Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 3. Luka

Kluci odjeli s Mírou. Já jel s Přemou a Zdeňkem. Vysadil nás u obchodu. Zdeněk pracoval kousek výš, v chlebíčkárně. Anička mi přinesla kávu a makovec. Předala mi klíče od mého auta.

„Máš ho hned zkraje, na Zelňáku. Dva nový kožený kufry. V jednom jsou věci pro Evu, půlka druhýho je oblečení pro tebe. Evča tam má účet, všechno až se vrátíš. Padne ti to jako od krejčího, neboj, Fery tě má pořád v ruce.“

Šel jsem si na doporučení chvilku lehnout do Přemovy kanceláře. Vzbudil mě před polednem a se Zdeňkem jsme zašli na oběd.

Vyjel jsem do Maloměřic, někde po cestě si nechám udělat dárkový koš. I když jsem zastavil ve velkém obchodě i s lahůdkami, moc úspěšný jsem nebyl. Nad mými požadavky kroutili hlavou. Nakonec zavolali vedoucího a něco se našlo. Ještě že jsem nakoupil dost kosmetiky v Tuzexu. Jako dárek se bude hodit pro oba. Našel jsem ulici i dům, zaparkoval ve dvoře. Vyšlapal schody do třetího patra v podkroví. Jen dvoje dveře. Na prvních Luka Kojčič, druhé s Jardovým jménem. Ten je zřejmě ve škole. Zvoním u Luka. Nic se nedělo. Říkal, že bude doma. Počkám, nepotáhnu se po schodech s košem a dárky. Pak se otevřely dveře a v nich Luka ve slipech.

„Promiň, byl jsem ve sprše. Ukaž, to nemyslíš vážně, to jsme neměli na celé Vánoce.“

Vzal koš a zval mě dál. Ještě mokré černé kudrliny s kapkami vody. Stejně černý proužek táhnoucí se od pupíku dolů mizel ve slipech, které jen stěží pojímaly svůj sladký obsah. Snědá hladká pleť, souměrná plná stehna s droboučkými chloupky, plných neutřených slziček z koupele.

„Vítám tě u nás, vlastně zatím u mne.“

„Říkals, že slavíte nový byt, a vidím dva.“

„Uvidíš.“

Místnost, do které jsme vešli, byla skoro prázdná. Pod oknem stolek s lampičkou a židle. Na půlce levé stěny byla pověšená velká nástěnná školní mapa Afriky. Pak dvoje úzké dveře.

„Sprcháč, záchod,“ ukazoval.

Za dveřmi v rohu šatní skříň, malý stolek s vařičem a kulatá židle. U pravé stěny rozkládací gauč a vestavěná vysoká šatní skříň. Na podlaze parkety, u gauče s malým koberečkem.

„Teď vstup do ráje.“

Otevřel obě křídla vysoké šatní skříně. Byla prázdná a končila stejnými dveřmi.

Ve druhé místnosti veliká manželská postel se dvěma nočními stolky, šatní skříní, zrcadlem, toaletním stolkem a dvěma křesílky. Další dveře.

„Dáme si kávu, u mě, ať překvapíme Jardu.“

Vrátili jsme se.

„Hezky vymyšleno,“ usmívám se.

„Tady jak jsme, bydlel Jarda. Vedlejší byt byl na prodej, Jarda ho koupil a rodiče mi koupili tenhle. Kdysi v padesátých letech to byl jeden byt. Průchod zazdili a z pokoje udělali garsonku. My jsme dveře zase vybourali a osadili falešnou skříň. U mě už nám došly peníze. Budu mít pokoj stejně jen na učení. Tohle řešení nás napadlo kvůli Jardovi. Nemohl bych bydlet s učitelem, i když už nejsem jeho žák. Lidi jsou zlí všude. I u nás, myslím v Srbsku. To je taky důvod, že jsme se přestěhovali do Československa. Já jezdíval na víkendy k babičce na venkov. V sousedství byl chlapec asi o tři roky starší. Nějak jsme poznali, že to máme s holkama jinak. Začali se líbat, ještě ani k ničemu nedošlo, měl strach z mého mládí. Chodili jsme do staré stodoly. Někdo z dalších kluků nás viděl. A řekl dál, že mě tam znásilňuje, a my se jen líbali. Při nějaké oslavě, když byli všichni opilí a ten kluk, Vladan, je šel okřiknout, ho chytili, svázali a chtěli ho pověsit na strom. U stodoly byla stará dodávka, někdo spojil dráty, nastartovali ji a Vladana strčili pod kola. Přejeli ho přes krk, byl na místě mrtvý. V hrůze jsem se tam už neodvážil zajet. Byl soud, toho, co řídil, zavřeli, ostatní dostali jen podmínku. Otec měl nabídku práce v Maloměřické cementárně, tak jsme se dostali sem. Rodiče s tím, že jsem teplej, nemají problém a mají rádi i Jardu. První rok tady mne učil hlavně češtinu. Jak mluvím, je jeho zásluha. Pořád jsem prožíval tu hrůzu a strašně se bál. Kdybych tehdy k babičce jel, zabili by i mě. Jednou jsem se s tím svěřil Jardovi a díky němu se z toho vzpamatoval. Trvalo ještě rok, než k něčemu došlo. To ta mapa Afriky, povyprávíme ti s Jardou.“

Venku se ozvalo pískání. Ta melodie, jasně Náhrobní kámen.

Za chvilku se otevřely skříňové dveře.

„Kde tě mám, lásko?“

Vešel. Zkoprněl.

„Pavle? Jak ses sem dostal?“

„Autem, stojí ve dvoře.“

Podíval se na Luka.

„Dohodli jsme se na chatě. Oslavit náš byt. A chtěl jsem ti splnit přání a překvapit.“ Luka ho políbil.

„Pokud vadím,“ ukázal jsem na koš a balíček kosmetiky, „tak si nový byt užijte.“

„Co blázníš, Pavle, bože, to je šok.“ Přistoupil a políbil mě.

„Tak můžeme, kluci, slavit,“ vetřel se mezi nás Luka a přidal své polibky.

Prošli jsme ložnicí, předsíňkou, kde byla velká koupelna, toaleta, komora, vchodové dveře a další do kuchyně, zcela nově zařízené. Za kuchyní byl útulný obývák.

„Byl problém nějak místnosti předělat. Odpady, voda, plyn. Chtěli jsme ložnici vedle obýváku, ale to nešlo. A naše spojovací dveře jsou lepší v ložnici. A taky nás to finančně vycuclo. Odnesl to Luka.“

„Ale já u sebe stejně moc nejsem, jenom když se učím. Dáme pozdní oběd?“

Zapálil troubu, nachystal talíře.

„Bez polévky, jestli nevadí. Osmažím cibulku.“ Vyndal pánvičku s nakrájenou.

Vůně smažící se cibulky mně vždycky připomínala domov. Dědečka, který ji miloval na všem a pořádnou porci.

„Nestihnul bych, tak kuřecí řízky jen dopeču v troubě, brambory mám nad párou.“

Babička také nasmažené řízky dodělávala v troubě. Další domovský pocit.

„Moc mi, prosím, Luko, nedávej, byl jsem s Přemou na obědě.“

„Tohle je už napůl večeře a salát je jen z nakládané a mražené zeleniny.“

Luka rozšťouchal brambory. Vyndal řízky.

„Chceš taky cibulku? Jaroušek ji miluje.“

„Jistě, mám ji rád od mala.“

Ještě tři piva a sklenice.

„Už si sedni, Luko, a nikam neběhej,“ pobídl ho láskyplně Jarda.

„Stačí vám? Je na přidání.“

Z lednice vyndal pudink se šlehačku obložený třešněmi.

„Jsou naložené v rumu a máme i polárkáč.“

Nakonec vyndal Luka z lednice tříposchoďový, netradičně nazdobený dort.

„Něco takového jsem ještě neviděl. To je přece půdorys vašeho bytu,“ žasnul jsem.

„A kdo je oslavenec, naše bytečky!“ smál se Luka.

„Co vůbec teď studuješ?“

„Na Purkyňce, na fildě, dějiny umění.“

„Kdyby tě náhodou vyhodili pro politickou nespolehlivost, můžeš jít z fleku dělat cukráře.“

„To nehrozí, první korpusy jsem připálil, šly do popelnice. Zakecal jsem se dole se správcovou. Ještě že bylo dost vajíček. A první náčrt se mi taky nepovedl. Proto jsem se tak pozdě sprchoval a musel jsi čekat. Přesuňte se do pokoje, já umyju nádobí.“

„Kdepak, rukou společnou a nerozdílnou,“ řekl jsem.

V pokoji jsme si sedli na široký gauč, Luka pustil potichu magnetofon, přinesl sklenice a víno. Venku se setmělo, rozžaly se pouliční lampy a začal poletovat sníh.

„Jako o Vánocích,“ zasnil se Jarda.

„Taky s dárečkem,“ uculoval se Luka a významně se na mne díval.

„Opravdu nikoho na vážno nemáš? Co Maty? Nebo ten tvůj jmenovec?“

„Nemám, Jardo, to nejsou kluci pro vážnej vztah. Já asi taky ne. Nikdo takovej se zatím nenaskytl.“

„A co my?“ nadhodil Luka.

„Jste spolu šťastní, vyšlo vám to. Cítím se trapně a provinile. Neměl jsem se nechat přemluvit. Byla to ode mě nezodpovědná volovina jet sem. Nechci to krásný zničit.“

„Co tě to popadlo, nic nezničíš. Mluvili jsme o tobě na chatě. Líčil jsem Lukovi naši nepotkatelnost, jak bych nazval, že jsem prostě neměl nikdy štěstí. Už párkrát jsme byli blízko, jen někdo měl ostřejší lokty, nebo co já vím?“

„Myslíš, Pavle, že bych tě chtěl pozvat, abych něco zničil? Jarda mi dávno vyprávěl, jak některý sny jsou krásný, ale nikdy se nesplní. A my jsme některé splnili, třeba náš byt. Může se to zdát přízemní, maloměšťácké. Ale pro nás je uzavřeným, bezpečným, naším světem. Kde se nemusíme bát polibku ani dát se jeden druhému. Se vším i s těmi nesplněnými sny. Nemůžu říct, že bych tě nechtěl, chci a moc, ale chceme tě oba. Je to tak těžký pochopit?“

„Je, moc těžký. Vaše láska je něco jinýho než moje milování třeba s Matym. Nic jsme si neslíbili, nijak se nevázali, prostě nám bylo jen dobře, a určitě bude, když se potkáme. Ale žít s někým napořád, to chce strašnou sílu nepodlehnout pokušení, který je na dosah. Brát toho druhýho od úžasnýho milování až po praní špinavejch ponožek a slipů.“

„A taky nesobecky splnit druhému mnohaleté přání, které je i mým. Prosím, ale když nechceš…,“ posmutněl Luka.

„Promiň, Pavle, já si stejně myslel, že Lukova snaha nevyjde. Nezlob se na nás.“

„Kluci, do prdele, musím být sprostej, všechno je jinak. Je to moje vina, že nám nikdy nevyšlo s Jardou, co jsme oba chtěli. Na chatě je problém vždycky, pokud s někým nepřijedeš. Pak jsi tam nějakou dobu nebyl, možná s Lukem, jak říkal, ale nechodili jste moc dolů, a ven zase já. Pro mě seš stejnej a chci tě jako dřív. A Luka, neodvažuju se ani říct, ale co už teď. Jsem úchylnej na hezký ruce a klučičí stehna. Ne na žádný kulturisty, vyhnaný bobulema. Když mně Luka přišel otevřít ze sprchy jen ve slipech, měl jsem co dělat se ovládnout. Sehnout se a líbat opojnou rosu. A výš, kam příroda nadělila aspoň dvakrát. Měl jsem chuť se otočit a brát schody po dvou. Protože v mé palici nebyl obdiv nad krásou mlaďounkýho těla, ale závist. Hnusná lidská závist. Cit, kterej stál až na konci řady toho, čím jsem opovrhoval.“

Luka vstal, u okna zatáhl závěs. Stoupl si před nás. Rozepjal a sundal košili. Černé síťované tričko doplňovaly černé džíny. Povolil pásek a nechal je klesnout k zemi. Měl stejně síťované černé slipy. Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Oboje stáhl. Jeho zvedající se penis a šourek byly hodně tmavé, mnohem víc než snědé tělo. Popošel k nám, oba nás políbil. Sedl si na můj klín a přes Jardův se položil. Stáhl si ho k sobě k polibku. Předkožka pomalu sjížděla a odhalovala na plně topořícím penisu tmavý nafialovělý žalud. Nejde odolat. Nejde nevzít andělskou či ďábelskou hračku do úst. Bude s tím trochu práce zahrát na kouzelnou faunovu flétnu. Sklonil jsem se a ochutnal nabídnutou lahůdku. Dionýsův průvod vykročil, na nosítkách nesou nazí chlapci čerstvě sklizené hrozny, za nimi druzí ve štíhlých amforách mladé víno. Ještě nevyzrálé, zrádně opojné, vonící fíky, s trochou mandlové trpkosti. Chuť posledních doušků si snažím uchovat v paměti. Jako budoucí relikvii, na oltáři vzpomínek. Vždyť ty nejkrásnější okamžiky jsou tak krátké.

„Tady to moc dlouhej kouř nebude, přejdeme raději do ložnice,“ pobídl nás Luka.

Tam nás také zbavil oblečení. Nasměroval do klasické devětašedesátky. Krásné, vytoužené, splněné sny. Přesto všechno jsem stále zůstával v okouzlení Lukou. Určitě vzpamatovat se z takového zážitku nebude jen tak. Pocit narušitele a vetřelce mne pomalu opouštěl. Luka nás vtáhnul zcela do své hry. Podle žádosti jeho pořád nenasyceného těla. Noc je příliš krátká.

„Dnes usnu nad Antarktidou,“ sděloval nám Jarda ráno.

„Jen doufám, že s nějakým studentem zase nevymažete nějaký stát z mapy,“ rozesmál se Luka.

Díval jsem se nechápavě.

„To ti ukážu na naší Africe,“ smál se dál. „A nemohl by ses hodit marod?“

„Nemohl, přijdu až o páté, doufám, že neodjedeš, Pavle. Kdy letíš?“

„Neletím, jedu ve čtvrtek večer, letadla moc nemusím.“

„To je spousta času. Zůstaň, já si volno zařídím,“ řekl Luka.

„Musím, pá a pečuj o Pavlíka jako v bavlnce.“ Jarda vzal tašku a byl pryč.

„Viď, že pojedeš až ve čtvrtek ráno.“

„Ale auto, co když nenastartuje?“

„Baterku dáme do tepla.“

„Může být sněhová kalamita.“

„Hlásili mínus pět a sluníčko. Už nechceš slíbávat kapičky z mého těla?“

„Nic nebude, až se vrátí Jarda. Jdu si protřít oči.“

Oba jsme měli jen slipy, Luka ještě zástěru, aby ho nepoprskalo mastné, když dělal hemenex. Seděli jsme naproti sobě. Luka hladil svojí nohou mou. Vstal, uklidil po snídani, utřel stůl.

„Ještě že máme vlastní plynový kotlík, nastavil jsem ho naplno.“ Odběhl.

Najednou byl zpět. Nahý a mokrý. Sedl si, pak lehl na kuchyňský stůl.

„Podává se zákusek. Máš mě s kapičkama.“

Ani anděl by neodolal. Raději by volil věčné zatracení.

Mé prsty vnikly mezi jeho na nohách. Sevřel jsem je. Otíral tváře o kotníky a lýtka. Nakonec došlo na mokré chloupky stehen. Jako by jazyk chtěl spočítat všechny vodou učesané vlásky malých bytostí uschovaných v kůži. Černé husté kudrlinky klína, jen nepatrně ochlupený váček, zcela zaplněný oválnými koulemi. Pulsující penis, jako indiánský totem plodnosti.

„Pojď za mnou,“ nadzvedl se na loktech.

Zrovna když se zdálo, že naše ochutnávka přinese plody, ozval se skřípot kovu. Stůl se naklonil na jeden bok.

„Rozmrdali jsme nový stůl,“ Luka se smíchem klekl a nahlédl pod desku. „Asi jsme špatně utáhli šrouby, to půjde opravit.“

Donesl brašnu nářadí.

„Jarda má všechno na svém místě, je moc pořádný. Vidíš, zase je jak nový.“

„Co řekneme Jardovi?“

„Pravdu, on mě navedl, když máš tak rád mokrý chloupky. Ještě, že se nám stůl neporoučel s obědem. A do toho bych se měl pustit. Uděláme ražnjiči, tedy po vašem ražničí, a gibanicu.“

„Fuj gibanica, to zní odporně.“

„Neboj, utlučeš se po ní, jak říká Jarda. A budeš mi mačkat zelí?“

„Zelí se šlape.“

„Bude ho jen miska na salát, nebudeme ho nakládat.“

Luka přinesl špejle, pár jsem zastrouhnul do špičky. Pak už kostky vepřového, cibule, naložená kapie, kolečka klobásy, špek.

„Čerstvá zelenina chybí. Zmraženou použijeme do gibanice. Nevadí ti, že budou zase brambory, ale opečené, Jára je miluje. Udělám jen pro nás, večer upeču čerstvé.“

Vyndal tři balíčky lístkového těsta, rozválel, vystlal jím dva velké pekáče. Pak vrstva nakrájené zmražené zeleniny, rajčat, paprik, zelených fazolek, zalito strouhaným tvrdým sýrem s rozšlehanými vejci a kostičkami slaniny, další těsto a zase náplň. Poslední díl z těsta. Vše s množstvím cibule, česneku a koření.

„Dáme ji péct, než Jára přijde. Všude něco chybí, ale víš, jak to v obchodech chodí. Ukážu ti u mě mapu Afriky.“

Prošli jsme do Lukova pokoje.

„Chodil jsem k Jardovi na češtinu, bydlel tady. První necelý ročník jsem opakoval. Když jsme se přistěhovali. Nějaké jiskry přeskakovaly. Ale oba jsme se báli. Mapu si přinesl domů na opravu, část se odtrhla z toho horního dřeva. Rozvinul ji na podlaze, slepil, zatížil. Zabrala na zemi všechen volný prostor. Když jsem přišel, vyzul jsem se a klekl si na mapu vedle Jarka. Prostě jsme se už neudrželi. Stáhl pod nás jen ručník. Líbali jsme se a trochu pohonili. Jenže já vystříkal velice rychle. Na království Lesotho. Chtěl jsem všechno utřít kapesníkem, udělaly se žmolky a Lesotho zmizelo ze světa. Jarda pak řekl, že mapa opravit nejde, tak ji tu máme.“

Místo vymazaného království byla přišpendlená cedulka. „Hic sunt leones.“

„Ještě si pamatuji, jak jsme měli hrozný hlad. První naše společné jídlo byl opečený kabanos v malé staré elektrické troubě. Zato k němu jsme měli francouzskou hořčici v pěkné malované sklenici. Několik jich tu máme. Když jsme jeli poprvé k Přemovi, tak vlakem každý zvlášť a v jinou dobu. Šíleně jsme se báli. Venku v lese to bylo lepší, byla nás celá skupinka. A v chatě pořád nahoře, Jára mi tam nosil i jídlo. Nemohli jsme riskovat, přišel by o místo. Kdys byl ty poprvé na chatě?“

„Já tam už jezdil, když ještě nestála. Přema tehdy koupil nějakým zázrakem pozemek a první rok byly jen stany. Další dva s podsadami. Oficiálně tábor svazáků. Nechápu, jak to prošlo. Mezitím se stavěla chata. Jen půl a další polovina asi za rok. To už nás kolem stavby chodilo plno. Taky jsem byl pozvanej na zahájení. Někdy začátkem prázdnin. Má práce ještě nebyla u Prahy a první Fiat, šestistovka. Jel jsem od kamaráda, ale z profese, z Lipové. To je u Vizovic. Někde za Zádveřicemi stopoval kluk. Ho moc vidět nebylo, ale bágl jako stodola. Asi bych ani nezastavil, ale přede mnou zabrzdil nějakej idiot ve stejšnu. Brzdil jsem i očima. A najednou byl ten kluk u mýho staženýho okýnka. Položil na něj ruku a bylo vymalováno. Ruka jak od Michelangela. Na nehtu palce malý černý srdíčko.

‚Prosím vás, nejedete do Zlína?‘

‚Jo, jedeš z čundru?‘

‚Tak nějak, jedete i dál?‘

‚Do Brna.‘

‚A vzal byste mě?‘

‚Pokud sem narvem ten tvůj bágl, tak jo. Nerad jezdím přilepenej na předním skle.‘

Byla to fuška, zabral celou zadní sedačku. Kluk si sedl, dlouhý zvlněný vlasy, malej nos i ústa, celej byl takovej holčičí. Zelený krátký kalhoty, károvaná polokošile, sandále a na krku korálky. Když můj zrak sklouzl k rozkroku, málem jsem se udělal. Ne že by tam měl nabito, jako máš ty, ale slušný. Jenže stehna, něco po čem dodnes šílím.

‚Pavel,‘ usmál jsem se.

‚Dalibor, ale říkají mi Dalíku.‘ Podal mně ruku. Umět, tesám ji do mramoru. To bude zajímavý, samozřejmě heterák a mě klepne pepka.

‚Hraješ na housle?‘

‚To je prý jen pověst. Housle říkali nějakýmu mučícímu nástroji.‘

Docela jsem si ho přestavil uvázanýho na lavici a jeho mučitele, jak mu drsně protahuje díru.

‚Kam vůbec jedeš?‘

‚Asi do Adamova.‘

‚Jak asi?‘

‚Bydlím tam. Měl jsem být na táboře, ale zrušili ho.‘

‚Já jedu do Bílovic, taky na tábor, dodělanou chatu. Moh by ses tam mrknout. Jen je to trošku jinej tábor. Je tam i pití.‘

‚Mám osmnáct, ale pití moc nedám, nebylo kde.‘

‚Jsou tam samí kluci,‘ zkouším kout železo.

‚Na našem táboře by byli taky jen kluci, nikdo nechtěl riskovat nás hlídat.‘

‚Tak my tam dvě holky máme, ale jsou taky jiný, prostě lesby.‘

Kluk úplně zrudnul.

‚A vy jste taky…?‘

‚Jo, teplí!‘

Jeli jsme kolem kukuřičnýho pole, Dalibor zneklidněl.

‚Neboj, do kukuřice nepojedu a neznásilním tě. Můj Fiat by se tam ztratil.‘

Dalibor se díval upřeně před sebe a mlčel až do Zlína.

‚Tam na táboře, co zrušili, jsem měl kamaráda, je taky teplej.‘

‚A ty?‘

‚Nevím.‘

‚Už jste spolu něco měli?‘

Přikývnul.

‚Co?‘

‚Všechno.‘

‚Nelíbilo se ti to?‘

‚Jo, jen rodiče mě zabijou.‘

‚Není středověk.‘

‚Neznáš je, říkají že je to proti Bohu a přírodě. Takoví lidi se mají zavřít do blázince a vykastrovat.‘

‚Do prdele, není o co stát. Co děláš?‘

‚Zařídili mi modrou, abych nešel na vojnu, a na podzim v Polsku do kláštera. Nějaká katolická škola.‘

‚Dnes stačí říct, že nepůjdeš.‘

‚Vyhodí mě z domu. Chtěl jsem na práva. Samozřejmě nemám šanci na žádnou výšku kvůli náboženství rodičů.‘

‚Chce to se s někým poradit.‘

‚Kdybys mě vzal na chatu, kam jedeš, musel bych tam…?‘

‚Nic bys nemusel. Tak to tam nechodí. Nakonec z Bílovic jede vlak.‘

Když jsme dojeli, viděl jsem, že Přema trochu přehnal. Na kusu střechy nebyly tašky. Vlastně byly, jen se sundávaly a měnily za jiné. Dodali část v úplně jiné barvě.

Dalibor si nechal zatím bágl v autě, šel pomáhat, všichni viděli, že přijel se mnou, nikdo se ho na nic neptal. Večer byla střecha hotová a podával se buřtguláš.“

„Nenapínej, jak to dopadlo?“ byl zvědavý Luka.

„Spousta věcí vevnitř nebyla hotová. Dostali jsme pokojík nahoře hned z kraje, vedle sprchovýho napůl nedodělanýho koutu. Něco se popilo. Dalík byl samý smích i ve sprcháči do doby, než jsme spláchli ze sebe pěnu. Pak jako by vystřízlivěl.

‚S Peťou jsme byli vždycky potmě.‘

‚Tak ti v pokoji zhasnu a půjdu dolů.‘

‚Ne, jen se strašně stydím.‘

‚Čeho nebo proč, ani jsem se tvýho péra nedotkl.‘

‚Ale líbáš mý stehna.‘

‚A to ti vadí?‘

‚Ne, strašně mě to vzrušuje, už nevydržím.‘

A taky jsem tak tak zachytil nad sebou mohutný výstřiky.

Úplně se sesul k zemi.

‚Doma jsem si je hladil ve vaně, jinak to nešlo. Ani jsem se péra nedotkl a už jsem stříkal do toaleťáku. Pak ho honem spláchnul. Dřív jsem stříkal do vody. Špatně jsem umyl vanu. Otec mý semeno našel přilepený na smaltu. Měl jsem snad čtrnáct. Vzal řemen a mlátil mě tak dlouho, až už nemohl. Čtrnáct dní jsem nešel do školy a musel se večer, když přišel z práce, hodinu nahlas modlit. Celý rok každý dva týdny mi přikázal před ním si vyhonit. Když jsem vystříkal málo, ztloukl mě, protože prý přes zákaz onanuju. Bylo to hrozný. Proto z toho všeho nejsem normální. Mám strach. S tím Peťou, on se smál, když jsme byli spolu, a já umíral strachy.‘

‚Tady se bát nemusíš.‘

Vzal jsem ho do pokojíku, pak už bylo všechno v pohodě. Prali jsme do toho, kdykoliv nám stouply péra. Mezi stejnýma lidma se nebál. Já v neděli odjel. Zůstal tam, dal se dohromady s klukem, co studoval práva. Odešel od rodičů, jejich náboženský fanatismus mu paradoxně pomohl dostat se také na práva v dalším roce. Oba kluci vystudovali a v osmašedesátým stačili odjet do Kanady. Mají tam prý velkou firmu s prodejem nemovitostí.“

„Všude jsou hnusní lidé. Můžu být rád, že mí rodiče mě chápali, pomáhali, mají rádi Jardu. On má jen starší maminku, jezdíme i společně ke známým na chatu. Je tam úplně jiný svět. Máme byt, všechna naše přání nám vyšla, i ty. Nechceš ještě slíbávat kapičky?“ zeptal se Luka úplně zbytečně.

„Kdykoliv!“

Když se vrátil Jarda, nechal nás Luka vzájemně si užít všeho, o čem jsme si mysleli, že jsme za ta léta zanedbali. A my zase rádi splnili jeho touhu mít nás oba.

„Vůbec se nedivím Přemovi, jen bych to nemohl s kýmkoliv. Musel by to být někdo, kdo je víc než jen cíl maximálně se ukojit. Nechtěl bys?“

„Práci bys našel i v Brně, nakonec jsi tady studoval. Bylo by to krásný,“ zasnil se Jarda.

„Ba ne chlapci, já jsem jen poutníkem, co se snaží dostihnout jaro. Ale už k němu nikdy nedojde.“

„Proč tak smutně, uvidíš, co ti přinese cesta tam někam do neznáma,“ utěšoval mě Jarda.

„Nezapomeň na nás, proč vždycky nejkrásnější okamžiky tak rychle končí? Až se vrátíš, zastav se prosím.“

Vyjel jsem až ve čtvrtek ráno, moc jsem nespal poslední noc, vyspím se ve vlaku. Auto jsem nechal u přítele barmana v Praze. Bylo půl sedmé večer, pěkně mrzlo. V mém kupé byli dva starší pánové. Nechali si hned rozložit lehátkovou úpravu. Jedno místo zůstalo prázdné. Vzal jsem si od děvočky čaj z velkého samovaru hned za vstupními dveřmi vagonu. Vylezl si na horní lehátko. Do půlnoci budu spát. V Čiernej při Čope nám budou měnit podvozky na širokorozchodné. A přijde pohraniční kontrola. Nemám se prý bát, co vezu. Stačí ukázat pozvání z univerzity. Popřál jsem svým spolucestujícím dobrou noc.