Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 6. Alexandr

Slunce už zřejmě nějakou hodinku svítí a jiskří na několika rampouších visících u ventilačního okna. Se Sašou jsme vytvořili stočené klubíčko na jinak prázdné posteli. Ach jo, vodka je svině, navíc s mumiem a žaludky koz. Asi byla i další. Šel jsem se podívat do kuchyně. Kosťa seděl u televizoru a díval se na nějaký folklórní pořad. Na co taky jiného. Tady jsou jen zprávy, filmy budovatelské nebo z Velké vlastenecké. Sem tam něco z přírody. Jak mě uviděl, vypnul televizor a začal se nehorázně smát.

„Kde máš ženu?“

„Cože?“

„Včera jste s Alexandrem chtěli, abych sehnal mnicha, co by vás oddal.“ Nepřestával se smát.

Objevil se Timur. „Ty gerój, u meňa nět golovy.“

Otevřel ledničku. Vyndal malý kbelík se slanečky. Začali se trousit další. Nakonec i můj Saša.

„Štěstí, že tu večer nebyl nikdo cizí.“

„Já si pamatuji,“ dodal Timur žvýkajíci slanečka, „že jsme říkali, že všichni odjedeme na Sibiř, než nás tam stejně pošlou, a založíme tam transnacyonálnoe gosudarstvo gomosexuálnych.“

„Pavel bude náš car a Alexandr carevna,“ smál se Efim.

„Kam jinam, Pavel nám vysvětlil, že Rusko vlastně neexistuje, ani Rusi jako národnost,“ přidal se Michail.

„Tak jsem to, chlapci, včera počítal,“ smál se Kosťa. „Za ty vaše řeči jsem dospěl k dvěma stům šedesáti letům v gulagu.“

„Jenom?“ Timur odstrčil kbelík se slanečky. „O tom, že jméno Rusko vzniklo ze švédského Roslagen, jsem slyšel. Je to nějaký kus země ve Švédsku. I o varjazích odtamtud. Ale že z nich pocházeli i Rjurikoviči, co vládli do sedmnáctého století, to jsem neznal. Naše Veliká Kateřina byla Němka, to vím, že se učila rusky a přestoupila na pravoslaví. Jenže oni Romanovci byli všichni Oldenburkové.“

„Taky mě dostalo, že Rusi jsou vlastně části líných Ukrajinců, kterým se nechtělo jít dál na západ. I když tomu bych se moc neměl smát, jsem z Ukrajiny,“ řekl jeden z hochů Timurovy party.

„Tak kde máte ty Rusy?“ začal zase Timur. „Asi tě Damiánek nakazil etnografií. Lenin byl napůl Čuvaš, napůl Žid, Stalin Gruzínec, náš dnešní car je Ukrajinec. Včera jsme to počítali, já jsem Kozák, Chazar. Jsme tu všech možných národností. Sašu zachránila jedna prababička Francouzka a druhá Arménka.“

„Tak to dál nejde, můj milý Pavle. Přijít sem někdo zvenčí, což tady hrozí, tak nevím. Jsou dvě možnosti. Buď nesmíš pít, nebo tě přestěhuji jinam.“

„Za ostnatý dráty?!“

„Vlastně ano. Ale bude se ti tam líbit. Navíc auto mně opravují. Po poledni máš být v Moskevské botanické zahradě. Sjedeme tam metrem a pak do Solnceva.“

„A Saša?“

„Večer ti ho tam hodím.“

Moskevské metro je město ve městě. Stavělo se zároveň jako obrovský válečný kryt. Člověk si stoupne na pohyblivé schody a jede, jede, jede. Ve vozech jako v parfumerii. Všichni tam byli posedlí voňavkami. To, co vzniklo, bylo horší než smrad. V zahradě jsem si jen přebral materiály, co budu zpracovávat, a vyrazili jsme opět metrem do Solnceva. Tam až metro nevedlo. Končilo ještě před okruhem Velké Moskvy. Pak byly na cestách budky strážných a dál mohli jen ti, co měli povolení nebo v Solncevu bydleli, byli zaměstnaní nebo na škole. To byl pro mě docela šok. Zajet si u nás třeba do Prahy jen na povolení. Kus za konečnou metra v parku, teď v sevření zimy, jsem uviděl tabulku označující toalety. Šlo se tam svažujícím se chodníkem pod zem. Už venku mě praštil smrad z cigaret a moči. Dole podlouhlá místnost se zelenou dlažbou. Uvnitř několik budek, vlastně jen létacích dvířek jak do salonu na Divokém západě. Nohy i hlavy bylo vidět. Z trubek svařené rámy a vybetonovaná díra. Já ale směřoval k dlouhému žlabu v podlaze. Jako na našich venkovských hospodách. Uvnitř nikdo. Když jsme chtěli vyjít, přišli tři muži, okolo čtyřicítky, zřejmě posilnění vodkou. Chtěli děngy a začali vyhrožovat. Podle našeho oblečení asi soudili, že jsme cizinci. Kosťa si svlékl svůj kožich, podal mi ho, ať dám pozor na zabalenou láhev v kapse. Jeden z mužů vytáhl nůž. Já jsem urovnával kapsu, aby obsah nevypadl, a couval. Než jsem se stačil znovu podívat, leželi všichni tři na zemi a řvali nadávky. Vyšli jsme ven. Kosťa si obléknul kožíšek.

„Jdeme na autobus.“

„Co, cos to udělal?“

„No co by? Nemám rád nože. A jinak to byla má práce. Učím na několika vojenských akademiích východní bojová umění.“

„Jako karate a judo?“

„Taky, ale hlavně buzu, košti, kuraš, sambo, systému a další, hlavně ze Zakavkazí a muslimských republik. Nebo sis myslel, že se živím hlídáním nezodpovědných málčiků?“

Přijel náš autobus. Kosťa jen ukázal průkaz na kontrole. Pak už jsme míjeli spoustu paneláků, ale i hodně zeleně. Když jsme vystoupili, octli jsme se za chvilku u vysokého plotu a vchodu zřejmě do kasáren. Dvoupatrové budovy, na vrátnici vojáci. Úplně jsem se lekl, když se oba strážní postavili do pozoru. Zřejmě Kosťu znali, žádný průkaz nechtěli vidět. Pokynul jim. Oba se hned usmáli.

„Zdrávstvuj, továřišč komandir.“

Prošli jsme okolo několika budov, přes malý zřejmě buzerplac, teď prázdný, do kousku parku. Menší podlouhlá patrová budova s velkými prosklenými okny. U dveří Kosťa zazvonil. Přišel otevřít starší prošedivělý muž s mrožím knírem. Objali se.

„Kosťa, vzpomínali jsme tě.“

Zavedl nás chodbou až na konec a otevřel velké dveře. V místnosti plné starožitného nábytku, obrazů a hlavně fotografií baletek a tanečníků, seděl bělovlasý starý muž na kolečkovém křesle.

„Konýšok“, zavolal a usmíval se.

„Leonid, stárčok moj.“

„Jste z Československa? Jeden můj žák, Jurij Blážek, jako tanečník vynikající Romeo, studoval zde choreografii. Byl jsem na jeho Spartakusovi v Praze spolu s Aramem Chačaturjanem koncem asi padesátých let? Ale odpusťte starci. Co vás přivádí?“

Chvíli jsme rozmlouvali.

„Zavolám Tímočku.“ Na stole zmáčknul tlačítko.

Timofjej byl vysoký, štíhlý, asi v mých letech, souměrná hezká tvář, černé vlasy, opírající se o francouzskou hůl.

Přivítali jsme se.

„Jistě, nahoře jsou vždycky nějaké pokoje volné. Problém je jen v tom, že se nebudeme moct o Pavla starat. Jídlo jistě, jen víš, jak to tady chodí.“

„Bude mít spolehlivého průvodce a přijedou pro něj z univerzity nebo já. Alexandra přivezu večer.“

„Timoško, věnuj se hostu, za chlapci sjedu já.“

Starý pán zamířil na vozíčku do rohu, kde byly malé dveře výtahu.

„Padaždi minútočku, Leonid, podárok,“ vyndal Kosťa lahvinku.

„Něvazmožno. Stoličnaja, první válečná série z obleženého Leningradu. Ale ta se nedochovala. Čudo!“

Leonid prohlížel láhev ze všech stran.

„Pajďom ka.“

Sotva jsme se vlezli do malého výtahu. Sjeli jsme zřejmě do sklepa. Dlouhá zeleně natřená chodba, po stranách dveře. U jedněch jsme zastavili. Číselný, ručně nastavitelný zámek. Uvnitř samé dřevěné police, rozdělené do jednotlivých přihrádek. A lahve. Všech možných tvarů, velikostí. Lihoviny různých značek. Vodky z celého světa, vodky ruské a sovětské. Některé byly za zašupovacími skly. I tahle lahvinka zde dostala své místo.

„Tyhle nejsou k pití, s těmi se kluci jen mazlí pohledem,“ řekl Kosťa, když viděl, jak žasnu.

Rozloučili jsme se. Kosťa mě zavezl do prvního patra. Také dlouhá chodba, jen plná slunečního jasu. Už ve výtahu byl slyšet klavír. Vešli jsme do sálu ze tří stran obloženého zrcadly. Baletní zábradlí ve dvou úrovních. U dveří velké křídlo a za ním korepetitorka Raisa, jak mně bylo řečeno. U zábradlí vždy pět mladíčků v šedých trikotech. Timofjej právě jednomu pohyboval s nohou.

„Atytýda. Všechno kolem baletu je ve francouzštině.“

„To znáš i balet?“

„Třeba brazilská capuera vychází z baletu, tance i akrobacie.“

Timofjej si nás všiml a ukázal na pár židlí na opačné straně od klavíru. Poslední z pětice tanečníků byl skoro na dosah ruky. Zezadu výstavní kus. Neskutečná prdelka. Trikot v ní zaražený, jako by ji chtěl rozpůlit. Už jsem měl těsno v kalhotách. Kratší černé vlasy, jakoby přitisknuté. I při prudkém pohybu byly neustále stejné. Pak se všichni otočili. Tak tohle ne. Určitě nemá suspenzor, jeho nádobíčko je jako na podnose, jen si sáhnout. S takovou výbavou by mělo být zakázáno jít k baletu. Nemravní diváci jako já, obou pohlaví, se udělají, jen co vběhne na scénu. Chlapec, překrásný smíšek, malá ústa, malý nosík i bradička a tmavá mandlová očka, snědá pleť. Svatá Bohorodičko, co jsem zase komu udělal, nebo neudělal? Hoch si určitě mých lačných pohledů všimnul a vypnul obdivované partie ještě víc. Timofjej tleskl. Klavír zmlknul. Paní Raisa vykročila k nám. Okolo padesátky, spíš přísného vzhledu, vlasy částečně prošedivělé v drdolu. I Timka, jak ho nazval Kosťa, zamířil k nám.

„Mahir,“ oslovil mnou obdivované stvoření. „Ukaž Pavlovi hostinský pokoj.“

Přivítání s Raisiou a rozloučení s Kosťou.

„Večer přivezu věci a Sašu. Zítra odpoledne máš přednášku, pozítří baňa.“

Následoval jsem Mahira. Prošli jsme zřejmě jídelnou, další chodba plná dveří.

„Jsou tu pokoje po dvou. Já jsem lichý, tak jsem sám,“ ukázal na dveře před zaskleným balkonem. Ty naproti otevřel. „Pokoj pro hosty.“

Dvě válendy, mezi nimi noční stolek, také dvojitý. Na jedné straně dvě křesílka, stolek, na druhé šatní skříň a malá lednička.

„Udělej si pohodlí,“ otevřel skříň, vyndal z ní bílou teplákovou soupravu s modrými lampasy. Přiložil ke mně spodní část.

„Akorát, jsou tu ještě dvě velikosti.“

„Věci mně přiveze večer.“

Čekal jsem, že se Mahir zvedne, ale on si sedl do křesílka. Usmál se.

„Musím tě přivést zpět,“ řekl jako na omluvu a docela drze se díval, jak jsem se vysvlékl do slipů.

Prošli jsme do jídelny. Hrnuli se ke mně ostatní. Oběd. Já dostal stejnou zeleninovou polévku. Pak bylo všechno jiné. Timofjej a já jsme měli velký flák masa a bramborovou kaši a pořádnou misku zeleninového salátu. Chlapci salátu spíš mísu a po jedné bulce s nějakou pomazánkou.

„Nemůžeme se moc najíst, až večer. S plným žaludkem by se nedalo cvičit,“ ukazoval Mahir. Na okraji stolu byl velký samovar a několik džbánů různých šťáv.

„Ještě máme půlhodinku, můžu tě pozvat k sobě?“

Jeho pokoj byl úplně stejný, jen zabydlený. Ve vázičce narychlený bílý šeřík, syréň. Podmanivá vůně. Na zdi na kartonu pár fotografií. Na nočním stolku budíček, radio a několik malých plyšových zvířátek.

„Jsem Azer, tak se říká Azerbajdžáncům. Nejsem Moskvič, jsem z Leningradu, z akademie Vaganové. Tady mě kluci moc neberou. Myslí si, že Bolšoj Těatr je to nejlepší na světě. I když u nás je to stejný. Timka a dědoušek Leonid tady nepřipustí ani náznak nějaké nevraživosti, ale prostě cítíš napětí, i když není na povrchu. Vidím, že jsi velký kamarád s Kosťou, odkud se znáte?“

V krátkosti jsem mu řekl o Damiánovi.

„Damuška nás vybíral sem. Nevím podle čeho. V Leningradě se prý pohádal. Vybral jen mě a odjel.“

„Ale vždyť on s baletem neměl nic společného. A navíc je ve Švédsku a bude studovat etnografii.“

„Může to být i jinak. Znáš i Valerije?“

„Jen jsem ho viděl a děkoval mi za Damiána.“

„Tak to ho znáš až moc. To není člověk, který by se stýkal s obyčejnými lidmi. Někteří si myslí, že ani neexistuje.“

„Kosťa o něm řekl, že vodí loutky.“

„Co jsem slyšel, je to jeden z nejvlivnějších lidí ve Svazu. A přesto poslouchal Damiána. Musím jít, uvidíme se večer.“

Vyšli jsme na chodbu a hned potkali Timofjeje.

„Zajdi dolů za dědouškem, chce si popovídat. Odpoledne už jsem s kluky já. On odpočívá.“

Dole jsem zaklepal.

„Vchadi, posaď se.“ Leonid ukázal na křesílko u malého stolku. „Něco k pití?“

Poprosil jsem o rajskou šťávu. Zvedl malý domácí telefon. Objevil se prošedivělý muž s velkými kníry, co nás pouštěl dovnitř, Oleg, a přinesl skleněný džbán šťávy. Taky velkou misku se sušenými meruňkami a fíky.

„Kosťa mně vyprávěl,“ usmál se. „Jen ti chci říct něco o nás, abys věděl, kde jsi.“

Nalil si z malé konvice do šálku čaj.

„Kdysi jsem byl docela slavným tanečníkem, ještě za cara. Pak několik let v Paříži a Londýně. Vrátil jsem se jako taneční mistr, všechno bylo domluvené, jenže za Stalina nebylo jisté nic. Někomu jsem se znelíbil a byl jsem v gulagu. Ale o tom nechci vyprávět. Válka, fronta, v Berlíně v pětapadesáti. Pak na akademii. Za Chruščova vzniklo tohle studio. Před deseti lety. Teď ho vede Timoška. Nespadáme pod akademii, ale pod vojáky. Máme vlastní výběr talentů. Sem přichází už hotoví vrcholoví tanečníci. A něco o nás. Timofjej byl jeden z největších talentů, co jsem znal. Je to patnáct let. A jsme si víc než blízcí. Ty to snad pochopíš. Pro ty normálnyje by to byl šok. Mám osmdesát, on třicet. Před deseti lety se vracel nočním vlakem z Leningradu. Srazili se s nákladním. Měl zlomené a částečně rozdrcené nohy. Jednu mu chtěli amputovat. Pokusil se o sebevraždu. S pomocí přátel jsme sehnali odborníky z celé Evropy. Přes dvacet operací. Ale chodí, dokonce dokáže předvést i náročné cviky jako taneční mistr. Žijeme tady naprosto izolovaně od okolního světa a mohu říct, šťastně. Snažíme se, co jsme uměli, předat dál. Poněkud jinak než druzí. Míváme i zahraniční tanečníky. Čína, Japonsko, Austrálie. Valerij velmi miluje balet. Tak nějak nad námi drží ruku. A do Dámušky jsme byli zamilovaní všichni. Byl svůj, tvrdohlavý, riskoval. Proto jsou ti všichni vděční. On byl iz drugogo mira.“

Damián. Z jiného světa. Všichni ho milovali a obdivovali. I mně připadal nepozemský. Vyprávěli jsme dlouho. Oleg s mrožím knírem nám přinesl misku smažených rybek, žampionů a kuřecího. Večeře bude okolo deváté. Přijel Kosťa s mými věcmi a přivezl Sašu.

„Valerij ti ho uvolnil na celou dobu pobytu. Nechce tě nechat samotného. Já dohlédnu, zaskočím, myslím, že už nic nehrozí. Musím se trochu věnovat svým žákům, aby nezdivočeli.“

Alexandr měl také kufřík s věcmi.

„Kosťa mi dal pro tebe raspisanie. Abys byl všude, kde máš být, a jinak to bude na nás. A máme používat taxíky, pokud nepřijede on nebo z univerzity. Zvenku to vypadá jako lepší vězení.“

„Říkal jsem, že půjdeme za ostnaté dráty. Je tady nějaká speciální jednotka. Bude večeře, poznáš zdejší osazenstvo.“

„S Leonidem jsem už mluvil, i s Timofjejem. Kosťa říkal, že neviděl nikdy tak pevnou a úžasnou lásku jako je dva. Přitom Leonid má osmdesát. Všichni mají strach, až zemře. Jak to Tima zvládne. Je zřejmě gerentofilní, těžko najde náhradu.“

V jídelně už bylo plno. Timofjej představil Alexandra. Jídlo přinesli ve velkých várnicích vojáci. Chlapci se obsluhovali sami, nás kníratý Oleg, zřejmě zdejší děvuška dlja vsego.

Teď se mohli konečně tanečníci najíst. Ale zase jen lehčí strava. Tento večer vynikající rybí filé se sýrem a moře zeleniny. Skvělý salát ze syrové červené řepy a zelí. Spousta soků, šťáv jablečných, ananasových, pomerančových, z černého rybízu, který se rusky řekne černaja smorodina. Vždyť má takový charakteristický smrad.

Seděl jsem mezi Mahirem a Sašou. Oba se předháněli v neustálém ptaní, jestli něco nepotřebuji. Rozhlížel jsem se kolem. Napadlo mě, jak je všechno absurdní. Všichni včetně Olega jsme měli bílé teplákové soupravy s lampasy. Jako večeřící posádka lodi, ponorky, kosmického plavidla. Letíme nekonečnou dálkou k planetě Damiána. Miláčka, nepozemšťana, sibiřského šamana, anděla Ochránce. Tihle perfektní, dokonalí tanečníci nastoupí za pár týdnů do předních scén ve světě. Budou tam jenom tančit? Nebo budou v roli čekajících na něčí pokyny? Nezapletl jsem se do zcela jiného umění? Starého jak lidstvo samo. Vědět o tobě víc, než ty víš o tom druhém? Tady nic takového nevyřeším.

Po večeři čaj, káva, džusy. Oleg nalil zájemcům buď po panáčku, ne stakanu, nebo dvojku vína. Tady se hoši moc nerozšoupnou. Ráno je čeká zase tvrdá dřina. My ovšem měli výběr neomezený. Vynikající Azerbajdžaňan koňak, vodky. Raději jsme zvolili dvě sedmičky gruzínského Tviši. Oleg nás poučil, že se pije vychlazené na deset stupňů, aby vynikla jeho banánově grepová chuť. Máme na pokoji ledničku. Kdyby došlo, stačí zavolat domácím telefonem u postele. A záchranná vodka je v lednici. Stejně tak, když bude hlad. Ještě dva pytlíky kedrovych orechov. Loupaná semínka borovice sibiřské. U dveří jsme se loučili s Mahirem.

„Nechceš chvilku rasskazať?“ zval ho Saša.

Docela s radostí přikývnul. Otevřeli jsme lahvinku bílého Tviši.

„Němnožko,“ ukazoval.

Prohlížel jsem si oba chlapce. Asi stejně staří. Alexandr určitě o něco vyšší. Každého hned upoutaly vlasy. Blond se svým bronzovým nádechem působily dojmem hebkosti a jemnosti. Mahirovy černé, s kovovým leskem, zřejmě tvrdé a nepoddajné, přilehlé jako zvláštní helma.

„Nedomluvili jsme o Damiánovi,“ obrátil jsem se k černovláskovi.

Podíval se po Sašovi.

„Můžeš mluvit, Alexandra taky vybral Damián.“

„Nenapadlo tě někdy, že to nebyl člověk?“ zeptal se Mahir Saši.

„Byl zvláštní. Přes půl roku byl s Ingmarem u šamanů. Uměl poznat, na co člověk myslí. A co by byl?“

„Druid, iz próšlogo, íli z buduščego.“

Myslel jsem, že se Saša rozesměje jako já, ale zůstal vážný.

„Přece nevěříte na přízraky. Já jsem s ním…,“ zarazil jsem se. „Prostě po tom, jak ho hledali, jsme spolu spali. A byl rozhodně z masa a kostí, žádný přelud.“

„Když mě vybral v Leningradě,“ řekl tiše Mahir, „taky se mnou spal.“

„I se mnou,“ přidal se Saša, „když si mě vybral.“

„Dával vám něco do vína, nebo jinam? Prášek z krabičky z mamutí kosti?“

Oba zavrtěli hlavou.

„Neměli jste žádné vidiny nebo halucinace?“

„Ne, ale bylo to zvláštní a krásný.“

„I u mě,“ dodal Mahir.

„Povíš nám o tom, jak…?“

Snad mé vyprávění, snad jejich blízkost, prostředí. Najednou jsem si uvědomil, že vidím tři milující se těla. Seděl jsem na válendě. V mém klíně nabodlý Mahir svíral stehny mé boky. Mezi nohama Saša, proniklý rovněž do Mahira. Naše péra se vzájemně o sebe třela. Saša je přidržoval, abychom nevytlačili jeden druhého. Cítím i Mahirův pořádný klacek, co se otíral o moje břicho. Slaďujeme své pohyby. Jako by člověk tušil valící se povodeň. Saša se naklonil, druhou volnou rukou chytl můj krk a snažil se svůj jazyk vlomit do spojených úst. Tep našich srdcí je cítit v naběhlých žilách. Zrychluje se s dechem. Dávka Mahirova semene vystříkla na moje prsa. Cítím zřetelně Sašovy výstřiky, které se smísily s mými. Mahir si nás přitáhl víc k sobě.

Jedna koupelna na chodbě byla volná. Vrátili jsme se omotaní ručníky. Nazvedl jsem noční stolek a dal ke stěně. Válendy jsme dali k sobě a zalezli si pod péřové prošívané pokrývky. Mahira máme mezi sebou. Měl oči plné slz.

„Co je, cvietoček, ublížili jsme ti?“ Saša ho chtěl otočit na břicho. „Chtěl jsi to.“

„Vy jste mně neublížili, díky, jen to vyvolalo vzpomínku, nemůžu ji říct. Nechci to krásné zkazit.“

„Ale dusit v sobě špatné, to ničemu neprospěje,“ řekl jsem.

„Když jsem chodil do první třídy, řekl ruský učitel, že mám pohybové nadaní a měl bych studovat tanec. Pocházím z horské vesnice jihozápadně od Kirovabadu. Dřív se jmenoval Gjandža. Rodiče mysleli pod tancem džangi. Ten tančí muži, jsou to bojové tance. Dali mě do internátní školy ve městě. Pak do Baku. U nás doma o všem rozhodoval imám, všichni jsou šiité, chtěl jsem ukázat, co umím, bylo mně čtrnáct. Vyhnali mě z pódia i z domu, když jsem řekl, že s baletem neskončím. Z Baku mě poslali na institut Vaganové v Leningradě. Loni v létě jsem se chtěl podívat domů. Zastavil se u bývalého učitele. Řekl mně, ať rychle odjedu, že se ve vesnici stala strašná věc. Dva vysokoškoláci z Moskvy, co odsud pocházeli, byli celou vesnicí ukamenovaní. Byli golubie, za to je trest smrti. Doma se scházet nemohli, šli někam ven a viděli je, když se milovali. Někdo to řekl imámovi. Nahnali je k proláklině za vesnicí, shodili dolů a dole je ubili kamením. Každý i malé děti hodily kámen. Kolektivní vina. Celou vesnici zavřít nemohou. Udělala se z toho nešťastná událost. Můj otec řekl, že si nic jiného nezasloužím, kdybych se vrátil. Naštěstí mě svezli do Kirovabadu vojáci.“

„Přece je tam nějaká milice.“

„A myslíš, že té záleží na někom, kdo je homosexuál? Imám taky neexistuje, ale mají stále větší vliv. Přichází tam lidé z Íránu, Moskva je daleko.“

„Bohužel, takové to je,“ řekl Saša. „Ukážu ti, jak to tady vypadá z druhé strany. Staré baráky plné bezprizorných kluků, co si myslí, jak se v Moskvě uchytí. Za trochu jídla, vodky nebo drogy udělají cokoliv. Kdo se nepřizpůsobí, jde do vězení. Já byl v tom nejlehčím. Otrava alkoholem, předávkování, tuberkulóza, syfilis, umírají po pár letech, nebo si vezmou život. Nikoho to nezajímá, protože něco takového přece není. Nás pár, cos poznal, vděčíme za život Valerijovi a Damiánovi.“

„Mahir, ně grůsti. Smutku si v životě užijeme dost.“ Objal jsem ho.

Z druhé strany Saša. Naše ruce se posouvaly, až se potkaly v Mahirově klíně. Krásná hračka nám rostla vstříc.

Oleg po snídani objednal taxíka. Samozřejmě taky Volha, ale jednadvacítka. Tři hodiny v Treťjakovské galerii je nic. Ale aspoň něco. Nejdřív mi se smíchem Saša navrhoval, že můžeme zajít do Leninova mauzolea. S tím průkazem, co mám od Kosti, prý nám ho vynesou i ven. Má přednáška byla tentokrát na Institutu paleobotaniky. Lidí okolo stovky, zato dotazů do večera. Příjemné prostředí a úžasné sbírky. Jen málo času. Vrátili jsme se po večeři, kterou nám dodatečně připravil Oleg. A zítra po poledni na daču generála Semjona Vadimoviče. Když jsem viděl zkroušený pohled Mahira, zašel jsem za naším milým Leonidem. Jde o pátek odpoledne a sobotu, v neděli má volno. Řekl, že to není žádný problém.

„Ještě dnes a pak až v neděli večer,“ stál u dveří a smutnil.

Když jsme mu řekli, že může s námi, byl nadšený a ochotný splnit cokoliv. Nejprve jsme podložili prdelku polštářkem, aby co nejvíc vyniklo jeho překrásné nádobíčko. Když se podlouhlé zvířátko začalo zvedat, měli jsme co dělat nevydat se hned na lov. Saša přinesl sáček malých kulatých oplatek. Ty byly pořád v jídelně a kluci si na ně mazali marmelády, nebo je prokládali krájeným ovocem. Vznikl z nich vějířek. Jahodový džem, sušené fíky a meruňky, na plátky banán a pomeranč. Piniové oříšky. Prostě, co dům dal. Zakápnout ananasovým džusem. Šlehačku nám večer chlapci sežrali.

„Nevadí, bude čerstvá,“ smál se Saša. „Ty ji nastříkáš na mou polovinu, já na tvoji.“

„A mně nedáte?“ ozval se Mahir.

„Nakrmíme tě, ale musíš taky přispět. Nejdřív my.“

Vzájemné honění vedle k nebi trčícímu Mahirovu péru přineslo brzy sklizeň. Náš živý dortík přispěl nejvíc. Podložili jsme ho. Vleže na zádech se moc dobře nemlsá. Delikatesa. Ještě olízat každou kapičku, každý drobeček. Pěkně se podělit o sametový váček v černé houštince. Saša ho otřel žínkou a ručníkem. Otočili jsme miláčka na bříško. Jak strašně závidím sochařům. Když vidím takovou krásu, ruce by modelovaly a modelovaly. Nestačil by mi ani vůz keramické hlíny. Jedna prdelka hezčí jak druhá. Ještě glazuru a vypálit. A zájemci by chodili a říkali:

„Dejte mi jednu podlouhlou, tuhle s milounkými dolíčky, baculatou a s těmi vějířky dvě, prosím. Zabalit do dřevité vlny a latění, aby se nepoškodily.“

Kam se hrabou všechny Afrodity, Venuše a Mony Lisy.

Saša si kleká, roztahuje a zapouští. Po roztoužené harfě, tympány a triumfální trubky. Ani to bohužel neumím, ale vzpomínám na Čajkovského Patetickou, která by nikdy nevznikla, kdyby se nezamiloval do svého synovce Davidova.

A v sovětském Rusku se o tom nesmí mluvit. A to byl jen jeden z jeho mnoha milenců. Homosexulita? To tu neznáme.

Saša otáčí našeho Mahirka a já zakouším jeho kavkazský temperament v sobě. Zuby skousávají kůži mého ramene. Vnímám impulzy nadcházející rozkoše. Tato už není výbuchem vulkánu. Ten se vybouřil. Přichází jak vlny přílivu. Pomalé, dlouhé, vše pohlcující.

Je ráno, litujeme našeho chlapečka, kterého jsme se nemohli nabažit. Čeká ho perné dopoledne. Projdeme se po Solncevu. Na zasklené verandě vedle našich pokojů, plné tropických květin, je venkovní teploměr. Minus dvacet pět. Oba jsme usoudili, že tohle vedro rozhodně neláká k procházkám. V sále byl Leonid. Kolečková židle vedle klavíru, odkud nám zamávala Raisa. Náš Mahirek byl až u protilehlé stěny. Dědoušek je svolával k sobě.

„Probereme si práci prstů. Vy dva, hoši,“ pokynul dvěma nejbližším. „Máš své partnerce vyslovit pokynem ruky lásku.“ Pár tanečníků se začalo smát.

„To jste uhodl Leonide Kiriliči, oni ljubovniki,“ smál se pohledný chlapec se světle hnědými vlasy.

„Tak těm to bude jasné, pojď se nám ukázat ty.“

Hoch se nejistě rozhlédl kolem. Odstoupil, krouživým pohybem napřáhl ruku s rozevřenou dlaní.

„Jury, podáváš své dívce srdce, ne kornout žarenoj rybky. Herec použije pár vzletných veršů. Proto mluvíme o funkci a práci prstů. Každý znáte dva palce nahoru. Malíček dolů, pokrčený prostředníček a podobně. Vystřená dlaň v náklonu, prsty nejsou u sebe, ale ani roztažené, mírně pokrčené se pomalu napřimují.“

„Tak to je pakárna,“ zkouším vystřít dlaň. „Mně připadá úplně jedno, jestli mám pokrčený prostředníček, nebo malíček.“

Asi jsem byl příliš hlasitý. Leonid se obrátil k nám. Šibalsky se usmál.

„Pojďte, chlapci, něco se přiučit.“

Tak to jsem si idiot naběhl, teď budu všem pro smích. Vstali jsme a šli k jejich hloučku. Mahir byl jak měsíček v úplňku. Překvapený jemností Leonidových prstů jsem se snažil, abych nebyl za blba.

„Sašo, Pavel je dívka tvého srdce.“ Tak tomu to šlo. Jenže ten se láskou živí.

„Jury, představ si, že miluješ Pavla.“ Což o to, ten by se přešmiknout dal. Jenže tady každý. Nechtěně mé oči sklouzly do Juryho rozkroku. Než mně vyzná lásku těch patnáct baleťáčků, budu mít z tepláků stan. Přežili jsme to všichni. Ne. Raději jsme měli jít na procházku. Určitě se tam oteplilo na dvacet.