Biele a čierne – Pachelbelov kánon (4/8)

„Cože…?“ zamžikal jsem na něj zmateně, a než mi stihlo dojít, na co naráží, doplnil to sám:

„Tvoje oči,“ vydechl potichu.

Usmál jsem se na něj:

„Takže už si zase tykáme?“

Ta moje usměvavá poznámka jako kdyby ho vytrhla z nějakého transu.

„Sakra, prepáčte, to je taký trapas!“ vytrhl ruku z té mé a začal za ten pás usilovně tahat, jako kdyby ho chtěl zase rozepnout. „Vravel som vám, že to bude trápne, a teraz…“

„Juliáne, uklidni se,“ zkusil jsem slovně zarazit tu jeho zbrklou snahu dostat se co nejrychleji z auta, a když to nezabralo, jemně jsem ho chytl za bradu a donutil ho, aby ke mně zvednul oči. „Podívej se na mě, no tak. Žádnej trapas to není. O nic nejde, jasný? Přežiju, když mi mimo školu budeš tykat.“

„Fakt?“ polkl rozhozeně, ale pohledem neuhnul. „A prežijete… prežiješ, aj keď ti budem celú cestu opakovať, aké pekné máš oči? Lebo si neviem pomôcť…, neviem s tým prestať.“

Uteklo mi pobavené uchichtnutí:

„Jo, to přežiju taky. Jsem už za ty roky zvyklej na opilecký žvatlání všeho druhu, abys věděl. A mimochodem, ty máš taky hezký oči. Takže ono se to vzájemně vyruší.“

A s tím jsem ho pustil a on si tichounce povzdechl, ale nevěděl jsem, jestli proto, co jsem řekl, nebo proto, že jsem ho pustil, nebo proto, že i nadále tohle celé považoval za špatný nápad. Jenže to měl smůlu, protože žádný lepší se takhle pozdě v noci a v téhle situaci vymyslet beztak nedal.

Navzdory tomu, jak se Julián toho svého opileckého žvatlání obával, tak většinu cesty ke mně domů jsme strávili v tichu. Skoro bych si myslel, že usnul, ale ne, díval se střídavě z pravého nebo předního okýnka ven, i když tam nebylo vidět nic než tmu – a naoranžovělou zář vzdálených měst.

„Není ti špatně? Nemám zastavit?“ přerušil jsem to ticho, když mi došlo, že mu ta jízda možná nedělá dobře, ale je mu hloupé mi to říct.

„Nie, nie je, nebojte…, neboj,“ zavrtěl hlavou.

„Já se nebojím,“ ujistil jsem ho, „jenom přemýšlím, co teda tak usilovně vyhlížíš… Vypadá to, že kontroluješ, jestli vážně jedu tou nejkratší cestou, protože se nemůžeš dočkat, až budeme konečně v cíli.“

„To nie,“ přeběhl mu přes rty lehce pobavený úsměv. „Pozerám sa, či sú odtiaľto vidieť hviezdy. Takto neskoro v noci… a takto ďaleko od svetiel… by ich malo byť vidieť veľa.“

Překvapeně jsem povytáhl obočí:

„Hvězdy…? No, zastavil bych ti, ať se můžeš podívat pořádně, ale vzhledem k tvýmu stavu asi bude lepší, když radši co nejdřív zapluješ do postele, než abys bloumal podél pole a pozoroval hvězdy.“

„Nie, to nie, nechcem, aby si… aby som… sakra, vlastne ani neviem, prečo som to povedal,“ zakroutil hlavou. „Nemohol by si do mňa kopnúť zakaždým, keď začnem rozprávať?“

Rozesmálo mě to:

„Ne, to bych určitě nemohl! A navíc, já si povídám rád.“

A pak jsme se navzdory tomu mému prohlášení zase odmlčeli – a dalších několik vět jsme spolu prohodili až doma, když jsem Juliánovi polohlasně, abychom neprobudili babičku, ukazoval, kde je jeho hostovský pokoj, kde spím já a kde je koupelna, a když jsem mu pak ještě donášel čistý ručník, kartáček – a moje triko místo pyžama.

„To je vážne tak trápne,“ vyskakovaly mu na tváři rudé fleky, když to ode mě všechno přebíral.

„Tobě taky přijde všechno trapný,“ zacukaly mi koutky. „Ale Juliáne, myslím to vážně – kdyby se ti v noci udělalo přece jenom ještě špatně, nebo kdybys cokoliv potřeboval, tak na mě zaklepej a vzbuď mě, na tom opravdu není trapnýho vůbec nic! A pokud nic potřebovat nebudeš, tak se hezky vyspi a ráno, nebo teda asi spíš dopoledne v tvým případě, přijď úplně normálně dolů do kuchyně. Já už tam budu, jo?“

Nepřesvědčeně přikývl, a tak jsem mu ještě povzbudivě stiskl rameno a pak už jsem se odebral do svého pokoje. Nechal jsem si ale celou noc pootevřené dveře, abych se vzbudil, kdyby se vzbudil Julián – měl jsem už vytrénované uši a dokázalo mě probudit každé zašustění, které jsem nevydal já sám.

Noc ale proběhla klidně. Ráno jsem se vzbudil před osmou hodinou tak, jak jsem o víkendech zvyklý, a v kuchyni už na mě čekala nejenom babička, ale i luxusní snídaně: talíř plný amolet, který by nespořádali ani tři lidi, skleničky s rybízovou a jahodovou marmeládou a na plotně se samozřejmě ohřívalo mléko na kakao…

„Babi!“ napomenul jsem ji ohromeně, ale oba jsme věděli, že v mém podání je to myšleno jako taková náhražka za popřání krásného rána. „Co zase blázníš? Proč si radši nepřispíš?“

„Ale vždyť víš, jak je to s tím přispáváním – jak zakokrhá kohout od Bohunky, už nezaberu, darmo mluvit!“ mávla babička rukou. Hned nato na mně ovšem zakotvila pátravým pohledem: „A kdepak máš tu svou návštěvu? Určitě má taky hlad!“

„Jo takhle!“ došlo mi, proč je těch amolet tolik, a přejel jsem babičku zkoumavým, zároveň ale i uznalým pohledem. „A jakpak víš o mé návštěvě? Vždyť jsi v noci už dávno spala, když jsme přijeli!“ Jo, občas má babička třeba do tří do rána puštěnou televizi, nebo si dokonce i něco vaří, říká tomu půlnoční svačinka a je to cítit po celém domě, ale tentokrát bylo vážně všude ticho a tma…

„Spala i nespala! A nezamlouvej to, Honzíku!“ zahrozila na mě prstem. „Kdepak ho máš?“

Usmál jsem se na ni, zatímco jsem si jako poslušný školáček způsobně sedal za stůl a dychtivě se natahoval po první z amolet:

„Já ho nikde nemám, on prostě zatím spí – a podle mě ještě chvíli spát bude! Je to jeden z mých studentů, víš z těch, co měli včera to vystoupení, no a potom jsme jeli všichni na oslavu. A on to trošku přehnal s pitím a neměl zajištěnej nocleh, tak jsem ho vzal sem. Nic víc v tom nehledej. A pozor na to mlíko, ať ho nepřehřeješ…“

„Šmarjá…,“ otočila se babička jak na obrtlíku a honem sundala hrnec z plotny. „Dělám kakao i pro něj, má ho rád?“ zeptala se mě přes rameno.

„To há nehím,“ zahuhňal jsem s plnou pusou, dožvýkal jsem – a doplnil jsem to: „Ale proč by neměl? Kakao má rád každej. Akorát teda než vstane, tak to bude mít studený.“

„Tak snad mu to pak ohřeješ, ne? Já musím za Božkou, slíbila mi vajíčka, a to víš, chvíli tam skecneme…“

„Jasně, běž, my si poradíme. A babi, s obědem si nedělej starosti, já nám pak…“

„Ale kdež, starosti, mám už zadělané těsto na knedlíky, kačena se pak jenom dopeče, no a zelí taky nebude trvat dlouho. Když snídáte tak pozdě, tak nevadí, když budeme obědvat až po poledni, ne?“

„Jasně že ne! Jenom prostě… Mohl jsem něco uvařit já. Nebo klidně něco objednat. Nemusíš se o mě pořád tak starat…“ Byla to ale obehraná písnička, taková, kterou jsme si s babičkou zpívali v podstatě víkend co víkend.

Však taky babi nepřekvapila a svůj refrén vystřihla úplně přesně:

„Ale Honzíčku, pro mě to není žádné starání. Jsem ráda, že mám pro koho vařit.“ Načež přidala jednu sloku extra: „No a když máme navíc i návštěvu, tím líp! Tak jo, já jdu, ať na mě Božka s tím kafem nečeká, zatím se tu mějte!“

„Jasně… a že paní Bednárikovou pozdravuju, a kdyby zase někdy potřebovala dovézt nějakej těžkej nákup z města, ať mi vzkáže!“ zavolal jsem na ni ještě.

Pak jsem si na další amoletku namazal vrstvu jahodové marmelády… a na tu třetí pro změnu rybízovou, mňam… A když jsem se rozhodoval, jestli si mám dát i čtvrtou, nebo jestli se mám radši těšit na tu kačenu s knedlíkem a zelím, zavrzaly schody – a já zvedl oči od stolu právě včas, abych se setkal s Juliánovým rozpačitým pohledem.

***

Bolo mi tak trápne, že mi začínalo byť trápne aj z toho, ako mi je trápne, a tak sa z toho stal jeden nekonečný kolotoč.

Zobudil som sa už pred hodinou, ale dlho mi trvalo, kým som nazbieral odvahu, aby som vyšiel z izby. Keď som z nej konečne vyšiel, tak som počul Honzov rozhovor s babičkou, a to mi začalo byť pre zmenu… ešte trápnejšie. Nevedel som si predstaviť, že sa mám ukázať na oči jemu a nieto ešte ďalšiemu členovi jeho rodiny. Čo si už len musela pomyslieť, keď jej povedal, že má doma študenta, ktorý to prehnal s alkoholom?

Lenže donekonečna som nemohol zostať zalezený v cudzej izbe v cudzom dome, a tak som sa po jej odchode prekonal a zišiel som po schodoch.

Jeden schod zavŕzgal, aby ma nabonzoval a nemohol som si to rozmyslieť. Honza ku mne zdvihol pohľad.

„Ahoj, pěkný ráno,“ pozdravil. „Tak jak se ti tady spalo?“

Vyspal som sa v podstate výborne, už mi v noci nebolo ani zle, len to ráno nebolo najpríjemnejšie, keď som si spomenul, čo som večer vyvádzal.

„Ja,“ začal som rozprávať a popri tom som v jednej ruke držal svoju mikinu a v druhej žmolil tričko, ktoré mi včera požičal. „Ďakujem, že som tu mohol ostať. Pôjdem už domov a toto donesiem vypraté,“ podvihol som ruku s tričkom.

Honza sa zasmial.

„Z tebe někdy dostat odpověď na jednoduchou otázku je nadlidskej výkon, co?“ Postavil sa a odsunul stoličku vedľa tej, na ktorej predtým sedel. „Pojď se nasnídat, babička to ostatně chystala i pro tebe, a rovnou si můžeme trochu popovídat.“

Zaváhal som:

„Keď to je…“

„Trapný, že?“ prerušil ma a ja som sa musel proti svojej vôli pousmiať. Presne na to som totiž myslel.

„Asi by som vás už nemal otravovať,“ spravil som krok k dverám.

„Zase mi vykáš?“ spýtal sa. Zahanbene som sklonil hlavu. Pár krokmi bol u mňa a položil mi ruku na chrbát, aby ma nasmeroval k stolu. „Za prvé mi tykej, vždyť jsem ti říkal, že mimo školu to ničemu nevadí. Za druhé se pojď nasnídat, teda jestli máš chuť na sladký… Kdyby ne, tak ve spíži je určitě i chleba a nějaký housky, stačí říct. A za třetí – ono bude lepší, když to spolu všechno trochu probereme teď, než aby ses až do pondělka užíral nad tím, jak se pak máš ke mně ve škole chovat…“

Prešiel som k stolu a sadol som si. Mal pravdu, lebo som naozaj plánoval celý víkend stráviť pestovaním depresie z hanby. Do toho sa mi domov nijak extra nechcelo. Síce som ráno obom rodičom napísal, že som spal u spolužiaka a som v poriadku, ale odpoveď od mamy ma vôbec nepotešila. Chcela, aby som sa ponáhľal domov, aby sme si spolu zahrali, a mňa už len z tej predstavy striasalo. Nechcel som klavír ani vidieť, alebo som si to minimálne nahováral. Jedna melódia sa mi však okamžite objavila v hlave a myklo mi prstami, ako som si ju chcel zahrať.

„Máš chuť na kakao, na kafe nebo třeba na džus?“ vytrhol ma jeho hlas zo zamyslenia. „Nevím, co normálně piješ…“

„Ja normálne toľko nepijem,“ povedal som rýchlo, lebo som poriadne počul len jeho druhú vetu a myslel som si, že naráža na včerajšok. Chvíľu mi trvalo, kým mi mozog sprostredkoval aj jeho prvú vetu, ale to už bolo neskoro a Honza potlačoval smiech.

„Tomu celkem věřím. Ale myslel jsem, co si dáš na pití teď.“

Pokrútil som nad sebou hlavou. Melódia v mojej hlava nabrala na intenzite. Prsty mi proti mojej vôli klepli o stôl. Nevedel som sa sústrediť, ale tušil som, že by som mal odpovedať.

„Čaj,“ vypadlo zo mňa a hneď nato som si uvedomil, že ten mi predsa neponúkal.

„Fajn, dám vařit vodu…“

„Nie, nie, ja si dám hocičo,“ prerušil som ho.

„A chceš to hocičo zelený, černý nebo ovocný?“ vybral zo skrinky tri druhy čajov a ukázal mi ich.

„Tak asi,“ zaváhal som, „zelený, ak to nevadí.“

„Jasně, že nevadí.“ Nabral vodu do rýchlovarnej kanvice, zapol ju a prešiel ku mne. „Ochutnej, jsou výborný – babička je na amolety mistr!“ Postrčil predo mňa tanier s niekoľkými vecami, ktoré tak asi volal. Vyzerali ako palacinky, ale nebol som si istý.

„Ďakujem, ale neviem, či by som mal jesť,“ priznal som. Trochu som sa bál, či zas nehodím tyčku. Lenže odolať bolo tak ťažké, keď to super voňalo.

„Od včerejška jsi nic nejedl a mám dojem, že i to, co jsi snědl, skončilo v záchodové míse… Tak aspoň zkus a uvidíš.“ Rýchlovarná kanvica klikla a on sa otočil, aby mi zalial čaj, tak našťastie nevidel, ako mi do tváre stúpla červeň. Mal som chuť mu znovu zopakovať, že to bola výnimočná situácia a nie som nejaký ožran. Záležalo mi na tom, aby to vedel a aby si to o mne nemyslel. Lenže ďalší závan hanby mi nedovolil otvoriť ústa. Miesto toho som si vzal jednu palacinku a vidličkou som si z nej odkrojil.

Honza zatiaľ predo mňa položil dymiaci hrnček s čajom.

„Sladíš? Máme cukr i med.“

„Nesladím,“ pokrútil som hlavou a s nádejou pozrel na horúci čaj. Začínalo ma príšerne smädiť, ale bolo mi hlúpe vypýtať si niečo ďalšie, tak som sa odhodlal, že počkám, kým sa vylúhuje a vychladne. V hlave mi zase zaznela známa melódia. Ruka mi skĺzla na stehno, aby mi prsty nenápadne vybrnkali aspoň pár akordov.

„Určitě vyzkoušej i tu marmeládu,“ prisunul ku mne Honza dva zaváraninové poháre a vyrušil ma zo zmyslenia.

„Do čaju?“ spýtal som sa. Prišlo mi to divné.

„Na amolety,“ vysvetlil a ja by som si hlavou najradšej tresol o stôl, ak by tam nestál tanier.

„Sorry,“ povzdychol som si. „Musíš si myslieť, že som úplne sprostý,“ povedal som úprimne. Výnimočne mi nevadilo, že mu tykám. Videl ma už v toľkých najhorších stavoch, až sa mi zdalo prirodzené si od neho neudržovať odstup. „Ja len…,“ radšej som prestal rozprávať. Nemohol som mu priznať, že sa nedokážem na nič sústrediť. Ťažko by som mu vysvetľoval, že sa cítim v jeho dome nepatrične a pri ňom zvláštne rozochvelo. Ešte ťažšie by pochopil, že mi v hlave hrá dookola jediná melódia a neprestane, kým ju nezahrám ja.

Honza si sadol na stoličku oproti mne.

„Juliáne, podívej se na mě.“ Ani neviem, prečo som ho počúvol a spojil som s ním pohľadom. „Dořekni to. Je vidět, že nejsi ve své kůži, tak to ze sebe prostě dostaň.“

Pokrútil som hlavou v nesúhlasnom geste.

Usmial sa.

„Máš hezký oči,“ povedal a mne sa na okamih zastavilo srdce, keď som si spomenul na našu cestu v aute.

Zaváhal som, ale potom som pochopil, že si zo mňa nerobí srandu a len chce, aby som sa uvoľnil, a to sa mu podarilo. Ďalšie slová zo mňa padali samé.

„Vôbec netuším, čo sú amolety, ale chutia ako palacinky, tak to asi budú palacinky. Dosť ma smädí a je mi blbé vypýtať si vodu, lebo som u teba v dome po tom, ako som sa ožral. Kto sa už ožerie pri svojom učiteľovi? Keby som si pýtal vodu, tak na to len zas poukážem.“ Vidličkou som posunul na tanieri palacinku. „Okrem toho nechápem, prečo hovoríš česky, keď si chodil na konzervatórium do Košíc a bývaš tu.“

Konečne som ostal ticho, ale len ja. Melódia v mojej hlave pridala na intenzite.

„To je všechno?“ podvihol Honza obočie, ale nevyzeralo to, že by bol prekvapený alebo zhrozený.

„Cítim sa ako debil, keď som dnes ani na jednu otázku nedokázal normálne odpovedať, a aby som nezabudol, ešte si potrebujem zahrať, lebo mi praskne hlava.“

Usmial sa, postavil sa a prešiel ku kuchynskej linke.

„Začneme tou vodou, to je nejjednodušší,“ vybral z linky pohár, z chladničky minerálku a oboje doniesol na stôl. „Česky mluvím proto, že jsem se v Čechách narodil, mamka byla čistokrevná Češka, když to tak řeknu, a až do mých dvanácti jsme s našima žili kousek od Prahy.“ Nalial minerálku do pohára a podal mi ho. Vzal som si ho do ruky, ale nenapil som sa. Ten minulý čas v jeho vete ma na to príliš zarazil. „Táta byl tak trochu Čechoslovák a vyrůstal v tomhle domě. Babička je totiž taky Češka, děda ale pocházel odsud… Když mi bylo dvanáct, naši měli autonehodu, při které… no, kterou nepřežili, a tak si mě babička nastěhovala sem… A proto jsem chodil na konzervatoř do Košic. Vysokou už jsem vystudoval v Praze, chvilku jsem tam pak i učil… Ale babička na tom teď není zdravotně zrovna nejlíp, tak jsem se nakonec zase vrátil sem, abych jí mohl oplatit to, jak se ona starala o mě. A dál už to znáš. Začal jsem učit na tvé škole.“

„To je mi ľúto,“ povedal som, i keď mi bolo jasné, že sú také slová pre neho len zbytočnou frázou.

„Nemusí, je to minulost. Radši se napij.“

Prikývol som a poslúchol som ho. Vypil som ten pohár celý a položil som ho na stôl. Natiahol sa pre minerálku, aby mi znovu dolial.

„Mám dosť, ďakujem,“ zastavil som ho.

„Tak pojď za mnou,“ vyšiel z kuchyne. Nasledoval som ho a vošli sme do priestrannej izby, ktorú určite používali ako obývačku. Môj pohľad najviac upútal Petrof umiestnený v rohu. Honza k nemu prešiel, nastavil hornú dosku a pokynul mi ku klavírnej stoličke. „Zahraj si, co potřebuješ. Můžu jít pryč, jestli chceš.“

Trochu nechápavo som prešiel k stoličke. Málo ľudí malo doma klavírne krídlo. Hlavne tie koncertné boli dosť výnimočné, my ho síce doma máme tiež, i keď sa v malých miestnostiach nedá dostatočne využiť jeho zvuk, ale mama by sa s ničím horším neuspokojila ani pre seba, ani pre mňa.

Asi som sa mal aspoň zo slušnosti opýtať, či mu to naozaj nevadí, ale miesto toho som sa posadil. Cítil som sa nepatrične, v pokrčenej košeli zo včera sa zdalo, že ten klavír urážam. Lenže melódiu v mojej hlave zmienka o Honzových rodičoch ešte znásobila. Ten smútok zo seba a za neho sa nedal vydržať. Vyskúšal som pár tónov, ale klavír bol dokonale naladený, a tak som začal hrať. Händelovu passacagliu odo mňa ešte nikdy nikto nepočul. Aspoň nie celú. Prvýkrát som ju venoval niekomu inému ako len sebe.

***

Užil jsem si tu skladbu až do posledního tónu. Vlastně mi ji takhle soukromě ještě nikdy nikdo nezahrál; když jsem ze sebe občas potřeboval dostat smutek nebo i lítost, co se mi usadily v hrudníku, pomáhal jsem si touhle skladbou sám… Jo, věděl jsem, že ani Julián ji nehrál pro mě, hrál ji pro sebe, ale stejně jsem si dovolil si aspoň kousíček toho jeho přednesu přivlastnit.

Na chvilku jsme se oba ponořili do ticha, aby v nás ta melodie mohla pořádně doznít, a když jsem pak svůj zamyšlený a tak trochu i zasněný pohled zvedl od Juliánových rukou, které jsem při hraní celou dobu pozoroval, k jeho tváři, všiml jsem si, že má podobně jako já trošku zvlhlé oči.

„No,“ zasmál jsem se, abych to odlehčil, „myslím, že teď bys měl zahrát pro změnu něco trochu veselejšího. Ať nás tu babička nenajde jako dva ufňukánky, až se vrátí s vajíčkama!“

Ta představa asi Juliána taky pobavila, protože se uculil – a pak se jeho prsty zase rozběhly po klaviatuře, tentokrát aby z ní vyloudily Coffin dance. Já jsem se zatím zvedl, abych sem mohl z kuchyně postupně nanosit ten talíř s palačinkami, marmelády i Juliánův čaj a minerálku, nezapomněl jsem ani na ubrousky a všechno jsem to poodkládal na konferenční stolek, zatímco jsem si u toho do rytmu pokyvoval hlavou. Když pak Julián dohrál, nabídl jsem mu: „Fajn, teď tě na chvilku vystřídám, ať se můžeš v klidu dosnídat, hm? Nějaký speciální přání, co si chceš k jídlu poslechnout?“

„Čokoľvek, čo máš rád.“

S úsměvem jsem kývnul hlavou, za klavírem jsme se vyměnili a já k sobě poslepoval pár svých oblíbených skladeb tak, aby vytvořily pohodový, asi desetiminutový snídaňový podkres.

Sotva jsem se na Juliho po doznění závěrečné kadence podíval, už si utíral prsty do ubrousku a ve tváři měl nedočkavý, téměř dychtivý výraz:

„Môžem zase ja?“

„Jasně že můžeš,“ rovnou jsem se zvedl ze stoličky, „už je to jenom tvoje!“

Což nakonec nebyla tak úplně pravda. Pouklízel jsem totiž nádobí, zbylé palačinky jsem schoval do ledničky a pohodlně jsem se rozvalil do gauče, abych si mohl ten nečekaný dopolední koncert pořádně vychutnat, a když se ke mně asi po půl hodině Julián otočil a tázavě na mě nadzvedl obočí, usmál jsem se na něj: „No co? Klidně pokračuj, do oběda máme ještě plno času… Nevěřím, že už by ti došla inspirace!“

„Tá mi len tak nedôjde, len… Nechcem ťa zdržovať, určite máš na sobotu iné plány, ako počúvať… jednoduché skladby, ktoré by zvládlo zahrať aj dieťa…“ Pak si skousl rty a zatvářil se malinko poplašeně, jako kdyby si až teď uvědomil, že řekl něco, co říct nechtěl – a rovnou se začal rozhlížet po místnosti a zároveň si prohmatávat kapsy: „Ja… asi by som mal ísť domov…“

„Mobil máš tady,“ ukázal jsem na stůl vedle hrnku s nedopitým čajem. „A samozřejmě tě domů zavezu, kdykoliv si řekneš, ale přesto bych ti doporučoval, ať tu zůstaneš ještě aspoň do oběda. Doufám teda, že máš rád pečenou kachnu se zelím, ale i kdyby to nebylo tvoje oblíbený jídlo, tak aspoň ochutnej, babička bude mít radost…“

Přemýšlel jsem, jestli nemám rovnou nadhodit i to téma jednoduchých skladeb pro děti, bylo mi už jasné, odkud vítr fouká, a chtěl jsem to s Juliánem probrat, jenom jsem si nebyl jistý, jestli zrovna teď je vhodná chvíle to načínat… A než jsem se rozmyslel, Julián se zrovna podíval do mobilu, něco si tam přečetl – a zatvářil se vyloženě zděšeně.

„Co je, stalo se něco?“ vyděsilo mě to taky.

„Nie… nie, nič sa nestalo,“ začal mě nepřesvědčivě přesvědčovat, „to je iba správa od mamy…“

„Běžně se tváříš takhle vyděšeně, když ti přijde zpráva od mámy?“ nedalo mi to, abych to téma nezvednul, když už kolem takhle okatě kroužilo.

„Bežne nie,“ uchechtl se nevesele. „Ale keď mi napíše, že,“ a s tím sklopil oči k displeji a tu zprávu mi přečetl, „ma očakáva doma čo najskôr, nech môžeme využiť to, že budeme celý deň sami, a môžeme trénovať, no, tak to sa asi tvárim všelijako, aj vydesene…“ Pak zase zvedl oči ke mně a nervózně si prohrábl vlasy. „Myslíš, že… Nemohol by som… Nemohol by som teda do toho obeda ostať?“

„Můžeš tu zůstat až do zítřka,“ nabídl jsem mu, „to není vůbec žádnej problém. Pokud teda nemáš doma věci, který nezbytně potřebuješ, nevím, třeba nějaký léky…“

„Čo?! Nie, to nemám, ale… Nemôžem tu predsa zostať až do zajtra, veď to by… to by bolo…“

Zacukaly mi koutky:

„Dobře si rozmysli, jaký slovo použiješ! Za každý špatně zvolený ti najdu nějaký hodně těžký noty a budu chtít, ať mi je přehraješ!“

To už zacukaly koutky i jemu:

„To by mi náhodou vôbec nevadilo. S tebou je to iné než hrať s mamou.“

Usmál jsem se na něj:

„To doufám! Juliáne, tohle rozhodnutí je samozřejmě na tobě, pořád platí, že tě domů odvezu, kdykoliv si řekneš. A stejně tak platí, že tu můžeš zůstat až do zítřka. Já i babička s tím budeme naprosto v pohodě. No, a než si to rozmyslíš a vyřídíš, tak já zatím jedny noty přece jenom najdu, něco mě napadlo…“ A s tím jsem se zvedl z gauče, přešel jsem k polici plné notových sešitů a sborníků a taky všelijakých zpěvníků a začal jsem tam hledat složku, ve které mám založené podklady pro čtyřruční hru.

Se složkou v rukách jsem se pak vydal ke klavíru, zatímco jsem stočil pohled k Juliánovi.

„Takže…?“ zvedl jsem na něj obočí, zvědavý, jak to jeho rozhodování dopadlo.

„Tak… tak ja by som asi zostal, ak to naozaj nevadí a…“

„Bezva!“ okomentoval jsem to jedním slovem, chtěl jsem, aby viděl, že to pro mě opravdu není problém a že není potřeba kolem toho nic zdlouhavě řešit. „A teď pojď na chvilku za mnou, teda samozřejmě jestli máš ještě náladu hrát… Pokud jo, mohli bychom si vyzkoušet tohle, už jsem to nehrál ani nepamatuju!“ A začal jsem jednotlivé listy s notami rozkládat na notový pultík.

Julián se nedal pobízet dvakrát a za chvilku už jsme seděli vedle sebe a snažili se sehrát a sladit co nejlíp, aby ten Pachelbelův kánon co nejlíp vyzněl. Další noty z té složky vybral pro změnu Julián, a nakonec nás to tak chytlo a zabavilo, že kdyby na nás babička nezavolala: „Poledne, hoši! Neslyšeli jste zvon?“, asi bychom tam seděli a hráli doteď.

„Popravdě neslyšeli,“ přiznal jsem s pusou od ucha k uchu – ponořili jsme se do hry tak moc, že jsem nevnímal téměř nic jiného kromě klaviatury… a Juliánovy blízkosti. Spokojeně jsem si sám pro sebe zkonstatoval, že zatímco zezačátku vedle mě seděl docela napjatě a strnule, tak po chvíli se uvolnil a teď ke konci už mi dokonce párkrát oplatil žďuchanec loktem poté, co se naše ruce při hře dostaly příliš blízko k sobě… Měl jsem radost, že se už docela osmělil a nebral svou přítomnost v našem domě jako jedno velký trapný, ale jako když už ne vyloženě příjemné, tak aspoň ne nepříjemné zpestření červnového víkendu.

Nějaké rozpaky mu teda přeběhly přes tvář ještě v momentu, kdy jsem ho představoval babičce, ale babi je hovorná a srdečná a umí rozmluvit každého, takže za chvilku už jsme všichni seděli kolem stolu, měli jsme boule až za ušima, jak jsme do sebe cpali ten výborný oběd, a Julián u toho ještě navíc zvládal s úsměvem zodpovídat všechny babiččiny zvídavé otázky na téma, odkud přesně je, odkud jsou jeho rodiče a jestli zná v Petrovanech Heduš Zaťkovou a jejího bratra Ľubora a podobně.

„Babi, pochybuju, že bude Julián znát tvoje vrstevníky,“ koulel jsem na ni pobaveně očima, ale babička mě jenom odmávla rukou, načež se pár minut nato s Juliánem dobrali toho, že alespoň ví, které stavení patří Sivákovým.

„Nechcete ještě někdo přidat? Honzíku! Aspoň jeden knedlík!“ přejela nás babička pátravým pohledem, když jsme dojedli.

„Já určitě ne!“ odfoukl jsem. „Bylo to výborný, ale už tak mám dojem, že se tři dny nezvednu od stolu.“

„Som na tom podobne, ďakujem,“ odpověděl Julián, a navzdory našemu prohlášení jsme se i přesto od stolu zvedli a on mi pomohl nanosit nádobí ke dřezu.

„Poslyš, klidně si na chvilku zalez do pokoje a trochu si odpočiň, nebo si jdi zase zahrát, nebo jdi třeba omrknout naši zahradu, jak chceš… Já to tu poumývám a někde si tě pak najdu, hm?“ vybídl jsem ho, protože jsem nechtěl, aby měl pocit, že tu musí z povinnosti trávit celé odpoledne s námi v kuchyni.

„A nemôžem ti nejako pomôcť…?“

„To je dobrý, vážně,“ usmál jsem se na něj, načež jsem se k němu naklonil a spikleneckým šeptem jsem dodal: „Radši se ztrať dřív, než babička vytáhne podrobnou mapu vaší obce a začne se tě vyptávat na každýho jednoho obyvatele každý jedný chalupy tam u vás.“

„No dobre,“ zasmál se Julián, „tak ja pôjdem na chvíľku hore.“

***

Usmieval som sa, až kým som nevyšiel na poschodie, s posledným schodom mi úsmev na tvári zamrzol a v žalúdku som pocítil nepríjemné zovretie. Vôbec som nechápal, čo sa to stalo a prečo ma dobrá nálada tak rýchlo opustila.

Vstúpil som do izby, v ktorej som do rána spal, a sadol som si na posteľ. Nezatvoril som za sebou dvere, prišlo mi to tak slušnejšie, keď som bol na návšteve. Ruky som si položil na kolená a zahľadel som sa na svoje prsty. Ešte som na nich cítil Honzov dotyk, i keď to nebolo nijako logicky možné, lenže on sa ma pri našej štvorručnej hre dotkol niekoľkokrát, a síce to bolo omylom, ale mne to vždy rozochvelo vnútro. Bolo to krásne a zároveň úplne nesprávne, keď mi taký pocit spôsoboval môj učiteľ.

Vzal som do ruky mobil a rozklikol správy, chcel som mame napísať, že prídem domov až zajtra, ale v poslednej chvíli som sa zarazil. Síce som Honzovi povedal, že ostanem u neho, ale už mi to neprišlo ako dobrý nápad. Vlastne to bol úplne zlý nápad a hneď som vedel vymenovať niekoľko dôvodov, pre ktoré to tak bolo. Nemal som nič čisté na seba a moja košeľa sa už ráno netvárila úplne najčerstvejšie, o iných častiach oblečenia som radšej ani neuvažoval. Okrem toho som svojou prítomnosťou určite Honzu obťažoval, on sa síce správal ako môj kamarát, ale skôr mu ma bolo len ľúto a ja som po ňom ľútosť nechcel. Úplne sa mi priečila predstava, že ma berie ako nejakú svoju učiteľskú povinnosť a vlastne niekde vo svojej hlave nemá na výber, lebo mu svedomie káže, aby sa mi venoval.

Pokrútil som nad sebou hlavou a v mobile nalistoval odchody autobusov. Predtým som si musel pozrieť vlastnú polohu, bol som včera tak opitý, že som ani poriadne nevedel, kde som. Najbližší autobus odchádzal za tridsať minút, a tak som sa radšej hneď postavil. V rovnakom momente zaklopal Honza na pootvorené dvere, v náručí držal pár kusov oblečenia.

„Donesl jsem ti něco na sebe, aby ses měl do čeho převlíct.“ Položil kôpku na posteľ a nejaké veci z nej preložil, aby som videl, čo doniesol. „Máš tu tepláky, trička, co by ti mohly být,“ spodnú bielizeň presunul a našťastie ju vôbec nekomentoval, ale mne na nej aj tak ostal visieť zdesený pohľad, „a ponožky.“

„Ale to je tak blbé,“ povedal som, i keď som miesto toho mal povedať, že pôjdem domov, ale keď bol pri mne, tak sa mi zrazu od neho odchádzať vôbec nechcelo.

„Tobě je taky všechno trapný nebo blbý,“ usmial sa. „Tyhle kousky jsem už ze svýho šatníku vyřadil, jestli ti to nějak pomůže, jenom se mi je zatím nechtělo úplně zlikvidovat, tak je mám pořád zastrčený ve skříni… Ale samozřejmě jestli se budeš líp cítit ve svým, tak můžeme tvoje věci hodit do pračky a pak do sušičky a zhruba za tři hodiny si je zase budeš moct oblíct.“

Prebehol som sa pohľadom. Vyzeral som ako vytiahnutý zo smetného koša, radšej som sa zostal dívať do zeme.

„Ale no tak, tak jsem to přece nemyslel!“ ohradil sa Honza hneď. „Nemusíš se převlíkat vůbec! Jenom jsem chtěl, aby ti bylo pohodlně, když tu zůstaneš až do zítřka.“

„Ja by som už mohol ísť aj domov,“ priznal som. „Do desiatej za tým klavírom s mamou nejako vydržím.“

Honza sa zhlboka nadýchol a pozrel na hodinky.

„No počkej, to mi chceš jako říct, že kdybych tě teď odvezl domů, tak tě máma přinutí cvičit až do desíti? Vždyť… to vychází na nějakých sedm hodin!“

„Približne,“ potvrdil som mu to. „Ale vždy lepšie ako od rána,“ pousmial som sa a až potom som zvážnel, lebo som si uvedomil, čo som povedal. V podstate som mu prezradil niečo, čo takmer nikto nevedel. Vlastne to zo školy vedel len Paťo a ani tomu som to nepovedal, ale najlepší kamaráti na niektoré veci prídu aj sami.

Honza sa posadil na posteľ a poklepal na miesto vedľa seba. Vôbec som nad tým nerozmýšľal a sadol som si k nemu. Úplne dobre som to nevypočítal, lebo som sa ocitol priveľmi blízko, cítil som teplo sálajúce z jeho tela a bol to tak zvláštny pocit, že som sa v rozpakoch pomrvil a pri tom sa ho dotkol na stehne. Skoro to vyzeralo, že som ho pohladil.

„Prepáč,“ ospravedlnil som sa a rýchlo som si odsadol, aby bolo medzi nami viac miesta.

„To nic,“ zvláštne zarazene na mňa pozrel. Musel som sklopiť zrak k svojim rukám, aby som si overil, že sa nezačali pod tak intenzívnym pohľadom chvieť. Chvíľu bolo medzi nami ticho. Znova som sa pomrvil, ale tentoraz som bol od neho dosť ďaleko a nehrozilo, že sa ho dotknem.

Našťastie ma nenechal dlho trápiť a zas prehovoril:

„Proč do desíti?“

Pár sekúnd mi trvalo, kým som jeho otázku pochopil, lebo bola moja myseľ stále zaujatá tým, čo sa pred chvíľou stalo.

„To sa vracia otec z práce,“ odpovedal som úprimne, i keď som vôbec netušil, prečo mu to hovorím.

„A když je doma, tak nehrajete?“ spýtal sa.

Vedel som, že by som mal mlčať, ale v tom momente bolo tak ľahké sa pred ním otvoriť.

„To záleží od situácie… Ak chcem hrať ja, tak hráme, ale ak otec vidí, že mama má jeden zo svojich stavov, kedy ma do toho núti, tak to zatrhne.“

„A potom?“

„Potom idem spať a oni sa… hádajú.“ Pri poslednom slove som trochu stíšil hlas, zdalo sa mi, ako keby som prezrádzal tajomstvo, o ktorom som nemal hovoriť. „Aspoň myslím, naučil som sa to nepočúvať, aby mi to nebolo ľúto. Oni sa inak vôbec nehádajú. Len… kvôli mne.“

„Juli,“ oslovil ma. Prvýkrát použil skratku môjho mena a mne sa z toho zas tak zvláštne rozochvelo vnútro, ako sa mi to stávalo len pri ňom. „To není kvůli tobě, ale kvůli tvé mámě. Není totiž normální, aby tě nutila sedět tolik hodin za klavírem – a tvůj táta si to zjevně uvědomuje… Už tak strávíš u klavíru spoustu hodin ve škole. Potřebuješ si od hraní taky trochu odpočinout… a věnovat se i jiným věcem, který tě baví…“

„Ona len chce, aby som hral aspoň trochu dobre,“ odporoval som mu. Urobil som to úplne automaticky, i keď som v podstate vedel, že mal pravdu. Lenže musel som si mamu zastať, ona je inak úplne skvelá a okrem tejto jednej veci by mi ju mohol každý závidieť.

„Ale ty hraješ mnohem líp než trochu dobre! Nepotřebuješ takovej dril. Potřebuješ, aby od tebe tvoje mamka měla realistický očekávání, a taky si potřebuješ začít víc věřit. Vždyť včera ses před tím svým vystoupením úplně složil a já jsem to zezačátku nechápal, ale teď mi to do sebe všechno zapadá – bál ses toho, že tam uděláš nějakou chybu, a bál ses toho jenom kvůli ní… Kvůli tomu, že tě nedokáže pochválit a ocenit, ale naopak tě ještě v těch tvých hloupých představách o tom, že jsi neschopnej, utvrzuje!“

„Ona ma v tom neutvrdzuje, ja viem aj bez nej, že nehrám dosť dobre…“

„Juliáne!“ prerušil ma rázne, až ma z príkrosti v jeho hlase myklo. „Jsem tvůj učitel a přece taky vidím a slyším, jak hraješ! Řekl ti copak ještě někdy někdo jinej kromě tvé mámy, že nehraješ dost dobře?“

„Áno.“

„Tak vidíš…,“ zarazil sa, keď si uvedomil, čo som povedal. „Počkej, cože? A kdo?“

Zdvihol som k nemu zrak a spojil som s ním pohľad. Oči mal tentoraz jasne zelené, len po okrajoch zreničiek ich lemovala jemná hnedá.

„Neznámá skladba – těžkopádnost, nekoordinovanost, možná i nesoustředěnost, neschopnost poradit si s trémou, blok,“ odrecitoval som mu hodnotenie, ktoré napísal po našej prvej spoločnej hodine. Mal som ho v hlave dokonca česky, i keď moje ř znelo aj mne samému zvláštne.

Honza podvihol obočie a zúžil pery do úzkej linky, až som sa zľakol, že som ho naštval.

„Juli,“ vyslovil moje meno a potom urobil to, čo som čakal najmenej. Vtiahol ma do objatia a spravil to tak náhle, až som zabudol, ako sa dýcha. „Já jsem… To byl jenom první dojem, ještě jsem tě neznal, nikoho z vás jsem neznal… A potřeboval jsem nějakej základ, od kterýho bych se mohl odrazit… Ale slibuju, že ti už nikdy žádný takový negativní hodnocení nedám. Každý další bude tak pochvalný, až se budeš červenat,“ povedal, v hlase mal pri tom náznak niečoho hravého.

‚Ja sa už červenám,‘ pomyslel som si, ale povedal som niečo úplne iné. „Nemusíš kvôli mne klamať.“

Odtiahol sa odo mňa, ale ruky nechal položené na mojich ramenách.

„Však nebudu, vím, jak hraješ.“

Nebol som si istý, čo ma rozochvievalo viac, či jeho slová, alebo jeho dotyk. Oboje dokopy ale bolo na mňa veľa. Hlavne som sa bál, že na mojej tvári musí vidieť, že mám v hlave tú najhoršiu možnú myšlienku, aká ma mohla napadnúť. Najradšej by som sa k nemu naklonil a skúsil, aké by to bolo, keby som ho pobozkal.

„Ja… by som si… asi skúsil… tie veci,“ vykoktal som a rýchlo sa postavil, i keď to znamenalo, že som sa mu takmer vytrhol spod dotyku. „Môžem do kúpeľne?“ vzal som do náručia celú hromadu oblečenia, ktoré doniesol.

„Jasně,“ prikývol a milo sa usmial. Do tej kúpeľne som v podstate ušiel a bol som odhodlaný z nej už nikdy nevyjsť. Nakoniec som tam strávil len dvadsať minút, lebo som si nebol istý, či majú v dome ešte inú kúpeľňu, a asi by bolo divné, ak by ju potrebovali použiť.

Vyšiel som prezlečený do Honzových vecí, všetko mi bolo dobré. Opatrne som nakukol do izby, z ktorej som predtým tak rýchlo utiekol, a pocítil som zároveň radosť aj sklamanie z toho, že v nej už Honza nebol. Zvalil som sa na posteľ a hlavu som si zaboril do vankúša. Čo sa to so mnou deje?