Bílé a černé – Händelova passacaglia (1/8)

Ředitelka Nováková mě zavedla před jednu z několika klavírních učeben, a i kdyby to nebylo na zdi velkým písmem napsáno, „Klavírne štúdio“, stejně bych poznal, že stojíme před správnými dveřmi. Zpoza nich se totiž linula nádherná melodie – okamžitě jsem poznal, že je to Händelova passacaglia. Překvapeně jsem povytáhl obočí. Tohle je totiž moje oblíbená skladba, kterou si rád sám pro sebe vydrnkávám, když… no, když ze sebe potřebuju dostat nějaké smutnější emoce… Nechal jsem paní ředitelku, ať otevře dveře a vejde dovnitř jako první, a byl jsem zvědavý, koho uvidím sedět za klavírem.

„Honzo, tak toto je Julián, jeden zo študentov, ktorého budete od zajtrajška učiť… Julián? Julián, mohli by ste nám venovať pozornosť?“

Asi osmnáctiletý, na první pohled sympatický blonďák přestal hrát a překvapeně se k nám otočil: „Čože…? Ah, dobrý deň, ja… nepočul som vás prísť…“ A začal zmateně těkat očima mezi ředitelkou a mnou.

„To nevadí,“ usmála se na něj ředitelka. „Julián, chcem vám predstaviť pána učiteľa Mareše, od zajtrajška vám bude dávať lekcie klavíra namiesto učiteľky Karasovej…“

Julián na mně znovu zakotvil lehce zmateným pohledem a vypadal, že vůbec netuší, co se po něm chce, aby udělal nebo řekl, a tak jsem mu to zkusil ulehčit a s úsměvem jsem k němu napřáhl ruku:

„Ahoj, Juliáne, já jsem Honza, Honza Mareš, těší mě… Hmm, nechtěl bys mi tu skladbu zahrát ještě jednou, když jsme tě takhle s paní ředitelkou vyrušili? Rád bych si ji poslechl až do konce, mám ji totiž hodně rád…“

***

Vedel som, že to príde a ja sa zoznámim s novým učiteľom môjho hlavného odboru, len som nevedel, že to príde tak skoro. Najbližšiu spoločnú hodinu sme mali mať až zajtra. Dnes som na to nebol pripravený a bolo mi dosť jedno, že zajtra nebudem tiež. Hlavne mu nikdy nebudem hrať Händelovu passacagliu. Tú z tejto suity určite nie. To ju nikdy poriadne nepočul, že nechápe, že ňou smútim za svojou učiteľkou? Nechcel by rovno Chopinov pohrebný pochod a vychytať mi v ňom chyby, aby som ho mohol nenávidieť?

„Nemôžem,“ povedal som a odkašľal som si, aby som zamaskoval ten nepríjemný tón, ktorým som to urobil. „Bol som tu len cez prestávku a mám teraz hodinu,“ prudko som sa postavil od klavíra a až vtedy som si uvedomil, že mi podával ruku, ktorú po mojom prudkom pohybe stiahol. Bolo mi tak trápne, že som sa z triedy snažil čo najrýchlejšie vypadnúť.

„Juli?“ zavolala na mňa riaditeľka, keď som došiel k dverám, a donútila ma tým otočiť sa. Niečo chcela povedať, ale po pohľade do mojej tváre svoje slová prehltla a povedala iné: „Bežte na hodinu.“ Prižmúrila oči, asi vedela, že žiadnu hodinu nemám.

Vymázol som z učebne a buchol za sebou dvermi. Neurobil som to naschvál, len mi to ušlo, keď som počul ďalšie riaditeľkine slová, tentokrát už neurčené mne:

„Honzo, on je inak milý, neviem, čo mu to preletelo cez nos.”

***

Chápavě jsem se na ni usmál:

„A tak to já si umím představit, co mu přelítlo přes nos – za prvé mě tu nečekal a za druhé holt nejsem učitelka Karasová, že…“

Ten úsměv mi oplatila:

„Myslím, že ste to celkom trafil… Ale teraz už poďme vedľa, predstavím vám ďalších študentov.“

Asi po dvou hodinách mi šla ze všech těch jmen hlava kolem a musel jsem přiznat, že moc mi jich bohužel v paměti neuvízlo. A když už jsem si zapamatoval jméno, nedokázal jsem si k němu takhle zpětně pořádně přiřadit tvář. Ale sám pro sebe jsem pokrčil rameny – po prvních pár hodinách strávených kdekoliv to takhle mám… Pamatuju si skvěle noty, melodie; ale u lidí mi zapamatování si jejich jmen, tváří a nějakých důležitých poznávacích znamení trvá delší dobu.

Stál jsem zrovna na červené na semaforu a přemýšlel o tom, jak zajímavě funguje moje paměť, když mě zaujalo, jak po protějším chodníku utíká nějaký kluk na autobus. Ten jeho styl běhu byl totiž nepřehlédnutelný, šlo poznat, že do toho dává opravdu všechno – aby taky ne, autobus, na který zjevně utíkal, stál už dávno na zastávce… Dalším důvodem, proč jsem si ho všiml, bylo, že jsem ho poznal – no jasně, to je ten… no, Julián, ten, co hrál dneska v učebně toho Händela, ale poté, co jsem ho poprosil o zopakování, se radši rychle klidil ze třídy.

Akorát že přede mnou se mu utéct sice povedlo, ale na to, aby teď dohonil ten autobus, mu už síly nestačily. Řidič si ho buď nevšiml, nebo nedbal – a odjel ze zastávky jenom o pár vteřin dřív, než na ni Julián doběhl… a zadýchaně se zhroutil na lavičku.

Rozhodl jsem se ve stejné vteřině, kdy mi na semaforu naskočila zelená. Chvíli mi tedy ještě zabralo, než jsem se v pro mě pořád neznámém městě dokázal vymanévrovat a dostat se do protisměru, ale jakmile se mi to povedlo, zabrzdil jsem na té zastávce, stáhl jsem okénko a zavolal jsem:

„Ahoj, Juliáne! Nepotřebuješ někam hodit?“

***

Neveril som, že dokážem zmeškať autobus piaty raz za dva týždne, ale aj tak sa mi to podarilo. Chcel som vytiahnuť mobil, aby som domov napísal, že si večeru zas raz prihrejem a majú ju zjesť bezo mňa, keď pri mne zastavilo auto a niekto ma oslovil menom. Podľa spôsobu, akým to urobil, som predpokladal, že je to jeden z mojich kamarátov, ale letmý pohľad do auta ma vyviedol z omylu. Môj budúci učiteľ klavíra sa mi rozhodol pripomínať, že som rok pred maturitou prišiel o mentorku, a prišlo mu fajn nerobiť to len v škole, ale rovno začať aj mimo nej.

Niečo sa vo mne vzbúrilo a na jazyk mi natlačilo niekoľko otázok. Ani jedna z nich nebola slušná, ale aj tak som sa usmial pri predstave, ako sa ho pýtam, či si tykáme. Nakoniec som tú otázku zaplašil, učitelia nás totiž bežne oslovujú krstnými menami, ale netykajú nám ani tí oveľa starší ako on.

„Dobrý deň, ďakujem vám,“ zdôraznil som posledné slovo, kým som vetu dokončil. „Idem domov a pôjde mi bus, to by ste nemali cestou.“

Zahrmelo a zablýskalo sa a mňa pri predstave ďalšieho zmoknutia rovno začalo zas škriabať v hrdle, antibiotiká som dojedol len pred tromi dňami.

„Ty copak víš, co mám cestou?“ opýtal sa. Na rozdiel odo mňa dal dôraz na prvé slovo a urobil to naschvál, to sa nedalo prepočuť. Pripadalo mi to ako súťaž s názvom Kto z koho a on ma na ňu práve vyzval.

Bojovne som zdvihol bradu, ale potom som sa spamätal a pozrel radšej do zeme, lebo som si uvedomil, že doťahovať sa môžem s kamarátmi, a nie s učiteľom, ktorý bude pre mňa dôležitý. Dokonca bude z učiteľov ten najdôležitejší a môže mi rovnako pomôcť ako všetko posrať. Bez jeho dovolenia si nevyberiem jedinú skladbu pred komisiu a nedostanem sa na žiadnu súťaž.

„Idem do Petrovian a za chvíľu mi pôjde bus.“

***

„Za chvíli, to je deset minut? Dvacet? Třicet…?“ zkoušel jsem tipovat, ale pokaždé místo odpovědi jenom sotva znatelně zavrtěl hlavou. „Aha, takže tady u vás se slovem chvíle označuje časovej úsek zhruba hodina a výš?“ mrknul jsem na něj pobaveně, a jelikož ani na to nezareagoval nijak jinak než tím, že mu za očima problikly zvláštní ohníčky, jejichž význam jsem hned na první dobrou nedokázal rozklíčovat, rozhodl jsem se celou tuhle situaci ukončit.

Hodil jsem blinkr doleva, abych dal Juliánovi najevo, že ho nehodlám déle zdržovat, přesto jsem mu ale ještě naposledy zopakoval svou nabídku:

„Poslyš, jestli nemáš jinej program, a jestli se ti zároveň nechce octnout se za odhadem deset minut uprostřed bouřky, tak si nasedni. Ale pokud nemáš zájem, tak v pořádku – a já se rozloučím a zbytek téhle konverzace si necháme na zítra.“

***

Prvý raz, odkedy som chodil na strednú, mi napadlo, že by som sa mohol uliať zo školy a úplne náhodou by som to mohol urobiť zajtra. Nenašiel by sa nikto, kto by si myslel, že som to urobil naschvál, lebo všetci vedeli, že školu milujem a chodím do nej rád. Doma mi určite ochotne dajú ospravedlnenku a ešte ma budú ľutovať, že mi nie je dobre.

Chcel som mu odseknúť, že zajtra budem chorý a dnes mám iný program, ako k nemu nastúpiť do auta, ale môj odpor nakoniec prebila moja neschopnosť odporovať autoritám. Otvoril som dvere na strane spolujazdca a hupol som na sedadlo. Skoro som z toho auta rovno aj vystúpil, keď sa nám stretli pohľady a ja som zbadal na jeho tvári víťazný úsmev.

„Pás,“ informoval ma a ja som sa trápne nezmohol na nič iné, len na to, že som si ho hneď zapol.

Bez ďalších slov sa zaradil na cestu a minútu bolo medzi nami ticho, aj keď mi bolo jasné, že sa chce na niečo opýtať, ale musí sa odhodlať.

„Takže jsi říkal Petrovany,“ povedal nakoniec.

„A vy vôbec netušíte, kde to je,“ usmial som sa víťazoslávne tentoraz ja, ale potom som sa spamätal a prišlo mi ho ľúto, lebo vôbec netušil, akú búdu na seba ušil, a ja som ho to nemal nechať urobiť. „Ak pôjdete po tejto ceste ešte kilometer, tak tam bude vlaková stanica, tam ma vyhodíte a počkám na vlak, ktorý mi pôjde za desať minút.“

***

„A když pojedu po téhle cestě dvacet kilometrů, dojedu do Petrovan?“ napůl jsem se ho zeptal, napůl jsem to zkoušel odhadnout.

„To bude asi menej, možno pätnásť, tak nejako…, ale vážne nemusíte…“

„To je v pohodě, opravdu,“ zarazil jsem ho. „Mám totiž namířeno do Košic, takže to mám po cestě,“ usmál jsem se na něj.

Jenom po mně loupl očima, a tak jsem pro případ, že by nechtěl těch patnáct kilometrů strávit mlčením, dodal:

„Zrovna dnes totiž máme sraz se svými bývalými spolužáky z tamní konzervatoře… Náš třídní slaví šedesátiny, jedeme mu popřát. A zahrát. Stano, to je jeden z těch mých spolužáků, mu dokonce složil takovou oslavně-vtipnou skladbu…“ Byl bych schopný se rozpovídat i víc, ale nebyl jsem si jistý, jestli ho to zajímá.

A navíc, nabídl jsem mu odvoz, ne odvoz plus společenský talk; pokud nebyl v náladě se bavit, nechtěl jsem ho do toho nutit.

***

„Aha,“ ocenil som jeho dlhé vysvetlenie jedným slovom a pozrel som sa z okna. Pomaly sme sa blížili k výjazdu na diaľnicu. Asi som ho podcenil, keď som si myslel, že netuší, kam ide, lebo zatiaľ držal správny smer.

Vonku začalo pršať a mňa to donútilo povedať niečo ďalšie.

„Ďakujem za odvoz, fakt ste nemuseli.“ Potom už to išlo samo. „Chodili ste na Timonku, alebo Konju?“ spýtal som sa. Bolo mi jasné, že bude poznať skratky oboch konzervatórií, keď na nich študoval.

„Na tu lepší,“ odpovedal a ja som sa uškrnul, lebo som takú odpoveď čakal, bola dosť obľúbená hlavne u tých z toho naozaj lepšieho konzervatória.

„Takže na Timonku,“ použil som schválne názov toho druhého, aby som si overil, či na mňa za odmenu zazrie, a on ma nesklamal a hneď to urobil.

Asi čakal, že sa opravím, ale ja som už vyčerpal svoju dennú dávku spontánnej konverzácie, a tak som vytiahol z vrecka mobil a zahľadel sa na jeho tmavý displej. Nezapínal som ho, ale aspoň som sa tváril, že ho mám v ruke pre nejaký účel a nebude tak divné, keď budem ticho. Normálne som mal ticho rád, ale tentoraz sa mi v hlave objavovala kopa ďalších otázok, na ktoré by som rád poznal odpoveď, ale nedokázal som sa odhodlať sa opýtať, lebo by to vyznelo nevhodne osobne. Prečo študoval v Košiciach a rozpráva po česky? Odkiaľ je?

***

Moc dobře jsem věděl, že si ze mě utahuje, a měl jsem chuť v tomhle rozhovoru pokračovat, zeptat se ho třeba, proč on si vybral konzervatoř v Prešově místo v Košicích, ale vytáhl si mobil a zahleděl se do něj, tak jsem to bral jako jasný signál, že tím je rozhovor u konce. Natáhl jsem ruku a zapnul jsem autorádio, ztlumil jsem ho teda na docela tiché ševelení, aby to Juliána nerušilo, ale zároveň jsem prostě neměl rád při jízdě úplné ticho.

To naše mlčení jsem prolomil až za zhruba deset minut, když jsme minuli ceduli s názvem Petrovany:

„Poslyš, teď budu asi potřebovat navigovat…“

Julián vykoukl z okénka a několika jednoslovnými pokyny mě pak odnavigoval… na autobusovou zastávku.

Zabrzdil jsem u chodníku, když si to přál – pravděpodobně z nějakého důvodu nechtěl, abych věděl, kde přesně bydlí – ale stejně mi to nedalo: „Doufám, že to odsud nemáš daleko. Vzhledem k tomu, že pořád lije, by pak celá tahle akce byla dost kontraproduktivní…“

***

Vonku naozaj lialo a ja som to mal ešte dosť ďaleko, ale nechcelo sa mi mu ukazovať, kde bývam, keď som teraz vedel, kam chodil na strednú. Pootvoril som dvere a v momente ma zaliala voda, tak som ich znovu zatvoril. Kým by som došiel domov bez dáždnika, tak by som bol úplne mokrý a mal pravdu, že by to bolo kontraproduktívne.

„Keby sa vám chcelo, tak za dve križovatky doprava, je to ešte kilometer.“

„Není problém,“ povedal a pokračoval mnou určeným smerom. Pred križovatkou som ho ešte raz upozornil a on zabočil na moju ulicu.

Neďaleko od nás vystupovala z červeného auta dlhovlasá blondína.

„Stop, stop,“ požiadal som rýchlo a zosunul sa na sedačke, aby ma nebolo vidieť.

Zastavil auto.

„Co se děje…?“ spýtal sa a kmitol pohľadom medzi mnou a tým, čo sa dialo vonku.

„Nič,“ zaklamal som a počkal niekoľko sekúnd, až potom som sa prestal skrývať a pozrel som von, aby som si overil, že je čistý vzduch. Pri červenom aute už nikto nestál a ja som si vydýchol.

„Mám pocit, že to byla docentka Šúrová, moje bývalá učitelka teorie hudby,“ povedal.

„Ďakujem za odvoz,“ chytil som kľučku na aute, aby som vystúpil, ale dvere sa zamkli, alebo presnejšie, on zamkol všetky zámky v aute.

„Mám pravdu, byla to ona, že jo?“

„Hm.“

„Tak mi to svoje schovávání vysvětli. Nemáš ji rád, nebo jsi jí něco provedl…?“

Pretočil som očami, lebo ma jeho slová čudne urazili.

„Ja ju mám dosť rád, ale keď ma niekto doviezol domov naposledy, tak sa musel u nás za odmenu navečerať. Chcete jesť so svojou bývalou učiteľkou?“

***

Konečně mi to do sebe všechno zapadlo:

„Jo takhle!“ rozesmál jsem se. „Tak to je gól, vážně, jak je ten svět malej! Nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy učit syna jedné ze svých nejoblíbenějších učitelek! I když teda zřejmě tě nebudu mít co učit, že jo – spoustu jsi toho určitě podědil, a co jsi nepodědil, to do tebe ona driluje po večerech, umím si to živě představit… Poslyš, Juliáne, někdy bych třeba na tu večeři přijít i mohl, pokud bys to myslel vážně – a samozřejmě pokud by s tím tvoje máma souhlasila. Ale dnes už mám jinej program, jak jsem ti říkal…“

A s tím jsem zařadil rychlost a popojel jsem těch pár desítek metrů, abych Juliána mohl vyklopit až těsně před brankou.

„Kdyby se našla vhodná příležitost, tak tvou mámu pozdravuj,“ usmál jsem se na něj. „A jinak přeju hezkej zbytek dne…“

„Aj vám a… ďakujem,“ řekl Julián a pak už vystoupil z auta a rychle proběhl deštěm k domovním dveřím dvoupatrového rodinného domku.

S lehce nevěřícným kroucením hlavou jsem se vrátil zpátky na hlavní ulici a vyrazil jsem směr Košice. Už dopředu jsem se těšil, jak z téhle historky budou rozveselení mí bývalí spolužáci, až jim ji začerstva povyprávím…

***

Vošiel som do domu a v chodbe sa takmer zrazil s mamou.

„Ahoj, zlato, si doma skoro, odpadla vám hodina?“ pozrela na hodinky. „Chcela som ti volať, či máš dáždnik a nemám ťa vyzdvihnúť na zastávke, začalo riadne pršať.“

„Ahoj,“ pozdravil som pri vyzliekaní. „Mal som odvoz, ale ďakujem.“

„Prečo si nepozval kamaráta na večeru?“ spýtala sa a zamierila s nákupom do kuchyne. Jednu tašku nechala v chodbe, tak som ju vzal a odniesol na stôl. Celý čas som u toho pretáčal nad jej otázkou očami.

„Odviezol ma nový učiteľ klavíra,“ povedal som a naivne skúsil dúfať, že to viac nebude rozoberať.

„Už našli nového učiteľa? Mali ste spolu hodinu? Nemohol si nás aspoň zoznámiť? Pozval si ho ďalej? Prečo ťa viezol?“

„Áno, nie, asi nie, nemal čas, neviem,“ zostručnil som odpovede a sledoval, ako sa už pri druhej mama otáča od chladničky a dvíha obočie.

„Chceš po hlave?“ spýtala sa.

„Ani nie,“ uškrnul som sa.

„Tak sa so mnou bav ako dospelý človek.“

Povzdychol som si, sadol som si na stoličku, oprel sa lakťami o stôl a zatváril sa najviac zúbožene, ako som bol schopný.

„Som pripravený na vypočúvanie.“

Mama sa zasmiala a sadla si vedľa mňa, len predtým strčila do mrazničky zmrzlinu, aby sa neroztopila.

„Prečo ťa viezol domov?“ spýtala sa znova.

„Nestihol som autobus a asi to videl, tak mi ponúkol odvoz, lebo šiel do Košíc,“ povedal som trochu skrátenú verziu.

„Aspoň si mu poďakoval?“

„Nepoďakoval, lebo som nevychovaný.“

Zahnala sa, že by jeden čakal zaucho, ale len mi prehrabla vlasy ako vždy.

„Skôr si drzý. Povedz mi o ňom niečo. Ako sa ti zatiaľ pozdáva? Aké má vzdelanie? Kde študoval? Magister umenia alebo len diplomovaný umelec?“

Pretočil som očami a vyslúžil si tým ďalšie prehrabnutie vlasov.

„Neviem, nerozprávali sme sa, ale ty možno budeš vedieť, učila si ho. Volá sa Honza Mareš.“

Mama zvýskla a postavila sa, asi ako bola nadšená.

„Honzík sa vrátil na Slovensko?“ Potom ju už nešlo zastaviť a dozvedel som sa, aký je Honzík úžasný talent a že by mal hrať v opere a na učenie je ho škoda, ale len na učenie iných, pre mňa je vraj ideálny.