Biele a čierne – Láska (8/8)

O tri mesiace neskôr / O tři měsíce později

Honza dokázal z dejín hudby urobiť ten najzaujímavejší predmet na svete, aj nezáživné diela podával s istou dávkou humoru, a preto som sa nečudoval, že vyučovanie v jeho podaní niekoľkokrát prerušil kolektívny smiech.

Všeobecné veselie opadlo, až keď pár minút pred zazvonením pozrel do svojich papierov a zahlásil:

„Podle harmonogramu nás příští týden čeká první písemka, tak se na to prosím vás nezapomeňte podívat.“ Celá trieda si povzdychla. „Ale no tak,“ mávol nad nami rukou. „To v pohodě zvládnete. Budu se tam ptát jenom na ty nejzákladnější věci.“

„Zase sa učiť,“ odfrkol si Paťo vedľa mňa, aj takmer mesiac po prázdninách si odmietal pripustiť, že škola už dávno začala. Pretočil som očami, dal som si záležať, aby to videl. Na oplátku sa uškrnul, vytiahol si z vrecka mobil a niečo do neho naťukal. Ani ma neprekvapilo, že sa môj mobil rozvibroval.

„Odpoveď je nie,“ pošepkal som mu a až potom som sa pozrel, čo mi to vlastne napísal. Odhadol som to správne. Nabádal ma, aby som od Honzu zohnal otázky, ktoré sa nám chystal dať na písomke.

„A keď pekne poprosím?“ skúsil to ešte raz.

„Tebe som tiež mal čo prezradiť!“

Narážal som na to, že som mu povedal o svojom vzťahu s Honzom. Musel som, lebo som cez prázdniny potreboval, aby sa pred mojimi rodičmi nepreriekol, že s ním netrávim zďaleka toľko času, ako si oni mysleli. Samozrejme, že som ten čas trávil s Honzom. Nakoniec sa moje lži doma aj tak prevalili, stačilo, aby som raz zabudol Paťa informovať, že som akože s ním, a on sa nejakou záhadnou zhodou náhod dovalil k nám domov. Moja mama bola teda mega prekvapená.

Zazvonilo, hodil som si zošit do tašky a postavil som sa. Chceli sme aj s Paťom vyjsť z triedy, ale zastavil nás Honzov hlas.

„Kluci, můžete tu ještě chvilku zůstat?“ požiadal. „Potřebuju se s váma dohodnout ohledně večerního vystoupení.“

„Ako poviete,“ zvalil sa Paťo nazad na stoličku. Pred ostatnými spolužiakmi Honzovi stále vykal rovnako ako ja a za to som mu bol vďačný. Vlastne celé to naše tajomstvo držal mega dobre. Okrem neho o nás zo školy vedela už len Laura, Paťova priateľka, ale tej som to tiež povedal ja.

Honza počkal, kým odišiel aj posledný z našich spolužiakov, a až potom prišiel k našej lavici. Mal som na stole položenú ruku, neodolal a prekryl ju svojou dlaňou. Usmiali sme sa na seba a pozreli si do očí, bolo to krásne, až kým to Paťo neprerušil.

„Mám vypadnúť?“ spýtal sa.

Honza pustil moju ruku a o krok ustúpil.

„Jasně že ne! Fakt s váma potřebuju probrat to vystoupení,“ povedal.

Paťo sa zasmial:

„Extra to tak nevyzeralo.“ Drgol som do neho lakťom, ale nie veľmi silno. Zase tak som sa jeho poznámke nečudoval, už raz bránil dvere do Honzovho kabinetu vlastným telom, keď sme s Honzom na pár minút zabudli, že sme v škole.

„Máš pravdu, promiň,“ ospravedlnil sa Honza, aj keď vedel, že fakt nemusel. „Takže: to vystoupení začíná za tři hodiny a já bych si vás před ním potřeboval ještě jednou poslechnout. Dohodli jsme se s kolegou Jančekem, že byste nám to mohli odehrát,“ pozrel na hodinky. „Ideálně teď.“

„Tomu sa hovorí nechať nám čas sa na to pripraviť,“ zasmial sa Paťo, ale postavil sa a ja s ním.

„Ale no tak, hrajete to skvěle, vždyť to cvičíte už týden,“ pousmial sa Honza a venoval mi láskavý pohľad.

Paťo vyšiel z dverí a ja som ho chcel nasledovať, ale Honza sa ku mne naklonil.

„Platí, že dnes přespíš u mě?“ spýtal sa potichu.

„Neviem sa dočkať,“ prikývol som a v myšlienkach som ho pobozkal, v skutočnosti som len vyšiel na chodbu a nasledoval svojho najlepšieho kamaráta.

Premiestnili sme sa do klavírneho štúdia. Pán učiteľ Janček, Paťov učiteľ hry na husle, ležal na gauči.

„Dobrý,“ pozdravili sme ho s Paťom. Nadskočil, asi sme ho prebrali zo zamyslenia.

„Ahoj,“ mávol na neho Honza.

„Och, už ste tu,“ posadil sa a uvoľnil Honzovi miesto vedľa seba. „Čakal som vás.“

„Alebo spal,“ pošepol mi Paťo. Stisol som k sebe pery, aby som sa nezasmial nahlas.

Sadol som si za klavír, počkal som, kým Paťo vytiahol husle z puzdra, s láskou ich pohladil pre šťastie a postavil sa k môjmu boku. Miernym prikývnutím mi naznačil, že je pripravený, ja som mu to gesto oplatil, a v tom momente miestnosť naplnili tóny Chopinovho nokturna. Skladby, ktorú sme si spoločne vybrali pre dnešné vystúpenie.

***

Seděl jsem na gauči vedle Dušana a nevím, jak on, ale já jsem téměř zapomínal dýchat, tak moc jsem si tu skladbu v podání svých dvou studentů užíval. Patrik se se svými houslemi vyloženě mazlil – a Juli mu k tomu svým doprovodem na klavír dával prostor. Dohromady jim to znělo famózně, bylo vidět a především slyšet, jak jsou sehraní, a mně se výsledek té jejich sehranosti zařezával kamsi hluboko do nitra. Zařezával, to ano – ale v dobrém. Nebolelo to, to vůbec, naopak – působilo mi to takovou lechtavou husí kůži, zimomriavky, jak by s nádherně smyslným přízvukem řekl Juli, a nutilo mě to se usmívat.

Ono popravdě, já se poslední dobou usmíval v podstatě permanentně. A důvod té mé věčně dobré nálady právě seděl za klavírem a s citem a jemností odehrával mou oblíbenou skladbu od Chopina… Jo, od té doby, co jsme s Julim začali chodit, jsem se vážně pořád usmíval. Protože mi s ním bylo hezky. A protože on mi dával bez ostychu najevo, že je mu hezky se mnou.

Vlastně mi úsměv na rtech zamrzl za celé ty tři poslední měsíce jenom jednou: to když mi Juli tenkrát v noci volal, že jeho máma odhalila, že s někým chodí – a on jí pak už přiznal všechno, tedy i to, že chodí se mnou… Zezačátku to vypadalo, že pro to jeho mamka moc pochopení mít nebude, a v tu chvíli mi právě zavolal, smutný a vyplašený, a musím se přiznat, že z toho pár minut nebylo moc dobře ani mně při představě, co si asi tak Julián doma vyslechl a ještě vyslechne… A co si asi časem – a zřejmě ne jenom jednou – vyslechnu já… Ale nakonec se mi povedlo Juliho uklidnit, ať neplaší a počká, až se s tím jeho máma trochu srovná, že je dost pravděpodobné, že pak tu svou prvotní reakci trochu přehodnotí. A ukázalo se, že jsem měl pravdu – na jeho mámu to byl prostě moc velký šok takhle najednou, když během několika minut zjistila, že jednak jí její syn lže ohledně toho, kde tráví čas, druhak to, že je gay, a nakonec to, že chodí konkrétně se mnou… Jakmile si to ale všechno nechala projít hlavou a uklidnila se, tak z toho, dle Juliánových slov, bylo potom hodně povídání a objímání.

S mou babičkou to celé probíhalo mnohem jednodušeji. A taky to teda proběhlo mnohem dřív – vlastně hned první den prázdnin.

Tenkrát jsem k nám pozval Juliho podruhé. A i když jsme byli dohodnutí, že spolu po skončení školního roku zkusíme chodit tak jakože oficiálně, neměli jsme v plánu to nikde moc roztrubovat. Takže zatímco jsem čekal, až Juli přijede, protože tentokrát měl přijet autobusem, tak jsem před babičkou tak trochu mlžil – prostě že se za mnou staví zase ten můj student a zajdeme se projít, protože toho máme hodně společného a protože mě učila jeho máma, a navíc že ho po prázdninách čeká maturita a zkoušky na vysokou, tak se ode mě chce dozvědět nějaké detaily, jak se mi studovalo v Praze…

Babi s potutelným úsměvem sledovala, jak si během toho řečnění skládám do batohu nejenom deku, ale taky umělohmotné mističky s hrozny, s cherry rajčátky, s kousky sýrů a se šunkovou klobásou nakrájenou na kolečka, chtěl jsem totiž pro Juliho uspořádat něco jako piknik… No a když jsem nahoru položil sáček s bramborovými chipsy, pronesla:

„A to chceš toho svého Juliána utrápit hlady? Tohohle se přece nenajíte! Měl jsi mi říct dřív, že zase přijede, nasmažila bych vám řízky!“

Netušil jsem, na co zareagovat dřív:

„Ale babi, na řízky nebudeme mít v tom horku chuť, to za prvé, za druhé půjdeme jenom kousek, ne na celodenní túru… A za třetí, není to můj Julián! Říkám ti, že…“

„Honzíku,“ skočila mi do řeči, „nemysli si, že jsem si posledně nevšimla, jak se po sobě díváte! A že neslyším, jak o něm mluvíš! Víš co, počkej, tak já ti ještě přinesu pár jahod, ať máš s sebou něco čerstvého. A sladkého.“ A s šibalským mrknutím se natáhla do skříně pro misku a odešla na zahradu. A od té chvíle jsem se před ní na jakékoliv další mlžení vykašlal, babi o Julim mluvila zásadně i nadále jako o mém Juliánovi, vyptávala se mě, jak se má nebo kdy zase přijede a podobně – a já to pokaždé ocenil vděčným, rozzářeným úsměvem.

Podobně jsem se teď rozzářil poté, co kluci dohráli a upřeli na mě a na Dušana vyčkávavé pohledy. Aniž bychom si to s Dušanem domlouvali, oba jsme se spontánně roztleskali, a zatímco Patrik se spokojeně zaculil a pokývnutím naznačil, že děkuje, Juli nejdřív sklopil oči – a ten spokojený úsměv si dovolil až pak. Ještě pořád si nezvykl na to, jak často ho chválím a v jakých superlativech hodnotím jeho klavírní přednes. A teda mezi námi, nejenom ten.

Pak už se ujal slova Dušan a ladil s klukama ještě nějaké drobné detaily ohledně vystoupení, no a pak už jsme je propustili, aby mohli odběhnout na další hodinu.

„Toto ich číslo bude zlatý klinec večera,“ zamnul si Dušan se spokojeným, nadšeným výrazem ve tváři ruce.

„Jo, to bude,“ souhlasil jsem. ‚A mě pak bude čekat ještě jeden soukromý zlatý hřeb večera, až u mě Julián přespí,‘ pomyslel jsem si natěšeně – a vsadil bych se, že můj výraz ve tváři byl ještě spokojenější a nadšenější než ten Dušanův.

***

Ešte ráno som si bol absolútne istý, že sa pred dnešným vystúpením zvládnem nevystresovať, ale stačila informácia od pána učiteľa Jančeka, že naše vystúpenie presúva na záver programu, a oblial ma studený pot. Na záver sa dáva to najlepšie, to, čo má zostať divákom najviac v pamäti. Takto im ostanú v pamäti všetky moje chyby.

Napriek vlastnej nervozite som si udržal na tvári slabý úsmev, aby na mne Honza a Paťo vôbec nič nepoznali.

Ďalšie dve hodiny v škole ubehli nenormálne rýchlo. Čas sa odmietal zastaviť, minúty znásobovali svoju rýchlosť a mne s každou jednou rástlo v žalúdku niečo ťažké a nestráviteľné. Na konci vyučovania som si ruky utieral do nohavíc každú chvíľu a v hlave som nemyslel na nič iné, len na vlastné zlyhanie. Tentoraz som neplánoval sklamať len mamu, ale rovno aj Paťa. Dominantou skladby síce boli husle, ale klavírny doprovod bol pre ne mimoriadne dôležitý, lebo im umožňoval vyznieť v ich plnej sile a kráse. Stačí pár mojich chýb a úplne Paťa vyhodím z tempa. Najhoršie ale bude, že to bude vyzerať, ako keby chyboval on. Nedostatky v mojej hre postrehne len málo z divákov. Pravdepodobne tí s dobrým hudobným sluchom a určite si ich všimnú dvaja skúsení klaviristi – moja mama a Honza.

‚Asi budem zvracať,‘ pomyslel som si. Postavil som sa a chcel som zamieriť na záchod, ale len som vyšiel z triedy, narazil som na Paťa.

„Idem do bufetu, chceš niečo?“ spýtal sa a prezrel si ma. „Ale ako sa tak na teba dívam, tak nechceš nič.“

„Ja to celé pokašlem,“ povedal som úprimne.

Paťo ma objal okolo ramien.

„Tak to bude pokašlané, no a čo?“ potľapkal ma po chrbte a zas pustil.

Málokedy som pred Paťom priznával svoju nervozitu, zvyčajne som sa tváril, že len potrebujem byť sám, a vyhýbal som sa mu rovnako ako všetkým, ale keď už pri mne nejakou náhodou bol, tak ma skôr zvykol utešovať.

„Žiadne povzbudivé slová?“ podvihol som obočie. Vlastnou otázkou som si ho skôr doberal, nemyslel som ju vážne, lebo mi prekvapivo ostalo o dosť lepšie, asi stačila aj jeho prítomnosť.

„Ani nie,“ pousmial sa. „S mamou si si to vydiskutoval a nikoho iného pár chýb nerozhodí, aj keby si ich spravil, čo mimochodom nespravíš.“

„Takže ti to môžem úplne pokaziť a ty sa ani nenaštveš?“

„Juli, kedy som sa ja na teba naštval?“ zasmial sa.

„Keď som ti neobjednal na pizzu kukuricu?“

„To ale bola tragédia!“ zamračil sa. „Jedno vystúpenie je oproti tomu zanedbateľné.“

Tentoraz som sa zasmial ja.

„Choď radšej do toho bufetu, aby si neumrel hladom.“

Mávol nado mnou rukou, spravil niekoľko krokov po chodbe, ale potom sa otočil.

„Budeš v pohode? Trápilo ťa len toto?“

Na sekundu som pozrel do zeme, ale potom som sa na neho usmial.

„Budem v pohode.“

Vrátil sa nazad ku mne.

„Stále sa bojíš, čo povie mama?“

„Trochu,“ priznal som. „Ono tie obavy z jej reakcie nezmiznú len tak hneď, ale je to oveľa lepšie.“

„To chápem,“ prikývol. „Ale ešte je tam niečo, vidím to na tebe.“

„Honza,“ povzdychol som si.

„Bojíš sa, čo povie Honza?“ prekvapil sa.

Prikývol som a on sa rozosmial.

„Čo ti je na tom smiešne?“ zamračil som sa. Jeho smiech sa ešte zintenzívnil, dokonca ho z neho prehlo v páse. Musel som počkať, kým sa upokojil a zas sa vyrovnal.

„Juli,“ znovu sa zasmial a pár sekúnd so sebou bojoval. „Tomu by nevadilo, ani keby si škriabal nechtami o hrniec.“

Len dokončil vetu a obaja sme sa pri predstave toho zvuku otriasli a potom naraz rozosmiali. Celé to prirovnanie bolo tak absurdné, že sa nedalo pri tej predstave tváriť vážne.

„Tu je nejako veselo,“ zastavila sa pri nás Darina. „Čo vás tak pobavilo?“ spýtala sa.

Paťo na mňa mrkol.

„Nedostatok kukurice a škriabanie nechtami o hrniec.“

Darina sa zatvárila znechutene.

„Hrozné jedlo a hrozný zvuk.“

Najbližších pár minút Paťo obhajoval chuť kukurice a spoločne sme hľadali ďalšie najhoršie možné zvuky. Jednoznačne tú súťaž vyhral spev našej slovenčinárky.

Paťo sa nakoniec vybral do toho bufetu a ja som s Darinou zašiel do zákulisia. Dnešné vystúpenia začínala, tak som ju chcel aspoň povzbudiť. Nakoniec som to veľmi nestihol, lebo si ju hneď odchytil Honza. Postavil sa s ňou pred vstup na pódium a živo s ňou o niečom diskutoval. Raz za čas mu pri tom pohľad skĺzol na mňa. Nakoniec ma to donútilo prestať sa na nich pozerať a radšej som sa zahľadel na svoje ruky, inak by som sa neovládol a začal sa na neho usmievať tak, že by každý v okolí pochopil, že som do neho zamilovaný.

Už pred prázdninami bolo ťažké byť pri ňom v škole a nemôcť sa ho ani dotknúť, ale cez prázdniny náš vzťah dosiahol úplne iný level a mne už to prišlo až nemožné. Niekedy sa mi to zdalo aj nespravodlivé. Čo koho do toho, že sme spolu? Veď sme obaja dospelí.

Potom som ale vždy v myšlienkach uznal, že bude pre nás naozaj lepšie, ak náš vzťah utajíme do mojej maturity.

Darina vyšla na pódium a za chvíľu zaznela jej skladba. Hrala ju nádherne, začul som len dve malé chyby. Publikom ju odmenilo búrlivým potleskom ani Honza nešetril pochvalami, keď skončila, a ja som vedel, že ich myslel naozaj vážne. Fascinovalo ma, že som mu veril, keď chválil iných, tak prečo som mal problém veriť mu, keď chválil mňa?

Ďalší dvaja klaviristi odohrali svoje skladby a nasledovali tanečné vystúpenia. Honza sa už nemusel venovať ostatným svojim študentom, a tak prišiel za mnou.

„Jsi v pořádku?“ čupol si predo mňa.

Zdvihol som k nemu zrak a usmial som sa.

„Som.“

„Nepotřebuješ na chvilku na vzduch? Nebo někam, kde nejsou okolo lidi…?“ spýtal sa potichu.

Bolo to zvláštne, ale začervenal som sa napriek tomu, že som vedel, prečo mi to ponúka. Bál sa, že som nervózny a mám strach pred vystúpením, ale mne pri jeho pozvaní niekam mimo ľudí prebehli mysľou úplne iné myšlienky. Hneď som si začal predstavovať, že pôjdeme niekam, kde ho konečne budem môcť pobozkať. Za celý deň som sa toho už nevedel dočkať.

„Netreba, ďakujem vám.“ Síce sme nesedeli pri ostatných až tak blízko, ale aj tak som mu radšej vykal, ak by nás niekto začul.

„Dobře,“ prikývol a sadol si ku mne. Nechal medzi nami kúsok voľného miesta, ale aj tak som cítil teplo jeho tela a dokonale ma ten pocit zamestnával. Vďaka nemu som nestíhal ani poriadne vnímať nervozitu vo vlastnom vnútri. Bola mi známa, ale aj tak mi na nej bolo niečo cudzie. Jej intenzita sa ani nedala porovnať s tým, čo som zažíval predtým pred vystúpeniami. Slabé chvenie v mojom žalúdku sa dalo úplne v pohode vydržať, dýchalo sa mi prekvapivo voľne a ruky mi síce zase zvlhli, ale nebolo to nič strašidelné. Stále som chcel mamu svojou hrou potešiť, ale viac som si dokázal uvedomiť, že sa nič tak hrozné nestane, ak to neurobím. Sama mi povedala, že bude hrdá vždy, a to pre mňa veľa znamenalo. Veľa pre mňa znamenala aj Honzova prítomnosť a tichá podpora. Nechcel som, aby si o mňa musel robiť starosti, a nechcel som pred ním vyzerať len slabý.

Po pár minútach sa objavil Paťo, na košeli mal mokrý fľak.

„Zas som sa obkydal,“ zahlásil a sadol si vedľa mňa. Honzovi cuklo kútikmi, ale ostal potichu. Ja som toľko zdržanlivosti nemal.

„Nemáš žrať ako prasa,“ drgol som do neho.

„To uschne,“ zahlásil.

Neuschlo to, na pódium sme napriek tomu vychádzali s ľahkým úsmevom na perách. Paťov vlhký fľak na košeli nás oboch skôr bavil ako rozčuľoval. Dovolil som si jeden krátky pohľad do hľadiska. Mama sedela na svojom obvyklom mieste, neobvykle vedľa nej sedel aj otec, zvyčajne moje vystúpenia kvôli práci nestíhal.

Posadil som sa za klavír, naučeným pohybom som si skontroloval košeľu a utrel som si ruky do nohavíc. Niekde vnútri ma stále objímal ľahký tlak, pocit nejakej zodpovednosti z toho, že predsalen reprezentujem školu, svojho učiteľa a seba.

Paťo sa nachystal, klasicky si nenápadne pohladil husle a dal mi znamenie. Prikývol som, že som pripravený, a jeho husle vyčarovali prvý tón. Dokonale som zachytil jeho nastúp a vďaka tomu som sa po pár sekundách uvoľnil. Veľakrát som si vedel užiť hru, ale takmer nikdy sa mi to nepodarilo na vystúpení. Teraz som mal k tomu blízko.

Užilo si to aj publikum, odmenili nás búrlivým potleskom, ale aj tak som mal tendenciu z pódia po jednom uklonení ujsť. Paťo ma nenechal, chytil ma za zápästie a tým tam donútil ostať. Navonok to vyzeralo nenápadne a nikto nezainteresovaný tomu jeho gestu iste neprikladal význam, ale aj tak som ho za to plánoval nakopať do zadku.

Určite to vedel, lebo so mnou potom nešiel do zákulisia, ale zišiel z pódia po schodoch a šiel rovno za svojimi rodičmi. Ja som na svojich zamával a oni pochopili, že sa stretneme vonku.

V zákulisí na mňa čakal Honza, v očiach mal iskru a na tvári široký úsmev.

„Zahrál jsi to výborně,“ usmial sa na mňa. Videl som na ňom, že by toho rád povedal oveľa viac, ale pred ostatnými ľuďmi nemohol.

„Ďakujem, pôjdem za rodičmi, tak dovidenia,“ povedal som. Vedel som, že to pochopí, dávno sme boli dohodnutí, že idem k nemu spať a že ma vyzdvihne po vystúpení na rohu vedľajšej ulice, aby nás zo školy nebolo vidieť.

V šatni som si vzal zo skrinky ruksak aj s pár vecami na prespatie u Honzu, vyšiel som na nádvorie, poobzeral sa, a keď som zbadal rodičov, tak som za nimi zamieril. Stáli pri aute, nemohol som si nevšimnúť, že Honza parkoval hneď vedľa.

„Ahoj,“ pozdravil som ich.

„To bolo krásne vystúpenie,“ pochválil ma hneď otec. Usmial som sa, i keď som vedel, že jeho hudobný sluch nie je práve ukážkový. Vlastne by vôbec netušil, ak by som pri hre robil chybu za chybou.

„Dokonalé,“ pridala sa mama a objala ma. „Ty si bol dokonalý.“

Toľko prehnanej a nezaslúženej chvály bolo na mňa veľa.

„Ďakujem, ale to nebola ťažká skladba a hlavne skvele hral Paťo…“

„Hrali ste skvele obaja,“ prerušila ma a pustila zo svojej náruče. Pohľad jej mieril niekam za mňa. Otočil som sa, aby som videl, kam sa pozerá. Našim smerom kráčal Honza a zdalo sa, že mierne váha, ale nemal veľmi na výber, keď pri nás parkoval.

„Pěkné odpoledne, paní docentko, pane doktore,“ pozdravil mojich rodičov.

Otcovi úsmev zamrzol na tvári, ale aj tak na neho aspoň kývol hlavou. Nemohol by som tvrdiť, že môj otec mal niečo konkrétne proti Honzovi, skôr mal problém s jeho vekom a s tým vzťahom študent a jeho učiteľ. Inak mi ale nič nezakazoval a nechával to na mne, len potreboval čas, aby si Honzu obľúbil a viac s ním hovoril.

Zato mama niečo na srdci mala.

„Honzo, rada vás vidím. Práve som tu Julimu vravela, ako sa mu vydarilo vystúpenie a aké je dôležité, aby sa teraz pred maturitou venoval škole a učeniu. Pre vás ako jeho učiteľa je to tiež určite dôležité,“ povedala. Zhrýzol som si peru, lebo som vedel, že naráža na to, že sa k Honzovi chystám na celý víkend. Síce som si to s ňou doma dohodol, ale už vtedy mala pripomienky k tomu, koľko času spolu trávime.

***

„Samozřejmě,“ přikývl jsem, a jelikož jsem tušil, kam Juliánova máma směřuje, rovnou jsem doplnil: „Juliánovo studium je pro mě na prvním místě! Nemusíte se bát, že bych jeho maturitu hodlal jakkoliv podcenit… nebo ohrozit…“

Juliho máma se užuž nadechovala, že bude nějak pokračovat, ale to už se do toho vmísil Juli:

„Mami, my už musíme ísť… Honza ešte sľúbil babičke, ehm, že jej zájdeme nakúpiť.“

Docentka Šúrová se zatvářila lehce nespokojeně, ale přesto smířeně pokývala hlavou:

„No dobre, tak to ja samozrejme nechcem zdržovať… Užite si víkend.“

S poděkováním jsme se rozloučili, Juli rodičům ještě zamával, když odjížděli, pak jsme se pořádně rozhlédli, jestli není poblíž někdo ze školy, kdo by nás poznal a komu by připadalo divné, že spolu nasedáme do mého auta – a teprve pak jsme konečně s úlevnými úsměvy ve tvářích vyrazili trávit zbytek pátku a celý víkend po našem.

„Tak my ještě jedeme babičce na nákup, jo?“ zakřenil jsem se na Juliho.

„A moje štúdium je pre teba na prvom mieste, hej?“ oplatil mi to.

„To je náhodou pravda!“ hájil jsem se se smíchem, zatímco jsem se pomalu zařazoval do poněkud hustšího provozu takhle při pátku. „A aby mi tvoje máma nemohla vyčítat, že tvou výuku zanedbávám, tak dnes až do půlnoci budeme hrát na klavír!“ škádlil jsem ho.

„Až do polnoci?“ zhrozil se naoko. „No a potom?“

„Jak – potom? Potom budeme už tak unavení, že hned usneme!“

Julián hraně zaúpěl:

„To je tvoja predstava ideálneho rande?“

„Moje ne,“ smál jsem se. „Tohle je představa našeho ideálního rande podle vašich.“ A to už jsem využil toho, že přímo přede mnou blikla na semaforu červená, položil jsem Julimu ruku na koleno a nechal ho, ať přes mou dlaň položí tu svou.

„No a aká je teda tvoja predstava ideálneho rande?“ zasondoval.

„To už se brzo dozvíš,“ věnoval jsem mu cosi jako laškovné mrknutí, a zatímco jeho dlaň se lehounce zachvěla, já mu ji povzbudivě stiskl, než bylo načase ho pustit a přesunout ruku zase na řadicí páku.

Pravda byla taková, že jsem samozřejmě žádnou představu o ideálním rande neměl: každé naše rande pro mě totiž bylo ideální a dokonalé. Ať jsme spolu skončili u klavíru, na procházce, v restauraci, na koncertu, u notebooku při sledování filmu, na výletě nebo v posteli, pokaždé jsem si to moc užil.

Pro úplnost se sluší dodat, že v posteli jsme spolu nekončili zdaleka tak často, jak by se možná mohlo zdát. Hlavně tedy proto, že Juli u mě nepřespával zase tak často, no ale taky proto, že mi přišlo, že on se do nějakých těch intimnějších hrátek zrovna moc nehrne. Rád se ke mně tulil, miloval, když jsem ho objímal, a líbat jsme se vydrželi snad hodiny v kuse, nebo minimálně se mi to jako hodiny jevilo, čas holt v Juliho přítomnosti plynul tak nějak zvláštně… Ale když se schylovalo k něčemu víc, Juli to pokaždé nápadně nenápadně nějak zabrzdil, pozastavil, zdržel… No prostě poznal jsem, že zatím není připravený postoupit o krok dál, takzvaně na další metu, a respektoval jsem to, aniž bych se na něco vyptával. Však až někdy připravený bude, tak se to stoprocentně dozvím jako první.

„A co bys chtěl dneska ještě dělat ty?“ zeptal jsem se, když jsem se vymotal z další křižovatky, a po očku jsem po něm mrknul. „Musíš být po celým týdnu a po všech těch nervech kvůli dnešku unavenej… Úplně klidně můžeme zalízt do postele a spát, když budeš chtít, nemusíme vymýšlet bůhvíjakej program. Zítra je taky den.“

„Tak pokiaľ nebudeš trvať na tom hraní na klavír, tak do postele by sme zaliezť mohli. Ale nemuseli by sme hneď spať,“ nadhodil Julián a věnoval mi takový usměvavý, přitom zvláštně naléhavý pohled… A mně došlo, že tohle je pravděpodobně ta chvíle, kdy jsem se jako první dověděl, že přišel ten správný čas.

***

Honza sa na mňa žiarivo usmial a potom sa už venoval len šoférovaniu. Bol som za to rád, lebo aspoň nevidel, ako mi červenie tvár. Nechápal som, kde sa to vo mne vzalo, že som mu dokázal takto napriamo naznačiť, čo by som chcel. Asi to vo mne bolo už dlhšie skryté, premýšľal som nad tým od môjho posledného prespania u neho doma. Už vtedy som chcel, aby sme pokročili niekam ďalej, ale akosi automaticky som to zastavil a Honza to viac neskúsil. Nikdy to viac neskúsil, vždy to nechával na mne a ja som si ho za to strašne vážil, ale… Dúfal som, že keď mu to dnes takto poviem, tak už to na mne nenechá, lebo som vopred vedel, že ak dnes zájdeme niekam ďalej, tak ma zas na okamih premôže vlastná hanblivosť a ja to zastavím. Potom to hneď oľutujem, len už nedokážem naznačiť, že by som predsa len rád pokračoval.

Pokrútil som nad sebou hlavou, dúfal som, že si tým z nej vyženiem vlastné myšlienky a predstavy. Začínalo mi z nich byť teplo a nehorela mi už len tvár, ale pridali sa aj iné časti tela.

Honza to nemohol tušiť a nevedomky ma dostal ešte do väčších rozpakov, keď si po pár minútach spomenul na dnešné vystúpenie a rozhodol sa ma zaň ešte raz pochváliť.

Vôbec som sa nečudoval, že som pred jeho domom vystupoval úplne rozklepaný. Lenže nebolo to nepríjemné, naopak bol som plný očakávania niečoho pekného, lebo s ním bolo vždy pekné úplne všetko.

Vošli sme dovnútra, dom sa zdal tichý.

„Babička je asi u sousedky,“ nazrel do kuchyne. „Ale nechala nám tu koblihy, no tady se tomu říká spíš šišky… Dáš si? Nebo ti mám ohřát něco jinýho? Měla by tam být ještě polívka ze včerejška.“

„Nie som hladný, ďakujem, ale niečo by som vypil,“ zhodil som ruksak k botníku a nasledoval som ho do kuchyne.

Honza vytiahol zo skrinky tanierik, z chladničky džem a šlahačku a oboje ku mne prisunul spolu so šiškami.

„Jak tě znám, tak jsi dnes kvůli tomu vystoupení vůbec nic nejedl…“

„Asi ma fakt poznáš,“ sadol som si a zahľadel sa na pripravené jedlo. Hlad sa ozval v zapätí, tej vôni sa nedalo odolať.

„Co si dáš na pití?“ spýtal sa. „Myslím, že je tam ještě ve džbánku ta pomerančová limonáda, co ti minule tak chutnala.“

‚Niečo tvrdšie na guráž by nebolo?‘ pomyslel som si. „To bude skvelé,“ poďakoval som a pustil sa do jedla. Honza si sadol oproti mne a tiež niečo málo zjedol. Celý čas sme si vzájomne kradli pohľady. Bolo v tom niečo hrozne krásne.

Po dvoch šiškách som to vzdal, tretiu by som už do seba nedostal.

„Mám dosť,“ usmial som sa a ešte som svoj úsmev rozšíril, keď som si všimol, že má Honza v kútiku úst šľahačku. Pripomenulo mi to, ako som sa celý deň tešil, keď ho konečne budem môcť pobozkať. Postavil som sa, prešiel som k nemu a naklonil sa. „Niečo tu máš,“ povedal som a konečne s ním spojil pery, chutil sladko. „A je to preč,“ usmial som sa, keď som sa zas narovnal.

Honza siahol po šľahačke.

„Můžu to tam vrátit,“ povedal.

„Ja… no… a čo keby sme šli hore a dali si sprchu,“ vykoktal som a hneď po vlastných slovách vypúlil oči. „Teda každý sám, chápeš.“

Honza sa uvoľnene rozosmial a chytil ma za ruku.

„Chápu, však buď tu samozřejmě jako doma. Já se osprchuju dole.“

„Ďakujem,“ znovu som ho pobozkal. Chutil sladko aj bez tej šľahačky.

Vzal som si ruksak a vybehol som na poschodie. V kúpeľni som otvoril spodnú skrinku a vytiahol odtiaľ svoju zubnú kefku a sprchový gél. Honza mi v polovici prázdnin ponúkol, aby som si tie veci u neho nechal a nemusel som ich stále prevláčať. U neho v izbe som mal aj nejaké oblečenie, ale to som si so sebou aj dnes doniesol, a tak som ho vytiahol z ruksaku.

Vyzliekol som sa a sám seba si poobzeral v zrkadle. Tušil som, že dnes Honza uvidí aj tie moje časti, ktoré ešte nevidel.

***

Ve sprše jsem si pohvizdoval. Jako v podstatě pokaždé. Akorát že teď jsem co chvíli musel to svoje pohvizdování přerušit, protože se mi rty samy od sebe roztahovaly do širokého úsměvu… a to je pro hvízdání dost nevhodná výchozí pozice, haha! Těšil jsem se, šíleně moc jsem se těšil – na nějaké další moje a Juliho společné poprvé, které nás dnes večer pravděpodobně čeká… Jenže zároveň jsem si uvědomoval, že zatímco já po koupelně málem poletuju nadšením, tak Juli je na tom dost možná úplně naopak: úplně jsem ho viděl, jak stojí před zrcadlem, v očích lehce vyplašený výraz a snaží se sám sebe povzbudit a přesvědčit, že není důvod k panice…

Zastavil jsem vodu a sáhl jsem po ručníku, zatímco jsem se ve vzpomínkách vrátil o spoustu let zpátky, do doby, kdy jsem byl o něco mladší než Julián – a zažíval jsem svoje vlastní poprvé. Jenže tenkrát to bylo s klukem, který na tom byl věkově i zkušenostma úplně stejně jako já. A nervózní jsme jaksi nebyli ani jeden, naopak, byli jsme do prozkoumávání těla toho druhého celí hrrr… Takže jsem si teď nebyl úplně jistý, jak moc se dokážu vžít do Juliho pocitů. Z čeho přesně je tak nervózní? Ze sebe a z reakcí svého těla, nebo ze mě? A pokud ze mě, tak proto, že jsem oproti němu starší a zkušenější, nebo třeba čistě proto, že je prostě stydlivější od přírody a nechce se mu ty nejintimnější kousky svého já s nikým sdílet? Co mám říct nebo co a jak mám udělat, aby mu to pomohlo, aby z toho načerpal, co potřebuje, abych to tím třeba ještě celé naopak nějak nezhoršil?

Se znejistělým povzdychnutím jsem pověsil ručník na věšák, ale už v další vteřině, to když jsem na sebe natahoval čisté boxerky, se mi rty zase zvlnily do úsměvu. No co, však tohle není jenom o mně – a není to ani jenom o něm. Je to o nás obou. A spolu to zvládneme.

Když jsem vešel do svého pokoje, Juli už mi, jak jsem tomu říkal, zahříval peřinu. Jako totiž pokaždé, i tentokrát ležel zachumlaný v peřině až po krk, jako kdyby do pěti vteřin očekával příchod tuhé zimy.

„Myslím, že už vím, co ti koupím k Vánocům – přenosný elektrický kamna,“ pozlobil jsem ho, jen co jsem za sebou zavřel dveře.

„Ja si myslím, že ty ma zahreješ dostatočne,“ usmál se na mě, zatímco jeho oči na mě v tom přítmí přes celou místnost rozverně svítily.

„Hmmm, a to se ještě docela krotím, víš?“ zamrkal jsem na něj šibalsky, zatímco jsem se k němu pomalu blížil. „Kdybych se nekrotil, tak bych tě vyloženě spálil. A ta peřina by začala hořet.“

„Až tak?“ zasmál se Juli.

„Jo, až tak,“ přikývl jsem a stejně jako pokaždé jsem se natáhl k lampičce, abych ji zhasnul, než si zalezu k Julimu pod deku.

Tentokrát mě ale Juli zarazil:

„Počkaj, nezhasínaj.“ A když jsem se na něj tázavě zadíval, dodal: „Chcem na teba vidieť.“

***

Honza po mojej požiadavke prikývol, natočil lampičku tak, aby nesvietila priamo na nás, ale aby sme na seba dobre videli, a uchopil lem z periny.

„Tohle teď asi chvíli nebudeme potřebovat,“ povedal a ja som sa po jeho slovách usmial. Prišlo mi to už ako taký náš zvyk. Ja som sa u neho v posteli vždy celý zakryl a on ma potom odkryl.

Dnes som si pôvodne myslel, že to už ani neurobím. Veril som, že na neho dokážem čakať len tak a nebudem sa mať potrebu za nič skrývať, ale len som si ľahol a cítil som sa zvláštne odhalene. Bol to úplne hlúpy pocit, nelogický, ale aj tak prišiel, napriek tomu, že som mal na sebe pyžamo.

Honza si vliezol ku mne do postele, ľahol si na bok a podoprel si hlavu rukou. Pozeral pri tom priamo do mojich očí. Zdalo sa mi, že nad niečím premýšľa. Nestihol som sa spýtať nad čím, lebo sa ku mne naklonil a pobozkal ma. Najprv na nos a až potom na ústa. Donútilo ma to k ďalšiemu úsmevu.

Obtočil som okolo neho paže, ako keby som ho odmietal pustiť. Jeho dlaň zatiaľ vkĺzla pod moje tričko a dotkla sa nahej kože. Zachvel som sa a nejako automaticky trochu podvihol. Pochopil to a tričko mi začal pomaly vyzliekať. Nezabúdal pri tom pohladiť každé odhalené miesto. Na konci som zdvihol ruky, aby som mu pomohol, a moje tričko skončilo pohodené niekde na zemi. Jeho tričko o chvíľu dopadlo úplne rovnako.

Okamžite som túžil pohladiť každý jeho sval, on bol na tom asi podobne, lebo sme za chvíľu skončili v objatí a vzájomne si venovali desiatky letmých aj pevných dotykov. Naše pery to k sebe tiahlo ako magnety a z nežných bozkov sa stávali stále vášnivejšie.

Honza mal pravdu, keď tvrdil, že by dokázala z jeho tepla vzbĺknuť perina, ja som už horel na tele aj na duši.

Hlasné vzdychnutie zo mňa vyšlo nezávisle od mojej vôle. Honzova dlaň mi hneď potom skĺzla z hrude až na brucho a pomaly postupovala nižšie. Zastavila až na gume pyžamových nohavíc, opatrne pod ňu zašiel jedným z prstov. Ďalší nádych sa mi zasekol v hrdle, okamžite som jeho ruku prekryl svojou, aby som ho zastavil. Tentokrát sa ale nestiahol, ako to urobil už veľaráz predtým, miesto toho na mňa pozrel. Jeho oči ku mne vysielali nie len vlny upokojenia, ale aj nespočetne otázok.

Zaváhal som len na chvíľu, pustil som jeho ruku a prikývol som. Chcel som a zároveň som potreboval viac.

***

Už jenom to jeho přikývnutí mi způsobilo nadšené zachvění podél páteře. Znamenalo to totiž, že Juli za tu dobu, co jsme spolu byli, nasbíral dostatek důvěry ve mě, v nás, a tak se rozhodl postoupit v našem vztahu o další kousek… A jakkoliv mi bylo jasné, že nepůjde o žádný mílový skok, ale spíš jenom o onen pověstný dětský krůček, stejně jsem se na to, kam nás dnešní noc zavede, neskutečně moc těšil.

Dotykem jsem Julimu naznačil, ať nadzvedne zadek, a ty jeho pyžamové kalhoty jsem mu sroloval ke kotníkům. Jakkoliv jsem se věnoval přednostně tomu jeho svlíkání, tak stejně mi to samozřejmě nedalo, abych během toho nezabloudil očima do jeho klína. Julián junior už na můj první zkoumavý pohled rozpačitě čekal – bylo poznat, že je stejně nejistý jako jeho majitel… Do plné erekce mu totiž ještě něco chybělo – ještě víc sebejistoty a samozřejmě ještě víc mé pozornosti, ne jenom v podobě obdivných pohledů, ale především v podobě dotyků a hlazení…

Vycítil jsem na sobě pohled Juliána seniora, a tak jsem zvedl oči k němu, a zatímco jsem mu pyžamo stahoval z nohou, věnoval jsem mu povzbudivý úsměv doplněný o spoustu rozžhavených jisker, které jsem k němu vyslal očima. Juli si nervózně kousal ret, ale po tom mém úsměvu se jeho tvář tak nějak úlevně prozářila a měl jsem dojem, že až ke mně dolehlo jeho vydechnutí.

Nemohl jsem ho nechat plácat se v tom samotného, a tak jsem jeho pyžamo odhodil na zem, v rychlosti jsem ze sebe stáhnul svoje boxerky, aby Juli neměl dojem, že je oproti mně odhalený až příliš, a pak jsem si ten svůj čerstvě rozbalený dáreček opatrně zalehnul. Juli přivřel oči a hlasitě zavzdychal, když se naše nahé klíny poprvé dotknuly, když se naši junioři poprvé otřeli jeden o druhého… A já se sklonil a začal jsem Juliho zlehka líbat, abych ho trošku rozptýlil a nenechal mu moc prostoru nad vším příliš přemýšlet, ale aby měl energii tak akorát na to si to všechno užívat.

Juli za chvilku převzal iniciativu, jestli se to tak v jeho případě dá říct – prostě čas od času se zavrtěl, pohnul boky a vyšel mi pánví vstříc, aby se naše klíny třely o sebe ještě o něco dráždivěji. No jeho to dráždilo stoprocentně, protože to pokaždé doplnil vzrušeným vzdychnutím přímo do mých úst, a to potom rajcovně pošimralo ve slabinách mě.

Bylo naprosto jednoznačné, že se Julimu to, co se děje, líbí, a tak jsem se po chvíli odhodlal vyzkoušet, jestli mě nechá zajít ještě o kousek dál. Na levé ruce jsem se nadlehčoval, ale pravačku jsem měl volnou, a tak jsem jí začal hladivě bloudit po Juliho nahém hrudníku. Zastavil jsem se na jeho bradavkách, ale nezdržel jsem se tam moc dlouho, protože jsem cítil, obrazně řečeno i doslova, jak po mé pozornosti vyloženě volá jiná část jeho těla… A já tomuhle volání hodlal vyhovět, takže jsem dlaní postupně dokroužil až do Juliho klína.

Malinko jsem se na Juliho těle přetočil, abych měl víc místa, a pak jsem zlehka přejel bříšky prstů přes Juliho juniora. A Julián to okomentoval hlasitým vzdychnutím… a taky tím, že ode mě bezděky odvrátil tvář. Všiml jsem si i toho, jak rychle pohnul rukou, jako kdyby chtěl zase položit dlaň přes tu mou a v mém počínání mi tak zabránit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a jenom mě pohladil po paži.

Dál jsem ho lehounce hladil a třel v rozkroku, občas jsem ho tam stiskl silněji, ale pořád to bylo jenom takové jemné seznamovací šolichání. S Julim to i přesto docela mávalo – vrtěl a kroutil se mi pod rukama a čím dál hlasitěji vzdychal, jenže o to zatvrzeleji ode mě odvracel hlavu, tisknul k sobě víčka a skousával si rty, jako kdyby se za ty svoje projevy vzrušení styděl… Chtěl jsem mu dát prostor, aby se se vším popasoval po svém, jenže na druhou stranu jsem ho nemohl nechat, aby si myslel, že přede mnou potřebuje to, jak svoje vzrušení prožívá, skrývat… A tak jsem ho nakonec na chvilku přestal hladit, položil jsem dlaň na jeho chvějící se bříško – a počkal jsem si, až sebere odvahu se na mě zase podívat.

Chvilku mu to trvalo, ale když ke mně konečně otočil hlavu a napůl zmateně, napůl tázavě na mě zamžoural, vyslal jsem k němu očima hřejivé plamínky.

„Jsi nádhernej, víš to? Jsi nádhernej celej a pořád a nemusíš se přede mnou schovávat ani pod peřinu, ani za svoje zavřený víčka. Sám jsi říkal, že na mě chceš vidět – a já se chci dívat na tebe úplně stejně…“

„Ale… keď…,“ začal, ale já na něj hned zavrtěl hlavou.

„Není žádný keď, Juli. Neexistuje absolutně nic, co bys se mnou nemohl sdílet, hm? Absolutně nic.“ A s tím jsem se k němu zase sklonil a moje rty si našly ty jeho, zatímco moje dlaň si znovu našla jeho klín.

***

Honzove slová boli ako pohladenie, ako keby sa jeho srdce dotklo môjho a vzájomne sa objali. Strašne som chcel, aby vedel, že som ho počul, že som ho vnímal, a tak som v momente, ako sa náš bozk na chvíľu prerušil, pozrel priamo do jeho očí. Dúfal som, že ma pochopí, keď si v mojom pohľade prečíta, ako sa cítim vzrušene a zároveň zmätene.

Usmial sa a jeho úsmev bol tak úprimný, že na chvíľu zmazal všetok môj ostych a ja som konečne urobil to, po čom som už pár minút túžil. Jemným tlakom na jeho hruď som mu naznačil, aby si ľahol na chrbát. Nespúšťal som z neho ruku, až kým to neurobil, potom som pomaly prerušil náš očný kontakt a zrak mi skĺzol na jeho hruď. Dýchal zrýchlene a s každým jeho nádychom som sa viac nakláňal, aby som konečne vtisol jemný bozk na jednu z jeho bradaviek. Pôsobila pevne a zároveň poddajne, neodolal som a vsal ju do úst. Takmer ma vlastné správanie vydesilo, ale keď Honza vzdychol, tak mi ten zvuk z uší putoval priamou cestou do celého tela. Znelo to tak eufonicky, že som to potreboval počuť znovu, a tak som skúsil rovnaký postup zopakovať aj s jeho druhou bradavkou, zatiaľ čo sa moja ruka nejakosi sama dostala na jeho stehno a pomaly postupovala vyššie.

Nakoniec našla to, čo hľadala, a moje prsty sa opatrne dotkli jeho najcitlivejšieho miesta. Hneď nato sa rýchlo stiahli, ako som sa zľakol, že robím niečo zle. Pozrel som na Honzovu tvár, zhrýzal si peru a díval sa na mňa, oči mal zastreté pod závojom vzrušenia. Páčilo sa mi, čo som videl, a tak som si dovolil pomaly kĺzať pohľadom na jeho hruď a z nej ešte nižšie. Síce sme sa vyzliekli už pred hodnou chvíľou, ale aj tak som mu do rozkroku pozrel prvýraz. V hlave sa mi objavila veta: ‚To ty si nádherný.‘

Spomenul som si, že on sám mi povedal niečo podobné, ale aj tak som svoju myšlienku nevyslovil nahlas. To už by bolo na mňa príliš, ale aj tak som dúfal, že si to prečíta z mojich ďalších dotykov.

***

Nechával jsem Juliho, ať moje tělo zkoumá a objevuje svým vlastním tempem, a dlaněmi jsem ho zatím hladil, kam jsem zrovna dosáhl – po zádech, po ramenou, ve vlasech… Líbilo se mi ho sledovat, dívat se, jak se on dívá na mě, pozorovat, s jakou jemností a skoro až opatrností se mě dotýká, jak se okouzleně usmívá, jako kdyby otvíral ztracenou truhlu s pokladem, i jak si občas soustředěně skousne rty a nakrčí čelo, jako kdyby moje nahé tělo pro něj představovalo příliš složitý rébus k řešení… Dokázal bych se na něj takhle dívat celou noc, ale na druhou stranu, jeho nahé tělo pro mě bylo taky lákadlem, neobjeveným sladkým lákadlem – a já si chtěl před spaním ještě trochu pohrát.

Chytil jsem ho tedy pod pažemi, vytáhl jsem ho nahoru k sobě, a když se po mně tak trošku vylekaně koukl, asi jestli neudělal něco, co se mi nelíbilo, věnoval jsem mu nejdřív dlouhý uklidňující polibek. Teprve pak jsem nás oba přetočil tak, abychom leželi na posteli každý na boku, chytil jsem ho pod stehnem a přehodil jsem si jeho nohu přes můj pas. Tím jsem získal dokonalý přístup k jeho pokladu – a hned jsem se taky začal dlaní tomu jeho roztouženému klínu věnovat.

Juli se okamžitě rozvzdychal a rozkňoural, což byla kombinace zvuků, které jsem od něj ještě neslyšel – a které mě teda naprosto jednoznačně rajcovaly! Bylo vidět, jak se mu víčka samy od sebe zavírají, ačkoliv se je na sílu snažil udržet otevřená, abychom se mohli jeden druhému dívat do očí… Vzrušovalo mě sledovat, jak se mu ve tváři zračí vzrušení, a do toho to jeho mručení a vrnění… Všechno dohromady mi to způsobovalo v podbřišku takové menší žhavé výbuchy.

Zatím jsem si s Julim juniorem pohrával jenom tak zlehka a jemně, a zrovna když jsem se chystal svůj stisk o něco zesílit a taky trochu přidat na tempu, Julián se z ničeho nic ozval:

„Počkaj.“

Úplně automaticky jsem stáhl ruku z jeho klína a pozorně jsem se mu zahleděl do tváře.

„Copak je?“ Trošku jsem se lekl, jestli prostě… takhle napoprvé… i tohle nebylo náhodou moc, nebo jestli to nebylo dokonce příliš, vzhledem k tomu, jak byl Juli citlivý…

On mi ale odpověděl otázkou:

„Mohol by som… tiež?“

Chvilinku jsem na něj trochu zmateně hleděl, než mi to došlo – a s úlevou jsem se na něj široce usmál:

„Můžeš všechno…“ A s tím jsem se celým tělem o něco natočil, tak, aby i on dosáhl a měl přístup k mým citlivým a momentálně teda taky pěkně nadrženým partiím.

Juli mi ten úsměv vrátil, pak dlaní doputoval do mého rozkroku…, a jakmile jsem ucítil jeho sice pořád ještě zvláštně nesmělé, přesto jakýmsi způsobem odhodlané dotyky tam, vzrušeně jsem z toho zalapal po dechu. Neváhal jsem a i moje dlaň se vrátila na místo, kde se jí líbilo a kde si za tu chvilku začala připadat jako doma, načež jsme se pár vteřin trochu vrtěli a pošoupávali po posteli, jak jsme se snažili najít polohu, abychom na sebe navzájem co nejlíp dosáhli a aby si naše propletené ruce a vlastně i nohy nepřekážely.

Začal jsem kmitat zápěstím, občas jsem se hřbetem dlaně otřel o Juliho varlata, aby nebyla o moje dotyky ošizená – a vnímal jsem, že Juli možná schválně, možná úplně bezmyšlenkovitě moje pohyby i moje tempo kopíruje. Byla to taková vzájemná hra, hra dvou rukou, ale taky hra dvou párů očí, protože jsme se navzájem propalovali pohledem… a mít Juliho oči takhle pár centimetrů od sebe a moct si v nich takhle zblízka číst, jak tohle svoje poprvé prožívá, to byla prostě fantazie. Nadzvedl jsem hlavu, abych si z jeho rtů mohl ukrást ještě jednu pusu… A pak už jsem se opřel tváří o jeho horkou tvář, ještě o trošku jsem svoje pohyby rukou zrychlil… a vzápětí už se z Juliho úst vydralo hlasité vyheknutí, zatímco jeho junior se mi v dlani prudce roztancoval a celé Juliho tělo se škubavě rozechvělo, jak jím procházela jedna orgasmická vlna za druhou.

Tohle všechno mě převedlo přes okraj taky a na rozdíl od Juliho jsem se ani tolik nekrotil v hlasových projevech. Protože cítit, jak mě tam dole jeho dlaň hebce, ale přitom pevně svírá… Jak mě opečovává ta jeho sexy ruka, která se umí s takovým mazlivým citem a přitom s dokonalou, obdivuhodnou přesností věnovat klavíru… Bylo to prostě celé tak neskutečně silné, že intenzita mého vzdychání a hekání tomu odpovídala. A ještě jsem se ani pořádně nenadechl a to už jsem cítil, jak se Juli svými rty přisává na ty moje, jako kdyby si z nich chtěl to hlasité vyjádření toho, jak se mi ta jeho péče líbila, vstřebat do sebe… Věnoval jsem mu to rád.

Stejně jako jsem mu rád věnoval další, tentokrát už spíš klidný a něžný polibek, a stejně jako jsem mu potom věnoval svou náruč, do které se mi schoval… a schoulil.

***

Do Honzovej náruče som zapadol, ako keby som do nej naveky patril. S ním všetko zapadalo na svoje miesto. Dokonca aj moje myšlienky pri ňom zrazu dávali zmysel. Záhadne z nich mizli všetky obavy a všetky pochybnosti. V jeho prítomnosti bol svet oveľa farebnejší. Nebol len biely a čierny. Nemal len farbu klaviatúry. Bolo v ňom niečo viac.

Na okamih som si spomenul na naše zoznámenie. Vtedy som neveril, že ho dokážem vôbec akceptovať, a zrazu pre mňa znamenal celý svet.

Vtiahol som ruku medzi naše telá a položil som si dlaň na jeho srdce. V končekoch prstov som cítil ľahké vibrácie z toho, ako bilo. Možno som si to len namýšľal a to chvenie vychádzalo zo mňa, ale bolo mi to jedno. Dôležité pre mňa bolo len to, že som sa cítil neuveriteľne šťastne a zamilovane. Ešte aj ticho medzi nami mi znelo ako melódia. Dokázal som rozoznať jednotlivé tóny, v hlave sa mi z nich tvorila skladba. Vedel som, že si ju nikdy nezapíšem ani ju nikdy nezahrám. Nedávala by zmysel, ja sám by som ju bez Honzu nepochopil, bez neho by neexistovala. Ostalo by jej len meno. Pre niekoho prosté, pre niekoho len slovo.

Láska.

Zhlboka som sa nadýchol, moje myšlienky sa museli dostať von, potrebovali zaznieť nahlas.

„Honzo?“ oslovil som ho, aby som mal istotu, že nespí, a rovno som k nemu zdvihol zrak. Otvoril oči a venoval mi ich pohľad. Pod jeho riasami žiarili jasnou zelenou.

„Hmm?“ spýtal sa.

„Ľúbim ťa,“ povedal som odhodlane prekvapivo pevným hlasom.

Nádherne sa na mňa usmial a jeho objatie ešte zosilnelo.

„Taky tě miluju.“