Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 9. Doma

Sedm večer, pražské nádraží. Pošmourné, prý deset pod nulou. Najednou jsem stál na peronu i s kupou svých zavazadel. Připlížil se nádražní zřízenec s vozíčkem. Když jsem na něj promluvil česky, myslel jsem, že sbalí vozík a vykašle se na mě. Až když jsem se zmínil, že chci na taxi, neochotně vše naložil. Taxikář, také s volhou, byl o něco příjemnější. Po cestě k restauraci Černý kůň ve Vodičkové u pasáže Lucerna jen prohodil, jaká je kurevská zima. Když jsem mu řekl, že jsem pobýval v dvaatřiceti, oklepal se hrůzou. Ale dokonce mi pomohl se zavazadly dolů po schodech, do mého oblíbeného, téměř domovského baru U Koníčka. Barman Honza už čekal.

„Tady je samé zpoždění kvůli mrazu a ty jseš tu na čas.“

„To víš, ruský koně líp táhnou.“

„Co si dáš?“

„Pomidornoj sok.“

„Co? Tys tam absolvoval protialkoholní léčbu? To snad ani nemám.“

„A z čeho děláš Bloody Mary?“

„Jseš zvíře, asi ti sem zakážu chodit.“

„A mám chuť na švestkový knedlíky s mákem.“

„Ty vole, kdybych nevěděl, že je máš rád, tak bych myslel, že tě tam vyměnili. Zavolám klukům do kuchyně v Lucerně.“

„Sedátka se nějak scvrkly.“

„Ty jsou pořád stejný, ale ty seš nějakej vyžranej. Myslel jsem, že budeš vyšukanej jak ruskej barzoj.“

„V zelené tašce máš pár dárků, ale mrkni se opatrně na tu papírovou tubu.“

„Jubilejnaja, tisíc devět set. Beluga Mariinsk. To je poklad.“

„S originální náplní z první série jsou na světě známé jen čtyři lahve. Dvě měl Leonid.“

„Doufám, že ne Brežněv.“

„Neboj, s tím nekamarádím.“

„Mám pro tebe taky překvapení a dárek. Počkej, mohl bys švindlovat.“

Zpod pultu vyndal šátek a zavázal mně oči.

Pocítil jsem na svém krku prsty. Palce vyjíždějící až k lalůčkům. Tohle mi dělal jen jediný člověk.

„Maty!“

„Pavluško, už jsem měl strach, že si tě ve Svazu nechali. Doufám, že zajedeme k Přemovi.“

„Tam rozhodně musím. Zítra po poledni?“

Objevil se hezký klouček s tácem a dvěma talíři švestkových knedlíků. Uculil se na mě s Matym.

„Pan Štáfecký posílá knedlíky, prý ho na hruškách nenačapáte. Měl je v mrazáku. A jestli si prý dáte i tu kachnu, co pro vás upekl, nebo ji má vhodit do popelnice.“

„Kdo to tady roztroubil, že přijedu?“ Vybalil jsem dvě lahvinky a dal je do plátěné tašky s malůvkou Rudého náměstí.

„Kolik vás je v kuchyni? A kachnu si dáme celou.“

„Pět, ale já zrovna končím.“

„Jíš kachnu?“

„Jasně.“

„Tak nám ji přineseš a dáš si s námi.“

Chlapec odběhl.

„Sakra, Pavle, péro máš ještě někde namočený v Moskvě a už vidím tu kachnu. A máš tady Matyho,“ culil se za barem Honza.

„Ale to my rádi proložit mladým masíčkem, viď?“ zaplály ohýnky v Matyho očích.

„Do prdele, kluci, proč já jsem jen na baby.“

„A je nějaká favoritka?“ ptal se Maty.

„Široko daleko nic.“

„Dá se odtud přepojit na venek,“ ukázal k telefonu a šel volat.

„Odkdy tu Maty je?“

„Přišel asi před dvěma hodinama, že tě tu počká. A teda to je kus. Doufám, že přespíte. Stejně musíš pro auto. Objednám, až to tady zavřem, taxíka.“

Maty byl zpět, celý rozesmátý. Jeho čupřina vlasů sváděla mé ruce hluboce se do ní zabořit. Začal jsem vyprávět mé zážitky.

„Krásný večer, najde se místečko pro zbloudilou, zmrzlou dušičku?“

Vedle nás se objevila černovláska ostříhaná na kluka, s obličejem romantických Muchových krásek. Červené šaty s hlubším výstřihem, stříbrný řetízek se stejnou plachetnicí, která vypadala, že se vydala vplout do vln ňader.

„Má kamarádka Simonka,“ představil ji Maty.

Zrovna se objevil chlapec s velkým podnosem s porcelánovými mísami s poklopy. Honza ho směroval za závěs na opačné straně baru, kde byly dva stoly a přípravna, pokud se zde něco slavilo. Jinak se většinou jídlo podávalo v restauraci o půl poschodí níž.

„Pro kolik mám prostřít?“ ptal se Honzy.

„Zřejmě pro vás čtyři, já mám z ptáků nejraději biftek.“

Než jsme si dali přivítacího panáčka, bylo vše připraveno. Na talířích knedlíky houskové, karlovarské i bramborové. Červené i bílé zelí. Hoch se jen ptal, co si kdo dá z masa. Simonka zvolila prsíčka, Maty část se stehnem.

„No a my tu druhou půlku.“

Chlapec bleskově z dvou zbylých porcí udělal čtyři a vše prohodil.

„Promiňte, nepředstavil jsem se, Miloslav, Milda.“

Z omáčníku nám podle přání doplnil šťávu. Sůl, kmín, větévka saturejky uvnitř při pečení. Vše jednoduché a skvělé.

„Máš nějaký program na dnešek, Mildo?“

„Jako vždycky, telka a postel.“

„Až to tady zavřeme, pojedeme k Honzovi. Kdybychom tě s Matym pozvali na takovou spíš pánskou jízdu? Pokud ti nebude vadit a budeš mít čas?“

Trochu zaváhal. „A Simona?“

„Myslím, že ji Maty pozval pro Honzu. Ten není na kluky.“ A je to, pokud pojede, víme všichni, o co jde.

Podíval se na mě. Trochu se usmál. „Jo. Zítra mám volno.“

Honza mně přinesl dvě deci piva na zapití a ptal se, kdo chce ještě pivo.

„Měl jste mi říct, skočil bych vám pro pivo.“

„Honzíčku, máš tam ještě hruškovici? Přines nám po panáčku na tykání.“

Milda byl takovej trošku uličnickej týpek. Dost světle hnědý vlasy, opálenej ještě od léta nebo horskýho slunce. A hlavně oči. Velký, tmavohnědý, neustále v pohybu. Přesunuli jsme se k baru a já vyprávěl. Čas ubíhal rychle. Přijelo taxi. Zase volha. Pražskými taxikáři oblíbená. No jo, ale bylo nás moc. Asi pojedeme na dvakrát. Taxikář vše vyřešil. „Dopředu jeden, tam je vidět, tři dozadu a slečna si vám lehne přes kolena. V mrazu jsou policajti zalezlí u grogu.“

U Honzy jsem si dal hned kufry a své věci do auta v garáži. V obýváku ještě pár jednohubek, trochu muziky. Když byl Honza se Simonou v objetí tance, šli jsme do podkroví. Tolik se toho zase nevypilo, ale najednou mne přepadly nejen vzpomínky, ale i výčitky. Nevím, sedl jsem si na okraj válendy a zřejmě hleděl do blba. Milda odběhl do koupelny.

„Copak, jseš najednou nějakej divnej, tak tě neznám.“

„Nevím, co je se mnou, připadám si jako největší hajzl. Jako bych něco rozbil, pošlapal, ztratil.“

„Jestli to vidíš takhle, nechápu, proč jsme sem jeli a ještě vzali Mildu.“

„Nějak to začalo až teď, nevím proč. Ty poslední dny v lavře, všechno tak krásný, jako by se bortilo.“

„Věřím ti, žes prožil lásku, jako já možná nikdy nezažiju, ale je pryč. Budeš žít tady. Nebo myslíš, že tam by ta idylka pokračovala dál? Sakra, vzpamatuj se. Nebo ti teď připadám jako větší kurva než Saša? Nechci ho urážet, co on bych nedokázal. Ani nikoho z těch kluků. Myslel jsem si, že budeš mít radost. Že mezi náma bylo víc než sex.“

„Tohle neříkej, nikdy dřív jsem nikoho jako ty nepotkal, nechci nic zničit. Neumím ti to vysvětlit.“

„Tak ti to řeknu já. Proč myslíš, že jsem si udělal volno, proč jsem přijel. Kurva, pochop to! Pro tu tvou flákotu, co budu mít zaraženou v zadku nebo naopak? V každé kavárně do pěti minut s mým ksichtem sbalím dva takový. Vůbec nechápeš, že i já mám nějakej cit? Že mám i kus mozku a neuvažuju jen čurákem? Že bych taky někdy někoho mohl chtít i pro pocit přátelství a lásky? Jo, jsem děvka, snažím se urvat si z toho zkurvenýho života něco i pro sebe. Čas je nemilosrdnej. Nezastavíš ho, nezměníš. Bude plynout dál a ty budeš jen litovat všeho, co se nabízelo a ty ses nemohl rozhodnout. Asi jsem řekl víc, něž jsem chtěl, někdy se neudržím. Promiň.“

„Maty, ty promiň. Nemysli si, že k tobě nic necítím. Bylo to na mě moc. To já jsem ten, co ti nemá co nabídnout, jenom ten kus flákoty, co má každej druhej. Ta šljúcha jsem já. Nemůžu ti říct, co bych chtěl. Nemůžu tě políbit někde v parku na lavičce nebo u dvojky vína. Jo, tady mě za to nezavřou, ale nemám odvahu. Ani říct ti, jak je mi s tebou krásně. Asi jsem si všechno posral jako vždycky.“

„Sakra, Mildo, my idioti na tebe zapoměli, nestůj u těch dveří, pojď za náma.“

„Nechtěl jsem vás rušit. Jenom to trochu nechápu.“

„Byls už někdy zamilovanej?“

„Určitě ne. My jen s kamarádem, co je naproti v hotelu, tak jsme, no byli párkrát spolu. Šel na vojnu, já mám odklad. Jednou jsem si u horního baru v Lucerně domluvil, že jako půjdu na pokoj k hezkýmu Francouzi. Dal mi pouta a pak mě rákoskou tak sešvihal, že jsem se dva dni neposadil. A při tom se udělal, já nic. Dostal jsem strach. Jenže Pavla zná můj šéf, já u něj totiž bydlím v podnájmu. On ví, že jsem teplej. Nevadí mu to. Má šest dcer. Dvě jsou vdaný. Říká, že mu za něma nepolezu, když to mám tak hozený. Naši doma se jen hádají, tak jsem šel pryč.“

„Tak to taky nemáš lehký. A co my, nevadíme ti? Neboj, mučit tě nebudeme.“

„Ani trochu?“ Zasmál se. „Jenom už se na sebe nezlobíte?“

„My se na sebe nezlobili. To jsem způsobil já,“ omlouval jsem se.

„Já mám z hádek strach. U nás doma to bych nikomu nepřál. Kvůli nepatrné volovině. Nejhorší bylo, že oba chtěli, abych vždycky řekl, kdo má pravdu. A já ani nevěděl, o co šlo. Kolikrát přijeli esenbáci. Zavolali je sousedi. Jenomže vždycky se dali najednou dohromady a obrátilo se všechno proti sousedům. Pak jsem přišel na to, že za barem v přízemí v Lucerně je malej kamrlík. A v něm stará pohovka. Odkládalo se tam kde co. Začal jsem tam spávat. Našel mě tam děda Pospíšil, co je v baru. A šéf mi nabídl bydlení. Děda Pospíšil je skvělej. Chodívám tam kolikrát na výpomoc. To co umí, nezná žádnej. Byl v celé Evropě, mysleli si, že je Američan.“

„Toho musíš poznat, Maty, je to bílej černoch.“

„Vážně, je jak Louis Armstrong s pletí, jak máme my. Taky mu říkají Sečmo.“

„Měl by ses z ručníku vymotat, ať vidíme, co jsme si přivezli,“ ukazoval Mildovi Maty.

Hoch se sebejistě postavil a začal se smát.

„No směju se nad tou flákotou. Šéf vždycky říká, tady nejste v závodce, kdo z toho roštěnce uříz tak hnusnou flákotu?“

„Tahle je docela hezká,“ Maty ho otočil. Projel rukou štěrbinu na půlkách. „Šunky taky nejsou k zahození. Znáš Amirstánského beránka?“

Chlapec zavrtěl hlavou.

„Nevím, Maty,“ řekl jsem. „S tou flákotou jsi mě úplně odrovnal. Myslím, že se mi ani nepostaví.“

„Mohl bych se pokusit o štěstí?“ Milda si stoupl vedle. Jeho péro už překypovalo vším, co mně chybělo. Myslel jsem, že bude kuřba nebo honitba. Místo toho vystouplým okrajem svého žaludu zachytil o mou ochablinu. Jako když si člověk sáhne na neizolovanej drát. Tak rychlou erekci, to už jsem dlouho nezažil. To už byl u nás Maty a přidal se k vzájemnému otírání.

„Nevyprávěj nám tady, žes byl jen s jedním klukem.“

„Vážně, jen s ním, ale on chodil do takovýho klubu, už rok přede mnou. Já jsem si myslel, že bych to taky mohl zkusit, ale po Francouzovi jsem dostal strach. Taky šéf říkal, ať nechodím do podniků kolem Můstku, že je tam každej druhej fízl.“

„To měl pravdu, mohli bysme tě vzít na Přemovu chatu, když si chceš užít.“

„Kde to je?“

„Kousek od Brna, pokud dostaneš volno.“

„Já mám spoustu náhradního volna, proplatit ho nechtějí, domluvím se, kdy jedete?“

„Zítra odpoledne.“

Milda netrpěl žádným ostychem, začal se zcela zapojovat do naší hry. Zkusili jsme nejprve nohy. Naštěstí nereagoval ani u prstů nebo chodidel. Přesto mi připomněl Sašu. Stehna byla bez chloupků, ale to už se pořádně vzrušil. Maty mně nechal předek s vzájemnou ochutnávkou. Jeho přírazy byly znatelně cítit. Využil mé pozice, aby mi dopřál i svůj nektar. Oba hoši byli k neutahání. No jo, neměli za sebou takový maraton jako já.

První cesta v Brně vedla k Přemovi. Dát k němu auto jako vždycky a domluvit se co s kožichem.

„Tak ti řeknu, kamaráde, takovej kožich jsem ještě neviděl.“

„Tos neviděl kožich z norka?“

„Norkovejch kožichů jsem viděl sedm prdelí, ale tohle je naprostej unikát.“

„Můžu si ho aspoň zkusit?“ žadonil Maty. Byl v něm k nakousnutí.

„Vezmeme ho do trezoru v kanceláři. Tady by mohl vlízt nějakej gauner, když budeme na chatě. A v našem máme obrazy. Asi vím, co s tím, ale bude to složitý. Clo by bylo astronomický. Musím popřemýšlet. Musí to být nelegálně legální. Jestli chceš nový auto, tak takový ani v Tuzexu nemají.“

„Já taky nic nemíním kupovat. Co mám, mi stačí až až.“

Přijelo pro nás taxi. Cizí řidič, volha. Prostě byly všude. Přema přijede se Zdeňkem později. Já jen z kufru doplnil dárečky do několika tašek. Žádná zima, pořád okolo deseti. Tedy pro mě. Přijížděli jsme už za tmy. Řidič několikrát zatroubil. Před vchodem u ohniště se rozsvítil dobře dvoumetrový sněhulák. A na něm nápis, Pavluška car.

Maty se smál. Chlapci zřejmě vyplenili nějakou divadelní kostymérnu. Od ruských mužiků a bohatýrů až po rudoarmějce se samopaly. Dědeček Mrazík i Marfuška a baba Jaga. Ach jo, hned mi zase připomněli Sašu. Můj blonďatý jmenovec jako Ivánek a Luka Nastěnka. Přípitky. Pak mě ta banda vzala za nohy a ruce a vhodili do kupy sněhu, kde byla písmena SSSR.

„Tam nechci,“ volal jsem. „Teprve jsem přijel.“

„To máš dárek ze Svazu,“ ukazovali na Mildu.

„Ne, z Lucerny.“

„A kde je Jirásek?“

„Už se nám tam nevešel,“ smál se Maty a pomáhal mi na nohy. „Prostě Milda z Lucerny,“ představil ho.

Pavel s Lukou přispěchali s polibky. Teď se z auta vynesly dárky a rychle do tepla. Změna, vedle baru stál klavír.

Mery s Olčou nabízely svařák a grog. A pro nás u baru večeře.

„Přemýšlely jsme co udělat. Co ti v Moskvě určitě nedělali. Smažený olomócký tvarůžky. Navíc je máš rád.“

„Děvčata pozor, Milda je kuchař z Lucerny.“

„No to je skvělý, zítra nám můžeš šéfovat. Vaříme pro padesát lidí.“

„Vždyť se sem vleze nejvíc třicet.“

„Dnes a zítra se holt zmáčknou a někteří budou ve spacácích tady dole. Budeš přece vyprávět o Rusku a to si nechtěl nikdo nechat ujít.“

„Taky tu teď máme klavír a já tě doprovodím,“ uculoval se Maty.

„Co blbneš, to nebude žádný melodram.“

„Já ti vždycky do tvýho kecání pokynu a šoupnu tam nějakou melodii. Třeba budeš říkat, bylo zima, až praskaly ledy na Moskvě.“

„A ty zahraješ, jak praskají ledy na klavíru? To popraskají spíš struny. A umíš vůbec na tohle hrát,“ ukázal jsem vedle.

„Přímo virtuózně. Ani jedno oko nezůstane suchý.“

Bože, zase mi připomněl Sašu. Ten taky hrál na všechno. Asi jsem už úplně zmagořil. Objevil se Luka.

„Stavíš se zase?“

„Jistě, ale ne teď. Musím v pondělí do práce. Jestli ještě nějakou mám.“

Udělal zkroušený obličej.

„Tak dej vědět.“

Konečně přijel Přema se Zdeňkem. Estráda mohla začít. Všichni si posedali, kam to šlo, nakonec i na zem. První zazněla Matyho parodie sovětské hymny. Ono jich bylo spousta.

Už všechny státy, ostnatými dráty,

oplotila navždy veliká Rus.

Tak to by bylo určitě nejméně za pět. Let v gulagu. Začal jsem vyprávět, často se ozývaly dotazy. Kupodivu s Matyho klavírem se mé povídání nijak nepralo. Podle situace zařadil písničku, co všichni znali, nebo vtipnou častušku s vlastními slovy. Přišla druhá menší večeře. Pokračování zítra. Viděli jsme, jak místní expert na brněnské hantec Kódl, zasvěcuje Mildu do tajů pro něj neznámých slov. Zrovna mu vyprávěl „Jak zkalil Žanek Husůj.“ A oba už byli bílozelení.

„Chlapec se učí rychle, smál se Maty, chceš náhradu?“

„Ne, dnes nikomu nedáme.“

Můj jmenovec přišel s tím, že se zařídili, jak jsem radil. A je to špica. Lubošovi se Silim dělají modely pro antické olympioniky, co maluje, a ještě s jeho Mírou se dali na čas dohromady.

„Sakra, je tu nějak moc místa,“ řekl jsem, když jsme se konečně dostali do pelechu.

„Jako chceš říct, že jsme tu zůstali na ocet?“

„Ne, chci říct, jak si tě konečně v klidu užiju.“

„Nezlobíš se za flákotu?“

„Olinka by ti vysvětlila, že tam moc flákoty není. Kůže, houbový tělíska, cévy, žíly, močová trubice.“

„Zadrž, nebo se zase nepostaví mně.“

„Taky nemusí, když stojí. A můžu do tvé čupřiny. Nemyslím rukou.“

Leželi jsme u sebe a vzájemně se hladili. Jenom zlehoučka nechali prsty popojíždět všemi zákoutími našich těl. Do všech míst jako v pomyslném bludišti. Poutníci putující k branám slasti. Dlaně sjely do našich klínů. Vzájemně si laskáme naše miláčky. Ruce poklepávají po hrázích jako tanečnice v Moulin Rouge. Měsíční světlo a odlesk sněhu postříbřily naše těla. Hledající, vyzývající, pronikající. Přichází odměna našeho snažení a toužení. Nevýslovně slastná. Jen příliš krátká. Zachycujeme svými ústy až v bolestném polibku její prchavost.

„Díky, Matýsku, už je dobře. Na chvíli mě popadl strašnej stesk. Ne po tom, co jsem prožil, ale po tom, co nikdy neprožiju. Po vysněným světě, kde lidi budu brát i takový jako jsme my. Kdy to bude normální. Jistě, tady když tě políbím na ulici, tak mě za to nezavřou jak Sašu v Rusku, ale ty zlostný pohledy a nadávky do buzerantů. Co mi pomůže, že nepáchám trestný čin, když už jen konstatování, že jsem teplej, se dá zneužít ke všemu možnýmu. Nejsou všichni tak otrlí, že se jen oklepou a obrátí vše v legraci. Kolik lidí zaplatilo životem za nenávist druhých. Kde se bere v jinak slušných a spořádaných strašná zaslepenost. Nic jim nebereme, nic nenutíme, jen chceme kousek štěstí, kterého si oni mohou užívat bez zábran. A tak to bohužel zůstane navěky.“

„Dočasně se dnes říká, což je vlastně totéž. Na nás je všechno moc vidět. Nemáme ani takovou možnost výběru. Najít si takovýho partnera, s kterým by člověk zůstal po celý život. A jak by asi žili. Luka mi minule říkal, jak bydlení vyřešili s Jardou, ale to jsou jedni ze stovek stálých vztahů. Nebo Přema, ale jinak je každý jinde a buď se navštěvují, nebo někam jezdí, jako třeba sem. Myslím, že místní kluci si ani neuvědomují, co pro ně Přema dělá. Jsme tady jako ostrov v moři nepochopení, zloby a netolerance.“

„Proto jsem se už před lety pustil do Rytířů ze Zvonu. To jsem byl ještě hodně naivní a věřil v dobro. Chtěl jsem ukázat, že v každé době byli takoví jako my. A jak všechno dopadlo. Vypadalo to, že Přema bude muset chatu prodat. Většina v osma a devětašedesátým emigrovala. Nebyly finance, plno lidí, co nám fandili, přišli sami o místa. Zůstaly jen holky a Míra s Lubošem. Jarda a dva nadšení mlaďoši, kteří přivedli nový lidi. A mladí měli kolikrát tak akorát na vlak. Nebyl tady výběr všeho jako dnes. Pití a jídlo se dávalo dohromady, co kdo donesl. Já měl kamaráda řezníka v Klingenthálu v NDR a známý celníky, tak jsem vozil výborný uzeniny. V Blansku byl známej pekař. Uplynul rok a jsme už na tom jako dřív. Jsme takovou oázou svobody, ale stačí někomu se znelíbit a je konec. Však víš, co bylo, než jsem odjel. Nakonec z kluků jsou spíš velcí fandové a snaží se pomáhat, jak to jen jde. Nezajdeme na drink?“

Tlumené světlo svítilo u baru, jinak byla před námi jen zšeřelá noclehárna. U baru Olča.

„Dohnala vás žízeň, nebo hlad, milánkové?“ skoro šeptala.

„Z obojího něco malýho,“ řekl Maty.

„Něco vám udělám, všechno se sežralo, tolik lidí tu nikdy nebylo. Ráno bude muset Míra do Brna dokoupit proviant. Mám tady husí játra v sádle se škvarečkama. To je tak akorát pro dva. Chleba a naložený okurky. Vemte si jídlo na pokoj, tady by vaše mlaskání vzbudilo další hladovce.“

„Máš tu Metropol, vezmeme si lahvinku a sodovku. Nechci to jako aperitiv, mám chuť na něco hořko aromatickýho. A Bianco prosím.“

„Chlapci, máte nějaké divné chutě, není vám něco?“

Maty nakrájel chleba na malé kousky a játra jsme si uždibovali lžičkami rovnou ze sklenice. Sádýlko by se v teple rychle rozpouštělo. Úžasné noční pohoštění. Dlouho jsme nemohli usnout. Povídali si, jak by bylo krásné… kdyby. Ještě dva dny a pohltí nás monotonní šeď dní.

Vzbudil nás výskot zvenčí. Na venkovním parapetu okna nám šprýmaři udělali ze sněhu hezkou napodobeninu penisu i s koulemi.

„To je kus. Myslím, že mně se taky staví,“ konstatoval Maty. „A nejsem sám. Uděláme s tím něco?“

„Samozřejmě, můžeme do toho prát až do oběda.“

Vydrželi jsme s bídou do snídaně. Čeho je moc… Pak jsem byl vděčný za Matyho klavírní vložky. Když jsem večer končil, chraptěl jsem jak Vladimir v Moskvě. Taky se velká část osazenstva rozjela domů. Zůstala hlavně naše skupinka, co zde byla před mým odjezdem. Milda se přišel podělit se svými zážitky. Měl obavy, jak ho tady jako Pražáka přijmou. Byl nadšený. Už ví, kde bude trávit svá náhradní volna. Kluci ho provedou Brnem a na oplátku on Prahou a Lucernou.

„Měl jsem trochu obavy,“ říkal nám Přema. „Ale nakonec jsme vyšli. Je těžký sem přístup limitovat nějakou částkou. Někdo zrovna nemá, zvlášť ti nejmladší. Holky trochu hlídají dražší pití. Nakonec kluci i dost přivezli. Jenom jídlo jsme tentokrát neodhadli, ale dovezlo se. Jsem rád, povídání myslím neutečeš ani zítra, Pavlíku. V Rusku byl kde kdo před osmašedesátým. Já taky. Viděli jsme kolchoz, sovchoz, Lenina v mauzoleu, památky. Všechno bylo samozřejmě domluvený. Vozili nás autobusem. Viděli jsme tehdy blízko silnice pěknej malej kostelík a chtěli tam zastavit. Nešlo to. Nic, co nebylo předem naplánovaný, nešlo.“

Děvčata ze staršího chleba nasmažila horu topinek. Falešný tatarák z kabanosu, čabajky a naložené kapie byl skvělý. Stejně tak pomazánka z Nivových drolků. Těch sehnal Míra doslova bednu, z výrobny v mlékárně v Otínovsi mezi Blanskem a Prostějovem. Byly to vlastně odpady při řezání dílů. Daly se koupit neskutečně levně. Přidal se česnek, mléko a trochu majonézy. Třetí byla ze zbytků pečeného a vařeného masa s křenem a cibulí. Případní zájemci mohli také požádat o volské oko. Nakleplá vejce sehnal taky za hubičku Míra v drůbežárně po cestě z Otínovsi. Na tataráku měl hlavní podíl Milda. Už jsme ho tu mívali, ale i malé množství čabajky tomu dalo úplně jinou chuť než jen koření. Na klavír tady hrálo plno lidí, i Zdeněk, Jarda a Luka. Trochu jsme se proběhli sněhem. Krásná zimní noc. A tady konečná. Zítra večer vezmu Mildu do Prahy a pak ještě kousek domů.

„Ještě máme jednu noc. Doufám, že ne poslední navždy,“ smál se Maty. „Dej vědět a brzy se objev. A promiň, nechtěl jsem se tě nijak dotknout. Asi se u mě objevil cit, kterej jsem nikdy neznal. Žárlivost. Proč je mi s tebou dobře? Je to něco, co jsem si uvědomil hned, když jsme se viděli poprvé. Jistota. Nevím, z čeho pramení. Cítím ji v každém našem pohybu. Možná je to něco jiného, ale já ji cítím. Všechno přichází, jako kdybychom se znali léta. A vzájemně si dopřávali nejvyšší vzrušení.“

Perla v Matyho lalůčku se stala objektem mých polibků, pak znaménko na krku. Prsní bradavky s roztroušenými spirálkami chloupků, které jako by vypadly z přepadající čupřiny. Ústa si byla dobře vědoma, že přijde půst. Dlouhý. Ještě využít, co se dá. Dlaně opustily vlasy a palce masírovaly krk. Jazyk zvolil cestičku mezi podbřiškem a stehny. Chlapec se otočil. Jeho ruce oddalovaly půlky a odhalovaly pulzující štěrbinu. Jazyk, prst, dva, žádný odpor. Jak jarní otvírání studánky dosud sevřené ledem. Užívali jsme si pomalé, téměř nepostřehnutelné vnikání. Venku zarachotil sníh padající ze střechy před naše okna. Poselství z mrazivého Východu. Měl jsi pravdu, Sašo. Dvě poloviny se zcela spojily.

Jsou různá rána. Tohle nebylo zrovna nejlepší. Hlavně počasím. Sněžilo, zataženo, nevlídno. Chtěl jsem jet až spíš k večeru, nejraději jezdím v noci. Jenže dnes jsem uznal, bude líp vyjet po poledni. Problém může být všude. Zvolil jsem sice delší trasu, ale po státovce, která se snad udržuje. Přes Svitavy, Vysoké Mýto, Hradec Králové a Poděbrady. Jo, až bude jednou dálnice, ale zatím není ani první úsek. Dokončení v nedohlednu. Dopoledne se ještě vyprávělo. Venku začala pořádná chumelenice a velký vítr. Po obědě loučení. Dlouhé, smutné. Přema mě s Mildou odvezl do Brna. Na cestu jsme dostali plno jídla a kávu do litrové termosky. Fiátek si hověl v garáži. Přema nás přemlouval, ať počkáme do pondělka, kdoví jak v neděli budou jezdit silničáři. No měl jsem nové zimní gumy a pak taková udělátka z tenkých trubek, co se nasadila na kola. Byla mnohem účinější jako řetězy. To jsem měl odzkoušené ze Špindlu. Sice jsme dvakrát museli čekat u Litomyšle a Chlumce na protažení pluhy, takže káva bodla, ale od Poděbrad ani vločka. V Praze jsem vyložil Mildu a rozjel se k domovu. Řízením snad osudu jsem se při svých dalších cestách do Svazu setkal s mnoha z tamějších známých, ale to už je jiný příběh. Tohle dobrodružství skončilo.