Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 5. Iskusstvenyj

Vše sbaleno. Rozloučení. Gleb mi dal obrovskou Matrjošku. Venku černá Volha čtyřiadvacítka. Tak tu znám z líčení Evy. Jezdí v ní jen příslušníci KGB. Překvapený nejsem. Počítal jsem s tím. Projeli jsme blokem domů někdy z padesátých let. Žluté, pět pater. Za průjezdem v miniaturním parčíku nová patnáctipodlažní budova. Uprostřed schodiště plechová roura ústící do kontejneru. Ze všech pater se do ní vhazují odpadky. Že je to pěkný rachot, nás jeden z obyvatel přesvědčil. Měl jsem pocit, že se řítí celý panelák. Ještě do výtahu. Třetí patro. Na každou stranu dveře. Vešli jsme do předsíňky. Damián vysvětloval.

„Rovnou kuchyně, na bocích toaleta a koupelna. Na každou stranu malý a velký pokoj. Tohle je byt pro dvě rodiny se společnou kuchyní. Já ho mám sám. Do zítřka. Tady budeš ty, naproti Kosťa, než bude jistota.“

„Zavezu tě na univerzitu všechno si vyřídit. Nějaký den mě budeš mít pořád za zadkem. Ale nemusíš ani vnímat mou přítomnost. Večer bude rozlučka s Damiánem. Zítra nám odletí na Západ. Chvilku si lehni, určitě jste nespali. My sjedeme za Valerijem. Jídlo je v lednici, ale oběd máš na univerzitě. Stavím se.“

Není nad dobrou radu. Dal jsem si jen pomidornyj sok neboli rajskou šťávu a zalehl na okrouhlé letiště. To by kluci z chaty čuměli. Jsem tu chvilku a mám i osobního strážce. A nevypadá zle. Parníša asi nebude. Něco jako lepší pasák?

Eva samozřejmě už o všem věděla. Peněžní záloha, identifikační univerzitní karta, program přednášek. A taky pozvání od generála Semjona Vadimoviče na jeho daču, do pravé ruské baně. Určitě chci do Puškinova muzea. Vidět Michelangelova Davida, i když kopii se mi jinde nepodaří. A doufal jsem, že uvidím nějaký balet v Bolšom Těatru. Při zpáteční cestě jsem dostal ještě jednu kártočku.

„Kdybys měl problémy. S tím tě pustí i do politbyra,“ smál se Konstantin.

Při našem příjezdu bylo v bytě Damiána plno. On se dostaví až večer. Už na chodbě nám málem bránila vstoupit hromada krabic s dorty a bedniček s lahvemi obyčejné vodky. Dorty se běžně kupovaly skoro celý týden. Byly jich asi tři druhy, ale ve stejné ceně. K večeru přijelo před obchod nákladní auto. Na chodník složili hromadu krabic, a jak lidé chodili z práce, koupili si na večer dort. Jeden, dva, tři podle početnosti rodiny. Stejně tak vodka. Na lahvích nebyl žádný nápis a já se mylně domníval, že je to sodovka. Lahve měly i stejný odtrhávací uzávěr z hliníku. Konzumní vodka. Byla rozhodně slabší než značkové čtyřicítky. Asi jako naše Režná.

Uvnitř bylo nepočítaně mladých kloučků i pár dívek. Odrostlejší baletní potěr. U nás křoví. Všude rozvěšovali řetězy z koleček barevného krepového papíru nebo ze stříbrných pásků staniolu. Krepové růžičky, tulipány, karafiáty. Jako na střelnici venkovské poutě. V kuchyni sedělo pár starších, samozřejmě u vodky. Vysoký hnědovlasý krasaveček nás vítal.

„Jsem Timur,“ rozesmál se. „A to je moje parta,“ obkroužil rukou sedící u stolu. „Damiánek je cvietoček, nechal mi tenhle byt. Přijde večer. Chystáme mu rozloučení. Měl štěstí. Taky bych chtěl někoho jako je Ingmar ulovit. Třeba se zadaří.“

Nedalo se nepřipít. Tak Damiánův nástupce. Vlasy po ramena, což se tu moc nenosí, trošku větší nos. Hned jsem si vzpomněl na Podle nosa, poznáš kosa. Kdoví. Určitě by v posteli zdobil. Možná i zlobil. A hezky zlobil. Má na sobě upnuté džíny, dole do zvonu, co by rozhodně mohly vyprávět pověst o ptáku Velikánu, Velikánoviči. Na pásku mošničku na tabák a papirosky.

„Ať jsme styloví.“ Zavolal takové klučičí poupátko. Něco mu pošeptal. Hoch se zasmál, v mžiku ležel na stole nahý. Na krásné ploché bříško postavil Timur pár sklenek s vodkou. Vzal jednu, pozvedl a pak s ní jemně klepl o chlapcovy varlátka. Všichni jsme ho následovali. Pěkně se mu ztopořilo jeho docela slušný péro. Chlapec seskočil, každého z nás políbil, natáhnul žluté tepláky a zmizel. To je ono, co mi nějak připomnělo chatu. Většina všech zde byla v teplácích.

„Určitě si teď mastí péro na záchodě. Ale ke kuřbě je moc mladý. Ale kdybys chtěl,“ otočil se ke mně, „nic není nemožné.“

Dvě dívky přinesly specialitu medvědí salám, o kterém jsem slyšel. V obchodech nebyl k sehnání. Jen ve speciálním univermágu pro zasloužilé a vysloužilé členy Strany a pár vyvolených. Něco jako náš Tuzex, jen většinou s luxusním zbožím ruského původu. Někdo pustil magnetofon. Monkees, Walker Brothers, Moody Blues, Dylan, Presley, samozřejmě Beatles a plno dalších. Bylo vidět, že většina zná texty.

„To jen zírám, něco ani neznám.“

„Jistě, myslíte si, že tady ještě žijeme v zemljankách, tančíme kozáčka a večer si čteme Lenina. Jistě, i taková místa tu jsou. Jsme velká země a stovky národností. Mladí tady sledují všechno, co se děje venku, i když je to zakázané. Já mám problém s vlasy. Tady není Woodstock, řval na mě nedávno jeden milicionář. Vychladl, až když jsem mu ukázal průkaz. Jsme země šílených paradoxů. Je tu všechno a není tu nic. To vidíš sám. Žádný novinář nenapíše o tom, čehos byl svědkem. Netočí se tu porno. Není tu prostituce. Není tu alkoholismus ani kriminalita. Všichni nadšeně budují komunismus. Dermo. Jenom nastoupili na poslední chvíli, aby jim neujel vlak. Jedou a chválí Potěmkinovy vesnice.“

„Timurku, kroť se trošku, v mínus padesáti by se ti nelíbilo,“ smál se Kosťa.

„Neboj, kamarád mi to tady prohlídnul, sám odposlechy instaluje. A vůbec, lepší je se přiožrat a pořádně si zapíchat.“

Otevřely se dveře. Dovnitř vběhl hoch v zimníku a přímo řval:

„Vladimir, Vladimir Semjonovič.“

„Bude veselo,“ dodal hned Timur. „Tak ho Damián urval. Neznáte ho u vás? Vysockij. Herec z divadla na Tagance. Básník, skladatel a písníčkář.“

Něco mi to jméno říkalo, snad v osmašedesátým. Tady na indexu. Jen herectví, písně a básně jen samizdat.

Vešel Damián a s ním muž, rozhodně starší než já. Tmavé dlouhé vlasy, tvář poněkud poznamenaná vráskami. Pod rozepnutým zimníkem modrá džínová košile a stejné kalhoty, dole široké. V ruce plátěné pouzdro s kytarou.

„Privět tóóvarišči i děvočky.“ Slovo soudruzi, tovarišči, vyslovil zpitvořeně s úšklebkem.

Zato několik zdejších dívek se k němu hned vrhlo.

Timur mu nalil. Ne vodku, ale vytáhl francouzský Martel.

„Když tak na Francii trpíš.“

„Spíš na Francouzky,“ řekl Damián, „co Marina?“

Damián přešel ke mně s polibkem. „Představuji ti živou legendu písníčkářů, náš milovaný Vladimir.“

Představil i mne. Vladimir mi podal ruku.

„Ja predstavlaju sebja piesenkoj.“

Vyndal kytaru.

„Bude určitě falešná, ale nikdo na ni nesmí sáhnout,“ smál se Damián.

„Vidíš, o čem jsme se bavili. Vladimira zná celé Rusko. Ale oficiálně neexistuje. Nevydávají jeho básně ani písně a každý ho zná.“

„Pajďom-ka moloďci.“

Vzal kytaru a zpíval.

„Ja nelubju fatálnogo ischóda,

ot žizni nikakda ne ustáju,

ja neljubju lubóje vremja góda,

kagdá veselych pěseň ně pajú.“

Kytara by chtěla naladit. Jenže k jeho až brutálnímu syrovému chrapláku to nějak patřilo. Po pár slokách si člověk zvykl. Zvláštní kouzlo opravdovosti. Jeho Nemiluju nenechávalo nikoho na pochybách, že skutečně ten cit sdílí.

Trochu mi připomněl kamaráda z dětských let, taky písníčkáře a básníka Karla Kryla. Jak se mu asi daří v Mnichově? Vladimir dohrál. Většina jeho písniček byla velmi dlouhá. Taky některé sloky přidával nebo měnil. Hodně pil, to ostatně tady všichni. Pokud nezpíval, měl v ruce sklenku nebo cigaretu. Zpíval o všem, o lásce, válce, vězení, zklamání i o všedních dnech.

Najednou někdo vykřikl: „Vladimir, děngy!“

„To si užiješ,“ rozesmál se Damián. Doufám, že náš panelák vydrží.

Někdo otevřel dveře na chodbu a zavolal opět: „Děngy!“

Šel jsem si zrovna odskočit, ale měl jsem co dělat dostat se zpět. Celých patnáct pater vyšlo na schodiště. Dali tam taky reprobednu a k Vladimirovi mikrofon. V našem bytě nebylo k hnutí. Dokouřil, napil se. Vzal kytaru a začalo něco zcela nepopsatelného. Měl jsem místy obavy, že dochází k zemětřesení a dům spadne.

„Ja děngy propil v báre,

igraju na kytáre,

i mnogo děvušek ja paljubil,

kakaja kultura, takaja nátura,

kakaja nátura, takoj naród.“

„Sovětskij!“ zařvalo snad několik stovek lidí v celém domě. Málem mě kleplo. Ale to už pokračoval Vladimir.

„Ja děngy propil v báre,

vsjo prodal na bazáre,

i mnogo děvušek ja paljubil,

kakaja nátura, takája kultura,

kakája kultura, takoj naród.“

„Sovětskij!“ opakoval se řev.

Odložil kytaru.

„Továrišči!“ zařval Vladimir.

„Čto?“ opakoval celý dav.

„Privězli děvočky!“

„Uráááá!“ jásali všichni.

„Nu ony syfilitičnyje.“

„Něééét!“ ozvalo se sborově.

„Ony náše, sovětskije!“

„Uráááá!“ řvali všichni ještě víc.

„Továřišči!“

„Čto?“ ječeli všichni.

„Privězli těleviděňie!“

„Uráááá!“

„Nu tam odna kartína!“

„Něééét!“

„Na něj Vladimir Iljič Lenin!“

„Uráááá!“

Tohle davové šílenství pokračovalo do nekonečna. Přivezli shnilé brambory, plesnivou rýži, tanky, co se musí tlačit, vagony bez kol, kola bez řidítek. Damián mi místy mezi řevem vysvětloval, že se to mění podle Vladimira a skončí to, až ochraptí. Což asi nebude nikdy, protože chraptí od počátku. Nakonec zvítězila u Vladimira chuť na další pití a tu šílenost ukončil. Ozval se potlesk, jaký jsem určitě ještě nikdy neslyšel. Pak se všichni spořádaně uchýlili do svých bytů nebo na internát. V bytě se také uvolnilo. Vladimir vzal kytaru a zpíval dál.

„To zažiješ jenom v Rusku,“ šťouchl mě do zad Timur, když viděl, že se nemůžu vzpamatovat.

„A já vás, chlapci, opustím, zítra se uvidíme na letišti, poznáš Ingmara,“ dodal směrem ke mně Damián. „Neboj, bude náhrada.“

„Otdýchněš, Vládočko,“ Timur odvedl Vladimíra do jedné ložnice.

„Přehání, žije život na plno. Moc pije, kouří, mám pocit, že něco bere, aby vydržel. Nevidím jeho stav dobře. Po druhé se rozvedl. Zamiloval se do francouzské herečky. Je taky původem Ruska. Marina Vladyová. Ona tam, on tady. To není moc dobré.“

Osazenstvo bytu se vyměnilo. Zůstala jen Timurova parta, tři děvčata šla pečovat o Vladimira. Objevilo se pět rozkošných chlapců v baletních trikotech.

„Ať máš umění i z jiného soudku,“ ukazoval Timur, „Daniil, Ignatij, Roman, Sergej, Viktor.“

To bude potíž. Tedy abych se opravil, oni jsou pohádkoví, ale já neměl tolik pít.

Daniil, hnědovlasý, husté obočí, delší nos, aristokratická tvář s puncem vznešenosti.

Ignatij, černovlásek, hodně nakrátko, tmavší pleť, šmrnclý určitě Východem, menší ústa.

Roman, mírně nazrzlý, světlá pleť s jemňoučkými pihami, usměvavý, rozkošný.

Sergej, blonďáček s jemnými rysy. Samozřejmě jsem při jeho bližším zkoumání měl v kalhotách těsno. Blond je blond.

Viktor, tmavé vlasy, tmavé sešikmené oči, někde z jihovýchodu.

Ale co, třeba jen přišli zabaletit a já už si je v duchu rvu do postele.

Než vůbec k něčemu došlo, přiběhla jedna z dívek, Vladimirovi není dobře.

„Skočte někdo pro Makara,“ zavolal Timur a se mnou šel do ložnice. Vladimir seděl, u úst zakrvácený ubrousek.

„Nu vot, takája porá,“ pokoušel se usmát.

Objevil se zřejmě doktor v županu. Šli jsme ven.

„Zavolám taxi,“ přišel po chvíli doktor. „Děngy, zase řval jak idiot. Ví, že nemá. Nedá si říct.“

Přijel taxík. „Kosťo, přijďte do divadla,“ rozloučil se a podával ruku.

„Tebe jsem ani neviděl, že jsi tu,“ řekl jsem Konstantinovi.

„To je má práce být neviditelný,“ smál se. Odešli i přátelé Timura a dívky, co byli u Vladimira.

„Budu vedle,“ vzdálil se i Kosťa.

„Tak nám miláčkové něco ukažte,“ tleskl rukama nový pan domácí.

Sergej dal do magnetofonu pásek. Klavírní doprovod. Chlapci předvedli různé základní cviky v prostoru bez tyče, skoky, provazy, švihy, piruety. Jen neskutečně sladěné. Taky v řadě za sebou, vypadali jako jediný tanečník. Ani kousíček nepřečníval, nevybočoval. Neskutečný dril. Najednou je Timur zastavil.

„Špatně jsme počítali. Ještě Abrama.“

Přiskotačilo hravé koťátko, růžolící chlapec s vlasy popelově šedé barvy. Chlapci nám předvedli skoky a piruety. To, co děsně miluji, ale čeho bych se sám v životě neodvážil.

„Vyber si, postačí ti tři? Pro mě tak akorát, ale zařídíme i nemožné,“ rozesmál se Timur.

Teď jsem v koncích, Sergeje jasně a taky toho Popeláčka a třetí Viktor, zbožňuji mandlová očka.

„Kosťa se spokojí s kuchyní, jdeme ho vystěhovat. A vám chlapci, prekrasnyj věčer.“

Chlapci vzali magnetofon. Viktor nasadil pásek s jemnou uklidňující hudbou. Loutny, bambusové flétny, bubny taiko, nezaměnitelná tibetská mísa. Pomalu mě zbavovali oděvu. Pak vzájemně svých trikotů. Vždycky jsem okouzlený krásou mladých těl. Sergejova prdelka se nabízela sama. Ještě si mě sám domáčknul. To už jsem cítil slastné pronikání Viktora a má ústa zaplnil Abram – Popeláček, jak jsem si ho nazval. Popel je pépel, málčik iz pépla. Pépelčik? Čert to vem. Je to hodně velká pralinka. A chutná úžasně. Chlapci mi skočili pro rajskou šťávu, na které jsem začínal být závislý.

„Bez vodky!“ zdůraznil jsem. Chci si ještě něco užít, ne se umrtvit.

„Jste ještě z učiliště, nebo z akademie, nebo jak tomu říkáte?“

„Teď nás spíš čeká vojna v armádním souboru, objíždění celé země s kulturním programem, ale možná ne. Damián tady už nebude, ale Timur, Efim a Michail mají už taky slušný vliv. Ty dva neznáš, jsou nasazení.“

To mi bylo celkem jasné, dělají v podstatě to co Damián.

„Damián měl takový vliv?“

„Damíán byl přímo bůh,“ začal Sergej. „Svou krásou, dobrotou, prostě vladař, car. Nenechal nikomu ublížit. Před rokem jeden z vysoce postavených ve vedení divadla byl opilý a na záchodě v učilišti znásilnil dvanáctiletého chlapce. Zlomil mu při tom obě ruce, jak se bránil. Sprovodilo by se to ze světa. Byl opilý a tanečníci jsou stejně pederasty. Nikdy jsem neviděl Damiána rozčileného, až teď, ty porna a tehdy. Odjel domů k tomu chlapci. Začalo vyšetřování, viník dostal deset let, ti, co to kryli, po pěti. Všichni slušní mu za to byli vděční. Nás si vybral, ale nikoho nikdy k ničemu nenutil. Potřeboval někdy naši pomoc. Hezký kluky, co umí nejen tančit.“

„Že jsme tady s tebou,“ přidal se Abram, „to není proto, že by nám něco nařídil. Taky jsme znali některé z kluků, co při natáčení filmů zabili. A mohl to být kdokoliv z nás. Nabízeli spoustu peněz i v dolarech. To určitě víš. Bude tu bez Damušky smutno. Stačí už rivalita a schválnosti, co jsou. V Moskvě není šance. Tady jsou zabarikádovaní národní umělci a budou tančit Romea i ve čtyřiceti. Jediná šance jsou soubory daleko od Moskvy a Leningradu. Klidně půjdu do Sverdlovska, Vladivostoku, Chabarovska, Baku, kamkoliv. Tady nebo v Leningradě jsou školy vynikající, i když tvrdé, ale s uplatněním pak je konec.“

„Od šesti let balet,“ přidal se Viktor. „Denně pět šest hodin. Od deseti učiliště. Internátní, domů čtyřikrát za rok. Taky velký propad. Ale když balet miluješ, vydržíš, i když ti holemi roztahují nohy. Až se přes všechny překážky vydrápeš, zjistíš, že nemáš šanci. A pak se nahoře diví, proč tolik tanečníků emigruje, když vyjedou ven? Nemáš možnost žít normálně. Nenajdeš si holku, jakou bys chtěl, proto si berou kluci baletky. A když jsi goluboj jako my, zase se potkáváš jen s tanečníky a mezi těmi je neustálý boj, šikana, podrazy. Byli jsme rádi, že nás Damián z těch sraček vytáhnul. Máme sice klid, nikdo si nic na nás nedovolí, ale nejsme géniové, v šílené konkurenci tu prostě není místo.“

„Za večer, jako je dnešní, jsme vděční,“ otočil se na mě Popeláček. „Každý je nějaký, žádný z nás nikoho nemá a myslíš, že by to šlo? Žít spolu všem na očích? Možná se to u divadla, baletu a vůbec v umění trochu toleruje, ale jen když to nikdo nevidí, protože homosexualita u nás neexistuje.“

„Jistě, láska je něco víc,“ dodal Sergej, „je o tom polovina všeho umění. Ale kde ji vezmeš slúchu?“

„Dermo, továrišči,“ prohlásil Viktor, vstal a vrátil se s lahvinkou Abu Simbelu. „Je to egyptský lepidlo, ale mám chuť na sladký, doufám, že všichni. Ot žizni nikakda ne ustáju,“ připoměl Vladimira.

Jo, chuť na sladký jsme měli, zvlášť po rozhovorech víceméně hořkých.

Zjistil jsem, že Popeláček je právě ono, v čem chci být. Ale vyskytuje se snad jen v této posteli. Z rána stejně zachutná i Mandloočka. Ten Julek měl pravdu. Je to země, kde zítra je již včera. Nebo včera bylo už zítra? Do prdele, ten Abu Simbel má i grády. Přitom je tak jemně sladký. Nebo to nebyl on. Tak kdo to byl? Přiznejte se, rebjata!

Och to krásné vstávání, když jsou naše těla tak skvěle propletena. Co propletena, rovnou spředena jak z jednoho vřetena. Bože, nebo jak bych měl říkat zde, Svatá Bohorodičko. Odpoledne přednáším a o čem vlastně?

„A před tím je rozlučka na letišti,“ upřesňoval Kosťa. Nebylo by špatné mít takového chlapce pro všechno. I když úplně pro všechno asi ne. Po poledni jsme vyjeli. Letiště Lomonosova v Domodědovu bylo asi čtyřicet kilometrů daleko. Jen s třemi dráhami. Taky odsud a sem létaly jen spoje z okolí a ze Skandinávie. Bokem v menší místnosti letištní haly byl Damián a já konečně uviděl Ingmara. Docela pohledný asi třicátník, tmavohnědé vlasy, stejné oči, spíš vypadal na jižana než seveřana. Docela mě zklamal, má asi jiné, skryté kvality. Mluvil s Damiánem. Když jsme přišli, objal mě.

„Díky, kamaráde, vždycky tě u nás rádi přivítáme, bez Damušky bych neměl sílu žít,“ řekl česky. „Byl jsem rok v Praze, na Karlovce. Země je dnes malá,“ usmál se. Jako když šlehne proutkem. Nikdy jsem neviděl, že by úsměv někoho tak dokonale změnil. K našemu hloučku přicházel muž. Vyšší, v kožešinovém kabátě, takový na pohled tuctový typ. Nezapamatovatelný, všechno bylo, jak má být, ale nic charakteristického, čeho by se člověk mohl chytit. Sundal si rukavice. Přivítal se s Damiánem, Ingmarem i Kosťou. Pak se otočil ke mně.

„Spasibo za Damušku, drug. Udači těbě. Chorošij polet,“ dodal k Damiánovi, mírně se uklonil, nasadil rukavice a odešel. Teď jsem si všiml, že zároveň s ním se otočili k odchodu tři mladí muži. V kabátu, kožíšku a bundě.

„To byl náš car gosudar, Valerij. Jeden z těch, co drží nitky a vodí loutky. Pojedeme.“

Ještě poslední objetí s Damiánem a Ingmarem. Vyjeli jsme.

První šok na univerzitě byl ze sálu, kam jsem si přinesl diapozitivy, které se budou promítat. Neviděl jsem pomalu na druhý konec. Myslím, že na velikosti sálu nezáleží. Když to bude průser, tak je to jedno. Snaživá Evička tam už byla, dokonce s mojí sestrou Tamarou. Nemůže si přece nechat ujít, když bratr bude přednášet. Pak nějaký zřízenec zprovoznil automatickou promítačku diapozitivů tím, že do ní několikrát praštil. Široce se usmál a představil se mi jako akademik Remeslo, známý i u nás přes obilniny. Ještě tu chybí nějaký atomový fyzik jako osvětlovač a kosmonaut coby uklízečka. Pak se sál plnil a plnil, lidé stáli i v uličkách. Napadlo mě, jak by se tady vyjímal Vladimir s děngami a jak by všichni řvali Urááá!“

Asi ta představa přispěla k úspěchu. Málem mi vykloubili ruku při gratulacích a tak tak jsem unikl přípitkům, když Kosťa oznámil, že jsme v časové tísni a bohužel mě musí odvézt na další důležitou poradu. Sice mě zachránil, ale v autě vybuchl smíchy.

„To měl vidět Valerij, přidal by ti ještě jednoho hlídače, nebo rovnou četu vojáků. A koncem týdne nic neplánuj, touží po tobě Semjon Vadimovič. Už se těš do bani. Budou tam i děéévočky. No někoho ti tam propašuji.“

Zaparkovali jsme na zákazu parkování. Nevím, co tady dělají s podobnými delikventy, a asi se to ani nedovím. Všiml jsem si, že naše auto milicionáři obcházeli obloukem, nejlépe přešli na druhou stranu a urputně se dívali jinam. Ještě pár schodů, můstek a jsme na zakotvené lodi Flamingo na řece Moskvě.

„Jen si něco vyřídím.“

Útulná kavárnička s výhledem na špinavé kry okolo lodi. V mžiku tu byla děvočka s talířkem malých jednohubek s olivou a kaviárem.

„Ty želaješ?“

„Podoždi, požalujsta.“

Za ní jako by vyrostl ze země, tedy z paluby, hezký mlaďounký číšník, blonďáček na ježka, s obrovským pohárem šlehačky s hrozinkami.

Kosťa se umí postarat. Odmítl jsem sok z apelsina a dal si pomidornoj.

Když se můj ochránce vrátil, měl obavy o mé zdraví. Rajská šťáva se přece pije jen s vodkou!

„Těmno kak v čemodaně,“ smál se, když jsme jeli k Isskustvenomu. Měl pravdu, tma jak v kufru.

Mimo Timura a jeho partu, kteří už na nás čekali, jsem poznal i Efima a Michaila a také tady začínajícího Alexandra, náhradu za Damiána. Co říct, hoši jako cumel, no cumlat by se dali určitě všichni tři. Prostě ruští bohatýři. Ilja Muromec, Čurila Plenkovič, co zabil ptáka Velikána Velikánoviče, a Ilja Volžanin. Počkat, ten tam nepatří, Ilju si vymyslel až Čelakovský. Nedali mi do rajské šťávy vodku? No stejně se jí nevyhnu. Timur nalil stakany.

„Pioniery vpěrjod!“

Jsme už trochu odrostlejší pionýři, ale Arkadij Gajdar by z nás měl radost. Byl velkým milovníkem vodky. Musím si prohlédnout ostatní parníši. Efim se svými světle hnědými kučerami a jemnou až dívčí tváři, mít na krku středověký krejzl, by krásně zapadl mezi milce některého z božských Ludvíků. Přímo vzbuzoval pocit rozmařilé Francie. Štíhlé prsty s několika prsteny a brož na košili lemované krajkou jen umocňovaly prvotní dojem. Poklad pro někoho s uměleckým zaměřením. Michail měl drsnější rysy, ale přesto souměrné a krásné. Typ sportovce, kluka do nepohody, který určitě dokáže v pusté tajze vyrobit švédskou svíci a uvařit na ní večeři. Jak krásné musí být usínání v jeho svalnatém obětí. Pod džínovou bundičkou měl bílé tričko, na krku zlatý řetízek s pravoslavným křížkem a na ruce blýskající se náramek z horského křišťálu. A konečně benjamínek čtveřice, Alexandr. Odkud tě, chlapče, Valerij vykopal? Prostě poklad. Docela důstojná náhrada za Damiána. I když, no, je jiný. Sice taky blonďák, ale ne zlatý. Jako když do zlata falzifikátor šmrncne bronz a ono to na světle leze ven. Vyskočí potvůrka bronzový odstín a zase zmizne. Chceš ho chytit, ale už je jinde. Velice dobře jsem si představoval svou ruku ponořenou do takové úrody a nejen tam. Nos až na samém konci téměř nepostřehnutelně zahnutý k výrazným, živě rudým rtům. Malinkatý dolíček na bradě. Jeho delší krk se znaménkem mi připomněl Matyho. Všiml si, jak ho zbožně prohlížím. Usmál se.

„Nevím, jak to tady chodí, jsem tu poprvé. Jsi prý z Československa, můžu si přisednout?“

Všiml si nás Timur.

„Tady v tom řevu si toho moc neřeknete,“ pokynul rukou směrem k ložnici. „Tam vás nikdo nebude rušit.“

Najednou jsme seděli vedle sebe na velkém oválném letišti. Natočili jsme se k sobě.

„Povíš mi o Damiánovi? Jak jsi ho schoval?“

V krátkosti jsem mu vylíčil náš příběh.

„Sem mě dostal Damián, vybral mě jako náhradu za sebe. Valerij mu nic neodepřel. Myslím si, že byl do něj zamilovaný. Nedal to najevo ani jemu. Nikdy nedává nic najevo. Studuji zahraniční obchod. Jsem z Mončegorska, za polárním kruhem, z Murmanské oblasti. Tam posílají jen lidi na práci dřív těžit, dnes zpracovávat měď a nikl. Ložiska se vyčerpala, všechno se dováží. Jeden z mých předků byl hrabě Stroganov. Sbíral umění, hlavně obrazy. Jsou dnes v Treťjakovské a v Puškinově muzeu, zavedu tě tam. Otec tam musel tak zvaně dobrovolně pomáhat. Je chemik. Hrozná krajina, otrávená zplodinami průmyslu. Teplo tři měsíce v létě. Velké jezero Imandra. Rád jsem pobýval na rybářské loďce. Potkával jsem se s malířem, co jezdil malovat na malý ostrůvek, a začali jsme se scházet. Někdo nás viděl, on musel okamžitě pryč. Mě dali na rok do pracovního tábora. Přijel tam Valerij a odvezl mě do Moskvy. Šel jsem na školu a tam si mě vybral Damián. Nevím, jestli bych přežil v té hrůze. Pašovala se vodka, cigarety, drogy. Mladý kluky večer přivazovali na postel. Kdo chtěl, mohl si posloužit. Staly se z nás šljuchy. I když to jsme i teď. Neber to ve zlém. Rád se miluji, už bez toho nemůžu být. Je to taky droga. Tady krásná. Tam v pachu zvratků, vodky a moče. Tam bití a nadávky. Tady pohlazení a polibky. Myslíš, šlo by napsat mi pozvání k vám do Československa? Bratr tam byl v osmašedesátém jako voják. Dodnes je převelený v Armanu, u Ochotského moře. Mluvil jsem s ním jen půl hodiny. Pro nás jste Malá Amerika.“

„Jistě, v tom nevidím žádný problém. I já jsem tady na pozvání.“

Najednou jsem se cítil strašně provinile. Já si tady bezstarostně užívám a za každým z těchto chlapců je životní příběh plný bolesti. My si doma stěžujeme, jak je všechno strašné. A tady jsou jen ti, co měli štěstí. A ti, co ho neměli?

„Nechtěl jsem tě rozesmutnit, omlouvám se ti. Někdy člověk potřebuje někomu svěřit, co ho dusí. Tady to má tak každý. Jen chvilku, hned jsem tu.“

Zřejmě jen vyběhl o patro výš. Přinesl dvě skleničky a láhev.

„Z Kyrgyzstánu, mumije a byliny z žaludků horských koz.“

Mumije, asi to, čemu se říká mumio, a byliny, co sežrala nějaká koza?

Nalil hnědavou tekutinu s nazelenalým lomem. Jakoby fosforeskující. Trošku mě zaskočila síla. Tak to není čtyřicítka. A chuť trpce bylinná, vůně po mateřídoušce a něčem, co se nedalo nikam zařadit. Jenže po polknutí se trpkost měnila v nasládlost. A ta sladkost dál v hřejivé teplo.

„Damuška byl bog kupidon, já jen vozmeščénije.“

Políbil mě. Naše ústa chutnala kyrgyzskými bylinami. Trpkost se mísila se sladkostí, do očí mně stouply slzy.

„Chci mít krásnou vzpomínku prosím, zatím jich bylo tak žalostně málo,“ řekl, když přišel z koupelny, a sundal ručník kolem boků. Lehl si, pokrčil nohy. Nazlátlé chloupky jeho stehen ještě zcela neoschly. Vzpomněl jsem na Luku. Alexovy teď dostávaly nádech bronzu. Zasloužím si vůbec milovat se s ním, i kdyby byl stokrát šljucha? A co jsem já? Jsem ještě horší děvka. Sklonil jsem se, vzal ho pod koleny a začal líbat jeho kůži jen jemně zdrsnělou chloupky. Hladil má ramena, pak na ně zvedl nohy. Mé ruce spojil se svými a přesunul je k bokům. Trochu jsem ho podebral a mírně nadzvedl. Pomalé pronikání nás zbavilo všech zábran. Naše těla propojila touha a odevzdání. Kolik je podob milostných her, když jeden druhému vycházíme vstříc? Najednou jsme měli oba vlhké oči. Vzájemně si otírali a slíbávali slzy.

„Ljubímoje sólnyško, děrži menjá.“

Svíral jsem ho. Jako by mi ho chtěl někdo vyrvat z náručí. A nechce? To není jen spalující pocit několika vteřin. Proč je náš svět tak surově zkurvenej. My nejsme lidský bytosti? Hledáme, co nemůžeme najít. A v každým dalším vztahu zabíjíme vlastní. Zredukovali jsme náš život na krádež krásných okamžiků. Žít a stárnout vedle své lásky je nám zakázáno.

„Izvini Sášenka,“ cítím něco víc než okouzlení krásou, víc než vzájemné porozumění, víc než touhu srdce, souznění těl i duší. Máme-li něco tak křehkého, jako je duše. Pošlapaná, znásilněná, zbitá a poplivaná zrodí se vždy v neposkvrněné čistotě. Jak zpívá Vladimir.

„Ja preklonjáju koléni péred taboj.“