Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 2. Dlouhej kouř

Přišla Mery.

„Oběd, chlapci, a vezměte polena do krbu.“

Před barem byl jeden stůl vyšší, ostatní u křesel a sedaček nízké. Mně, Matymu, Přemovi a Zdeňkovi daly holky oběd na bar. Po obědě bábovka a kafe nebo čaj. Seznámili jsme, teď už naše, kluky. Olinka pro ně někde vyhrabala čtyři fialové návleky.

„To tu dlouho nebylo. Jste odvážní, chlapci.“ Přema měl radost.

Naše šestice se šla projít do blízkého okolí. Skončili jsme malou sněhovou bitvou. Luboš nám pak ukázal svoje poslední obrazy u nich v pokojíku a obdivovali jsme zimní krajinku, co maloval u okna. Pak jsme se sesedli u krbu.

„Od kdy vlastně znáš Přemu?“ ptal se Maty.

„Spoustu let, z vojny.“

„Tady jen všichni říkají, že jsi ho zachránil z nějakýho průšvihu.“

„No já byl na vojně jako účetní u proviantu. To obnášelo sice hodně práce, i když už měli ostatní volno, zvlášť když se uzavíral měsíc. Ale zase určitou svobodu. Prakticky jsem poslouchal jen svého náčelníka a ostatní si mě nevšímali. Byl jsem raději v kanceláři a někdy tam i spal. Přema byl krásnej červenolící klouček. Často ho posílali do směny v kuchyni. Já si tam vždycky chodil vybrat někoho na úklid kanceláří a skladu. Měl jsem hned tušení, že je asi teplej. No jednou šel se mnou uklidit umývárnu pro kuchaře, která byla zvlášť. Byly tam vany oddělené příčkami a dveře na zamknutí. Jednu jsem měl jen pro sebe. Vzal si kbelík, hadr a smeták a šel šůrovat. Napustil jsem vodu, vlezl si do vany a řekl, ať jde za mnou, umýt mi záda. Pak už jsme si užívali všude, kde to šlo. V koupelně, v kanceláři, v proviantním skladě. Dokonce i na marodce, když sloužil známej doktor. Všechno bylo v pohodě. Jenže on měl kamarády u radistů a chodil tam poslouchat Svobodnou Evropu. A jednou je tam načapal poručík, co měl na starosti pohonné hmoty. A to byl průser. Za to byl Sabinov. Vojenské obávané vězení. Jinak ten poručík byl blbec, kterej hrozně toužil po postupu. Jenomže když byl poplach a výjezd, vždycky se něco posralo. Šel jsem za ním a řekl mu, když kluky nenahlásí, že to udělali jen z blbosti, řeknu mu, kdy má čekat poplach. Věděl jsem o všech, i o ministerských, protože bez zásobování nefunguje nic. Samozřejmě, byl to ještě větší risk, za to bych dostal o dost víc než za poslech nepřátelský stanice. Seděl bych možná ještě dnes. Ale vyšlo to. Byl ministerskej, on se připravil, jeho cisterny byly nejlepší a dostal nadporučíka, nějakou cenu, a dokonce od velitele i prachy. Já brzo na to končil. A s Přemou jsme zůstali kámoši do teď. Jezdil jsem i pomáhat, když se stavěla tahle chata.“

„A pak už jste spolu nic neměli?“ ptal se můj jmenovec.

„Myslíš, nešukali? Ne. Každej jsme si našli jinej zájem i jiný milence.“

„Tak to už chápu. Nevím, jestli bych pro někoho takhle nasadil krk.“

„Raději si tenhle příběh nechte pro sebe. Je to sice pár let a nebyly by žádný důkazy, ale čert niky nespí.“

„To chce zapít,“ vyběhl Maty k baru.

„Ještě pamatuju, když jsme tu měli jen stany s podsadama. Trvalo dlouho, než povolili chatu, a vůbec že stojí, je skoro zázrak. Pomohlo spoustu přátel, kteří jsou heteráci, ale přáli nám. Ovšem bez Přemy by nebylo nic. Dává tomu všechno.“

Ještě jsme ani nedopili a z venku bylo slyšet halasení běžkařů. Hned se všichni hrnuli k baru. Holky byly připravené a všude se šířila vůně grogu. Polovinu jsme ani neznali a nastalo představování a hlavně údiv. „To jako vážně, nebo jen recese?“ Šestici tu dlouho nikdo nepamatoval. Pár kluků jsem znal. I vedoucího dnešního lyžování, Jardu. Byl v mých letech a učil v Brně zeměpis a tělocvik. Tady bylo Jardů hned několik. Prostě, někdy se urodí.

„Vidíme se, já nevím po kolikáté, ale vždycky mám smůlu. Včera jsem tě zahlídl s Matym. Ten tu nemá konkurenci. Je k sežrání. Jenže těch fialovejch se namnožilo. Tak na mě dojde řada až v důchodu.“

„Vidím, bílej nejseš, tak opuštěnej nebudeš.“

U něj se objevil usmívající se klučina, hodně snědý, s černými kudrlinami, zlaté brýle bez obrouček, náušnička, zřejmě klipsa s křížkem. Pootevřené rty odhalovaly běloskvoucí zuby.

„Luka,“ podal mi ruku.

Stejné ostře žluté a černé pruhy na nápletech.

„Jste jako vosy,“ ukázal jsem na jejich znamení.

„Luka je z Jugoslávie, ze Srbska, a je pěkný žihadlo,“ smál se Jarda.

„Tvůj žák?“

„Od podzimu už ne, ale měli jsme nakonec štěstí.“

„Až budeš příště v Brně, rádi tě uvidíme, tady není šance, to vidíš sám. Jestli si tě nenechají v Rusku.“

„To je tady tak profláklý?“

„Dáš si s náma aspoň panáka?“

Objevil se u nás Maty.

„Neboj, Maty, my ti Pavla vrátíme nepoužitého.“

„To bych radil, vidíš, co nás večer čeká?“

Protlačili jsme se k baru. Mery právě odtud vykázala dva hochy, že další panák až za hodinu.

„Pokud vám nevadí, piju bílej kubánskej rum.“

„Od tebe by nám nevadilo vůbec nic,“ usmál se šibalsky Luka.

Přitiskl se rozkrokem k mé ruce. Až mě polilo horko. Tady nebylo žádným prohřeškem, když měl někdo těsno v kalhotách. Jeho džíny hrozily roztržením. Trochu jsem zvědavě přejel rukou. Ty vole, to je kláda.

„Mluvíš dobře česky.“

„Jsem tu skoro čtyři roky, Jarda mě učil, nejen česky,“ zasmál se.

A milý Jarda se nám někam ztratil. Byl jen kousek, s rumem v ruce.

„Tam z těch, Maty je tvůj?“

„Bylo by to krásný, ale žádnej. S Matym nám to prostě sedlo, ale nechceme se nějak vázat. Ani by to nešlo. Odjíždím v pondělí ráno. Auto mám u Přemy doma.“

„A nemohl bys odjet v úterý? Jarda má malej byt. Ještě včera jsme stěhovali. Byl by šťastnej. Novej byt se má zapít s přáteli. Prosím.“

„Možná ano.“ Do prdele, zase nemyslím hlavou, ale čurákem, jsem nebetyčnej vůl. No co už.

„Kdy odjíždíš?“

„Jedeme v pondělí ráno.“

„My taky, přinesu i adresu.“

Právě, když se k nám připojil Jarda, volala a pak i zvonila zvonečkem Mery.

„Bude večeře, na stole jsou talířky, každej si dojde a dostane dvě nebo tři klobásky, hořčici, křen, okurek, chleba nebo rohlík. A taky výdej piva na zapití.“

Olča tohle nepsané pravidlo kdysi komentovala.

„Po víc pivech zrovna nevoní z úst, chodí se furt močit, když se přidá víno a něco ostřejšího, mohlo by být nablito v aleji a nejen tam.“

Pavel se Silim řekli, že naši fialku obslouží.

Mery ještě upozornila, pro hladovce je možnost opékání špekáčků na vidlicích u krbu, kde se topí tvrdým dřevem, aby nám nevoněly pryskyřicí.

Po večeři šli někteří tančit.

„Já snad ten klimprkastl rozbiju, Míro, udělej s tím něco,“ stěžoval si Přema. „Samej cajdák.“

Maty významně pokynul našim hochům.

„Doufám, že jste se nepřežrali a nepřepili, ještě je čas couvnout. Profrčte koupelnou a tak dále. Sraz na jevišti.“

„To je kde?“ ptal se Pavel.

„Náš pokoj, chybí jen opona a diváci.“

Nějakým zázrakem Míra naši válendu zvětšil. Za dveřmi byl ještě vmáčklý hospodský věšák. Ve stolku olejíčky, krémy, gel, škrtící kroužky, preservativy, dilda i pouta.

„Doufám, hoši, že jste v pořádku, já když si dám na péro šprcku, tak mi klesne. Vidím vás rád, ale na kožním bych se s váma potkat nechtěl. Pokud někomu něco nesedne, stačí říct. Žádný násilí. Tak máme za sebou to nepříjemný. Pavel teď bude totálně nasazenej u Sovětů, tam buzny posílají rovnou na Sibiř. Nevím, jak takovou abstinenci zvládne. Takže co mu na očích uvidíte, jasný? Hadry si hoďte na věšák, jinak tu není místo. Deky okolo stěn. Pití, ovoce na stolku. Jdeme na to, rebjata, one, two, three, četyre.“

Už jsem toho trošku zažil, ale představení pod taktovkou Matyho mě dostalo. Cítit a vnímat najednou na těle pět párů rukou roztírajících olejíček s vůní citronu a pivoněk, zajíždějících do všech skulinek těla, to byl sen. Při pohledu kamkoliv kolem vidět polo stojící mlaďounká, hladká, hebká péra, lesknoucí se koule v sametových váčcích, to je sakra nálož. První si nade mne klekl můj jmenovec. Na hlavičce překrásně modelovaného žaludu se pohupovala kapka touhy. Jen vztáhnou ruku, pohrát si narůžovělou předkožkou, posunout se ke kořenu ve věnečku nazlátlých chloupků. Začal jsem si je navinovat na prst. Celý jeho penis sebou drobně poškubával. Prsty přejížděly nahoru a dolů. Maty mi podložil hlavu polštářkem. Je neskutečně pozorný. To už svírají moje rty Pavlovu krásu. Začíná se plně poddávat rytmu mých rtů. Slabounký výkřik následuje mohutný výstřik. Trošku mi připomíná Matyho. Lehce a mírně slaně nasládlá se stopami kokosu. Skoro bych řekl, že je dva bych podle chuti nerozeznal. Maty mi do úst vsunul pár dílků mandarinky.

Uculoval se.

„Vinaři si při ochutnávkách dávají sýr.“

To už klečel nade mnou Jirka. Byl vyšší, štíhlý, i jeho péro nebyla žádná kláda, zato asi z ostatních nejdelší, s žaludem protáhlým skoro do špičky. Pomalu si honil, měl zavřené oči a vzrušivě vzdychal. Když mi ho zasunoval do úst, byl opatrný, dobře si vědomý délky. Zřejmě mají kouření s Milanem dobře nacvičené. Trvalo déle, než spíš vytekl s pár přírazy. Možná mou chuť ovlivnila mandarinka. Zdála se mi nevýrazná, nepatrně kyselkavá. To už mi Maty připravil kousek hrušky. Milana bych radši viděl zezadu. Jeho prdelka byla fakt rozkošná. Nemusel mít mindrák ani z ánfasu. Pořádný koule, jako přilepený ke kratší, ale zato silné kládě. Hubu mně sice nenatrhl, ale bylo ho tam dost. A taky slušná porce semene spíš neurčité chuti, ne ovšem nepříjemná. Teď kousek jablka. Zbyl Sili. Pěkně rozparáděný. Jeho klacek byl mírně prohnutý a docela kus. Kouření jsem si moc neužil, po pár přírazech malý gejzír. Taková klasika, šlo to. S neznámýma hrozí i riziko, jak říká jeden kamarád nepolknutelnosti.

Maty se významně rozhlédl, jako že teď předvedeme, zač je v Pardubicích perník.

Včera jsme pěkně potrénovali. Jo, tak vypadá pořádná kuřba. Samozřejmě předchozí vzrušení udělalo své. Mně vystříkal z poloviny na krk, já na břicho. Ať mají chlapci co ochutnávat.

„Zajdeme na chvíli k baru, dopustit tekutiny, a možná nám neuškodí špekáček. Pak samozřejmě jedeme dál. Snad vám fasovaný tepláky budou, konečně není tu módní molo,“ zavelel Maty.

Sice se všeobecně mezi heteráky říkalo, že tepláky dokonale zabijí chuť na sex, zde to byl spíš opak. Tepláky a bundička na holé tělo byla zdejší uniforma.

Na parketu byl Míra a Luboš se dvěma mlaďochy, Přema se Zdeňkem u jednoho stolku hráli šachy. Zrzeček, co měl včera černý návlek, měl bílý a ocucával se u baru se dvěma mladíčky. Zrovna jsme přemýšleli, co si dát, když se objevil Amorek Fery se svým Ríšou. Vysoký, černovlasý, s dobráckou tváří, nos trochu pršáček, docela ladící k větším ušním lalůčkům se stříbrnými kroužky.

„To jste vzdali hodně brzo,“ smál se Fery a představoval nám Ríšu.

„Ani omylem, jen zahřívačka, odehnala nás žízeň a hlad,“ oponoval Maty.

„Něco vám přinesu,“ odešel za bar.

Za chvilku byl zpět i s Olinkou. Nesli obrovskou mísu salátu, chleba a solené rohlíky. Taky pár talířků.

Pekingské zelí, známé spíš jako čínské, červená řepa, salát, šunka. Další nám hlásila Olča.

„Vajíčka, losos, chobotničky, šalotka, kapary, olivy, ořechy, mandle a moře celeru. Říkáme tomu pérostoj.

„Jen aby to nebyl péroleh,“ smál se Maty.

„Uvidíte, tisíce děkovných dopisů. Zítra mě budete nosit na rukách.“

Slyším mého zamilovaného Viktora Sodomu: „Hush.“

„Ná, na, ná, ná, na, ná, ná, na, ná, ná.“

„Pustili jsme ti miláčka,“ volal na mě Přema, „z magneťáku.“

„Zdeňula, to je had škrtič,“ ukazoval Ríša.

„Má aspoň patnáct?“ ptal jsem se.

„Já bych ho tipl na čtrnáct,“ dodal Maty.

„Víc jak patnáct nemůže mít,“ dohadovali se další kluci.

„Prohráli byste i kalhoty, milánkové, má devatenáct.“

„Cože? Tomu nikdo neuvěří.“

„To máte pravdu, kluci. Na podzim byl s Přemou v Jihlavě, v baru. Přema si odskočil na záchod. Zdenda objednal dvě whisky. Barman mu řekl, že mladistvým nenalévá a že se diví, že ho otec vzal v noci do baru. Rozčílil se, že to není žádnej otec, má devatenáct a hodil po barmanovi občankou. Ten si ji prohlídnul, řekl, že je falešná, je opilej a zavolá esenbáky. Taky zavolal, odvolali je někde poblíž, tak tam byli hned. Dali mu dýchnout, samozřejmě nic. To už se vrátil Přema, všechno se vysvětlilo a strašně se tam ožrali.“

„Tady ho nikdo moc nemusí,“ řekl Fery. „Je to vlastně za všechny léta první kluk, co u něj přímo bydlí. A myslím, mu nějak moc organizuje život. Jen se zeptej kluků z harémku. Přema měl vždycky rád, když ho píchají dva borečci najednou. Prostě má rád v sobě dvě mladý péra. To je jeho věc. Měl dvě tři sehraný dvojice a všechno bylo v pohodě. Zdeněk všechno rozbil, jedním z dvojice chtěl být vždycky on. Když je Přema pryč, tak ty další kluky prý tvrdě šuká, používá velký dilda. Má nějakej bičík, snaží se je odradit. Nevím, aspoň se to proslýchá. Chtěl by s ním být sám.“

„Ale to si musí rozhodnout Přema,“ řekl jsem. „Možná ho trojky omrzely.“

Naši kluci zatím opekli špekáčky. Olčin salát byl skvělej.

„No nevím, na pérostoj jsme se trochu přežrali.“

Tak pár tanečků, uvidíme.

Byli jsme znovu na našem letišti.

„Ještě, milánkové, ochutnávka z druhý strany,“ zase velí Maty.

Jo, začínat s tak rozkošnou prdelkou, jakou má Milan, není vůbec špatnej nápad. Maty si přitáhnul Siliho, můj jmenovec Jirku.

„Zatím né až do konce, ať se pěkně prostřídáme.“

Měl jsem skoro namále, nejen hezké zboží a líbivá viněta, ale i kvalitní obsah. Jako ruka ve štuclu. Je tam tak krásně, tak proč už ven? Jenže když je člověk nenažranej, jako já s Matym, nedá se nic dělat.

„Ty vole, ještě nějakej cenťák a vojebal bys sám sebe,“ přistrkuje ke mně Jirku Maty. Drží ho zezadu za péro mezi nohama.

Má ho vláčný, přesto pořád pěkně dlouhý. Prdelku trochu sevřenou, ale opravdu trochu, Pavlík ho docela slušně načal. Spíš musím zpomalovat, jo, pořádná jízda. Stejnej problém, udržet se. Ještě mě čeká Sili. Tělem jsou s Pavlem nastejno, je vidět krásně široký ramena, štíhlej pas. Na jedné půlce má znaménko. Dosti neobvyklý, ve tvaru trojúhelníku. Že by výstražnej? Sakra to snad nezvládnu. Skvěle přiráží, musím ho brzdit.

„A teď, můj milej, máš třešničku na dortu. Vím, že preferuješ blonďáky, dobrou jízdu, hoši,“ smál se Maty a začínal klátit Milanovu jeskyňku.

Ze začátku mě Pavel až tak nezaujal, snad jen vlasy. Prostě jak je to blond, jsem schopnej po pár panácích vlízt na cokoliv. Nějaký hranice sice mám, ale je-li nouze? Trošku jsem ho pleskl dlaní po broskvičkách. Nic jiného jeho půlky nepřipomínaly. Jen se zakousnout a sát nektar. Znovu musím ocenit Matyho, na prozatímní konečnou je určitě nejlepší. Děláme si trošku místo, ležíme na boku. Trochu se vytočil horní polovinou. Začali jsme se líbat. Skoro jako s Matym. Rozhodně ne úplně, ale hoch se rychle učí. Krásná šukačka se vším, jak má být. A taky parádní závěr. To už řveme jak dobytek a v dlani mám jeho sperma. Podobně je na tom Maty s Milanem a Sili s Jirkou nezůstávají pozadu.

„To je sen,“ vzdychá Pavel. „Nemáš žízeň?“

„Na celou přehradu,“ říkám.

„Vše vypito a vypoceno, Sili, otevři okno. Na chvilku, ale dokořán. Vemte si deky, skočím pro něco k pití,“ Maty už natahuje tepláky. Jak tak pohodil čupřinou, jsem z něj vedle. Péro mi sice nestojí, ale strašně by chtělo. Holt musí počkat. Dnes musím Matyho ještě ojet, i kdyby to mělo být násadou od smetáku.

„Doufám, že se ještě zvedneš!“ v duchu hrozím svému penisu. Ale mrcha leží, škubnul sebou, jako by chtěl říct:

„Polib mně, víš co? Nejsem tu jen pro dnešní den, vole.“

Maty se přihrnul s košíkem koly, toniku, džusu a bílého rumu.

„No Olča mě pěkně dostala. Ani jsem si nevšimla, že rozkvetly kaštany. Hledím na ni jak vyvoraná myš a říkám jí, co blbne. Ty nevíš, čím voní kaštany, vole, mužským spermatem. Abysme tam nemuseli malovat. A nevycintejte všechnu teplou vodu, kanci. Ještě přišla Mery a říkala, ať se trochu krotíme, jít kolem náhodnej chodec, tak volá esenbáky, že se tu vraždí.“

„To bylo až tak slyšet? Vždyť je všechno zvukotěsný,“ naoko jsem se divil.

„Stejně moc parády už neuděláme,“ smál se Maty.

„Proč ne, mám pocit, že už mně zase stojí,“ chichotal se Sili a předvedl svého miláčka v plné kráse.

„Nejenom tobě,“ vyprskl Pavel.

„Možná pérostoj,“ dodal Milan.

„Do prdele, to bude nějaká hromadná nákaza. Jasně, taky se zvedá,“ usoudil Maty.

„I ty, Brute?“ myslím si já, když vidím svého miláčka, jak zvedá vzpurně hlavu. Nebo spíš žalud?

Už to nebyla žádná velká nálož po tom všem, ale přece se zadařilo. Z jedné strany Maty, ze druhé můj jmenovec. Celkem byl problém uložit slušně dvě trojičky. Ráno mě tiše provokoval Maty.

„Vraž mi ho až do ledvin.“ Snažil jsem se. Vzbudili jsme Pavla. Neodolal a pěkně mě zezadu načal. Sili usoudil, že mi k úplné spokojenosti chybí ještě kuřba. Vzorně se o ni postaral s Milanem a Jirkou. Ještě dokud byly síly, jsme se trošku proházeli mezi sebou.

„Tak co, vy diverzanti,“ otočil se Maty na Siliho a Pavla. „Jak se vám líbilo na svazáckým táboře?“

„Jeli bysme znovu, škoda že je konec.“

V pozdním odpoledni a večer se většina rozjede domů. Na pondělní ráno nás bude jen pár. Po snídani ještě dopolední běžky a taky pomoc s úklidem. Přišel za námi Pavel.

„Já klidně risknu školu, nemohl bych jet s váma až v pondělí ráno? Jestli nebudete chtít být sami?“ prosebně se díval na Matyho.

„Pavel je ujetej na blonďáky, no podívej,“ hrábl si do své nepoddajné čupřiny. „Ale počítej s pořádnou jízdou.“

„Jasně, díky, beru.“

„Tak se nám chovanci pěkně rozběhli. Nechceš se vyvětrat, abys nabral barvu? Já s klukama pomůžu s úklidem. Konečně Pavla a Siliho čeká pila.“

Od Olči jsem si vzal láhev s ocintkem kubánského rumu, oblékl se a vyšel ven. To byla prda, jako když mě někdo uštědří pořádnou facku. Hned jsem si musel přihnout. Posadil jsem se na venkovní klády u ohniště zapadaného sněhem.

„Můžu si přisednout?“ objevil se Zdeněk v prošívaném kabátě s kožešinovým límcem. „Přema odjel a vrátí se večer. Ti tví kluci uklízí a řežou dříví, tak snad ti nebude vadit kus řeči.“

„Mě vyhnali s lahví, ale už je skoro prázdná,“ ukazuji na dně rumu.

„Skočím pro další.“

Než jsem mohl něco říct, byl pryč. Za chvíli přinesl celou láhev Havana Clubu.

„No nevím, jen trochu,“ řekl jsem.

„Jak se říká, po palec,“ usmál se.

Ani se Přemovi nedivím, je mixem krásy, smyslné neřesti, nevyřčeného příslibu. Navíc vypadá neskutečně mladě a je blond. Jenže Přemův.

„Zatím jsme neměli moc příležitosti si promluvit,“ vyndal z kapsy dvě skleničky a nalil. „Přema mi vyprávěl, cos pro něho udělal, váží si tě, i pro všechno okolo chaty, to nebyla jen pomoc.“

„A co jinýho, přátelé si pomáhají.“

Usmál se, ale nějak posmutněle. „Seš prý na blonďáky, znát tě dřív.“

„Jenže ti jsou tady nedostatkový zboží. Rozebraný, i pod pultem.“

„Jednoho tu máš, navíc jmenovce. Ta vaše šestice, to jsem tu ještě nezažil.“

„Dva ze soucitu, dva z hecu, prostě nám přálo štěstí.“

„Ty a Maty, jste nedostižný legendy.“

„No Matymu nesahám ani po paty, je prostě hříčka přírody.“

„Všechno není krása, to znám dobře.“

„Vy dva se tím nemusíte zabývat, když ji máte.“

„Byl jsem u toho, když přijel k Přemovi. Chtěl vidět tvoji fotografii, aby prý tě hned poznal. Když ji Přema přinesl, dlouho se díval. Viděl jsem, jak je Přemek nervózní. Maty řekl, že má jet do Prahy a potřebuje si zavolat. Vytočil číslo, pak začal strašně kašlat. Něco říkal, ale úplně se dusil. Musí k doktorovi, má horečku. Měli jsme fakt strach, že mu něco je. Pak položil sluchátko a rozesmál se. No jo, herec. Není to zrovna manekýn, komentoval tvou fotku, ale má v sobě něco víc, doufám i ve skutečnosti. Upřímně, taky jsem netušil, co na tobě kluci mají. Hezkej mladej chlap, jakých poznáš stovky. Teď tu sedím a je mi s tebou neskutečně dobře. A ani nevím proč.“

Nalil nám rum, který na slunci zářil a jiskřil jako diamant.

„To není ode mne trapný pokus, že bych tě chtěl sbalit. Nakonec Míra i Fery s Ríšou už mě vymalovali v těch nejhorších barvách. Plno lidí mě tu nemusí. Zrušil jsem, co bylo zažitý léta. Nastěhoval jsem se k Přemovi, naboural harémek. Ale nepřišel jsem s holou prdelí. Moje babička měla před válkou starožitníctví a obrazovou galerii. Nakupovala tehdy mladé a neznámé umělce. Ještě před okupací, tedy německou, všechno poschovávala u přátel. Zůstalo to tak až do nedávna. Teď jsem mohl přinést Zrzavého, Slavíčka, Úprku. Předělali jsme byt, garáž a vchod. Sbíráme známky a mince. Já mám totiž Přemu skutečně rád. Nechci mu brát jeho kluky. Miluje, když ho píchají dvě pěkně mladý nadržený péra. Jenže pro ně je to jen zábava a vidí za tím různé výhody. Nic k němu necítí. Už si začíná taky uvědomovat, jaká je skutečnost. A je kolikrát raději jen se mnou, zvlášť když někam jedeme. Kluci mně říkají had škrtič. Vím, možná jsem na některý drsnější. Chtěl bych, aby zůstali jen ti, co k němu cítí aspoň něco. Byl bych rád, kdybys mě bral jako Přema. Nejsem žádný zlatokop, co se přišel napakovat. Moc nedorozumění je z toho, že si lidi říkají jen něco. Co se jim hodí. Promiň, že jsem tě zdržel. Už nás jdou rozehnat,“ usmál se.

„Naopak, jsem rád, cos mi řekl.“

Přicházel Maty.

„Kluci, ať tu nezmrznete.“

„Neboj, zahříváme se, pojď na panáčka.“ Zdeněk nalil.

Od vchodu mával Pavel. Taky žádnej manekýn. Ale už mám v kalhotách těsno.

Zdenek jim nalil do našich skleniček.

„Nebojte, není v tom jed, nejsem taková zrůda, jak o mně říkají.“

Zdeněk zamířil k Lubošovi u stojanu.

„Už jsme měli strach, že tě tu balí, Přema jel pryč,“ Maty mě líbnul.

„Všechno je jinak, Zdenda má Přemu opravdu rád.“

„Že Přema jeho, to beru, ale naopak?“

„Přema taky není žádnej manekýn jako já. Co ta má fotka, Maty?“

„Hnusnej práskač. Potřeboval by přidusit.“

Pavel se nechápavě díval. Maty mě obejmul.

„Počkej večer, totálně tě zničíme.“

„Taky bych mohl emigrovat za Zdenečkem.“

„Kluci,“ volal Luboš, „právě jsem z trouby vytáhnul do zlatova opečenej bůček a myši.“

„Myši?“ divili se oba kluci.

„To jsou půlený brambory se slupkou, upečený s kmínem a česnekem.“

„Zase až tolik nemusím tlustý maso,“ měl obavy Maty.

„Neboj, je potřený medem, hořčicí a jogurtem s křenem, tomu neodoláš.“ Co jsem byl venku, vrátili se lyžaři a velkou část už zavezl Míra na nádraží. Další právě odjížděli. Zůstali jen ti, co pojedou až v pondělí ráno. Přišel i Jarda s Lukem.

Kopec nakládané zeleniny, bůček i brambory se zlatou kůrečkou.

„Máme něco nechat, nebo to můžeme sežrat?“ ptal se Maty.

„Můžeme se pak ještě protáhnout venku, když máte hoši obavy z takových porcí,“ dodal Jarda.

Nikdo jeho nadšení nesdílel, ani Luka.

„Mně stačily včerejší běžky a byl jsem na umření.“

„To jsme slyšeli,“ chechtal se Ríša, „viď, Fery.“

„Jo, přes dvoje zvukotěsný zdi, intenzívní, ale inspirující,“ rozesmál se Fery.

Naše zbylá trojička si sedla ke krbu.

„Hltal tě očima,“ zase se uculoval Maty.

„Kdo, prosím tě?“

„Luka. Dnes nikoho víc nebereme, viď, Pavle?“

„Jasně. I když Luka je tu po tobě a Zdeňkovi nejhezčí.“

„A v kapse tepláků nemá určitě baterku. Velkou aspoň na tři články.“

„Hošíci, snad nežárlíte?“ smál jsem se.

„To víš, že ne. Rovnou ho někde za rohem klepneme polenem. Vražedný nástroj spálíme v krbu. Ho rozřežeme Mírovou pilkou, nebo zapneme cirkulárku a spálíme ho v kotli.“

„Ale fuj. Už seš jak Olča. A co s Jardou?“

„Tady je výběr, teda byl. Učitel a žák, to je vždycky na průser.“

„Bývalý,“ řekl jsem.

„My o vlku a vlci jsou tu,“ ukazuje Maty.

Jarda s Lukem.

„Máte tu, chlapci, volno?“ ptal se Luka.

„Jistě,“ vyhrkl nadšeně můj jmenovec.

Maty ho zpražil pohledem. Vzal do ruky jedno poleno, potěžkal ho v ruce a přiložil.

„Právě jsme říkali, jak by se snadno dalo zbavit vražedné zbraně. Prostě s ní přiložit.“

„A co s tím mrtvým?“ usmál se Luka.

„Víš, jak chutná amirstánský beránek?“ řekl vyzývavě Maty.

„Ještě že jsme po večeři,“ Jarda začal vyprávět obsah povídky.

Když jsem se šel vypustit, dohnal mě Luka. Dal mi malý lístek s adresou.

„Jarda přijde ve tři. Já jsem doma, auto si dáš do dvora. Přijeď před třetí, ať ho překvapíme.“

Co jsme byli pryč, Jarda zašel k baru a Luka šel také odpustit.

„To už jsi tu? Mysleli jsme, že si to jdete rozdat na záchod,“ prohodil Maty.

„Myslíš, že jsme zfetovaní? Abych neklepl tím polenem tebe.“

„Tím svým můžeš, ale tak velký není, tvrdý asi jo,“ a sáhnul si.

Vracel se Jarda, na tácku šest velkých pohárů s tekutým obsahem.

Luka ještě snad metr před námi volal:

„Jaroušku, učíš sice tělák a zemák, ale do pěti snad umíš počítat.“

„Pozval jsem hosta, sedí opuštěnej u baru, doufám, že Zdenda vám nebude vadit.“

Všichni tři kluci udělali kyselý obličej.

„A to ho máme jako rozveselit?“

Viděli jsme, jak blonďáček kráčí k nám. Nesl talíř červených jablíček.

„Had z ráje,“ sykl Maty, „určitě jsou otrávená.“

„Asi přicházím nevhod.“

„Ale ne. Jen řešíme vážné téma,“ ukázal ke krbu. „Jak někoho zabít polenem a pak ho spálit.“

„Poleno, nebo toho ubožáka?“

„Oboje,“ dodal se smíchem Maty.

Rozesmáli jsme se všichni. Namíchaný koktejl byl s rumem, bolsem, zavařenými broskvemi, citronem a malými slunečníčky.

„A kde máme našeho Přemu?“ tázal se Maty.

Viděl jsem, jak při slově našeho cuklo Zdeňkovi v koutku úst. Bude chvíli trvat, než si tu všichni zvyknou, že Přema je jeho.

Po koktejlu se kluci pustili do jablek. A konečně se objevil Přema.

„Paráda, čtyři úžasná klučičí poupátka a tři odkvétající starci.“

„Když myslíš?“ objal ho Zdeněk. „Ale o to víc milovaní.“

Nikdo se na blonďáčka nedíval škaredě a zábava dostala správný šmrnc.

První se rozloučil Přema se Zdeňkem, pak Jarda s Lukem.

„To ani nemá cenu spát,“ usoudil můj jmenovec.

„Budeš jen ležet a my tě budeme obšťastňovat.“

Najednou, po předchozí tlačenici, tu bylo plno místa. Ale zaplnit ho nebyl žádný problém. Zavázali mně oči. Nebyl jsem schopný rozlišit jejich penisy. Ve velikosti, tvaru ani v chuti. Pak už se svými miláčky nakládali každý jinak. Maty byl mnohem impulzívnější a dravější, Pavel bude mít slušnou výdrž. Jistě, bude-li příležitost a oni volní, bude krásné potkat se a milovat. Ranní loučení bylo těžké a neobešlo se bez slz.

„Jak se vrátíš, nezapomeň se ozvat.“

To bylo přání Matyho a Pavla.

„No snad si mě tam nenechají.“