Biele a čierne – Kráľovná noci (6/8)

Honzo mi dal niekoľko možností, ako môžeme spoločne stráviť čas. Jedna možnosť bola, že by sme mohli robiť niečo, čo by som ja robil rád. Lenže to sme práve robili. Boli sme blízko pri sebe, držali sme sa za ruky, hľadeli si do očí a ja som nechcel, aby to skončilo. Tušil som, že akékoľvek moje slová to len zbytočne pokazia, ale aj tak som vedel, že musím niečo povedať, inak by si už o mne určite pomyslel, že som úplne hlúpy. Za posledné dva dni som mu už neodpovedal toľkokrát, že ma až prekvapovalo, ako to zakaždým v pohode prehliadol.

„Mohli by sme…,“ zaváhal som, ale nakoniec som vsadil na úprimnosť, „ostať takto?“

„Jo, to je samozřejmě taky v nabídce,“ súhlasil a usmial sa. „Jenom teda v tom případě trochu změním polohu, tahle není extra pohodlná…“ Z podrepu sa presunul do sedu, zvládol to bez toho, aby pustil moje ruky. Vo vlastnom dome kvôli mne sedel na zemi.

„Nechceš so mnou do postele?“ vyhŕkol som a až potom som si uvedomil, čo som v zmätku vlastných myšlienok povedal a ako to muselo znieť. „Na posteľ,“ opravil som sa. „Si sadnúť. Nie akože…“

„Juli,“ prerušil ma. „Klídek, nemusíš mi to vysvětlovat.“ Postavil sa a vyskočil na nohy, síce ma do poslednej chvíle držal, ale nakoniec sa naše dlane oddelili, keď si sadol na posteľ. Nechal medzi nami kus voľného miesta, ale natočil sa na mňa a ja automaticky na neho. Položil medzi nás ruku, vôbec som nezaváhal a prikryl som ju svojou, lebo mi to v tej chvíli prišlo ako ten najlepší nápad.

Krásne sa na mňa usmial a jeho pery v tom momente vyzerali úplne neodolateľne. Vôbec som neuvažoval, naklonil som sa k nemu a vtisol som mu letmý bozk. Spamätal som sa až potom, keď som si náhle uvedomil, čo som vlastne urobil.

„Prepáč,“ ospravedlnil som sa rýchlo, vlastné zdesenie sa mi určite odzrkadlilo aj v tvári.

Honzo zaváhal len na chvíľu.

„I ty mně prepáč,“ povedal, a kým som stihol pochopiť význam jeho slov, tak ma tentoraz pobozkal on. Bola to tiež len krátka pusa, ale o to viac mi prišla krásna. Najkrajšie ale bolo, čo mi tým chcel naznačiť.

„Ještě jedno prepáč?“ spýtal sa.

Hneď som prikývol.

Náš tretí bozk už nebol krátky. Pripomínal ten včerajší, a keby som nesedel, tak sa mi z neho podlomia kolená. Takto som len pomaly klesal na posteľ pod váhou jeho tela a vôbec by som nedokázal povedať, kto z nás toho druhého držal pevnejšie. Našťastie to bolo úplne jedno. Oveľa dôležitejšie bolo, ako som sa pri tom cítil bezstarostne a kompletne. Zabudol som aj na to, že nemáme vôbec doriešené, ako to medzi nami je a bude ďalej.

Honzo na to ale nezabudol a po chvíli sa odtiahol, nezdalo sa, že by to robil rád. Zosunul sa zo mňa, ale zostal ležať na posteli a končekmi prstov sa mi hral s vlasmi.

„Asi by sme ten rozhovor měli dokončit, protože to vypadá,“ ukázal na seba a potom na mňa, „že nás to k sobě dost táhne. A bylo by lepší, kdybysme oba věděli, na čem jsme…“

Všetko v mojom vnútri sa rozkričalo v nesúhlase, a aby mi to nebolo málo, tak mi ešte nervozitou zovrelo žalúdok.

„Dobre,“ privolil som neochotne a začal dúfať, že nebude chcieť, aby som rozprával ja, lebo to by som sa asi od hanby prepadol, ak by som mu mal povedať, čo by som naozaj chcel ja.

Chcel by som ho bozkávať a chcel by som s ním chodiť. O tom prvom som už vedel, že by mu to až tak nevadilo, ale za to druhé by ma určite vysmial.

„Začnu, jestli souhlasíš,“ navrhol, ako keby mi čítal myšlienky. Prikývol som.

Prestal sa ma dotýkať a posadil sa, pochopil som, že toto bude vážnejší rozhovor, a tiež som sa vytiahol do sedu. Nechal som naše pohľady, aby sa ešte na chvíľu stretli, kým som sklopil zrak k svojim nohám. Nebolo na nich nič zaujímavé, ale nedokázal som sa dívať do Honzovej zrazu vážnej tváre.

„Potvrdili jsme si, že to, co se mezi náma stalo, jsme chtěli oba… A vlastně si to potvrzujeme doteď,“ pousmial sa, „ale ještě teda zbývá dořešit, co s tím…“ Odmlčal sa, možno čakal, že na neho pozriem, ale ja som si miesto toho utrel ruky do teplákov, bolo fakt otravné, ako sa mi začali z nervozity vždy potiť. Honza pochopil, že sa odo mňa žiadnej normálnej reakcie nedočká, a pokračoval: „Jsem tvůj učitel – a ty můj student. A já už jsem takovej vztah zažil, i když naopak… Na vysoké jsem nějakou dobu chodil se svým učitelem já.“

To ma už k reakcii prinútilo, rýchlo som k nemu natočil hlavu a hneď som zas pozrel inam. Určite mu ale neuniklo, že som podvihol obočie.

„Vidím, že tě to zaujalo,“ skonštatoval. „No, bylo to něčím podobný tomu, co se děje teď, ale zároveň to bylo hodně jiný – tím, že já byl vysokoškolák a byl jsem starší, než jsi teď ty. A věkovej rozdíl mezi náma tenkrát byl jenom asi tři roky. Mezi tebou a mnou je to sedm let. Jsi na střední, za rok tě čeká maturita – a já jsem tvůj učitel hlavního nástroje, takže bysme se oba měli soustředit na tvoje studium… A nejsem si jistej, jestli by bylo dobrý, kdyby tě něco takovýho,“ obkrúžil rukou priestor medzi nami dvomi, „rozptylovalo.“

Ticho, ktoré sa rozhostilo, mi napovedalo, že už budem musieť reagovať, ak chcem mať aspoň šancu, že tento rozhovor nedopadne úplne inak, ako by som si prial.

„Mňa by to nerozptyľovalo,“ povedal som potichu, ale už keď som to vyslovil, tak som vedel, že moje slová nemôžu stačiť, aby som ho presvedčil.

„Juli,“ oslovil ma. „I kdyby ses dokázal soustředit na našich společných hodinách jenom na studium, tak stejně je těch problémů k řešení víc. Třeba ten hlavní, že bysme museli náš vztah tajit. Je ti sice osmnáct, jenže střední školy zrovna nebývají nakloněný vztahům žáka a jeho učitele. Kdyby se to i navzdory naší snaze někdo dověděl, bylo by to dost nepříjemný pro nás oba… Po tobě by se vozili spolužáci, někteří by si mysleli, že jsi se mnou jenom proto, aby sis zajistil nějaký výhody, jiní by se tvářili, že ti nadržuju. Kdybych tě navrhl na jakýkoliv představení nebo soutěž, mohli by tvrdit, že to dělám jenom proto, že jsme spolu, a ne proto, jak talentovanej jsi. A ty opravdu jsi talentovanej – jenže kvůli našemu vztahu by to nikdo z okolí nevnímal, viděli by jenom to, jak tě protežuju, protože spolu něco máme… No a mí nadřízení a kolegové by taky nebyli nadšení, a to v tom lepším případě. Prostě musíš sám uznat, že je to celý hodně komplikovaný a…“

„A nestojí ti to za to,“ prerušil som ho a dokončil som tú vetu za neho. Nechcel som, aby to z mojich úst znelo vyčítavo, ale presne tak to znelo, napriek tomu, že som vedel, že jeho argumenty dávajú zmysel.

„To jsem říct nechtěl,“ položil ruku na moju, ale nebolo to nežné gesto, skôr len malo pôsobiť upokojujúco. „Nechci ale, abys byl nešťastnej – a já si doteď dobře pamatuju, jak nešťastnej jsem byl já v tom vztahu, kterej jsme museli na vysoké taky tajit, protože Lukáš, ehm, ten můj učitel, si to tak přál…“

Vonku bolo nádherne jasno a mne prišlo, že by skôr malo byť pod mrakom, lebo podľa toho, ako som sa po jeho slovách cítil, mal nasledovať v blízkej dobe koniec sveta. A k nemu sa jasná obloha hodila len v prípade, že sa slnko chystalo explodovať a zničiť všetok život na planéte.

Sklonil som hlavu, na viac som sa nezmohol, mal som čo robiť, aby som zamrkal slzy.

„Chápem, pôjdem domov,“ postavil som sa a zamieril som von z izby. Honza ma nezastavil, zostal sedieť na posteli, vyzeral zaskočene.

Zavrel som sa v kúpeľni a prezliekol sa do svojho oblečenia. Sľúbil som si, že nebudem plakať a nebudem dokonca ani myslieť, a to minimálne dovtedy, kým vyjdem z jeho domu.

Oblečenie, ktoré som mal požičané, som zložil na úhľadnú kôpku a celú ju vzal so sebou. Vyšiel som z kúpeľne, Honzo na moje prekvapenia stál pred dverami a opieral sa o stenu.

„Všetko ti operiem a vrátim v pondelok,“ povedal som.

„To vůbec neřeš,“ vzal mi veci z rúk a položil ich na zem. „Ale vážně už chceš jet…? Jestli jo, tak tě samozřejmě odvezu, ale nejsem si jistej, jestli jsi mi už řekl všechno, co jsi chtěl…“

„Nerozumiem,“ priznal som, vôbec som nechápal, čo sa po mne chce.

„Juli, já jenom nechci, abys odtud odjel s pocitem, že ses neměl možnost pořádně vyjádřit. Vztah je o dvou lidech – a ty máš taky právo do toho mluvit. Já jsem ti řekl, jak to cítím já a jaký mám ohledně toho obavy, protože jsem chtěl, abys to všechno věděl a bral v potaz… a mohl se podle toho rozhodnout.“

„Rozhodnúť?“ spýtal som sa. Ústa som nechal po svojej otázke divne pootvorené a zavrel som ich až po pár sekundách. Honza pravdepodobne preto zatiaľ nič ďalšie nevravel. Myslel si, že chcem ešte niečo povedať ja.

Nakoniec pochopil, že sa odo mňa ničoho ďalšieho nedočká:

„Nebo se podělit o svoje pocity a obavy, nebo si to jenom nahlas promyslet… Prostě cokoliv potřebuješ,“ dovysvetlil. „Nejsem si jistej, jaký zkušenosti ohledně vztahů máš ty, co chceš a co přesně nechceš. Možná to ode mě vyznělo, že bude lepší, ať to mezi náma ukončíme hned – a pokud je to i tvůj názor, tak to budu respektovat. Ale chci mít jistotu, že jsi s tím v pohodě, protože při tvým náhlým odchodu z pokoje jsi zrovna v pohodě nevypadal.“

„Ja,“ sklonil som hlavu, „chcelo sa mi plakať, tak som radšej odišiel, aby si to nevidel.“

„Juli,“ povzdychol si a položil ruky na moje ramená. „To mě mrzí, to jsem nechtěl.“

„Ja viem,“ zdvihol som k nemu zrak a naše pohľady sa stretli. V duchu som si zakázal začať zas riešiť farbu jeho očí, ale aj tak mi napadla myšlienka, že nič krajšie som ešte nevidel. Pravdepodobne to mi pomohlo, aby som pokračoval: „Myslím, že by som chcel byť s tebou. Neviem si predstaviť, že by som nebol.“

Privrel viečka a zhlboka sa nadýchol. Prišlo mi to, ako keby sa zároveň potešil aj zľakol.

„Hmmm…! Tak v tom případě, no… A co to udělat takhle? Za tři týdny začínají prázdniny, což by pro nás mohl být ideální čas, abysme si mimo školu vyzkoušeli, jak nám spolu bude… a jak nám to půjde… A do té doby bysme ještě mohli zkusit počkat.“

Nadšene som prikývol. Všetko bolo pre mňa lepšie ako nič.

„Takže,“ začal som opatrne. „Odteraz budeme len učiteľ a jeho žiak, ale cez prázdniny to so mnou skúsiš?“

„Přes prázdniny to zkusíš i ty se mnou.“ Honzove dlane mi skĺzli po ramenách až k rukám, za ktoré ma chytil. Usmiali sme sa naraz. Neviem, kto z nás sa k tomu druhému priblížil ako prvý, ale pobozkali sme sa. „Až odteraz,“ povedal, keď sa odtiahol.

***

Těch až odteraz jsme si v průběhu neděle věnovali ještě několik. Ještě docela dost. Až jsem se skoro začal bát, že ten můj návrh ohledně třítýdenního čekání je naprostý nesmysl – protože prostě nebudeme schopní tomu dostát… Bral jsem ale tuhle neděli, že se do té třítýdenní pauzy ještě nepočítá. A Juli samozřejmě nebyl proti.

Byl jsem až překvapený tím, jak mě to k němu táhlo. A teď nemyslím jenom ty polibky nebo úplně jemné dotyky, kdy jsem se prostě přistihl, že ho co chvíli jenom tak letmo pohladím po paži nebo mu položím dlaň na bedra nebo na rameno, jakmile se k tomu naskytne příležitost. Ale myslím i to, jak rád jsem si s ním povídal. Když mluvil o hudbě, o své lásce ke klavíru, o tom, jak se mu líbí ty které konkrétní skladby, zjišťoval jsem, že spolu hodně často dokonale souzníme – a já se v tom společném souznění vyloženě rozplýval. Po mých pobídkách nebo otázkách se se mnou dělil o svoje názory i na jiné věci než jenom na hudbu, a i tam jsme k sobě měli blízko. On zase podobně lačně tahal moje názory a pohledy na život ze mě a bylo na něm vidět, že si váží té možnosti úplně otevřeně si pokecat s někým, kdo je na jeho vlně, ale kdo už přitom nasbíral přece jenom o nějaké ty zkušenosti navíc… Chvílemi to bylo jako povídat si se starým známým, se kterým jsme se pár let neviděli a teď se snažíme ty zameškané chvíle dohnat. Líbil se mi i jeho smysl pro humor, i to, jak se na mě zároveň při každém lehce ironicky podaném vtípku namířeném proti mně nebo třeba proti někomu z konzervatoře opatrně podíval, jestli to náhodou nepřehnal, ale přitom vždycky dokonale trefil hřebíček na hlavičku… Už dlouho jsem se prostě necítil v něčí společnosti takhle uvolněně a spokojeně.

Když jsem odpoledne Juliho vezl domů a zastavil jsem několik ulic od té jejich, aby nás náhodou nezahlédl někdo z jeho rodičů, kteří si mysleli, že strávil víkend u Patrika, věnovali jsme si naposledy takový zněžnělý úsměv, náš úsměv – bylo nám jasné, že od zítřka se na sebe ve škole budeme muset dívat jinak, abychom nebyli nápadní.

„Ty tři týdny utečou, neboj,“ povzbudivě jsem mu stiskl dlaň – a nebyl jsem si jistý, jestli to povzbuzení víc potřebuje on nebo já.

„Áno, ja viem,“ přikývl, ještě chviličku se vpíjel očima do těch mých… a pak rychlostí blesku vylezl z auta ven, jenom po mně přes rameno zahučel obyčejné tak sa maj a pak už si to bez ohlídnutí rázoval k domovu. Bylo mi jasné, že už chtěl mít tohle naše podivné loučení prostě za sebou… a taky že kdyby z toho auta takhle nevystřelil, tak bychom tam dost možná seděli do soudného dne.

Následujících pár dnů bylo rozhodně zajímavých. Hrozně se táhly, ale přitom utíkaly šíleně rychle. Přistihl jsem se, že si zase připadám jako zamilovaný puberťák: úplně stejně jsem se totiž cítil, když mi bylo čtrnáct. To jsem byl skoro rok platonicky zamilovaný do o rok staršího kluka z vedlejší třídy, já chodil do osmičky a on už byl deváťák, a doteď si dobře pamatuju, s jakou chutí jsem každé ráno vstával, jak jsem se v průběhu dne těšil na každou přestávku, že se možná potkáme, jak jsem před koncem vyučování přemýšlel, jak to nenápadně zaonačit, abychom se viděli i po škole, a s jak spokojeným a zároveň natěšeným úsměvem jsem pak každý večer usínal… Teď jsem sice o deset let starší, ale některé věci se zjevně nemění.

S Julim jsme se mimo naše společné hodiny nijak navíc nevyhledávali, no skoro bych až řekl, že se mi naschvál vyhýbal, protože zatímco dřív jsme se během dne přece jenom občas potkali v nějaké učebně, na chodbě nebo třeba v jídelně, tak teď jsem na něj nikde nenarazil. V hodinách, kdy jsem měl na starost celou jeho třídu, jsme se vždycky akorát na začátku pozdravili očima, pak už se Juli často koukal do sešitu nebo z okna, a když už se zapojil do nějaké společné debaty, díval se spíš po svých spolužácích než na mě. Na rtech měl ale pořád usazený mírný úsměv a prostě bylo mi jasné, že je v pohodě, že není kvůli celé té situaci nějak skleslý nebo bez nálady.

Což se mi ostatně potvrdilo i na našich klavírních hodinách ve dvou, na které jsem se mimochodem těšil vždycky z celého rozvrhu nejvíc… A přitom probíhaly skoro stejně jako kdykoliv dřív: naprosto nevinně. Jasně, že jedno moje já si představovalo, jaké by to bylo zavřít za náma dveře od učebny, moct se obejmout a strávit celou dobu líbáním, ale naštěstí se mi vždycky úspěšně povedlo tyhle touhy v sobě potlačit – a užíval jsem si ty chvíle s Julim i jenom tak, tedy v roli učitel a student. Nebo v našem případě spíš kamarád a kamarád, protože dostat se znovu před to naše přátelství a naladit se na čistě učitelskou notu už se mi nepovedlo… Ale neměl jsem dojem, že by to něčemu vadilo. Nechal jsem Juliho hrát z not nebo bez not, to podle toho, jakou hodinu jsme zrovna měli, během toho jsme naprosto bez zábran rozebírali všechno, co se konkrétních skladeb a jeho přednesu týkalo, a mezi řečí jsem se ho i zeptal, jestli nemělo u jeho mámy nějakou dohru to, že se rozhodl strávit víkend mimo domov, kdežto on se mě na oplátku zvědavě vyptával, jak vlastně probíhá studium hudby na vysoké nebo jestli mi nechybí Čechy.

Jednou jedinkrát jsme se oba tak trochu neudrželi, no ale… Byl to už pátek, takže po v podstatě týdenním našlapování kolem sebe po špičkách jsme asi oba už měli toho hlídání se plné necky. Což by se mohlo brát jako polehčující okolnost. A druhou polehčující okolností byl fakt, že za pár hodin měl začít tradiční koncert k závěru školního roku, který se ještě počítá do známek, takže Juli byl opět už dopředu docela nervózní a přešlý. Když jsem se ho ptal, jestli ho máma náhodou zase včera nenutila trénovat až do noci nebo jestli ho ráno nepovzbudila nějakými dobře míněnými radami o tom, jak musí být naprosto dokonalý a nejlepší a podobně, tak o tom se mnou nechtěl moc mluvit – a tak jsem to z něj tahat přestal, ostatně došlo mi, že i jenom myslet a vzpomínat teď na jeho mamku není zrovna to, co potřebuje… A když začal jednu skladbu hrát už popáté za sebou, protože mu přišlo, že to stále nie je ono, bez přemýšlení jsem přešel těsně za něj a položil jsem mu dlaně na ramena.

Nejdřív jsem se tvářil, že to dělám proto, že se nad klavírem moc hrbí:

„Narovnej se trochu!“ vybídl jsem ho a jemně jsem ho za ta ramena zatáhl. „A taky se trochu uvolni. Žádný hraní nebude nikdy znít dobře, když budeš takhle strnulej a napjatej.“ A s tím jsem mu bříšky palců začal promasírovávat šíji.

Julián jenom hlasitě vydechl, přestal hrát… a po chvilce potichu prohodil:

„Nemôžem hrať, keď sa ma takto dotýkáš.“

Došlo mi, že jsem právě překročil hranice, které jsem v neděli sám stanovil.

„Promiň,“ hlesl jsem, párkrát jsem mu omluvně přejel dlaněma přes paže a pak jsem od něj pro jistotu o krok ustoupil. „Já jsem…“

„Nie, ja som to tak nemyslel,“ skočil mi do řeči, „prosím, neprestávaj.“

„Neměli bysme…,“ začal jsem, ale v tu chvíli se ke mně Juli natočil a zahleděl se na mě, a když mě takhle propaloval těma svýma nádhernýma a v tuhle chvíli taky napůl zvědavostí, napůl žádostivostí rozšířenýma očima, nedokázal jsem se udržet. „Kruci, Juliáne,“ natáhl jsem k němu ruku a on mě za ni úplně automaticky chytil, „ber to jako naprosto výjimečnou pusu – jakože pro štěstí!“ A s tím jsem ho vytáhl na nohy, objali jsme se… a věnovali jsme si jeden naprosto boží, takový hodně hladový, zároveň ale něžný polibek.

„Možno… toho šťastia budem potrebovať aj viac,“ mrknul na mě Juli, když jsme se od sebe nakonec přece jenom nějak odtáhli.

„Nebudeš,“ zašťuřil jsem se na něj. „Protože abych byl upřímnej, nepotřebuješ vůbec žádný štěstí. Hraješ perfektně – a i odpoledne budeš perfektní, uvidíš! A vůbec, pojď si teď zahrát něco jinýho, tu árii už nemůžu ani slyšet!“

To Juliho rozesmálo:

„Také slová si od teba Kráľovná noci nezaslúžila, ale aj tak máš smolu, lebo ja ju budem trénovať, až kým koncert nezačne.“

„Nic takovýho,“ odporoval jsem mu, „jsem tvůj učitel a ty budeš hrát, co ti řeknu. Pojď, zkus třebaaa… tohle.“ A s tím jsem zalistoval notama a jedny jsem mu vybral. „Hezky si na tom procvičíš prsty a zároveň na chvíli dostaneš z hlavy ten koncert.“

A Julián si jenom smířeně povzdychl – a bez dalšího dohadování mě poslechl. Na tváři měl pak po celý zbytek hodiny spokojený úsměv, ale nedělal jsem si iluze, že by za to mohly moje vyučovací metody, haha. Kdepak, jedna pusa někdy dokáže víc než milion slov!

Jakkoliv to ovšem vypadalo, že se Julimu povedlo hodit se do klidu a tu svou předkoncertní nervozitu zakopat někam hluboko pod zem, tak jakmile do začátku koncertu zbývalo jenom dvacet minut, nervozita se zjevně zpod té země zase nějak dostala ven. Já už se musel věnovat i ostatním studentům, stejně jsem si ale všiml, jak Julián sedí na zemi, v očích vyplašený, nepřítomný výraz, ruce si co chvíli otře do kalhot… Musel jsem se hodně ovládnout, abych ty jeho rozechvělé dlaně nevzal do svých, když jsem si k němu ustaraně přidřepával:

„Juli, už zase…? Zase máš ten nával paniky?“

Smutně se na mě pousmál:

„To už asi k tomu patrí.“

„No ale nemělo by,“ zabručel jsem nespokojeně. „Poslyš, tak co kdybysme…,“ začal jsem, ale Julián mě přerušil:

„Honzo, nehnevaj sa, ale… myslíš, že by si ma mohol nechať chvíľu osamote?“ Nadhodil to opatrně, nesměle, jako kdyby se bál, že se mě to nějak dotkne.

To se bál sice zbytečně, ale ani tak se mi od něj zrovna v tuhle kritickou chvíli moc nechtělo, a tak jsem mu ještě pár vteřin zkoumavě hleděl do očí, než jsem zdráhavě souhlasil:

„No tak dobře, půjdu se porozhlídnout po ostatních a pozdravit se s pár lidma, co jsem je viděl přicházet jako hosty, ale než přijdeš na řadu, určitě se za tebou zase vrátím, jo?“

Juli už jenom přikývl a zkusil mi věnovat i další ne zrovna veselé pousmání, povzbudivě jsem ho poplácal po koleni a vydal jsem se na chodbu, abych mu dal trochu prostoru… A taky abych se vážně porozhlídl po ostatních. Zahlédl jsem tady Darininy rodiče, posledně jsem na ně neměl moc čas a jaksi jsem je odbyl, tak bych teď mohl…

„Honzo, Honzíku, počkajte prosím,“ zaslechl jsem za sebou najednou a hned jsem věděl, kdo se mě to snažil zadržet: ten hlas se nedá nepoznat.

Otočil jsem se, nasadil tak trochu strojený úsměv, protože po tom všem, co mi Juli o své mámě navyprávěl, jsem se jaksi nedokázal usmát úplně od srdce, a pozdravil jsem:

„Pěkné odpoledne, paní docentko!“

„Vám tiež, Honzo. Viete…, nechcem vás zdržovať, je mi jasné, že takto štvrť hodiny pred začiatkom koncertu máte kopu práce, ale nedá mi to, keď vás tu vidím: mrzí ma, že sme sa minule veľmi nepochopili.“

„Nepochopili?“ zopakoval jsem po ní překvapeně. „A v čem jsme se podle vás nepochopili?“

„Zdalo sa mi, že si myslíte, že som na Juliho príliš náročná, ale ja to predsa robím pre jeho dobro. Sám ste vraveli, že má podľa vás najväčší talent, a ja len chcem, aby ho rozvíjal. On si to možno ešte neuvedomuje, ale sám na seba musí mať vysoké nároky. Ja sa mu v tom len snažím pomôcť. To mu nemôže uškodiť, naopak len mu to prospeje…“

Chtěl jsem ji nechat celý ten monolog prostě odvykládat, aniž bych jí do toho skočil, protože mi přišlo, že na nějaké pádnější argumentování teď není vhodný čas ani místo, i když jsem v duchu začal skřípat zubama už u té zmínky o Juliho dobru. Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly, tak nějak se to říká, že?

No ale jakmile Juliho máma vypustila z pusy, že mu to, jak mu nakládá, nemůže uškodit, už jsem se neudržel:

„Může mu to jenom prospět…? Víte co? Pojďte se se mnou na něco podívat.“ A aniž bych čekal, jestli přikývne nebo ne, otočil jsem se na patě a rázně jsem vykročil zpátky do zákulisí. Zastavil jsem se až u dveří, nahlédl jsem dovnitř – a pak jsem gestem Juliho mámu vybídl: „No, jen se podívejte sama! Takhle to vypadá, když Juliánovi vaše metody prospívají!“ A s tím jsme se oba zadívali na Juliho, který pořád seděl na zemi ve stejném polozhrouceném stavu, v jakém jsem ho tu před chvilkou nechal. Trošku jsem si sice připadal, že ho tím, že jsem sem bez jeho vědomí přivedl jeho mámu, tak jaksi zrazuju, jenže na druhou stranu mi přišlo, že jeden pohled nahradí stovky prázdných slov.

A vypadalo to, že jsem v tom měl pravdu, protože když jsem znovu stočil oči na Juliho mámu, vypadala najednou… úplně rozhozeně. Tatam byla ta její sebejistá maska, ten přesvědčený lesk v očích, ten výraz ve tváři nepřipouštějící žádné pochyby ani námitky.

„To… ale… to som nechcela,“ začala něco drmolit, ale i tentokrát jsem jí do toho skočil, i když o poznání mírnějším hlasem:

„Myslím, že radši půjdeme, ať si vás Julián nevšimne – to by zpanikařil ještě víc…“

A ona jenom přikývla a tiše mě následovala zpátky na chodbu.

„Honzo, ja… neuvedomila som si…,“ zkusila ještě jednou vyjádřit to, co s ní pohled na jejího syna udělal, ale nakonec to sama vzdala, zavrtěla hlavou a pevně se mi podívala do očí: „Nikdy mi nenaznačil, že má takýto problém…, ja… to skúsim napraviť.“

„To by bylo rozhodně fajn,“ konečně mi na tváři vykvetlo cosi jako úsměv.

Ona mi ten úsměv sice neoplatila, na to byla zjevně pořád příliš otřesená, ale zvládla aspoň natáhnout ruku a poplácat mě po paži:

„Tak ja si pôjdem sadnúť…“

V jejím hlase najednou nebyla ani stopa po předchozím elánu a nadšení a tušil jsem, že teď bude mít dost o čem přemýšlet a že tím pádem asi nebude koncert moc vnímat, přesto jsem řekl:

„Jistě, běžte… A doufám, že se vám vystoupení bude líbit.“

Pak už se otočila a zamířila do sálu, zatímco já si dlouze vydechl, mrkl jsem na hodinky – a začal jsem se rozhlížet kolem dokola, jestli tu ještě někde přece jenom nezahlédnu ty Darininy rodiče.

***

Podľa hluku som poznal, že sa hľadisko pomaly plní rodičmi, vedel som si úplne presne predstaviť, kam si sadne moja mama, a aj to, ako sa bude tváriť počas celého koncertu. Udrží si na tvári milý úsmev, ale za ním bude skryté posudzovanie každého jedného výkonu a najviac samozrejme toho môjho. Nakoniec príde jej rozsudok. Nedostatočný, nedostatočný, všetci budeme nedostatoční. Našťastie o tom povie len mne a vrhne sa so mnou na ďalšie nekonečné cvičenie. Už len z tej predstavy mi bolo zle od žalúdka. Aspoň že toto som už dnes vychytal a nič som nejedol.

Utrel som si ruky do nohavíc a zúfalstvom som sa zasmial. Zvládol som to veľmi potichu, lebo sa neplnilo len hľadisko, ale aj zákulisie.

Flautistky mali prísť na radu prvé, a tak počúvali posledné rady svojej učiteľky. Ja som sa obzeral po svojom učiteľovi, a keď som ho zbadal, tak som sa musel pousmiať. Honza zamieril rovno ku mne, ale v polovici cesty ho zastavila Darina a začala mu oduševnene niečo rozprávať. Počúval ju, aj jej prikyvoval, ale aj tak sa celý čas pozeral na mňa. Bolo to milé a zároveň mi z toho bolo ešte viac smutno. Nechcel som pred ním vyzerať ako kôpka nervov a štvalo ma, že som sa zas nedokázal ovládnuť.

Koncert začal, na pódium vyšla prvá z flautistiek a za chvíľu zazneli čisté a jasné tóny jej nástroja. Niekde doma na gauči by som si to aj vedel vychutnať, i keď som odjakživa dával prednosť strunovým nástrojom. Tu som iba dúfal, že kým prídem na rad, strávim s Honzom aspoň pár minút. Nevyzeralo to nádejne, Darina veselo gestikulovala a prstami sa snažila znázorniť svoj problém s nejakou skladbou. Honza jej svojimi prstami odpovedal, vyzerali u toho vtipne. Mať lepšiu náladu, tak by ma to aj pobavilo. Takto som len dookola sledoval čas na mobile.

Prvá skladba skončila a na pódium sa ponáhľala ďalšia z flautistiek. Zatiaľ sa Honzo dostal od Dariny, ale len na chvíľu, lebo obaja naraz zamierili ku mne. Stihla to prvá.

„Juli, ahoj, ako?“ spýtala sa.

„Dobre,“ pokúsil som sa o úsmev.

„To som rada, ja sa už tak neuveriteľne teším, aj ty sa tešíš? Je to super vystupovať pred rodičmi, škoda že dnes hráme na klavír len my dvaja, ale to nevadí, aj ostatní budú skvelí a tu pán učiteľ,“ žmurkla na Honzu, „nám dá určite dobré známky za interné vystúpenie.“ Prosebne na neho pozrela.

Honzo nevedel rýchlo reagovať, ale potom sa spamätal.

„No samozřejmě…“

Viac mu Darina nedovolila povedať, pokračovala v ospevovaní toho, ako sa na dnešné vystúpenie teší. S Honzom sme si pri jej monológu hľadeli do očí a vzájomne sme si z nich čítali, ako radi by sme boli spolu osamote, možno aj niekde inde ako v škole.

Stačilo mi to, aby som v sebe začal nachádzať stratenú rovnováhu. Nanešťastie len do chvíle, kým ku mne dobehla riaditeľka.

„Vypadli nám traja vystupujúci, ešteže vás tu s Darinkou vidím. Musíte nastúpiť skôr. Ostatní ešte neprišli,“ vysypala na nás. Postavil som sa, urobil som to nejako automaticky. Riaditeľka to využila, chytila ma za plece a potiahla k pódiu. „Viem, že ste mali hrať len jednu skladbu, ale zahrajte aj druhú, aby sa nám zaplnil čas.“ Kým rozprávala, postrkovala ma pred sebou.

„Ale ja som cvičil len jednu,“ bránil som sa potichu.

„To nevadí,“ zastavila a venovala mi úsmev. „Tá druhá môže byť hocijaká. Sú to len rodičia, tým je to jedno.“

‚Nie všetkým,‘ pomyslel som si, ale nahlas som zo seba už nedostal ani vetu, len som sa pozrel na Honzu. Tváril sa podobne zaskočene, ako som sa ja cítil.

„Julián Šúr,“ zahlásil moderátor, jeden z tretiakov z dramatického umenia. „Dnes zahrá skladbu z opery Čarovná flauta od Wolfganga Amadea Mozarta s názvom Pekelná pomsta vrie v mojom srdci, ale väčšina ju pozná ako áriu Kráľovenej noci.“ Vyšiel som na pódium a moderátor pokračoval: „A jeho druhá skladba bude prekvapením.“

Zabudol dodať, že bude prekvapením aj pre mňa.

Poklonil som sa a sadol som si za klavír. Všetko sa dialo tak šialene rýchlo, že som na mamu stihol len letmo pozrieť. Neusmievala sa ani sa nemračila, tvárila sa úplne inak ako zvyčajne, zdala sa mi smutná a mne sa hneď v hlave objavilo milión tragických predstáv, čo sa mohlo stať. Poposadol som a utrel si ruky do nohavíc. Vedel som, že by som mal začať hrať, ale zrazu mi pripadalo strašne ťažké sa odhodlať.

Pre klaviristu existujú na vystúpení tri najhoršie veci, ktoré sa mu môžu stať. Prvou je pohľad na prázdne hľadisko. To nebol môj prípad, niektorí rodičia dokonca stáli, lebo nie všetkým sa ušla stolička.

Druhou je, ak zabudne noty a z hlavy sa mu stratí melódia, aj to ma našťastie obišlo a melódia mi znela v hlave jasná a zreteľná.

Treťou tragédiou je netrafiť jeden z prvých tónov. Pohladil som prstami klaviatúru a začal som hrať. V momente sa mi spotili ruky. Miesto trojoktávového C mi prst skĺzol na D a v mojom vnútri rovnako ako v mojich ušiach nastala explózia paniky. Tempo tejto skladby neumožňovalo, aby som si spravil krátku pauzu a utrel si ruky do nohavíc, a tak sa mi podobný prešľap podaril ešte niekoľkokrát. Zakaždým som mal pocit, že mi niekto do ucha bodol klinec.

Na druhú skladbu mi nezostávala energia, ale nemohol som sa postaviť a odísť. Hlavne po tom búrlivom potlesku, ktorým ma napriek mojim chybám publikum obdarovalo. Vedel som presne, kto určite netlieskal.

V hlave sa mi zrodil kompromis, a tak som začal hrať Chopinov Minútový valčík, predtým som si ale poriadne poutieral ruky. Možno vďaka tomu som aspoň tú jednoduchú skladbu zvládol bez chyby.

Postavil som sa, rýchlo uklonil a môj odchod z javiska by sa možno dal nazvať útekom.

V zákulisí na mňa čakali Honzo s Darinou a obaja tiež tlieskali. Bolo mi jasné, že to robia z ľútosti.

Darina ma rýchlo objala, zmienila, aký som bol perfektný, a zamierila na pódium. Dobrá nálada z nej úplne sršala a ja som zase raz nechápal, ako môže byť pred každým vystúpením taká šťastná.

Honzo sa na mňa usmial.

„Zvládl jsi to skvěle,“ povedal a mne obočie vyletelo až po čelo. Jedna moja frustrovaná časť sa ho chcela spýtať, či je hluchý, ale pohľad na neho mi tie trápne slová nedovolil vysloviť.

„A čo na to hovoríš ako učiteľ?“ spýtal som sa miesto toho.

„To jsem ohodnotil jako učitel!“ poobzeral sa okolo, a keď usúdil, že nás nikto neuvidí, tak sa naklonil k môjmu uchu. „Jako tvůj přítel bych ti řekl, že jsi byl úžasnej a že za klavírem vypadáš…“ Odtiahol sa odo mňa, vetu nedokončil.

„Vyzerám ako?“ visel som mu na perách a spamätával sa z toho, že sa nazval mojim priateľom.

„Sexy,“ zašepkal potichu, no ja som ho počul, i keď už zneli tóny Darininej skladby.

Okamžite som cítil, že sa mi do tváre nahrnula červeň, a niečo ma nútilo skloniť hlavu a protirečiť mu, ale nakoniec som to neurobil. Rozhodol som sa, že mu budem veriť, lebo v tom momente pre mňa existoval len on a to, ako ma vníma. Jedným slovom prepol všetky moje emócie a zrazu nezáležalo na tom, čo si myslí moja mama, ani na tom, čo bude doma.

Usmial som sa a zahľadel do jeho očí. Vyzerali rovnako nádherne ako vždy, tentoraz im dominovala hnedá. Opantalo ma to tak, že som sa nevedomky k nemu kúsok naklonil. Neviem, čo zaujalo jeho, ale tiež sa naklonil. Chýbala len trocha a asi by sme sa pobozkali. Buchli dvere a my sme od seba rýchlo ustúpili a pozreli sa za tým zvukom. Huslisti prichádzali do zákulisia.

„Ďakujem za pomoc, pán učiteľ,“ povedal som a okamžite som sa rozišiel za Paťom. Dúfal som, že som to urobil dostatočne nenápadne.

„Rádo se stalo,“ zahral to so mnou Honza a stočil zrak na pódium, aby mu neušiel z Darininho vystúpenia ďalší kus, zvláštne zasnene sa pri tom usmieval. Ja som sa musel usmievať tiež.

Viac sme si už čas len pre seba nedokázali ukradnúť. Na to bolo všade príliš veľa ľudí.

Myslel som, že s ním prehodím pár slov aspoň po koncerte, ale to si ho k sebe stiahli ostatní učitelia. Pred odchodom zo školy som mu aspoň kývol hlavou na pozdrav. Venoval mi povzbudzujúci úsmev.

Vyšiel som na nádvorie a zhlboka som sa nadýchol, vrátila sa mi nervozita. Spôsobovala mi v žalúdku divnú ťažobu, znásobovala sa každým krokom k parkovisku a vrcholiť začala v momente, ako som mamu zbadal stáť pri aute. Vyzerala nervózne a obzerala sa okolo seba. Premietol som si v hlave všetky svoje dnešné chyby a naozaj ich nebolo málo. Sklonil som hlavu a prekonal tých posledných pár metrov, ktoré nás delili. Šialene sa mi nechcelo domov. Bol som unavený a nechcel som dlhé hodiny stráviť za klavírom.

„Ahoj,“ pozdravil som a radšej na ňu ani nepozrel.

„Ahoj, to bol dnes skvelý koncert,“ povedala a pohladila ma po pleci. „Ale ty si bol aj tak najlepší,“ dodala.

To ma už donútilo na ňu pozrieť.

„Prosím?“ Zdalo sa mi, že som zle počul.

„Bol si najlepší,“ zopakovala. „Ako vždy,“ usmiala sa, ale pôsobilo to dosť hrane.

„Stalo sa niečo?“ vydesil som sa a hneď mi hlavou prebehlo niekoľko katastrofických scenárov a úvah. Babka je už dlho chorá…

„Nič sa nestalo,“ znovu ma pohladila, chvíľu sa na mňa dívala a potom ma z ničoho nič prudko objala. „Juli, vieš, že ťa ľúbim najviac na svete?“

„Iste,“ odpovedal som úprimne a to objatie jej opätoval. „Ale dosť ma desíš,“ priznal som.

„Prepáč,“ odtiahla sa a dlaňou mi upravila pokrčenú košeľu. „Nehnevaj sa.“

„Nehnevám,“ pokrútil som hlavou. „Mami, čo sa stalo?“

„Nič sa nestalo. Nie si hladný? Môžeme skočiť na pizzu, alebo si dohodnutý so spolužiakmi?“ zahovárala.

Spozornel som, lebo niečo určite nebolo v poriadku. Aspoň za predpokladu, že som sa nenachádzal v nejakej divnej realite, kde všetci ohluchli, a tak nepočuli moje chyby pri hre. Žeby dnes niekto domrvil ozvučenie a ja som si to nevšimol?

„Asi poďme domov,“ navrhol som. Prikývla a rozišli sme sa k autu.

Nastúpili sme, naštartovala, položila ruky na volant a ja som si všimol, že sa jej chvejú.

„Mami?“

Pokrútila hlavou.

„Asi som len unavená, nechce sa ti šoférovať?“

„Jasne,“ prikývol som a vymenil si s ňou miesto. Šoférovať sa mi chcelo vždy. Minimálne som vedel, že sa tým oddiali čas, kedy ma konečne začne kritizovať za dnešné vystúpenie a život sa vráti do normálu.

Za pätnásť minút sme boli pred domom, zaparkoval som, vystúpili sme a vošli do predsiene. Mama zamierila rovno do kuchyne.

„Prihrejem ti večeru?“ spýtala sa.

Podvihol som obočie. Nie kvôli jej otázke, ale kvôli tomu, že ju položila dnes. Po mojom vystúpení mala mať záchvat snahy o moju dokonalosť a rovno ma ťahať za klavír. Nemalo jej záležať na tom, či som jedol alebo som unavený. Na tom jej záležalo len v normálne dni a tých našťastie bolo stále dosť.

„Áno, ďakujem,“ povedal som a vybehol som do svojej izby. Prezliekol som sa do domáceho oblečenia a vrátil sa do kuchyne. Na stole ma už čakali zohriate cestoviny a pohár s čajom. Mama v kuchyni nebola.

Najedol som sa, umyl po sebe riad a zrazu som nevedel, čo mám so sebou robiť. Podľa zvuku telky som poznal, že je mama v obývačke, a zamieril som za ňou. Sedela na pohovke vystretá ako pravítko a pozerala nejaký divný dokument o vyšívaní. Nikdy sa o nič také nezaujímala.

„Je to dobré?“ spýtal som sa hlúpo.

Natočila na mňa tvár.

„Nemusíš hrať na klavír, ak nechceš,“ povedala.

Vypúlil som na ňu oči.

„Prosím?“ To to bolo dnes také zlé, že to so mnou už úplne vzdala?

„Juli, videla som ťa dnes pred vystúpením a…,“ natiahla ku mne ruku a pohladila ma po líci. „Nikdy som nechcela, aby si sa takto cítil.“

V hrdle sa mi zasekol nádych. Nedokázal som hneď reagovať.

„Čože?“

„Honzo ma vzal do zákulisia pred tvojim vystúpením a…“ Na sekundu zavrela oči. „Prečo si mi nikdy nepovedal, ako sa cítiš?“ V jej otázke nebola žiadna výčitka, znela len smutne, až tak smutne, ako som nikdy nechcel, aby sa cítila.

„Honzo?“

„Pán učiteľ Mareš,“ objasnila mi, ako keby som nevedel, o koho ide. „Ale to nie je dôležité, kto ma tam vzal. Dôležité je, že som nikdy nechcela, aby si sa trápil. Myslela som si, že ti pomáham, keď…“

„Pomáhaš,“ prerušil som ju. Bol som ochotný aj klamať, len aby bola zase šťastná.

„Nepomáham,“ pokrútila hlavou, „keby som ti pomáhala, tak nemáš pred vystúpením trému. Alebo dobre, máš trému, to je prirodzené, ale nie takú, že vyzeráš tak hrozne nešťastne.“ Sklonila hlavu a zahľadela sa na svoje ruky.

„Nie som nešťastný, len…“ Prikryl som jej ruku svojou dlaňou.

„Len?“ povzbudila ma, aby som to dopovedal.

„Len by som raz chcel, aby si bola hrdá, a keď vopred viem, že nebudeš a čo bude nasledovať, tak…“

„Juli, ja som na teba hrdá, si úžasný klavirista a ja to viem. Myslela som si, že ti to cvičenie pomôže, aby si bol ešte lepší, ale nechcela som, aby si si niekedy myslel, že nie si dosť dobrý. Už so mnou nikdy nemusíš cvičiť.“ Zamrkala a ja som si všimol, že tým gestom chcela potlačiť slzy. Ja sám som mal čo robiť, aby som potlačil tie svoje. Takéto pekné slová o mojej hre ešte nikdy nepovedala a ja som ani len netušil, že by si niečo také mohla myslieť.

„Ale ja s tebou chcem cvičiť,“ reagoval som aspoň na jej posledné slová. Keby som reagoval aj na tie prvé, tak sa rozplačem, a to by ani jeden z nás neniesol dobre.

„Nechceš,“ smutne sa usmiala. „Otec mi to dávno vravel, mala som ho počúvať.“

„Mami,“ povzdychol som si. „Chcem, lebo si najlepšia a ja si vážim všetko, čo mi dávaš.“ Postavil som sa. „Poď si zahrať, prosím,“ požiadal som. Prišlo mi to v tej chvíli ako jediné rozumné riešenie, musel som jej ukázať, že to celé nie je len čierne a biele. Ja som s ňou už od detstva hral rád, len posledné roky to začala extrémne preháňať a zo zábavy sa stalo utrpenie.

„Juli, to v žiadnom prípade.“ Odtiahla sa.

„Ale áno, poď,“ podal som jej ruku. „Ja si s tebou rád hodinu zahrám, len by sme to nemuseli robiť do noci.“

„Nebudeme,“ sľúbila.