoledne a večer loučení v Iskusstvenom u Timura. Poslední noc naší čtveřice. Ráno přijel Kosťa.

„Nezlobíš se, že jsem si tě ukradl na dva dny pro sebe?“ ptal se Saša.

„Ani na pořád by mi nevadilo,“ usmál jsem se, ale cítil spíš bolest. To naše nezávazné milování přerostlo v něco mnohem hlubšího. Kosťa ukládal můj kufr a několik tašek a balíčků.

„Co to máš dole za železnej plát?“ divil jsem se, když otevřel kapotu.

„Kus železa jako zátěž, zadek je lehký, šel by do smyku. Asi stylovější by bylo vozit tam mrtvolu, teď by se nekazila v zimě, jaká je, ale žádná není po ruce. A tady v tvém kufru máš dárek od Valerije, za Damušku.“

Jeli jsme na severovýchod asi hodinu, než se před námi rozevřelo široké údolí a v něm na návrší lavra. Bylo vidět několik kostelů z různých dob a různých stylů, vysoká zvonice a další budovy. Vše obehnané hradbami do výše tří pater, nahoře úzké střílny. V rozích hradeb mohutné věže. I mimo klášter bylo vidět další kostely. Všechno zapadlé sněhem. Jen cibulové věžičky chrámů svítily zlatě a zeleně. Přijeli jsme ke zdi s mohutnou bránou.

„Svatá brána,“ ukazoval Kosťa. U ní a kusu hradeb bylo lešení. Bokem byla další, nenápadnější brána, ke které jsme dojeli. Po otevření jsme projeli na veliké nádvoří. Před námi byla zvonice, vlevo komplex chrámů, vpravo nemocnice a carský palác, vedle nás rezidence patriarchy, kam jsme zamířili. Někde bylo ještě lešení, všude dělníci a bylo vidět i mnichy v dlouhých černých hábitech. Dva z nich zamířili k nám. Vyndali jsme naše věci. Odnesli je kusem chodby k hostinskému pokoji. Místnosti dominovala bílá kachlová kamna až ke stropu. Naproti veliká postel s nebesy a závěsy, v kombinaci bílé a zlaté, čtyři křesla se stolem, psací stůl. U zdi malý oltářík s třemi ikonami. Pod okny topení zakryté dřevěným obložením, které pokračovalo ve výši jednoho metru i kolem stěn, ze světlé břízy. Vysoké, krémově šedé koberce a okolo postele bílé ovčí kožešiny. Malé dveře na toaletu a do koupelny. Vedle šatní skříň rovněž z břízy a v podobném stolku zamaskovaná lednička. Všechno působilo velice svěže a vesele. Navíc s úžasnou vůní zde všude oblíbeného rychleného šeříku v několika vázách. Jeden z mnichů se představil jako otec jeromonach Vsevolod, ale máme mu říkat jen otče Vsevolode. Bude nám k dispozici na telefonu, provede nás klášterem a seznámí se vším potřebným. V poledne pro nás přijde a zavede nás k obědu. Kosťa se rozloučil. Druhý z mnichů přinesl zvláštní nahřívátko na sosiky, párky. Bylo to miska s poklopem, pod ní lihový vařič nad malým kotlíkem, kde se vařila voda a nahřívala párky nad sebou. Výbornou hořčici, křen a chleba. Po obědě nás provedou klášterem. Všichni odešli. Oběd bude okolo druhé hodiny. Na stole nám nechali samovar a džbánek horkého sbitěňu, vynikajícího nápoje z medu a koření.

„Měl bych se podívat, co je v tom kufru od Valerije.“

Uvnitř něco měkkého v pytli na zip. Pánský dlouhý kožich. Saša si prohlédl všitou cedulku výrobce.

„Teď teprve chápu, jak Valerij miluje Damiána. I jak je ti vděčný. Víš, co to je?“

„No vidím, kožich, asi drahý.“

„Tebe by opili i morsem. Sibiřský sobol, jedna z nejdražších kožešin na světě. Navíc ve stejné zlatohnědé barvě. A přírodní, ne z farmy.“

„Vím, že je drahý, je to taková kuna a co je mors?“

„Mors je mírně nakvašená ovocná šťáva, tady ho budou určitě mít. Ne že bych ti ten kožich nepřál, ale máš známého přes oblečení, zřejmě dobrého, poraď se a prodej ho. V něčem takovém bych se bál chodit. Jako by sis vyšel s náhrdelníkem z diamantů.“

„To je vážně tak drahý?“

„O tom vůbec nepochybuj.“

Když jsem kožich ukládal zpět do kufru, našel jsem obálku. Uvnitř bylo: „Děkuji za Dámušku, Valerij.“ Pak nějaké osvědčení o vlastníctví kožichu a výrobní list.

Saša ke mně přistoupil, objetí a polibek.

„Nezlobíš se, že jsem si tě unesl?“

„Spíš ti děkuji, ale bojím se loučení. Díky náhodě jsem poznal plno skvělých lidí. S tebou je to víc než krásné milování, možná jsme našli, co lidé hledají celý život. A každý budeme muset jít svou cestou.“

„Přece jen jsme na chvíli měli štěstí, věříš v Boha?“

„Nevím, asi každý člověk v něco věří a nemusí to být nutně křesťanský Bůh. V podstatě každý Bůh je milosrdný k těm, co v něj věří. Tak se aspoň o tom píše. Ale skutečnost je pak jiná. I všechny války, kam až sahá historie, se vedly ve jménu nějakého boha. Kde pak je milující, odpouštějící, všeznající a vševědoucí Bůh? Pravda ale je, že víra v mnoha situacích pomohla přežít v těch nejhroznějších podmínkách, zajatým v táborech, v koncentrácích, v ghettech.“

„Já věřím v antické rozdělení člověka na dvě bytosti. Nemusí to být vždycky prvek ženský a mužský, co se chce spojit. Jenže takových jako my je málo. Máme i malou naději najít se. Mí předkové nechali postavit zdejší chrám narození svatého Jana Křtitele, v stroganovském stylu moskevského baroka. To je chrám s pěti věžičkami, hned za Svatou bránou. Mám úctu k jejich víře, i když ji zcela nevyznávám.“

Šel k malému oltáři s domácími ikonami, klekl si a sklonil hlavu. Já si klekl vedle něj. Vzal jsem ho za ruku. V našich očích se leskly slzy.

„Ja próšu, mně žal, ljublju tebja,“ pomalu, jako by se bál. Slova, která často říkáme a jejich obsah zavání banalitou.

„Ja tóže, daragoj.“ Našemu polibku přihlížela svatá Bohorodička a další dva světci. Vlastně i svědci.

„Vidíš,“ setřel jsem jeho slzy, „jim nevadíme. Máme jejich souhlas a požehnání.“ Oba jsme se usmáli.

„Podívám se, co máme v ledničce k pití.“ Saša ji otevřel. „Vodky ne, je tu nějaké červené moldavské víno Monastyrskaja čaša. Třeba je z vinice, kde pomáhal Dalin. Vyndám ho, je moc studené, dáme si ho po obědě. Bílé je tu gruzínské Rkatsiteli z Kachetie. Můžu?“

Podal dva vysoké poháry z police u ledničky. Vývrtka byla v podobě mnicha. Nalil. Víno mělo krásnou naoranžovělou barvu. Na dně se uchytilo několik bublinek. V slunečních paprscích dopadajících na náš stůl zazářily jako stříbrné perly. Když jsme si přiťukli, vyrojily se k povrchu a rozplynuly se ve zvláštní vůni. I Sašovy vlasy se zaleskly. Nazlátlé plameny s bronzovými hroty.

„Padaždi minutočku,“ přišel blíž a vzal moji sklenici. Pokynul mi. Na oltářík pokrytý vyšívaným plátnem ukápnul z každého poháru.

„Nevím, jak se provádí úlitba bohům, ani našemu Bohu, nebo zde Panně Marii, ale snad ji přijme a ochrání nás.“

Nasládlá ovocná chuť, vůně kvetoucí louky. Polibek. Jen takový prostý a obyčejný. Jak se líbají lidé, co spolu žijí léta. Kteří ví, že další nebude jen stvrzením prvého. Ale rozvine se do všech neskutečných podob. Znovu nám zvlhly oči.

Otec Vsevolod byl přesný. Ve dvě nás přišel vyzvednout na oběd. Přišpendlil nám kártočky s našimi jmény, na bílém podkladu, červeně orámované. Vysvětlil nám, že modré mají dělníci pracující v areálu, zelené restaurátoři, žluté vedoucí a bílé hosté patriarchy. A naše červené orámování, ptal se Saša. To je pro zvláštní hosty. V jídelně nemusíme mít stravenky, ani za nic neplatíme. Máme přístup i do uzavřených míst restaurování i do klášterních soukromých prostor. Patriarcha je v ošetřování, vážně nemocný, jinak by nás přijal. Po obědě ho zastoupí igumen kláštera. V pravoslavné církvi něco jako opat. Jen kousek od nás jsme směřovali k zřejmě provizorní budově z dřevěných panelů. Panoval tam čilý ruch. Vešli jsme do místnosti s železnými věšáky na otočných ramenech. Následoval sál se stolky pro dva, čtyři nebo víc strávníků. Vzali jsme si široké umělohmotné tácy, příbory, ubrousek. Na velké ceduli napsané a očíslované polévky. Okroška, lapša, šči, borščok, ucha. Zvolili jsme lapšu, nudlovou se spoustou sušených hub a kuřecím masem. Další jídla rižskij kotlet, bifstroganof, mjachkij šašlik, pelmeni s varenjem. Smál jsem se, přece stroganof, určitě to bude rodinný recept. Masa, hub, cibule a okurky byl plný talíř a u omáčky nešetřili smetanou. Kopec rýže se sekaným koprem ve zvláštní misce. Ještě jako předkrm choloděc, maso v rosolu se zeleninou a butěrbrot, malinko natvrdo vařenými vejci obložený chléb s máslem. Sladký piroh a hustý pudinkovitý kysel z vařených hrušek. Museli jsme se doslova bránit, otec Vsevolod nám pořád doporučoval další speciality a kuchařky dávaly neskutečné porce. Konečně jsme se usadili. Saša ještě přinesl šálky čaje od samovaru na vedlejším stole.

„Jídelna je dotovaná ministerstvem kultury, jinde to tak nevypadá,“ ukazoval mnich, „naše jídlo v klášteře je mnohem skromnější. Polovina dnů v roce je postních, na večeři vás vezmu k nám.“

Bylo vidět, že zdejší dělníci i památkáři si opravdu bohatě užívají oběda. Aby taky ne, za pár kopějek v normální jídelně by nedostali ani třetinu takových hodů. Po jídle jsme šli navštívit igumena Lva Nikitiče. Všichni mniši tady vypadali stejně. Obří plnovousy zcela zakrývaly skutečný vzhled jejich majitelů. Bylo vidět, že jde o velmi starého muže. Byl zřejmě dobře o nás informován. Věděl, že jsem tu přednášel na univerzitě, i o vzdálené příbuznosti Saši s hrabaty Stroganovovými. Doporučil nám léčivou vodu z kaple Nad studnou, protože venkovní přístřešek zamrzl, a Rublevovu Ikonu Nejsvětější Trojice, jednu z nejslavnějších ikon na světě, v nejstarším zdejším chrámu Svaté Trojice. Je postavený na místě prvního dřevěného kostelíku a uchovává ostatky svatého Sergeje Radoněžského, zakladatele kláštera. Ale všechno nám ukáže náš otec Vsevolod. Byl nám nabídnutý vynikající indický čaj krvavé barvy a miska bublik, smažených kroužků z kynutého těsta, podobných našim koblihám. Pak jsme si prohlédli bývalý carský palác s prvními enfiládami v Rusku. Jde o řazení místností za sebou a propojení všech dveřmi. Při jejich otevření vzniká průhled místnostmi. I lustry jsou v jediné řadě. Procházeli jsme jednotlivé chrámy a v každém obdivovali fresky, malby ikon, na plátně i dřevě. Od nejstarších až po dnešní, tvořené několika mnichy, současnými malíři ikon, ty navštívíme zítra, stejně jako dílny restaurátorů. Po aspoň částečném projití třinácti chrámů a kaplí jsme necítili nohy a hlavně naše krky neustále natočené, aby bylo možné sledovat fresky i mozaiky, svícny, kříže a spousty zavěšených svítilen a kadidelnic. Poprvé jsem si uvědomil, že v pravoslavných chrámech nejsou sochy.

Večeři nám připravili mniši do malé jídelničky u klášterního refektáře. Ryby zapečené ve strouhaném sýru, kvašené zelí, opečené brambory, jablečný kysel, mírně nakvašený mors s brusinkami. V našem pokoji doplnili samovar a přinesli balíček slaných i sladkých piroh. Venku se teploměr blížil k osmadvaceti pod nulou. Byl to jen kousek, co jsme prošli, vzpomínali jsme na baňu, ale byli rádi za příjemné teplo. Otírali si vzájemně tváře a nosy. Zapálené svícny jako by nás přenesly do zašlých dob. Monastýrskaja čaša vrhala rudé odlesky. Původní natrpklost kořenitě sládla. Nejdřív se rozlévala po jazyku, až se ho celého zmocnila. Nedalo se, než znovu se napít. Pomalu, po malých doušcích vychutnávat nepatrný odstín skořice s probleskujícími záchvěvy badyánu. V momentě připomínky času vánočního vše překryla vyzývavá máta a náznak vůně mateřídoušky. Jakoby čarovným proutkem přivátá natrpklost rozkousnutých jadérek vinných hroznů ustupovala slastnému karamelu a opět skořicovému nádechu. Víno, jako stvořené k večeru objetí, trochy ostýchavých doteků, drobných něžnůstek i dřímajících vášní. Začínala noc. Jakoby z venku zazněla koňská kopyta na pečlivě shrabaném a umeteném dláždění. Muži zahaleni do plášťů z teplých kožešin sesedají. Přijíždí Dimitrij Donský, aby mu požehnal Sergej Radoněžský, před bitvou proti Zlaté hordě na Kulikově poli. Vyprávěl jsem Sašovi příběh odehrávající se kdysi v těchto místech, něco z mála, co jsem o klášteru věděl, při zjišťování úplně jiných informací. Saša mi začal zpívat tu strašně smutnou píseň.

„Vyjel chlapec na svém koni…“

„Ne prosím, nechci žal, toho nám život připraví vrchovatě.“

Přesunuli jsme se k posteli. Můj hoch rozhrnul závěsy a pokrývky. Nahlédl jsem do malého nočního stolku a začal se smát.

„Tak to je pecka, v klášteře. Že by nás měli tak přečtené?“

Saša se přišel podívat. V šuplíčku byl sáček karamelek, nějaká mast a olejíček, ubrousky a preservativy.

„Primeros, nejstarší značka v Evropě, česká. Vyrábí se od roku myslím devatenáct set devět, tehdy v Praze.“

„Měli bysme nějaký použít, jinak si budou myslet, že jsme se tu jen modlili.“

V druhém nočním stolku to samé.

„Nebo že by v tom měl prsty Kosťa?“

Byli jsme rádi, pochmurná nálada nás opustila. Vlezli si pod deky.

„Těplo li těbě děvica, těplo li těbě krasnaja?“ řekl jsem se smíchem.

„Morozko,“ nadšeně zvolal Saša. „Vy u vás znáte Mrazíka?“

„Věř, že mnohem víc než vy.“

„Myslíš, že teploměr ukazuje stupně Celsia?“

„Kolik?“ ptal se můj zlatohlávek.

„Třicet dva.“

„To je dost i tady, do pětadvaceti běžně. A u okna je tepleji, určitě je o dva víc.“

„Aby zítra jely vlaky v takové zimě.“

„Ty jezdí na Sibiři i v padesáti.“

Všichni na snídani se vymotávali v šatně jako cibule ze suknic. Vzal jsem si vrchovatou misku žarenej rybki a bulky s tvarohem a koprem. Saša kopec sladkých piroh a kakao. Otec Vsevolod tvrdil, že nekopnout do sebe aspoň stakan vodky rovná se sebevraždě. Poslechli jsme starousedlíka. Podle mrazu jsme změnili program. Nejprve k malířům ikon. Museli jsme projít velký kus cesty až za nemocnici. Poprvé jsem ocenil kožešinovou ušanku. Těch mínus dvacet na bani byl tropický ráj. V místnosti, kam jsme přišli, byla obrovská litinová kamna, kam se přikládala metrová polena. Jinak všude kolem bylo všechno od podlahy ke stropu zcela zaplněno. Místo bylo jen v pár uličkách a u pracovních stolů. Byli jsme předáni otci Vladislavovi, čerstvému absolventu Moskevské duchovní akademie. Jeho vousy zatím nedosahovaly kvality starších mnichů, hlavně délkou. Zato byly neskutečně černé a husté. Kostěné brýle s poměrně silnými skly, ale za nimi veselá očka, mírně pomrkávající. Posadil nás ke svému stolu. Trošku nás zasvětil do ikonografie. Ikony jsou obrazy světců, malované většinou na dřevěném základě, ale mají svůj specifický styl. Zvlášť původní dávné byly malovány podle zavedených vzorů. Vše je soustředěno na postavě, poprsí nebo jen hlavě světce. Vždy má svatozář kolem hlavy. Postavy ani nic jiného nemá stín. Pracuje se s obrácenou perspektivou. Výjevy v popředí bývají menší než v pozadí, které jsou významnější. Používá se vše jen přírodní, i pokud jde o barvy. Maluje se podle určitých daných šablon. Proto nám podoby třeba Krista nebo Panny Marie připadají všechny stejné. Mnoho dřívějších malířů nemělo žádné vzdělání, byli negramotní a ikony podle vzorů jen dokonale kopírovali. Pak byli i skuteční mistři jako Andrej Rublev, Daniil Čornyj a další.

„Dnes nám pořádně mrzne, je to zvláštní, ale Rublev i Čornyj v lednu roku čtrnáct set třicet zemřeli umrznutím, a dokonce jsou pohřbení vedle sebe. Mnoho jejich ikon zřejmě tvořili i společně.“

Otec Vladislav měl právě před sebou desku z lipového dřeva, kde už bylo přilepené plátno a na něm křídový podklad. Teď bude na něj nanášet důležité body, které se spojí, podškrábnou v podkresu. Pak se začnou nanášet barvy žloutkovou temperou, postupně překrývané, nakonec se přidá plátkové stříbro nebo zlato, které se dříve lepilo česnekovou šťávou, a vše se lakuje. Hodně se používal olivový olej.

Zavedl nás do podobné místnosti vedle, kde právě z jedné staré ikony restaurátoři snímali stříbrný pokryv, který měl kdysi chránit ostatní části malby mimo obličej a ruce. Šlo o Bohorodičku s malým Ježíšem. Stříbrný ochranný plíšek byl bohatě zdobený tepáním, stříbrným drátem a drahokamy. Bývaly tak chráněny velmi staré ikony. Ale právě paradoxně tato ochrana často částečně poškodila malbu. Jako v tomto případě. Zde pracoval restaurátor a stříbrotepec z Moskvy spolu s německým odborníkem, chemikem, znalcem složení starých barev. Měli tu několik vestavěných trezorů, kam se mimo práci ikony ukládaly. Opravovali také unikátní kadidelnice. Vydrželi jsme až do oběda. Oběd co nejteplejší. Horký boršč, kavkazský šašlik s velkými kusy vepřového masa, prokládaného na jehle cibulí, paprikou, slaninou a sušenými meruňkami, s čerstvě upečenými bulkami z chlebového těsta. Medový sbitěň nestačily děvočky vařit. Ještě jsme pak opravdu jen prošli klášterní knihovnou, protože tam byla nehorázná zima. Zbytek odpoledne máme pro sebe. Večeři nám přinesou klášterní.

Křesílka jsme přenesli ke kachlovým kamnům. Přisunuté k sobě. Mé nohy mírně pokrčené u Sašových boků. Hned jsem si přitáhnul levou svého protějšku.

„Znáš, jak myšička vařila kašičku? Vařila, vařila, myšátka krmila. Tomu dala, tomu dala, ale na tenhle malíček zbyl jenom prázdný hrníček.“

Prohlížím si ho, je přece úplně stejný, jen menší. Bože, kam jsi to dal erotogenní zónu. Určitě ti nějaký ďáblík přestrojený za andílka namíchal stakan vodky. A ne jeden. Můj miláček se sice směje.

„Požálujsta, prosím, nevydržím.“

A už si rozepíná kalhoty. Začal jsem se také smát.

„Víš, že zdejší klášter je jediné místo v Rusku, kde jsem nedostal tepláky? A tady by se zrovna hodily. Aspoň troje najednou.“

„Vždyť tu žádná hůl Mrazilka není! Co v domečku na kuří nožce?“

„Ten nechám pro babu Jagu. Tebe ani nebudu péct, sežeru tě za živa.“

Malíček, mrška sebou kroutí, ale není mu to nic platné, mé rty a jazyk už připravily lukulské orgie. Nejdřív trošku chutná po klášterním bylinkovém mýdle. Jenže, ouha, mé štruksové džíny už také hrozí roztržením. Všechno šlo dolů. Ještě zamknout.

„Kamna sálají, ale horko vypadá jinak.“ Jen odlomit z vázy květ bílého šeříku.

Sašova noha je ulovena.

„Než tě sním, tak si tě nazdobím.“

Trhal jsem jednotlivé malé voňavé květy a zasunoval je mezi prsty. Chlapeček jemňoučko vzdychal. Já jednou rukou hladil zespoda polštářky, zatímco jazyk se mazlil s nehty. Šeříková vůně navozovala v mé mysli další něžné doteky. Oči občas pohlédly před sebe. V nazlátlých vlasech vyšlehávaly drobné ohýnky jak z žhnoucích uhlíků prastarých obětišť. Zavřené oči lemovalo stejně nazlátlé husté obočí a dlouhé nepatrně se chvějící řasy. Pootevřené rty zvaly k polibkům, mírně sešpulené jak po hře na Panovu flétnu. Co můj milý, jsi andělem vzlétlým z prastarých ikon? Zrak pak sjel níž. Jen z dálky se pomazlil s naběhlými bradavkami, aby utkvěl na ruce mazlivě si hrající s šípem Amorovým. Copak by Stvořitel dopustil, aby andělé byli ochuzeni o to, co nadělil prvotnímu Adamovi? O skutečně božskou hračku tak nevýslovné krásy? Malíček už odvedl svou práci. Mé vzrušení si přitáhlo Sašův klín. Četl jsem tolik definicí, co je láska. Nespočet básní, písní a her. Okouzlen díly malířů, sochařů. Hledal ji v hravých etudách i v bouřlivých symfoniích. V náznacích baletních figur. Tady je to ještě nezávazná hříčka, jen půl otočky a změní se v hluboký cit. Už nejsme Alexandr a Pavel, ale My. Dvojjediné tělo i duše. Jak prosté. Staří Řekové měli pravdu. Dvě poloviny se spojily. Zítra nás oddělí šestnáct set kilometrů, možná se už nikdy nepotkáme. Přesto si můžeme říct, poznali jsme lásku.

Nadešel den loučení. Zmizely cibulové věžičky chvíli patrné za zadním sklem. Bílé bariéry sněhu i probouzející se Moskva. Od vagonů obalených rampouchy stoupala pára měnící se ihned v jinovatku. Oteplilo se na třicet. Má zavazadla už složili do lůžkového kupé.

„Nikdo tě nebude rušit, můžeš spát až do Prahy,“ loučil se Kosťa.

Se Sašou jsme posledních pět minut poseděli v mém oddílu. Vlak pískal, průvodčí, mávání za oknem. Mizející prohlubeň, kde seděl, chuť posledního polibku se mísila se slzami. Na kliku zvenčí jsem zavěsil tabulku: Prósba, ně bespokojit.